Jdi na obsah Jdi na menu
 


D sešit - Na měšťance v Napajedlích a Přerově - 2 část

16. 10. 2019

Ten rok, co jsme byli ve třetí třídě, byl ne jen krásný podzim, ale i zima byla neobyčejně mírná. Dlouho nemrzlo, bývalo tak trochu pod mrakem, ale bylo dosti teplo, příjemně. To mírné počasí nás táhlo ven, v polední pause nám nebylo volno ve třídě, a proto jsme chodili na Kalváriji, né proto, abychom se tam modlili, nýbrž abychom se proskočili a provedli sem tam nějaké darebáctvo. Dole ve skále bylo pěkné místo ku hraní, ale nás to táhlo nahoru nad lom do lesíka jedlového. Tam se to taky krásně hrálo na mety, ale líp ještě se tam pořádaly honičky a schovávačky.  Pletla se nám tam napajedelská drobotina, kluci z obecné školy, ale my s nimi nedělali velkých cavyků, prostě jsme je vyhnali. To se jim nelíbilo, že my, cizáčci, vyháníme je domácí usedlíky a přivolali pomstu krvavou. Jednoho dne, když se nám to nejkrásněji válelo, strhl se pod námi pokřik, zachumelilo se širáky a čepicemi různého kalibru a fasony a vyvalil se mrak kluků. Nebyla to však drobná havěť, nýbrž samí odrostlejší kluci a mezi nimi jako dlouhý mezi podrostem, vyčnívalo několik ogarů ve věku tak pod regrůtském. Pustili se do nás s huronským pokřikem, ozbrojeni jsouc holemi a kamením. Útok byl dobře připraven. My byli překvapeni, ale vyčkávali jsme útok, připraveni k boji, nebyli jsme v menšině, beze zbraní a po silném nápadu nepřítelově byla naše fronta prolomena a naši kluci vzali do zaječích. Nepřítel vítězně zajásal a jal se nás s gustem pronásledovat. Všichni se rozprchli a zmizeli v lesíku jako kapky deště v trávě, nezraněni. Jen já jsem se trochu opozdil, zakousl jsem se s jedním klukem do zápasu a pak se mi již útěk nezdařil. Urazil jsem několik skoků, ale těžká střela asi dvou liberních kamenů zasáhla mou hlavu ze zádu. Rána se mnou důkladně zatřásla, v hlavě zazvonilo na poplach, ale letěl jsem dále a smečka krvežíznivých vlků za mnou. Nevydržel jsem to dlouho, u tří křížů jsem doslova uštván padl s krvavou hlavou do mechu. „Už ho máme, sem s ním,“ řvali kluci. Ale pak když viděli, co je se mnou, zkrotli a ztichli. Ještě byli tak slušní, že mne zvedli, posadili a utírali krev z hlavy a kabátu. „Vidíš, vidíš, co sis vydělal, nebylo ti toho třeba!“ „On by padl načisto,“ mudrovali druzí. Když jsem vydechl a trochu se zotavil, vedli mne pomalu a šetrně dolů. Ale dole ve skále zase ta zloba v nich propukla. Stál tam Vyoral a kluci hned ho obklopili a hrozili mu pěstěmi a klacíky. „To je jeden z nich, takys tam byl, že!“ Vyoral stál mezi nimi jako Oliver mezi Liliputány a ohrožoval se velmi opravdově: „Já že jsem tam byl, já, vůbec ne, to se mýlíte.“ „Byl a nelži,“ a pěsti a klacky letěly vzhůru. Já už jsem to měl odbyto a díval jsem se mlčky na ně. Ostatní se rozumně schovali a vraceli se oklikou do školy.  Ve škole byla bouřlivá debata. „Vy jste mě pěkní kamarádi, nechali jste mne v bryndě.“ Kluci se ošívali a vymlouvali, každý jinak.  Co to bylo platno, mně hlava bolela a brněla, jizvu jsem měl na dva couly a v očích jsem měl několik svíček a závrať se mnou točila.

Když došel Stolař, hned mu hlásili důležitě: „Varmuža dostal kamenem po hlavě, má v hlavě díru.“ „Tak? Neměl tam chodit. Hlavu mu neurazili?“ A vycenil zuby v jízlivém pošklebku. Bylo mně tuze zle, přemáhal jsem se a dělal hrdinu, jen abych nepadl. Právě se půjčovaly knihy z žákovské knihovny a já si vybral v jednom jasném okamžiku Old Surehanda od Karla Maye, hned se mi ulehčilo, co jsem byl rád. „To bude čteníčko, liboval jsem si. A již jsem nedbal na nic, snášel jsem bolest s tureckou houževnatostí a myslil na Indiány. To zranění neminulo jen tak bez následků. Každý jiný by si s tím pohrál a poležel, ale já jsem zatínal zuby a mlčel. Doma jsem se nepřiznal ani slovem. Mlčel jsem zarytě. Tři, čtyři dny jsem se v pravdě potácel, hlavu jsem měl těžkou a v očích mžitky. Myslím, že jsem měl horečku. Rána se mně dlouho jitřila a špatně se hojila. Teprve až pozdě k jaru zpozorovali naši důkladnou jizvu na mé kotrbě a divili se mně, kdeže jsem k tomu přišel. Bylo to právě při nějaké opožděné zabíjačce, a když jsem připustil, že jsem si to utržil při rvačce na Kalváriji, strýček Varmužů pochvalně přikyvovali: „To jsou alespoň chlapci, ti se dovedou správně pobavit.“ Strýček byli šprýmař, rádi žertovali. Náš táta už ne tak, ten měl o tom jiné mínění a zlostně pohlížel na díru v mé nepožehnané hlavě. Ten Old Surehand přispěl značně k mému uzdravení. Četl jsem horlivě, znovu jsem se chtivostí zalykal, bylo to něco nového, co jsem ještě neměl v ruce.  Každý z kluků propadl kouzlu těch Mayových indiánek a byli z nich celí žhaví. A tak než jsem ho přečetl, bylo nejhorší pryč. Vůbec mně tehdy četba učarovala.

A četl jsem ještě jiné věci, nejen tyto. Tehdy se začala šířit po venkově takzvaná četba „otravná“ („od otravných knih a časopisů vysvoboď nás pane,“ modlili se kněží v kostele.) Byly to noviny knihy „pokrokové,“ liberální a taky i nevědecké. Bylo to v době, kdy se usilovalo o všeobecné hlasovací právo, nastal nový volební ruch a politisoval každý, ať tomu rozuměl, či ne. Do zemského sněmu se volilo podle volebních skupin, čili kurií a těch bylo asi pět. To bylo stran a straniček a kandidátů! Proto i ten volební ruch byl neobyčejně čilý a rodily se hemžily všelijaké noviny i brožury.  Náš táta tomu cele podlehl a horlivě četl „pokrokové“ listy a já se toho chopil též a nalezl jsem v tom zalíbení. Četli a odebírali jsme „Ruch,“ týdeník s různými přílohami, kde strana klerikální (katolicko-lidová) byla cuchána dosti necitelně i se svými kandidáty. Nejhůře tam byl „trhán“ kandidát Vykoukal (rolník bez rolí), pak Žampach, „zaklínač a nepřítel hastrmanů), a Bartoň. Znal jsem tehdy všecky strany i jejich kandidáty. Na takového kluka čtrnáctiletého to byly znalosti a vědomosti znamenité. Pak tu byla „Nová Slovač,“ též ultrapokrokový časopis a někdy se nám dostaly do rukou i „červánky,“ list nevědecký. Z Vídně nosili chlapi „Rašple“ a tak bylo dosti, abych byl dokonale „otráven,“ řekl by pan farář. To byla v tom roce moje lektura a byla na můj věk trochu silná.  Ostatní kluky to nezajímalo, pro ně byla autoritou fara a kostel. Jedině Benedikt byl jiných názorů, ale nechodil s nimi na buben, jen nechal proskakovat vtipným a kousavým narážkám. Hanáci mu přezdívali „c. k. od štreky lump,“ on však si z toho nic nedělal, jen se k tomu smál.

Já jsem dělal před našimi kluky velkého socialistu, což byl v očích venkovských pravověrných jakýsi zlosyn a vyvrhel.  Měl jsem z toho radost, když jsem je tím naštval. Nejvíce to zlobilo Frantu Vranku, jehož otec byl právě zvolen starostou a stal se obecním notáblem. Byl jako takový „věren církvi, trůnu a oltáři,“ a Franta pravý syn svého otce též a vše ostatní neměl rád.

On mně přezdíval „ty soce“ (socáňu,) a já zas na něj „ty pope,“ a tak jsme se škádlili. Každý zpíval takovou písničku, jakou doma slýchal, ale od srdce to nebylo, bylo nám to celkem jedno.

Ten rok přestal být Martin Bartošík starostou, byl odstaven a jeho sláva upadala. Aby tomu zabránil a udržel se na výši, založil a organizoval v Babicích stranu sociálně-demokratickou. Na venkově to bylo něco nového, nevídaného a pravověrní nad tím vrtěli hlavami a předpovídali bůh ví co. Bartošík, ten co před dvěma lety stavěl slavobránu a vítal biskupa oslavnou řečí. Dobře z červenal a přebarvil se. „Inu, člověk se stále mění a vyvíjí se a dorůstá!“ Ale u něj spíše touha po ztracené slávě, a když to nešlo zde, hledal to na druhé straně.

Jedna hodina němčiny padla od půl třetí do půl čtvrté, byla to poslední hodina vyučování. Ta hodina byla nejtrapnější, nejfádnější. Domů jsem příliš nepospíchal, bylo ještě brzy a chtěl jsem se vyhnout zbytečným otázkám, cože se stalo, že jsem již doma. Vlekl jsem se pomalu, postával a posedával a čekal jsem na kluky, s nimi se to přece jen nejlépe šlo. Nebo jsem šel s Richošem Házovým ze Spytinova. Byl to malý židáček Házův, kluk hezký, červenolící a švitořivý. A s ním taky cesta pěkně ubíhala, ale byl někdy drzý. Chodil do páté obecné do Napajedel. Nedal pokoj žádnému děvčeti a každému věděl co říci. (Že to uměl se ženskými dokázal to ve věku dospělém. Získal přízeň Filky Rozehnalové, dcerky po Babuši Rožkové z Babic, naší příbuzné. Omámil ji a přivedl ji o čest, potom se s ní oženil.) Nechal se pokřtít, ale jak pravil starý Haas „Židem zůstane i kdyby naň vylili tři putýnky vody.“ Židé nebyli u nás ve velké vážnosti, a když byla příležitost, rádi jsme jim něco provedli. Šel starý Haas do Napajedel, vážně jako pudmistr a Ludvík najednou vyskočil a začal řvát: „Tam je zajíc, zajíc, za ním, chyťte ho,“ a my se smáli a hleděli za Haasem. Ten ovšem rozuměl tomu zajíci, ale nedal se z klidu vyrušit. Jindy jsne šli vedle Haasového šenku a jak měli okna otevřená, utrousili jsem tam do okna diskrétní poznámku: „Žide, čert pro tebe ide!“ Jen tak mimochodem kluci si toho ani nevšimnuli a šli jsme klidně dále. Žid měl ale tenké uši. V putyce to zabouřilo a sotva jsme ušli padesát kroků, vyřítilo se to všecko, od nejstaršího k nejmenšímu ven a láli a brebentili jen což.  Kluci se překvapivě ohlíželi: „Co se stalo, co chtějí ti židé?“ Žádný nic nevěděl, já se nepřiznal a židé spílali a tropili za námi. Na druhý den šel jsem sám. Žid stál ve dveřích šenkovny, hleděl na mne hrozivě a vyzývavě, ale já dělal nevinného, pozdravil a šel dále. Čekal jsem nějaké kázání nebo pohrůžky, ale nebylo nic. Možná, že ani nevěděl, kdo je tím pravým viníkem. Možná, že mu později lichotilo, že jsem chodil a přátelil se s jeho Richardem, pohlížíval na mne dost přívětivě. Jaké to bylo přátelství, z nouze. Já měl na patnáctý rok, on deset.

Dvakráte za rok jsme chodili ku správě boží, abychom očistili svoje hříšné duše a nabrali nových sil k boji se zlem, čili šli jsme ke zpovědi. Zpověď bývala odpoledne, druhý den sv. přijímání. Dopoledne nám katecheta rozebíral svědomí, snažil se buditi lítost a probíral zpovědní zrcadlo. Tak jak to vždycky bývá.  V poledne však jsme se toho chopili sami. „Kluci, pojďme do kostela, budeme se modlit.“ Návrh byl jednomyslně přijat a s velkým zanícením zbožným jsme se hrnuli do předsíně chrámové, kde bylo několik pohodlných chrámových lavic, krucifix a kropenka.  Tam jsme se pohodlně usadili a ve zbožném zanícení jsme probírali růženec. V předříkávání jsme se střídali, a kdo byl v růženci slabý, utužil se v něm až na výbornou.  Byli jsme právě v polovině, když se otevřely dveře a Krejča se hrnul dovnitř. Úředníček z Kvítkovic, jeho krajan, vyskočil a zabouřil:  „Co ten tady chce? To bychom tady potřebovali, takového zrzavého čerta, aby nám kazil pobožnost! Ven s ním,“ a vyhodil ho za dveře. Krejča bohopustě nadával, Úředníček ho vystrkoval a kopal a my cítili blaženou radost ve svých modlitbou osvěžených duších.  Když jsme se pomodlili dva růžence a načerpali sil a odvahy k nastávajícímu boji se zlem, vylezli jsme na věž a pomáhali vyzvánět hranu.  Krejča už tam byl, a šklebil se na nás posměšně.

Jindy jsme se sebrali my krajané Slováčkové a zašli jsme si na Makovou. Když jsme se tak pomalu pachtili nahoru, napadlo někomu: „A což, budeme zde tak podaremně chodit a lelkovat? Navrhuji, zpytujme svědomí.“ Všichni jsme souhlasili, a pustili jsme se do toho. Šli jsme pomalu dále a dále, minuli jsme hájek a nedbajíce cesty, probírali jsme se v houštině svých hříchů. S počátku jsme to považovali za žert, ale pak jsme se do toho pustili s celou opravdovostí. Šli jsme stále ku předu, přešli vrcholek návrší a pod svahem se nám pojednou zjevila jakási vesnice. „Hrome, kam jsme to až zašli? Vždyť to jsou Halenkovice. No to jsme si pěkně pochodili, teď jistě zmeškáme.“ Nechali jsme zpytování, hříchy hodily přes palubu a chvátali bystrým krokem nazpět. Přišli jsme právě včas. Nejraděj jsem se zpovídal u mladého kaplana. Byl takový mírný, tichý člověk, andělské povahy, s holubičíma očima, všecko trpělivě vyslechl, na nic se nevyptával a na nic nebyl zvědavý. Opravdu člověk boží. Ke katechetovi bych nikdy nešel. Stále byl cítit jeho bodavý, posměšný pohled. Než jednou jsem se přece zmýlil. Dostal jsem se k cizímu knězi, ale tan byl tak nepříjemně zvědavý, až jsem se styděl za sebe i za něj. Všecko chtěl vědět, na vše se vyptával, kdy, kde, kolikrát, až to bylo trapno.  Ten mě pěkně vymáchal svědomí, byl jsem, jako když pudlíka namočí. To byl přísný kněz. Jen takových více na ten hříšný národ a svět. Ku sv. přijímání jsme chodili již jen do Spytinova a potom celý týden byl náš. Do školy se nešlo již.

Na jaře asi koncem března jsme pořádali malou slavnost na paměť básníka Sv. Čecha a sázení stromků. Viktor Steiner přednesl báseň Jar. Vrchlického „Stromy“ (Stromy ti zpěvní věštcové) a učitel Krejčiřík měl slavnostní proslov na oslavu přírody a stromů, ve které se pochvalně zmínil o stařečkovi Švarcovi a ostře odsoudil žida Thoneta, který na Valašsku mýtil a ničil bezohledně lesy pro svou továrnu. Nu a pak jsme zasadili slavnostně několik stromků. Tyhle ty slavnosti se konaly, pokud se pamatuji, na každé škole.

Měl bych se ještě zmínit o Cambalovi. Cambal byl taková charakteristická figurka v naší třídě.  Byl to drobný, slabý klouček, ale čiperný a veselý, a ke každému úslužný. Byl sirotek a myslím, že neměl nikoho blízce příbuzného. Otec mu zemřel, když byl již na měšťance, a to smrtí nikoli přirozenou. Býval s námi přes oběd ve škole, protože ho doma jistě žádný nečekal. Prováděl rád různé čertovinky a taškařiny druhým pro obveselení a dělal ze sebe Kašpárka. Posluhoval v hostince u Rozenzveigrů a když jsem šel ráno do školy, obyčejně se ke mně přidružil, měl po ranní šichtě. Vždycky měl co povídat a brebentit, jen se to z něj sypalo. Nikoho nezarmoutil, naopak, všichni ho měli rádi. Sirotky i Bůh miluje, ale ne všecky, jen ty hodné, a tento si to opravdu zasloužil. Bylo tam ještě několik hochů, ale ti nevynikali ničím.

Ku příkladu Slavík, repetent v druhé třídě. Říkali mu Brunel (Scolla). Rád mluvil, ale jeho řeč nevynikala vtipem ani duchem. Srdce měl zaječí, troufal si na něj každý a on se bránil jen tím, že sliboval hned, že to „řekne“ panu učitelovi. Kluci naň dotírali a zlobili ho žertem, ale on bral vše za bernou minci. Byl tak trochu pošetilý.  Jen katecheta naň nedal dopustit, že uměl výborně liturgii, ještě od minulého roku. Slavík býval slabý žák, a jak si všecko dobře pamatuje, a co vy? Vyčítal nám.

Pak tam byl Soukup (Sukup), kluk velmi rozmazlený, jak jen naň někdo křivě pohlédl, už šel žalovat, že ten a ten ho chce bít. Učitele to již zlobilo. Libíček říkal: „Soukupa všichni bijou, tak jako i jeho bratra bili. Každý má to, co si zaslouží. Proč nebije nikdo těch druhých? S takovými žalobami ke mně nechoď“ A náhrady nedostal. Stibůrek Ludvík, klučisko s velkým ohnutým a zabedněným nosem, ten nemluvil, jen“beblal.“ Více o něm nevím.

Kladníček, mírný chlapec, trochu stydlivý, jako slečinka. Mluvilo-li se o něčem, obrátil-li se někdo a něčím žertovným přímo na něj, skrýval hlavu a oči loktem. Mluvili se Stolařem o nástrojích a houslích a z Čižmáře vyjelo: „Kladníček má vrbové (housle).“ Kladníček měl hned hlavu pod lavicí. Na prvního máje vyhrávali šumaři po Napajedlích a Kladníček mezi nimi. Muzikantskou oficírku měl nasazenu na uchu a foukal do dřeva (klarinetu), až se mu líce nadouvaly.  Stolař na to neříkal celkem nic, kýval hlavou a dokonce se usmíval, ale přece mu to jen tak neprominul. Za to, že Kladníček zanedbal školu a foukal o majáles do klarinetu, dostal trojku z mravů. Přece jen to nešlo, jak by jeden chtěl, vyhodit si z kopejtka a udělat si své i když už bylo na konci třetího roku.

Toho roku na jaře se začala provádět úprava řeky Moravy v Napajedlích. Začalo se od silničního mostu moravního a šlo se proti proudu. Nahrnulo se tam všelijaké čeládky, „bratránků,“ ale opravovali Talijáni. To byla pastva pro naše oči, a bylo se na co dívat. Jez mlynáře Janiše vzal za své i „Morávka“ (mlýnský náhon). Mlynář obdržel pořádné odškodné a říkalo se, že si dokonce pomohl, zaplatil druhý a ještě si zařídil mlýn na páru. Jeden z těch Talijánů se tam utopil. Voda ho donesla do Babic a vyvrhla ho na břeh u převozu. Mínilo se původně, že je to Vincek Radle, než se zjistila totožnost utopence. Viděl jsem ho taky, jak tam ležel u čaje (přepravní loď-prám přes Moravu) na zádech, s roztaženýma rukama a nohama a civěl skleněným zrakem do oblak. Byl to příšerný pohled. Umazaný a zablácený, nadmutý a odulý, zmodralý. Ležel tam celý den, než ho odvezli do obecní kůlny k pitvě. K takové práci obyčejně najímali Petra Kožušníka. Tan pohled mně nešel z mysli, strašil mme dlouho. Když ho prý svlékali ze šatů, tak prý z něj stáhli i kůži, jak byl už vymoklý. Fuj! Ani najíst jsem se nezmohl. Na Kapli byl zřízen sudový most přes Moravu, místo našich schůzek a koupaliště. Tam jsme chodili dívat se jak se Talijáni tuží v práci, jak se vadí, neb i bijí, jak plaví na velkých člunech materiál a kdo chtěl a měl právě chuť, mohl se u mostu zrovna okoupat.

Mne to jaro tehdy pořádně poznamenalo. Já jsem to vlastně cítil již dříve, že to se mnou dobře nehraje. Něco, nějaký proces se ve mně odehrával, jako by se k něčemu chystalo. Příroda na jaře se chystá k novému životu, míza procitá a proudí s omlazenou silou, ukryté prameny a síly pudí a nutí k novému rozpětí, ale u mne to bylo naopak. Celý jsem se nějak schoulil a stáhl do sebe. Začal jsem chodit bos jako jindy, ale nešlo mně to dobře, bylo mně chladno a vstávaly na mně chlupy. A brzy jsem se unavil. Tehdy o velikonocích hráli naši ochotníci novou hru se zpěvy: „Nové Amazonky neboli ženská vojna,“ která se všeobecně líbila. Byl jsem na ní taky, byla to vlastně první velká hra pro dospělé, které jsem se účastnil (navštívil). Bylo mně již patnáct a jako takový již „dospělý“ jsem cítil právo a povinnost vystupovat směle a nedal se zahnat (jako se nám to stávalo dříve, že jsme jen pobíhali a naslouchali pod okny a rameno spravedlnosti nás zahánělo spát). Což o to, hra se mně líbila, náramně líbila, ale dobře jsem se necítil. Nesloužilo mně to dlouhé ponocování do půlnoci, bylo mně chladno a jezdilo po zádech. Tak to šlo stále a ještě jsem si toho zlého přidal. Na Kapli při Moravě se povalovaly různé nástroje a pomůcky regulační i beran litinový a zkoušeli své síly na tom. Na to potom jsme se honili a já se upachtil tak až mně bylo důkladně horko a silně jsem se zpotil a při tom byl silný studený vítr a já zhládnul a to byla velká chyba. Cítil jsem to hned, když jsme se vraceli ke škole, ale nedbal jsem. Ve třídě bylo hůře, chladilo a mrazilo mne, v prsou mne šimraly a bodaly jehličky a píchalo mne v zádech a hlava mne začínala bolet. Než, myslil jsem si, však ono to přejde a snažil jsem se toho nedbat. Cestou domů mně již bylo pořádně zle, hlava mně bolela a brněla, v očích se mně dělaly jiskřičky, a v uších jsem měl zvonkovou hru, a prsa bolela a bolela. Kluci vyváděli a šprýmovali, já se přemáhal a dělal hrdinu, ale chvílemi jsem ani nevěděl, kdo jsem a jsem-li na světě. Nu, přetrpěl jsem to taky a do rána mně značně ulevilo, ale památka mně zůstala z toho nachlazení. Byl z toho zánět hrtanu a zánět průdušek, který se stále stupňoval, až mne položil. Musel jsem zůstat doma a ležet na peci. Měl jsem horečku, čili „horkost,“ a v prsou to stále bolelo. Naši se tázali, chci-li doktora, ale já odmítl, že není třeba, že to přejde. Tak to trvalo asi týden, nebo deset dní. Zatím se hezky oteplilo já slezl s pece a šel na slunce. Ulevilo se mně, a bylo mně pomalu lépe a lépe. Zotavil jsem se tolik, že jsem si zase troufal do školy. Šel jsem tedy, ačkoli to ještě nebylo v pořádku, věru, že nebylo, to se ukázalo později. Hned za vesnicí jsem se setkal s Cyrilem V. a byl jsem rád, že zase vidím dobrého kamaráda. Ale dobře jsem mu nestačil, scházel mně „vzduch,“ a brzy jsem se unavil a zadýchal. Všecky příznaky a slabost jsem odmítal a myslel si:“ ech, to nic není, však ono to přejde.“ Přešlo, ale ne zcela a ne na dlouho.

Zase mne začal těšit svět, kamarádi i děvčata, co bych zapíral. Tehdy jsem byl opravdu, jak se říká, poblázněn, ale sám sobě jsem nerozuměl. Byl jsem rozverný jako mladý „tento, ech. Všichni jsme to prodělávali, je to přírodní zákon a nikdo za to nemůže. Kdo by chtěl se tomu smát, nebo házet kamením? „Kdo bez hříchu jest, hoď první kamenem!“ Kluci ve škole vyváděli, Benedikt byl sám žert a šprýmy a konce nebylo. A zase začaly ty koupačky u „šešule“ a na Kapli. Koupil jsem si k tomu účelu plavky, pěkně pruhované, dal jsem za ně celých sedmnáct krejcarů a těšil jsem se, jak jich pěkně užiji. Ale neužil jsem jich, bohu budiž žalováno. Toho roku na jaře, asi začátkem máje, jak to vždycky bývá, uspořádal Martin Bartošík, vůdce (novopečený) soc. demokratické strany velkou slavnost s průvodem po vesnici. Na tehdejší dobu to byla velká slavnost, dobře připravená, na tom si opravdu dali záležet. Starousedlíci a konzervativní občané to odsuzovali, uplivovali si a posílali Bartošíka do pekel horoucích. Průvod šel po návsi dokola luže s hudbou, prapory, nápisy a transparenty a hlomozným vyvoláváním „ať žije soc. demokracie,“ s kytičkami a rudými karafiáty. Když šli podél našeho, zařval jim někdo do toho: „Ať žijou blázni!“ Dojem byl dokonalý a smazal a porušil důstojný ráz slavnosti. Ten výkřik měl pocházet od našeho táty, ale táta statečně zapíral, že ne.

Ve své tehdejší nemoci jsem se dal do čtení loupežnického románu „Rinaldo Rinaldini,“ který se povaloval u stařečků na komoře. Věděl jsem o něm a znal jsem ho již dříve, ale dosud jsem si naň netroufal.  Byl příliš objemný, 42 sešitů, ačkoli nebyl ještě ani z docela celý. Alespoň jsem se díval na obrázky. Teď jsem se do něj pustil s celou vášní a četl náruživě a houževnatě, bez ohledu na čas a okolí. Četl jsem tak vášnivě, zrovna polykal, že jsem ani nedbal své nemoci, nedbal, že mne mrazí a nohy zebou a prsa bolí a tím jsem si taky hodně přitížil. Nebyla to četba pro takového kluka, ale už je to osudem, že kluci tíhnou právě po takových věcech. „Rinaldo“ (stařeček říkali Linardo) byl památkou po Franckovi Čevelovi grónském, který ho dotáhl z Vídně a nechal stařečkovi na památku i s dýmkou porculánkou. Taky jsem četl „Královnu Dragu,“ velmi krvavý román, který vycházel po sešitech po zavraždění srbského krále Alexandra. Ale to bylo o rok dříve, nebo ještě více. Nevím již, vím jen to, že jsem ty sešity bral potajmu a polykal je někde v koutku. Naši to přede mnou schovávali, ale já je přece našel. Muselo to být hodně brzy v mém klukovském věku.

To zlepšení mého stavu dlouho netrvalo. Z počátku se zdálo, že to bude dobré, ale brzy se to začalo zhoršovat. Koupání mně nesloužilo, voda mně byla studená, ani bos jsem dobře chodit nemohl. Pršelo-li a ochladilo se, byla mi zima a v nohy mrazilo a naskakovala husí kůže. Každá práce unavovala, bolelo a píchalo v boku, začal jsem pozdě vstávat a vstával-li jsem dříve, usínal jsem třeba i vstoje. A přitom jsem musel pořád česat a krmit koně, což bylo velmi útrapné. K tomu mne začal mořit suchý kašel, vypadal jsem bledě, inu, nemoc, jak zákon káže. Když už těch příznaků bylo trochu mnoho, všiml si toho i náš táta. „Co je ti kluku,?“ tázal se mne, když jsem stál na záspí opřen o zeď a sípavě odkašlával, snaže se dostat „ze sebe,koňský prach, který mně rozdíral plíce. Otec na mne hleděl starostlivě a pokyvoval hlavou. „Musíme k lékaři, nic platno,“ rozhodl. V neděli zapřáhl koníčky do vozu a jeli jsme do Napajedel k dr. Floríkovi. Byl pěkný teplý a slunný den jako vyzlacený a jelo se to náramně příjemně. U lékaře bylo nabito. Byl taky železničním lékařem a v neděli se mu tam nahrnulo mnoho pacientů. Byl tam i Kouřil z druhé třídy, syn poštovního postilona, co jezdil pro poštu na dráhu. Kouřil byl kamarád Čižmarův a tedy taky jeden z těch povedených. V čekárně vyváděl a žertoval, a bylo ho všude plno, jen nemoci na něm nebylo vidět. Pro mne tam bylo těsno, proto jsem vyšel ještě ven a potuloval se u vozu a vzadu pod kaštany na nábřeží. Jel tam právě řezník s plnou bryčkou masa, kýt a jak prudce zatáčel, jedna z těch kýt mu spadla do bláta. Dva páni šli vedle a jeden zvolal: „Nu, tak vida, prase spadlo,“ a spráskl v komickém překvapení ruce. To zvolání bylo tak komické, že jsem si je zapamatoval a užíval ho často, když se někde něco zvláštního přihodilo. Když přišla řada na mne, lékař si mne prohlédl, zadumal se chvíli, hladil španělskou bradku a psal recept. Nařídil: „Zůstat doma, do školy nechodit, prášky užívat a dobře se živit.“ Otec šel do lékárny a já se šel omluvit panu řediteli, že jsem nemocen. Vpadl jsem tam jako divoch. Cestu jsem si trochu popletl a šel jsem přímo salonem do jeho pracovny. Bylo to trochu neomalené, ale já, jako venkovský balík, nevyznal jsem se v panských bytech, když by mě to mohl zazlívat. Ale paní ředitelka se na mne rozkátila a vyprovázela mne zlým pohledem. „Tudy se nechodí,“ křičela. Druhá paní ji chlácholila, ale ta vedla svou. Pan ředitel mne přijal docela přátelsky, nedbaje, že jsem přešel „zakázaným územím,“ prohlédl recept, vyslechl, pokýval hlavou a propustil v milosti. Když jsem si své vyřídili, jeli jsme domů. Byla to pěkná, příjemná neděle. Za Spytinovem blíže Duchonce potkali jsme dva známé. Frantu Popeláka a Mišurce. Byli na trhu v Hradišti s králíky a právě seděli na příkopě a potěžkávali každý svého a hádali se, který je větší a těžší. Když mne spatřili, šklebili se významně a hrozili. Kýval jsem jim na rozloučenou a jeli jsme dále. Tehdy jsme se viděli naposledy. Do školy jsem již do prázdnin nešel a více jsem svých spolužáků neviděl. Domů jsme dojeli tak asi k jedné hodině. Po obědě se otec na mne podíval důvěrněji a pravil: „No jdi si trochu do humna a lehni si tam. Nemusíš být stále v té „kuti.“ Šel jsem a lehl jsem si do zahrádky a taky jsem tam blaženě usnul.  Teď jsem měl blažené časy. Nic jsem nedělal, jen jsem se povaloval a dobře jedl. Každý den jsem měl kus masa za šestku, což jindy nebývalo. Šestka byl malý peníz, ale tehdy se za ni něco koupilo. Za šestku bylo 15 až 18 dkg masa, jeden ho měl dosti. U lékaře jsem byl ještě asi dva neb třikrát.  Potom jsem pil železité víno, které mně šlo k duhu, a začal jsem tloustnout, měl jsem již slušný podbradek. Každý kdo mne viděl později se mi divil: „Kluku, co je s tebou? Snad jsi opuchlý!“ „Ale kde, on je tak tlustej. To tedy byly časy. Po těch dřívějších trampotách se mi zdálo, že jsem na kraji v nebi. Pracovat jsem nemusel, tak jsem se potuloval podél potoka a Moravy s psíkem Bufikem, plašil ryby a ptáky, pozoroval oblaka, lehl jsem si na mez a spal. S kamarády jsem nepěstoval styků, žil jsem osaměle, poustevnicky. Četl jsem staré kalendáře, kterých jsme měli na komoře celou kupu a nějaké ukázkové sešity románové, které ve mně jen rozdmýchávaly touhu po dalším čtení. Ve škole jsem byl jen jednou ještě, to bylo až na konci prázdnin, když jsem si byl pro kreslící prkno.

Napajedla, město mých častých vzpomínek a snů. Jak často teď na prahu stáří, když hlava poklesává pod tíží starostí a trudů, věnčená šedinami a neveselými myšlenkami, vzpomínky se vrací a tíhnou k minulosti, k tomu mládí klukovském, kdy nás netížilo nic, leda nějaký obražený prst. První a častá upomínka platí vždy měšťanské škole a těm třem letům, která jsem v ní strávil a k těm Napajedlům, městečku, které mně tak hluboce zapadlo v srdci se svými radostmi a strastmi. Bývalo všelijak, dobře i zle, ale smutku málokdy. Trvalý smutek neměl místa tehdy v srdci našem, mládí je život sám a radost se rodí i ze žalosti. Mnoho se od té doby změnilo, kamarádi a spolužáci se rozešli po světě, stali se z nich muži a otcové rodin a sotva že kdo z nich si vzpomene na Varmužu, na toho skromného a tichého Slováčka. Setkal jsem se po letech s několika z nich a oni mne nepoznali, zapomněli. Takový už je osud světa a života.

x

Tyto vzpomínky byly napsané ve školním linkovaném sešitku formátu A5, pěkným, ale těžko čitelným písmem.

x

Pak byla jedna sudá stránka nepopsaná a pokračováno na liché následující:

 

Budovy obecné a měšťanské školy v Napajedlích stojí na Záhumení, čili v Komenského třídě. Ulice ta je rovnoběžná s hlavní ulicí, která počínajíc od hrubé hospody se rozšiřuje v takový velmi protáhlý pytel, a tvoří podlouhlé, nepravidelné náměstí.

Tak vznikaly přirozeným způsobem města a jejich náměstí při obchodních, čile navštěvovaných cestách.

Napajedla! Již to jméno prozrazuje zastávku, místo odpočinku, kde se krmilo a napájelo (napajedla!) Podobným způsobem vznikala i jiná města, (kupř. Třebíč, Telč) která mají podobně náměstí podlouhlé, nepravidelné a silně protáhlé. Na rozdíl od našich měst založených, hrazených (Uh. Hradiště), města královská.

Komenského ulice stoupá mírně počínajíc podél zámku a zahýbá rovnoměrně s hlavní ulicí (náměstím), u školních budov je nejvýše, pak zase mírně klesá a spojuje se u Lövyho vinopalny s ulicí hlavní.

Budovy školní stojí naproti kostela, na místě bývalého starého hřbitova. Terén klesá od průčelí mírně do zadu, takže nádvorní fronta je v polo patro a o něco vyšší. Průčelí školy nijak nedominuje svou výškou a monumentálností. Je až nápadně nízké, podlahy přízemních místností jsou v úrovni ulice, ba ještě o stupínek níže, takže žáček menší postavy pomalu ani na ulici nedohlédne.

Následkem toho je uliční fronta nízká a nevyniká nikterak nad úroveň obyčejných činžáků. Učitel Stolař říkával, že obecní tatíci se z mýlili, chtěli stavět školu a postavili kurník.

Obě budovy stojí těsně vedle sebe, tvoří vlastně jednolité průčelí pod jednou střechou a jen dva hlavní vchody s příslušným nápisem je rozlišují.

Jinak je to ale důkladně pomíchané. Chlapecké oddělení měst. školy je ve své vlastní budově v přízemí, kromě toho je tam byt školníka a jedna třída obecné školy s chodem temným, zastrčeným a těžko přístupným a pak je tam ještě tělocvična, trochu v podpřízemí.

V patře je kreslírna a třída obecné školy. Dívčí oddělení měsť. školy je v budově obecné školy i sborovna. Tak to totiž bylo rozděleno za našich mladých let.

Nyní je to zajisté jinak, protože se tam prováděla důkladná adaptace a přístavba školy a jistěže se vše změnilo. Mimo to tam byla ještě zřízena při měšť. školách třída čtvrtá.

Naproti kostelu z druhé strany byla židovská modlitebna, nízký to domek se zahrádkou vpředu, kde Židé odbývali v sobotu svoje brebentivé bohoslužby.

Poněkud níže směrem k zámku byla velká budova klášterní školy, kde byl dívčí ústav s měst. školou a ještě s nějakým rodin. a obchodními kursy.

Vedle žid. modlitebny byl příkrý a vymletý sjezd dolů na náměstí a podobný sjezd byl dále blíže palírny zvaný Zmola. Kluci tam v zimě, když bylo náledí, sjížděli na primitivních bruslích.

Měšťanská škola měla ve vestibulu poblíž vchodu upevněnou černou mramorovou tabuli se zlaceným nápisem: „Zdárná mládež je chloubou!“ Nuže, na potvrzení této pravdy, některý z té zdárné mládeže tu tabuli pevnou ranou roztříštil. A tato rozbitá tabule tam strašila jako dokument něžné, ušlechtilosti a vychovanosti napajedelské mládeže školní.

Tak to bývalo kdysi. Již dávno jsem nebyl v Napajedlích. Za těch třiatřicet let se mnoho a mnoho změnilo. Cukrovar byl zrušen a přeměněn se značným rozšířením v továrnu na gumové zboží a hračkárnu, továrna Paříkova změnila místo a z nepatrné strojírny stala sez ní rozlehlá továrna motorů a hosp. strojů znamenité pověsti.

Tak jde svět, změna a změna. Zda k lepšímu, či horšímu, těžko říci. Já však, bohužel nemohu si tyto nové časy chváliti, ba mám z nich hrůzu.

Dřívější život se mně zdál mnohem lepší, prostší a spokojenější. Ten nynější, to je věčná štvanice i se svými technickými vymoženostmi a pokroky. Jen tempo, tempo, stále výš a stále ku předu a každá vymoženost a každý vynález se obrací a zvrhne, místi ku blahu lidstva k jeho zničení.

Ne, neříkejte mi, že pokrok a osvěta učinily nebo učiní člověka lepším a šťastnějším. Nikdy! Přítomnost mluví.

„Směj se ďáble, zlobou vrchovatou, už i válku nazval člověk svatou!“ A proto mé vzpomínky a myšlenky tíhnou stále k minulosti, k mým chlapeckým letům, hledajíce v nich uklidnění a zapomenutí.

V době návštěvy měšťanské školy jsem se svým venkovským kamarádům odcizil.  V zimě ani nebylo příležitosti se s nimi scházet, ve všední den zaměstnávala škola a večer se toulat, chodit někam na besedu, na to nebylo kdy, ani chuti. V neděli jsem chodil na ranní mši, oni zas jako veškerá mládež na velkou. Na ranní mne zlákal Čevela a mně se to docela zalíbilo. Mělo to i svou výhodu, že to trvalo kratší dobu a že pak jsem měl větší díl neděle pro sebe. Taky to bylo pro nás dva zábavnější, povyrazili jsme se svým způsobem a já zase rád naslouchal cestou hovoru starších lidí. Byli mezi nimi „světáci“ jezdící za prací do Vídně i do Ostravy, kteří přijížděli domů jen na tu neděli a ti byli plni novinek a všelijakých vtipů,. kterým se dobře naslouchalo. Mimo to bylo zábavné pozorovat různé typy lidí, porovnávat je a oceňovat a pozorovat jakousi charakteristiku. Spolu pak jsme se bavili svým způsobem. Čevela rád vyprávěl něco z četby a ze svých i cizích zkušeností, měl slušný dar jazyka i výřečnosti. Byl více sečtělý v literatuře dobrodružné a odborné (četl „Vynálezy a pokroky“) a z toho pramene čerpal ponejvíce svá povídání. Byl proti mně starší o dva roky, vrstevník mého bratra, ale byl jen o třídu výše než já.

S Čevelou bylo vůbec zábavno chodit, pro to jeho povídání a pak míval někdy zábavné vtipy a žerty. Čevela se zamiloval do Nanky (Nanynky) Čechmánkovy, dcerky z Hospody ve Spytinově, která taky chodila do Napajedel, ale byl při tom směšný a dělal ze sebe zamilovaného Kašpara. Byl vždycky při penězích, ačkoliv byl synem pouhého chalupníka z Kousků na Ceronech, ale jeho zásobovala penězy stařenka, vdova a penzistka. On pak měl takovou vlastnost, že dovedl peníze nejen udržet, ale i „udělat.“  Ta vlastnost se ho držela stále i v dalším životě (byl jako Žid) a dnes je z něj kapitalista.

Když nám chyběli, Čevela vždycky vypomohl a založil a to bylo jeho druhá, dobrá vlastnost.

Teprve, když přicházelo jaro a sním delší a teplejší dny, zase jsem se svým domácím kamarádům více přiblížil a uvolněné svazky se znovu upevňovaly a navazovaly.

-------------------------------------------------------

---------------------------

Právě tehdy, když jsem ještě trochu stonal, konala se v Babicích velká jubilejní oslava. Pořádal ji hasičský sbor  na  paměť svého desíti, či patnáctiletého trvání. Slavnost se konala v Maňáskovic humně na rohu a trvala po dva dny. Po dva dny hrála muzika, po dva dny tloukly bubny a po dva dny se tancovalo. Na tehdejší dobu a vesnici byly to znamenitá událost společenská, o které se mluvilo dlouho před i potom. Byla vybavena různými atrakcemi, které se těšily velkému zájmu pánů kluků.  

Já jsem tam, bohužel, nebyl, neboť se neslušelo, aby stonavý člověk chodil po zábavách. Jak pravím: po dva dny trvala slavnost a, já po dva dny postával a posedával pod hruškou u Luže a po dva dny naslouchal muzice a dvěma bubnům. Škoda, jak jsem toho litoval, když jsem naslouchal klukům, jak se tam bavili, co který vyhrál a jak vyzrál na ty rozmanité taškařiny.

Slavnostní řeč při té parádě měl tehdy učitel ze Žlutav, župní jednatel. Huba mu jela jako šlejfířovi a dobře to pověděl těm venkovským strejcům.

Po několika dnech navštívil bratra jeho kolega z ústavu Pečenka. Ti dva chodili spolu do napajedelské měšťanky a bratr pak u nich tam v Brně bydlel.

Pečenka se stavěl v Napajedlích, a když kráčel po silnici k Babicím, přidružil se k němu nějaký pes, pěkný honácký pes, čisté rasy. Pes se měl k němu tuze přítulně, nedal se odehnat, by vyprovodil jej až do Babic, kdež jej Pečenka odevzdal strážníkovi v opatrování. Po několika dnech si proň přišel pravý majitel a byl to právě ten pán co měl tu slavnostní řeč při té hasičské slavnosti. Byl velmi rozčilen, byl tuze zvědav na toho „pána, co prý toho psa ukradl!“ a měl sto chutí odevzdat záležitost četnictvu. Jen stěží se dal ukonejšit. Zatracené psisko! A zatracený jeho pán!

Pečenka ovšem již nevěděl o bouři, která se stahovala bezděky nad jeho hlavou. Odešli s mým bratrem na velkou okružní cestu (čili na tramp po dnešním) do Štípy a Březnice a pak do Luhačovic Pečenka rád cestoval a bratr mu dělal společníka. Tehdy to cestování nebylo ještě tak v módě, jako nyní a na takovou velkou cestu se málo kdo pustil.

---------------------------------------------

--------------------------

O těch prázdninách mě náramně svědčilo. Stloustnul jsem značně a taky do jisté míry zmužněl, totiž hlasově. Hlas mně přestal pískat a přeskakovat a usadil se na hlubších basových tónech. Všecko šlo dobře, jen práce nevoněla, asi proto, že jsem se necítil sdostatek silný. Nu, taky mně k ní nikdo nenutil, a já se jí pokud možno vyhýbal. Nejraději jsem obcoval a zdržoval se u staříčků. To mělo částečně svůj materiální podklad.  Staříčkům totiž, abych tak řekl, onemocnělo pěkné prasátko. Prasátko přestalo žhrát, a bylo smutné, neveselé. „Co s ním,“ dumal staříček nad ním. „Nechám-li ho, zhubne a ještě nám nakonec pojde. Ech, dáme mu nůž,“ rozhodl nakonec. A taky dostalo nůž. Zabijačka v létě! To tě něco! Masa bylo habaděj, jedl kdo chtěl a kolik chtěl. To byla bašta, to jsme si dávali do nosu! Já jsem se taky statečně sytil, při chuti jsem byl, a tak jsem se nenechal zahanbit a staříček nutil: „Jen jez, abys byl hodně silný!“ Jedli jsme, až se nám brady sádlem blyštěly. V troubě byla stále zásoba pečitého a v síňce za dveřmi hověly si v láku kýty a žebírka, budící laskominy již svým pohledem. Inu, byly to časy, div ne Galošovy (jak říkal nebožtík Rubeš ve svých humoreskách). Žil jsem jako ptactvo nebeské, které nesije, ani nežne a přece bůh otec nebeský živí je. Mně taky živil otec náš pozemský.

Rád jsem byl na světě a život mne těšil. Proč ne? Měl jsem se dobře. Nepracoval jsem, za to jsem se díval s velký potěšením jak jiní pracují. Zvláště jsem se díval rád na Fánu Čechovu, která pomáhala mlátit staříčkům réž. Byla mladá, veselá, poněkud starší, hezké děvče. Švitořila, povídala a já jí naslouchal a pozoroval s čistým potěšením. Prostě, rád jsem ji viděl. Proč? Puberta? Asi. Nebylo v tom nic zlého. Člověk je již takový.

Prázdniny ubíhaly, blížily se ke konci a ta otázka, která byla na neurčito odsunuta se vynořila znovu. Otázka budoucnosti, povolání. Co teď? Otec myslil stále na ty studie. Ale já, co dělat, už jsem se s tím dávno smířil. Když to má a musí být, ať se stane. Když byl táta náš pro moje vysvědčení u pana ředitele, tehdy když jsem stonal a vyslovil se o svých plánech, ředitel řekl: „Je slabý!“

Tehdy si dobře nerozuměli, otec myslil na slabost tělesnou , ředitel schopnosti ducha, nadání.  Táta tehdy myslil na zkoušku do uč. ústavu, vážně se tím zabýval, ale pak to pustil z mysli, uznal, že na to nestačíme. Nakonec rozhodl, že mne pošle do Přerova do čtvrté měšťanky. Tím bylo rozhodnuto o mé budoucnosti. Co dále, to se potom za rok uvidí.

Jak to bylo s mým zdravím? Zotavil jsem se i sesílil, ale pravdu říci, lamželezo ze mne nebyl. Zdraví bylo a zůstalo do jisté míry křehké a k tvrdé, těžké práci bych se asi nehodil. Nevydržel bych. Poněvadž jsem to cítil a věděl sám nejlépe,smířil jsme se se vším. Dobře-li tak, kdo ví?

Do čtvrté!

Bylo v úradě boží souzeno, aby se tak stalo a vůle Páně byla provedena. Stalo se tak, a muselo se tak stát, neb jinak možno nebylo.

Zde neplatilo již, ty musíš, nýbrž, ty půjdeš, že ano, a chystej se. A chystali jsme se. Táta nám koupil oběma na šaty, totiž objednal látku od firmy Skorkovský z Humpolce, dobrou látku, pevnou a pěknou, ale šil nám je Zámečník Schneider – Meister aus Wien (pracoval ve Vídni, ale jeho rodina byla v Babicích. Při jeho jedné dovolené jej táta zavolal a nabídl mu tu práci. Pan mistr prohlížel látku, měřil, pokyvoval a vrtěl hlavou. „Pane Varmuža, je toho bohužel málo, je to velice skrovné a bude to těžko to dát dohromady. Neměl jste tak šetřit. Tady se to šetření nevyplácí.“ Výsledek byl, že šaty přece ušil, ale bylo bohužel malé. Už se stalo, nedalo se nic dělat. (Zámečník, čili Zimečník, zimáčka, Zima! za to nemohl, ať si táta říkal co chtěl.) Náš táta býval takový, že na všeličemž šetřil. kde právě nebylo na místě.

Tak se ty prázdniny chýlily pomalu ke konci, léto ubíhalo a již pomalu dumá (?) podzimu táhla. Taky jsem se na domluvu našich (kdo je ti našich?) vybral jednou do kostela, abych nebyl „jako ten pohan a publikán.“ Vyšel jsem si na ranní, neboť na hrubou se mi nechtělo. Vyhýbal jsem se společnosti mladých, kterým jsem se za tu dobu docela odcizil a se jich vzdaloval. Přestal jsem jim rozumět, jejich řeči a vtipy se mi nelíbily, byly mně cizí a ty jejich pichlavé narážky, které nechávali tu a tam proskakovat mně dráždily.

Vyšel jsem trochu pozdě, všichni již byli odešlí napřed. Než přece jsem společnost našel. Dohnala mne a připojila se ke mně Anežka Burdova (Maňáskova) a již se mne nepustila. Nevím, co na mně viděla, nechtělo se jí samé jíti, nebo byla tak chtivá zábavy? Stále švitořila a povídal, vyptávala se a pohlížela do očí a usmívala se tak sladce a líbezně, jako by se celá rozplývala v medu a syrobu. Já jsem byl špatný společník, odpovídal jsem jen tak nuceně a její důvěrná zvědavost mne mnoho netěšila. Cítil jsem se vedle ní tuze malý a nepatrný. Anežka byla již starší, přes dvacet, z té „třetí výzvy,“ ženichové se, jak vím tuze nehrnuli,  a ona sama , pokud se pamatuji, se malovala a pak holila si knír, který ji vyrážel dosti silně. To bylo o ní všeobecně známo a bylo jí to ve zlé vykládáno a zakoušela za to i hodně posměchu. Byl jsem důkladně přiotráven a leda mne dráždila. Nu, pán bůh s ní, ženicha doma nenašla, musela ho hledat až ve Vídni.

To ráno bylo dosti chladné a sychravé, jak bývá někdy v ranném podzimu a dobrá nálada ve mně nějak zamrzla, nemohl jsem se rozehřát. Důkladně jsem se rozehřál a roztál až odpoledne. To bylo za zadku v humně „za tou naší stodolenkou,“ kde jsem se oddával odpolední siestě a požívání zralých hrušek. Tam jsem byl svědkem schůzky neb „rande“ dvou zamilovaných dvojic. Totiž sestry Josefy s Frant. Abrahámovým, nastávajícím svým švagrem a sousedem Ignácem Čevelou se Štěpánkou Karlovou. U našich to bylo docela v pořádku, neboť ruka „ruka již byla dávno v rukávě,“ ale ne tak u Ignáce sousedu. Štěpánka byla chudá, neměla nic, než tu jehličku, (byla švadlenkou) a pěknou tvářičku. To stačilo snad mládencům k pomilovávání, ale nestačilo staré Čevelce, která bránila velmi silně.

Pozoroval jsem je velmi pilně a zvědavě, ale jim, zdá se, že moje přítomnost nevadila. Naši mladí snoubenci to brali příliš vážně, a Ignác, ten zase to nebral tuze vážně a Štěpánka to věděla, že nebude jeho. Takových hochů „z Drážďan“ bylo mnoho, ale žádný „z Berouna.“

Tak uběhly poslední dny prázdnin, ve kterých jsem zachycoval prchavé zbytky letních a volných radostí, až se přiblížil den zápisu. Bylo to v neděli, den byl chladný, deštivý, když jsme se s tátou vypravili na tu velkou a slavnou cestu. Byl jsem se vystrojil jak se slušelo na takové důležité události. Měl jsem nové šaty a poprvé tvrdý límeček s náprsenkou a zbrusu novou šlajfku, motýlka. Vyjeli jsme s osmým vlakem. Toto byla vlastně moje první delší cesta vlakem, neboť dříve jsem nejezdíval nikdy dále než do Napajedel. Proto jsem se těšil, že uvidím něco nového, větší kus naší milé Moravěnky. Z okna vlaku jsem pilně pozoroval okolí a ubíhající krajinu. Venku se válely mlhy, které brzy zakrývaly a zase odkrývaly obzory. Za Hulínem se dal již vidět Hostýn, který čněl zachmuřeně ze závoje mlh s bílým chrámem na temeni, mohutná výspa vystoupila do předu z věnce lesnatých chlumů v pozadí.

Kol dokola se rozkládaly širé lány úrodné Hané v rozsáhlé rovině, která se stále k severu rozšiřovala, vrchy sestupovaly do pozadí a ztrácely se v mlhách. Na západě zmizely docela a místo nich se táhlo pásmo nízkých lesů tam kdesi v poříčí Moravy. To všecko jsem zvědavě  pozoroval, i větrný mlýn, který se mihl někde blízko dráhy, ale tátovi to bylo všecko jedno. Dal se do řeči s nějakým cestujícím Židem a mluvili o tom tátovi nejmilejším: o víně a vinohradech. To byl tátův koníček a na ten se dal vždycky chytit.“My vinaři a vy vinárníci,“ bylo motto jejich odborné zábavy a toho se houževnatě drželi a každý hájil svoje. Já jsem je neposlouchal a pilně jsem hleděl na pravo i vlevo z oken vlaku, až se přiblížil Přerov.

Přerovské nádraží, to bylo zase něco, co mne přivádělo v úžas. Již ta spousta kolejí počínajíc hned u Lověšic, pak ty dýmající vlaky a budovy, skladiště, perony a spojovací tunely, bylo se na co dívat a čemu se obdivovat. Člověk byl u vytržení a celý omámený. Než nebylo mnoho času k nějakému obdivování a okounění. Prošli jsme peronem a vestibulem a ocitli jsme se na živé ulici. Dali jsme si to kol cukrovaru a Škodovou ulicí do středu města. Cesta, kterou jsme se ubírali mne mnoho nezajímala. Nebyla tuze imposantní, šla mezi samými průmyslovými objekty a lemovaly ji aleje stromoví a parky. Tak se mi to zdálo tehdy. Od zdoby se zajisté mnoho změnilo, a dnes, kdo ví, jak to tam všecko je.

U budovy gymnázia jsme zahnuli do Palackého třídy a brzy jsme se ocitli u školy měšťanské. Stály tam dvě velké budovy dvoupatrové vedle sebe, obecná i měšťanská škola, každá zvlášť, s parčíkem a promenádou vpředu od ulice odděleným mříží. Budovy byly nové a krásně dominovaly. Na rohu u knihkupectví Nárožného jsme se srazili velkým policajtem na křivých nohou, který nám dával potřebné informace, při tom si mne prohlížel a pravil pochvalně: „Hezký chlapík!“  „A jak pak byt ještě nemáte? Vím o pěkném bytě zde nedaleko u staré Štajnerky.“ To jméno mně bylo hned nápadné, vzpomínal jsem a vzpomněl jsem si. Vždyť u Štajnerů bydlel přede dvěma roky můj bratr i jeho dva kolegové Lacigové. Vida, jaká náhoda. Než napřed jsme šli k zápisu. Přijal nás pan ředitel Šálek a taky hned zapsal. Tam jsem se setkal se svým nastávajícím kolegou a spolubydlícím Otáhalem z Pištína na Hané, který tam byl se svou matičkou, starou paničkou Hanačkou.

Otec se zmínil před panem ředitelem o tom strážníkovi, že nám nabízel byt, ale ten nás před tím varoval, že jsou to najatí lidé a dohazovači. Zdá se, že s Otáhalem jsme byli zapsáni první. Venku jsme se srazili s nějakou starou tlustou paní s modlitební knihou a růžencem. „Hledáte byt?“ tázala se. „Máme pěknou světnici a vzala bych ty hochy oba, „ zvala a lákala nás. Náš otec i s Hanačkou si dali říci a následovali paničku, která je horlivě zvala k prohlídce bytu. Bylo to v Havlíčkově ulici, nepříliš daleko školy. Domluvili se brzy. Byt měl být za dvacet zlatých měsíčně pro každého. Zatím co se naši staří domlouvali a smlouvali, prohlíželi jsme se a oceňovali my dva studenti navzájem. Otáhal Tonda byl asi tak stár jako já, stejně velký a poněkud pobledlý a přihrbí. Byl v černých šatech a v černém klobouku jako kněz, ale měl za ušima a mrkal na mne šelmovsky, a jeho záludný úsměv sliboval cosi.

Pak jsme se rozešli, Otáhalovi šli na svou stranu a my ještě na oběd, neboť náš vlak jek až o čtvrté. Šli jsme tedy na oběd. Ale kam? Otec se zastavil před pivnicí u Kasalovských, kde četl na tabuli: Plzeňské pivo. To bude drahé, uvažoval. Ale přece jsme se všoupli dovnitř. Však ho nemusíme pít. Objednali jsme si jídlo, a co jsme pojídali své párky a guláš, pozoroval jsem ostatní společnost.  U dlouhého stolu v koutě seděli měšťané, řemeslníci a hlučně se bavili, žertujíce a škádlíce se. U kulečníku stáli dva páni a proháněli koule po zeleném sukně. U vedlejšího stolu zasedl kněz a právě se chystal k jídlu. Byl kulaťoučký jako vypasené selátko. Sklepnice mu přinesla jídlo, mluvila k němu škádlivě usmívajíc se, ale on se choval skromně a stydlivě a dal se do jídla. Jedl pomalu s rozmyslem a bylo vidět, že si dává na jídlu záležet, jako pravý labužník. Za několik dní jsem se s ním shledal ve škole co s naším katechetou. Páni u kulečníku skončili a jeden z nich, tmavý elegán přisedl k našemu stolku a poručil si oběd. My byli již po jídle a z nedostatku jiné zábavy jsme jej pozorovali. Pojídal právě v kompotu nějaké černé bouličky. Náš táta byl zvědavý a otázal se ho prostomyslně, co to jí. Pán se neurazil, naopak velmi ochotně vysvětloval: „Ořechy, zavařené ořechy, velmi dobrá věc.“ A poněvadž se táta nedůvěřivě usmíval, rozkrojil jeden a dal mu ochutnat: „Jen okuste, uvidíte, že je to dobré.“ Tak se spolu tím ořechem seznámil a dali se do hovoru. Pán byl obchodním zástupcem firmy Kohorovy, velmi přívětivý a ochotný člověk. Po jídle, protože bylo ještě dosti času, nabídl nám svůj průvod a zavedl nás na procházku do parku Michalova. Opravdu příjemný a zábavný pán. Prošli jsme několika ulicemi po mostě přes Bečvu, vedle starého mlýna a minuli několik pěkných vil. Byly to krásné vily uprostřed zahrad, s věžičkami na nichž byla upevněna hra skleněných zvonků a acolova (?) harfa, což všecko dohromady vyluzovalo krásné harmonické libozvuky. V parku bylo široké, dlouhé prostranství, pěkná promenáda, lemované špalíry růží a divokých banánů ,uprostřed pak elipsovitá sníženina zdobená symetrickými skupinami různých květin. Celek byl porůznu stojícími mohutnými stromy porostlý, jež zvláště na straně řeky Bečvy byly neobyčejně husté a bujné. Park byl volný, nehražený a ze všech stran přístupný. Tenhle Michalov, co jsme se jím nachodili, míříce k cíli svých vycházek a výletů do lesa Žebračky a na  Křivé.

Když byl čas k návratu, rozloučil se s námi pán a šel po svých a my šli pomalu na dráhu. Ještě jsme se s ním setkali v hale, kdež jsem si prohlížel plakát divadelní: „Pan profesor v pekle.“ Tehdy jsem tomu ještě nerozuměl, byl jsem hloupý venkovský balík, ale poznal jsem ho v Brně, toho pána profesora, pěknou operetu.

Na zpáteční cestě se otec bavil se dvěma vojáky, z nichž jeden od vojenské hudby byl značně inteligentní. Jeli z Haliče.  Bavili se a hovořili o vraždě haličského místodržitele Potockého rusínským studentem Sičinským, což bylo tehdy právě velmi časové. Mimo to byla v sousedním kupé skupina rumunských dělníků jedoucích někam za prací, s nimiž se nemohl nikdo domluvit. Stanice si značili čárkami. Tak jsme dojeli domů asi o čtvrté hodině, já unaven a napěchován dojmy, neboť to byla má první větší cesta. Tak jsem si oddechl, že jsem se zase mohl vysléct z nových šatů a sundat límeček, který mne škrtil a tlačil bradu.

Sotva jsem si oddechl, čert mi nedal dobře dělat a poslal mne do humna na ořechy. Ořech byl ještě mladý, ne příliš silný a nedalo se po něm dobře lozit. A tam se mně stala nevítaná nehoda, která mohla skončit velmi nešťastně. Na štěstí se omnoho nestalo, ale poměl jsem se špatně dost. Jak jsem byl na tom ořechu a levou rukou se držel svislé větve, natahuje pravou po vzdálených plodech, něco se okolo mne šustlo a zašumělo a já se najednou viděl ležet na zemi, nevěda ani jak jsem se tam ocitl. Tohle mne opravdu překvapilo. Hůře bylo, když jsem vstal. Pohnul jsem rukou, zabolela a ohnul jsem zápěstí, bolest byla větší, řezavější. Co se stalo pro Boha, zaúpěl jsem. No, tohle je pěkné nadělení a právě nyní. Prohlížel jsem ruku, zlomená nebyla, ani vymknutá, ale v kloubu to bylo. Byla to asi natrhnutá šlacha. Zlá věc a špatné nadělení. Byl jsem tak pošetilý, že jsem se nepřiznal, co je mně a raději jsem zatínal zuby a trpěl mlčky. Na druhý den jsme mlátili jetelinu semenici, já měl podávat na stůl a ruka bolela a já nemohl. Byla jest to práce. Trp kozáče, budeš atamanem. Já trpěl a mlčel a poslouchal zlostné pobídky a výtky, že je kdosi líný a že se mu nechce. Zatracený dílo. Do rána třetího dne přece ulevilo alespoň trochu. Toho dne jsem si vzpomněl, že mám v Napajedlích kreslící prkno i vypravil jsem se pro ně. Po včerejším studeném a vlhkém dni bylo náramně hezky. Bylo teploučko, slunce krásně svítilo a šlo se nádherně. Zase jsem měl vidět Napajedla po třech měsících.  Šel jsem vesele, pozoroval známé okolí a dýchal zhluboka stoupaje do vršku do Duchonců.  Na vrchu jsem se zastavil a pohlížel dokola kol.  Na obloze čisté a krásně modré se bělal skrojek měsíce v poslední čtvrti a vzduch voněl čistotou a zralými hrozny. Nic se nezměnilo v poslední době, všecko bylo tak jako dříve.  Ruka již přestávala bolet i měl jsem radost a byl rád na světě.

V Napajedlích jsem našel učitele Krejčiříka velmi brzy, a on mně taky prkno velmi ochotně beze všeho vydal. Vůbec zacházel se mnou velmi slušně, téměř zdvořile. Tázal se mně, co zamýšlím a když slyšel o Přerovu, vzkázal pozdrav panu řediteli. Po několika přátelských radách mne propustil v milosti.  A zase šel jsem domů, dávaje sbohem Napajedlům nadobro s prknem pod paží maje radost v srdci svém, a spokojenost ve tváři, a veselou píseň na rtech.

A na druhý den nastalo loučení na tu cestu do světa. Poprvé do světa mezi ten cizí lid a sám. Za chlebem? To tedy ještě ne, a dlouho bude ještě trvat, než si ukrojím ze svého vlastního svůj krajíc. Co to platno otálet a trudit se. Rozloučil jsem se se všemi a objal jsem kobylu, pohladil Bufíka a několika korunami od stařenky (která mně tajně podstrčila) šel jsem na dráhu, nyní sám s balíčkem pod paždí. Kufr jel již včera napřed a čekal tam netrpělivě na mne již. Cestu, ač známou již, pozoroval jsem se zájmem znovu a všímal si detailů, které mi prve ušly. Zvláště jsem si prohlédl se zájmem větrný mlýn u dráhy a jeho záplaty. Nějaký človíček mne oslovil, ukázav na mlýn: „Die Mühle?“ „Ano to je mlýn.“ „Vy czéski? Já taky czézky.“ Byl to Polák. V Přerově na stanici jsem se propletl překážkami a více pudem jsem našel východ a rovněž jsem se pustil oklikou k cíli, jako jsme to šli prve, ačkoli to byla okružní cesta. Dát se vpravo a ulicí Kramářovou, zkrátila by se více než o dvě třetiny. Inu, nevěděl jsem to a paní se mi vysmívala, když jsem pověděl, kudy jsem šel.  Otáhal byl již taky „doma,“ a vítal mne s úsměvem, ruce v kapsách kalhot jako pam domácí.

Co dělat? Když jsme se trochu zařídili, šli jsme spolu ven. Řeč nám jen tak odkapávala, nebylo vcelku o čem mluvit, byli jsme si dosud cizí. Až on trochu rozvázal, povídal něco o jejich měšťance a pak i něco o děvčatech. Myslí, že se i trochu chlubil, ale i přesto měl větší zkušenost, větší než já, takové, které by slušely staršímu „muži,“ než byl on. Byli jsme na dráze, zbrousili jsme město i do parku Michalova jsme zašli. Že byl pěkný den, pěkně se to chodilo a bylo i čemu se dívat a obdivovat. Inu, bylo to přece město, větší město. Náš byt byl v Havlíčkově ulici, byl to vlastně dům rožák na rohu Havlíčkovy a Čechovy ulice. Čechova ulice ústila do ulice Kramářovy k nádraží a na druhém konci vedla na „Loučka,“ velké to volné prostranství, kde stávaly houpačky, kolotoče, cirkusy a bylo tam rejdiště dětí z půl Přerova. Ústilo tam více ulic i ulice Wurmova. (Páter Wurm, osvícený kněz, svobodný zednář – freiman – který prý měl na náhrobku vytesané zed. kladívko a kružidlo.  Na Loučkách stál velký, několika patrový činžák s věží a stožáry, který tam čněl jako koráb. Říkali mu Loučkovjané „Port Arthur.“

Naše čtvrt byla obydlena převážně samými železničáři. Mezi nimi bylo mnoho, téměř většina strojmistrů., čili mašinfírů a mnozí z nich byli Němci. Ti vlastně tvořili jádro německé menšiny v Přerově a měli i dvojtřídní obecnou školu Naše paní byla vdovou po strojmistru a všichni sousedé byli strojmistry a někteří Němci. Bylo to dobře zamíchané. Paní Přemyslovská, tak slula, měla doma ještě dvanáctiletého chlapce, nejstarší byl ženat, a tři dospělé dcery byly ve Vídni. Stará paní byla z Hané z Něm. Prus a tedy Otáhalova krajanka. Rozuměli si trochu lépe, než já, Slovák od Hradišča, a udržovali jakési tužší přátelství. Byla taky i s klukem v Pištíně na posvícení, na pouti, zvali mne, ale mně se nechtělo. Otáhal taky již neměl otce, matka hospodařila s nejstarším synem, asi třicetiletým, který se měl již dávno ženit, ale nespěchal. Kromě toho měli ještě dceru, mladou, svobodnou. Stará paní Otáhalová dojela jednou za Tondou, a jak to bývá, vyptávala se na moje rodinné poměry. Jakmile uslyšela, že jsem z Babic, osvítila ji jakási vzpomínka, a vyprávěla: „Náš otec, můj muž, když sloužil na vojně u dragounů, ležel jednou posádkou v Babicích. Bylo prý to u sedláka na gruntě u Janečků. Ta domácí dcera Francka Janečková, prý ho tuze chtěla, byla do něj celá zblázněná. Neznáš ji, Josefe, co je s ní? Já vzpomínal, kdo by to mohl být, ale vzpomenout jsem nemohl. Těch rodin Janečků v Babicích bylo více a Francka, to je tak obyčejné jméno. Až doma jsem se o tom zmínil staříčkovi a ten hned věděl, o koho šlo. „Otáhal, kaprál Otáhal, toho jsem dobře znal, to byl, pane voják a Francka Janečková, to je nynější Cablíčka!“ Jak se lidé po létech poznávají. Oni si z ní dělali posměch, to bylo vidět, ale neprávem. Cablíčka byla tak dobrá jako kaprál Otáhal, a ze stejného dobrého rodu, vždyť byla taky z gruntu. Hanáci si myslili o sobě vždycky mnoho.

Otáhalův otec zemřel předčasně. Trpěl chronickým krvácením sliznic a Tonda to zdědil po něm. Velmi často, když jsme sedali k jídlu, stalo se, že sotva nabral lžíci polévky a naklonil se nad talíř, ukáplo mu z ničeho nic několik krůpějí krve z nosu do talíře. Býval vždycky nějak pobledlý a jakoby tvarohový. Což mu však nevadilo, aby neměl za ušima a ve svém mládí zeleném, byl záletný a zkažený dosti již. Už ty jeho řeči chlubivé, kdyby polovina byla pravda, bylo by to trochu silné a nestyděl by se za to ani takový menší don Juan.

Ten první večer a na noc mně bylo trochu teskno, vzpomínal jsem na domov a obracel zraky přes Kokorovu zahradu směrem k jihu, „ke Htadišču.“ Domácí a sousedská mládež dováděla a vyváděla na dvorku a na  ulicích  a my stáli na chodbě u okna a pozorovali jejich skotačení. Na Loučkách byly houpačky a kolotoč a od nich se nesl hlahol a křik mládeže a věčný kvikot  kolovrátku. Povečeřeli jsme obvyklou studentskou večeři, uzenky s křenem a k tomu jsme dostali ještě skleničku černého piva. Dobré pivo měli, z měšťanského pivovaru.  To pivo jsme dostávali denně k večeři, byla to naše každodenní dávka.  Kol deváté, když byl čas ke spaní, nutila nás paní na kutě a napomínala mateřsky: „Děťátka, modlete se.“ To nám vždycky připomínala, abychom nezapomínali na Pána Boha.

Tam jsem poznal poprvé výhody novodobých bytů. Tenké stěny propouštěly výborně všecky zvuky od sousedů, a ležíce již, slyšeli jsme zřetelně jasně, co se tam děje. Vedle u Brindlů měli hocha a děvče, tak kol šesti let. Ti se modlívali hlasitě před spaním Otčenáš, napřed německy, a pak komandoval chlapec: „a teď česky!“ Byla to rodina německá, ale uměli výborně česky, výchova tam byla oboujazyčná. V sousedním domě bydlil evangelický kazatel, hned vedle za stěnou. Ten hrával večer na housle a zpíval s dětmi nábožné písně, což bylo taky výborně slyšet a rozumět. A tak jsme usínali pomalu za zvuků českého i německého otčenáše nábožných písní, deroucích se k nám tenkou stěnou od sousedů. Soused z druhé strany Boborák měl tři dcerky od devíti do třinácti let. Byla to též německá rodina, ale starší děvčata chodila do české klášterní školy. Otáhal se jim po svém způsobu dvořil, a slečno sem, slečno tam. Otáhal se dvořil všemu, na čem viděl sukni. Nejstarší to přijímala s povýšeným úsměvem, ale někdy namítla posměšně: „Proč říkáte i té nejmenší slečno, takové sopličce?“  Ó, Otáhal byl velmi galantní. Bydleli tam s námi ještě dva páni, Pelc a Grygar.

Pelc, malý člověk s hlavou sraženou k jednomu rameni, byl účetním v měšťanském pivovaru, Grygar koduktér nákladních vlaků, oba mladí, svobodní. Pelc u nás dlouho nepobyl. Změnil místo, odešel a zmizel z obzoru, nebylo ho více.Grygar míval často noční službu, takže jsme ho zřídka zastali doma a to obyčejně spal na „ajzlboňáckém“ kožichu na podlaze.

---------------------------------------------

--------------------------

Na še třída ve škole byla v druhém poschodí. Byla to velká síň, tak asi pro sto lidí. Nás tam nebylo ani čtyřicet, takže byla více než z polovina prázdná.Odbývala se tam nedělní exhorta a některé důležité oslavy a mnohdy večer tam mívalo zkoužky „pěvecké združení moravských učitelů.“ Tohle združení tam mělo i vyvěšeny některé své trofeje, stuhy a věnec a prapory. Měla dva vchody, jeden vedl na oddělení chlapecké, a druhý na oddělení dívčí. Taky škola měla dva vchody, pro hochy zvlášť a pro děvčata taky zvlášť. Obě oddělení byla od sebe úplně odloučena. V naší třídě bylo šest děvčat. Říkalo se jim hospitalky nebo privatistky. Byly to žákyně mimořádné a nebyly zkoušeny na známky tak jako my hoši. Hlavní zkoušku měly až na konci roku z celého prospěchu. O tolik to měly lepší než my, ale zkoušeny, totiž volány, byly tak jako my, snad ještě více, učitelé je dosti proháněli. Mádrova byla dcerou továrníka Mádra, výrobce mýdla a sody, jehož továrnička byla za městem směrem k Lověšicím při dráze.

Když jsme přijížděli od Hulína, tu již z daleka kříčely nápisy na zdi: Seifen úderci, Seifen und soda Fabrik Valentin Mader.“ Byli pravděpodobně taky Němci, nebo německého původu. Slečinka chodívala naší ulicí a Otáhal ve své zástěrkové galantnosti ji někdy rád doprovázel. (Otáhal byl zástěrkář.) Spolužáci byli většinou Hanáci. Ze Slovácka jsem byl já, pak Ondráček z Ostrohu, Zásměta, který se tam taky zjevil k mému překvapení (byl mým spolužákem v Napajedlích, ale zmizel z obzoru), Střítežský byl z Valašska, syn lesníkův. Tři byli přímo z Přerova: můj soused Mácha, Šponar a Gebauer, prý synovec slavného filologa a profesora. A čtvrtý byl Nečesaný.

Byli mezi námi jinoši velmi vyvinutí, tatíkovského a strejcovského vzevření, vedle dětinské, nedorostlé chamradi. Byl zde můj soused Mácha, velký, silný, téměř muž, rodák přerovský, na Kopanině repetent. (opakující). Na děvčata ale nedržel, přehlížel je a mluvil s nimi a o nich pohrdlivě.

Turoň byl silný a tlustý, tváře ducaté, téměř otyly, hustých rozcuchaných vlasů. Přišel z gymnázia, kde mu asi růže nekvetly. Byl pravým synem svého otce, tlustého, břichatého Hanáka.  Jeho soused Telička, taky repetent, velký, ale štíhlý, byl jeho pravým opakem. Ale byli stejných názorů a oba se vyznali v pivě.

Zatloukal, statný chlapík se silným kartáčkem knírku, byl na první pohled starší již. Prošel za vzděláním již několik škol a nikde mu štěstí nekvetlo. Měl věčnou smůlu, třídní na něm stále seděl a šikanovali jej jako nějakého kluka, dával mu písemné tresty a napomínáky podepisovat pánem bytu. Bylo to nechutné i směšné, takový velký klacek, téměř táta a takové ponižující tresty. Třídní Stejskal byl vůbec divný vrták, a na koho si zasedl, tomu dobře nebylo. Stejskal měl ještě jednu nectnost, a k té ještě přijdeme.

Mistr Nečesaný, taky repetent. Velký, urostlý mladík, nažloutlé, bezbarvé pleti s jednotvárným, přidušeným hlasem. Tvářil se jakoby mu po ničem nic nebylo a svět a škola a učitelé mu byli fraškou. Svému jménu nedělal čest, byl vždycky pečlivě učesán s přesnou stezičkou v bledých vlasech za uchem. Připadal mi jako by byl naložen a vytáhli ho z láku. Byl skeptik a anarchista (otec železničář a socík), s katechetou měl stále nedorozumění, a k poslední zpovědi vůbec nešel.

Šponar můj soused přes uličku, přerovák repetent, vážný, ale ironický ve své vážnosti, dával proskakovat skrytým žertům. Mne nazýval, Jožo a sebe podpisoval někdy žertem Holušík. Holušík byl bílý lachtan z povídky R. Kiplinga, kterou nám nám předčítal učitel Zanáška, a to jméno se stalo jakýmsi heslem. Rovněž věta: „Nemontujte to tak,“ výrok ředitele ve stroj. rýsování. Měl úzký, přísný obličej, rovný nos, dlouhé vlasy zčesané dozadu. Soused Šponarův Pospíšil zatrhoval v řeči (nemohl vyslovit hlásku ř.) a rád parodoval zejména pány učitele. Měl jakousi hrdelní výslovnost.

Řiháček byl nadaný a dobře se učil, ale strašně koktal. Mluvil namáhavě. Stejskal s ním neměl velkou trpělivost a shovívavost a učil ho správné výslovnosti: „Jen pomalu, s rozmyslem a neukvapit se.“ Řiháček měl plaché oči a ve tváři jako by byl trochu ustrašený. Snad ta vada mu působila trochu na nervy. Jinak byl docela hodný, přívětivý kluk.

Gadůrek byl nevelký, suchý kluk, ve tváři žlutý a zateklý, jako starý citron. Dělal ze sebe tajtrlíčka před děvčaty rád trousil rozumy a nápady, ale mu to neslušelo. Opakoval většinou to, co mu brejlatý Zatloukal napověděl.

Škrabal, Hanák z Příkaz, hezký, ruměnný mladík byl nadaný, ale přes to mu učitelé nepřáli a měl s nimi nedorozumění, zvl. s ředitelem a Stejskalem. Měl trochu ironický, posměšný pohled s kterým člověka přehlížel. Ve vlasech nad čelem měl velkou šešulku (vlka), která mu vadila v účesu a proto měl vlasy rozježené vějířovitě.

Kropáč byl nadšený sokol, vytužený a vytrénovaný. V tělocviku často předcvičoval. Byl menší postavy, bledé, jednobarevné pleti, rád vyprávěl a byl dosti nadaný.

Hýbl byl domýšlivý kluk, který se s každým nezahodil, syn kantorův.

Vacek a Vaculík byla dvojice lidí, přátelé a krajané, ale úplné dvě protivy.

Vaculík byl hubený a prohnutý mluvka, téměř plácal. Vácha přehlížel a nazýval ho po straně důvěrně teletem. Každou neděli jel do Kroměříže za holkou, až mu to táta přetrhl. Dojel si na něj schválně k tomu, něco mu pověděl cestou ze školy a ostatní si povědělo doma. Vaculík nám brzy zmizel z obzoru, vystoupil a táta jej vzal k pluhu.

Vacek byl takový boží dárek. Byl vyloženě hloupý, nadání neměl žádné a procházel jen díky penězům svého táty, který podplácel učitele. Byl již starší na první pohled s knírkem a ve tváři neměl ani stopy inteligence. A k tomu byl nemotora, klopýtl na rovné cestě.

Ředitel Vilém Šálek byl nepříliš starý, menší postavy, s krátkým plnovousem a bradkou. Učil nás geometrii a rýsování. Na pohled se zdál správný člověk, ale nebyl. Měl rád „tyto“ a tvrdili o něm mládenci, že se nechá podplácet. Býval hned na měkko, zvl. když měl nějaký proslov při nějaké slavnostní příležitosti. To se hned zajíkal a vzlykl a „slzička blýskla se mu v oku.“Byl předpojatý a koho uznal jednou za slabého, nepolepšil mu i kdyby dotyčný se sebe více snažil. Snad by pomohlo jen „zatlačit a podmazat.“ Takový byl podle všeobecné pověsti. Staří repetenti ho znali a vyjadřovali se o něm neslavně. V zimě mu umřela žena. Za její delší nemoci si vzal delší dovolenou a mívali jsme v jeho hodinách prázdno, nebo jej zastupoval jeho osobní přítel Bayer.

Bayer byl vůbec divný pavouk. Velký, vyzáblý, zarostlý černými divoce rozcuchanými vousy, bledý, bezbarvý obličej, jako by nejídal. Prý mnoho pil. Napsal též nějaké krátké dějiny města Přerova. Kluci ho pomlouvali, že je napsal proto, aby si přivydělal na chlast. Při vyučování si z něj dělali Kašpara. Chodili si k němu vypůjčovat kapesní nůž přes tu chvíli a zbytečně a pak jej schválně otupili. Stále se hlásili, pletli se mu do výkladu, vůbec bylo vidět, že jej mají za blázna, jen on toto nepozoroval, jen někdy tomu nejdrzejšímu slíbil, že mu dá „po.ebce!“

Stejskal byl naší třídním. Učil nás češtině a gramatice, země a dějepisu. Byl to snědý. elegantní pán, s hustou španělskou bradkou, upřeného, upiatého pohledu. Nikdy v žádném případě se neusmál, ať bylo co bylo, zachoval vážnost, jako ten bezúsměšný komik. Byl přísný učitel, nemilovaný. U něj jsem se upevnil v gramatice, a vymítil pravopisné chyby. S oblibou dával za  úlohu větný rozbor a určit všecky tvary slovné. Pak jsme si to vyměnili se sousedem a opravovali a vytýkali chyby. Mácha, můj soused, a repetent byl v pravopisu trochu slabý a vždycky mně hrozil, abych mu moc chyby nevytkl. Většinu jsem mu jich nechal opravit. Mácha neměl kdysi domácí cvičení, i vymluvil se, že ho zapoměl. „Běžte pro něj, a doneste je,“ poručil Stejskal. Mácha šel a běžel skočmo, letmo až na Kopanice, tak slabou půlhodinku vzdálenou. Doma si cvičení jak tak zhruba nahodil do sešitu a klusal zase zpátky. Došel právě za hodinu. „Cože tak pozdě?“ divil se učitel. „prosím, mám daleko domů.“ „Kde bydlíte?“ „Na Kopanině.“ Stejskal pokýval a neříkal již nic. „Kruci do chlapa, to jsem se proběhl,“  klel Mácha. Mácha byl veselý jako mladý kyrysník a Stejskal ho proháněl jako kluka.

Zanáška byl poněkud jiný. Učil nás přírodopisu a tělocviku. Byl menší postavy, mdlé, jednobarevné pleti, s bezvadným účesem a anglickým knírkem, švihácky oblečen, se skvěle vyleštěnými botami a buřinkou. Švihák každým coulem. Byl veselé povahy a s námi jednal dosti kamarádsky. Dosti často nám vyprávěl, když byl dobře naložen, nějaké anekdoty, neb zvířecí pohádky. Taky nám četl, nebo dal číst z Kiplinga (viz Holušák). V umění byl stoupencem hypermoderního směru, což projevoval i v upevňování přírodopisných obrázků na zeď, které věšel a připínal v ladném nepořádku i šikmo a třeba i nohama vzhůru. Při vyučování měl svůj systém, který hájil i před panem inspektorem. „My to děláme tak,“ hájil se neohroženě, když inspektor bručel, že to není systematické a logické. Měl rád žert i mimo školu. Jednou se začal koulovat sněhem se svým přítelem na náměstí. Přišel policajt s notesem a přísnou tváří, a zjišťoval přestupníky. Chtěl je dokonce sebrat. Když se ale legitimovali, propustil je milostivě.

Učitel kreslení Kučera byl vysoký, štíhlý muž, hustých vlasů s jemnou interesantní bledou tváří s knírkem. Bylo v něm vůbec cosi jemného, jako by uměleckého a on si počínal jako umělec. V kreslení vlastně, malování přestavoval směr impresionistický. Všecko a při všem rozkládal v barevné skvrny a tak jsme museli malovat přímo štětcem. Snaživému žáku, který se nutil, rád pomohl radou i blahovůlí, ale jinak byl přísný, lajdáctví nemiloval. Jeho paní byla též vysoká a štíhlá a tvořili spolu dvojici elegantních lidí.

Beníšek učitel počtů a fysiky byl drobný mužík, šedých pichlavých a studených oček, a s šedivou bradkou. Byl prudkých pohybů, nervosních jako čiperný vrabčík. Usmíval se přívětivě i žerty sem tam trousil, ale často hned vzplanul i pro maličkost. Na konec slov připínal hlásku ch a tak to znělo: chlapíku/ch, dostanete dvojku/ch. Sedněte si/ch. To když byl rozčilen. Učil nás algebru. Ta zatrápená algebra, ta nechtěla jít do hlavy/ch.

 Jeho paní byla zase veselá a silná, pravý opak jeho a on vedle ní vyhlížel jako vrabčík vedle kachny. Protivy se přitahují.  By dobrý hudebník, učil kluky na housle a na klavír. Při mši hrával  na varhany a při koncertech na klavír. K jeho svátku jsme se složili a koupili pěkný, drahý smyčec, který jsme mu darovali „na důkaz úcty a oddanosti.“ Přijal jej s líbezným úsměvem a hned žertoval: „ a což abychom vám zahráli?“

Pohřeb ženy páně ředitelovy konal se ve vší slávě. Celá škola se korporativně zúčastnila.  Pře pohřbem si nás učitel Zanáška bedlivě prohlížel, kdo má černý kabát a klobouk. Já jsem měl obé, zimník se sametovým límcem, a kteří hoši to neměli, tak zrovna si vyměňovali klobouky. Vybral nás osm černě oděných, kteří jsme potom šli při rakvi a nesli smuteční věnce a fábory. To byla sláva, osm nevinných mládenců s věnci, tak nám všichni záviděli. Pani domácí s Grygarem mne žertem pochválili, že mi to náramně slušelo, a že jsem si vykračoval jako jenerál. Bylo to dobré, alespoň jsme měli den prázdno. Za to nás potom pan ředitel proháněl v geometrii. Mívali jsme prázdno ve středu a v sobotu odpoledne, a o to prázdno nás často oloupil. Chtěl-li zkoušet na opakování, pozval si nás několik na to prázdné odpoledne a pak nás tam proháněl dost bezohledně.

Náš katecheta byl ten velebníček s nímž jsme se sešli na  obědě u Kosátovských v den zápisu. Tam byl tichý, skromný kněz, požívající v bázni boží jeho darů, ale ve škole byl přísný vychovatel, nesmlouvavý. Já jsem s ním vycházel dobře, až jsem se tomu divil. Bez velké námahy a učení jsem měl primu jistou. Opakovali jsme katechismus a při tom přednášel o církevní morálce. Asi proto, že jsem mu pozorně naslouchal a pohotově odpovídal, měl jsem u něj dobré oko. Někteří hoši však měli s ním stálé nedorozumění, zvláště Nečesaný a Zatloukal. Nečesaný byl socík a skeptik, a dával to příliš najevo. Myslím, že nejcharakterističtější figurkou v naší třídě byl Janek Hrubý z Ivanovic. Byl trochu pokroucený s vysedlou lopatkou, ale jazyk měl na pravém místě. Byl nadaný, výborně se učil a měl zdravý úsudek a logiku dospělého muže. Jako syn kostelníka, měl čistě katolické názory, a byl pravověrný křesťan a katolík. Přes to dobře rozuměl světu i životu a vášnivě rád četl detektivky – Cliftonky. Byl neobyčejně výmluvný, a bylo-li třeba něco zařídit a vyjednat, tu byl na pravém místě. Podle lidového úsloví byl by vymámil i na jalové krávě tele. Janek Hrubý byl Otáhalův krajan a spolužák z Ivanovské měšťanky.

----------------------------------------

V prvé hodině kreslení nás zavedl Kučera do Michalova. Tam jsme si každý vybrali nějakou skupinu nebo partiji a kreslili jsme, skizovali na list papíru. Já jsem si vybral divoký banán, můsu (?) s listy hezky protrhanými a řasnatými. Učitel obcházel, opravoval, navrhoval: „Jen se toho nebojte, zde stín, tady linie, jen do toho.“ Z počátku se mi to nezdálo, ale pak jsem se do toho pustil a dobře to dopadlo, byli jsme oba spokojeni, učitel i já. Kreslili jsme a malovali většinou jen podle přírody, barvičkami jen ve skvrnách, přesně oddělených, žádné lízání a mazání. Podle předlohy nic. Otáhal se do toho silně hnal i temperky si koupil, a pokládal se za polovičního umělce, i o umělecké akademii mluvil, ale podle všeho toho mnoho nedokázal. Učitel Zanáška nás taky často vodil do přírody, ať botanizoval, nebo jsme chytali v nějaké tůňce, nebo louži vodní žoužel do akvaria, často jen tak na procházku, a v zimě jsme se koulovali nebo klouzali na klouzačkách, čehož se sám horlivě účastnil.

Děvčátka chodila s námi, a když začal zápas, museli všichni, nebylo rozdílu. Procházky kol města byly rozmanité a příjemné. Nejčastěji jsme chodívali do Michalova a pak přes loučky a ohrádky do lesa na Křivé a Žebračce kolem vodních tůněk, kde jsme horlivě botanizovali. Botanická vášeň nás všechny silně posedla a sotva jaro začalo, chodili jsme horlivě, sbírali, hledali a nosili celé náruče všelijakých travin, lisovali a lepili do herbáře. Měl jsem toho za to půlletí kupu v pěkných deskách. Byla to naše radost a vášeň, které jsme holdovali nadšeně. Žebračka a Křivá jsou lesíky v nížině řeky Bečvy, dosti vlhké a (silně) místy močálovité. Podobají se hodně našemu Kněžpolskému háji. I ta květena tam byla stejná, až na nějaké odchylky. Kupř. ladoňku dvoulistou, a Křivatec květnatý jsem doma nenašel. Tyto vycházky šly vždycky přes park Michalov.

Jindy jsme si zašli do Hančlovského lesíka. Bylo to jednou v sobotu odpoledne, začátkem jara, vlastně na sklonku zimy, sníh teprve tál a v krytých úpadech byly ještě značné závěje. Vyšli jsme si jen tak polehku, bez zimníků po břehu Bečvy. Počasí bylo hodně sychravé, podmračené a vál štiplavý vítr, sníh ještě tál a bylo mokro. Pokud jsme šli podél regulované části řeky, šlo se dobře, ale potom kde regulace přestávala, bylo hůře. Břeh byl zarostlý křovím, sem tam byly jámy a propadliny zaváté ještě sněhem, které jsme museli obcházet a při tom jsme stále zapadali do bláta a vody. Cesta byla opravdu svízelná, vlastně to ani cesta nebyla, jistě tam před námi nikdo nechodil, leda pytláci a rybáři. V lesíku jsme toho mnoho nenašli, bylo ještě příliš časně, sněženky se teprve draly v malých poupatech na světlo boží. Nazpět jsme to vzali přes vesnici Henčlov a po silnici. (5-6 km).

Byl to tenkrát tuze ošklivý den a dosud se pamatuji, jak jsme byli promrzlí a ozáblí. Na tom břehu Bečvy za dráhou a dragounskými kasárnami, bylo několik přízemních polopodzemních bud, obývaných Italiány, zaměstnaných u regulace. Byli ženatí s češkami, a měli četné rodiny (dětí jako čmelíků). Náš učitel Zanáška se dal při jedné naší procházce s tou jednou Italiánkou paničkou do řeči a tázal se jí nač mají malé ohrádky u svého „bungalovu.“ „Tam sázíme malé děti, aby se nám někam nezaběhly,“ zněla úsměvná odpověď. „Ách, tak, to je tedy zahrádka pro to vaše nejmladší kvítko,“ lichotil Zanáška galantně, s líbezným úsměvem.  Panička kvitovala jeho poznámku a radostně se usmívala, že pochválil jejího malého caparta.

Jiný směr našich vycházek byl přes Loučka podél zahrady Kokorovy a továren Kuldovy, Weiglovy kočárky, skladiště dřeva a Mádrovy mydlárny. Tam byl již konec města a začínala plochá pole, vedle širokánské vozovky dráhy se spoustou kolejí. Cesta šla dále vedle dráhy až k blízké bezejmenné (pro mne) vesnici ještě s doškovými chaloupkami a s louží na návsi, obligátními husami a kachnami. Rostlo tam při škarpách bujné rákosí, jehož jsme se řezali otýpky k eventuelnímu upotřebení.

Jedné noci vyhořelo velké skladiště dříví v továrně Weiglově. Byli jsme taky zvědaví, a běželi jsme se tam podívat, nedbajíce nevlídného počasí a klepajíce se zimou. Byl to pěkný požár. Úsilím dvou hasičských sborů se podařilo jej zdolat, jinak by vyhořel celý komplex. Na druhý den jsme se tam brouzdali blátem a obhlíželi spousty natropené ohněm. Ze skladiště zůstala jen docela malá několika metrová část nedotčená. Byl to právě bod, o který hasiči úporně bojovali, aby se požár nešířil dále.

Vzpomněl jsem ty doškové chalupy, tedy na Šíravě a Svistech byly taky ještě staré doškové chalupy, na takové město zjev dosti podivný. Divil jsem se tomu velmi, když jsem je spatřil. Vůbec v Přerově, nehledíc k jeho důležité poloze a starobylosti, bylo ještě místy mnoho venkovského. Na protějším břehu řeky se rozkládala Velká a Malá Dlážka,  a ta Kopanina, již vzpomenutá. Tam byl měšťanský pivovar a budova hospodářské školy a starý mlýn, kol něhož se chodívalo do Michalova. Na Malé Dlážce se v staré kovárně učil Tonda Ilíkův kovářem, můj to krajan a spolužák z Babic. Kromě toho tam byla blíže dráhy velká nová budova továrny na umělá hnojiva.

Přerov se rozkládá celkem v ploché rovině, pouze ulice Žerotínova a Žerotínovým náměstím stoupá mírně do vrchu a tam v nejvyšším bodě strmí nad řekou a spadá příkře k jejímu břehu. Pod tímto strmým návrším na úzké plošině při Bečvě bylo raky hříště přerovského fodbalového klubu. Byl to tedy jeden z několika prvních toho druhu na Moravě. Jeho soupeřem byl Kroměříž, a tak zápasily spolu větším dílem jen ty dva kluby, jednou v Přerově, jindy v Kroměříži. Zřídka kdy tam zavítala brněnská Slavia.

Tím směrem více k východu se táhla úzká úvozová cesta směrem ke kapličce, a dále ke Kozlovicím. Tam se terén začínal pomalu vlnit a stoupal v mírnou pahorkatinu. To byl taky jeden cíl našich vycházek, kam jsme někdy s učitelem Zanáškou zabloudili. Trochu více k severovýchodu strměla pochmurná zřícenina hradu Helfštýna na Helfenstein. Na protější straně údolí začínaly výběžky Oderských vrchů, poněkud blíže za drahou Předmostí místo a náleziště bohatých památek z doby kamenné.

Charakteristickou postavou naší školy byl náš školník Vugerman. Zmiňuji se o něm zvláště proto, že byl výborný herec ochotník. V Přerově byla tehdy skupina dobrých herců ochotníků a jejich představení byla dosti vysoké úrovně, hojně navštěvovaná. Na jednu se zvláště dobře pamatuji. Byla jihoslovanská hra Ekvinokce (Rovnodennost), v krojích jihoslovanských, v které měl Vurgeman hlavní roli, kterou znamenitě podal. Jindy uspořádali ochotníci představení Smetanovy opery prodaná nevěsta v bohaté výpravě, při níž účinkovali i cizí ochotníci a herci. Kecala hrál advokát Daněk z Hradiště, který se svým hlubokým basem a komickou figurou měl velký úspěch. Byla to první velká opera, kterou jsem viděl, a velmi se mi líbila.  Viděl jsem ji ještě vícekrát na brněnské scéně, ale ta přerovská, podle mého zdání, byla přece jen nejlépe vypravena. Ve scéně komediantů účinkovali opravdoví akrobati.

Ke dni druhého prosince uspořádaly naše školy velkou jubilejní oslavu a akademii k šedesátinám našeho zeměpána. Všecko bylo v krojích českých a moravských. Učitel Věčeřa člen združení mor. učitelů nacvičil několik sborů (Každého večera,“ „Zpívej, zpívej, tak voláte“), byl velký proslov, některé recitace a nakonec velký, živý obraz, nádherná skupina našich krojů.  Nejlépe vynikly naše slovácké kroje, hlavně lanžhotský, v němž naši statní mládenci Mácha, Dolanský a Kropáč se nesli a vystupovali jako praví slováčtí šohajkové a nedali by se zahanbit ani pravými Slováky. Krojová skupina čítala více než sedmdesát hlav. Úspěch byl velkolepý a představení se dávalo dvakrát. Jen finanční stránka toho byla poněkud zvláštní. Naši krojovaní představitelé si museli totiž zapůjčení krojů zaplatit, což bylo ne právě solidní. Tak rozhodl pan ředitel. Zásmětovi to vyneslo dvojku z mravů. Zajel si totiž domů pro kroj kopaničářský a zameškal tímto čtvrtiny dne vyučování. Tohle mu nemohl ředitel odpustit a výsledek-! Bylo to trochu od ředitele neshovívavé.

Ten rok jsem poprve začal chodit do kina. Kino bylo tehdy ještě, abych tak řek, v začátcích, teprvé zdokonalovalo. Byly ty programy všelijaké (Jezulátko jezdí po střechách na oslátku a naděluje komínem). Obrázky i provedení bylo nedokonalé a trhalo oči. Velká představení se konala v hlavním sále besedy, který měl kol kola velkou galerii. Taky se tam toho roku (předvedl) dával velký koncert na oslavu, Smetanovu provedený z jeho děl. Předvedla se jeho velká symfonie „Má vlast,“ nebo „Z mého života,“ a sbor „Rolnická,“ a kvarteto, ale nějak se mi to popletlo, zapomněl jsem to již. Myslím, že to bylo kvarteto „Z mého života,“ ale jak jsem řekl, tehdy jsem tomu jako takový kluk nerozuměl a za ta léta zapomněl. Ten sbor „Dozrály klasa, kosa se hlásí,“ provedl, tuším, pěvecký sbor mor. uč. Klavírní číslo přednesl náš učitel Benýšek, jenž se ukláněl tuze stydlivě.

Taky jsem tam vyslechl poprve operu „Carmen.“ Ale na tu jsem byl ještě krátký, nerozuměl jsem jí tehdy dobře. Tu hrála nějaká kočující společnost s paní ředitelkou v čele.

Tady záznamy v tomto sešitku D končí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář