Obrazy F.N.

Případ Formánek – Kučera.

Kučera Frant. si vzal Pepku Floryšovou a Formánek Mařenu Varmužovu, sestru našeho táty. Ale Kučera za ní taky chodil a vdávala se mladá o 16 letech. Formánkovci potom prodali č. 11 a koupili hospodu. A tam na této hospodě se to stalo. Tetička Formánkova měla již tři děti, když Kučera začal po ní házet okem. A ona suď to Bůh. V hospodě žertuje se, mluví se. Lidské huby tak a tak. Řeči se donesly Formánkovi a ten začal být ostražitý. A jednoho večera je nachytal na dvoře v důvěrné situaci, a to bylo boží dopuštění. Formánek byl prudký, prchlivý, pravá podoba Jana Skapálka. Kučeru vyplatil ihned na místě klackem, že toho měl víc než dost, žena ta to odnesla v hostinské místnosti přede všemi hosty. Bil ji docela nelidsky. Od té doby měla muka. Kučeru nenáviděl na smrt. Jednou by ho byl téměř zastřelil. Mířil naň puškou oknem, ale přece se zdržel, protože Kučera nesl na rukou svého malého synka, a ublížit dítěti přece se neodvážil. Jinak ho však nešetřil. Kupř. najal si dva chlapíky, dobře je napojil a ti pak nabrali v žumpě kalů a Kučerovi omalovali stěnu na ulici. Škodil mu a pronásledoval ho, kde mohl. Počínal si jako nepříčetný. Žena doma to odnášel nejhůř a děti taky. Jednoho dne byla společnost v hostinci u Bartošíka, a Kučera hrál kulečník. Formánek tam taky přišel, zlo mu hledělo z očí a pojednou, beze slova výstrahy, bodl Kučeru do břicha sedlářskou špicí. Pak se šel sám udat četníkům.  Za tenhle počinek si poseděl v trestnici a Kučera to odstonal. Ale Formánka to přece neschladilo, ani nenapravilo. Když nemohl již na Kučeru, pronásledoval a ohrožoval ženinu přízeň. Hlavně strýce Fr. Varmužu, na toho měl vždycky skopce.

Konečně učinil jeden moudrý čin. Odjel do Ameriky.  Nežli však odjel, pobil ženu tak, až byla celá černá. To bylo manželské rozloučení. V Americe byl pěknou řádku let, až děti dospěly. Vrátil se r. 1920, zdálo se, že bude lepší, ale nezměnil se. To zlé bylo s něm skryto. Střízlivý byl příjemný dobrák, ale jak se napil, všecka zloba se v něm uvolnila a dala se v cval. Nejmladšího synka Vladimíra byl by uškrtil, nebýt sousedů a pak je ohrožoval revolverem. (Uhynul mu kůň, což si zavinil sám, protože ho přecpal rží, a to je pro koně jed) Vláďa již tehdy pohůnčil, koně měl rád a měl tak trochu povahu otcovu, proto ta srážka. Po té aféře odjel znovu do Ameriky, vrátil se za 12 let a po roce odejel zpět. Je tam již potřetí. A dobře dělal. Vyhnul se alespoň této naší bídě a otročině. Tetička umřela na rakovinu od dělohy. Mařena provdaná za Ferd. Horáka umřela též. Stavení (místo) bylo její. Horák je ženat po druhé. Zase jeden statek přišel do cizích rukou.

Školy.

Za dětství našeho staříčka a stařenky Hanákových byla v Babicích jednotřídka. Zajisté, že nebylo tolik dětí jako nyní a stačilo to, stačit muselo. Děti se nikdy najednou ve škole nesešly, nebralo se to tak přísně. Kdo přišel, dobrá, nepřišel, taky dobrá. Kdyby přišly všecky najednou, ani by se neměly kde posadit.

Každý žák musel donést dva husí brky. Jeden pro sebe, druhý pro „rechtora.“ Z těch brků se řezala péra. Na kamnech byla jich zásoba, tam se sušily. Aby měli kluci zásobu brků, oškubali kde jakou husu, kterou chytili. Všecky husy bývaly orvané.

Školní plat se platil podle dětí. Z každého děcka se platil určitý obnos, a kdo měl nejvíc dětí (buď si i chudák, platil nejvíce, ovšem teoreticky. Na holé dlani chlup neutrhneš)

Rechtor nebyl velký pán. Živobytí doháněl všelijak. Zvoníval klekání, za to užíval kousek pole obecního, písařil, psal smlouvy sousedům, taky muzikantil, a někdy po koledě chodil. Aby měl čím to políčko pohnojit, tak paní rechtorka časně z rána sbírala po návsi dobytčí trus, který tam zanechala rohatá a štětinatá stáda. Za těch dob byl v Babicích rektorem starý Daněk, snad nebyl ani tak starý, ale říkalo se mu tak. Měl takovou smutnou panímámu a dcerku Týninku. Byla to taková trochu lepší bída. Rechtor byl polopán, ale žil jako podruh.

Ve škole dělal přísného, dětem zakazoval nosit si proviant (děti ovšem neposlechly). To dělal proto, aby jim to mohl zabavit. Pak to všecko snědla Týninka. Někdy mu udělali kluci horkou hlavu. Došli mu ogaři do školy v kožuších a každý hulil z faječky. Rechtor nevěda si jinak rady, přinesl si pantok a tím třískal do stolic. Kluci se řechtali, nebáli se. Bít je po kožiších, tam to nebolelo. A chytej kluka pod lavicí.

Daněk byl na vojně kaprálem a někdy chtěl mít kaprálské komando, ale se mu to již nedařilo. Později měl pomocníka, mladého učitele.

Vyučovací látka nebyl rozsáhlá. Číst, psát, počítat, ovšem pak náboženství, to bylo nejdůležitější.  Z počtů se učily addice, subtrakce, multiplikace, a divise (tj. sčítání, odčítání, násobení a dělení) Oni tehdy měli pro to jen ty latinské názvy, naše stařenka už byla stará, ale sypala to ze sebe jako z rukávu.

Knihy, to byl (ale třeba nebyl) slabikář, biblická dějepravda, a první a druhý díl. Ani nevím, co to bylo. Snad katechismus. Viděl jsem tu starou dějepravdu. Malá knížka, ale byly tam velmi zdařilé obrázky, pěkné dřevoryty, plastické postavy, vskutku biblické. Taky jsem viděl sbírku epištol a evangelií, tak jak se čtou v kostele před kázáním, během celého roku. To všecko se musely učit, na to byl přísný dozor. Jak jinak, když byl vrchním školdozorcem farář, děkan, vikář. Pak jsem tam viděl a čítal v ní jako kluk starou historii literatury, hlavně probuditelské, byly tam všichni staří spisovatelé, kněží buditelé starší doby i kněží slovenští (Jan Holý, překladové Iliády, Ludvík Štúr aj.)  Jak ta se dostal k Hanákům, sám Pán Bůh ví. Jistě to nebyla školní pomůcka pro obecné školy. Škoda, že se to ztratil.

Později byly nařízeny nedělní hodiny opakovací. Chodívalo se tam víc pro zábavu. To už byl mladý učitel pomocník. Ten chtěl, aby Škárova Lena, stařenčina kamarádka (později žena Ulmana Kouskovského) ukázala vlasy. Byla ostříhaná po hlavničce, a měla vlasy sám zlatý prstýnek. To bylo vždycky: „Škarová, ukaž nám hlavu,“ a pak jen se rozkoší rozplýval. „To je hlava, to jsou vlásky!“ Zdá se, že se to vyučování omezilo jen na obdiv těch vlasů a nějaký šprým.

Když starý Daněk zestárnul, bydlel jako pensista v pastoušce. Ubohý penzista! Jaká byla ta penzička? Nestačilo to ani k živobytí, ani ke smrti hladem. Úplný ubožák. Když umřel, byl pochován na obecní útraty.

Staříček Varmuža byli starostú, tatínek byl malý kluk. Tesař Hrňa dělal rakev. Stloukl několik prken, všelijak ohoblovaných, urobil jakousi bednu a bylo to. „Antošu, mosejš udělat nějakej kšejš!,“ tak mluvil. Táta naškrábal sazí, namíchal s vodou a namaloval hrozitánský kříž na truhle. Ale chyba se stala, tesař špatně měřil, a rakev byla krátká. „Tak jsem ho tam skřivil až praštěl,“ chlubil se Hrňa. Chudák Daněk, lámali ho po smrti, jako Valštýna. Ten taky měl krátkou rakev, a zlámali mu nohy.

Tatínka a maminku učil pan učitel Válek. Tatínek ho velmi často citoval. Ten měl již učitelské, odborné vzdělání, a taky dělal většího pána. Vzal si, tuším, Hastíkovu dceru, Voršilku z gruntu, selskou a byli dosti zámožní. Později měli najatou hospodu. To byl už v pensi, nucené pensi. Rád se napil a pil dobře. Školní inspektor zastal je oba i s podučitelem, když místo vyučování spali po opíci. Válek šel do pense a mladý, Bůh ví kam. Válek tedy pil, ale učitel byl dobrý, zkušený i moudrý.

Školní docházka nebyla tak přísná.  Naše máti, když jí bylo jedenáct, tak už do školy chodit nechtěla, a taky nechodila. Zdálo se jí, že už toho umí dosti. Učitel Válek seděl se staříčkem Hanákem v hospodě, připíjeli si, a upomínal stařečka, aby posílal Terezku do školy. „Víte, pane učitel, rozumíte, ona už je veliká, ona už nechce chodit do školy. Raději vám něco zořu za to, na měřicu.“ Tím to bylo odbyto. *Pani Válková měla hostinec a učitel Válek k ní chodil na pivo. Platil hotově. Válek si dal nalít pivo, ale pil gořalku. To seděl v hospodě u své ženy. Piják byl náramný. *Válková dcera Fanka, trochu kamarádila s naší máti Ter. Hanákovou. Byla velmi silná a tělnatá. Vždycky chtěla s Terezkou tančit. Za to jí nosila všeliké drobnosti do školy. Jednou by jí byla zlomila nohu při tom tanci. A přece „jen tančit“ chtěla. I proto ta blahovůle od uč. Válka! Zlaté časy, idyla!

----------------------------------------

Pokud byla stařenka v Traplicích, chodila do školy do Jalubí. To bylo hezký kousek cesty přes pole. Chodilo se na celý den. Macecha je nevybavila dobře jídlem. Kousek chleba a bylo to. Proto loudívaly na druhých a byly rády, když jim některé hrnčířské děcko dalo něčeho kousek. Děti ze mlýna. Macecha je za to trestala, ale aby je lépe zaopatřila, ani jí nenapadlo. Stařenka o tom citýrování a šizení vyprávěla celé litánie. Sirotci.

Na Ceronech bylo líp. Bídy tam nebylo i peníze se sešly. Staříčci měli dva Kouty, Hladomřu, velkou zahradu, všude spoustu stromoví, ovoce na fůry. Ovoce bylo, ale kupců na ně nebylo. Všecko se to sušilo, více méně, topívalo se v peci ob den, jen kvůli ovoci.

V zimě se to prodávalo babám k Mikuláši, k vánocům, a tak.  Za to se tržily krejcárky, ale jen krejcárky, nic velkého, sem tam nějaká čtvrtka. Stříbrná šestka, to byl už velký peníz.

Tehdy po vídeňském krachu 1873 byly ty peníze všelijaké. Stříbro zmizelo, jen papíry. I šestky byly papírové. Tiskly se v celých blocích. Prostě se při placení šestka utrhla a hodila do banku. Platilo a počítalo se na šajny. Rýnských šajnů, ani nevím, to bylo snad šedesát, snad čtyřicet grejcarů. Zlatý stříbra, to bylo více, snad 100 gr. Byly grejcary, groše, dvougrošáky a čverky (čtyráky).

Čtverky pamatuju, bylo to velké jako malý lívanec. Byla jí plná hrst, ani se zavřít nedala. Stařenka Laholíková ty grejcary a groše tržené za ovoce skládala v síni v koutě na lavičku a byli jich tam pěkná hromádka, ale byly to jen groše. Někdy prý jich tam byla dobrá mírka. Ale že bylo lacino, dalo se za ně něco koupit.

Byl to život na těch Ceronech, byl. Vzpomínala naň často a povídala o něm. Jedenkrát, bylo to v hody, to už se dívčila, ceronští chlapci se na ni a její kamarádku, sousedku domluvili, že si jich nevšimnou. Děvčata upletli věnečky, nachystala rozmarýn s fábory a pentlemi, čekala a chlapců nikde. Nešli a nešli. Děvčata čekala, přešlapovala, mládenci pobíhali okolo a podél a žádný se na ně neohlédl.

Děvčatům bylo do pláče a hanba též., styděla se, ale co dělat, když chlapci nešli. Stařenka si však přece věděla radu. „Když nejdou kluci za námi, půjdeme do Traplic. Ve mlýně je máj, tam to bude ještě lepší.“ A bylo to. Děvčata vzala věnečky a rozmarýn a šlo se. Ve mlýně, tam bylo slávy. Mladší stárek měl děvče v jiném stavu, ta musela zůstat již doma, a tak stařenka Fanuša přišli k nejlepšímu. Jednohlasně byli zvolena za mladší stárku. Rozmarýny se rozdaly a už se jelo.

Pantáta mlynář se taky dal vidět i bylo dobře, až příliš dobře. A tančilo se. Tančilo se v neděli, přišla noc a bylo pondělí, tančilo se dál. Děvčata Ceronská byla na roztrhání. Šátky byla pomačkané, rukávce pošpiněné, sukně, fěrtochy, kdo by dbal na takové maličkosti, když hraje?  V úterý konečně přece jen únava přemohla i vypravily se domů.

Což, stařence Fanuši, té bylo hej, ta byli ve mlýně doma, té staříček nic neřekli, ale co Poláškova?  Teprv teď, když nadšení z muziky vyprchalo, necítila se dobře po těle. A předtucha ji nezklamala. Sotva vešla do stavení, už se blížil strýc Polášek s bičem v ruce a s hrozným znamením se tváři.

Co bylo dále, to se dalo cítit ale ne povídat. A cítilo se to, až moc dobře se to cítilo.

Ja to byly hody.

Když Fanuša došly po tom za Ančou na besedu a ptali se po ní, div že nedostali taky tím bičem. Co je to platné. Mládí žádá své, a tělo taky. Ve středu byly dozvuky hodů, tančilo se zase a děvčatům brněly nohy, chtělo se jim ještě tance. Co dělat? Do hospody? Ceronští se hněvali, kdo ví, jak to tam bude. Než šla přece. Muzika hrála, tančilo se. To by tedy bylo dobré, ale to další, to už nebylo dobré.

Děvčata se postavila do kola, a ti kluci hromští, jak by byli domluveni přišli, jeden si vzal sousedku zprava, druhý zleva a naše tanečnice stály pro ostudu celého sálu. Nuže tohle bylo trochu silné pro naše tanečnice. Utekly hanbou a plačky. A pak se obrátily do dědiny. Sláva! Taky se tam hrálo a babičané byli rádi, že mají o dvě dobré tanečnice více a tak je roztáčeli až do rána bílého.

To byly hody. Tančit čtyři dny, ve třech dědinách, to se nestane vždycky. Nakonec se ještě Ceronským chlapcům vysmály.

Poznámka k začátku!

Ti původní majitelé čísla 76 se jmenovali Nahavčíkovi (Nahavčík!) O tom nezdárném synovi je to prý pravda. Ale ten Varmuža, který na ten podsedek nastoupil, nebyl můj stařeček, nábrž jeho děd. Bylo to tedy o dvě pokolení dříve.

Můj děd, otec mého otce, byl sirotek, to je též pravda, ale byl vychován u Vařachů ve Dvoře, pak sloužil za pacholka, a potom šel na vojnu.

Matka dědečkova se vdala znovu, vzala si Sátoru z Kudlovic, ale umřela taky brzy. Sátora se oženil zase a z toho manželství byla Tekla, matka Antoše Rozumka v Chaloupkách. Proto se trochu rodinovali, ačkoliv to byla taková přízeň jako „napila se vaše kráva z našeho koryta.“

Tak to tedy bylo, to mě vysvětlil náš táta dnes, 19. srpna 1941.

Ti předkové našeho táty, Ant. Varmuža, byli ze Zběhů, tam odněkud jako býval* ne kde býval, nýbrž kde se narodil* Bartek Varmuža, musí to být tedy býti přece přízeň, ale velmi, velmi vzdálená.

Bratr Bártkového otce byl ve Spytihněvi a měl dvě dcery: Terezu Starostlivou a Helenu Zavrať. (Takové měly přízviska) Tereza Starostlivá sloužila u stař. Varmůžů (vl. u vdovy Heleny) po stařečkovi)

Tereza Starostlivá se provdala za Šuráňa (Šuráň), který byl po matce nevlastní bratr, Barb. Čechové z Chaloupek (roz. Šuráňové). Joesef Čech byl kamarád našeho táty, sloužili v jedněch letech a zároveň se ženili (v jednom roce) asi.

Vincenc Lukáš si vzal matku Josefa Čecha, vdovu za ženu, (Lukáš byl stař. Hanáka první bratranec). S tatínkem se Čech kmotroval, staří Varmužovci jim Lukášům křtili, F. Varmuža stáli Čechovi na biřmování za kmotra.

Tereza Starostlivá zedrala každý fěrtoušek po ruby (chtěla si ho ušetřit, proto ho nosila po rubu až do roztrhání).

Otec Bartka Varmuže byl „starý Zagraholt,“ prudký a morousovitý člověk. Měl ve zvyku užívat v řeči slova „zagra“ (místo sakra). Jinak měl řeč těžkou, tvrdou (místo jasných, užíval temných hlásek (zagra, bagáč, Vranrga – Francka).

Na Kudlovsku na Robenci nasil kousek ječmene – „zagra, Antónku, na bagáč“, vysvětloval stařečkovi Hanákovi. Ale nešťastnou náhodou přišly ten rok kroupy a „zagra, už je po bagáci, Antónku, „ zasteskli si.

Staříčkův pacholek Škabraha zašel si za jejich dcerou co by za galánku, ale strýc ho po švábsku hnal: „naša Vranzga sa nebude ešče vdávat, ešče nemá 25 rogov! Nebude za olejek balit, fteho on dojde v noci, dojdi ve dne!“  Bartka jste znali, věrná podoba, již umřel.

-------------------------------------

Na babickém poli, všeho hojně,

mají tam děvčátka v každém domě,

měl jsem tam jednu, chodil jsem  za nu

čtyři neděle.

(Zpívá se před svatebním obědem)

To babické, to je pole,

to je boží políčko. Zasila jsem rozmarýnek,

vyrostlo mně žitečko.

To boží políčko bývalo mokré, bažinaté. Ovšem těch bažin ubývalo, vysychaly, některé přirozeně samy, až se do toho hospodáři obuli a provedli odvodnění – melioraci. Po melioraci volalo se dávno již. Největší zásluhu o to měl (tak si to myslí a je to částečně pravda) náš otec a Martin Bartošík. Ovšem největším a hlavním popudem a důrazem k tomu byla subvence zemědělské rady, až 50ti procentní. Nebýt toho, ani by to neletělo. Byl to podnik nákladný, jdoucí do statisíců. Náš pozemkový majetek (otcův i matčin) platil za meliorace více než 600K. Meliorace se prováděly v r. 1925 a 1926. Při tom se provedla i regulace potoku Trávníčka (Halenkovského).

Teď je to pole v pořádku a slušně rodí. Ty bažiny! Bývalo jich hodně. Nejmokřejší snad byly Kopečné. Tam je ve spodku rašelina, strašila tam světýlka. Kdysi se tam pochovávali samovrazi, byl to místo ponuré a strašidelnější ještě. Řinčely tam v noci řetězy. Za stařenkou, bábou babicí (šli v noci ze Spytihněva chodníkem) se kotoulala říčice až k lavečce. Že prý tam ležel někde oběšenec říčičář. Jednou tam viděli pasáčci koní (v noci se pásávalo) rakev na povrchu a na ní ležel chlap. To viděl bratr našeho souseda Ign. Čevely Josef.

O hastrmanovy by mohly povídat tetička Snajdarka. To bylo na Zápotočných, byla tam v jednom místě mokřina a v ní nevelká tůň. Hastrmánek ji provedl od Ceron až ke Kudlovicím a tam prý žbluňkl. Tetička to řádně odstonala, div neumřela. Na hastrmany a strašidla se věřilo silně. Někteří ti hastrmani byli zlí a potměšilí, ale někteří byli hloupí.

To jeden převozník, nějaký Marholt (k němu chodíval hastrman na besedu do budky!), dával si s hastrmanem „šťuhélky!“ Marholt držel tajně kladívko a vždycky klepl hastrmana kladívkem po čele, jen to ruplo a hastrman: „Marholte, ty dáváš veliké!“

Každý hastrman „chumlal“ ( tj. huhňal). Hastrman se poznal podle huhňání.

V těch bažinách se rodila zvláštní nemoc. Staří ji říkali „psina.“  Podle všech příznaků to byla bahenní zimnice. Jevila se jako každá zimnice (napřed třesavkou-zimou, pak horečkou). A trpěli jí lidé nejvíce v létě, ve žních. Mnohý ležel v kožichu na slunci v největším žáru, třesavka s ním klepala a nemohl se zahřát. Když pak přišla horká, nestačilo mu chládku. Léčili to jakýmisi lusky, byla to zvláštní rostlina luskovitá, strouhali křen do piva a podobně. Myslím, že přešla sama sebou. K lékařům se s tím nechodilo. Neumřel na to asi žádný, ale mnohý byl zbědovaný až hrůza, holá kůže. Přicházela za tři dny, některá za dva, ta byla horší.  Na jižní Moravě se tomu říkalo „Hodonka.“ I v jedné národní písni se zpívá, (Dívka hrozí synkovi, že přijde naň Hodonka) Tak tahle „psina“ oblažila téměř každého. Časem zmizela. Proč a jak? Myslím, že vyschly jisté lůže, bažiny, kde de larvy těch zimničních komárů rodily nebo přišla na ty komáry pohroma, či se odstěhovali jinam?

To poříčí jižní Moravy se důkladně měnilo. Kdysi bývalo samá bažina a byly to pověstné bažiny.  Uherské Hradiště byla pevnost (hrazené město) uprostřed bažin. Založil ho jeden z posledních Přemyslovců. V kterési válce bylo obléháno pět let a nedobyli ho. (Data mně vypadla!) Bažiny, močály byly nejlepší hradby. Měnilo se to časem. Z bažin se staly úrodné louky, ale ty louky už nejsou tak úrodné, ubývá spodní vláhy, trávy, dobré trávy hynou, hoří.

Tak jde svět.

Spytinovská osada byla také taková tvrz založená na ostrůvku uprostřed bažin. (Roku 1930 se slavilo jubileum jejího založení 1030-1930-900 let) Dost stará.

Starousedlíci v Babicích (jakož i jinde) tvořili dvě skupiny:

1. singularisté, tj. majitelé míst, tj. statků, to byly grunty, čtvrtlány a podsedky
2. druhou skupinu tvořili chapupníci a domkaři. To byli obyvatelé zběhů a Chaloupek.

Cerony a ceroňané, to byla skupina sama pro sebe.

Singularisté byli majitelé „obecností,“ velkých celků: Kopanin, Jezer, Trávníků, Losků a společného selského pastviště.  Tyhle ty velké celky se za časů staříčka Hanáka, když byl mladým hospodářem, dělily mezi jednotlivé členy. Dříve to byla pastviska. Na Trávnících se pásly svině a dělávaly cihly.

V Jezerách se pásávaly koně. Podsedníci a čvrtníci obdrželi obyčejný podíl, sedláci (na gruntech) měli podíl dvojnásobný. Sedlcké podíly jsou dvojnásobné. Selské pastviště se dělilo r. 1923, před tím se tam prodávala tráva. Nepáslo se již mnoho roků. Zbývala ještě naplavenina u selského pastviště za hrází, bývalo tam proutí, to se rozdělilo provisorně loni r. 1940. Všem těmto pozemkům (Trávníky, Kopaniny, Jezera, Losky) se říká obecnost (obecňa).

Domkaři měli společné domkařské pastviště, podíly před asi pozdější Hoferské a Hřádky za potokem. Taky si to rozdělili již před 20 lety.

Osada Cerony (Ciróny!) vznikla v 18 století, když se zakládaly nové obce dělením některých panských dvorů, to byly ty tak zvané Lhoty. Cerony vznikly dělením dvorce, který patřil nějakému šlechtici Ceronimu (Ceroni!) Byl to beztoho nějaký cizák, asi Italián. (obecně se tomu říkalo Cirón, tomu statečku.) V Babicích byl zrušen dvůr. Babičané nechtěli pozemky od dvora, tak byl rozparcelován a přidělen 24 kolonistům. Každý dostal 10 měřic pole a „nová hospoda“ dostala 11 měřic a různé osoby, které tehdy ve dvoře bydlely, dostaly 26 měřic polí. Vznikla osada Cerony roku 1786 a nazvána byla po guberniálním sekretáři Janu Petru Ceroni, rodáku z Hradiště. Jeho rodina byla původem z Itálie. Dvory zrušených klášterů a i státní statky byly podobně kolonizovány jako dvůr v  Babicích a to podle návrhu Raabova. V roce 1786 tak vzniklo nových 24 osad. Těm statečkům se říkalo familie a majitelé byli „familianti“. (podle nadučitele Grunmanna) Jméno je podle bývalého majitele (nikoli, ale sekretáře!) U každé familie bylo asi 10-10 měřic půdy.

Ten tzv. Dvůr je skutečně panský dvorec, ty budovy i průjezd je zachovalý, mohutné kamenné zdi, silné trámy vazebné., to vše dokazuje důkladnou panskou práci (páni ji ovšem nedělali!)

Tam kde je nyní Ign. Gabriel bývala druhdy zájezdní hospoda (ještě starý Gabriel nalévali nebo nájemci). Právo šenkovat tam ještě trvá nebo trvalo do nedávna. Tak tam bydlel tehdy šafář neb správec.

Na Zbězích, tam kde je Hanáček, Tereza Štěpaníková, Hastíčka a ostatní kol v té skupině, tak tam prý býval ovčinec. Mohutnost zdí a důkladnost tomu nasvědčuje, že to byla budova panská.

Dílňa.

Stavení za humny „v Sádkách,“ za Sádkama nazývalo se „Dílňa. Ještě teď se tam říká „v Dílně.“ Dnes jsou to dvě domovní čísla, dva hospodáři (Čech a Viktora) a dva podnájemníci.

Druhdy to byla jedna usedlost, obytné stavení a pak dosti velká budova vedlejší tzv. „dílňa,“ se tlačil („táhnul“ olej).

Majitelem býval (asi před 80 lety Býček, s přízviskem „Dílňař.“ Býček Vincenc, bývalej „hotař,“ (polní hlídač byl jeho vnuk a říká se ím jinak „Dílňářek“ (taky „Čičák“). Když měli staří „Dílňařovci“ zlatou svatbu, tak tam „Dílňářek,“ malý chlapec nesl „berlu.“  Dnes má asi 75 let, je to tedy dosti dávno, a ti byli taky hodně staří.  V dílni se tedy tlačil olej. Zařízení vyhlíželo jakoby ve středověké mučírně. Bylo tam obrovské tažné kolo až ke stropu, mohutné klády lisovací, v koutě ohniště a krb. Dlouhatánské troky s lodí, tlukadla a kdo ví co ještě. Olej se tlačil většinou ze semence, tj. konopného semene, ze lněného méně. Zřídka z ořechů (to byla pochoutka!). Někdo zpracovávali pecky ze švestek (kostkový olej), to velmi málo kdy.

Olej se tlačil v určité dny. To se sešli lidé, každý se svou trochou semence a při tahání si pomáhali. Na tou „lodí“ se surovina drtila, tloukla a třela, až z toho byla mastná moučka. Pak se to pražilo na tom ohništi. Olej se tlačil tedy za horka. Takový olej ale nebyl tak dobrý jako za studena tlačený. Byl cítit (páchl).

Vedoucí dílny se jmenoval „šlahař.“ Byl mastný od oleje a páchl na sto kroků. Neříkalo se mu darmo: „Jsi umaštěný, jako dílňař.“

Když byla jedna hromádka upražena, shrnul ji šlahař do hrstice, nasadily se klády a na povel „No,“ táhlo se spojenými silami kolem a olej crčel. Tak to šlo postupně jedno za druhým a táhlo se někdy až dvě stě zábojů denně. Zbytek po vytažení oleje, takový bochník, neb pagáč slul „záboj.“ To jsou ty pokrutiny, výborné krmivo pro dobytek.

Olejem se mastily pokrmy, smažily se na oleji bálešníky, třeba se ním mazaly boty i vlasy. Ale celkem to nebylo tuze dobré. Ořechový olej, to byla pochoutka. Tehdy se selo mnoho konopí, pilně se přadlo a bylo i mnoho konopného plátna. Chodilo se výhradně v konopném. Byly konopné košile, gatě |(drle), rukávce, fěrtochy, prostěradla, marínky, prostě všecko od plátna. Zažily pradleny, než to všecko opraly, to tekla krev z prstů.

Předlo se tedy pilně, předli všichni, děti i dědečkové. (Napříst dvakrát na třicítku, nebylo mnoho). U Hanáků předli denně přadeno, to jsou dvě kubka po osmi kopách nití. Večer se svítívalo taky olejem. Nebylo petroleje, ani petrolejových lamp. Totiž petrolej už byl, ale nebyl tak znám. Svítilo se tedy olejovým kahánkem.

Později byl na Dílni Hastík – Dílňař. Tetička dílňařovská byla bábou babicí a nás všecky – „chytala.“ Francek dílňpvský (byl v Rakousích) neuměl se dlouho spássat do gatí. Tetička dílňovská říkala: „ Bože, synku, alespoň kdybych se dočkala té doby, kdy se sám opášeš do gatí.“ A dočkala se. Když byl vojákem, povzdechla si: „Jak ten čas utíká. Není to tak dávno, co se Francek – když jsem ho oblékala a opasovala do gatí, a už je na  vojně!“

Když chytala našu Mářu (Maňáščenu) byla již slabá. Po odbytých křtinách si chvíli lehla na lavici, aby si odpočala. Jan „Dílňovský“ sloužil u Varmužů v Koutě, spadl s koně, zlomil si nohu.

Ještě školy.

Nejstarší školní budova byla „stará škola,“ uprostřed návsi č. 60. Byla to mohutná přízemní budova a byla v ní: třída, příp. byt učitele, kancelář (starý pantáta Vinkler tam měl nějaký kupecký krám), byla tam stáj pro býky, obecní šupárna, která byla event. někdy nouzovým bytem pro obecního chudého.

Býček Dílňářek tam býval dosti dlouho. Chodíval ksem k nim na besedu. Ještě tam byla i kůlna pro stříkačku a obecní kočárek, to všecko pod jednou střechou.

Nová školní budova u silnice, vedle hospody se stavěla, než se náš táta ženil. Je to trojtřídka, s bytem pro správce, kabinetem a světničkou pro industrálku – učitelku. To po čase zase nestačilo. I stavěla se ještě jedna škola, vlastně přistavělo se patro na starou budovu č. 60. Byly tam dvě třídy v patře, v přízemí kancelář a pošta. Pak se to upravilo na čtyřtřídku. Teď máme v Babicích obecnou pětitřídku (se čtyřmi třídami). A od roku 1922 školu měšťanskou v budově u silnice trojtřídní s bytem pro ředitele, kabinetem a sborovnou.

Přibližně s novou školou (u silnice) se stavěla i fara ve Spytihněvi a Babice jako přifařená obec musela přispívat svým dílem nákladu.

O to se právě hádávali, náš táta se staříčkem Hanákem, že stařeček nevyplatili faru a školu, a že on to musel platit, když se přiženil svými sirotčími penězi. Tohle bývalo často na talířku, do omrzení.

Za mé paměti byl správcem obecní školy Maxmilián Grundman, Hanák z Hulína. Došel do Babic ze Svárova, v Babicích zestárnul a odtud šel do pense. On první zaváděl v Babicích divadelní kusy. Hrával obvykle nejraději vánoční zpěvohry o narození Páně, takové prostonárodní nebo lyrické pohádky.

V jedné zpěvohře jsem taky účinkoval. Hrávalo se ve třídě ve škol. budově. Později ochotnický spolek hrával na svém jevišti v hostinci vedle školy. To byl již repertoár rozmanitější.

První představení, na které jsem se odvážil jako „dospělý“ byly „Nové Amazonky,“ čili „Ženská vojna.“ To jsem měl patnáct let.

Nejstarším a nejzasloužilejším hercem byl Kašpar Varmuža, obuvník a starý mládenec z Huštěnovic. R. 1914 dostal čestný diplom za své nezištné služby ochotnickému divadlu. Jiným dlouholetým hercem byl kupec Josef Vinkler, tomu výborně seděly role komické.

I jeho žena Apolena krásně hrávala. Podobně též Frant. Abraham. To byli nejstarší a nejvěrnější z ochotnické gardy. Hrávalo se pod ofic. titulem: Čtenářskohospodářský spolek.

Mám doma starou, prastarou fotografii, z které mám upřímnou radost. Je stará, zašlá a špinavá, ale přece cenná.Jsou na ní zakladatelé čtenářského spolku. Všichni význační staří hospodáři a sousedé. Tenkrát nebyli staří, byli to muži v nejlepších letech. Nevím, v kterém roce to bylo. Hádám, že tak kol roku 1871. Jsou tam milé známé postavy, několik jsem jich neznal. To jsou ti, co umírali mladí.

Jsou tam: Venzl Hastík, vedle neznámá tvář, Frant. Maňásek z Rohu, Škrabal (neznal jsem ho), zase neznámá tvář, pak mlynář Neuman (obecně Najmón), Šústal Zběhovský, uprostřed stařeček Hanák, Polda Janíček, nějaký (vochtr), Žanek Rörich, hostinský a řezník (v zástěře s ocílkou), kmucháček Škrabálek v lajbli, Florián Maňásek, Fabián Hastík, Navrátil a ještě jedna tvář. Mezi nimi byl ještě Hráček a Čechmánek. Sedláci jsou v kožiších a beranicích, vyjma Škrabálka a Fab. Hastíka. To byli zakladatelé čtenářského spolku, ale pochybuji, že by mnoho četli. Přese ale se to semínko ujalo a vydalo ovoce.

Naši stařeček psát neuměli, jen se kurentkou stěží podepsali. Číst uměli, ale těžkopádně. Nejraději četli „grónigy,“ staré historie švabachem tiščené, takové pohádky hrůzostrašné. Mnoho na tom nebylo, mělo to cenu jen jako kulturní dokument své doby.

To byla lektura našich babiček a prababiček. Stařenka četli trochu líp. Taky tam měli špalíček jarmarečních písní, které měly většinou stejný začátek a zpívaly se „známou notou.“ Obsah byl skoro stejný: o vraždách, mordech, nějaká zamilovaná, některá pobožná.

Byly některé tuze staré, snad hned z konce osmnáctého století. Když se koupila nová písnička, přišila se ke starším a špalíček utěšeně vzrůstal. Taky jsem se v tom přemítal a četl jsem je, myslím dříve než pořádnou školní četbu.

Pak jsme čítávali staré kalendáře. Byly to kalendáře Moravany (Moravan) a bylo v nich slušné čtení. Všecko se to časem potratilo, poslední kousky, když se upravoval výměnek pro Bednaříka.

Stařenka četli dosti slušně, ale kladli nesprávný přízvuk nebo četli jednotvárně, uspávavě. Nám se to líbilo, bavilo. Ukolébalo to do snění.