Obrazy F.N.

Tak! No – tak!

Udělali jsme pořádnou přestávku! Zima bylo, přestali jsme, - a začínáme, a je zima opět! Dnes máme osmého října! Dlouhá doba, pěkná doba. Za půl roku co všecko se přemlelo! Je toho dosti, kdyby si jeden vše pamatoval a na vše si vzpomněl. Letošní rok – vlastně teprv půlrok, ale od jara do podzimu, to už je vlastně celý rok.

Jaro – léto – podzim – to je život, růst a zrání. Zima, mrtvý klid a umírání. Je to tak, pane milý? Ale nač to vzpomínat! Co bylo, to není již a jakoby to ani pravda nebylo. Jenže koho ten život v roce citelně ponavštívil, ten to na své kůži dobře cítí a nelze mu zapomenout.

Například, že umřeli kmucháček Bednařík, to je více než pravda.  Oni to už ovšem nechtějí ani si to nepamatují (či mají mrtví paměť a cit?), ale ti co pozůstali po nich, ti to ví zajisté až příliš dobře.

Dobrého, hodného, pracovitého člověka každý vzpomene rád, co by ne? (jak povídali tetka Anéša!) A že byli kmucháček dobrý člověk, kdo by o tom pochyboval a kdo by to popíral? To musí uznat každý a potvrdit, že to byli přejkladnej člověk, dobrej nátury a přejnej.  Že se rádi napili, co je komu do toho? A kdo by se rád nenapil? (Fr. Bednařík nar. 26/8/1880, zemřel 10/8/1946, otec Antonína-policajta).

Tak chudačisko skončili jaksi náhle. Vzali to zkrátka – moc zkrátka. Ani tu poslední štamprličku si nemohli vypít již. Osud zabránil. Inu, srdce není žaludek a srdeční mrtvička, ta nešpásuje!

Já, víte ne, že bych tento – kdesi  - cosi. Nechci zlehčovat jejich památku i toto. Já si jich příliš vážím, a vždy si na ně v dobrém vzpomenu.

Že píšu jaksi makaronsky, upadám z vážného do nevážného tónu, to už mně prosím odpuste.

Letošní rok byl ve znamení sucha. Sucho bylo celkem celý rok, ale z jara to bylo povážlivé a místy i katastrofální. Bylo se nad čím pozastavit i pozoufat. Pro hospodáře je to velmi špatné, když hrozí nedostatek, bída. Hlavně nedostatek píce, to je věc velmi ošemetná. Inu, bylo to, bylo.

Teď už je tedy ten podzim v půli října a zdá se, že – že se to počasí zase nezachová. Začíná pršet, teď kdy by měly být časy. Ovšem deště bylo potřeba jako soli na to setí, ale mnoho práce ještě čeká a na tu je třeba dobré počasí.

Jenže ta příroda to nikdy nedává tak jak by si to lidé přáli a potřebovali to. Popršet, popršet a být zase hezky.

Co dělat, když my si neporučíme a sami si nepomůžeme. Na ty věci jsme přece jen hloupí a nemožní. Ona ta technika, lidský důmysl a možnosti jsou neobsáhlé vynálezy, divy a zázraky techniky ohromující, ale jedno, počasí dělat, to se lidé nenaučí. Zde jsou stále odkázáni a vydáni rozmarům přírody (či Prozřetelnosti?). Jednomu je to příroda, jinému Prozřetelnost, řízení Boží.

Tož to o tom počasí.

Letos bylo těch pohřbů přece mnoho, abychom se vrátili zase k tomu lidskému. Je pravda, že umírali většinou staří lidé, ale nebyli zase všichni tak staří, aby si zde mezi námi nemohli ještě pobýt. Já si již ani nevzpomenu, kdo to všecko byl. Nějak mně ta paměť vypovídá.

V poslední době se zase roztrhl pytel se svatbami a to je dobře. Jen tak dále mládenci, jen do toho a „Pane Bože, houšť!“ To je velmi dobré, to je bohu milé počínání. Měla svatbu Líba Lah. A bude se ženit Frantík Abr. A brzy to bude, 27 – 28 ve svátek samostatnosti. Tedy přece se toho odvážil „osmělil se!“ Však si již dosti navybíral. Nu, nechci mu křivdit a ani pomlouvat, vždyť jiní si vybírají ještě více a přece, nu – kde nic , tu nic! Nežeňové! Staří mládenci! Je to nad! Jedni si namlouvají, že jsou ještě mladí, jiní zase, že jsou již staří a ti třetí, ti si prostě jen namlouvají a balamutí děvčata. Žeť tomu tak, páni milí?

Člověk si myslí všelicos ačkoliv by si raději neměl myslit nic. Ale když ono to jednomu nedá. Co dělat?

V létě, začátkem žní byla zde na návštěvě Fr. A nevěsta. Tehdy již nevěsta zaslíbená! Hezké děvče, milé děvče a zdá se, že i dobré. A mladá! Zdála se skutečně ještě mladší. Zdá se vskutku ještě mladší. Frantík si uměl vybrat, třebaže je filosofem.

Rozhodně si vybral líp než J – a a svého času Kv – a. Každý to říkal a já to – tož taky. A proč by né, když je tomu tak.

Nelíbí se mně, že tam zase prší. Stále bude pršet? A to bude chyba! Vzpomínám si, že tak pršelo když, byly hody v roce 1939. Ano, bylo to tehdy a byly to hody orelské, pořádala je orelská jednota.

I letos mají být hody, hody sokolské. Jenže nejsem tím tuze nadšen, ačkoliv mi po tom nic není. Bylo však letos těch zábav a slavností již tolik, že se mi to zdá přece jen příliš mnoho. Všeho moc škodí!

Stále jen slavnosti, zábavy, oslavy, muziky, tancovačky, konce tomu není, kdy ti ledé toho budou mít dost, kdy se toho nasytí?

Vždyť to už je, no – jak před potopou světa. Tancovali, už jim voda tekla za holénky přepotopních bot.

Nedivím se těm mladým, kteří nemají jště zralého rozumu, ale ti dospělí, starší a staří? To je zlé, och, velmi zlé! Já se jim divím.

Prý Sokol potřebuje peněz, musí je nějak sehnat, vydělat. A tož jen takovým způsobem, tancovačkou, hopsáním a halekáním? Jinak by to nešlo?

Či to je úkolem, posláním Sokola? Vždyť při tom, při takové příležitosti se mládež a hlavně mládež, svádí k hýření, utrácení, k pití, což je velmi špatný příklad.  Ať někdo řekne, že to není pravda. A pak, co, co šatů se při tom splesá!

To-li by mělo být účelem a posláním Sokola., lépe bylo, kdyby nebyl (aby ho ten vzal!) Kulturní poslání, kulturní podniky, dobré divadlo, nějaký ten koncertíček, poučná přednáška, akademie, to ano. Ale tancovačky, hopsání? Ustavičné?

Někdo namítne, že jsem škarohlíd, nepřeju mladým zábavy, vyražení. I proč ne, přeji a rád. Je prý to křísení a udržování národního svérázu, starých dobrých zvyků, národopis. To je všecko hezké! Ale už jsem řekl: všeho moc škodí.

Dobrého pomálu. Jinak je to zneužívání, znesvěcování. Ani ta doba není k tomu příhodná. Práce potřebujeme, práce, šetrnosti a ne opak!

Já vím, stávám se nesnesitelným, bručivým a hubuji na vše, odsuzuji vše a nic mi není vhod. Ale když ono, co je to platné, je toho a bylo toho přece jenom mnoho, těch zábav.

Je to všechno již k požalování, politování. Lidé jsou příliš lehkomyslní, chtěli b jen užívat, užít co nejvíce, dnes a hned. „Co můžeš užít dnes, užij a na zítřek neodkládej!“  „A po nás ať přijde potopa,“ myslí si mnozí.

Není ta dnešní doba taková, aby se mohlo žít, žít lehkomyslně, povrchně, užívat a nemyslit na nic. Není ještě vše, jak by mělo být. Ještě stále jsme vybrakovaní (prázdné jsou naše komory a zásobárny). A ani to ostatní se mi nelíbí. Politika! Politické nebe se chmuří a jsou obavy, aby nezahřmělo.

Jsou lidé, kteří – ale nač to povídat. Stejně je to houby platné. Nebýt spokojen, mluvit o válce, která prý je nutná atd. a při tom – Ja víte, kdybych opravdu myslil a věřil v to, nač mnozí myslí a povídají (ti arcikritikové), jistě že by se mi tancovat a helekat nechtělo.

Včera si zase popršelo a jak! No, už je toho na dnešní dobu více než dost. A je zima, tuze zima. A máme teprve 10. Října 1946. Trochu brzy. To loni bylo jinak teplo! Práce v poli se zdržuje a opožďuje. Trochu špatné je to. Někteří nemají ještě ani zaseto. Inu, co dělat, nedaří se vždy ten podzimek stejně a pěkně.

-------------------------------

To počasí stále stejné. Nemůžeme říci, že by bylo právě pěkně. Tož, neprší, dalo se na časy, ale chladno, chladno – dnes vyloženě zima. Letos je to – aspoň pro mne opravdu špatné. Bůh ví, jak já to letos – tu zimu předržím. Ona však ještě není a měla by přijít až za dva měsíce, podle kalendáře, a už je tak špatně. To loni bylo jinak, říjen byl dosti příjemný, i ten začátek listopadu. Zel, oh, velmi zle! Dnes je, tuším že 16. Října, ne? 1946.

Co je nového? A zdá se, že nic, to teprv bude. A co pak? No přece ty hody slavné a pak ta svatba, ještě slavnější.

Tož hody teda budou. No, však už se činitelé připravují, už se shání, chystá aj ten sýr a aj to ostatní. Tož, ať si. Kdo chce helékat a natřásat sebou, ať si natřese a vytřese. Pán Bůh s nima a zlé – na Halenkovice.

-------------------------------------

Tuhle jsem četl Nezvalovo drama „Manon Laskaut“ pořízené podle franc. Románu abbé Prévosta. Je to věc pěkná, velmi pěkná. Neví ani v čem to kouzlo a půvab spočívá. Snad je to i  v tom typickém Nezvalovském verši, který tak rytmicky a zpěvně a krásně se deklamuje. Ale celkem – je to tedy velmi poetické, řekl bych, třeba látka, děj je ze světa trochu nemorálního. Manon! Manon Leskaut. O její minulosti, než vystoupila na scénu, nevíme toho téměř nic. Leda že byla nevázaná a snad již trochu (či více než trochu) zkažená. Že měla paklíče a v noci se tajně ztrácela z domu. Proč, kam, za čím? Naskýtá se otázka, co byla více: lehkomyslná, naivní, zkažená, neřestná, že tak snadno podléhala mužům? Des Grieux ji nazýval hříšná světice, či svatá hříšnice. Velmi jej milovala a přece se mu tak lehce zpronevěřovala. A jak ji miloval on, že jí znovu zase odpouštěl! Ona po něm žádala jen věrnost duše, ale on po ní i věrnost tělem. Jaká by to byla věrnost, když by se o tělo měl dělit s někým jiným? A tak její lehkomyslnost, neřestnost ji uvedla do zkázy, do žaláře, na smrt.  Poslední jednání je nejkrásnější, nejdojemnější, její poslední chvilky, smrtelný zápas a jeho zoufalství. Tehdy až poznala tu velkou, opravdovou lásku, která vyvažuje vše (Poznala nebe, anděla božího a ten anděl byl živý!) „Ať žije krása kocoviny! Nebuďte hoši jako třtiny!“  „Ó Tibergi, ó des Grieux! Na shledanou! Ne, adieu!“

--------------------------------