Obrazy F.N.

Stařečkova pohádka.

Byl jednou jeden. Král? Ne. Jenom chudý čeledín. Z čeledína se může stát král, ale z krále čeledín? Sotva. Ten chudý čeledín sloužil u jednoho sedláka a ten sedlák byl bohatý a lakomý.

Bylo to jednoho parného dne, když čeledín šel do stodoly, vylézl na patro aby si trochu zdříml po málo tučném obědě. Dřímal, klímal a začalo se mu něco tuze hezkého zdát. Pojednou vrzla vrata a ozvaly se opatrné kroky. Pacholek opatrně nehlédl a viděl hospodáře, který nesl něco v náručí a počínal si tuze tajemně. Pacholek zpozorněl a ani nedýchal. Halo, tady něco uvidíme. Hospodář vešel do přístodůlku, provedl několik kabalistických znamení a mumlal nějakou větu. Pak zavolal tlumeně: „Kubo!“

Zpod zemí se ozval tlumený hlas: „Tu jsem, co poroučí pán?“ „Nesu ti peníze. Dobře mně je opatruj a nedávej nikomu, leda kdo ti přinese vdolek, který vyšel první z pece.“

Po těch slovech položil kotlík s penězi na zem. Kotlík se hned ponořil do země a jen  nad ním vzplanul modrý plamínek. Čeledín vyvaloval oči a otvíral ústa. Něco takového se mu ani ve snu nezdálo. Za hodnou chvíli, když hospodář odešel, slezl a vyplížil se ven. Ale jednu myšlenka mu nikdy pokoje nedala. Jaké to byly peníze a což kdyby je získal on?

Vdolek. Kde vzít vdolek? A musí to být první vdolek. Nu dobře. Chlapík měl nějaké peníze, k světu byl taky a tak hledal nevěstu. Měl štěstí. Našel ženu s chalupou a několika kousky polí a byla svatba. Chalupa měla pěknou chlebovou pec. To bylo nejdůležitější. Hned po svatbě poručil ženě: „Zatopíš v peci a napečeš vdolků.“ Stalo se a vdolky se pekly. Mladý gazda čekal u peci a sotva první vdolek z peci vyšel, popadl jej ještě horký a žebroval kolem humen k té začarované stodole.

Bylo poledne, nikdo venku a podařilo se mu dostat tajně dovnitř. Vlasy mu se sice ježily strachem, ale vzmužil se a napodobnil ve všem sedláka, čury, mury, fuk! Položil opatrně vdolek na zem, zavolal „Kubo!“ Co pán poroučí?“ „Tady máš svůj vdolek a vydej mně peníze.“ Sotva to dořekl, vyhrnul se ze země kotlík a vdolek se propadl. Človíček popadl kotlík a odnášel jej opatrně pryč. Doma jej otevřel a byly v něm samé zlaťáky a stříbro.

Hospodář té stodoly začal upadat. Nedařilo se mu a chudnul. „Nu, což,“ utěšoval se, „mám ještě své zlato, nebude tak zle.“ A když hospodyně pekla vdolky, popadl první a šel za Kubou. Položil jej a volá zase: „Kubo!“ Však Kuba se neozval. Volal podruhé a po třetí až se ozval mrzutě: „Nu, co chceš?“ „Nesu ti vdolek!“ „Holečku, já jsem dávno dostal svůj vdolek a peníze jsem odevzdal.“

Peněz nebylo a sedlák upadal víc a víc až jeho statek přišel na buben. A koupil ho v ražbě belvalej čeledín.