Jdi na obsah Jdi na menu
 


D sešit - Na měšťance v Napajedlích a Přerově - 1 část

16. 10. 2019

D sešit: Na měšťance v Napajedlích a Přerově

Josef Varmuža

14/5/1893 – 8/12/1963

Na měšťance v Napajedlích.

Ty musíš!

Bylo mně jedenáct let a školní rok se chýlil ku konci, když jednoho zářijového večera mně zavolal otec do světnice k důvěrnému rozhovoru. „Co s tebou chlapče, rosteš, vyrůstáš a je potřeba pomýšlet na budoucnost. Co s tebou? Přemýšlel jsem o tom a myslím, že by bylo dobře, kdybys navštěvoval měšťanku. Co tomu říkáš?“  Já jsem mlčel, neříkal jsem nic. Předně byl jsem velmi překvapen, neboť něco takového mně ani ve snu nenapadlo. Škola mně byla lhostejná, učení mně tak, tak šlo, ale příliš jsem v něm nevynikal, aniž jsem byl nějakým světlem vědy nebo ozdobou třídy. Všechno to bylo prostřední, průměrné a podprůměrné. A ještě zde byla jedna věc. Měli jsme doma již dva studenty. Byla to sestra Josefa a bratr Frantík. Já jsem měl být třetí, já, který jsem si myslil ve své klukovské duši, že budu jezdit s koňmi, že budu pacholkem, atd.., zkrátka, že budu „sedlákem.  A nyní tohle!

Mlčel jsem tedy a to všecko mně přešlo v mysli. Hlavní příčinou však byla nechuť, nelíbilo se mně to, chodit stále do školy a to v cizině, ne doma. „Nu, co říkáš? Nechtěl bys? Nemysli, že by to bylo špatné. Podívej se, co bys měl doma?“ A teď mně líčil výhody studentského a panského života a ne výhody venkovského, sedláckého. Inu povídali: Co je to platno, když ta chuť scházela. Po delších vývodech a domluvách, prohlásil: „Nu tedy letos tě nechám ještě doma na obecné, ale za rok půjdeš do měšťanky. Souhlasíš?“ Já přikývl na souhlas a byl rád. Předně ten rok odkladu mně potěšil a pak, za ten rok, kdo ví, jak bude, co se stane!

Tak se tedy stalo, chodil jsem dále do obecné, užíval světa a radostí s kluky kamarády a tam kdesi ve chmurách budoucnosti strašil přízrak měšťanky. Vlastně ani nestrašil, byl ještě příliš daleko, a kdo by se tím trudil. Dva studenty jsme již měli, jak jsem řekl. Chodili do měšťanky již druhý rok. Ale na jaře v měsíci máji stalo se, co změnilo trochu situaci. Maminka onemocněla a sestra Josefa byla nucena zanechat školy a zůstat doma, zastávat maminku. Tahle událost posunula přízrak měšťanky silně dopředu a zviklala všechny opačné naděje. Cítil jsem, že mne nemine a taky otec svým počínáním k tomu směřoval. Potřeboval jsem nové šaty, bylo jaro, měl jsem jít k biřmování, ale šatů, totiž slováckých jsem nedostal. Koupil mně šaty městské, panské! Ale nenamáhal se tuze výběrem, ani se tuze přes kapsu nepraštil. Byly to šatečky ubohé, strakaté, pruhované a já se styděl je oblíct. Přece nebudu ze sebe dělat šaška! K biřmování jsem šel ve starých ošumělých a velkou parádu jsem v nich nedělal. Pršelo ten den, strašně pršelo, počasí bylo hnusné! Biřmování bylo ve Spytinově, daleko jsme tedy nešli, ale zmokli jsme dosti a zablácení jsme byli taky. Na šaty se ani tuze nehledělo, ale já byl přece jen tuze ošumělý. Styděl jsem se, a kmotr taky na mne divně pohlížel.  Tahali jsme se po hospodách, všude bylo plno, tlačenice velká, až jsme zakotvili na kraji u Čechmánků a tam jsme si dali bene (dobroty).  Totiž kmotr, já ani ne, copak já? Nějaký ten párek a sodovku, to bylo všecko. Ale kmotr ten si uměl dopřát, inu měl na to a byl zvyklý dobře pojíst a popít.

Bylo to tenkrát slavné, světící biskup navštívil i Babice, občané mu postavili slavobránu a uvítací řeč pronesl Martin Bartošík, tehdejší starosta. Řeč prý měl napsánu a četl i z klobouka. Pan Bartošík nebyl ještě tehdy rudý, byl pravověrný katolík a s farou žil v souladu. To až později se přehodil do ruda, když už nebyl starostou a sláva jeho upadala. Jako závazného jsem dostal šest korun v malé tašce. Ta taštička byla tak velká, že se do ní ta pětikoruna stěží vešla. Pětikorunu jsem dal mamince a korunu jsem si ponechal, schovával jsem si ji k velehradské pouti. Co tehdy znamenala koruna pro kluka? Mnoho, kapitál, bohatství. Vždyť tehdy pracoval dělník u sedláků za 25 krejcarů celý den. Ještě nikdy jsem neměl takovou sumu pohromadě a opatroval jsem ji jako poklad. Za to bude o pouti velehradských dobrot.

A taky bylo. Na pouť jsem šel s Ignácem Laholovým, svým nejlepším kamarádem. On toho mnoho neměl, jen asi deset grejcarů, ale když jsme to dali dohromady, bylo toho pro dva kluky více než dost! Spolu jsme vyšli, spolu se drželi a taky společně utráceli a užívali. Za dva groše byl plný klobouk třešní, takových šťavnatých, černušek, ani jsme je nesnědli a zbytek jsme hodili do kanálu. Bodejť bychom se s nimi tahali domů. Pili jsme sladké šťávy, jedli kvašené okurky (jedna za krejcar veliká jako ropucha a hezky rozbředlá až z ní voda do rukávů proudem stříkala). Všecko jsme okusili, dobře se poměli, až jsme si řekli dosti jest! Byli jsme plni. Když jsme pak spočítali svou hotovost, zbývalo nám asi ještě patnáct grejcarů. Ty jsme si nesli domů. Byly to vlastně moje peníze, protože Ignác hodoval více za moje než za své. Taky jsme všecko viděli, i pouťové panoptikum, zavraždění srbského krále Alexandra, kde tančila vosková panna při kolovrátku. Všecko jsme viděli, všude jsme byli, ale na to hlavní jsme zapomněli. V kostele jsme přece nebyli.  Ach, divu-li při tolika dobrotách a takové pastvě pro oči, že se zapomene na to nejdůležitější, proč vlastně se na tu pouť chodí. Proč taky je tam tolik svodů a lákadel, pro které se zapomíná na pobožnost?  Už nás tam taky nic nebavilo, ani netěšilo a šli jsme raději domů.

Šlo se nám těžko, byli jsme na pouti a napapaní a horko bylo, nohy umdlévaly, hlava taky a ta žízeň! Ty Vyrúbance, ty jsou dlouhé a pusté, než se do nich vyleze a nikde stromečku, nikde křovíčka. Hotová poušť. Potom je i dobrý doušek z Jalubského potoka u Huštěnovic. Blahoslavená voda! A ještě jsme na něco zapomněli: Když po nás naši chtěli pouti, měli jsme prázdné kapsy, ani cukrový růženec jsme nedonésli. Byli jsme to poutníci, aby nám Pán Bůh hříchy odpustil.  A potom přímo do Moravy skokem. Oh, to byla rozkoš po té úpalné lázni tahle vlahá koupel. Bratr mně starostlivě ohmatával: „Nejsi moc uhřátý? Dej pozor, nelez hned do vody!“ Eh, jaká starost, zbytečné strachy, nic nám nebylo.

Přišly prázdniny a blížil se zase počátek školního roku a s ním ten přízrak měšťanky. Již to bylo zde a neminulo mne.  V den zápisu vytáhl otec moji školní zprávu, dal ji bratrovi a pravil: „Na, taky ho tam nechej zapsat. A ty se připrav, je konec lítání a skotačení.“ Já jsem nejevil velkou radost, ba myslím, že jsem trochu natahoval. Táta se osopil: „Co skňuříš? Nechceš? Ty musíš! Ne-li, tak tě pošlu do pracovitého domu a tam tě naučí už poslušnosti. A dosti, řekl jsem!“  Tím byla věc vyřízena, nebylo proti ní odvolání. Tak jsem se stal žákem měšťanské školy v Napajedlích. Pozejtří byl první školní den, vlastně návštěva chrámu Páně. Vypravovali jsme se, chystali a mně stále něco chybělo. Nejdříve se mně nelíbily ty nové šaty. Hezké nebyly a šité byly, jak stádo běží! Každý kousek byl jiné velikosti a jiné fasony. Kabátek byl malý, nohavice krátké a vesta zase veliká! Klobouček byl „Kunovský,“ taková polokotulka a rezavý, inu jako Kunovják. Však se mně v něm něco naposmívali. Jak vidíte, tuze pěkně jsem nastrojen nebyl.

Bratr a ostatní kluci mně zatím odběhli a já klusal nakonec sám. Nebyl jsem ještě v Napajedlích, ale snad tam trefím, jen stále po silnici a rovně za nosem. Běžel jsem, běžel, ale cesty pomalu ubývalo a kluci nikde. Až za Spytinovem Pod Duchoncem jsem je dohonil. „Hrom do vás, proč jste mně nepočkali. Běžím jako blázen a vás nikde!“ „Vidíme, že běžíš, hlavu máš v Napajedlích a řiť ve Spytinově. Jak to jdeš, člověče? Narovnej se přece trochu!“ „Eh, nemluv a nezlob. Taky bys měl, kdybys tak letěl!“  Šli jsme pomalu dále, podél vinohradů, podle dráhy, přes koleje a k nádraží. Budova nádraží, vysoký násep s propustky a pak cukrovar a pak Napajedelské Hatě, mohutné prastaré lípy na nich a topoly, to více mně udivovalo. Jak malý byl můj tehdejší obzor, když taková celkem všední věc mne přivedly z míry. Inu, venkovský balík. Přišli jsme téměř pozdě, všecko bylo sešikováno a šlo se do kostela. Kostel mně tuze neudivil, na Velehradě jsem viděl větší a nádhernější, ale schodiště pod kostelem mně imponovalo a hraběcí zámek rovněž. Radnice se mně líbila se svou věží, byla nová, jako z cukru.

Nazpět jsme šli pomalu a bavili se klukovsky, ale já byl zamlklý, nebyl jsem v dobré kůži. Užírala mně starost, jak bude zítra ve škole, jak se tam otrkám a usadím. Školy jsem téměř neviděl, spolužáků jsem si nevšimnul, nebylo kdy. Druhý den byl začátek vyučování. Přišli jsme zase tak zrovna, třída byla plná a hlučela jen což. Bratr mne všoupl do třídy a šel po svých. Já zůstal rozpačitě stát a hledal, kde je volné místo. Usadil jsem se vedle jednoho mládence s šedými ježatými vlasy, ssedlé postavy, s mrzutou tváří a nasupeným obočím. Byl z Otrokovic, Vlček. Uvelebil jsem se skromně a pozoroval po očku hlučící třídu. Přespolní se chovali zdrženlivě, ale Napajedláci si počínali „jako doma,“ rámusili, až hanba poslouchat.  Pojednou se otevřely dveře a vešel, hle, kdo to vešel? Lojzek Cablík. Oh, sláva, kde se tu vzal? To jsem byl rád, že tam nebudu docela sám, cizí mezi tou hlučící sebrankou. Když to uzřeli Napajedelští, spustili huronský řev a vyváděli, div škola nespadla. Nejhlučněji si počínal Zlámal, synek Matěje Zlámala ze Spytinova. Ludvík Zlámalů se narodil v Babicích (tu Říhovu chalupu na Zbězích stavěl otec Matěj), ale nyní bydlel v domku u cihelny. Proto se nazýval Ludvík taky Babičákem a vítal hlomozně Cablíka, krajana z Babic. Odkud se znali? Inu, Lojzek začal chodit v loni do měšťanky, ale protože mu to dobře nešlo, postoupil „ z první až do páté.“  Nazpět na obecnou do Babic se styděl, chodil tedy do páté obecné v Napajedlích a teď postoupil zase do první měšťanky. Lojzek se trochu styděl, kluci povykovali a já měl radost, že mám krajana. Byl tam ještě jeden Slovák z naší strany, Jožka Ciranů ze Spytinova. Byli jsme tedy tři, což bylo málo proti přesile Hanáků a Napajedelských. Z Komárova tam byli tři kluci, ale ti pohlíželi na nás úkosem a my na ně též. Vůbec nevím, proč se u nás na Komárov hledí tak pohrdavě (on je z Komárova, ha!) a Komárovští nám to oplácejí. Jsme přeci všichni Slováci, ale oni si tak trochu hráli již na pány. My jsme byli pro ně jen tak jacísi Zámoravjáci (ty zatracené Zámory!), oni pro nás taky, antipatie na obou stranách. (Nechoď  ty k nám z Komárova chlape, smrdíja ti kolomazou gatě, kdyby ti kolomazou gatě nesmrděly, všecky babičanky by tě chtěly!). To je stará pamětná píseň babická, ale mluví sama a vysvětluje vše.

Dva kluci byli z Otrokovic, můj soused Vlček a Lisa, rektorův syn.  Z Kvítkovic byli čtyři: dva Lacigové, bratranci, Mrázek a Krejča, z Ondřichovic, Bureš a Panáček, z Topolné Kovařík a z Březolup Kolařík. Tito poslední tři byli tedy taky Slováci, ale byli již popanštělí (měšťáci) a na nás ohrnovali nos. No, Bůh s nimi. Každý z nich měl již tvrdý límeček a naškrobenou náprsenku a „šlajfku“ a slušelo mu to jak svini vesta. My jsme nosili obyčejné venkovské košile, měkké a „šlajfka,“ to bylo nutné zlo, které se rádo zapomínalo. Obyčejně se dala do kapsy, aby nepřekážela, protože pod tím uzoučkým, měkkým límečkem nedržela.

Naším třídním byl učitel Libíček. Byl to stařík menší postavy, s šedivou bradkou, švitořivý a velmi pohyblivý. Učil nás němčinu a přírodní předměty, přírodopis a přírodozpyt, neboli fysiku a počty. Měl zvláštní učebnou metodu tak zvanou názornou. V němčině švitořil ustavičně německy, maloval obrázky a k nim psal jména a hesla. Obrázky byly velmi primitivní, jako pro první obecnou a často velmi komické. Ale kreslíř byl dost zručný, měl v tom praxi. Bylo to zábavné, ale někdy tím vznikaly nedorozumění a kluci ho někdy vyvolávali úmyslně. O gramatiku jsme za půldruhého roku, co nás učil, ani nezavadili. V počtech si počínal taky podivně. Psal na tabuli, počítal a mluvil a mluvil, potom vzal kde jakou utěrku a hadr, zakryl (asi počítané) a teď tytéž příklady počítejte do sešitu samostatně. Kdo byl chytrý a šikovný, hleděl to ošvindlovat. Psal si poznámky do dlaně a na nehty a pak to prostě opisoval. V hodině přírodopisu nás vodil do přírody, vyhledával rostliny nebo kameny a držel nad nimi přednášku. Vždycky když začínal z daleka od Adama a velkou oklikou přicházel k předmětu. „A tady je to hoši, co jsme chtěli říci.“ Kdo chtěl, poslouchal, ostatní se bavili po svém. Bylo to zábavné a příjemné vyučování, ale velký užitek jsme z něho neměli. Já alespoň ne. Byli jsme příliš roztěkaní a ta jeho metoda na nás se špatně osvědčovala. Mluvím za sebe, ale u ostatních to bylo taky tak. Do přírodopisného sešitu poznámek jsme si kreslili obrázky zvířátek a rostlin a pokládali jsme je pestrými barvičkami. Podnikaví hoši i pestrou obálku a čím byla pestřejší a pomalovanější, tím lépe. Nad pěknou obálkou byl Libíček u vytržení, hned vytahoval notes a psal primu. Rovněž, kdo dobře nabifloval německou říkanku. Třebas byl jinak v němčině nula, odříkal-li rychle, dostal bene, ačkoli nerozuměl ani za mák tomu co říká. Učitel Libíček byl bezdětný vdovec. Hospodařil se služkou ve vlastním domečku blízko školy.  O přestávce chodil pít mléko nebo mu je nosila hospodyně do školy. Byl abstinent a vegetarián. Na zevnějšek držel. Nosil pěkné šaty ani ne tak elegantní jako kvalitní, z dobré látky, anglické vlněné látky. Tím se honosil. Někdy nás vzal do své zahrádky. Zahrádku měl pěknou, dobře udržovanou. Tolik tam měl revení, celé špalíry. Ptal se kluků, co to je. Žádný to nevěděl, až z jednoho vyhrklo, že je to „moráčí sopel.“ Ty husté tmavočervené laty květné vyhlížely opravdu jako krocaní přívěsek. V Napajedlích se tomu tak obecně říkalo. „Ne tak,“ opravoval Libíček, „jmenuje se to tak nějak jako Barbora. Nu tedy?“ „Rebarbora je to“ vykřikl vítězně jeden.  Učitel Libíček byl dobrý pedagog a nadřízení měli o něm příznivé mínění, ale jak se jeho metoda osvědčovala v praxi, nelze říci povšechně. Nevím, byl-li dobrým znalcem povahovým a oceňoval-li správně vlohy svých žáků.

Jeho nástupce učitel Stolař ho podceňoval a mluvil o něm pohrdlivě. Když uviděl poznámkový sešit z němčiny, bručel jízlivě: „No, to je mě vyučování, sešit plný hajdaláků a v hlavách nic.“ Někteří žáci, kteří měli u Libíčka dobrý kurs, upadli u Stolaře v nemilost a byli dole. Zdá se, že Stolař jim lépe rozuměl a ocenil je.  Stolař nastoupil u nás v těch předmětech po Libíčkovi, když tento byl jmenován ředitelem a odešel. Stolař byl jeho pravým opakem, jak v zevnějšku, tak v povaze. Nebyl nic elegantního ani nastrojený. Chodil dost ošuntělý a vypadal spíše jako nějaký venkovský pantáta, než městský učitel. I boty měl neúhledné, velké křanputle. Ve tváři byl zamračený, posupný. Někdy uměl naladit příjemnou tvář, ale ve třídě málokdy. Na pravé ruce měl ukazováček křivý, na háček a ztuhlý, neohebný. To měl památku ze svých mladých let, když prý klopýtl a padl o kosu. Pocházel z Valašska nebo z Lašska, jak on říkal. Byl ze mlejna a ten mlýn zdědil po svém bratrovi, byl tedy dost zámožný, neb měl v Napajedlích ještě prý dva domky. Bydlel ve svém vlastním domku, ale ten byl nevzhledný a ošumělý, jako jeho majitel. Podle všeho byl náramně šetrný, škrtil. Na Makové nad cukrovarem měl pole a loučku a v ní sádek ovocných stromů. Byla tam hruška oškeruška, která dráždila naše chuti a bývala někdy cílem našich výletů. „To je Stolařovo,“ upozorňoval nás Ludvík Varmuža, když jsme šli vedle.“ Ludvík taky věděl všecko, a co věděl, musil mít. Takový byl Ludvík. Řekl jsem, že Stolař byl pravým opakem Libíčkovým. Držel se knihy a gramatiky a šablony. V přírodopisu nám diktoval pedantické šablony a puntičkářské popisy, které byly všecky na jedno brdo, a těm jsme se museli učit nazpaměť.  V němčině nám vtloukal gramatiku a články zpaměti, ale praktického nic jsme se nenaučili. Měl nás taky tělocvik. Při tom si počínal hrubě a neurvala a běda, aby někdo spadl nebo něco provedl v neobratnosti. Ještě mu přidal a nadal mu. Jedenkrát Zetík z Komárova, který byl vtělená nešikovnost, spadl s kozy a narazil nosem na dubovou masivní stolici, která stála u zdi. Chudák, přerazil si nosní chrupavku, krev mu crčela, a plakal usedavě, ale učitel mu ještě nadal. „Ty ohneto, ty nešiko, ty nemehlo, nemůžeš dát pozor?“ spustil naň a div že mu ještě nepřidal. Zetík měl od té doby na nose podkovovitou jízvu, památku na ten nepříjemný styk s kozou. Koza prý ho trkla, smál se mu. Když jsme stáli v řadě, prohlížel nás, máme-li vše na oděvu v pořádku. Prohlížel knoflíky, i do kalhot, do příklopce strčil nos, a chyběl-li knoflík, tahal za vlasy na spáncích, což strašně bolelo, a každý při tom se vytahoval na prstech co nejvýš a syčel a zatínal zuby. Rovněž tak, chyběla-li někomu vázanka, čili prostonárodně „šlajfa.“ „Ty ohneto, ty nekřupo, kde máš šlajfku, u žida?“ a už tahal za vlasy. Při vyučování užíval výrazů málo voňavých.  „Pohni tím mozkem, ty vole, máš mozek na hnojišti, máš mozek v záchodní žumpě?“ A podobně. Jeho poznámky byly tak surové a klackovité, že by se hodily spíše drábovi u volů, než odbornému učiteli. To byla jedna stránka jeho povahy. Jindy, dal-li se do povídání, povídal a povídal, třeba celou hodinu, usmíval se a žertoval s kluky jako rovný s rovným. To povídání hraničilo někdy na klepaření a vyneslo mu i soudní stíhání a dva jeho žáci byli korunními svědky.  Ve své nezdrženlivosti se dotknul cti ženicha sestry jednoho žáka, ten to doma nesmlčel a byly z toho nesnázky soudní. Náhodou to byl žák ne právě nejlepší, takový lajdák a skvrna školy, třeba byl jeho otec lesním inspektorem a proto byla sympatije na straně učitele.

Jan Krejčiřík nás měl kreslení, rýsování, krasopis a měřictví. Byl zase pravým opakem Stolařovým. Byl obtloustlý (měl hezky kulaté bříško) a Stolař byl hubený a hranatý jako kopaničář.  Krejčiřík pěkně elegantně oblečen, měl jemná vyleštěná pérka a vůbec činil čistý, jemný a elegantní dojem. Měl hezkou růžovou tvář a skřipec na hedvábné šňůrce. Při vyučování byl úzkostlivě přesný. V kreslení užíval taky ulízaných a puntičkářských method. Ku příkladu kreslení modelů a stínování provádělo se pomocí těrky a kapesníku, rozlišoval se na dech stínu, stín vlastní a polostín a celek byl takový vypiplaný a ulízaný jako švihák na rande. Nikde na žádné škole jsme nic podobného nedělali. Nevím, kde to vzal nebo jaká to byla vlastně methoda. Byl nervosní a každý nenáležitý zvuk ho rozčiloval.  Dostal jsem od něj kdysi na chrám páně za to, že jsem si hrál a tloukl pružnou gumičkou do papíru. Zavolal si mně ke stupínku, kázal otevřít skříň, přinést rákosku, přiohnout se na stupínek a ostatek provedl již sám, bez mé pomoci. Styděl jsem se ne za tak tu exekuci, ta byla zasloužená, ale za ty ponižující přípravy. Byl rozeným kaligrafem a u soudu byl volán často jako přísežný znalec písma. Byl trochu strašpytel, totiž bál se ustavičně, aby se některému žáku ničeho nepřihodilo, ať to bylo v tělocviku nebo na dvoře na rejdišti ve volné pause. Tu dbal úzkostlivě, aby žádný nepřiblížil se ke studni, aby nikam nenahlížel a nespadl někam.  Pravý opak Stolařův. Krejčiřík rád chodil do vinárny na osminku vína (což prozrazoval jeho mírně zardělý nos). Stolař pil jen vodu a podmáslí. Prováděl-li Stolař ve fysice nějaké pokusy nevoňavé a přišel po něm Krejčiřík, hned ohrnoval nos a kázal větrat, že, „co je to zde za zápach?“ Kluci to pověděli Stolařovi a ten vyjel nakvašeně a jízlivě: „A v hospodě je lepší? Nevídáno, nečistý vzduch.“ Tím narážel na jeho vínečko v hostinci.

Emil Kozáček byl taková chudinka neduživá. Trpěl srdeční vadou, byl nervní a vůbec celý jakýsi naježený a utahaný. Nosil plnovous se širokou kozí bradou. Učil nás zeměpisu a zpěv. Byl mírné povahy, mluvil volným hlasem, jen někdy se rozčílil a rozkřikl a celý se při tom nezvykle zarděl a zadýchal. Sám byl suchý a hubený, ale paničku měl neobyčejně silnou a tlustou. Inu protivy se přitahují. Kluka měl jak jiskru, čiperného, bystrého. V dějepise dával s oblibou psát rodokmeny na tabuli. Kluk něco opsal z dlaně, něco mu napověděli z lavic, učitel zatím vyprávěl a nevšímal si ho. Pak se obrátil, prohlédl tabuli a dobře, sedni si a psal bene (dobře). Jednou si vzpomněl na mou sestru Josefu, že to byla dobrá žákyně a je – li už maminka zdravá. Vzpomněl si za rok, nezapomněl. V dějepise jsem měl primu, protože jsem se pilně učil, totiž lekcí jsem přesně a doslova bifloval. Ovšem, že to nebylo správné učení a Viktor Štejner, který dobrovolně opakoval třetí třídu, nám vytýkal: „Vy se učíte slovům, ne věci.“ Měl pravdu, ale učiteli to tak stačilo a více nežádal.  Ve zpěvu jsem byl dobrý, a když jednou zkoušel na známky, pochválil mne veřejně: „To je jediný žák, který to správně a bez chyby zazpíval.“ Což o to, zpívat jsem uměl, ale hlas byl slabý a ti ostatní křiklouni mne vždycky přeřvali. To byly asi jediné předměty, které mne bavily.

Ve třetí třídě nás učil zpěvu učitel Sova. Byl to pomenší člověk, obtloustlý, s kulatým bříškem. Byl temně snědý a trochu šišlal, vlastně sykal přes zuby. Chodil vážně a důstojně, knihy nesl vždycky vysoko pod paždí, téměř na rameni. Říkali o něm, že skládal zkoušku na profesora, odtud ta vážnost. Ve třetí mě zpěv již nešel, protože jsem začínal mutovat. Sova mne zařadil do prvního hlasu a tvrdošíjně mne tam držel. Nakonec jsem již nemohl ani pípnout, hlas mně vrčel a chrčel a on odborník nevěděl co to je. Divím se mu. Jen tak tak jsem procházel z milosti s dostatečnou. Češtině a gramatice nás měl ředitel Červenka.  Byl neobyčejně tlustý v obličeji, zardělý až do fialova, šedivý s šedivou bradkou a těžkopádný. Byl to celkem klidný a dobrý člověk, málokdy se rozčílil a povídavý. Jeho vyučování bylo více zábavou než učení. Mně se to alespoň tak zdálo. Vlastně jsem se ani mnoho neučil, všecko přicházelo samo. Pravidla mluvnická jsem do sebe vsál, ani nevím jak. Úlohy mně nedělaly obtíže a mluvnické chyby se vytrácely samy sebou. Červenka ředitel byl náramně povídavý a vyprávěl rád místo vyučování a to ze svého života nebo i tak všeobecně a často i o strašidlech a záhadách života. Bydlel docela vzadu za hospodářskou školou ve vilce, ale později si stavěl pohodlný dům hned na kraji na Pocedkách. Jednou při hodině jsme ho stěhovali, hlavně knihy. Přišli jsme do starého bytu, on seděl v koutku na stoličce a kouřil dýmku na dlouhatánské troubeli. Mezi puky hustého kouře propouštěl starostlivé vzdechy: „Ja, ja, ty knihy, ty knihy,“ jako by ho bůh ví jak tížily. Bylo nás celé stádo kluků, rozdělil nám náklad knih a šlo se vesele a bylo po starosti. Měl hluchoněmého syna, který mu byl silně podoben. Taky byl těžkopádný a v obličeji až modrofialový. Byl řezbářem. Taky jsme viděli jeho svatbu. Bylo to právě v polední pausu a my čuměli na schodišti před kostelem, sedíce na zábradlí.Ženich se tam domlouval zhurta po způsobu němých (němý totiž nebyl, naučil se málo mluvit) a otec ředitel postával v zadu a byl celý znežnělý a dojatý. Nevěsta nebyla právě hezká. Byla vysoká a suchá a silně zrzavá. V obličeji byla taky silně prokvetlá do fialova.

Ještě tam byl učitel Hýža, ale ten nás neučil. Byl výborný matematik. Stolař byl dobrý počtář, ale Hýža ho předčil o celou hlavu. Taky byl znamenitý kreslíř.  Hýža byl velký, černě zarostlý, zarůstal až po nehty černými chlupy. Měl ve svém zjevu něco vážného, fanfaronského, ale byl dobrý kliďas.  Později byl ředitelem po Červenkovi. Ředitel Červenka měl zvláštní roztřesené písmo, jako by v kříži polámané. Vyhlíželo jako by to psal kolkem. Měl těžkou ruku. Někdy ho popadaly křeče. Tu křivil tvář bolestně, chytil se za prsa a zaúpěl: „Ach, mně bolí srdce.“ Snad měl taky srdeční vadu jako Kozáček. Ředitelova sestra byla industrálkou na dívčím oddělení. Byla mu podobná, silná jako on, tlustá matrona.

To byl náš učitelský sbor. Ještě nesmím zapomenout na katechetu. Katecheta byl tehdy spiritus rechtor na ústavě osobnost důležitá.  Náš se jmenoval František Mléčka. Mně se mnoho nelíbil. Byl menší postavy, uhlazený, s pečlivě vyholenou tonsurou, s šedýma pichlavýma očima, která se zavrtaly do duše a přibyly člověka na zeď.  Když se podíval vážně na jednoho, uf, to byl pohled.

Dělal vážného moralistu, ale myslím, že to věčně ženské mu nebylo lhostejno. Nebydlel na faře, nýbrž ve vlastním bytě na Záhumení. Zahlédl jsem ho jednou otevřeným oknem, když se holil, tu se smál velmi mile a srdečně s nějakou bytostí ženskou. Ještě několikrát jsem zahlédl jeho veselý a rozpustilý smích ve společnosti ženských.

Neměl jsem ho tuze rád a on mne taky ne. V první třídě jsem se učil katechismus velmi pilně, totiž bifloval doslovně a jemu se to líbilo. Později jsem ochaboval, až ve třetí jsem to dotáhl na dosťáka. Proč? Snad to souviselo s jeho ironickým přehlížením, nebo to bylo naopak. Ironizovat uměl a taky zlomyslně kousnout. Učitel Sova nás několik pozval do sborovny o přestávce, že nám vydá nějaké knihy z žákovské knihovny. Ve sborovně byl právě katecheta, procházel pohodlně a kouřil trabuka. Podíval se na mne pichlavým inkvizitorským pohledem a přehodil cigáro do koutku, otázal se strojeným údivem: „Co zde pohledáváš, Varmužo?“ „Jdu si vypůjčit knihu, prosím.“ „Jakou knihu?“ „Na čtení z knihovny.“ „Ach tak, já myslel, že knihu na učení,“ řekl posměšně a křivil ústa.  Zase špička a pořádná, dobře se zaryla do žeber.

A jindy zase, že prý nezdravím, hledím prý jako moula. Zatracený flanďák, to už mně docela namíchlo. Od té doby jsem ho začal vážně nenávidět. Tehdy jsem začínal mít jiné názory a obzory. Četl jsem „Ruch,“ „Červánky“ a podobné tiskoviny, které nebyly příznivé církvi a kněžím ačkoli jsem tomu ještě nerozuměl, něco přece ve mně zůstalo. Tak to bylo, jed v duši působil. Jiní kluci se ještě o takové věci nestarali, ale já byl v tom směru až mnoho vpředu.  Jediný, který byl se mnou stejných názorů byl Benedikt

Richard, synek strážníka na dráze na přejezdu pod Duchoncem. Jejich rodina byla přísně socialistická a téměř bezvěrecká. Richard byl již taky načichlý těmi názory, ale nebyl tak otevřený. Byl ale posměváček a často stříkl kousavým vtipem. To však bylo až ve třetí třídě. Byl to veselý kluk, dobrá kopa, šprýmovný. Ze začátku jsme byli na kordy, my Slováci a oni Napajedelští. Bylo jich několik v té tlupě co chodili ze školy na naší stranu.

To byl on Benedikt, pak Ech Josef, synek vrchního strojmistra v cukrovaru, chlapík zrzavý jako liška, Müller, synek taky strážníka od dráhy, malý a slaboučký, ale troufalý, ti všichni z naší třídy. Bylo jich ještě několik z jiných tříd.

My byli: já, Lojza Cablík, Jožka Ciran ze Spytinova z 1. třídy, Jos. Čevela od nás ze třídy druhé, můj bratr Franta ze třídy třetí. Ti všichni na nás nevražili a smáli se nám. Proč, suď bůh. Mně říkali, že jsem „vařil muža“ (Varmuža) adivně všelijak to jméno kroutili. Nu, někdy z toho byla malá vojna. Ludvík Varmuža je udal ve škole, co dělají, učitel Stolař si je Benedikta a Echa zavolal do třídy a tam jim veřejně naložil rákoskou na chrám páně. Byla z toho revoluce. Chlapci se cítili slabí i zavolali si na pomoc Gärtnera, staršího studenta z gymnázia, Němce, který před rokem navštěvoval měšťanku. Ten si zastavil Ludvíka a spoličkoval ho veřejně. Inu, něco za něco. Ludvík Zlámalů se taky kasal obyčejně na Cirana, šišlal, až mu sliny koutkama stříkaly. Po čase se Benedikt spřátelil s námi přespolními proti Napajedlákům, zvláště proti té sebrance co chodívala na uhel do nádraží. Byli jsme dobří kamarádi spolu, a jak jsem řekl, byl to veselý, švitořivý chlapec. Ve třetí třídě jsem zůstal sám, z nás Slováků Ciran a Cablík  třetí nechodili a ostatní vyšli školu. Totiž sám jsem nebyl, ve druhé třídě byl Vojtěšek ze Spytinova a Cyril Varmužů z Huštěnovic, v prvním pak Franta Vranků a Bartošíků z Babic, ale to bylo malé, slabé.

Hanáci nám taky dělávali těžkou hlavu. Slováky podceňovali a posmívali se jim. I našemu obleku se smáli.  Oni byli již popanštělí a náš byl tuze venkovský, ani slaný ani mastný. Zvláště se smáli slováckému kloboučku s nízkou stříškou. „Raděj šesták přidám, aby byla stříška co nejužší,“ byla jejich oblíbená úsloví, kterým nás zlobili. Můj klobouk byl taky taková poloviční kotulka, rezavý, „kunovský“ a to se ví, že taky posměšku neušel. Ciran nosil boty se širokými holínkami, (maslénky!) a Ludvík Zlámal, který s ním byl stále na kordy, mu zpíval posměšně: „Mám te bute, jak maslénke a pořád mňa dre!“ Půl hanácke a půl slovácky. 

Cyril Varmuža chodil první rok v čistě slováckém kroji, v nohavičkách s řemenem, ve vyšívané košili a kordulce, v zimě v kožuchu dubeňáku.

Jemu se nesmáli, možná, že se jim líbil, nebo měli více rozumu. Cyril jezdíval vlakem s Fabišem Plánkovým z Kudlovic my chodívali pěšky, jen když bylo velmi špatně nebo mrzlo, tu jsme se taky svezli. Fabiš Plánků byl chromý, chodil o holi (čaganě). Byl chromý, ale taškařina mu seděla, věděl co říci, a rozuměl životu a světu.

Učitel Stolař, dej mu Pán Bůh věčnou slávu, taky na Slováky zajížděl, je podceňoval a posmíval se jim. Prý Slováci pijí, jsou gořalisté a zahaleči (chodí prý jen na poutě) a na poutě chodí jen zahaleči, se vyjádřil. Co špatného na světě na ty Slováky nahrnul. Při tom se díval posměšně na nás od Hradišťa. Nebylo to od něj jako učitele jistě nic pěkného.  Bůh ví, co mu ti Slováci udělali, že je tak nenáviděl. 

Často jsem si myslíval při jeho replice: „Mohl bys být, pane učiteli raději z ticha. Vždyť Valaši taky pijí a pijí ještě více než Slováci, visí na Židech, či Židé na nich jako pijavice a stiskají jim krky.“ Valaši, Zálesáci, darmo mluvit.  „Stolaři, Stolaři, hamuj se trochu!“ Stolař tedy neměl rád pouti a poutníky. Večeřa ze Žabince si vyšel místo vyučování taky jednou na pouť. Stolař se ptal kde že je Večeřa. Kluci ochotně vysvětlovali, že šel na pouť. „Tak? Na pouť šel? Na pouť chodí jen zahaleči!“ Podruhé zase do něj zaryl: „Kde pak je ten půťař?“ „Večeřa dnes líčí!“  „Tak, Večeřa líčí. Jednou je na pouti, podruhé líčí, to je mně vyučování.“  Když jest se nazlobil a nasupil, vycenil velké zuby a vyvalil oči, že vyhlížel jako zavilý kat nebo inkvisitor.

V zimě jsme odbývali polední přestávky ve třídě, bylo-li pěkně venku. Nejlépe se nám to rejdilo kolem kostela v kaštanové aleji a na kostelním schodišti. Zvláště na podzim, když dozrávaly kaštany, odbývaly se tam střelecké závody a celé bitvy a rámusu tam bývalo, až uši zaléhaly.  Divím se, že se to trpělo a že nás odtamtud nikdo nezahnál.  Někdy bylo úzko přejít po schodišti, tak hustá střelba tam panovala. Jednou se tam udála nehoda, která měla dosti zlé následky. Židovskému rabínovi, když šel do modlitebny, natlouklo několik kaštanů hlavu docela nelíbezně, až ji měl celou bolavou a Benediktovi vletěl jeden kaštan do oka a vážně mu je poranil.

Z počátku jsme myslili, že je má vyraženo, vyraženo je neměl, ale zalité krví v panenku, takže je měl červené jako králík.  Tenkráte to vážně odstonal a odležel. Učitel se ptal druhý den kluků, co že je s Benediktem. „Leží a blouzní. Prý hrabe po zdi a chtěl po ní lozit.“  Bylo to tedy s ním vážné. Ale vyléčil se, oko bylo zdravé a dobře viděl. Zase měl pěkné tmavé oči.

Neprováděli-li jsme kaštanovou vojnu, posedávali jsme po lavičkách zábradlí a bavili jsme se jinak. Byl tam takový chuďas, Janek Škrabal, hlupáček slabomyslný, chodil po městě a sbíral odpadky. Šaty měl všelijaké, více děr na nich měl než látky, vůbec vyhlížel uboze.  Kluci naň pouštěli „prasátko“ ze zrcátka a stříleli po něm z praku, a když se Janek rozzuřil a nekřesťansky začal nadávat, měli z toho radost. Nadával opravdu vybraně, až musel kaplan na faře okno otevřít a zakročit. Byl tam ještě jeden takový, ne sice takový chudák, ale pomatený. Ulman nebo Pomališ, ten byl zamilován do vojenského stavu. Při každých odvodech musel být, a když jeli vojáci, klusal s nimi a měl radost. Chodíval taky do Babic k Doležalům, byl z přízně. Janek Škrabal byl komická figura a představitel obecních chudáků. Jméno Škrabal, bylo tam příslovečné a samo již budilo smích.

Když jsme psali v hodině slohové dopis strýčkovi a já ho adresoval: Josef Škrabal, propukla celá třída v rozpustilý smích! Kluci si myslili, že provádím s tím jménem nějakou skrytou taškařinu. Ale ředitel Červenka je vážně napomenul: „Nesmějte se, to jméno je v Kudlovicích a okolí velmi rozšířeno. To není k smíchu.“ Když jsem jim vysvětlil, že dva moji strýcové jsou Škrabalové a jeden z nich je dokonce Janek, hleděli nedůvěřivě a smích jimi pobíjel. Červenka znal Kudlovice, protože tam za svých mladých let učil, dokonce nám z té doby a z toho okolí vyprávěl několik veselých i strašidelných historek.

Ano, to prostranství kolem kostela svádělo a přímo se propůjčovalo k různým hrám a taškařinám. Kostel stojí na mírném návrší a vede k němu široké schodiště, které se směrem nahoru zůžuje. Je ohraničeno zábradlím. Na hoře na plošině byla terasa vyzděná proti spodnější části terénu zdí a opatřenou taky zábradlím.

Dole na náměstí je vlevo fara se zahradou, v zadu omezenou proti kostelnímu prostranství zídkou, vpravo byl domek Žida Rajmra, starý barák pod šindelem, vpředu měl krám, v prostředním traktu bylo řeznictví Antonína Přikryla. Vpravo vedle domku byla příkrá cesta, vymletá, kterou se znouze dalo vyjet nahoru. Říkali jsme jí zmola Před schodištěm na velkém prostranství byla nějaká „štatné“ sousoší s kamenným zábradlíčkem. 

Všude kol byly staré mohutné kaštany, které dodávaly materiál ke střeleckým závodům a pod nimi několik primitivních laviček. Na prostranství kolem kostela býval kdysi hřbitov. Stávalo se někdy, že těch darebností tam bylo příliš mnoho, tu nás třídní Stolař vycenil zuby a cedil biblickým tónem a hlasem: „Kosti vašich předků tam na tom místě odpočívaly a vy jste z něj učinili peleš lotrovnou!“  Obecné a měšťanské školy jsou vystavěny na severnější části starého hřbitova. Nový hřbitov je tam nahoře pod Kalvarijí směrem k Pohořelicím a cesta k němu vede mezi drobnými chaloupkami domkařů a chalupníků a točí se.

Kalvarije to bylo druhé místo našich výletů a her. Je to dosti příkré návrší nad městečkem a chaloupky sahají svými dvorky k jeho úpatí. U boku byl otevřen dosti rozsáhlý skalní lom, na jehož volném a plochém prostranství jsme s oblibou proháněli míč a hrávali „na mety.“  Nahoře je borový a smrkový a březový hájek a cesta k němu vede po obou stranách lomu a je velmi příkrá. Na jeho okraji vzadu jsou tři kříže umučení Páně a od nich snad má ten pahorek jméno.

Jednou na začátku roku nás učitel Libíček zavedl na botanickou exkursi na Kalvariji. Zašli jsme až ke třem křížům a tam jsme viděli mladou ženu stojící před kříži s vyvrácenou hlavou a hledící upřeně s nepřítomným, náměsíčným úsměvem do oblak. Byla šílená. Jak tam stála se svým nesmyslným úsměvem skýtala příšerný pohled. Od tří křížů se naskýtal pohled na druhou stranu k Pohořelicům. Cesta se odtud skláněla nalevo ke hřbitovu a napravo k zámecké zahradě. Tam tedy bylo naše oblíbené místo poledních výletů v létě.

Nebylo však jediné. Velmi často jsme chodívali na Makovou. Maková je příkrá, strmá stráň, která se zvedá terasovitě nad cukrovarem. Vpředu hned za nádražím jsou sirnaté lázně. Tehdy tam ještě lázně nebyly, vytékal tam jen sirný pramen, voda protivná, nasládlá, chuti a zápachu po shnilých vejcích.  Napajedláci na ni chodili, částečně i pili, ale více ji dávali do těsta, prý byly po ní výborné knedlíky. To teda nevím, ani jsem ji nepil, nebyl jsem v stavu ji spolknout. Nad pramenem byla téměř kolmá skalnatá stráň, porostlá řídce smrky a vedle, vlevo stoupala příkrá cesta k Halenkovicím. Cesta k prameni a na Makovou vedla pod široký železniční viadukt.  Ten sirnatý pramen v Napajedlích má svou historii. V prvé polovině devatenáctého století tam byly dosti známé lázně. Lázeňská budova byla na místě kanceláří nynějšího cukrovaru. Když se ale stavěla severní dráha, šla trať přímo přes pramen, který byl zasypán, a lázně byly zrušeny. Nynější cukrovar stojí částečně na místě bývalých lázní a kanceláře byly umístněny v lázeňské budově. Nahoře pod temenem Makové je malý lesíček sosnový, v němž je malý dřevěný pavilon. Cesta nahoru vede vedle nynějšího lázeňského parku a je velmi příkrá. Pod lesíkem zdola nahoru jsou terasovitá políčka a loučky Napajedelských usedlíků, posázené ovocným stromovím. Je to velmi útěšný koutek přírodní a procházky jsou tam příjemné a nádherná vyhlídka. Dole cukrovar jako na dlani, napravo Hatě zarostlé prastarými lipami, mohutnými topoly a na břehu Moravy vrbami, vlevo široká rovina Hané, vpředu protáhlé městečko dominující svým kostelem se schodištěm a rozsáhlým zámkem v barokním slohu na vysoké terase zarostlé břečtanem a nahoře Kalvárie jako betlém. Tam na Makové vlevo od cesty bylo pole a loučka učitele Stolaře s tou hruškou oškeruškou, která dráždila naše chutě a byla někdy příčinou našich tajných výletů. Někdy si Stolař ve škole stýskal, že mu nějací darebové navštěvují oškerušky i vrhali jsme na sebe pohledy dorozumění a mrkali významně na sebe.

A ještě jiné svody nás lákaly. Jahody, ořechy, lísky. Na mezích mezi jednotlivými terasovitými políčky rostlo spousta jahod, ale chodit na ně bylo trochu nejisto, majitelé si trávu šlapat nedali a zažehnávali nás sírou a ohněm.

Tuhle to návrší se zvedá příkrou vlnou počínajíc od Duchoncového žlebu podél dráhy, nad nádražím je již hezky strmé a nejpříkřejší je na Makové nad cukrovarem, odtud padá povolně do plochého úvalu k cihelně a dále se vlní ke Žlutavám. Halenkovice a Žlutavy jsou poslední výspou Slovácka. To další to je již Haná. Naproti cihelny za dráhou je skupina chalup příslušnících Napajedelské obci. Napajedláci tomu tam říkají „Za Moravou.“ Tam bydleli dva z naší třídy: Ludvík Zlámal (ve strážním domku) a Pluhlář, chalupníkův syn.

V létě za teplého počasí jsme nikdy nezanedbali polední koupel. A jak brzy jsme začínali! Ještě byla voda vysoká a studená a již nám nedala pokoje.

Nejoblíbenějším místem pro koupel bylo u „šešule“ (Šamala, či svinušule).  Kdo ví, co to jméno znamenalo. Bylo to na Hatích při vyústění napájecího potrubí pro cukrovar.  Ústí bylo zabedněno břevny a fošnami, takže tam bylo takové podium. Místo před podiem bylo vyhloubeno, byla tam taková tůňka, kam se dobře skákalo dolů hlavou, žabí skok. Šikmo proti vodě byl nízký plůtek, takový stávek, aby se ústí potrubí nezanášelo bahnem. 

Bylo to takové ideální místo koupací pro kluky. Kol dokola bylo stíněno mohutnými vrbami a topoly, byl tam stálý stín a téměř chladno.  Vůbec tam na těch Hatích cestou od mostu k cukrovaru stále táhlo a bylo tam chladno i v létě.  Byl tam stálý průvan, ať táhl horní nebo dolní vítr, tam byl nejprudší, nejdivočejší a v zimě běda uším. Dno tůně bylo opevněno nepravidělně naházenými kameny a nebyl-li jeden opatrný, zvláště při menší vodě, snadno narazil, až v hlavě zapraštělo. 

Byl-li čas ke koupání, koupali jsme se bez ohledu na počasí. Mnohdy nám to nestačilo v poledne i oplavili jsme se ještě cestou ze školy.  Jedenkráte taky nám nedala krev pokoje a vzali jsme koupel odpoledne po vyučování. Ale bylo zatraceně zima, tak chladno až zuby cvakaly. A voda byla studená, ej, studená. Brr, ještě teď mně běží mráz po zádech, když si na to vzpomenu. Než nedbalo se, co jeden, to všichni, jako husy. Když jsem přišel domů, seděla maminka u kamen v kožichu, celá zmrzlá a hřála si ruce. „Snad vám není zima?“ „Baže je, tak jsem tam v poli  přemřela, snad bude mráz.“ „Vždyť my jsme se koupali.“ „I neblázni kluku,  kdo by se koupal v takovou zimu?“ Ó, tenkrát jsme vydrželi více než dnes, jenže to dlouho netrvalo a za rok co se stalo, za rok? Příjdeme na to taky.

Jiné koupaliště bylo Na Kapli, to však nebylo tak klukovsky populární, bývaly tam „kůpelky,“ (lázně na prknech a sudech), chodívala tam městská „elita“ a my byli více diváky než účastníky. Některý den byl volný vstup i pro mládež, ale to nebyl žádný požitek, když se tam nehrnulo tolik děcek a být stále pod ostřížím dozorem majitele, to nelákalo. V posledním roce, když se začala tam provádět regulace Moravy, byl zřízen „Na Kapli“ provisorní most přes Moravu na sudech a to bylo náramně dobré a pohodlné.  Po mostě se mohlo běhat podle libosti, koupat a plavat na mostě posedávat a se slunit. A při tom pozorovat pracující „bratránky“ Talijány při regulaci, inu byla to radost nad radost. Proč se tam tomu místu říkalo na Kapli, nechápu.

Žádná kaple tam nebyla. Chodilo se tam průchodem mezi okresním soudem a novou radnicí a mimo zadní trakt pivovaru a sladovnu. Bylo tam velké volné, ale neurovnané prostranství, na kterém mohly být nebo bývaly cirkusy a komedie.  V zadu blíže Moravy byly domky chalupníků a baráčníků. Tam byl rodný domek Franty Popeláka, mého souseda v lavici a trochu kamaráda. 

Měli tam menší chalupu s malým dvorkem a jeho otec se zabýval rolnictvím. Napajedelští se nazývali měšťáky, ale celkem to měšťáctví nebylo tak zlé, vesnice a venkovanství z nich zíralo z daleka. Šli jsme po menáži podívat se na Kapli k Moravě a viděli jsme Frantu Popeláka, jak se tužil na dvorku a nakládal hnůj na vůz, jen se z něho kouřilo. „Hele, vidíte ho Frantu jak robotí? Cos provedl, Franto, že místo oběda robotíš?“ „Ach to nic, já už jsem svoje zbodl a práce mně těší.“ Franta byl dobrý kluk, veselý, přívětivý a švitořivý. „Naše koze je v nedělách,“ zvěstoval nám jednou s vážnou tváří. O nějaký vtip u něj nikdy nouze nebyla.  Když začal učitel Stolař povídat a bavit se s kluky, Franta byl ve svém živlu a veselé nápady a poznámky jen pršely. „Ten Franta vždycky ví, co má povědět“ pochválil ho s úsměvem. Vždycky však nebyla zábava, někdy se i blýskalo a hromy lítaly, koule a „špajsky.“ Stolař se stal z příjemného a usměvavého pána hřímavým Perunem a šla z něj hrůza. „A zrzoun blanatý,“ dručelo  mu skřípavě v ústech, nebo „tetraboran sodnatý,“ třetí koržén!“ Až husí kůže naskakovala.

V pause jsem ulamoval z proviantu svázaném v uzlíčku, žvýkal pomalu a tak se bavil tím předkrmováním. Franta mne pozoroval s úsměvem: „Co dobrého baštíš?“ Pohlédl znalecky, okusil a prohlásil neomylně: „To je pagáček s kyšků, to já znám. „ Nechtěl věřit, že se smetanou. Napajedelští a Kvítkovští užívali v řeči důsledně místo dvojhlásky ou, zůžení ú. krůžka, búda, hlůpý a chlíb, místo chléb. To zůžené je výraz hanácký, kdežto my Slováci jsme vyslovovali ou. kroužka, bouda, houra. Tedy docela opačně. Oni již ovšem Hanáky nebyli, byli to takoví popanštělí pancharti. Ten chlíb byl asi ještě z hanáckého „chlib,“ zkrátka vysloveno.

S tím proviantem jsem měl často obtíže a nepříjemnosti. Stávalo se mnohdy, a to když jsem šel sám a kamarádi mně odběhli, že sotva jsem vyšel z vesnice, začal jsem ulamovat pomalu, vytahovat z uzlíku, ulamoval, ulamoval, takže než jsem došel do školy, měl jsem v uzlíčku jen drobečky. O přestávce o desíti ještě jsem jak-tak odolával, ale v poledně, to již žaludek kručel a bručel a dovolával se svého nákladu a o čtyřech na cestě domů, to se svíral bolestně a volal: „dej!“ Aj, to byla cesta! Jíst se chtělo, hrozně se chtělo jíst a cesta daleká, až jsem se slabostí z hladu potácel. Tenkrát jsem poznal již, jak hlad bolí a že bolí, ukrutně bolí. Snědl bych tu nejtvrdší kůrku, jen kdyby byla, ale bohužel, nebyla. To bývala část mého utrpení. Někdy jsem dostal několik krejcarů, abych si něco k jídlu koupil. To bývaly obyčejně tři, čtyři rohlíky, navíc to nestačilo. Co platno bylo to bylo jako psovi mucha, jak říkala naše stařenka. Po rohlících se jen zaprášilo a žaludek volal ještě, ještě. V prodejní budce u mostu visíval růženec cervulátů (?), které budily velké laskominy. Byly tam i mnohé jiné dobroty, nad kterými se sliny sbíhaly. Budka ta stála na vysoké zděné terásce, přímo nad hlubinou, kde byl měřič stavu vody se stupnicí.  Hlubina tam byla značná a v ní dosti ryb. Spytinovští rybáři tam někdy zajížděli s velkou sítí, zalovit si. Ty cervuláty dráždily chutě, ale byla to jen pastva pro oči. Inu, když těch šajnů bylo poskrovnu a zřídka kdy se stalo, aby žádost naléhavá byla ukojena. Čevela tvrdil, že jsou to „koňáky.“ Co na tom, ať by si to byly třeba i oslí talijány, jen když to bylo maso a vonělo. Nám na tom čerta záleželo, jaké maso se v nich tají. Chuť mládeže je neomezená, kritiku ponechej chlupatým jazykům.

V zimě jsme si nosili sebou na oběd uzené maso, klobásy, nebo slaninu. Ale byla s tím svízel veliká. To čertví co to bylo za lidi, ti Hanáci a hlavně Kvítkovjané a jaké to měli fajnové nosy. Otevřel jsem uzlík a počal jísti, tu krčili nosy, větřili a trousili poznámky a uplivovali: „Už zase tu páchne ten česnek. Kdo to tu zase smradí?“

Divil jsem se jim: „Vy nedáváte česnek při zabijačce do masa? Vždyť přece česnek to je abych řekl hlavní koření při zabíjení a jaké by to bylo bez česneku?“ Oni, že česnek nedávají a že to smrdí. Ja cuky vy zhýčkanci, mluvte si co chcete, ale přece mně to sousto hořklo v ústech při jejich poznámkách. Oni si nosili všelicos i mléko a kávu v konvičkách a lahvích. Ale co s tím, to je nápoj pro děcka a nikoli pro chlapy.

Nejhorší z nich byl Krejča Toneček. Říkali mu vřešťan rezavý a to jméno mu tak právě dobře sedělo.  Zrzavý byl a pihovatý a hlas měl takový pronikavý, vřískavý. Nikomu nedal pokoje, na každém něco viděl, opičil se a dával různá jména. Druzí mu to zas opláceli. Nešetřil ani svých krajanů Kvítkovských, ba na těch seděl s hubou nejvíce.  Taky měl přízvisko Sardaj a Venca.  Ta Venca byla dcerka rektorova, tam od nich a Tomečka zlobili, že je to jeho nevěsta. Když se o tom kluci zmínili před katechetou, udělal takový milostný obličej a smál se tomu z celého srdce a z hlubiny duše. Soudil jsem z toho, že rád o tom slyší a to věčné ženské mu není cizí a nepříjemno. Nejhorší muka od něj zakoušel Josef Mrázek. Doma byli tak trochu sousedé, jejich zahrady se stýkaly spolu Krejčův otec byl chalupníček a tesař,

Mrázek byl sedlák a přeci si Krejča na sobě zakládal a Mrázka snižoval. Mrázek byl dobrý kluk, příjemný a tichý, měl jsem ho z nich ze všech nejraději. S Krejčou byli stále na kordy, ačkoli spolu chodili. Mrázek říkal, že Krejča je takový potrhlý blázen. Když jsou doma, dojde si prý dozadu do zahrady a vykřikuje a doráží přes plot jako pes a strká tu svou zrzavou palici přes plot. Krejča byl dobrý karikaturista slovem, mimikou i zobrazováním a vřískáním byl protivný.  Mrázkův otec byl bohatý sedlák, byl za sebe, měl rád pivo. Ale pil doma, říkal Josef, že si vezme vždycky celý soudek domů, „kotě,“ vypije, vezme druhé. Šlo mu k duhu, byl hezky obtloustlý. Josef byl menší, hubený, s ježkem na hlavě a podmračený. Nedělal ze sebe více, než byl, jako Krejča. Krejča měl bratra ve třetí, byl taky zrzavý.

Šiška z Kvítkovic byl malý, slaboučký kluk, s písklavým hláskem. Měl též bratra ve třetí, ten však byl velký a domýšlivý, rád by se bil s někým, kdyby se mu ovšem někdo dal. Ten studoval lesnictví, pak ujal doma grunt. Zemřel brzy, vdova po něm se vdala. Terda, mladší, vyrostl, zesílil a byl z něj statný chlap. Měl hostinec na Žlutavách. Tak se lidé mění. Byli dva Lacigové, František a Teodor-Dorin. František měl velmi kulatý a červený obličej jako měsíc v úplňku, šedé vlasy sčesané do ježka. Říkali mu měsíček. Byl stále usměvavý, zářilo z něj dobrou pohodou. Měl též bratra ve třetí. Theodor-Dorin byl synek hostinského a řezníka. Menší, tmavý, málomluvný. Byl stálým terčem úštěpků a posměšků Krejčových. Dorin chodíval na oběd do hotelu na hrubou hospodu k Balcárkovi a to taky dávalo Krejčovi látku k jízlivostem velmi nechutným. („Ma úcta pane Mamšárek, co dobrého? Počkej okamžik, až ten pán bude hotov, on všecko nesní, dostaneš zbytek.“) A potom prý se cpe a hltá a vylizuje talíře. Tak Krejča to uměl.

Bedřich Vlček z Otrokovic. Byl to můj soused v první třídě. Malý, širokosecí mladík, s šedým ježatým vlasem a obočím. Měl škaredohledý a posupný pohled. Neznal špásu a když se dopálil, létala facka jako hrom. Jen jednou jsem to zakusil, ale vícekrát bych to nechtěl opakovat. Byl malý, ale silný. Při chůzi se klátil jako kačena, ale vytknout mu to někdo, bylo zle. „Vám chcíplo prase,“ hádali se kvítkovští. „Není pravda. Jak to víš?“ Vždyť už se tak klátilo, co mu chybělo?“ „Hm, to je toho, tuhle Vlček se taky klátí a jak se klátí a přece nechcípá!“ „Ty Sardovu, počkej, co já ti dám,“ zasršel Vlček a nastala honička po třídě přes lavice i pod lavice.

Lubinek z Komárova byl velmi nadaný žák, ale vyšel školu hned v první třídě. Učil prý se obuvníkem, ale po čase jsem se s ním sešel v Hranicích u zedníků na stavbě. Dělal rád vedoucího na kulovačkách. Ve škole byl velmi vyvinutý, silný, ale potom již tak nerostl, byl prostření postavy, průměrný člověk.  Měl krásné písmo, tím se honosil. Vyoral Alois, krajan, nadaný, ale pyšný, domýšlivý kluk. Jeho otec měl krámek na Komárově. Později studoval obchodní akademii v Brně. Bydleli jsme, jeden čásek, v jednom domě v sousedních bytech.  Zetík, taky z Komárova, syn starostův. Stolař říkal Bürger majster. Byl to tichý skromný chlapec, tak trochu přikrčený. Dělal dojem hloupého, ale nebyl. Byla to taková popelka slapská. V tělocviku byl velmi neobratný a Stolař neměl pro něj jména. Býval často churavý, školu vyšel ve druhé třídě, měl pěkné písmo. Vůbec z Komárova přicházeli na měšťanku jen nadaní žáci. Stolař jednou řekl, že „palmu si odnesou Komárovjáci a kopřivu Kvítkovjané.“ Krájel jsem si kůži ze slaniny a tvrdou kůrku chleba. Měl jsem takovou kudlu, tupou a lacinou, takhle leda vodu by s ní mohl krájet. Vyoral mne požádal, abych mu odřízl knoflík kabátu, který špatně držel. Popadl jsem nožík, řízl, nešlo to však na ráz. Řízl jsem znovu, přitlačil a knoflík odletěl i s kusem kabátu. Ej, tak jsem to nechtěl, nevěděl jsem, že tak zabere. Vyoral se na mne podíval takovým vyčítavým zrakem a hleděl bolestně do díry na kabátě. Připomíná mně to jinou operaci, která však byla bolestnější. Ignác Čevela Kodrlíkou měl kousek ševcovské smůly, kterou hnětl v prstech, hrál si s ní a jaksi nedopatřením si jí vpíchl do týla do vlasů. Smůla držela jako přismolená ne a ne ji dostat dolů jen se více rozplihla a zažrala se až ke kůži. Když to nešlo jinak, požádal souseda, aby mu to odřízl. To však tak snadná věc, řezat zasmolené vlasy nebylo. Kamarád řezal a řezal, zabíral stále hlouběji, až se mu to přece podařilo. „Tak tady ji máš“ a podával mu jakýsi chuchvalec celý krvavý. Ve své ochotě a horlivosti mu ji vyřízl i s kusem kůže, takže měl v týle jízvu krvavého masa jako zlatní velkou. 

Korunou a ozdobou třídy byl Franta Mišurec. Byl to kluk rozverný a rozpustilý, že ho nebylo. Byl postavy ssedlé a jakoby přikrčený. Chvíli neposeděl, stále měl jakýchsi poznámek plno a stále povykoval i při vyučování.  Měl bleděmodré oči nemrkající, sídlil mu v nich upjatý přímý a potměšilý pohled. Byl velký neposeda a šel-li učitel uličkou podle lavic, vyběhl z místa, plížil se s pitvorným posuňkem za ním a než se učitel obrátil, už zase seděl na místě jak přibitý s nevinnou tváří. Učitel tušil podle výrazu žáků, že se za ním děje něco nepřístojného, ale nikdy se mu nepodařilo přistihnout ho při činu. Byla-li řeč při vyučování o něčem zvláštním ať o rostlinách, kamení nebo živočišstvu, volal pohrdavě a s převahou:“O jé, na Kotárech je tam toho!“ Ať to bylo cokoli, všecko bylo a rostlo na Kotárech, moc pěkné a mnoho. Kotáry, požehnaná země byl kotár“ (trať) za řekou směrem ke Žlutavám Tam směřovaly výlety Napajedelských uličníků ze Zábraní a Chmelnice. Někdy se tam srazili se Žlutavskými a byla vojna. Žlutavští se střežili žárlivě své kotáry a netrpěli rádi vetřelců Napajedelských.

Mišurec a Daněk byli ze selských rodů jediní sedláci z Napajedelských ve třídě. Daněk byl velký a silný mladík.

Kluci jej nazývali tatíkem. (Tatíku, pojďte sem, koza mele ocasem!) Vyhlížel vážně a starostlivě jako malý sedlák.

Krauz byl z domkařů, silný, svalnatý mládenec, širokého obličeje, usměvavého, s dolíčky. Hezký kluk, ale hyzdilo jej, že mu chyběly asi tři prsty na ruce. Dokonce i na noze měl nějaký pahýl.  Děvčatům se asi líbil. Asi šest neděl před prázdninami přerušil docházku školní a šel za výdělkem do cihelny a hned si tam namluvil holku. Dala prý mu prstének. Mišurcovi ten prstének nedal pokoj a stále vykřikoval i před učitelem: „Krauz má prstýnek, dostál prstýnek od galánky!“ Krauzova otce stálo to cihelné intermezo upomínku a dvanáct hodin u okresního soudu a Karlíček se ještě vrátil do školy na těch čtrnáct dní. To bylo slávy a křiku, když se zjevil ve škole, ztracený a opět nalezený syn. Stolař ho hned vzal do žertovného výslechu. „Nuže, Krauci, co je s tebou? Jak se ti to tam líbilo? Prý se budeš ženit a prstýnek dostals, co? Je to pravda?“ „Dostal, dostal,“ řval Mišurec. Kraus se jen usmíval a učitel taky. Co už teď na tom záleželo, prázdniny byly zde, čtrnáct let taky, škola ztrácela svou moc a autoritu.

Mišurce jsem potkal za mnoho let snad za patnáct. Jeli jsme vázat žito na H. Dl. (Horní Dlouhé) a oni Napajedelští vezli dříví z Košicka. Poznal, jsem ho hned, třeba jsem ho neviděl od té doby, co vyšel ze školy. Seděl na voze, ruce uloženy mezi koleny, ale ty jeho bleděmodré oči hleděly přímo a upjatě, jakoby se do tebe zavrtávaly a hluboko na dně jako by seděl ironický úsměšek. Zrovna jako před lety. Byl prý strojníkem u mlynáře Janiše a Berta Dovrtělova se s ním stýkala, když tam sloužila. Byl to styk jednostranný. Mišurec byl stále stejný, ta nedobrota v něm stále seděla, nedal nikomu pokoj a děvčata se musela před ním skrývat. Již je dávno na pravdě boží. Kozmík Ondřej říkal, že se udusil uhelnými plyny.  

Kozmík Ondřej byl též z té jejich Chmelnice či Zábraní. To jsou čtvrti tam na straně Kvítkovic.  Nějaký čas jsme sedávali vesele vedle sebe. Byl to veselý, přívětivý chlapec švitořivý, který se rád smál a nikoho nezarmoutil. Obličej měl podlouhlý se špičatou bradou. Při řeči zadrhoval a zatrhával sykavky, jako trochu přes zuby šišlal. Kozmík je teď řezníkem. Zesílil, zmužněl, ztloustl, obličej mu zkulatěl i ty sykavky v řeči se téměř ztratil. Změnil se tak, že bych ho nikdy nebyl poznal. Jen to jméno mně připomínalo starého Ondřeje. „Andreas Kozmík“ volával Stolař. (Obdoba Ondřeje Ylofera. Andreas Ylofer). Kozmík se změnil i povahově. Veselý je ještě, ale spíš tak pro flám. Upřímnost ztratil, je vypočítavý, hledí si příliš prospěchu a může-li někoho ošidit, z toho si svědomí nedělá. Pátý z nich byl Čižmář Alois, řezníkův syn a nyní taky řezník. Ten se nezměnil docela nic, jaký byl před lety ve škole, takový je i teď. Podobou, hlasem i postavou je stejný. Ovšem byl předčasně vyvinutý, a když vyšel školu, byl polodorostlý kdy se člověk již mnoho nemění. Ta jeho předčasná dospělost jej sváděla k věcem, pro které měl stále mrzutosti s učiteli. Promluvil-li při vyučování, bručelo to a dunělo jako od medvěda. Měl hlas takový hluboký, mužský.  Že byl urostlý a silný (ačkoliv velký nebyl) nebál se nikoho, spíše se báli ostatní jeho. Chtěl-li ho někdo dopálit a ulevit si, zařval naň “ty rasu!“ Ras to byl oficielní a posměšný název pro řezníky. Tím ho taky nejvíc dopálil.  Učitelé s ním měli kříž. Vyplácet ho, to si žádný netroufal a domluva naň nepůsobila, usmál se dobromyslně a tím to bylo vyřízeno, leda, že k tomu ještě něco zabručel. Učitel Krejčiřík mu hrozil: „Čižmáři, chovej se slušně a nezlob, neb budu o tobě mluvit s panem otcem. My se spolu scházíme na čtvrtku vína, víš?“ „Já vím, já vím, že pijete oba,“ bručel. Na něj nic neplatilo. Konečně míra jeho hříchů přetekla. Zůčastil se taneční zábavy a tam veřejně tančil. To bylo velké provinění proti školnímu řádu a morálce a za to byl ze školy vyloučen. Ještě potom přišel do školy pro sešitky Vinetua (rudý gentleman), a Stolař mu dobromyslně vytýkal: „Vidíš Lojzíku, jak jsi to dopracoval.“  Čižmář se jen dobromyslně, shovívavě usmál, jakoby se nic nestalo a rozloučil se důvěrnou uctivostí a nebylo ho více. Odcházeli jeden po druhém, třída pustla a řídla.

Bohumil Pařík by synem továrníka Paříka. Tehdy to ovšem ještě nebyla továrna, byla to dobře zařízená větší strojírna, která se specializovala na výrobu mlátiček, žentourů a fukarů. Pařík měl několik starších bratrů a všichni se věnovali témuž odboru. Nejstarší Olda chodil za Filkou Gabrielovou. Jezdil na motocyklu, což byla tehdy ještě vzácnost. U Paříků se přihodila tehdy rodinná tragedie. Nebyla to přímo tragedie, ale byl z toho rozvrat rodiny a majetku. Starý Pařík si udělal tajnou známost se ženou svého prvního mistra Hořinky ze Spytinova, sebral kde jaké peníze a ujeli spolu do Vídně. Byl z toho poprask a mnoho řečí tehdy. Oldovi se tím taky přerušila známost a námluvy u Gabrielů.  Bohumil byl bledý chlapec, vyzáblý, ale mdlý, flegmatických pohybů. Vyhlížel jako nedovařený, nebo ne zcela dodělaný. V tělocviku byl docela nemožný. Neměl síly ani pružnosti. Postavil-li se pod hrazdu, stál, zavěsil se a víc nic. Úplně „řídký“ Stolař naříkal: „Paříku, z čeho máš ty svaly, z kyšky?“ Stolař si tak na něj netroufal, neboť on to byl Pařík a Busek, to byli co ho svým udáním a svědectvím přivedli před soud.

Busek Karel, oh, to byl ten pravý! Byl to pomenší, slabý, bledý kluk, spíše vybledlý jako nedovařená nudle. Jeho otec byl berní inspektor, tedy pán, ale Karel co do chování a vystupování neměl nic panského. Byl to uličník první třídy. V učení nevynikal, byl spíše pozadu za druhými, ale chlubil se, vynášet a lhát, to uměl. Přišel k nám až do druhé třídy. Do tělocviku přestal chodit, necvičil, prý má lékařsky uznanou srdeční vadu. Ve zpěvu nezpíval, že má churavé a potrhané hlasivky. Učitel Sova se jen usmál ironicky: „O hlasivkách nemluv, nevíš co to je.“ Ale nechali ho, když si to otec přál. Byl to přece jenom pán a kvůli takovému uličníkovi škoda si dělat mrzutosti. Nestál za to celý. Srdeční vadu měl a hlasivky strhané, ale ze školy vyletěl první a první byl na hromadě štěrku a první stropil nějakou nezbedu. Jednou provedl něco Švejcarovi a Švejcara mu za to nafackoval a trochu ho skrvavil.  Přišlo to až k soudu, neboť což si nechá takový pán z masakrovat synka od nějakého venkovského kluka? Švejcara byl eksemlpárně potrestán, ale Buskovi to patřilo. Nebyl Švejcara zlý, jenom byl  prudký. Busek ani, zdá se mi, že třetí třídu nedochodil. Sešel jsem se s ním za rokv v Přerově, já byl ve čtvrté, on opakoval třetí. Ani tam ho to darebáctvo  neopustilo a brzo byl nedobře pověstný mezi učiteli.

Ve čtvrté v Přerově jsem se sešel se Zásmětou.  Zásměta byl rektorův syn od někudy z Valašska neb Kopanic. Vychodili jsme spolu první a druhou třídu, ve třetí nám zmizel, šel oblažit zase jinou školu. Nebyl oblíbený u nikoho, nejvíce měl naň skopce Stolař, přesto, že byl syn rektorův. V učení mnoho nevynikal, ale byl ostudný. Bydlel u školníka Hubáčka, ve škole byl tedy jako doma, ale jak jsem řekl již, protiva. Hubáček byl starý, šedivý člověk, starý voják a měl dceru starou pannu, Nanynku. Ta toho Zásmětu brala někdy pod ochranná křídla, ač to byl klacek velký.  Nanynka si s námi někdy v poledne popovídala nebo nad námi držela i soud, když jsme něco provedli. U školníka bydlel ještě jeden kluk, taky Hubáček, snad z přízně. Byl starší, chodil do třetí s mým bratrem (když my byli v první). „To byl ten Zásměta nebo Smeták, Smetana, Ometák.“ (Takto ho kluci překřtili).

V Napajedlích byly dva velkoobchody sobě rovné. Jeden byl závod Sedkáčkův vedle pivovaru, druhý byl velkoobchod Karla Jančíka, téměř naproti velké hospody. U Karla Jančíka bydleli jako u strýčka dva synkové Košického správce lesního Svobody. Starší Karlíček Svobodů chodil do naší třídy. Nikdo by neřekl, že je to levák, že přišel z hor. Postavou byl drobný, trochu přikrčený, ve tváři běloučký, zcela jako městské vymydlené dítě. I jeho řeč byla měkká, nasládlá a ulízaná. Učil se dobře, byl přívětivý ke všem, k učitelům rozená ochota. Levák byl, ale po lesích se mu nestýskalo, vyprávěl-li něco o lese a revíru, tedy vlažně, bez zápalu. Více ho vázalo a drželo město.  Sedláčkův i Jančíkův obchod byly bohatě zásobeny a měly bohatě vypravené výkladní skříně, terč obdivu nás kluků. Bylo tam všecko, od surového železa a kuchyňského nářadí, uhlí, mouky, krupice až po perník. U Jančíků sloužila před třemi lety Fana Večeřova. Jančíci byli již hodně staří a oba stále svobodní, bratr se sestrou. Mnoho příbuzných se tam opletalo, synovců a prasynovců, ale o nějakém Svobodovi nevěděla. Kdo ví, kam ho osud zavál i jeho rodinu.

Na Košíkách byl už dávno jiný pán, Němec (to bylo tak, pane!). Do třetí třídy nám přišel nový spolužák, Václav Souček. Byl ubožáček hrbatý a neduživý. Bydlel v zámku a byl to podle lidového podání chráněnec barona či hraběte.  Byl nadaný a bystrý, měl zralejší úsudek než ostatní hoši, ale bylo na něm vidět, že se snaží, nutí a přemáhá. Život v něm planul jako svíce, které rychle ubývá a kloní se ke konci. Šel-li, šel vážně a důstojně, rovnal se, ruku v bok, ale nic platno, hřích přírody na sobě spáchaný nenapravil. Nebyl s námi dlouho. Brzy na podzim vážně onemocněl, a počátkem zimy zemřel. Celá škola nezúčastnila jeho pohřbu, korporativně a pohřeb byl slavný. Tehdy poprvé a naposledy jsem byl na napajedelském hřbitově.  Nelákalo nás to tam, bylo neb je to stranou a hřbitov není příhodným místem dětské hravé mysli. Souček zemřel, zůstalo po něm prázdné místo a prchavá vzpomínka.

A zase: „Ty musíš!“

Ve druhé třídě mně to neklapalo a největší zásluhu o to měl učitel Stolař. Svým jednáním, podceňováním, surovostí, vzal mně docela chuť k učení a návštěvě školy. Ty jeho výroky, sliby málo slibné (propadneš, zůstaň doma u volů, nechoď na rok atd.) bylo toho dosti, aby to zdeptalo moji, bez toho, zakřiknutou dušičku. Taky ten fakt, že všichni známí kluci z naší strany buď již vyšli, nebo do třetí chodit nebudou, mně chuti nedodal. Taky vysvědčení dopadlo bledě. Otec se zlobil, vztekal, ale co naplat, stalo se a bylo to, napravit se to nedalo. Takže celé prázdniny jsem se kolébal nadějí, že již do školy nepůjdu. Ale otec rozhodl jinak. Blížil se začátek školního roku a otec spustil: „Nu, tak, co ty myslíš? K zápisu nepůjdeš? Chystej se!“  Já se zasmušil a zesmutněl. Ta tam byla vidina volnosti. Otec se na mně díval zlým pohledem: „Nu tak, co je, nechceš?“ „Ne,“ kýval jsem hlavou. „A proč?“ „Když ono to nepůjde, nepříjmou mne.“ „Proč by tě nepřijali?? Ba ono se ti nechce, jsi lenoch, že? Ale žádné okolky, ty půjdeš a dost. Budeš poslouchat a když ne, víš co by bylo s tebou, řekl jsem ti loni.“ Nic platno, musel jsem vzít kříž na bedra svá a jít cestou trnovou. Tak mně to připadalo. Co bude? Jak mně přijmou a přijmou mně vůbec? Šel jsem jako by mně dva v zadu tlačili a jeden jim pomáhal.  Do zápisu třídy jsem vešel jako delikvent k soudu. Předložil jsem vysvědčení, páni nad ním pokyvovali hlavami, ale zapsat mne nebylo důvodu k odmítnutí. Snad i proto, že bylo přihlášených žáků nemnoho. Ale Stolař ten dělal tváře a oči. Vzdychal potichu, odplivoval a kýval povážlivě hlavou. Bylo-li mu neveselo, mně bylo k pláči. Už se stalo a zase musíme spolu celý rok táhnout tu brázdu školní k malé radosti obou. Táhl jsem se pomalu domů a myšlenky neveselé se mnou. Přidružil se ke mně Gajdoš, kluk z nádraží, zaváděl řeč, ale mně do hovoru nebylo. Spíš jsem měl na něj dopal, protože to byl jeden z našich bývalých odpovědných nepřátel. Tak mně ten rok začal trudně, nevesele. Nazejtří v první školní den byl výroční trh. Ten mne trochu rozptýlil. Měl jsem trochu peněz a hověl jsem své chuti, mlsal a „hýřil“ a to všecko za deset krejcarů.  Seděl jsem na lávce pod kaštany a pozoroval jsem trhový ruch.  Výroční trh, to býval náš poloviční svátek. Druhdy jsme mívali o hlavním trhu odpoledne prázdno, ale později nám to páni zatrhli, což jsme považovali za veliké bezpráví, páchaném na našich výsadách skrovných. Šel vedle Kolařík a přisedl na chvíli ke mně. Byl v pantalonech a pantoflích, rukávy vyhrnuté a celý byl nějak usmolený. „Tak přece zase chodíš do třetí. Já bych taky mohl, kdybych chtěl. Ten Stolař nadělal, takový trumbera. Ale chopil jsem se řemesla. Šiju a už jsem toho pošil dosti, podívej se“ a ukazoval umazané a utahané ruce. Jeho otec s rodinou zanechal hospody v Březolupích, přestěhoval se do Napajedel a věnoval se sedlářství. A Alois se učil u něho řemeslu.

Kolařík byl taky jeden z těch, kterým Stolař sliboval „kulu“ a vyhazov. Bylo jich ještě víc. Stolař byl ou, ano. Kolařík po chvilce odešel s přátelským zdar a já se rozhlížel kolem. A tu najednou jsem spatřil dva Babičáky. Frantu Vrankovic a T. Bartošíkovic ze Záhumení. Zíral jsem na ně jako na dobré zjevení. „I nazdárek kluci, co zde děláte? Snad nechodíte do měšťanky:“ „Chodíme,“ zubil se Franta Vranků. Měl jsem upřímnou radost a svět mne zase začal více těšit. Mladí lidé, přírůstek, zase bude veseleji. Kluci se trochu ostýchali, ale to nevadí, však oni se „vytrkají“ a bude parta komplet. Od nich jsem se dozvěděl, že nejsou sami, v přírůstku i dvě děvčata přibyla, Mařena Burýškova a Gabrielova. A byla to správná parta. Cyril Varmužů chodíval s námi, nudilo ho jezdit sám vlakem a čekávat naň. Užili-li jsme dobrodiní vlakové jízdy, pak všichni společně, ale to jen v tom případě, že počasí bylo opravdu špatné a nebo, když se nám opravdu pěšky nechtělo. Cesta pěšky příjemně ubíhala a bavili jsme se družně vespolek s děvčaty. Mařena Burýškova byla hezké, veselé děvče, černovlasá a černooká a byla s ní příjemná zábava. Tehdy se ve mně začalo poprvé něco ozývat. Šlo mně již na patnáctý rok, hodně jsem četl i literaturu určenou výhradně pro dospělé, neboť čtenář jsem byl vášnivý a vzal vše, co mně do ruky přišlo. Vlivem četby, dospívání a denním stykem s děvčaty se u mě pomalu vyvíjela náklonnost k druhému pohlaví. Děvčata na tom taky měla velký podíl neboť každá žena, i ta nejmladší (tedy i děvče) je trochu koketou, třeba nevědomou. Bylo to u mne takové tajné, platonické zbožňování, o kterém nevěděl žádný ani ta „vyvolená.“  Bylo a minulo. Mařena B. zemřela asi za čtyři léta v prvním dívčím rozpuku a snad ani nevěděla, že měla „ctitele“ ještě za svých školních let.

Abych pravdu řekl, neměl jsem na růžích ustláno a nikdo se se mnou nemazlil. Dokud byl bratr doma, dělávali jsme to spolu, totiž česali a krmili koně. Když ale odešel z domova za dalšími studiemi, padla ta povinnost celá na mne. Ne snad, že bych to dělal nerad, považoval jsem to jaksi za samozřejmou povinnost, ba v koutku svého srdce jsem byl na to hrdý, že přece něco znamenám. Ale bylo to přece jen obtížné, časně vstávat, vždyť člověk v tom věku rád spí a dobře spí. Práce ta není jen tak lehká. Od toho bolí ruce, a jak bolí, zvláště když je kůň vysoký a pohůnek malý a kůň k tomu ještě zlý. A byla zlá ta klisna uherka, ďas v ní seděl a nedal jí dobře dělat. Ta mne často poznamenala zuby i kopytem a ještě kvůli ní obdržel nelidský výprask. A když jsem se pořádně upachtil v maštali, měl jsem se chystat do školy. Divu-li, že jsem byl unaven hned doma a že jsem s velkou chutí nepospíchal. Nu ve společnosti kamarádů jsem se rozptýlil a byl jsem zase rád na světě, ale přece jen to ve mně sedělo, ta únava a skrytá nechuť a lhostejnost. Začaly mně bolet nohy a v kolenou jsem začal poklesávat jako starý kůň a cítil jsem bodání v holeních. Když jsme stáli v hloučku na ulici, bylo chladno a já byl celý do sebe zhroucený a v kolenou pokleslý, soused Ech se na mne zadíval a vyprskl: „Hrome, Varmuža, jak to stojíš? No ty vypadáš jako dědek!“ Neřekl jsem mu na to nic, jen jsem se usmál, ale myslel jsem si: „Dobře je vám mládenci povídat, když vám matička přinese snídani div ne do postele, pohodlně se najíte a pohodlně si jdete do školy. Kdybys byl zkusil, ty měšťáku, to, co já, jinak bys mluvil a jinak se stavěl.“ O svých starostech a trampotách jsem se nepochlubil nikomu.  K čemu taky? Pro výsměch? Jediný, kterému jsem důvěřoval a který by mne chápal, byl Mrázek, ten byl z nich nejrozumnější, protože byl od toho a z toho, ale mlčel jsem a nechal si to v sobě. Do školy jsem přicházel pravidelně pozdě a výmluva byla nasnadě a vždycky stejná: „Mám daleko.“  Nespěchal jsem, k čemu taky. Šel jsem jednou sám, ostatní kamarádi byli již dávno odběhlí napřed a já dohnal jsem (nebo ona dohnala Mne) Mařenu Gabrielovou. Byl jsem rád, že nejdu sám. Šli jsme tedy spolu, ona nespěchala, já taky nespěchal, povídali a bavili jsme se, jak takoví dva lidé se mohou bavit. Bylo již trochu pozdě. Pod Duchoucem jsme potkali žáka Němce z Napajedel, jeli na dříví do Košicka. Díval se na mne posměšně a já naň pohrdavě a s pohrůžkou. Druhý den přišel jsem zase pozdě. Učitel na to bručel, ale z Němce vyjelo:“On chodí schválně pomalu, včera jsem ho potkal s holkou, šel vlekle jako tento.“ Učitel Stolař hromoval, Němec se šklíbil a já zatínal pěsti a vrhal na Němce vražedné pohledy.  Zatraceně, každý ničema si na mne troufá. I ten Němec, takový vychrtlý, zelený kluk. Vůbec byli ti kluci žalobníčkové s každou hloupostí běželi jako s teplým koláčem. Ech, všecko to ve mně bralo chuť k učení. Učil jsem se jen to nejnutnější. Ale zato jsem rád četl, mnoho jsem četl a myslím, že jsem byl z nich nejsečtělejší. Ostatní kluci četli jen Mayovy indiánky, já je ovšem četl taky rád, ale měl jsem je dávno přečteny Zapadlé vlastence, Jiráskovu Filosofickou historii, Věnec vavřínový od Vlčka, Třebizského jsem též hodně přečetl a pak knihy z obecní knihovny, co si vypůjčovala sestra Josefa.

Ona je přede mnou schovávala a bránila mně ve čtení, ale já se nedal vyrušovat, četl jsem je všecky, ač to ještě opravdu nebylo čtení pro mne. Myslím, a jsem přesvědčen, že ta literatura přispívala značnou měrou k mému duševnímu a pohlavnímu dospívání, nu a důsledek toho byl, jak jsem již vpředu naznačil. Sám jsem to cítil, že jsem mezi těmi kluky (co jsme chodili sem na naši stranu) mnohem dospělejší. Člověk cítil všelicos, ale skrýval to v sobě, nedal to najevo. To byla taková štěbetající drůbež, i když se stavěl a byl hodně sprostý a oplzlý, přece jen byl ve svém jednání a chápání klukem.

Cestou. Není cesta jako cesta a „daleká jest cesta má a marné volání.“ Baže byla cesta má do školy daleká a marně jsem čekal na kamarády, kteří byli daleko vpředu a teď tedy trapem a přece jsem je nedohonil. Bylo to v zimě takhle někdy před vánocemi, když jsem vyšel ještě za ranního šera z domu. Šel jsem sám. Bylo chladno, sychravo, ale nemzlo a padal těžký, mokrý sníh. Šlo se těžce tím sněhem, boty se rozmáčely a nohy zábly. Deštníku jsem ssebou nevzal, k čemu taky, pro trochu sněhu nebude zle. Šel jsem, šel pomalu ku předu a sníh padal v těžkých kusech. Po chvíli sníh řídnul a měkl ale změnil se v déšť. Napřed padal sníh s deštěm, pak déšť opanoval a zhoustl. Pršelo, dobře pršelo a stále pršelo. Byla to špatná cesta. Na zemi sníh, rozbředlý deštěm, který rozmáčel boty a v němž se kroky těžce ploužily, shůry se sypal déšť a promáčel kabát i kalhoty. Šaty byly již důkladně chladné, promáčeny, kalhoty se mně lepily na kolena a stehna, z rukávů kapalo, na ramena to studilo a na zádech taky. Byla jest to cesta trudná. Asi po hodině přestalo pršet, ale ochladilo se. Začal povívat horní vítr severák, ej studil. Moje promáčené šaty napité deštěm mne zábly, bylo mně zima a stále ku předu, jen ku předu proti studenému severáku, který svištěl kol uší a zakusoval se do tváře i nosu. Bylo bolestně a pro pláč taky. Zmrzlé šaty počaly tuhnout a cesta ještě daleká. Než co dělat, vrátit se, ukrýt se, kam? Tak jenom ku předu, stále ku předu. A přece jsme došli a té svízelné cesty byl konec. Šaty byly zmrzlé. Nu ve třídě bylo hezky teploučko, kamna sálala horkem a tak jsme tam brzy roztáli. Venku bylo zatím boží dopuštění, vítr ledový skučel a řval a rval všecko a o desáté zmrzlá půda pod nohama hezky zvonila. Nu, do večera jsme jak tak uschli a nezůstalo památky po té nevítané lázni. Ani rými jsem nedostal. Inu, tenkráte jsme něco vydrželi. Nazpět jsme se svezli vlakem. Jezdit zpátečním vlakem byla pro nás náramná legrace. Vyučování trvalo do půl čtvrté a vlak jezdil až před šestou. Co za tu dobu se provedlo taškařin a darebností! Čekárna pro třetí třídu bývala prázdná, protože restaurace žida Branda byla dole v přízemí. Čekárna byla pro nás výborným rejdištěm. Někdy jsme si zahráli vybranou areji na „mety.“ Stěny byly obloženy vysoko dřevem a to se do nich dobře bouchalo puckou, jenže to dělalo velký rámus. Celkem jsme tam byli jako za větrem, do vlaku bylo víc než dvě hodiny a málo kdo se tam zastavil. Později tam zřídili výčep a to byl konec legrace. Musím si bohužel požalovat, že jsem byl proti zimě špatně opatřen. Chodil jsem jen v kloboučku neměl jsem teplých bot ani pořádného zimníku. Náš táta to neviděl, myslil si patrně, že mladého krev hřeje sama. Jiní kluci měli beranice a vysoké boty a Lojza Cablík měl teplé huňáky. Těm se to chodilo, ale já? Darmo mluvit. Nejhorší část byla po Napajedelských Hatích, od cukrovaru k mostu.  Přejít po nich za tuhé zimy při skučivém severáku, který rve a trhá, bylo víc než hrdinstvím. Snad nikde nezáblo tak jako tam, opravdový průvan, studený, ledový. Já měl jak známo, na hlavě jen klobouček, a ať jsem dělal, co dělal, točil se, uši třel a zakrýval, přece jsem je neuchránil před pohromou. Uši pálily, pak jsem v nich cítil jakoby šlehnutí bičem a už bylo po bolesti. Bylo, ale jen chvíli, než jsem přišel do tepla. V čekárně v teple uši pomalu se zahřívaly a rozmrzávaly a začaly bolet, štípat a pak otékat. To bylo vyražení, místo zábavy hladit a léčit uši, až zuby zatínat bolestí. Na druhý den jsem do školy nešel, nebylo možno pro zimu. Pobyl jsem doma tři dny, uši se zatím oloupaly a zima polevila, že se mohlo jíti zase ven. 

Řekl jsem, že ty šatečky, které mně koupil otec, byly šité jak stádo běží. Byly malé a já přece ještě trochu povyrostl, takže od jara do zimy mně byly ještě menší. Na podzim se mně kalhoty zkrátily tak, že sahaly hodně vysoko nad kotníky. Dokud bylo teplo, nevadilo to, ale pak už se chladilo, přicházela zima a mně začínalo být zima na nohy. Punčoch jsem neměl, a chodil jsem s nahými kotníky jako baletka, vyjádřil se kdosi. „Spusť si přec ty kalhoty trochu níže,“ radil mi jeden. Jo, to se mu řekne, spusť, spustím-li je dolů, budou mně scházet nahoře, jak je to v té písni o těch nešťastných kalhotách. Udeř, jak udeř, všude bolí. A tenkrát bylo takové studené ráno, byl citelný mráz, štiplavý vítr a ráno po východu slunce je nejštiplavější. Mně bylo upřímně zima a záblo mne v kotníky. Podupával jsem, potahoval, nepomohlo, záblo stálej více. Začal jsem sykat a pak i pofňukávat. Bylo to nesnesitelné. „Já to nevydržím,“ stěžoval jsem si bratrovi, který šel se mnou. „Já ti nepomohu, na to měls pamatovat ráno, běž a nefňukej.“ „Ale když mně to tak zebe!“ „Mohu za to? Běž a nezlob mne. Však cosi vydržíš.“ Vydržel jsem, ale taky zažil. Konečně se přece jen oteplilo, větřík se utišil a bylo lépe. Ejhle, jak jsme byli zaopatřeni. Po druhé jsem si obul punčochy, které mně museli naši schválně koupit, a dobré to bylo. Nebyla ta cesta vždycky med. Jednou v předjaří takový byl ošklivý den, bylo sychravo a chlad zalézal za nehty a za kůži. A chodily hůlavy, takové sněhové přeháňky a některé byly velmi ošklivé. Na Prašnicích nás taky jedna přepadla, ale ta byla nejhorší.  Nebe se zatáhlo, mraky zhoustly, spustil se polák a teď nastal tanec. Nastala taková chumelenice a mraky se snížily až k zemi doslovně, vlekly se při samé zemi a trhaly se hroudy oranic. Na pět kroků nebylo vidět, vítr se točil ve víru, shrnul nás do kupky a zavál sněhem jako sněhuláky. Nikdy bych nebyl řekl, že mraky se vlekou po zemi, ale tehdy jsem to viděl na vlastní oči, jak hroudy na poli jakoby kouřily.

Jsou cesty a cestování a prostředky mohou býti rozličné a vůle, dobrá vůle taky. Když to mohlo býti a byl forman dobré vůle, rádi jsme se svezli. Ještě tak nejlepší byli Jankovjané, kladaři co vozili klády na pilu, byli tak dobří, že nás vzali na vůz. Na holém voze se dobře nesedělo, krčili jsme se k sobě a drželi se křečovitě jako vlaštovky na drátech.  Nedbali jsme, jen když to vezlo. Dobrý byl Fajtlík z Jankovic, mladý ještě člověk, měl koně všelijaké, vůz chatrný, ale vzal nás vždycky, když jsme ho požádali. Dobrý člověk každým coulem.  Nebyl však každý takový, některý byl nelida a neužilý hanba.  Na příklad Hošek z Kudlovic, rodák z Hané. Jel taky od klád na prázdném voze a my se hrnuli k němu a za ním a prosili „strejčku, svezte nás.“ Ale on kdepak, švihl račími fousy a zahromoval: „Co, co, svézt, nic, pryč od vozu, pryč“ a švihl bičem sem, švihl tam, nehledíc kam rána padla, zda po uších či po zádech. Ten nás ale pěkně uctil. Ludvík Varmuža se zatvrdil v srdci svém a hrozil pomstychtivě: „Počkej, chlapíku, tohle ti neodpustím, toto ti zaplatím.“ Šel s některými Spytijovjany napřed, skryl se pod železničním viaduktem, a když jel Hošek vedle, přivítali ho a uctili prškou kamení. „Tu máš chlape neužilý,“ Ludvík byl takový. Nu, dobře, Ludvík provedl svoji věc, ulevilo se mu, ale já, nechybělo mnoho a byl bych zaplatil účet. Kladaři se stavěli ve Spytinově v hospodě a já  jsem je přešel. Viděl jsem stát koně u hospody a cítil se nějak nevolně, jen abych něco neolízl. A taky tomu mnoho nechybělo. Chlapi nasedli na vůz, jeli a dohnali mne a taky poznali. „Hle, to je taky jeden z nich, jebem ti tvou dušu a bič letěl nahoru, tak tak, že jsem ušel pořádnému výprasku. „Ale sousedé, vždyť já jsem s nimi nebyl,“ dušoval jsem se. „Nelži, to je vychování, tak vás učí ve škole?“  Tak to svezení dopadlo neslavně.  A já bych byl vzal pokutu za cizí hřích. Jó, Ludvík Varmuža měl nápady. Při svezení jsme si nevybírali, místo ani pohodlí, hlavní věc, když se jelo a byla při tom legrace.

Jednou v pozdním podzimu mi vlastně již v zimě, nemrzlo sice, ale zima bylo a sychravo jen což, vezl Franta Gabriel fůru škváry. „Svezete nás,?“ prosili jsme. „I svezu, jen si tam vylezte,“ smál se potutelně, „však budete za chvíli jako kominíci umounění.“ I to nevadí, my byli hned nahoře a uvelebili jsme se docela pohodlně. V předu seděl on a Tonek Navrátil a vzali si mezi sebe Mařenu Burýškovu.  Tonek Navrátil byl šprýmař a stále si ji dobíral: „Ty ses dnes neumila, že?“ „A proč myslíte?“ „Nu proto, že máš ještě začerněné oči a celá jsi počerněná.“ Mařena byla hezká, černooká a černá vlastně trochu snědá, malá krasavice. Ti vpředu se smáli a laškovali a dělali nám zeď.  Za nimi bylo takové pěkné závětří, škvára byla ještě hodně teplá a hřála příjemně. Vyhrabali jsme si v tom dolíky, lehli si na záda, přikrčili se k sobě a bylo nám jako doma za kamny. Byla to cesta velmi příjemná, a když jsme dojeli, jen neradi jsme se loučili s teplým hnízdem. „Nu jak se vám to vezlo,?“ smál se nám Gabriel. „Jste ale umounění.“ „I co, to nic není, ale jak nám bylo teplo. My jsme se svezli lépe než vy.“

Průkopníci trampingu (divocí táborníci).

Bylo to jednoho krásného dne v létě. Náhodou jsme se sešli všichni do kupy, my i Spytijovjané. Nechtělo se nám tuze, šli jsme pomalu, co noha nohu mine, a koukali, kde co je, aby nebylo. Předtucha léta a blízkých prázdnin nám podlamovala nohy. Na zábradlí mostu u Duchoncového žlebu jsme si posedali a dále ani noha. Bylo již dosti pozdě. Právě jel náš osmý vlak, s kterým jsme jezdívali a Plánka s Cyrilem Varmužů na nás kývali a hrozili. „Hrome,“ spustil Ludvík, „mně se tak nechce do té zatracené školy, já bych zde hned zůstal.“ „Víte co, kluci, nechoďme. Pojďme tamhle dolů,“ ukázal přes luka k Moravě, „tam je tak krásné místo ke koupání, pěkný písek, nikdo tam teď nechodí, tam se nám to bude tábořit. A v poledne zajdeme na třešně sem do vinohrádků. No nebude to pěkné?“ Franta Vojtěšků byl hned při tom a ještě jeden se k nim přidal. Všichni jsme nemohli, bylo by to nápadné a já bych ostatně nešel za žádnou cenu, bylo to přece jen riskantní. A kdyby se to prozradilo, nestálo by to za to. Naši tři trampové se zdvihli a spustili se dolů pod most. „A to vám povídám, jazyk za zuby,“ přikazoval Ludvík. A my se vlekli pomalu k Napajedlům a ke škole. Přišli jsme ovšem zase pozdě. „To je pořádek,“ láteřil Stolař, „kde jste byli?“ „Nikde jsme nebyli,“ ohrazovali jsme se s nevinnou tváří, „my máme, prosím daleko.“  „Jenom vy máte daleko, pořád máte daleko,“ bručel rozlobeně.  Naši trampové zatím užívali slunce a vody, koupali se, slunili se, dováděli a v poledne si zašli na třešně.  Plánka se nás ptal: „A kde jsou ostatní?“ „Kteří ostatní?“ „No přece Ludvík a ti dva?“ „Kde by byli, doma jsou, dnes nešli do školy.“ „Přece jsem vás viděl sedět všecky na zábradlí.“ „To nebyl Ludvík, to byl jeho bratr,“ zapírali jsme statečně. Když jsme šli domů, viděli jsme stopy našich táborníků a výtvory jejich umění na vinné bůdě hned na kraji u silnice. Byla pomalovaná a popsaná hesly a nápisy, které se nedají reprodukovat. Byly silně naturalistické a křičely daleko do světa, hlásajíce umění svých tvůrců. Jednomu z nich se ten výlet špatně vyplatil. Vojtěšků nevlastní otec se o tom nějak dověděl a vyplatil synka pastorka tak citelně, že byl pruhovaný jako zebra. Když jsme se koupali u „šimšule“ a on vyslékl košili, až jsme se zhrozili. „Pro pána, Franto, no ty vyhlížíš. To jsi to pěkně odnesl.“ „Ticho, nepovídej nic,“ šeptal důrazně, „ víte, to jsem spadl a tak potloukl.“ „No, to bylo spadnutí,“ pochybovali někteří, „tohle vypadá jak ruční práce!“  Ale nedbali na to, ani to je neodradilo a za čásek šli zase a vystřídali se všichni  pokud trvaly třešně,. Jen já jsem nešel, bál jsem se tuze. Bylo to přece jen nejisté a důsledky by byly zlé.  Ludvík Varmužů se nebál ničeho a provedl, co si umínil. Byl vždycky kápo a vedoucím a tvůrčím duchem všech taškařin. Jednou v polední přestávce navrhl: „Pojďme na šlachtu, kluci, něco si tam vybereme.“ „A co by tam mohlo být,“ pochybovali jsme. „Všelicos. Já si najdu býčí žílu, to je výborná věc do bitky. Tím se to práská.“ Šli jsme. Vrata byla otevřená, nikoho nebylo právě venku a tak jsme tam si proklouzli. Ale mnoho jsme tam toho nenašli. Jenom několik smrdutých odpadků se tam povalovalo.  Zatím ale Vávra z Napajedel nás tajně sledoval, zavřel za námi vrata a poštval na nás jednoho pomocníka od Zvilingra. Dobrá. Když jsme se vraceli, vrata byla zamčena a chasník již čekal na nás s kravskou oháňkou v pravici. „Co jste tam dělali a kdo vám dovolil tam chodit,“ zahromoval a oháňka spustila tanec po zádech i hlavách. Byl to důkladný nářez, jen co je pravda. Když jsme se vyvalili z vrat, Vávra stál před nimi, smál se nám a strouhal mrkvičku. „To jste to chytli mládenci, a kde máš žílu Ludvíku?“ Ludvík toho dostal nejvíce. Jak byl rozzuřený, pustil se do Vávry a naložil mu jich, co se do něho vešlo. Vávra se stavěl a kasal, ale dostal své. Jen z daleka vyhrožoval. Ludvík si stýskal: Ale jsem dostal tím ocasem, zatracený Vávra i s židem Zvilingrem.  Zase jedna výprava, která se nepovedla.

Ludvíkovi nedaly pokoj ani zrající hrozny a musel je mít, i kdyby šídla padala. Chodit na hrozny bylo však nebezpečné, to nebyly třešně nebo švestky. Vinaři byli přísní a dovedli tvrdě trestat krádež hroznů. Tenkrát ještě bylo pod Duchoncem mnoho vinohradů a bylo tam taky mnoho broskví, které budily silné laskominy. Já však jsem se bál a neměl jsem rád takové výpravy. Vinohrad jsme měli doma, pěkný vinohrad a dobré hrozny  a proto jsem se té tajné výpravě raději vyhnul. Nu, někdo konečně musel dávat pozor a hlídat knihy ostatních „pytláků.“ A když se výprava podařila, ochutnal jsem taky hroznů i broskví. Kluci se odvažovali na broskve i do zamčené bůdy, nic jim nebylo svaté. „Kluci jsou holt kluci,“ říkal pan Johan, „a když zraje ovoce, tu se jich nedohlídáš. Svět je stále stejný, a lidé v něm, totiž kluci v něm, což je to platný.“

Ve třetí třídě jsem již do němčiny nechodil. Němčina totiž byla předmět nepovinný a byla s ní největší svízel. Ten Stolař, ten dovedl zahánět chuť k učení. Myslíval jsem si, že bude o jednu čtyřku nebo pětku méně a proč bych si neulevil, když je to možno? Doma jsem se s tím ovšem nepochlubil., neboť otec měl o tom jiné názory, Byli jsme tři, co jsme dali němčině vale, já, Krejča a Mrázek. Byla to velká úleva a blahý pocit, když druzí biflovali článečky z paměti, které jim Stolař ukládal hojnou měrou, a stýskali si, co toho mají. My si šli v té volné hodině po svých, buďto jsme šli k Moravě a koupali se na člunech, nebo v zimě se klouzali na „Morávce,“ mlýnské strouze. Ale někdy nám dal Stolař nějaký pracovní úkol. Dobývali jsme ve školní zahrádce zemáky vypěstované ze semének, byla to sadba pokusná. Motyku jsme měli slabou, půda byla tvrdá, štěrkovitá, pracovalo se nám těžce a mnoho zemáků jsme zkazili, překopali. Poškozené jsme házeli přes zídku do farské zahrady. Ale Stolař byl spokojen a pochvaloval si, že se mu pěkně udařily.  Jindy jsme sbírali na kolečka škrabky a hromádky bláta s hnoje po ulicích a vozili do školní zahrady. Ta práce nám nevoněla, ale nutili jsme se do ní, a poháněli se navzájem. Než bylo to přece jen zábavnější než stát někde a zevlovat a stydnout neb bylo již chladno citelné. Šikmo naproti školy byl krám žida Rosenfelda, tam jsme chodili na „eugriše,“ kyselé tyčinkovité bonbony a na „pendrek,“ sladké dřevo. To jsme cucali z dlouhé chvíle, pozorovali let ptáků a poslouchali hulákání Stolaře. Jednou se tam postavil pod otevřené okno Kozáčkův kluk a zavolal dovnitř docela důvěrně: „Hej, pane učiteli!“ Stolař se rozvzteklil a zařval naň: „Táhneš, ty darebo, ty ničemo!“ Nic nedbal, že je synek kolegův, žádné okolky, kmotr ne kmotr, z hrušky dolů.

Tehdy byl takový krásný podzimek, teplý a suchý, radost nad radost. Tenkrát jsem chodíval rád na Makovou, s níž byl krásný rozhled, zvláště za takovýho počasí, když vzduch byl jasně průzračný a postříbřený vlákny babího léta.  Na Makové bylo krásně, stromy samé zlato a nach, v záplavě barevně  nalíhajícího listí. A ta nádhera se vinula od úpatí po terasách až k vrcholu, kde končila u temně zeleného lesíka borového.  Velmi rád jsem pozoroval ruch na nádraží a na prostranství cukrovaru, které leželo pode mnou jako na otevřené dlani a zvláště lanovou dráhu po které jezdily auta –maličké visuté vozíky s řízky, samočinně se vyklápěly a obracely a jezdily nazpět. Přede mnou dýmal vysoký komín, vedle hromady uhlí a koksu a surového vápence, z kterého se pálilo hned vedle vápno pro saturaci.  Opodál jezdily vozíky na vysokém lešení a vyklápěly saturační kaly do hlubiny. To vše leželo v hloubce přede mnou a po stranách a nahoře nádherná panorama Makové.

V poledne prohlásil Stolař, že dnes půjdeme na malý výlet a prohlédneme si regulaci Dřevnice u Otrokovic a pak stavbu mlýnského jezu na Dřevnici a novou turbínu ve mlýně mlynáře Kohna. Kohn byl žid, ale Stolařův dobrý známý, vždyť Stolař byl taky ze mlýna a teď i majitel mlýna. Měli jsme radost a těšili se neb kdo by nešel rád na výlet v takový den. Nešli jsme po cestě, nýbrž spustili jsme se dolů ke mlýnu a podél mlýnské strouhy (Morávky), razili jsme si to přímo po lukách, přes železniční násep a přes pole k místu regulace. Šlo se nám to vesele, den byl teplý, jeden z těch, na které dlouho vzpomínáme. Je to poslední úsměv pozdního léta, „babího léta.“ Kluci švitořili a smáli se, učitel se s nimi vesele bavil a nebyl k poznání, ten morousovitý Stolař. U regulace vřela práce v plném proudu. Dýmala tam lokomotivka polní dráhy, tahala plechové valníky, z kterých se sypala hlína na násyp hrází. Stolař se pozdravil s mistrem a pak nás zavedl k místu, kde pracovala míchačka na beton, poháněná motorem. Když jsme si vše prohlédli, přešli jsme trať a navštívili jsme staveniště jezu. Jez byl již téměř hotov, ještě tam na něm montovali pohyblivé sklapky k zadržování nebo spouštění nadbytečné vody. Turbina byla již usazena a běžela tam v betonové komoře, jako černý netvor. Mlynář Kohn byl tlustý, přívětivý muž, čilý a pohyblivý, všechno nám ochotně vysvětlil. Se Stolařem si výborně rozuměli a kolegiálně se na sebe usmívali. Inu, byli „od fochu“ oba. Tak jsme si to všechno prohlédli a všade pochodili, až se přiblížil večer. Slunce bylo již nad západem, když jsme obrátili své kroky k domovu. Což bylo Hanákům, ti byli vlastně doma, měli domů několik kroků, ale já, na mne čekala tříhodinová cesta. A nohy začínaly bolet, nachoděné, naběhané. Dlouho jsem se neohlížel. Vyrazil jsem napřed s Komárovskýma. Ani jsme spolu mnoho nemluvili, jen jsme starostlivě měřili cestu. U pohořelické cesty odbočili nahoru k lesíku. „My nejdeme přes město, půjdeme tuhle horem, je to blíže. Běž s Bohem, dojdi ve zdraví.“ Tak jsem osaměl a přidal do kroku. Slunce již zapadalo a světla ubývalo. Když jsem přišel do městečka, již se stmívalo. „Tak půl cesty již mám za sebou, ale ta horší mne ještě čeká.“ Šel jsem dále. Cesta se přede mnou odvíjela jako bílá stuha, vzduch chladnul a temněl. Kilometry ubíhaly pomalu. Na nádraží již planula světla. Silnice se zatáčela vpravo přes trať a nahoru do vršku k Duchoncům. Po pravé straně cesty se temnil svah návrší, zarostlý vinohrady a ovocným stromovím, které pomalu šumělo ve večerním vánku. Na vršku Duchonce jsem stanul a pohlížel zpět. Vzadu planula světla nádraží, nad cukrovarem a městem zářil světelný odlesk, dole pod tratí choulily se chomáče par a mlh u vlhkých lukách a vinulo se v terénu řečiště Moravy v rámci rozsochatých vrb.  A zase dolů po cestě, po mostě přes duchoncový žleb, odkud zavanulo syrovým chladem. Minul jsem Spytinov s usínajícím návsí a pokračoval v cestě ke kapličce. Bylo již pořádně tma. U kapličky, čili boží muky bylo ticho, pusto. Bylo to trochu ponuré místo a nebylo tam ani ve dne veselo. Vzpomněl jsem si na některá vyprávění naší stařenky, vižící se k tomuto místu a přidal jsem do kroku, ohlížeje se nejistě. Ale pak jsem se zastyděl před sebou „Hlupáku, snad se nebojíš, vždyť není tak pozdě a nevěř každé povídačce.“ Ale přece jsem byl rád, když jsem měl to neblahé místo za sebou. Minul jsem Záhonce, hlídačskou budku (blok) vysoko na trati a byly tu již Prašnice s křížem a již Trávníkový potok. To jsem byl již doma neb Babice byly několik set kroků. Pán Bůh zaplať, že jsem již doma, to byla cesta nekonečná. Doma si na mne vyjeli: „Kdes byl tak dlouho, prosím tě?“ „Ja daleko, daleko, na Hané, na pouti.“ „Necigaň, byla to myslím čistá věc.“ „To byla, pěkná čistá věc, ale trochu daleko“ a hladil jsem nohy obolené.

Pozor na prsty a bosky se špatně jde blátem a vodou. Byli jsme ten týden sami doma. Otec jel se starším bratrem ke zkoušce do učitelského ústavu v Brně, a byl tam několik dní i přes neděli. Poslal pouze lístek, v kterém uděloval instrukce, co se má a musí udělat. „A nařizuji,“ stálo v něm výslovně, jako ten král v pohádce o Dědu Vševědu. „Než se vrátím, ať je vše vykonáno. Takť má vůle.“ V neděli pršelo a bylo chladno. My však kluci dělali, co čert nekázal. Byli jsme bosi, což ani jinak býti nemohlo a slídili jsme po ořeších. Nejvíce jsme měli spadeno na sousedův Čevelů ořech, který se klonil a sahal korunou do našeho humna. Mne tam potkala menší nehoda. Jak jsem slídil v husté trávě, zakopl jsem o skrytý stonek a odrazil jsem si kůži na prstě nohy. Bylo to dosti bolestné, zvláště když se jeden brouzdal ve vodě a blátě. Nu, co dělat, stalo se, a nic takového by nás nerozházelo, takových políbení od matičky země se nám dostalo častěji. Horší bylo, že jsem se nemohl obout, to bylo naprosto vyloučeno. Přišel pondělí, pršelo zase, zima byla a bláta dosti. Já měl jít do školy, ale obout se nemohl a bosky kulhat v té zimě? To se mi rozhodně nechtělo, zůstal jsem tedy doma. V úterý bylo zase tak, ale na večer už dojel táta domů. Nu, to ještě nebylo nic, když dojel, tož dojel (jen jsem si v duchu myslil: škoda, že tam ještě nezůstal, dobře nám bylo bez něho). Ale ráno, bylo jinak. „No, co je s tebou, že se nechystáš?“ „Nemohu, mám sražený prst a obout se nemohu.“ „Běž tedy pěšky (bosky!), dojdeš.“ Ošíval jsem se, že je zima a bláto, ale nepomohlo nic. Rozkaz je rozkaz, a proti rozkazu žádné odvolání. Sebral jsem svoje švestky a belhal se k osmému vlaku. Přece jsem se však opozdil. Přišel jsem sotva na zástavu a vlak si to již šupital k Napajedlům. No, tohle, to bylo pěkné nadělení. Vrátit se nelze, táta byl neúprosný, jíti po silnici, bylo mnoho bláta, a tak po chvilkovém váhání jsem přešel trať a pustil jsem se chodníčkem podle dráhy při škarpě. Špatně jsem si to však vybral, ba padl jsem z bláta do louže. Chodník byl úzký a kluzký, nohy po něm klouzaly, ostrá tráva dráždila a ještě jitřila znovu ránu na prstě a rosa smáčela důkladně kalhoty. Tak jsem se belhal a klopýtal a zatínal zuby a proklínal školu a ořechy a všecko. Vydržel jsem to po Spytihněv, ale pak jsem přešel raději na silnici. Ať si je tam bláto, přece se to půjde lépe. Blátem, bos, umáčený, prst bolel a zima bylo a nohy zábly. Ach otče nelítostný, proč jsi mne vyštval do té psoty zlé! Tobě se to dobře sedí u teplých kamen, s fajfkou v ústech, ale já ubohý poutník za přeludem vzdělání. A tak se šlo pomalu kupředu, blátem a vodou pod oblohou chmúrně zamračenou a nevlídnou, s čelem bolestně zamračeným a s duší otrávenou. Do školy jsem přišel tuze pozdě, tak se rozumí. „Á, Varmuža, zase pozdě, to se ví, jak pak jinak. Kdes byl tak dlouho?“ „Vlak mně ujel.“ „Tak proč si nepřivstaneš?“ „Však by mě neujel, kdybych mohl pořádně běžet,“  a ukázal na svůj bolavý prst a ublácené nohy. „To jsou mně pořádky,“ bručel. Já se šoural kulhavě do lavice a hleděl jako vtělená pomsta. Celý svět jsem tehdy nenáviděl. Ta cesta mne pořádně vytrestala a druhý den jsem se raději obul, nedbaje bolavého prstu. Hromské ořechy, jen pro ně se mi to stalo. Za to jsem se jim mstil, kde jsem mohl. Neminul jsem jednoho, abych se pod ní nezastavil. Pod Duchoncem pod vinohrádky bylo mnoho ořechů a než jsem je všecky minul, byl jsem jimi vycpaný jako sysel. Taky tam bylo několik hrušek bab, které byly výborné pro Bukovskou chuť. Bylo to velmi pozdní ovoce, padaly pomalu a povalovaly se mezi suchým listím. Sbíral jsem je velmi horlivě, což bylo taky příčinou častého zpoždění. Ech, co na tom, vlezte mi na záda i s celou školou.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář