Obrazy F.N.

Požáry.

První velký požár v Babicích byl, když hořely Cerony. To byla stařenka ještě svobodná. (Totiž, zajisté, že to nebyli první, ale první za paměti našich starých) To chytlo napřed v Huštěnovicích a zapálil to voják, co ležel po sedlácích. Zapálil ze msty, aby se na hospodáři svezl. Byl prý to strašný oheň, velký vítr byl, přímo vichřice, všecka stavení pod doškem, oheň měl výbornou potravu.

Stařenka byli na třešních někde na Kudlovsku, když začalo hořet. Vítr byl dolní (dolňák), rval oheň, kusy střech, došky a zanášel kilometry daleko. Než stařenka doběhly domů, vlastně nebyli u dědiny, už hořely Cerony. To byl oheň. Vítr jak byl divoký, urval hořící došek a mrštil jím ba tu dálku jako raketou. Tan padl na Ceronech na doškovou střechu a běda, už to hořelo. Hořela ta strana pod silnicí. Snad by vyhořela celá ves nebo půl vsi.

Když bylo nejhůř a lidé si zoufali, ozval se zvonek. To chvátal kněz od Spytinova s nejsvětějším v rukou a za ním kostelník se zvonkem. Kněz zvedal nejsvětější a žehnal ohni a v tom, jak říkala stařenka, vítr se pomaličku začal obracet a slábl, takže se podařilo oheň lokalizovat a pomalu uhasit. Kdo věří, nemusí, ale ti lidé věřili svatosvatě, že bez boží pomoci by oheň neuhasili.

Víra uzdravuje a bylo to strašlivé. Nevím kolik toho tam vyhořelo, ale bylo toho hodně. Bratr staříčka Laholíka byl velký a náruživý včelař, měl 38 špalků (klátů) úlů a všecko to shořelo. Když bylo po ohni, přiletovaly včeličky, co byly na pastvě, obletovaly, hledaly svůj domov a jakoby naříkaly. Na ten oheň vzpomínali dlouho a byl jakýmsi mezníkem v pamětích obyvatel.

To byli vojáci. Tenkráte leželi vojáci na vesnicích u sedláků, byly to nově utvořené pluky, ale neměly kasáren a proto byli rozptýleni po vesnicích. V každém statku byla zvláštní stáj (maštálka) pro vojenského koně, a kde nebyla komůrka pro vojáka, spával ve světnici s hospodářem. U našich Hanáků spával voják taky v jizbě, měl postel v koutě u dveří, domácí spali za pecí a na peci. Hospodyně vojákovi vařila, totiž uvařila mu jeho komisní maso. Za to  (za ten kvartýr) a věření dodával každý 4 krejcary denně. Vojáci byli dobří i zlí. U našich neměli nikdy zlého vojáka. Špatného jej dělali někdy hospodyně samy. Když byla hospodyně lakomá, nepřála mu, voják kradl, a když se srazil s hospodářem, ten naň třeba žaloval a voják byl trestán, pak se mstil. Ovocem takové msty byl požár Huštěnovic a Ceron. U Hanáků voják s ostatními společně u stolu. I chleba si krájel jejich domácí. Komisárek jim dával. Jak jsem řekl, byl-li hospodář uznalý, byl voják taky a rád pomohl. Ovšem mrcha se vždycky najde a prašivá ovce taky.

Měli kdysi takového vojáka, v civilu neviděl ani koňský chup a nevěděl kde má kůň hlavu a kde ocas. A byl hrozně nechápavý. Staříček ho učil, ukazoval mu jak se kůň češe, jak se strojí a nešlo mu to. Přišlo ráno, vojáci se rojili, sedlali, odjeli na cvičiště a náš voják doma a pořád „kšíroval.“ A tu běžek kaprál: „Kde je váš voják?“ „V maštali ještě.“To bylo dopuštění. „Vy nemehlo, vy nešiko, tak se sedlá kůň?“ A co slovo, to rána rákoskou. „A teď se podívejte na mne, tak se sedlá kůň.“ Když mu dost vyhuboval a napráskal se ho „palaškou,“ vyšvihl se do sedla, a voják klusal za ním.

Později z něho byl docela dobrý voják, ale než se to naučil, mnoho zakusil. Stařenka se ho tázali: „Vojáku, kdo dnes dostal?“ „Hm, Seral a já.“ „A kdo nach (?) execíroval?“ „Zase Seral a já. Zatrápenek Séral, já pořád án zvaj, án zvaj,a on mně to zkazí!“ Odtud bylo to jejich přísloví: Séral a já (Kdo dostal Pepku? Séral a já!)

Úsloví „Míča nechtěl všecko vědět,“ pochází od vojáků.

To byl nějaký muzikant Miča. Hrál vojákům a hrál jim dlouho do rána. Už byl čas ke krmení a vojáci stále tančili a Miča hrál. Když toho bylo příliš mnoho, šel tam na ně strážmistr s rákoskou neb býkovcem.  Vojáci se rozprchli a Miča to taky natíral zadem. Strážmistr by mu rád nasolil několik horkých i volal za ním:“Mičo, počkejte okamžik, něco vám povím!“ Miča se ohlédl na půl oka a volal přes rameno: „I Míča nechtěl všecko vědět!“

Vojáci bývalo odjakživa stejní a voják a lehká holka patřili k sobě. To byly už takové kněžky Venušiny, chodily po garnisonách a oblažovaly vojáky a vydělávaly si. Který ji chtěl, ten si ji vzal k sobě na noc. Hanáků voják kolikrát se dovedl „nevěstu“ na nocleh. I když spli ve společné světnici, docela nic se nestyděla.

Jedna z těch vždycky ochotných měla pohlavní nemoc a nakazila velkou část posádky. To byl poprask. Po čase přišla zase a to bylo hotové pozdvižení. „Patka je tady,“ letělo od úst k ústům. Ach, bože ta se měla pansky. Vojáci ji popadli, svázali ruce, šaty vpředu jí vytrhali, ověnčili ju čímsi voňavým a tak ji vodili po vesnici s muzikou. Potom ji zavřeli do hospody, usedli uprostřed šenkovny, do klína jí postavili hořící svíci a tančili kolem ní. Ja, ano, to byli vojáci a tak trestali ty nehodné.

--------------------------------

Jiný velký oheň byl, když hořela Křivá Strana. Hořelo celé pořadí od Maňáskového až po Bartošíkovo. Náš táta právě sloužil u bratra Francka. Bylo to v neděli odpoledne, bylo zima a taky byl pořádný vichorec.

Otec byl právě s koňmi a kočárkem ve Spytinově pro kněze, neboť mělo být v Babicích náboženské cvičení. Cvičení nebylo, kostelník naň zařval: „Ujížděj domů. Babice hoří!“ Než dojel do Babic, hořelo všecko. Varmužovým v Koutě vyhořely chlévy, ale obytné stavení zůstalo. bylo pod tvrdým. Tátovi shořel vůz a nějaké nářadí po otci. Hanákovi nevyhořeli, ale strachu poměli dosti. Plamen olizoval celou lužu jak je široká.  Trochu je chránily vysoké stromy na ulici před stavením. Tolikrát hořelo kol dokola a tento řádek okolo č. 64 zůstával. Proč to nevyhořelo taky?  Mohli jsme mít slušnější stavení jako druzí a tak býváme ve  „ve skloně“ nebo „ve psí boudě!“

Přímá strana vyhořela od Gabrielového č. 4 po Lukášovo č. 10, taky když náš táta pohunčil, byl ještě mladý pacholík. Taky to bylo v neděli odpoledne, téměř před večerem.

Táta náš šel s Čechem právě vedle, když to vybuchlo, plamen jim šlehl zrovna za zády. Oheň vypuknul v č. 7 u Kučerů. A zapálily to ženské, když vybíraly na půdě jablka při lampě a lampička jim spadla do slámy.

Na Hanáčkovém měli sošku sv. Floriánka, patrona ohně. Hospodář se modlil a volal: „Svatý Floriánku, tu potáď, tu potáď.“ Ale když hořelo i Hanáčkovo, nepomohl sv. Floriánek, volal: „Svatý Floriánku, venkoncem, venkoncem!“ A starý Rožek se hádali s Gabrielem: „Ty sakramente, tys taky vyhořel? Ty? Tak měls vyhořet jako já, rozumíš?“

Když to nejlépe hořelo, staříček Lukášů šli k ohni, vybrali si pěkný uhlíček a připálili si fajfku. A ještě si pochvalovali, jak jim to pěkně hoří. (Když hořelo v Huštěnovicích večer, nějaký člověk šel po návsi a v záři ohně viděl se něco blýskat. Byla to stříbrná šestka (dvacetník). „Dobře že hořelo, našel jsem šestku, ho!“ Člověk neví kde ho štěstí potká a šestku nenajdeš každý den!

Když jsem malý kluk chodil třetí rok do školy, vyhořely stodoly na Záhumení a čísla 11, 12, 13. Taky pěkný oheň. Vítr byl pořádný horňák. Nechybělo mnoho a byli bychom vyhořeli taky. Už to chytalo, zachránili to kudlovští hasiči se svojí stříkačkou.

Byl to právě po žních, humna plná stohů, stodoly ještě plné. Pěkná potrava pro oheň. Vody pro stříkačky se brala z louže na návsi. Tenkráte jí bylo o celý střevíc. (Když se ulévaly oharky a mělo se ještě stříkat a pumpovat, Vojtek, taky hasič se bránili, že mají „stavět chlývek!“

Chybík, otec „Kraluše,“ Bartoníčky býval ostudný křikloun. Když se napil, pokřikoval špičaté, urážlivé výroky. Kučera mu zaplatil něco k pití, aby hodně křičel. Kučera byl takový, rád měl švandu, ale na cizí účet. Chybík pil a pil a Kučera platil. Když už měl dosti, začal křičet: „Co, já, já jsem poctivý člověk, já jsem neuřezal kufr, ani jsem nevykrádal kostely!“ Kučeru to ťalo do živého. (To udělal jeden z Kučerových předků, viz v předku). A teď zase musel Kučera Chybíka prosit a zaplatit mu, aby nekřičel.

Jindy pokřikoval: „Á co ten Vincek Magdálkou, jeho otec zapálil Chaloupky a na Kudlovsku jedl šípky!“

Tenhleten Čevela (čili Magdálek byl z Chaloupek), zapálil Chaloupky a t toho se pomátl na rozumu. Bloudil po Kudlovsku a živil se šípky a planými trnkami.

To byl taky tuze pěkný oheň. Je tomu taky velmi dávno, snad před 70ti i více roky. V Chaloupkách hořet? A tehdy, když bylo všechno pod doškem?  A tam, kde, jak říkal nadučitel Grundmann, „Jedna chatrč vystrkuje zadnici na druhou?“ To bylo jistě více než škaredé a divu-li, že se z toho někdo pomátl?

Mlynářova stodola a ty Chaloupky tam k Zástavě (Hastík, Vávra, Vranka, Rozumek), hořely, když byl jsem téměř děcko.

Trochu se pamatuji, že jsme se tam hrávali v popeli a hledali hřebíky spálené, struskovité. Byli jsme tam s Mařou Čičovou (Býčkovou) a s jejich děckama. Stodola shořela důkladně, zůstala jen hromádka popela.

Frant. Škrabala stodola vyhořela, když měl těsně před svatbou. Říkalo se, že to byla msta odmítnutého nápadníka nevěsty Rudiny. Něco na tom mohlo být, protože stodoly obyčejně samy od sebe nechytajou. (muselo)

Strýc Halva. Byl to vdovec, měl chlapce malého. Obyčejně když bylo něco většího a tož si ho volali Halvu. Možná, že se ani tak nejmenoval. Nejraději se rýpal v zemi, ryl příkopy, dělal cihly a došky. Doškař byl znamenitý. Nepohrdal ani drobnou prací. Chlapce si uvázal na záda a vyryl s ním všecky příkopy na Záhumenicích. V zimě předl u lidí, taky u Hanáků. Jednou u něho stařenka spatřila něco živého. „Poslouchejte, strýče, snad nemáte vši?“ Strýc se jen shovívavě usmál a pravili: „Snad se nebojíš vší? Veš to nic není. Pán se za veš nestydí, leda za blechu.“ U našich venkovanů bylo „páni“ vše co bylo z města. Mohl to být i potulný tovaryš nějaký (říkalo se jim „vandrovník) jen když měl lepší, městský kabát na sobě. U takových se vši obyčejně držely. Halva nerážel na tyto.

Jindy ho stařenka napomínala, aby šetřil a pamatoval na zadní kola. Strýc jen mávl rukou. „Nač šetřit? Jen když se najím. Stáří, nemoc, smrt? To jsou samé hlouposti. Až budu starý a nebudu moci dělat, vím o takovém pěkném místečku na Zálesí, tam půjdu a žádný ani nebude vědět, že jsem umřel.“  A přece došel do Babic umřít. Byl ve světě, žádný nevěděl, kde se toulal, a tu se zjevil, sešlý, nemocný, sotva se vlekl. U Gabrielů (vlastně ještě u vdovy Býčkové) mu dali nocleh v řezárně a ráno ho tam našli ztuhlého. Tetka Býčena –Mikulčena (taky se říkalo u Mikulků) došla ke staříčkovi Varmužovi, byli právě starostou, s lamentem: „Kmucháčku, co s tím Halvou, leží tam mrtvej v sekárni a pacholci nechtějí jít do maštale, bojí se ho!“

Co s ním. Tesař mu udělal truhlu, pochovali ho zticha, nikdo mu nezvonil, nikdo nad ním neplakal, ani jeho syn, ten dávno zanikl ve světě. Osud chudých.

-----------------------------------

Číslo páté na Ceronech, strýc Laholík prodal. Po něm (možná že ne hned) tam byli nějací Petrželkovi. Jejich schovanku (stařenka říkali, že to nebyla dcera, jen schovanka) si vzal Abrahám Frant. z Jarošova. Měli tři chlapce: Františka, Josefa a Tonka.Tahle „Stázka“ Abrhamka zemřela, když byl Tonek malý. Abrhám se oženil znovu a vzal si vdovu Hampalku, která měla velké stavení naproti přes silnici. Ani ta nebyla dlouho na živu. Po její smrti si vzal Kláru Čevelovu (dceru „Ignáce Vařechy“) a do třetice všeho dobrého. Kolik měli spolu chlapců, vypočítejte si sami.

Vo to se ani nejedná. Důležitější je, že prý tam v tom pátém čísle strašilo, stará Petrželka tam prý chodili stloukat a sbírat smetanu.  Abrhámovci tam mívali mléko a smetanu a ony ty hrnce bývaly každé ráno různě přestavěny. Aby si byli jisti, že tam nikdo nechodí, posypávali podlahu popelem a nic platno. Popel byl neporušen, žádné stopy a hrnce a krajáče zase byly roztančené.

Naši staří říkali, že Petrželka byli mléčná čarodějnice a proto atd.

O staré Šimonce se totéž povídalo. Šimonka samy říkali, že jejich matka něco věděli. Co ale? O Šimonce se vůbec tvrdilo, že čarujou.  Jak se čaruje, já nevím. Tohle jsem slyšel povídat: Jeden hospodář si vyšel časně do pole a viděl dvě ženy, jak rejdily po poli křížem křížem, trávnice vlekly za sebou po rose a volaly: Po pů dědině, po pů dědině.“ On nevěděl, co to znamená, snad si myslel, že se zbláznily a chtěje jich pozlobit volal: „Po celé dědině, po celé dědině!“ Když ale přišel domů, poznal, co to znamenalo. Jakmile pověsil ohlávky, s kterými došel domů na branku u chléva, crčelo z nich mléko proudem.

Stará Šimonka byli velmi dobrá hospodyně, dobře dojili, stloukali a moc másla prodávali. Někdo říkal, že dej krávě do škopku a ona ti dá do hrotka.

Stázka Petrželova-Abrhámka byla taky dobrá hospodyně, snad něco od ní Petrželky podchytila.

Chtěl jsem vlastně říci, že po třech generacích se tam na to číslo zase dostal někdo z rodu, tj. moje setra Josefa. Ta však špatně čarovala, neuměla to dobře, málo dojil, málo stloukala. Byla líná, nechtělo se jí sbírat rosu časně ráno, ani chodit k sousedům vypůjčovat (co se to vypůjčuje?).