Obrazy F.N.

V sešit

Různé poznámky

Středa poučila! Poučila koho? Zdá se, že tam kde měla poučit, nepoučila nikoho. Odpovědné činitele, ty, kteří mají moc a autoritu v rukou a mají dbát nad pořádkem a vývojem věcí.

Středeční demonstrace, naše vysokoškolské studentstvo milé. Bylo těch demonstrací třeba? A kdo začal? A následky? Že někteří lidé spínají ruce a chytají se za hlavu, co tomu řekne cizina?

Hm, cizina. Je dvojí měřítko, jako jsou dvojí lidé a dvojí názory na takové věci. Ti, kteří přejí upřímně pokroku a řádnému vývoji věcí u nás, soudu těch se tedy bát netřeba. A ti druzí? Však víme kteří. Kteří nepřejí sociálnímu pokroku ani doma a potírají ho všemi prostředky, které jsou v jejich možnostech, o to zase dbát nemusíme.

Přenáška majora Šofra! Habilitační přednáška před posluchači vysokých škol. Řeklo by se, že taková přednáška musí mít vskutku vysokou úroveň, musí být skutečně vybraná a být povznešena nad stranické, nu, řekněme štvaní. Pan docent se vyjádřil, že důstojníci musí vnutit národu svou vůli a dále mezi jiným se dotkl urážlivě dělnictva a pracující třídy, které nazval bandou šmelinářů, povalečů a lenochů.

Tak prosím: jedna věta, zatím nám stačí a podívejme se na ni trochu zblízka.

1): důstojníci musí vnutit národu svou vůli. Co to znamená? Doslovně vzato znamenalo by to vojenskou diktaturu. Je otázka, je-li zde armáda pro stát, přesněji pro národ, občanstvo, anebo národ pro armádu. Napřed byl národ a pak teprv armáda a ovšem i důstojníci. Armáda je zde proto, aby chránila národ a dávala průchod vůli lidu, z jehož členů je složena.

Tedy ne naopak, aby národ, lid respektoval vůli armády (důstojníků, jak řekl pan major Šofr). Nestojíme-li o žádnou diktaturu, tedy o vojenskou nejméně.

Z které vrstvy se rekrutují důstojníci? Nu, zajisté, že ze středu vzdělaných, studovaných lidí. A když tato vrstva vzdělanců, tedy i ti naši vysokoškoláci budou od začátku ovlivňováni a vychováváni takovými lidmi jako je major Šofr, který je dle své přednášky vyložený reakcionář (ani ne zakuklený), tedy co z nich bude? Zase jen reakcionáři a zpátečníci. A až z nich budou ti důstojníci, tedy se to zpátečnictví uplatní a bude bujet hezky i v armádě a důsledek toho                                                      ? Armáda reakční, podle srdce těch Prchalů a všech jejich zjevných a tajných přívrženců.

A my potřebujme armádu lidovou, demokratickou, spolehlivou armádu, která by v kritickém okamžiku stála za lidem a hájila to, mu po právu náleží.  Ono to není hloupě vymyšleno: Zpracujme si pomalu inteligenci, zpracovaní inteligenti, důstojníci si zase zpracují armádu a ta bude naše a my budeme mít oporu pro naše nekalé rejdy! Nemáme pravdu?

Druhá věc. Štvaní proti dělnictvu, opovrhování prostými pracujícím člověkem. Je to smutný případ, když se studující, mládež dá strhnout k něčemu takovému. Zase musím říci: pěkná demonstrace! Nehledíc k tomu, že velká část z nich vyšla (nebo jejich rodičové) z téhož prostředí. Ale to je, jak bych to už nazval? Povýšenectví, nafoukanost, velikášství!

Student, dělník! Kdysi měli velmi blízko k sobě a demonstrovali společně za zájmy, které jim přece nebyly tak docela společné, ale byla zde jistá solidarita, porozumění. Dnes demonstrují proti sobě. Proč? Štvaní, rozeštvávaní. Práce těch, kteří se skrývají někde v zákulisí a nechají druhé se – bít za svoje zájmy.

Řekl jsem: povýšenectví, nafoukanost, domýšlivost na svoje vzdělání, na svoje, nu, řekněme: společenské přednosti, na trochu těch vědomostí.

Ale zase čertovo kopýtko: Co bude z těch studentů, posluchačů techniky v civilním životě? Nu, budou z nich inženýři, doktoři věd technických, ředitelé, techničtí odborníci a následovně šéfové, vedoucí dělníků. A jaký bude takový inženýr, učitel, dobře zpracovaný již se škamnech vysoké školy, zpracovaný zakuklenou kapitalistickou proti sociální reakcí?

Velmi povolný, pohodlný a velmi ochotný nástroj kapitalistických magnátů. Studenti se nechají zpracovávat a už jsou dobře zpracovaní. Dali se nachytat na syrňák.

Že proti takové stylizaci přednášky páně Šofra se ozvala reakce dělnického listu, tedy právem. A musel se proti tomu ozvat každý, kdo má trochu citu a vědomí povinností pro stát, pořádek a přeje tomu pokroku a práci pro lepší příští pracujícího člověku.

Co byl dále, to je známo. Že páni studenti si došli demonstrativně před redakci v celém, několika set hlavovém zástupu a žádali na redakci odvolání a omluvu panu majoru, docentu Šofrovi a že nepochodili atd. to jsou věci.

Dostal-li některý při tom, jak praví z druhé strany, po pleci a po čepici, nu, však právem, byl-li hrubý drzý. Byly demonstrace, při nichž tekla krev. Myslím, že jim patřilo nepoklonkovat a poslat je nazpět do škamen.

Že demonstrovali dělníci, kdo by jim to mohl zazlívat? Kdo se nechá urážet veřejně?  Někdo zde musel zakřiknout takovou provokativní troufalost. A troufalost to je. Jenže vždyť ten iniciátor zůstane skryt. Co bude dále, zatím se neví. Ale že to není ještě všecko, to je jisté. Je zajímavé, jak si ti podvratní a rozvratní činitelé začínají troufat. Dokud u nás byla rudá armáda, žádný ani nedutal, každý byl skryt a zbaběle zalezlý mlčel. A sotva odešla, jakoby se s nimi byl pytel roztrhl.

Podle mínění takových lidí, ten dělník má být jen trpělivým tahounem, mlčícím strojem, aby jen a jen pracoval, vše mlčky přijímal a k ničemu slova neměl a v ničem aby neměl práva rozhodovat.  My pak, my, co jsme vyseděli pár let ve škamních vyšších škol, my jsme páni, my poroučíme, rozhodujeme a ty umouněnče, ty lůzo, ty se k nám nepřibližuj, nepovažuj se nám ani trochu rovnat!  Neboť jen my jsme sůl země, my vyvolení a povýšení nad tebe! A ty jsi jen hlína, chamraď, lůza!

Proč se nad tím tak rozčiluji, proč to stále myslím? Mohl bych říci, a co je mně potom, vy tam si dělejte, co chcete, třeba i hlavy si pourážejte. Jenže člověku to nedá. Nelze zůstat stranou, zůstat netečným, lhostejným divákem. Jde tady o mnoho, příliš mnoho. Reakce zvedá hlavu. Ono, já vím, je to frázovité a opakuje se to až do omrzení. Ale bohužel, pravdivé

Reakce, co je to reakce? Zpátečnictví a reakcionář, tedy zpátečník. Člověk, který nepřeje pokroku, přirozenému vývoji a spádu věcí a událostí. Chtěl by, aby bylo a zůstalo vše při starém, aby se nic neměnilo, zvláště tam, kde jde o jeho to lepší o jeho výsady, práva, statek, bohatství. O to lidé nejvíc bojují, aby uchránili pro sebe výhodné pozice, třeba je to nesprávné a na úkor těch druhých. Ono se to velmi často odívá, ten odpor, krásnými slovy, že je to i nezákonné i nespravedlivé a že to poškodí celek, stabilitu, prosperitu, zahraniční obchod a úvěr a kdo ví co.

Kdyby to bylo částečně pravda, tak to přece nelze se před tím takovým přelomem zastavit, neboť vždycky taková radikální změna působí jistě poruchy a nesnáze. To potom by se nikdy nic nepovedlo, nic nového a vše by muselo běžet stále po staru.

Tedy ta reakce. Je všude a vystrkuje hlavu a příliš hrozivě. A nedej bože, abychom se zase dočkali nového Mnichova. Ten by byl horší, mnohem horší a byl by hrobem naší samostatnosti a snad (ba jistě) i našeho bytí (národní existence).

Tihle Angličané! Je tam u vládního vesla labourparty, tedy strana dělnická, sociální demokracie. Nu, když strana dělnická, tedy by se řeklo, že budou provádět politiku dělnickou nebo víc socialistickou – a zatím, co? Jejich zahraniční politika je stále stejně imperialistická! (vytkl sám jeden jejich strany poslanec). Proti fašismu a nacismu bojovali a nyní? Mají ho doma a hýčkají ho ve Španělsku, v Řecku. Socialistická vláda pomáhá udržovat proti social., proti demokratický kurs! Není to  - směšné? Bylo by, kdyby to nebylo smutné a k zlosti.

V Řecku udržují angl. Vojenskou posádku, která velmi dobře pomáhá u vládě stranám tzv. pravicovým, což je téměř fašismus (lidé kteří spolupracovali s Němci), nu, a – jsou tam poměry, že lidé již odsouzení, nu pro tu věc, se dostávají velmi snadno na svobodu (umožňuje se jim útěk ze žaláře).

A příslušníci stran, těch tzv. levicovatějších, musí se skrývat po horách. Pěkný obrázek. Franco by už taky dávno zmizel ze Španělska, kdyby mu nedrželi palec. Ale na to právě on spoléhá a hřeší. A fašismus tak kvete vesele dále a demokratičtější občané se vesele zavírají a vězní dále.

A tam u nich doma, v Anglii také ta jejich social. Politika vázne. Zdá se, že toho mnoho neudělali. Jsou konzervativní všude a ve všem. Měli provést postátnění velkých bankovních závodů a snad, nevím, nějakých dolů a zdá se mi, dopravních linek, a – nejede to. Jakoby se báli do toho kousnout, či někomu neublížit? Aby se vlk nažhral a koza zůstala celá?

Naši reakcionáři (a zakuklení kolaboranti) štvou proti vládě a proti sov. Svazu, našemu spojenci a patronu. Máme se prý obrátit proti Rusku zády a přimknout se těsně k záp. Demokraciím, Anglii, Americe. Vůbec ten sov. Svaz je tuze pálí a nemohou mu přijít na jméno.

Já bych na Anglii mnoho nesázel. Už jednou nás opustili a nechali na pospas Hitler. Německu. A což, docela dobře to mohou udělat znovu! Anglická politika (ať se mluví o anglickém gentlemanství) je takové chytráctví.

Co se děje v Anglic. Okupačním pásmu? To se děje: Nejprve Angl. Vrátili Němcům pendreky, potom zbraně a teď po nich Němci z vděčnosti střílejí a přepadávají a vylupují vlaky, které vozí zásoby pro Angl. Okupační oddíly. A lup prodávají na černém trhu. Takoví jsou Angličané. Mazlí se s němci a tuze jim povolují. Jen aby to nedopadlo jako po první svět. Válce.

Američané z Evropy odejdou, Angličané se s němci smíří, začnou se s nimi paktovat, Němcům narostou rohy a pak, co pak? Pro nás? Nejlepší držet se těch, kteří mají u Němců nejhorší vrub a nikdy jim neodpustí. Nemohou jim odpustit a smířit se za ty obrovské škody hmotné i a lid. Životech.

Už jsem jednou řekl: Vysokoškoláci jsou vrtáci a stádo oslů! A patřilo jim napohlavkovat jako klukům! Posluchači prvního ročníku! Dvacetiletý mladík není ještě zralý muž s celým uceleným rozumem, ale není již chlapec, aby nechápal a nedovedl uvažovat.

 S tím norimberským procesem se dělají dlouhé (1946) okolky. Nemá to konce. Budou to protahovat a natahovat tak dlouho až jim ti zatracení chlapi utečou. Však už se prý cosi takového chystalo, nějaké spiknutí. Chlapíci jsou jedenkrát vinni, tak jaké okolky? Pověsit a věc je odbyta.

Amerika! Země svobody a práce! Generální stávka, jaké kontinent ještě neviděl, vyjma snad gener. Stávku v Anglii roku – kdy to bylo? (1926?) A skončí to jak to skončilo v Anglii, kde nic, tu nic. Těžký zápas, kde mají velkokapitalisté, trusty, kartely, průmysloví a peněžní magnáti (králové!) tak pevné posice a oporu ve vládě. Řekne se: stávka, nyní? To je národní sebevražda! Utrpí tím všecko, jde to až na kořeny společenského řádu. Je ohrožen ne jen provoz, ale i bezpečnost, veřejné zásobování, společenský řád, životy občanů (nepřímo).

(A nejvíce jsou ohroženy žoky peněz těch magnátů, jejich obrovské příjmy a jejich výlučné a neotřesitelné postavení)

Vlád, kongres, ti budou při nich a proti stávce. A výsledek? Fiasko. Než by dělnictvu přidali 16% na mzdě, poženou to do krajnosti. Vydá se zákon proti stávkám, proti odborovým organizacím a pak – potom budou dělníci zase jen obrovským stádem bez práv, bez hlasu – hlas volajícího na poušti, který nikdo neslyší.

(Fráse, samé fráse! Ale co je to, ta novinářská mluva, řeč vyjadřování? Zase jen fráse. Ve frásích se učíme, ve frásích čteme, přemýšlíme i se vyjadřujeme. Dejte nám jiný slovník? A zase to bude frazeologie.)

(A´t si jsou to fráse, jen když je to upřímně myšleno a tak se to i cítí. Myslíme hlavou, mluvíme jazykem, ale cítíme srdcem a je-li to upřímné, opravdové, v srdci se to rodí, srdcem projde, v hlavě sformuje a ústy vychází.)

Myslíme příliš politicky, zabýváme se příliš politikou, ale co dělat, když ta doba je teď taková. Příliš vážná a pohnutá na přelomu a nutí se tázat, jak to bude dále, jak se to bude utvářet!

Byla válka a každý si myslil a toužil: „Kéž by už bylo po ní, aby už byl mír. Pak bude dobře to si ulehčeně oddechnem a bude – ráj na zemi.“ A zatím je to jiné docela jiné. Jako by vojna pokračovala dále v jiné formě, jiným způsobem.  Rozepře, třenice, začínají již i štvanice, je nedostatek a nejistota, nespokojenost, nedůvěra a – tážeme se: Kdy to bude, kdy to přijde, to lepší, to toužebně očekávané?

Nešťastná vojna a nešťastná doba. Už ta trpělivost přechází a omrzelost ovládá jednoho i druhého. Je pravda, všude je špatně, nikde není dobře. Trpí celý svět a bude dlouho trpět. Takového něco se nedá změnit přes noc, ty rány válkou zasazené se nezhojí za rok. Je třeba dobré vůle, důvěry a velkého úsilí k nápravě, k vybudování toho lepšího, toho ráje, který má jednou přijít na svět. Přijde, bude?

Nešťastné lidstvo. Pro válku se obětuje lehce a snadno vše. Za ty těžké miliardy, ba biliony již, jaký blahobyt, ráj by mohl být na zemi?  Svět pokračuje, je pokrok ale zatím jen – konec koncům – když se to vše sečte a učiníme bilance, tedy zase jen k tomu horšímu.

Co vytvoří, vybuduje klidná doba, těch několik mírových let, zničí válka. A přece jsou a budou stále lidé, kteří myslí a tvrdí, že jen válka je posledním slovem a argumentem a řešením. Pokračuje se: i v matematice. Před několika málo staletími se počítaly hodnoty v tisících, tisících dukátů nebo tisících kop grošů, pak se přešlo již do milionů a to byla obrovská čísla! Válečná náhrada, kterou musela Francie splatit Německu por. 1870 se již uváděla v miliardách. Pět tisíc miliard! Jaká ohromná suma! A dnes? Už ani ty miliardy nestačí! Pomalu se bude házet miliardami, jako pohodí dvaceti korunou.

Francouzský rozpočet má deficit, nekrytý schodek – maličkost! Tři sta miliard franků. Naše státní hospodaření skončilo za minulý rok zatím jen schodkem asi deseti miliard. Prozatím! Zaplať pán bůh, že to není jistě tři sta – m – atd. A škody způsobené v Rusku německou vojenskou okupací činí – lidé – nelekejte se: tři sta šedesát sedm bilionů rublů! Bilionů! Abyste se nemýlili!

To už jsou čísla astronomická! Sledujte: Francouzská náhrada Německu r. 1870 asi tři sta pět miliard, rozpočet má schodek tři sta miliard a tohle, ty škody v Rusku: tři sta šedesát sedm tisíc miliard! Nemýlíme se? Napišme to v číslech: 367 000 000 000 000 rublů! Číslice má dvanáct nul. Jaká by to byla hromada zlata, kdyby to bylo ve zlatě! A kolik vagonů, vlaků by bylo třeba na jho odvezení! Opravdu, astronomická čísla, hvězdné vzdálenosti.

Už bychom mohli s tou politikou a takovými krámy, myslím, přestat. Či ne?

Ale ještě trošku do mlýna: President Trumen zakázal v unii výrobu lihu a piva z pšenice a vyzval občany k uskrovnění, aby se mohla Evropa, které hrozí nedostatek a hladomor, lépe podpořit a zásobit. Rovněž i Anglická vláda vyzývá ku skromnosti, aby kontinent nemusel hladovět.

To je hezké, velmi hezké. Mám z toho radost a jistě každý dobrý člověk. Přece jen ti Američané a Angličané jsou dobří lidé a mají srdce v těle.

Méně hezké je však a rmoutí nás velmi, že naši rolníci, vulgo sedláci tak neradi a liknavě plní své dodávkové povinnosti a naopak: krmí ušlechtilým obilím (žitem a pšenicí) dobytek. To je zlé, ba je to hanebnost. Cizí státy, kterým po nás, konec konců nic není, se starají, abychom neměli hlad a my sami, naši lidé tak? Jim je lhostejno, zdali naši spoluobčané, bratři umírají nedostatkem? Světe, zboř se! Bij hrom a zapal hospodáře a jeho lotrovnou čeleď!! Plakat by se nad tím chtělo, kdyby to nebylo k zlosti, k vzteku!

Ach, křesťanská láska, solidarita, kde jsi? Či umřela již, či se nezrodila ještě?  Běda réta! Ach ano, jsou to věci! Tak jako zbrojaři (majitelé zbrojného průmyslu) podněcovali nepokoje, povstání a revoluce a vítali válku jak – žně, při kterých jim pšenice pokvete! Je to svatá pravda! Neposílali agenty do středoamerických republik a ještě jinam? Neinvestovali, jak se tomu říká? A nenabízeli pak dodávku zbraní? Kdo to chce popírat?!

A kdo ví z nás, jak pracovalo temné finanční a zbrojařské zákulisí před světovou válkou?! Jisté je, že každé takové mračno na politické obloze jim přinášelo radost a naděje.  Ono se to semele! To bude voda na náš mlýn!

To je naše tvrzení a z toho neslevíme ani kilometr. Avšak, dyť je to pravda.

----------------------------------

Předsedn. Soc. dem. V Brně, projev:  „-uznáváme právo na svobodný projev mínění pro všechny, kteří chtějí budovat poctivě demokratickou a sociálně spravedlivou republiku!.....“ Ale o těch pánech studentech co si tehdy zademonstrovali to nelze říci, že by chtěli. Dají-li se ovlivňovat a naštvávat temnými živly které usilují o rozvrat a jsou proti vládě a nyň. Republice. Oni podle toho přece nestojí za vládním programem národní fronty. A následovně ani neměli práva na svobod. Projev.

A oni taky přece nestojí o jednotu dělnictva a studentstva, když se o nich tak opovržlivě vyjadřují a nazývají je lůzou, to dělnictvo a bandou zahalečů a šmelinářů.

„Nesouhlasíme s porušováním akademických svobod a práv, „ nu, krásné, my taky nesouhlasíme! Ale akademické svobody a práva mají platnost jen na půdě akademické. Tak ať si je páni studenti-akademikové uplatňují a střeží. Vyjdou-li však do ulic, tu mají právo a povinnost jen jako obyčejní neakademičtí občané! To by bylo zlé, aby mohli tropit nepřístojnosti po ulicích a hájit se: „Co chcete, vy plebejci, my jsme akademikové, my můžeme, to je přece naše akademické právo!“

Právo svobodného projevu (to je na adresu demonstr. Dělnictvu!) nesmí býti zneužíváno k projevům stranickým! Které neslouží zájmům celku.

Nu, ovšem, krásně řečeno, proč ne? Ale vždyť dělníci nešli demonstrovat jen za Rovnost nebo komunisty, nýbrž za celý dělnický stav, třídu, který byl hrubě napaden a uražen! Či páni studenti mohli a dělníci už nesměli? To by byla překrásná svoboda a demokracie, to by byl pěkný dvojí loket. Jenže tady\ se vidí taky kus stranickosti, stranické nepřízně, namířené proti komunistům, třeba hodně zastřený.

Ale-přestaňme už raději v té politice a začněme si něco jiného. Držme se bližších věcí „bližších věcí se přidržte,“ jak praví Písmo. O čem tedy? Nu, třeba i o počasí. To je takový začátek, když se už není o čem povídat. Tož to počasí se nám letos nějak špatně ukázalo. Vánoce, ty byly na blatě. Ne tak docela, ale tož bylo dost teplo, žádná zima, „žádný sníh. „Zelené vánoce, bílé velikonoce.“ Bude-li to tak, tož to snad ne, velikonoce budou letos pozdě, až tak 25. Dubna.

Tož ta zima přišla až po třech králích. No, mrzlo dosti, ale beze sněhu. A to není dobře. Holomrazy škodí. Trpí tím ozimy i jetele. Vymrzají nebo aspoň zeslábnou. A teď na začátku února přišla náhlá obleva, teplo a deště a to bylo katastrofální. Náhlé tání, ledy se prudce zvedly a bylo zle. Byly ledové zácpy, zátopy, povodně, to je hrůza co škody ty ledy natropily. Jen těch strhaných mostů co je, poškozených, odplavených. Byly to mosty provizorní, dřevěné, nouzové, pořízené narychlo na místě těch od Němců z jara zničených.

Je to ovšem škoda na nár. majetku, ale i jinak pomohly dopravě, která zase bude váznout. Ještě se ani pořádně nerozběhla. Co dělat? Spravovat, stavět znovu. (r. 1946?)

Tady je vidět, jak jsou ty dřevěné kolové mosty nedostatečné, nejisté a jaká je naléhavá potřeba stavět mosty pevné, stabilní, konstruktivní. Ono, když je pěkně sucho, zdá se, že to tak stačí, ale ty nedostatky a chyby se poznají, až když přijde taková pohroma. Tyhle poruchy i s následky (povodně) postihly nejen nás, ale celou záp. Evropu. I z Anglie se hlásí velké povodně a zátopy. Zima se tedy pokazila. Už nemrzne, jen sem-tam ráno slabý přímrazek a prší a teď sněhové plouště. A větry, prudké západní větry.

Takové máme to nadělení únorové. Zatím do jara je ještě daleko, celý měsíc a ještě něco více. Zdá se, že se ještě napláčeme, než se ho dočkáme. Ano, to dobré přichází vždy pomalu. Zatím co dělat? Tož co za práci v zimě? Leda si zabít obětního vepříka a užívat v klidu a bázni boží těch ušlechtilých darů božích. To ovšem jen ten, kdo si má co zabít, kdo nemá, pak-ať si líže třebas tlapky jako medvěd. Je to přece jen nespravedlivé na tom světě. Jeden si zabíjí za zimu několikrát a druhý co? Kde nic není, ani čert nic nechytne. Chudáci-sedláci! Co práce, námahy a úsilí jim to dá, než ty všecky šunky, tlačenky, uzené podbřušce, škvarky-oh! To všecko-než to snědí!Vždyť to je o zdraví, o život! Chudáci, tak ně je jich líto

A ještě se najdou takoví bezbožní sansculoti (chudští měšťáci), kteří jim toho závidí. Ale jen pojď ty zatracený rýpale a zkus to zabíjet jen tři prasata na černo, aby žádný nevěděl, zatajovat, ulhávat, zapírat, odpírat povinné dodávky sádla z dom. Porážek. A pak to vše s nasazením života sníst.

My chudáci sedláci! Nu, snad jsou opravdu chudáci. Naši stařenka řejkávali: „že chudák je jenom ten, kdo se, s odpuštění, po…e!“ A když člověk toho do sebe tolik spořádá a ono je to „přeca silné, víte, samé masné,“ tož je tady „holešovská ancvaj!“

„Matička klnů, sakrujů, že sem si posral košulu!“ Zpívali si strejček, když už mněli šag aj v gaťách. „Ja, sou to vjeci, milí, drazí, to néni enom tag!“

No, dnes už si zabije, aspoň na vesnici, každý kdo jen trochu může. A proč by nezabil! Vždyť to není výsadou jenom tam těch. I ten chuďas má snad právo na trochu té vepřové dobroty. Tož přejme jim toho. Je to také tak trochu vyrovnání sociálních protiv. Není toho tak mnoho v celoročním průměru. A nemůže to každý. A co ti v městech? Ti jsou stále v tom směru vydědění a odstrčení.

Človjek obyčejně když má dost a celkem mu nic neschází, nevidí, neslyší – je jaksi málo citlivý k potřebám těch kteří nemají, anebo nechce vidět, slyšet. Teprve až mu začne chybět, až poklesne řízením osudu na jejich úroveň, teprv pozná, co jim schází a jak to bolí. Bída oči otvírá, když u ne srdce. Ale žaludek jistě. Ten poví sám.