Jdi na obsah Jdi na menu
 


F sešit

18. 10. 2019

Josef Varmuža.

14/5/1893 – 8/12/1963

Ženiši – Strejc Kolečňák

Byl deň, no holt pjeknej deň. A co by né? Bylo ešče aj dosť teplo, včíl po žních, při tej Panence Mariji pavlaoúfkovej. A tož dyž sa jeden trochu obracál a i bovál (?) sa, tož ho to zahřívalo. Laštoufky  létali pilno okolevá zástřeška, mušiska mŕňali  kolem ušej, ve chlévě kráva mrčala a odfukovala, koza, ta herajna, f koutku pomrkotávala a pobékávala.

Ignác v sejni dejchál jak štyři a lapál decha, no bylo horko. A strej pluli zlosťou.

Oni holt pluli fest a dobře, šak měli proč. Strouhali a rašplovali si pod šopečkou vedlé mlatéfky  u chléfkou jakejsig klonigajty kloučejko do plužných koleček, aj to vážisko a brdéčka, strouhali a hoblovali, ale práca se ím jaksi nedařila. Nebyli oni holt ve svojej koži. A jag by né?

Abyste to vjeděli, byli oni už hezkej čásek vdovcem, tetka ím umřeli a strejc, třeba si nebožky za živa moc nevážili, a kolikrát ich posílali aj na hromcajs skalu, gde sa čerti žénija a čarodějnice majou sněmy, poznali fčíl, že to bez tej robky nende a nende, dělej, co dělej. Ono holt: „z mrchou zle, a bez ní ešče horší.“

Co ím teda zbývalo inšího, než sa zasé ohlédnout po nějakej robje? Ale gde enom vzejt a nekráct? To sa ví, mladou, kór mladou, to by nechtěli a mladá zase jich a uvázat si na hrtáň nejakého starého čerta nedobrého, to teprou né. Tož to potom byla aj dobrá rada drahá. O něčem by jag dyž šňupali, enomže ešče nevjeděli jag do toho.

Tož byl to fčíl život takovej nijakej. Starší děcka ty už byli z domu, každej si pokrajoval svůj krajíc aj kousek toho špeku, a g otcovi sa velice nehlásili.

Ostali ím ešče ti dva palygé, ten mamlas Petr, šag už sa také pacholčíl a hleděl odletět do Vídňa. Furt mu enom Vídeň voňál. Tož nech ide, co s ním také doma. Takoví uškřité, ledvá tomu odpadne šupka od řiti, jag tomu housati a sopél mu uschne pod nosem, už enom hledí pryč a do svjeta.

Tož s Pánem bohem, ať ide, strýc o něho plakat nebudou, ani ho držat na provázku. Šak on takovej, dyž sa mu něgdy leje voda do řiti, ešče si aj rád spomene na otca a naude cestu g rodičom. O jé, a co by né, no né?

Je to fčíl svjet! No ja, ale tož co sněma, dyž je ich vjecé, všecí doma ostat nemožou. Dyby aspoň ten nejmladší Ignác byl g něčem. Dyť už to  néni žádnej pajs, chlapčisko už je hezkej ogara, vyrostlej jag ten trám, školu má vyítou a néni to k gničemu, nic s ním nezahradíš.

 Byl jaksi chybnej na plouca, holt dušnej a dyž to na něho padlo, tož dejchál, dejchál jak stará hatmonyga, enom modřál a nic z hola nic.

Šak už zase tam sedí henkej v koutku f sejni a píská na ty svoje dudy jag dyž pár mladejch holubou. Tag, tag, že uglohníl jakejsig ten objed.

Strýc vychŕstli močku z huby, mlaščili pořejzem do kouta a zahřešili. Koza tam furt bekotala ve chléfku, až ich to dožhralo. „Zatracenej herodes milijonskej, co to furt chce? Ešče nemáš dosť, nenažhrala sas? Hergót, nedopaluj mě, lebo ti ten jazyčisko uřežu, uvidíš!“

Koza, jako koza, to víte! Vrtěla opovážlivo perpétem a békala svoje dál. Tá nepřestane aj dyby í hubu zašíl dratvjou. To sa ví! Strejc na ňu vypleščili ty černé veliké očiska a dyby pohled zabíjál, tož by f tou ránu bylo po ní.

„ A co ty tadyh?“ spustili na Ignáca z hromem. „Ešče hraješ na tou svou harmonigu? Až bude po muzice, tož tu trochu pouklouzáš a umyješ náčení. Ať je tadyk trochu pořádek. Máme tadyk jag dyž f cigánskej boudě. Jaja, je to, je to. Chybí nám holt roba, dyž ty nejsi k ničemu.

Strýc Kolečňák byli prudina, naturista, horkej a prudkej krvi. Tož nebyli velikej, spíš tag trochu pomenší, sčouplej, ale byli v sobje. Kudly na hlavě byly husté, ale už poplesnivjelé a spádali ím dosť huboko za krka, do tyla. Na nich seděl širáček, tá malá kotulka slovácká. To byla jejich mouda. Oni, dyž kupovali, tož mohli řéct: „Á rači šestku přidám, enom dyž bude tá stříška co nejmenší.“ Tag jag sa ti Hanáké vyšklebovali Slovákom.

Včíl byli enom tag po domácku, enom f košili a modrejch, bartochovejch plkách a f botech z Chýlic, šitejch na úhlad. Ony ty boty, dyž byli nové, tož měli po předku na kolénka roužu a byli aj olemované strakatou pantličkou. Tož to sa ví, dyž byli nové. Ale fčíl, tož to byli olemované spíš blatem a hnojem.

Oni, když Pambu rozdával krásu, tož myslejm nebyli doma, ale pro rozum si šli dvakrát a křičali hír! Oči měli takové veliké a černé, a tag sa ím enom houlali pod tyma kudlama na čele. A tá jéich pozitúra a ten ksicht, tož to jag dyby ím ho z dubového špalku vykřápál. Potom si vemte ty jejich zuby, veliké a silné, které sa furt ovalovali ve velikých a tlustej pysčiskách jak dyž potáče, máte strejca Kolečňáka.

Vypadali oni trochu jag dyž ten muřeju, enom že nebyli akorát tak černý, tož kapánek přece bělejší, ale moc né. Dyž promluvili, tož jag když mlaščej pantokem, jag dyž z věže bác!, tak sa šklébli. Šak aj ty jejich děcka byli takové, a nejlepší byl ten Petr, ten býl akorát po nich. Dyby se na pysky dávaly prémie, jak to bejvá na výstavách dobytka, tož by Petr dostál istě první prémiju. To byl on Petr Kolečňákou. Že by v něm bylo něco dobrého, tož to né. On dyž něco, tož on si vjeděl rady.

Tegdá, dyž ty vody vylévaly a bylo jí plné Chaloupky, natož chca sa on dostat do stodůlky na haťách, a měli tam oni takovou sklouku dřevěnou jag dyž na chytání ftákou, vlézl si do trokou, co sa prasa pařej, enom tag po lefku, bez gatí, enom v burnusi a plavil sa do stodoly pro sečku. Jag dyž v tom Majlontě, v tej Natáliji, či gde to jezdíja po ulicách na čajách. Tož on nemlich tag. Šag byl aj vojákem, ale starej Izidórch to nemohli jagsig pochopit, že co to byli za páni, co ho odvlékli, dyť to má gumové pysky!

Byl on to takovej rod ten Kolečňákou, od huby a aj od sekyry. Šag aj nebožčejk starej Kolečňák, pánbu ím tam hříchy odpusť. Ten si také neviděli moc do huby.

Tož řejkali oni, že oni sa chodíja v nedělu, s odpuštěním, vykadit na Robenec na Kudlofsko enom proto, aby si mohli tento – že to tak mosejm říct-no, vytřejt mateřídouškou řitisko a to že ím potom z ní voní celej tejdeň až zasé do druhej neděle. Ja, tož takoví sou aj na světě lidé. Nále tož to už sme zašli trochu dálé než jsme chtěli.

Tag oni ten strejc Kolečňák vlézli zase do tej šopečky gde měli svůj veřtátek a ten vercajk tesařskej a strouhali a hoblovali dále. A pluli furt zlosťou. Nic sa jím jagsig nechtělo dařit, jag dyby mněli podělané fšecko to šlo posranejm navrch. Dřevo bylo tvrdé, pila měla špatnej šraňk, hoblík aj s pořejzen, gdo by sa nad tejm nedožhrál a nedožlučíl? Nakonec tejm fšeckejm praštili o zem a zaklnouli, až sa došky na kálenici strachy obrátily protivá srsti.

„Ignácu, sem poď!“ zabáhli nesrstno. „Co chcete tatíčku?“ „Neptej sa moc a poď, už tu mněls byt. Tadyk ně zatočejš kamínkem, mosejm si to trochu pobrousit. Zatrápené dílo.“ Ignác šél, jag dyby ho třé tlačili, šak aj dejchál za tři.

„Tož honem, honem a mrše sebou.“ Ignác sebou teda mršál, ale né moc hybno. No šag to byla práca. Kaménkem točil a v dudách mu to kvíkalo a pískalo jag dyž hraje na vergl, hotovej Radeckého marš. „Lepší to nejde?“ dřeli strejc slova v zubech a přejeli ho tyma svejma očiskama jag dyž parním válcem.

Ignác kejvl hlavou a bradou a dudovej marš sa dál do vyššího kalupu. Ale brousek šél furt jag dyž s kolomazou. Strejcem to trhalo, lebo takovej kvalt, to nebylo po jejich chuti.

 „Tož ono to nepujde lepší, cóó? Tož himel Laudón a fenedyk a milión set salátou do toho! Tož tom sa řejká práca?“ Strejc sa rozjargosili a vrtěli sa zlosťou jag dyby chtěli tancovat odzemek, alebo bojerišku, enom tag ím hoblovačky odletovaly od kramflejkou.

„Pusť ty miliónská dušo jedna, dej, zatočím si sám. A ty si hraj na tou harmonigu dál. Nejsi holt k ničemu, nehodíš sa ani za strašáka do zelé! Už nevím co s tebou budu dělat.“

Strejc dudlali a vrčeli a škřoupali tymi velikýma zubama, div né jag dyž ten točenej kamének, jag na něho přitláčali.

Ignata sa odtáhl a odštrachal pod pavloufku na špalek a tam dejchál dál. Dnes mu bylo jagsig  moc špatně, snáď to bylo aj tejm horkem, alebo čjm, no šag bylo aj dosť dušno. Tož on mejvál negdy takové chvíle, že měl moc dechu, a přece mu ho nestačilo a dusilos to. No šag sa řejka ze fšeckého moc šhodí, a tož tady nemlich tag.

Ináč snáď dyby né toho, býl by Ignác dosť šikovnej ogára. Šag on nebýl hloupej jak fšecí Kolečňáci. Na rozumu, tož to oni si šli fšecí dvakrát, jak sem pravíl hen skraja. Enomže co je to platné dyž ty dudy nechtěly po notě hrát. Tadýh si člověk ani neporučej.

Šak mu bylo aj do plača, div že se nedál do békou. On při tej svej pozitouřě byl aj trochu směšnej jag vyvaloval  a mrkál tyma čérnejma očima, ozčeřoval zuby a pysčiska, boulíl jag veliké potáče, tož to jag nabírál pagáče.

To sa ví, dobře mu nebylo a jakej je to život tady pro něho? Chtěl by sa nějak hójit, nejaká ta pomoc by pro něho snáď byla dyt sou takové špitále pro dušné a co sou chybní na plouca.

Třeba ten v tom Víďňu, tam je zrovna akorát jeden. Ignác o něm věděl. On Ignác to vjeděl trochu z tych novin co čtávál. Noviny ím vozil a posejlál Petr z Vídňa, a byli to noviny ty socialistické a demokrátské, aj ty Rašple co sou v nich všelijaké směšné obrázky a povídání. 

Z výdělku, tož to ím moc nedávál, Jakořka nic. Hleděl to odbyt tou Rašplou. Starej na to brblali, to sa ví, to by nebyli oni, a co by né, dyť myslej si ten miliónskej Petr – skála, že nějakou Rovnosťou si zasmoužeja zelé, alebo Rašplama kozu nakŕmíja?

Tož jednou, to sa ví, stál sa aj takovej špás. Ignác mněl ty Rašple poskládané f koutku, on sa f tom co chvíla přemítál, no šag mněl gdy. Koza sa jagsig odvázala a jag mourala, tož sa pustila aj do tych Rašplej. Ná žežhrala ich všecky co ich tam bylo.

 Čert ví co  f tom měla za dobrotu. Byla-li tag špásovná, že jí ty špáse a šprajmy tag šmakovaly, tož aj to je možné. Tož ona holt rozuměla špásu. Ná mosela to byt aj koza pokrokářská, dyž aj ty noviny byli pokrokářské a tag aj  proti panáčkom.

On Ignala, dyž tag ty noviny čtávál, tož si fšejmál aj inejch vjecej, né enom tej politigy, šag í beztag ešče nerozumňél.

Ale to už dobře vychopjál, že sou takové oustavy aj ty sanatórky gde by sa mohl aj on léčit. Enom že jag sa tam dostat. Ze strejcem byla o tom těžká rozprávka. Stálo by to grejcary, a to sa ví, že bez peněz, před muziku nelez.

U strejca sa už zasé krapku vyčasilo. Dyž sa oni vykřičali a vyhřešili, tož s něma byla zasé jaká taká řeč. Už si tan aj začali jag dyž notit jakejsi divokej tajc. Fčíl už sa ím to zasé dobře dělalo.

„No, co tam sedíš jag noša hub? A snáď sa nechmoulejš? Dyť už si sakra na mou dušu aj trochu chlap. Nestyděl by ses? Já si mosejm svoje vybyt, lebo ináč by ně čerti brali, to neznáš. No šag je aj proč sa střepávat a jargosit. Dyť jag to u nás ide fčíl, to vidíš. Žádnej pořádek a fšecko ide na přejč, holt posranejm navrch.

Ono to přeca enom bez tej robky v domě neide jag by mnělo. Za nebožky to bylo přeca inší.“ Strej kejvali hlavou a krabatili čelo o čemusig moc přemejšlali. Šag tá myšlénka ím už od rána vŕtala v hlavje jag bajonetem. „Ja ba, tož tag to mosejm udělat, nic jináč. My holt potřebujem hospodyně. Mosejm já sa ožénit, už nepomože ani svěcená. Také už sa mě to na mou dušu zmrzalo, furt to krafské a kozej vimeno natáhať, vařit a prat. Co to je práca pro chlapa a fešáckého palejra?“

Strej si na tou řeč odpluli od srdca a ešče to potuplovali.

„Tož co tom říkáš, ty labilo, dyž ti přivedu do baráku druhou mamu? Nebudeš rád?“ „A šag bude tag lepší dyť je í tady potřeba. Já, co já? Na mňa sa neohlédejte, dyť já beztak doma neostanu,?“ Ignác na to.

„Ná gde bys šél, prosejme, ty, takovej?“

„Do světa, třeba hen do Vídňa.“

„Tož do Vídňa! A co tam, budeš foukat na kosu, do ní? Či myslejš ty, že ti tam budou létat pečení ftáci do huby? Aj tam sa musej dělat, dělat, a ty co? Šag víš,“ dudlali a rezonýrovali strejc a pohazovali pořejzem a postrkovali kotučku do týla a zasé zpátky.

„No to já vím, ale šél bych napřed do toho špitálu co je pro  plouční marody a potom, dyž už by ně bylo lepší, tož by ně už našich chlapé našli nějakou lepší prácu.“

„A ty nejsi hloupej. Dobře umíš zpívat, enomže máš špatnou notu. To néni enom tag, na to je potřeba peněz, milá brachu, na to by nestačila kráva, ba aj třebas dvě. To trvá moc dlouho, čtvrť roku nejméň, třebas aj půl, a tož to potom příjde moc draho, a na to já nemám.“

„No šag bych mohl na chudobné adestacej a to by vás potom nic nestálo,“ mínil Ignála. „To sa ví, že jenomže starosta jako pudmistr ho nedá! To sa dává enom moc chudobnejm lidom a my máme přeca jakejsig ten majetek. A starosta ně nemá rád, protože sem mu nadál do sedláckých hrtaňou.“

„Dyž vy ste tatínku dycky hneď hrrr!“

„A co bych né, no né? Nenechám si od něho přeca tentovat na hlavu! Na to ať si otevře hubu on sám. U nich, u tych sedlákou sou tito lidé enom pro smích, za nic. A já sem s inšíma pánama mluvíl než on je.“

Starej už zasé začejnali koulat očima a skřoupat zubama. Rači ich nechat.

„No šag já si to vymodlejm sám, už sa o to nestarajte,“ přidál Ignác potichu. „Pro mě a za mně. Vymodlejšli něco, tým lepší pro ťa. A fčíl sa dáme zasé do tej práce,“ zaťali sekyru do drva.

Ignác sa ukludíl za stodůlky a g Moravě, podívat sa co ryby dělajou.

Strej sekali a strouhali, až sa z nich slévalo.

Bylo už aj trochu k véčerou, večer tudiž, dyž sa u nich vyťaloupíl Jožka Vyproučenej od struhy. Byl tag trochu podstrojenej, cigáru v hubje, ná vyšlapovál si tag jag nějakej jenerál, vypručovál sa enom co.

„Tož co, strejcu furt strouháte, furt? Už byste toho mohli aj nechat, dyž je tá sobota, a večer co nevidět.“

„Ná, ba, máš recht. Už by toho bylo aj pomály dosť. A gde ty máš namířené, dyž si tag f parádě?“

„Ná tož naňu, gde inde. Člověk sa za celej tejdeň nadělá, nadře, tož si aj nějakou tou kapku zasloužej.“

„Tož to máš recht. Ale fčíl ně napadá, víš ty co, Jožko? Půjdeš se mnou. Ty ideš na ňu a já zasé půjdu za ňou, a tag to spoíme dohromady. Tož ono to po suchu nebude.“

„A co by né, půjdu dyž tento. A tož teda za ňou, za ňou? Tož přeca ste sa osmělili? Inu a jag tento? Mladá, slobodná, vdova?“

„No víš, tag napolovic, na půhola, jag sa řejká. No šag sloužila aj na fáře. A fčíl – ale co ti to budu povidat, šag uvidíš.“

Jožka si pokuřovál toho kraťasa a strejc ukluďa vercajk, dávali sa také do parády. A celé hospodářstvo odporučili Pánbíčkovi a Ignácovi: „Šag to snáď hrom nevezne aj s tým kozejm vemenem.“

Tož byla tá sobota a kvéčereh a tož sa chlapé furt přitahovali hore-doule. Jedni šli teprou ze svjeta od perónky, s mněšiskama na zádech a ti druzí co už dojeli spěšé, tož už sa podstrojení potahovali hen hore dědinou g pantátovi na nejakej ten čtvrťák alebo půlžejdlík a na trochu řeči.

Tož stavjál sa tu aj ten Francek Zeleňák, co si vzál tou Anču Filipovou, mladej člověk, starou díru, no holt starou rachétlu. Dál sa z Jožkou Vyproučenejm do řeči, a dovjeďa sa gde sa to vypravjajou, hneď to strejcovi Kolečňákovi přichvalovál:

„Tag strejcu, dobře tag, enom do teho. Šag aj Pámbu povídál, že néni dobře človjekovi byt samému, a namluvíl mu Evu. Enom si dobře vybrat, já řejkám a račig mladou než nejakou starou rachétlu. Potom néni nic, uvázat si starého čerta na hrtáň. To potom na člověkovi furt sedí a jeden od ní nemá chvílku pokoja.

To je pořád: Nále chlape, dyť sa starej, ty sa už nestaráš, chtěl bys žit enom tag lahko! Ná tož co já potom. Vylézl sem si na žebřejk na vrchní šprušel ná začál sem tam vdákat, kokŕhat a stárat sa jag to slépka. A zasé í to nebylo recht.“

„Nále starej, co to zasé děláš, zblázníl sas, ty krupico jeden?“ „Ná co bych dělál, starám sa! Šag zně kázala, abych sa starál. Z robskama je je to takové, nigdá ím člověk nevyhoví, dyby sa jag starál.“

Zeleňák povjedá své a pořechtaja sa trochu, tož šél po svejch, šag aj za ním pohlédala stará přes dvérca jednejm okem. A Jožka zasé napoplácál Karla Kočinca. Ten sa tahl jag černé mračno a hleděl jag dyž sedn hromou.

Karel byl takovej nesrsta a soupora. U něho býl hněď oheň v kálenici, hněď sa střapcovál a jagočíl. Šag mněl akorád před chvílou patáliju s Ferdou pupkálem. Chytli sa skrzevá cosig šag byli sousedi enom že Ferda byl tag spáslej jag Karel Kočinec. Ten, ten nechodíl daleko pro slovo ani pro argument tacej.

Byl to takovej srazek, malej a čapatej, kotoulal sa enom při zemi jag bombík ale býl pane pevnej, a já! Zapřáhál akorát krávy a jag držál v ruce držáky, tož s něma křápl Karla přes kotrbu.

Enomže Karel mněl hlavu fest a tvrdou, šag nebýl podarebně lebáň, a tož si odnésl enom pořádnou hrč v týle. Šag to byla jag patřej hrč a Karlovi zvónilo ešče furt v hlavje, jag dyž šturmujou fšeckejma. „Já toho pupila pupkatého mosejm zabit, jistojistě ho zabiju!“ vrčál a dudlál Karel z hrčou. 

„Koho chceš zabit?“ zabékli strejc Kolečňák natahuja uši z jizby. „Jožko, koho to tam máš?“ „Ale je tady Karel a dostál držákama po ní! Víte tož od Ferdy pupkatého.“

Strejc bybjehli ven, taj jag byli, v jednej ruce štětku, v druhej břitvu, půl huby už oškrábanej, jednu gaťu oženěnou, druhou vdanou a šermovali břitvou Karlovi před nosem. „Chceš zabit pupila? A tož teho zatím nechej. A dobře, že si tady, Karle. Mosejš it s nama. Pěkně sa ……, dáš sa do parády a půjdeme třé. Šag sa to aj patřej, žěnich mosej mnět dva námluvčí. A di hybno, ať na ťa nemosejme čekat.“

„Poďte Karle,“ domlouvál mu Jožka, „tam aspoň něco upijem. Strejc sa dajou dneska vidět. Toho Ferdu pupkatého si nechte až na podruhé, alebo si s ním ani nic nezačejnejte. S tým je těžká porada, křápne vás ešče jednou. Šag Josefovi Dyňovi to vyvédl nemlich tag a ešče mněl vydržat aj starej Jura Geor.“

„Tag dostane Jura jag dostál Josef,“ sliboval mu.

Karel Kočinec klnol a nadávál, až sa mrtví v hrobje obracali na druhej bok, alebo řiťou hore. „Nech ho buch živí, šag tam bude na mňa do smrti pamatovat.“

Karel , tož ten umněl nadávat a jeho kledby byli jag dyž v tom biblickém dějepisu. Nále tož přeca sa dál trochu ukonářit a dál si říct, dyž na něho aj strejc Kolečňák zaštarcovali.

A tag sa přeca nakonec vyrajdili. Strejc si podoupávali ve vrapenjch botách v nohavicích a v novej kotulce na dlouhých kutloch, keré byli fčíl  ale pěkně učesané do týla až na límec kabáta.

Mněli aj košulu s kvítkama, pjeknou, fajn a bílej novej kočičák. No, ja, to sa ví, holt jag dyž ženich. Tož si pjekně zapálili, jeden faju a druhej cigáru, a už sa nésli jag dyž za dva kním. Tetky co stáli sem tam v žoudrech enom sa po nich ohlédali.

„Ná, prosejm vás, gde tito třé sa ženou aj s tejm starejm hrbem Kolečňákem? Že on ten starej korhel sa bude ešče žénit?“ Starej enom koulali očima a ovalovali holozubky a báňali o sto šest, puky jag dyž mrvinky, šag šli za nevjestou.  No tož za Terezou Mochovou, za tou divokou černou Terezou do hospody g Jakubíčkom.

Mosejm řéct, že ty námluvy dopadli dobře, až moc dobře. A co by né? Šag oni strejc nebyli ešče k zahoděňou, ale gdé!! Byli oni ešče furt jag hřebík rovnej a tvrdej jag hrabovej odzemek Po nich mohla taková Tereza obouma rukama chmatnout, ó jéj!

Tož dohrnouli sa tam g Jakubíčkom jag dyž egzekucej a hneď si sedli možně za stůl a poroučali si. Strejc chtěli „kvartku“ né čtvrťák, oni vjeděli co sa patřej, dyť také sa negdy ošoustávali okolevá pánou. Na popíjali si jag dyž pudmistr, a ti dvá, ti také nenechali svou pozadu. Tož sa pilo. Strejc pomrkávali dveřima do kuchyně gde sa Tereza vrtěla okolevá šporhelta a škopka.

Byla to ženská, no, jak sa patřej, tož podstatná, dyž sa postavila do dveřej, tož byla tam vedlévá ní ani moc myšej sa neprosouvalo. Ale jináč, tož roba fest, třebas byla už také tej druhej vejzvy. Že sloužejvala aj na fáře, ná, že si tam aj cosy vysloužila, tož co je nám potom. To sa može stat každej.

„Tož to je ona tam, strejcu?“ dotazovali sa ti dvá, mrkaja také do kuchyně. „Tož roba to je jag dyž kus zdi. Vybrat ste si teda uměli. Enom budete-li na ňu stačit, tá vás zalehne. Abyste sa nechali pojistit, alebo si uvázali večír zvonek na paty,“ řechtali sa chlapé, Jožka s Karlem. „Myslejte, že su taková labila už? Ó, tož to né, poradíl jsem nebožce, poradím aj tejto,“ honásali sa strejc a oči ím svítily jag dyž kocourovi, aj sa tak oblizovali, no tož, jag kočka zežere peroutku. A co by né, šag už mněli kolik panákou či tech jeích kvartek v sobje.

 No tož bylo řečej jag dyž vody. A dyž strejc cosig pošuškali hospodskému do ucha a ten dovédli Terezku zrovna od škopíka gde drhnoula sklénky a taléřky, tož byla ruka v rukávje anc-cvaj. Terezka sa usmíla, ani sa moc neobádala, a co by také, dyť už vjeděla své a roky í utěkaly, tož co by sa moc rozmejšlala.

A tož řekla, dyž sa hospodckej ptál, bude-li toho strejca chtět, že „a co by né,“ no né? To se ví, strejc byli také rádi, vyvrátili do sebe dvě kvartky najednou, enom tag si oddejchli.

 „Tož to su rád! Dyby aj cigánka došla, tož bych ju vzál. Lebo já to vemeno furt natáhat nebudu. A tož to né, no, né?“ Tož tag! A bylo to.

xxx

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář