Obrazy F.N.

Jan Vrba: „Jiří z Poděbrad.“ Historický román

Četli jsme (zatím dva díly) a cítili jsme potřebu, nutkání, povědět si něco upřímně o tom díle. Je to dílo mohutné, tři svazky, každý asi o 600 stran, tedy mohutné i objemem i obsahem. Je pravda, že jsme příliš malí a nejméně k tomu povolaní, abychom něco kritizovali. Kritizovat nechceme, ale povědět své osobní mínění, to snad každý může.

Historický román. Nejprve bychom si měli povědít, co je to román. Jdeme na to trochu školácky, že? Román je tedy umělá literární stavba, ve které se vyvíjí děj a děje postupně a při tom se rozvíjí do detailů i do episod, které by po případě obstály i samy o sobě jako samostatné povídky.

V románě nepřichází nic ucelené, hotové. Tedy ani charakteristika, povahy osob, charaktery, všecko se vyvíjí, roste, zraje, uceluje se, vyhraňuje na rozdíl od povídky a novely, kde osobnosti a charaktery vystupují již zralé, hotové, ucelené.

Dále: román nám líčí i vnitřní život člověka, jeho duševní vývoj, zápasy i pochody a taky jeho nejintimnější soukromí. A zde jsme u toho, co jsme chtěli říci: „Jiří z Poděbrad Vrbův jest, abychom tak řekli, příliš historický a při tom přece jen málo beletristický. Ta historičnost je tam až příliš podrobná a tady dílo je ,je jako důkladné historické pojednání, ale od přísně historického a vědeckého liší se tím, že je hojně protkáno obsáhlými beletristickými vložkami a jako vědecké dílo postrádá stal. I hist. Dat.

Druhá věc: Jak málo nám toho povídá o Jiřího vnitřním, soukromém i rodinném životě. Jiší je zde hlavně jen diplomat, politik, hlavně politik.

Že byl i dobrý otec, manžel i společník, to nám román sice taky napovídá, jen tak episodicky. A pak málo se toho dovídáme o jeho rodině, o dětech. Jeho nejstarší syn Boček ten je stále někde v zákulisí, o tom víme jen, že tam někde jest, ale nic více.

A jaký byl jeho Viktorin? Zase nevíme. Že byl statečný, účastnil se dobývání Vídně jako velitel oddílu, a tu i tam vystupoval vojensky, to je vše. Ale jaký byl osobně? To nevíme.

To nám tedy zde schází: Vnitřní i intimní, rodinný, soukromý život, aby byl román úplným, dokonalým románem. Těch historických podrobností je tam, podle našeho soudu, až příliš mnoho. Ještě bychom chtěli podotknout, že spis. Histor. Románů si dovolují tu i také nějaké menší úchylky od skut. Pravdy v ….. důležitých podrobnostech.

Kolik si jich dovolil Vrba, to tedy nevíme.. Možná že žádnou.

Jinak ale, je Jiří vykreslen jako celý muž, charakter, pevných zásad, od kterých nikdy neustoupí, zbožný, ale nikoli náboženský fanatik a tolerantní.

A při tom moudrý, chytrý, prozíravý politik a diplomat prvého řádu, který rozuměl lidem i jejich slabostem, uměl podle toho v pravý čas jednat. To ostatní, podrobnosti jeho diplomatické kariéry, úspěchy a nakonec neúspěchy, zklamání, to už sem nepatří, o tom jsme nemínili psát.

Ještě několik slov k tomu: Je to náš soukromý názor a nechceme tvrdit že je správný a neomylný. Naše úvaha a kritika pochodí jen ze srovnávání s jinými hist. Romány, kupř. s Jiráskem, Wintrem. U Vrby mně zde schází ty episodické vložky, které nejsou snad podstatné a pro stavbu díla mnohdy i bezvýznamné, ale ony právě jaksi oživují a zpestřují celý obraz, stavbu a bez nich je dílo jaksi – řekl bych – enámé, málo – nu – živelné. Ať mi páni kritikové odpustí.

Ale, co je vlastně život: Je to obraz složený z úlomků dějů, pestrá mosajka, z blízka hleděno, roztříštěná ale z odstupu harmonický celek. Nu, tak nějak jsme si to myslili.

Ale dodávám na omluvu: Nejsme neomylní! A k omylům se rádi přiznáváme.

Teď něco o panu spisovateli Janu Vrbovi.

Přiznáváme se, že jsme si chtěli o něm již dávno něco povědět.

Jan Vrba je lesník, myslivec, ne sice přímo svým povoláním, ale výchovou, vzděláním a svou láskou k lesu, přírodě. Miluje les, přírodu, miluje myslivost a to vše se obráží i ve většině jeho děl.

První dílo které se nám dostalo do rukou byl jeho „Les.“ V tom, zdálo se nám, jakoby byl Vrba celý.On zbožňuje les, miluje stromy, přímo je personifikuje, dává jim lidský žít, cítit, milovat i strádat a trpět a prožívat tragedie. Jak jedle plakala, strom jenž ronil slzy.

A miluje i ty lesáky, myslivce, dřevorubce, pytláky, pytláka, který z ulovené zvěře vyvrhne horké kouřící srdce a obětuje je s vášnivou extází, pohanskému božstvu na napřažené ruce.

Jeho myslivci a lesáci jsou vášniví milenci, plní nespoutatelné erotiky, ale někdy i podivní asketové, odříkající se z důvodů normálnímu muži ne zrovna jasných radostí milování.

To jsou právě povídky v jeho jiné knize: „Mučedníci,“ mučedníci lásky, řeklo by se. Lidé, kteří dovedou být po celý život v ústraní, být věrni milované bytosti a nepřiblížit se ji, až před svým skonem (Jan Slavík?)

Je to dávno co jsem ji četl, mnoho se zapomene a silný dojem zůstal.

Vrba byl plodný spisovatel, napsal těch románů mnoho. Jenže i zde by se snad dalo říci: méně bylo by více.

Podle slova u kritiky vážné i méně vážné o jeho řemeslných románech, o práci mnohdy příliš povrchní, kvapné. Něco na tom snad i je. Pracuje-li se něco nakvap, nelze to dosti procítit, promyslet.

Nu, zde bych soudit nechtěl. Pouze bych chtěl podotknout, že v jeho pracích je příliš volné, nespoutané erotiky. V přírodě je jí ovšem taky dosti, a ta se nedá spoutávat nějakým lidskými mravními a umravňujícími zákony.

A pak je tam i dosti jakési, řekl bych, posměšné nevážnosti k věcem církevním, náboženským. Vrba je volnomyšlenkář a svoje osobní názory dává i ve svých dílech dosti neostyšně na jevo. A proto je asi tak málo oblíben u kritiků: „katolicko – lidových“ A od nich snad vyšel ten kritický názor o „řemeslných románech.“

Co se týče jho líčení přírody, toho, jakou přírodu vidí, jak se do ní v cítí, jak ji prožívá a chápe, jak má bystrý a jistý pozorovatelský smysl, o tom snad netřeba kritiky. V tom je právě on, Brba myslivec, tak jak to myslivci dovedou. Pravím myslivci, ne lesníci. Lesník je úředník, který lesní přírodu přepočítává na kubické metry dříví. Myslivec přírodou, lesem žije, on vidí a cítí.

V té jeho erotičnosti je cosi faustovského, satyrského, kentaurského. Jako by k tomu lesnímu ovzduší, prostředí patřila a proniká právě v těch dílech z lesa a kolem lesa: V Dražinovské hoře, v Nejsilnější vášni, Mysliveckém deníku, v Zeleném šeře, v Madlence z Pece. Je to erotika Vrbovská, přirozená, nespoutaná, satyrská, dionýsovská a nikoli tedy nemorální. Je zajímavé, že ve Wikipedii ten román Jiří z Poděbrad není uveden.