52 - U sešit - Barvy podzimu
Barvy podzimu.
Je pudě již psát o barvách podzimu, když podzim je na sklonku a nastává tak říkajíc zima již. Těch několik zbylých lístků na stromech a keřích barvou neuchvátí, barvy již pohasly a nezahoří v tomto pošmourném a mlhovém tichu, vlhkém a hnilobou páchnoucím.
Slunce se schovává, to mírné slunce zářivé podzimní, v jehož jasu se druhdy rozehrály skutečně ty všechny odstíny barevné, pestrého listí podzimního jako na paletě mistra malíře.
Rozehrály se, rozhořely. A zase ty dálky, v létě tak vzdálené a nyní nám se tak přibližující, jevící se nám v obrysech tak zdánlivě blízko, a ta stříbrná vlákna babího léta, tu volně ve vánku plující, neb zachycená na větvích keřů a chvějící se na hroudách zoraných polí a pozdních strnišť, v tichém, mírně prohřátém vzduchu, nehybném, zněžnělém, to vše tak úsměvně krásné, ale o tom jsem nechtěl psát.
Mám na mysli jiné barvy, barvy, které jsou v jistém vztahu k lidem a objevují se přímým přenesem neb reflektoricky na jejich tvářích, nosech, neb i gatích a zástěrách.
Staré pořekadlo dí: „Když zrajou ovsy, bělají panenky.“ To ovšem ještě k těm barvám podzimu nepatří, leda by to byl oves hodně opožděný, horský. Proč bělají a v jakém vztahu jest oves a panenky? Je to jakási psychologická a biologická záhada.
Snad že blednou? To by se dalo, vysvětlili tím, že když za horkých nocí červencových šly s milým na rande, zapomínaly na sv. Antoníčka a jeho ochranu (který jest patron ztracených věcí a tedy i panenské nevinnosti) a ochráncem milujících a stalo se jim co Sáře Abrahamově, třeba měla již devadesát let.
Na slívách, švestkách a trnkách září zralé plody v barvě krásně zlatožluté a modré, ale brzy zazáří barvou ohnivě červenou, to když si ogaři při hledání trnek „vaří lízačku,“ a v dychtivosti aby jí co nejdříve okusili, nedbajíce, že si spálí jazyky a líce, pomalují si ne jen nosy a tváře, ale košile a gatě.
A při vaření povidlí je pomalováno všecko v chalupě i mimo.
V bujnosti nezkrotné, místo aby jedli „lízačku“ to když jim bábinka naloží na talíř, plácají po sobě bez ohledu, kam padne, tam, třebas i do oka, ještě horká.
Ó, lízačkou se to krásně maluje, to je výborný a skvostný materiál. A nejlépe se s ní dělají ušlechtilé kníry spícím spolu míchačům. Olizování „kotule,“ to je kapitola sama pro sebe. (kotule je spodní trnková dřevěná část míchacího zařízení, vytvarovaná podle tvaru dna kotle a zabraňuje trvalým mícháním připálení vařených trnek)
Druhdy za našich klukovských let zářívaly na keřích čapiřky rudých šípků přes zimu až do jara, a tu mrazem změklé byly pochoutkou, které jsme mlsali, nedbajíce škrablavých, chlupatých peciček, které dusily v hrdle.
Teď jich už neuvidíte, dávno je báby otrhaly, aby z nich navařily šípkového vína. Zdá se, že to víno není tak tuze slavné, dosud z něj ještě nikomu tváře a nos nezčervenaly.
Hroznové víno, toť jiná! Je to zlatorudá šťáva, řádně uložená a zkvašená, skrývající v sobě oheň a žár paprsků slunečních, které réva za letních horkých dnů asimilovala, objeví se svým ctitelům, kteří jí holdují více, než zdrávo jest na lících a nosech ohněm brunátným i může se státi, že mnohý, jehož nos září jako rudá žárovka, může býti omylem upozorněn, že kouření zde se přísně zapovídá a proto: „pane, zhasněte, prosím ten doutník!“
Z jablek a hrušek bývá výborný „jabčák,“ který ve své době taky nezůstává bez vlivu na barvu nosů a tváří.
Nemluvím ani o hojných marmeládách, povidlích, jamech atd., barvících ruce, líse a pláště našich vařiček a pomaštěných v Agro-bio. To je věc již stará a dávno vzpomenutá, i to líce opařené a flastrem zalepené.
Zajdou-li si kmucháček Bednařík na nějakou tu „slivovou slzu,“ nebo jalovcovou a tam se trochu zapomenou, pak teti Bednaříkovic jdou pro kmotra a co následuje je hodno štětce malíře a barev podzimu.
Nejdříve se ozve pleskot jako mlátičkou, nadávky a proklínání a kmucháček se pak objeví s tváří nápadně tlustou, zářící bujnou červení.
To je následek ruční práce teti Bednaříkové, taky barva podzimu.
Když se pálívala po domácku slivovice, přicházeli sousedé i nesousedé na řeč, obdivovali a chválili sílu kvasu, jehož rudě červená šťáva mizela v kotli, a vycházel z chladiče jako „lajtr“ a pak čistá, nazlátlá pálenka, tu v obecné horlivosti a snaze vychválit tuto extra specialitu Slovácka co nejvíce, okoušeli, chutnali, „koštovali,“ až již nevěděli čí který sú.
Domů byla cesta dlouhá, anděl strážný zahalil tvář svou studem, tu, vyválel-li se některý v blátě a pak se šoural při zdi, zanechával více než zřetelné stopy za sebou, sám pomalován od hlavy k patě.
„Nevím, co za prase to byl, co mně tu stěnu tak pomaloval,“ hřešila sousedka, vidouc to nadělení!
Malíř trochu orginální, taky v barvách podzimu, poněkud jiného stylu.
Staříček Hanák majíc ještě vinohrádek na „Kotrbelci,“ schovávali si víno u tetičky Klárky na Cerónech, „aby ho neubývalo.“ A tam se potom chodívali v neděli napájet. A tehdy se jim stala menší nehoda. Přišli se taky napít, ačkoliv už měli trochu v horním podsebití a pod čepicí, a tu ve své arci nešikovnosti spadli v komoře do hluboké jámy na zemáky a strhli za sebou a na sebe necky s vodou, ve kterých tetička právala zemáky.
I byl to rachot a rámus s přenesmírný, neboť za neckami se poroučela hromada starého železa a řetězů, kterýžto nevítaný „náklad“ staříčka v jámě doslova pohřbil.
Když se za pomocí tetčiny dobyl zase na světlo boží, postavil se před zrcadlo, pohlížel se se všech stran, kývla hlavou a „brlomtál“ neohebným jazykem: „Já su satro maléř, ale jsem pane, rozumíš maléř. Enom se na mně pane, podívej, jak su pane, pomalovanej!“
A byl opravdu zmalovaný, protože ta voda v těch neckách byla učiněná malta. Taky kus barvy podzimu.
Z. Pohasly již barvy podzimní. Na pastvištích a lukách se potulují osamělé krávy a kozy a do mlhavého dne září mdle pasáčky oheň z vlhkého roždí a bramborové natě a u než se krčí prokřehlí pasáci, kteří si mnou občas červené ruce a omrzlé nosy, poslední odraz barev podzimu!
-----------------------------------
„Milý příteli, jednáš nemoudře, stavíš-li se za krávu, čekaje až se ti otelí! Neboť věz, že kdykoli se kravka ohlédne a uvidí tě za sebou s tím tvým „duchaplným“ obličejem a s telecí fysiognomií, myslí si, že už se otelila.“
Tak pravil jeden lidový mudrc sousedovi, který čekal od krávy tele a ta se otelit nechtěla, ač měla již dávno přes „termín.“
A my jsme v tom taky tak.
Vyhlížíme krávu týden již, deset dní a ono nic, stále nic. Proč? Či že by to ta kráva, vidouc „někoho“ za sebou? Kdo z nás je tak „teleti“ podoben? Já-li, ty-li, on-li?
A čekáme, stále čekáme, kdy to „zaslíbené T.“
----------------------------------------
A dítě se zlobí a je zcela mrzuto, když přijde z Agro-bio. Proč asi? Doufejme, že dnes až budou jelítka k večeři, roztaje a až uvidí před sebou tučnou „káču,“ že ji ten pohled docela mírumilovně naladí. A její útroby, totiž její útroby i osrdí.
„Ať žije kdo (pije? i né!) – kdo v jelítkách si libuje!
-----------------------------------
Ani se nepožehná, k jídlu ani ke spaní. Kdo? Inu, kdo, dítě, dítě mladé. A jak se rozčilovalo dítě to, když se mu vytýkál nedostatek ten.
„Stáří má jít příkladem!“
Ó, stáří se žehná, modlí, ale mládí? Neviděl jsem, že by poznamenalo kříže znamením čelo svoje umíněné.
A proto modli se dítě, mládo jsi, neodbývej slovem p říkám slova napomínává! Neříkej, moje věc jesttiť toto, a nevrť hlavičkou svou omikáděnou silně!
(„Ticho, jelito bylo dobré, na mou dušu!“, pravili stýček Rožek.)
I my jsme spokojeni a pohlazujem bříško napapané. Oj, dobré to bylo!
------------------------------------------
Martin, tvrdé slovo: „Já mám čtyry syny a pátého Martina!“
„Martine, požeň! Ferdo, vykroč! A ty Rajmunde, nechoď tam, chytil by tě hastrman! Jakube, jak uděláš, tak bude!
Martin přijel letos na bílém koni, ale špatně vybíral, vzal ho hned na kraji, a byl nějakej utumlovanej, špatně vyhřebelcovanej, ani to nebyl šiml, byl to jakýsi nepojmenovatelný bastard.
--------------------------------
Á, Katerinka! Hele, Kateřina na ledě, vánoce na blátě! Tož to uvidíme.
Dnes je Kateřiny, a je opravdu na ledě.
Katerinko, Kačenko, Káťo! Zavírá muziky a konec zábavám. Čí je patronkou muzikantů, či snoubenců? Muziky zavírá, ale svatby taky. „A já vždycky pláču o moji Káčenku a já vždycky pláču o mou Káču!“
Prý každá Káča je zlá! Zdá se, že tomu tak. A kde prý v domě Káča, tam netřeba v devátém sousedstvu psa. Snad proto, že má jazyk jako dvojsečný meč a přeštěká i psa.
Tož dobrou Káču jsem ještě nepoznal. (Ale staříček si Káču libovali o zabíjačce měli nejraději Kaču, ale neví se kterou, protože jejich „lepší polovice“ byla taky Káča) Hm, tož tak. Dítě zase nebylo s káčou spokojeno, protože prý byla tuze krvelačná „či překrvevená, nebo měla krevní návaly! (kdo? ta Káča nebo to dítě?)
Jsou však dobré Kačenky, ale těch je málo. Pán Bůh s nimi šetří. Národní píseň zpívá obyčejně jen o těch horších.
„Katerinko, Káčo, na čo si mi, na čo? „ Naša Káča cosi má, schovala to do sena!“ A Káča má hromadu v kurníku pokladů.“ „Katerinko Kačo!
-----------------------------------