Obrazy F.N.

Voňavé radosti a rozkoše.

Radosti života? Ty již dávno minuly a vyvanuly. Když minule o barvách, tak dnes zase o vůních. Teď před svátky se šíří všelijakých vůní po vesnici, i je to dosti časové.

Vůně podzimní, vůně schnoucí otavy, bramborové natě, podzimního ovoce, povidel atd., ta již minula, je to tam, a žije jen ve vzpomínkách.

Časovější by byla vůně švestkového kvasu, palíren a čerstvé gramatiky, té pravé slovácké speciality, slivovice, která když zavoněla, přinutila všecky nosy, ať modré, červené či fialové, aby se obracely jedním směrem, „ách, tady je to!,“ a chlapi se tam táhli jako mouchy za medem.

A když se rozcházeli, bylo to jako v té ruské bohatýrské písni: „Čtvernožmo po čtyřech rozlézali se!“ Hrančík, nebožtík šel domů potokem (brodil se vodou), a Šohajek, když zalézal po čtyřech do dvora, „Néni ho!“, křičel, a „ v ř-t mne polibte!“

Teď je doba zabijaček a tam, kde se ten důležitý obřad vykonati má, voní to několik dní  před i po.

Vůně tlučeného koření, tož pepře, voňavého, majoránka, česneku („židovské vanilky!“)., soli (i sůl voní) vařených krup, špejtí a co vše k tomu potřeba jestiť.

Když pak obětní vepřík položí život za blaho svých pánů, tu ze všech vůní až hlava zabolí.

Kdo by neměl rád vůni čerstvého podbradku s křenem, který tak lahodně šimrá v nose, dříve než zalahodí na patře jazyka? S což ty úhledné jaterničky, krvavá, buclatá jelítka, dušená ledvinka a to vše ostatní,ó, to je báseň, ani božská Amrosie se jí nevyrovná.

(Ta Ambrósie nemá však nic společného s naším občanem Ambrousíkem, ani s jeho lepší polovicí Ambrosicí, třeba byla buclatá jako ten nejtučnější podbradek nebo Káča! To si prosím pamatujte!)

A leckdo se toužebně olízne a povzdechne si: „Kéž by bylo aspoň kousek!“

Však hospodyň není lakomá, a co není, může být. Nezoufejme!

Leč není růže bez trní, a každý líc má svůj rub. Proto pozor vy kterým bylo dáno účastnit se těchto hodů!

Buďte opatrní, aby se vám nestalo něco nemilého, při čemž vyniká „taky vůně,“ ale docela odlišná od té předešlé, při níž se nosy spíše nelibě odvracejí s nadávkami, aby se váš klučík nezeptal jednou: „Tatíčku, kdy budou ty nejsvětější svátky, když jste se po…..?“

Ach, mnoho je povolaných, ale málo vyvolených a není každému dáno se účastnit hodů prasečích a opájet se vůní jejich.

A velmi mnohému ubožáku připadne los ten, co onomu drátaři, který stál na chodbě hotelu u dveří kuchyně a plnými nozdrami ssál opojnou vůni, zajídal krajícem chleba a mlsně se olizoval a při tom se tvářil, jakoby zažíval nevšední hostinu.

Podobně i strejček Petržela na Ceronech, který měl rád hlteček tvrdej, ale zadarmo.

Ten chodíval pod okénko sousedovic sklepu, kde odpočívala pořádná bečice slivovice, vsunul nos do okénka a ssál pach slivovičný, dýchal a ssál, až se mu nos prohýbal. „To by bylo dobré!“ A bylo mu, jakoby měl v sobě alespoň deset panáků.

„O posvícení, sladce to voní, tak jako v apatyce!“

Posvícení, no to je už dávno pryč, ale jsou zde „vánoční hody,“ a když jsou hody, tož  jsou hody. „Na vánoce, na ty hody!“

Dnes je právě štědrý den a je mnoho chystání. A taky mnoho všelijakých vůní, od vanilky, citronu, čokolády, hřebíčku atd., z kterýchž to ingrediencí stvoří pilné ruce kuchařky zlatové, nádherně vonící koláče, mazance a vánočky, až po štědrovečerního kapra.

Štědrá večeře, to je báseň sama pro sebe.

Celá rodina se sejde kol vyparáděného stolu, na němž trůní vyparáděný strom vánoční, pod ním bohaté dárky a pak, ach, potom! Sliny se sbíhají nad těmi všelijakými dobrotami. Rybí polévka, smažený kapr, ryba na modro, kapr v černé omáčce, pečený krocan, jablkový závin, jablka, fíky, pomeranče, čokoláda, cukroví - - dost, již dost, nemohu dále!

Ruka se třese, hlava se točí!

Hrozny jsou vysoko a pro nás ubožáky nedostupné. Museli bychom říci s cikánem: „Pane, to bylo dobré!“ „A jedls to cikáne?“ „No nejedl, ale viděl jsem tj.!“

Cikán byl šťastnější, ten to aspoň viděl jíst. Ale my, ubozí museraplebs, ani to ne.Nám musela stačit houbová polévka s houbovou omáčkou (kuba, tomu někde říkají) a krupičná kaše „se sedmi kabáty“ (těch kabátů nebylo však nikdy sedm, tři stačily, musely stačit.

Ještě větší chudáci, kterým rybí polévku nahradí oukrop, česnečka čili dušenica, ta ovšem taky vydává intenzivní vůni po „židovské vanilce,“ která zamoří celou chalupu.

Smaženého kapra výborně zastupuje nahnilý slaneček, neboli herynek (herník!), nebo tzv. rybí salát, který taky voní až příliš exoticky.

Bylo těch vůní všelijakých, až se hlava točila. Teď až bude po svátcích ty vůně vyvanou. Přijde masopust, bály, zábavy, nu tam to bude ještě nějaký čas vonět (voňavky, čaj, punč, likéry apod.)

Ale i ta vůně se zvrhne k ránu v odporný hospodský, mírně řečeno, smrad.

Hastík Josef, ten opařený kvasem, to poznal též, když ho nesli na nosítkách vedle hospody. „To je hospoda, že? Poznávám to po smradě.“ A bylo to po velkém bále.

Ještě něco voní, mráz. Voní, ale štípe. „Mráz jako křen,“ říká se. Po blátivých podzimních plískanicích, které voněly jen rýmou a chřipkou, je to změna docela příjemná, až na ty umrzlé uši a nosy.

Jaké asi pocity měl Jánoš, když se koupal před svátky v kanále, za největšího mrazu? Jak se cejtil? Co mu vonělo tehdy, gořala, či ten mrazivý vítr?

Nojo, ono se pije, a nedbá, ale probuzení potom je zlé.

Je již po svátcích. Sváteční nálada pominula a zase začíná všední nudný a bezbarvý život. A i ty vůně sváteční pomalu vyvanuly, pečeně taky a zůstala po nich jen prchavá vzpomínka voňavá, vzdálená jako sen.

--------------------------------------