Obrazy F.N.

U sešit

Z pozůstalosti.

Z pozůstalosti? Nevím, snad. Ten, co to kdysi psal, už není. Zůstala po něm jen ta jeho tělesná schránka, ale to co bylo a žilo v ní, to vyprchalo časem, změnilo se, zmizelo. Ano, nesmíme se všichni, jeden více, jiný pomalu, podle věku, okolností a temperamentu.

A změnil jsem se i já, váš ponížený sluha. A změnily se poměry a okolnosti. Moje dnešní já, to už není ten co tehdy. Tehdy jsme se „cítili,“  těšil nás život i svět, krev kolovala bouřlivěji v žilách, hlava byla jasnější a rodily se v ní nápady, snad bláznivé, snad i hloupé, ale byly a hýbaly srdcem i vtipem.

Inu, byli jsme mladší, a jinak jsme se dívali na svět. A nebylo-li nám to i ono svato, a brousili jsme si na ledačem svůj neumělý vtip, ať nám to Pán Bůh odpustí, když nám to ti postižení tehdy odpustit nechtěli.

Přemítám se v těch starých škraloupech a vytahuji na světlo věci, které měly už dávno odpočívat ve svatém pokoji a uložit se k popeli mrtvých.

Přišla na nás slabá chvilka a ve slabé chvíli člověk podléhá a hřeší.

Mea culpa! Pane, odpusť nám naše viny!

• neboli „splašený tragač.“ (Drama o jednou dějství)
• matka, dcera, mládenec vždycky ochotný, dvě měřice žita a tragač melancholický.

Místo děje: v Babicích u potoka za mlýnem. Čas: v podvečer a v noci tiché tajuplné.

1/ Na záspi stojí dvě měřice žita které se nadýmají samou důležitostí, neboť se mají zavést do mlýna, aby je mlynář pilný změnil (obal jejich totiž) v mouku živnou na koláče chutné. Nad nimi stojí matka smutná, zamyšlená neboť síly její na to nestačí. Dcerka příjde z práce z marmeládovny, právě matka vzdychá, i nabídne se dcerka ochotná a vděčná, že zaveze břímě koláčodárné do mlýnice za potokem šedé. Dcerka tlačí, dcerka jede, až se svaly její napínají úsilím velikým a tragač protestuje, kvílí, a kvílením velikým, kolečkem nenamazaným a hřbet se mu bolestí prohýbá.

I potká je mládenec vždycky a všude ochotný a nabídne se dcerce tlačící, žepoveze břímě sám. Dcerka je ráda, dcérka svoluje, a mládenec tlačí před sebou břímě kolučodárné až mu svaly praskají. Tragač plačtivě a kvílivě protestuje. Mládenec tlačí před sebou břímě koláčodárné až mu svaly praskají.

Tragač  plačtivě a kvílivě protestuje, však mládenec vždycky a všude ochotný nedbá ničehož a uhání s přímětem, a dcerka skočmo-letmo pospíchajíc za ním.

2) Do mlýna dojeli, náklad odvedli a pak domů nepospíchajíce, na lávku usedli za mlýnicí u potoka, pod vrbu zlomenou, s větvemi svislými, melancholickými.

Tragač na břehu postavený, a všemi opuštěný vzdychl naposled, nahrbil hřbet namožený, houserem postižený a usnul tvrdě spánkem spravedlivým.

Mládí na lávce útulné sedělo, hovořilo, a smálo se, na návrat zapomínajíc docela.

3) Matka starostlivá doma večeři vaří, vařečkou míchá, kastrůlkem po plotně šoupajíc sem i tam.

Jdou minuty, šinou se hodiny, a dcerky milé s tragačem melancholickým nikdež

Večeře vychládá, matka velmi starostliva jest i teplou plachytkou se přiodí , ubíhá matka do noci tiché, tajuplné, dcerku zapomětlivou hledati.

Mladí nad potokem, pod vrbou smuteční zapomínajíc času pokročilého, baví se vesele, ničeho nedbajíc.

Matka skočmo, letmo přibíhajíc domlouvá dceři zapomětlivé, proč nespěchá domů, nezapomenouce tragače spícího ovšem, pojísti večeři sytou, na kastrůlku na plotně čekající.

Dcerka matku konejší slibujíc svatosvatě, že přiběhne okamžikem, jen co vyřídí s mládencem cenu, vždycky ochotným, záležitost neodkladnou.

Tragač spí, ze spaní vzdychá, hrbě hřbet namožený, houserem postižený.

Matka důvěřivá, domů vrací se, večeři z novu k ohni přistavuje, vařečkou míchá, po plotně šoupajíc sem – tam.

4) Minuty odkapávají z kmene času, hodiny narůstají tma z koutů temných se plíží, však dcerky zapomětlivé s tragačem sténajícím, nikdež.

Matka starostlivá se mračí, matka se zlobí a popadnouc plachytku teplou, ubíhá znovu dcerku zapomětlivou domů přivésti.

Mladí na lávce pod vrbou truchlící nad potokem, času a tmy z hlubin šumícího proudu se šinoucí nedbajíc, baví se vesele dále.

Matka bolestící přibíhá, rukama lomí, pláče a naříká: „Proč ty dcero domů nespěcháš, večeři výbornou s chutí pojísti? A vy mládenče statečný, vždycky ochotný, proč pak zdržujete dcerku mou, jedinou až do noci temné, nad proudem chladným, pod vrbou truchlící? Ó, já nešťastná!“

A byl pláč, a byl nářek a váda veliká. Mládenec milý, sebera se v strachu velkém zmizel skokem mohutným za rohem mlýnice šedé a tragač ze sna probuzen, vytyčil se a rozpřáhnuv ramena svá k nebi ohvězděnému, rozběhl se po nábřeží klusem splašeným, zakvílel kolečkem nenamazaným, a do potoka se zřítil.

A dále, co bylo dále?

Je tma tmoucí, jen srpek měsíční vyšinuv se nad hřeben mlýnice, naháhl krk a nastavil ucho, co děje se neobvyklého v ten pozdní čas.

A v šeru noci té dva stíny se šinou, dcerka s tragačem vzlykajícím a za nimi máti její ustaraná, hořkými slzami prach cesty kropíc.

Dozvuky, pohltila tma noci a ráno byly tváře nevyspáním zmučené, oči opuchlé a nebylo snídaně chutné ani oběda živného, neb máti se hněvala a dci (dcera)vzdorovala a přišla až pozdě večer, kdy již všichni odpočívali, smutně povzdychávajíce.

„Naši už mlátili, já ještě ležel! ----

Núže přišla taky Šomrdice – přišla, snopy cepem svižným mlátit. Mlátí Franta, žena jeho statná – mlátí táta, děva naše pilná.

Mlátili tak spolu do večera – na to Šomrda jel s děvou do mlýnice –pšeničnou by dovez mouku živnou – živnou mouku na koláče chutné.

Mouku dovez, v komoru ji vysypal – do komory, do truhlice moučné. Ku večeři přišli spolu – Šomrda i s ženou Šomrdicí – i s dětátkem malým Šomrďátkem – a nevlastní dcerkou dcerkou pastorkyní – která tátu má kdes „na Valachách,“ – (jak se sama vyjádřila vtipně).

Večeři pak schutí pojídali – mléko, zemáky a máčku s vajci!

Dopoledne domlátili, odpoledne mlýnkovali, - Chromci oba, do čtyř hodin: cepy hore!

Už je práce naše dokonána: cepy hore!

Již je žitko naše vymláceno: cepy hore! Vymláceno, čistě zmlkováno: cepy hore!

Na sýpce je žitko uschováno: Hore cepy Jardo!

Nepřijala panna kaček deset,

hrdě se k nim obrátila zády,

pohrdlivě pokrčila ramenem svým.

Netřeba mně, lidé vašich peněz!

Nechte si je, obejdu se bez nich.

Kaček deset na dlani se chvěje,

smutně chvěje, že je žádný nechce.

Rozvedeny od stolu i od lóže!

Matka s cerkou, duše sobě blízké,

nikoho v tom světě nemající,

rozvedeny od stolu i lóže?

Jaký je v tom, prosím, lidi smysl?

Jak se stalo, věrně vám teď povím.

Nechtěla již panna v jizbě spáti

v jizbě velké, na slamníku tvrdém,

by se nikdo na ni nepodíval,

v panenských ji citech neurazil.

Do náruče postýlku svou vzala

do komůrky s okeničkou nízkou.

Tam složila panennské své lože,

v komůrce své lože ustlala si,

na lavičce stlala tvrdé, úzké,

polštář bílý i peřinku měkou.

pokrývku též s peřím bílým, kyprým.

V panenském si dívka hoví,

šeptá modlitbu a křížkem znamená se,

v náručí si Orfeově hoví,

libý sen ji v spánky čisté líbá,

kol hlavy jí věnec andělíčků

milostnou tu píseň ve sny zpívá.

Máti její stará v jizbě vzdychá,

slzu hořkou s oka tiše stírá,,

že ji dítě drahé opustilo,

více s ní, že spolu spáti nechce.

Panna ve snu tiše usmívá se,

v libých snech jí duše prochází se.

Neví, kterak chlapec její milý,

v písni milostné své zkouší síly,

u komůrky pod okénkem nízkým

chlapec pěje, chlapec bolně vzdychá,

komůrka však, nemá je a tichá.

Chlapec roztoužený v písni zmírá.

okenička se však neotvírá.

Panna spí a konec písně naší,

zdališ víte, v komůrce že straší?

Na půdě naší již více nestraší,

jen kůžka králíčí vyschlá tam haraší.

Nechodí duchů tam legie více,

ty, které dcerušce ubohé Marušce

jedné noci temné, do duše jí jemné

nahnaly hrůzu a děs,

až jí zježila se kštice!

Lidé dobří, lidé zlatí, poraďte mně, co mám robit,

co mám dělat na tom světě, na světě tom umrhlém?

Zdaž mám plakat a naříkat,

či mám klnout, proklínat?

Zase cedí, zase prší, bláto na bláto se vrší,

práce stojí, voda taky, stále do polí se tlačí,

stále-li to půjde dál,

kdo jest, by se tomu smál?

To již není k vydržení, či ten počas se nezmění?

Potrvá až do vánoc?

To je věru víc než moc!

Zkažená večeře.

„Šel starý Magdón z Oatravy domů - -„ Ó ne tak to nebylo: vyšel starý – n z chaty svojí vrátk, večeři teplou Šomrdovi nesl u Frajborta v krčmě cestou se stavil s rozbitým nosem do příkopu pad,- - - plakala večeře Šomrdova!

Takový byl začátek křížové cesty, kterou podnikl, nesa večeři Šomrdovi – Šomrdoviči Chaloupskému, hlídači ve vinici páně.

Byla to opravdu cesta křížová neboť kolik zastavení, tolik pádů a bylo jich mnohem více nežli čtrnáct, ba bylo jich tolik, že by je průměrný počtář ani a počítat nestačil.

A cesta jeho se podobala šněrovadlu na botkách dívčice slovácké neb povijanu na peřince nemluvněte. Tak to šlo stále: od příkopu ku příkopu, jehož přiblížení bylo novým pádem.

Leč všecko má svůj konec i jitrnice, která jich má dokonce sedm, leč konec jeho putování byl příliš vzdálený, tak vzdálený, že - no že.

Cesta ubíhala, však to ubíhání bylo příliš problematické, kroutila se, (tak se mu zdálo) ač byla rovná jako mlat, až sešel z cesty, ani nevěda kdy a jak.

Šel a v jeho hlavě omámené buben zněl a hrál mu do pochodu Radeckého marš.

Tak klopýtaje přišel ke Čtvrtkové hrázi, která se mu zdála býti hradbou nedobytnou.

I sebral veškerou odvahu a stekl ji bravurním útokem, totiž, tak si to představoval ve své fantasii a hlavě alkoholovými parami omámené, však skutečnost byla poněkud jiná.

Asi desetkrát se nahoru drápal a tolikátéžkrát se se dolů skulil. Konečně však přece. Však cesty poznání jsou trnité, nahoře byla skutečná hradba z ostrého trní i podnikl s ní úporný a nakonec přece vítězný zápas.

Vítězství své však draze zaplatil. To trní neurvalé zanechalo slavné jízvy na jeho kabátě, z košile visely pouhé cáry a na mohutném suku visela celá půle jeho gatí, jež vesele vlála v nočním vánku, hlásajíc slavnou slávu svého majitele.

A večeře v tašce? Zahal, pravdo tvář svou šlojířem smutečním.

A šlo to dál a dále k cíli pomalu.

Na pahorku nad žlebem ve vinici páně svítila žlutá sláma boudy hlídačské.

U ní seděl hlídač Šomrda Šomrdovič, toužebně pohlížeje dolů, kdy konečně se zjevínetrpělivě očekávaný posel s posilou večeře žádoucí.. Neb hladov byl již, nejeda celý den a žaludek jeho nepokojný vydával zvuky bručivé jako holub řivnáč na topoli nad žlebem tichým.

Nadarmo jej krotil, přitahuje pásek pupeční vždy o dírku další, holub bublal a bručel dále, ozývaly se zvuky jako když se přelévají tlusté do tenkých.

Vedle seděl soudruh spoluhlídač Vořech masorád a zíval rozmrzele, pohlížeje na svého pána a velitele okem vyčítavým, jako by ten za to mohl, že večeře se válí kdesi po čtvrtkách.

Když z toho čekání bylo již přespříliš, popadl trubku, která se vedle usmívala svou vyleštěnou tváří jako nevěsta právě ženichovi zasnoubená, nasadil k ústům a zanotil srdceryvnou melodii ku hvězdám nebeským.

Soudruh jeho Vořech masorád, zvedl čumák ku měsíci a připojil se zuřivým vytím k němu v duetu, což tvořilo spolu symfonii nejen uši, ale i srdce a ledví trhající.

Však kdo čeká, dočká se a vše má svůj konec, jak již výše bylo řečeno.

Hle, tam dole se něco blíží, spíše plíží, plazí se. „Po prsech svých polezeš a zemi jísti budeš,“ pravil Pán, a to zde byl obraz podobný. Kolenačky a loketačky něco se k němu plížilo, tašku uválenou za poutko za sebou po zemi vlekouc.

Šomrda Šomrdovič nedočkavý přiskočil, popadl tašku a ztuhl, nahlédna do útrob jejích vykuchaných. Tma černá z ní čouhala, prázdná, jen malý kousek chleba v blátě uválený se v ní povaloval.

I pohlédl zoufale k nebi a zavolal hlasem velikým, srdcervoucím:

„Tohle mi přinášíte, muži boží, hospodáři, pane můj? Čím ukojiti mám hlad svůj zuřivý a neodbytný? Ó, obraťte kroky své, sejděte do rokle, prut silný uřízněte sobě a bičujte se, abyste poznal trýzeň těla hladem mučeného.

A zalkal hlasem tak srdcervoucím, že soudruh jeho Vořech masorád, přetrhna pouto k boudě jej vížící, utekl, jen na návrší se zastavil, zamával oháňkou na pozdrav a uháněl k Babicím.

Ráno jej našlo za vraty spícího. A ve vinici? Šomrda Šomrdovič spal, zahalen ve plášť šerýsvůj a dole ve žlebě tamcosi strašilo. Co to bylo, to už nevím. Zeptejte se.

Včera byl, přišel Slávek,

ten náš milý Rostislávek,

student veliký!

Vůkol sebe pilně shlížel,

dokola se porozhlížel,

mrknul okem svým,

„Došla-li vám Domovina,

ta agrární tiskovina?

Ukažte ji, kde ji máte,

snad ji přede mnou skrýváte,

vyříznu si román z ní,

román čistě agrární!“

Vidíš chlapče, hochu hrdý,

na agrárníky tak tvrdý,

jak jsi při tom nedůsledný,

poctivým je jménem neznáš,

vše nejhorší na ně kydáš,

ale agrárnický román z jejich tiskoviny vzatý,

ten nevadí, vida, tvému

svědomí sosiálnému.

Ejhle, chlapče, zda to máš,

zde za rámek si to dáš?

Večer, večer, co se stalo, zdali by vás zajímalo?

Chladno bylo, tma již bylo,

v lampě se již rozsvítili.

Přišel na besedu Slávek,

co chtěl v pravdě ani nevím,

proč se přihnal, neřekl.

Do sešitu Besed Lidu,

která na stole se válí,

nahlížel a pilně četl,

chvíli se v nich přemítal.

Pojednou však někdo buší na dvéře,

víc než se sluší.

„Slávečku, běž otevříti-dveře v síni,

však se svítí.“

Slávek dveře otevřel,

ejhle, koho pak tam zřel!

Přišla z Biochemy panna,

hladem byla poháněna.

„Zdali máti doma byla,

večeři mi připravila?“

Nebyla již doma máti,

odešla si poslouchati

čerstvé zprávy večerní,

co ta vojna,

co je s ní!

Nu tak tedy, večeře byla jaká, taká

a dítě večeři pojídalo,

a Slávek nevrátil se již,

zůstal a bavili se vesele

mezi sousty večeře, chutné.

A co se tak bavili,

tloukl zase někdo na dvéře.

Byla to F, číslo dvě,

(jedna z těch, které pan správčí měl rád)

manželského keře ratolístka nejmladší.

Vběhla dovnitř, a:

„Pro pána, co zde děláte,

snad se tu nezavíráte?

Tohle včera, tohle dnes,

Slávku, kam pak jsi to vlez?“

Bylo řečí, bylo smíchu,

Slávek zmizel v okamžiku,

v jizbu se více nevrátil,

krok jeho se ve tmě ztratil.

Děvčata šla po své práci

a tak bylo po legraci.

Myslíte snad?

Ani zdání!

A je konec povídání.

Slečna Bóža, slečna Fanda,

jaká vám to byla švanda,

když koťata schytal,

do pytle je strkaly.

„Tati, tolik koček máte,

copak s nimi uděláte?

Nevíte-li co počít?

Můžete je utopit!

„Já se teti na to dám,

já to sama udělám!

Jaký ohled, jaké krámy,

hodíme je do Moravy!“

Bóža s pytlem v ruce kráčí,

Fanda za ní sotva stačí,

pytlem v ruce tvrdě mává,

a nám kštice hrůzou vstává.

Jaká dívčí odvaha,

kočky topit pomáhá!

Utopily koťátka,

to je dívčí pohádka?

Jaká nátura to tvrdá,

ona je na to hrdá,

slečna Bóži z Chaloupek.

(Má to v sobě však chloupek)