40 - O sešitek - vše
O sešitek: Rok 1951
Po tolika letech se nám uzdálo, že by bylo dobře zase si něco poznamenat. Poznámka, dobrá věc, ono se snadno zapomíná i to co se stalo včera, předevčírem. A pak, ujde čas, chvilka.
Dnes máme 6. listopadu roku 1951. Jak to uběhlo! Poslední zápisky jsem dělal před čtyřmi roky a taky jsem se provinil dvěma povídkami. Ať mi to odpustí, koho jsem se tím nešetrně dotkl, Francek Moták i Běta Kovářova. Ačkolivěk myslím, že ty povídky nejsou tak špatné. Mně se alespoň líbily a četl jsem již horší a hloupější. A mám toho celou kupu, co s tím jednou? Kdo si toho všimne a ocení to?
O tom však jsem nemínil psát. Je to již tak říkajíc dávno a věc odbytá. Měl bych psát o tom co bude a nebo co bylo v časích a chvílích nedávných.
Je tedy již listopad a zima na krku. Ba už je tomu tak. Nejprve o tom počasí, ohlédněme se trochu, jaký byl ten letošní rok. Zima ta byla nijaká. Až do vánoc a ještě dále do ledna to nemrzlo. Jen před novým rokem byl pořádný mráz. A potom už nic. Ani ledu nebylo, žádné kluziště, darmo se starali a hokysté. Darmo. Avšak, co je nám po tom.
V únoru bylo nesmírně teplo, až 18°C. To je co říci. Ale potom, a co nám potom. Zase se opakuji. Na tom už pramálo záleží.
Léto bylo velmi horké, zvláště ty pozdější měsíce, hlavně srpen. To byly vedra, to byly hicy, 30°C ve stínu, na slunci až padesát. A bylo to nekonečné, až do půl září. To bylo stále 25°C a já byl z toho celý tumpachový. Mě to holt grundírovalo. Inu, když já na to teplo, na ten hic jsem příliš citědlněj.
Ale když se ochladilo, ochladilo se pořádně a ve svatbu Býčkovu , u Duchou, vdávala se Vlasta, mladá nevěsta, to byl první mráz, šedivá jinovatka. A to bylo 22 září. To byla tedy ta svatba. Bylo to nějakého chystání a ježdění v autech. Ta čest se ještě nestala našemu paláci, aby pod naší kůlnou parkovalo ministerské auto, až letos! To za mého otce nebývalo, ani za mne! Dějí se to věci! Musíme ještě podotejčit, že Vlasta – Vlastička povýšila. Dostala se do Prahy, myslím, že ke státní policii, snad až k nim a co já vím? A odtud tedy ta známost, ženich, láska na beton a ty cesty, auta atd. Svatba tedy slavná. Duch byl ve slávě i Andulka a vůbec pěkně se na ni připravili. I ta chaloupka malá se odíla do svátečního hávu. „Jen jednou vdává se naše dcera, jediná dcera a proč bychom ji tu radost neudělali!“ Tož tak Františku Býčku, vystrojils veselku dceři své, která jest tvou pastorkyní. Ale máš ji rád jako svoji, že ano a co by né, vždyť to bylo hezké, hodné děvče!
Dnes máme 9. listopadu, pátek. V noci a ráno pršelo. Trochu se oteplilo. Včera byl dolní vítr, večer se zvrhl ve vichřici, která řádila až, až, zdálo se, že chalupu odnese. Ono prší už asi týden. Pře tím bylo po celý říjen, ba i v září sucho, velké sucho, tak, že se nehodilo ani sít. Taky je mnoho setí neukončených. A bude-li pršet dále, a zdá se, že bude, pak se těžko zaseje.
Musím zaznamenat velmi důležitou a známou událost. U nás totiž stala se změna v rodině. Mladý hospodář se oženil. Nu ano, už je tomu tak. Slavila se svatba slavná, kterážto se odbývala v sobotu 27. října, tedy před čtrnácti dny již. Hostí bylo více než svatých svátostí, ba více než 24 i s muzikantkami. Bylo jich tolik, že se to ani spočítati nedá. Jen těch kuchařek bylo asi jedenáct a dvanáctý „s peroutkou,“ jak u Inocentou. A chystalo se mnoho, celý týden předem, tloukly se ořechy, loupaly , peklo cukroví, to u cukráře v Traplicích a byly tam tři pomahačky po tři dny. To bylo nějakých dobrot. A té drůbeže co padlo! Jistě kolem šedesáti kusů. To byla dobrá polívečka! A lokše, na ty nezapomět! Z kolika vajec? A tož také jich bylo moc. Masa padlo přes metrák a počítajíc na jednoho hosta kilo, tož to bylo hostí! A já, co já? Jak jsem oslavil veselí? Tož stálo mně to taky, ani neřeknu kolik a co jsem užil? Jen jsem obíhal kolem chalupy jako cigán. Moje vina a taky škoda, že jsem si nechal ujít to nejlepší. A přece mne ženy-kuchařky oholily a to byl pane drahej špás. Tož ten brousek býl jemný, no holt fajnové práce. No jo, jsou to věci. O svatbách by se dalo napsat. Stojí to mnoho, ale lidé se veselí a jest při tom mnoho legrace. Což o to, jen být člověk mladý a zdravý. Nic jsem neužil, málo jedl, téměř nic a ještě méně pil! Viděl jsem, no tož bylo toho dosti, hlavně když byla ta lékařská prohlídka a „pán doktor“ proklepával pacientky a poslouchal „rachotky“ přes slaměnku na břiše, dával injekce pumpou z bicyklu a razítkoval kolínka a stehýnka inkoustem. To bylo z celé svatby nejzajímavější. Pepi Lukášovic si na to navlékla pyžama kalhotky a to bylo tím efektnější. Nu, zkrátka, bylo to velmi hezoučké. Člověk byl nasycen a napojen jen tím díváním.
Povídáme, povídáme a o nevěstě jsme dosud ani slova. Co bychom o ní pověděli? Zdá se, že je to hodné děvče, ne moč hlučná, přívětivá. Hlavně, že ženich bude spokojen, a to musí, jinak dostane. Nevěsta je málo doma, pracuje ve Zlíně v továrně, o páté už musí z domu. A tak tedy co pak? Co by taky doma dělala. Není tý práce.
Květoš se naučí být více doma. Doufejme, že už nebude z domu utíkat jako za svobody, má doma přitažlivost, magnet a ta ho snad udrží. Práce nenechá svoji polovičku samu sobě nebo – no tak tedy!
Večery jsou dlouhé, uf, to je nuda, a k přečkání, když je jeden sám. Opravdu smutný život. Začínal jsem chodit sem tam na besedu, aby tam čas nějak ušel, však jsem toho mnoho nepochodil, ale co už já, co se mnou, se starým, šedivým strýcem! Samota tíží někdy hodně. Tož jsou chvíle, že je jeden raději sám. Zvláště když něco tíží na těle neb na duchu, ale přece jen taky to táhne k lidem. Inu, ejnu, énu, tak je to strýčku pantáto!
Dnes je 17. listopad. 1951. Zase o kousek blíže k třeba k Mikuláši. Je slaboučký mráz, vlastně jen šedivá jinovatka. Včera bylo dost příjemně, zvláště odpoledne. Hezký! Předevčírem bylo ovšem nevlídně, ale celkem tedy listopad se vydařil. V úterý to několikrát zahřmělo při přeháňkách, bouřka tedy tak pozdě! Nu, ale jde to. Popršelo a dá se pracovat, oře se pilně, seje se, co je k setí, dříve zaseté za sucha co dřímalo sémě v zemi, pěkně vzchází. Zdá se, že to bude dobré, třebaže se zdálo, že bude špatně při tom suchu vytrvalém a předčasných mrazech. To sucho nahánělo a bylo, oj bylo. Když ono to není nikdy tak, jak by si lidé přáli. Jak dlouho bude ještě pěkně a bez zimy? Za týden máme Kateřiny a to je již začátek zimy, a té se bojím. Mladý pán včera večer odjížděl někam s kufrem v ruce, kam asi? Mladá paní ho vypravila, ale vrátila se brzy. Zdá se, že nebyl na noc doma. Poprvé sama. Nestrašila ji tam bílá paní? Nebo bílý pán? Lidé jsou zlí, všeteční, starají se, po čem jim nic není. I hněd by počítali co má kdo kolik v jarmaří a v kostně. Přílišná starostlivost.
Dnes je 26. listopadu 1951 a včera, jako v neděli, bylo té sv. Kateřiny, co zavírá basu a muziky. Ale ještě bude zítra jedna svatba, letos snad poslední. Žení se Pepek Bříštělů, a nevěsta je Škárova Marie. Tož oba už mají čas i roky, jsou více než plnoletí.
Poslední dny pršelo, pršelo pomalu tři dny. Už by toho bylo pomalu aj dost. Namoklé je dostatečně. Na listopad bylo až dosud dost teplo, ale zdá se, že nastane změna. O zimu ale ještě nestojíme. Není o co stát. Včera by velký hon, náš hospodář byl též přítomen. Bez něj by to ani nešlo. A byl tam celý den. Že se mu to chtělo, tak starý. Ale zajíca nevidět, tak nevím, bude-li. Včera byly hody v Huštěnovicích, naši mladí tam ovšem byli i hospodyň. Bez ní by to taky nešlo. A minulou neděli byly hody v Kudlovicích a mladí tam byli též a došli až o třetí ráno. Inu, což to, jsou mladí, ať tedy užijou a proskočí se.
Ach ano, je to bída! Ono dolíhá na nás. Čeho se ještě dočkáme? Je mně tuze špatně, bolí, ach bolí a nelze ani uvázat, ani ukázat. Co bychom okolkovali, tož regma, regma. Ruce bolí, a ta pravá nejvíce, v rameni řeže a píchá a jde to dolů k lokti a k zápěstí. Já nevím co dělati již. Dochtorovat se mi nechce již, omrzí se všechno, znechutí, když to trvá dlouho a nemíní to přestat a přidává se k tomu stále něco nového. Nevyvolávejte duchy a nepokoušejte Pána Boha. Chtěls trpět, tedy trp a trp, zkroušeně a mlčky a nenaříkej! Tys mnoho hřešil a mnoho musíš trpěti, nežli ti bude odpuštěno! Ano, tak je to Pepíčku Varmužůj! Už ti nikdo neřekne: Pepku, Pepánku, Pepálu! Kde jsou ti, kteří ti dávali taková lichotivá příjmena? Není jich více a měli tě jistě rádi aspoň trochu. Teď už jenom on, jen takový ledajaký strýc , a – Jozéfé!! Ale né již: Co ti matka donese! Každý se jednou dočká svého, i já jsem se dočkal jenže je to něco docela jiného než mělo být. Pěkně jsem ten život zvrzal, jen co je pravda. Kde jsem a kde jsem měl být? Je to zaviněné, či je to osud, či bylo tak souzeno v úradě? A konce, jaké budou? Smutné, jistě neveselé.
Tož dočkal se Pepek Bříštělů. Přece se žení. Dnes má oddavky, včera byli s nevěstou u zpovědi, viděl jsem je, Pane. Tož dostal ženu, ženušku, ale bude pod pantoflem, to je jistá věc. Což na tom, jemu to tak bude nejlépe slušet, vždyť on je pro pantofel jako stvořený. Inu, když je žena metr, nelze jinak a Mařka Škárova je metr tuplovaný. Pepku, Pepíku, nelituk, bude ti líp než svobodnému. Už nemusíš alespoň hladit to kravské vemeno a míchat vařečkou. Nu, odpusť, chlapče, nechci se smát, není proč. Přeji ti všecko dobré.
Dnes je tedy 27. listopadu 1951 již a je pošmourno, zamračeno, takový posmutnělý den. Inu, je to konec listopadu, co chcete! Včera jsem zase nevečeřel, hlava bolela tuze a nebylo chuti. Ani jsem nechtěl. Nevěsta Růženka přišla se ptáti proč že nepospíchám odnést si večeři živnou a pojísti ji s chutí? Nelze děvčátko, neboť což možno, když tělo trpí bolestí doléhavou velmi? Ale pozor, jen nenaříkat! Trp kozáče, budeš - i nebuš atamanem. Nebudeš ani kozákem-hajdamákem. Je pravda, že teď je mnoho těch co si hrají na atamany, avšak provádějí jen všelijaké kozačiny, ale co z toho pojde, a jak to čím skončí? Jaké ty konce budou?
Svatbu jsem viděl a byla nějaká tuze skromná. Bylo jich jen šest párů, dobře počítajíc, staří, mladí i s půl dítětem. Málo na sedláka. Svatební matka – tož nic. Vzdoruje. Nechtěla dovolit. Inu, to je právě ona. Zlá věc, když matka brání a nechce dovolit dceři, aby se vdala. A proč? Co z ní chce mít, starou pannu a na starost svíčkovou bábu?
Na naší svatbě (ale ne na mojí) bylo, no jinak. Abychom se k ní ještě vrátili. Stala se jim malá nehoda. Když jeli pro nevěstu na Košíky, tož to šlo ještě všechno dobře, a nazpět tady to uvázlo. On totiž vypověděl autobus a zůstali trčet v cestě. A tady doma zatím hosté již posnídali, všecko bylo připraveno uvítat nevěstu a její družinu a ono nikoho nikde. Muselo se zajet do Hradiště a shánět jiný autobus, aby tam ty trosečníky vysvobodil ze zajetí. Nu a tak se to hezky protáhlo, oddavky byly místo o deseti až po poledni. Proto se ty cirimánie, přišívání voniček a tak odbývalo nahonem, honečkem. A přece se to událo. A zase chyba. Muzikanti odešli před třetí hodinou do Hradiště k jakési zkoušce, ja hosté zůstali v hospodě bez muziky. Ku obědím šli pak potichu jag s pohřbem. Ale ovšem k obědu se muzikanti zase přihlásili. Nu, a pak jsme si ještě zatančili na náspě. „Ty farská kuchařko,“ za voničku. Kuchařky měly sólo. To bylo tehdy, a co je dnes?
Tož je za prvé 28. listopadu 1951 a středa a na polojasno, ale chladno a mně je zima, a ty ruce bolí zatrápeně. Je to práca, prácečka na mou dušu, řekli by strejc Rožkou. A ticho! No já, co poděláme! Ale když ono je to přece tuze útrapné, a ty noci, ty jsou špatné. Bože, a lepší už to nebude. Je chladno a zalézá to ne za nehty, ale za kůži. Je tedy chladno i při dolním,
Však již máme dnes 1. prosince 1951. Jak ten čásek ubíhá Šest neděl od svatby již. Nevěsta již zdomácněla, zdá se, že jest spokojena a je nějaká pilná, stále cosi šije, přešívá, spravuje. Pán mladej se držívá více doma. No, a co by né, nenechá přece svoji lepší polovici samu.
Jen já, co já? Co se mnou? Jen poustevničit. Člověk je přehlížen a je tak pro něčí posměšek a škodolibý vtip. Není ten takový život veselý. Dny jsou krátké a přece se zdají dlouhé při takovém čase, či nečase. A večery a noci? K nepřečkání. Kdyby alespoň jednoho nic nebolelo a mohl dobře spáti. Je chladno, pošmourno, trochu se to probírá, ale ne mnoho. Včera Sobolo celý den, ale jen soplilo. Pracovalo se v polích.
Mikuláš za dveřmi, co nám naloží? Raděj kdyby něco ubral, té nedoluhy, co nás tak grundíruje! Uf, jak mně studí ruce a prsty křehnou. Dopoledne se vyjasnilo a teď po obědích je úplně jako při poněkud dolním tahu. Měli jsme k obědu zajíce. On totiž byl v neděli velký hon (už jsme povídali?) a mladej paňácko dostal zajíce (či starej pán?). A tak tedy dnes ta vejžírka. A zítra bude ještě větší.Jenže já bych to neměl jísti, kdo ví jak mně po něm bude. Je to jídlo příliš silné. To není kuřátko.
Dnes je 5. prosince. 1951. A je stále jaksi tma, ani se nechce rozsvětlit. Je to práca, kdo rád plácá. V neděli, v pondělí, úterý pošmourno a dnes tuplovaně. Večer trošku pršelo, předevčírem též. Včera byla slabá jinovatka. A dnes je takový den, že ani na to písmo nevidím. Ruka mne bolí zatraceně, já nevím, co to bude s ní a se mnou, ono to bolí, obě již a všecko! Mrzáka! V neděli byl zajíc s tvrdým y. Dobré jídlo, ale těžké. Kdo to může dobře jest, ale já, co já, leda kafé jen již.
A dnes je již 28. prosince. 1951. Uběhlo to, ani se jeden nenadál. Je po svátcích. Jaké byly? Pro mne špatné, jako je všechno pro mne špatné. Neužil jsem jich, ani těch dobrot, co prý mladá paní navařila a napekla. Já mám ze všeho stejně jen bolení břicha. Zkazil jsem si před svátky žaludek, a pak jsem nemohl jíst. A ještě jsem se proto chytil do křížku s ibrcálem. Že prý se jen tak dělám, a kdesi cosi a abych jedl co je a cosi gdesi. A tož byl z toho frmál, a teď je po kmocháčkoch. Snad měl dopal proto, že jsem ignoroval a znevážil jeho nejmilejší polovice. Ejnu brachu milý, žaludku neporučíš, tomu je to jedno, kdo vařil. Teď se chystají k zabíjačce, nebudou nikoho volat na výpomoc, doufajíce, že to mladá všecko podělá. Silně pochybuji. A budou zabíjet až v neděli, že páč mladí nedostanou dovolenou. Čas je smutný, počasí k ničemu. Zachmuřeno stále, celý týden již, a teď tam začíná pršet. Nemrzne, jen ve svátky bylo trochu ztuhlo, ale při dolním, a sychravo velmi, až to bolest. Tož tak je to, ta letošní zejma. Mikuláš nám nic nenaložil, ani ten Děda Mráz. Zapomněl na nás.
Zde je vidět jak člověk zapomíná a nedbá, zpohodlní a zlajdá. Dnes již, kdy jest 20. června! 1952. Dlouho bylo od vánoc! Celá zima, celé jaro. Co toho bylo o čem by se dalo něco povědět. Jenže člověk je líný, pohodlný a nechce se. Já nevím, ale ty oči, ty mně opravdu nějak neslouží, mhlí se v nich, když píšu a ani ruka nechce poslouchat. Abych přece něco. Není to tak nedávno, nýbrž daleko, jen několik stránek vpředu, co jsem se zmínil o svatbě, a už jsou zde křtiny! Jenže nějak se špatně povedly i vyvedly. Dopadlo to a vypadlo jinak, než jsme si to myslili a přáli. Malá maminka ještě nezačala užívat dvouměsíční před dovolené, a už ono zaplakalo. Předčasný porod za 7 měsíců. Ach, ano, člověk míní a Pán mění. Zatím vše zdravo, a děvčátko snad vyroste, aspoň je naděje. A nevyrostlo!
Dnes. kdy máme již 12. září 1955 musíme konstatovat: umřelo v Kyjově v nové nemocnici na oddělení pro takové drobečky za tři neděle. A za 5/4 roku je zde zase náhrada! Luborek, chlapíček jako úborek. Již dvouletý. Narodil se 16. září 1953. Vše bylo zdrávo, a je dosud, chvála bohu zdrávo.
Zápisky ukončeny.