Jdi na obsah Jdi na menu
 


39 - N sešit - Za doby našich otců

18. 10. 2019

„Ty, sousede Psutko, jistě poznal kus světa a mnoho zažil. Jak by ne, bývalý knížecí zbrojný.“ „Poznal,“ přiznal se neochotně Psutka. „Jenže málo povíš o sobě,“ vytknul stařešina.  „K čemu povídat. To byl jiný život, a tento zde je zase jiný. Žena o tom nerada slýchala, bála se, že bych zase zatoužil po zbrojném životě. Když jsem nepovídal tehdy, nepovídám ani teď.“ „Ale rád vzpomínáš, že?“ „Někdy ano, přijdou takové chvíle. Vždyˇˇt to jsem byl taky já, mladý, silný.“ „Byls taky na výjezdách?“ „Byl mezi Polany na Uherské i mezi Němci s naším králem Přemyslem. Královskou Prahu jsem viděl při korunovaci nynějšího krále Václava. Bylo mnoho slávy a nádhery, přijel i mohučský arcibiskup a mnoho slavných pánů z Němec i z Polsky. Byl jsem tehdy v družině Olomouckého knížete. Na uherské jsem ukořistil velkou zástavu a za tu jsem získal pěknou pochvalu i hezkou řádku bílých grošíků i tolárků. Tehdy to byl život. Pohyb a čin,“ rozhovořil se Psutka a zamyslil se trochu.

„Poznal a zkusil jsi mnoho. Za to jsi první mezi námi, všichni si tě vážíme. Kdo z nás se ti může rovnat?“ „Psutka mávl rukou „To bylo, minulo. Je tomu dávno. Teď jsem váš, a zůstanu váš,“ usmál se mírně. „A budeš ještě více náš, až později připoutáš se k nám úžeji.“ „Ba, tak. Stárneme a tím více toužíme po klidném životě. Krev už se utišila a jen mírně kolotá.“ „Čeká nás společná práce, společný boj s překážkami. Až bude jednou klid, budeme začínat znovu jako naši otcové, budovat na troskách. K tomu je ještě daleko, ale ať nás dobří duchové posílí.“ „Ano, tak. Potom svorně s láskou do práce.“

Zamlčeli se a pohlíželi vážně do temného kraje. Ležela tam někde před nimi jejich víska, zčernalé spáleniště. Když vyšel po půlnoci měsíc, poléval vše svým a svitem. Kraj byl tichý, jen v dálce se ozývalo vytí osamělého psa bez pána a houkání sýčka, zvěstovatele neštěstí. Kolikrát za tu dobu se ozýval výstražný hlas nahoře s hlásky: „Pozór! Výjezda na obzoru!. Uhaste ohně!“ Jak často museli uhasit ohně, aby je kouř neprozradil a nepřítel nenapadl a vyčkávat v neklidu a obavách, než nebezpečí minulo. Tatarské hordy přejížděly krajem a slídily vůkol, kde by se dalo ještě něco uloupit. Několikrát projely vypálenou vsí, rejdily podél břehů v přilehlých houštinách. Ale o proniknutí bahnisky se už nepokoušely. Stopy po vesničanech už dávno zanikly a tak se pohybovali jen po svých vlastních stopách.

Kraj byl po celý týden tichý, pustý, jako vymřelý. Nebylo vidět nikde človíčka, ba ani ptáčka zpěváčka. Jako by se všechno živé vystěhovalo. Jen za tmavé noci bylo pozorovat tam v dálce, někde na Hradské, na Skalnáči a na Komínkách rudě zářící body, od večerních táborových ohňů, důkaz, že tam není tak pusto, že bdí lidé u ohňů. snad utečenci, nebo i mstitelé, ozbrojenci a číhají s pomstou v srdci na nepřítele.

Život v táboře na blatech plynul pomalu, jednotvárně. Práce tam bylo dosti, bylo se čím zabývat. Ženy a dívky si hleděly svých obvyklých prací, ošetřování skromných zásob a přípravy jídla, jiní, hlavně výrostci, hlídali a střežili dobytek, mladí mužové pak obstarávali bezpečnostní službu a konali stráže.

Jiní se vydali na lov, aby doplňovali, pokud možno zásoby potravin. Žádný nevěděl, jak dlouho potrvá tohle to vyhnanství a protáhne-li se déle, hrozil nedostatek i hlad. Bylo to už pomalu přede žněmi, a kdo z nich věděl, bude-li možno sklízet tu skrovnou úrodu na polích, pokud nebyla již zničena, zpustošena projíždějícími hordami. I dobytku bylo třeba opatřovat píci, neboť pastvy na tak omezeném prostoru bylo málo. Mladí muži ulovili několik kanců v bažinách, také několik kusů srnčího, ale zvěř odešla do vzdálenějších, nepřístupných míst, vyhýbala se blízkosti lidí a nebylo snadné se jí dostat na stopu.

Jiní se věnovali rybolovu, neboť ryb zde bylo všude dosti. Kuneš s Radimem sjížděli po řece a jejích ramenech a slídili pod podemletými břehy, v tůních a mezi kořáním starých olší a vrb. Dobrý úlovek byla pořádná štika nebo lín těžký jako menší sele. Ale ulovit sumce, to byl pro ně svátek. Sumců bylo dosti, ale tíž bylo najít jej, vyslídit. Proto objížděli opatrně a pátrali bedlivě v jasné, průzračné vodě. A zde, právě v této zátočině, v prohlubni vyryté mezi kořeny při jarních přívalech, ve stínu pod olšemi, vypátrali jednoho. Ležel tam nehybně, jako menší trámec. Podřimoval líně a jen dlouhé vousy se mu vodou vlnily.

Kuneš s Radimem si jej dlouho zálibně prohlíželi a obdivovali jeho dlouhé, válcovité tělo. Byl to věru chlapík a nezadál si v ničem onomu tehdy u starého Děthala na Písku. „Jak na něj, Kuneši? Sami dva mu neporadíme.“ Kuneš zavrtěl hlavou: „Ani čtyři ne, myslíš-li na něj jít sítí. Je příliš silný, protrhá, prorve všecko a uteče. Tak by to nešlo. Musíme naň jinak.“ „Tož to věru nevím jak, když ne sítí. Myslíš udicí?“

„Co tě vede, což je to kapr nebo okoun? To musí být něco jiného, silnějšího a jistějšího. Houžev,“ vzpomněl si na starého Děthala. Připravil si pevnou houžev a sklonil se pomalu do vody. Pohyboval se velmi opatrně, aby ani vodu nečeřil a blížil se pomaloučku k rybě. Ta dřímala dále, ani se nehýbala. Kuneš se vyhýbal každého i nejmenšího dotyku se citlivými vousy aby ji nepoplašil. Pohyboval se malými posuny., téměř neznatelně, až se přiblížil od zadu k hlavě a pak volný konec houžve začal vsouvat do rozevřeného otvoru žaberního. Byla to velmi zdlouhavá práce, která vyžadovala nekonečné trpělivosti a pozornosti. Jen jeden neopatrný pohyb a celá práce byla zmařena.

Kuneš pracoval zručně a jemně, jako při nejjemnější operaci, zatím co jej Radim pozoroval se zatajeným dechem, krotě svou nedočkavost a napětí. Konečně volný konec houžve vyklouzl pootevřenými pysky zvířete a Kuneš jej pomalu, pomaloučku utahoval a zatáčel v umělou a pevnou kličku. To byla právě nejtěžší část práce, neboť zde musel být nejopatrnější a prsty nejhbitější.

Celému úkonu napomáhalo to, že sumec je ryba netečná a nevšímá si okolí, pokud je syta a odpočívá ve svém loži. Konečně byla klička hotova a pevně utažena. Kuneš se zase pomalu a tichounce vzdaloval. Druhý konec houžve uvázal pevně k zádi loďky a teprve teď si oddechl. „Tak, to hlavní je vykonáno. Teď už nám neujde. Ale i tak s ním budeme mít ještě práci. Připrav se, Radime.“ Chopili se vesel a začali pomalu veslovat ku mělčině. Dlouhá houžev se odvíjela, pokud její délka stačila. Pak se natáhla jako struna. Sumec pohnul neklidně hlavou a zamával ocasní ploutví. Houžev jej táhla pomalu, pomaloučku ven z tůně. Sumec se malou chvíli trpně poddával, ale pak jako by se probudil, hodil sebou a prudce zavesloval ocasem, až se loďka naklonila na bok.

„Povol. Radime,“ volal Kuneš a utahoval houžev. Loďka přirazila zatím ku břehu a Radim ji přivázal k silnému kořenu. Teď teprv začal skutečný zápas. Mužové utahovali houžev, ryba sebou škubala, chtěla prchnout, ale klička se jí silněji zařezávala do tlamy a pysku. To jí jen více rozzuřilo i zmítala a škubala sebou, až se voda pěnila a vysoko stříkala. To trvalo velmi dlouho, než se ryba unavila a povolila. Kuneš a s Radimem přitahovali houžev po malých částech, někdy povolili a zase přitáhli. Nakonec vytáhli rybu na mělčinu a usmrtili těžkou ranou do hlavy. Bylo po zápase.

„Dal nám práci, ten brach,“ oddechl si Kuneš, „ale stojí za to. Pěkný chlapík.“ „Je to úlovek,“ liboval si Radim. „Takový nepřichází každý den. Však jen tvou zásluhou, Kuneši. Ještě jsem neviděl, aby se byby chytaly na smyčku. Jak jsi na to přišel?“ „Není to můj vynález. Nejsem taky rybář. Je to však nápad starého Děthala z Písku. Tam jsem to viděl. Divil jsem se taky. Ale podaří se, když si počínáš opatrně.“ „Ale co teď, jak je dostaneme do tábora? Máme toho trochu více,“ pohlížel Radim na dno loďky, kde se povalovalo několik štik a línů.

„Však ono to půjde, pomůže nám sochor.“ Uřízli si pevnou tyč, a na ni zavěsili všechny ryby. Byla jich slušná řádka, od velkého a těžkého sumce, až po zavalitého lína. Vzali tyč na ramena a odnášeli ve vší slávě tajnou stezkou do ležení, kde byli uvítáni obdivem a pokřikem, hlavně výrostků, vždyť ještě žádný z nich tak velkého sumce neviděl.

------------------------------------

Čas se vlekl líně, pomalu. Zdálo se jako by nadcházely zase klidné časy. Kraj byl pustý, nic se nikde nehýbalo. Ale jen zdánlivě, ten klid byl šalebný. Nebyl klid, nebylo bezpečno venku ještě. Nepřítel odtáhl někam na jih a na západ, a jen zřídka projela po hlavní cestě nepřátelská piketa prudkým cvalem. Nejčastěji projížděli Hradskou dolinou po Hradské cestě, míříce někam na střední Hanou, anebo někam k jihu ke Strážnici. Obyvatelé lesního tábora, hlavně mladí mužové se odvažovali občas ven do kraje na obhlídku, když se jim zdálo trochu bezpečněji, to když se nepřítel několik dní v okolí neukázal.

Zacházeli do vypálené vesnice, prohlíželi trosky spáleniště, třebaže tam nebylo už nic k opatření a k nalezení. Byla to spoušť. A odvažovali se i dále do kraje, do polí, prohlíželi tu ubohou úrodu, která už taky pomalu volala po srpu a kose. Mnoho toho tam nebylo, bude-li vůbec možno ji někdy sklízet. Hrozil nedostatek a možná i hlad. Čelili nedostatku, jak mohli. Po lese sbírali zbylé žaludy a bukvice, drtili je na mouku a přidávali do chleba. Byla to trpká, hubená potrava, ale co dělat? Taky sbírali lesní plody i houby a dobývali ze země kořínky osladič, puškvorce, rákosu a připravovali tak k jídlu.

Hubená potrava, to všechno. Ale co dělat jiného? Nějak museli čelit nedostatku a skutečné zásoby šetřili na doby pozdější, až bude skutečný hlad. Ale snad přece nebude nejhůře, a dobří duchové pomohou, utěšovali se.

Kuneš a Radim a s několika mladíky se často vybral na obchůzku a na lov i dále, až za Nivskou bažinu k zadnímu žlebu a do Doubravské (později Alinkovické) dolině. Ty poslední výběžky Chřibských vrchů, úžlabí a výmoly mezi nimi byly místy divoce a hustě zarostlé křovinami i mladým lesním podrostem. Tam se dalo často ledacos a snadno ulovit. Byla tam doupata lišek i jezevců, spousta divokých králíků, zdržovalo se tam hojně srnčí a často zam zacházela na pašu i vysoká jelení z hlubokých lesů výše z pohoří. Tam se dalo lehce něco ulovit a bývala to pěkná kořist. Dostat statného srnce šesteráka nebo když se podařilo jelena, to věru stálo za tu cestu i námahu. Jenže to bývalo teď spojeno s nebezpečím a vyžadovala velké opatrnosti a obezřetnosti. Lovci museli být stále ve střehu, aby na ně nepadla znenadání nějaká tatařínská piketa.

V bažině na Nivkách pod Doubravskou dolinou a tam níže se zdržovaly divoké kachny, sluky potápky a často i bekasina a též malý drop, pták stepních bažin, který přilétal někdy z krajin na uherské. Tam v těch sítinách a rákosinách byla při bystré opatrnosti pernatá kořist vždy zajištěna. Dodatek na volném listu: Často se tam brodívali čápi, kteří měli svá hnízda v korunách stromů v hustých porostlinách, tam na svazích a druhdy se stavily volavky, jež sídlily na uherské, při velkých jezerech. Dále pokračuje zápis ze sešitku:

Mladí lovci nepřicházeli nikdy s prázdnou, vždy měli plec obtíženou dobrým úlovkem. Při větší bezpečnosti procházeli tam i zpět hájem při potoku a na Zápotočí, který je vždy dokonale kryl. Hájkem se táhl dlouhým pruhem podél potoku, kde se na Zápotočí hezky rozšiřoval a spojoval tak les při Moravě až s Hradskou dolinou, která byla po celé délce zarostlá ještě lesem a hustým mlázím, kudy se táhla stará obchodní cesta, spojující jižní Moravu se střední Hanou.

Přece se však neuvarovali nehody, neštěstí. To bylo tehdy, když si zase vyšli na lov k Doubravské dolině. Již několik dní se nepřítel neukázal, byl klid a zdálo se, že je bezpečno a klid potrvá. Šli pokojně, téměř beztaktně. Prošli hájem jak obyčejně a polovali po úpatí kopců a v okolí bažiny, slídíce po kořisti. Ulovili tam jezevce, lišku a několik králíků a pak se pustili po stopě srnčí. Šli v protáhlé řadě, Kuneš v předu, Radim poslední.

Co tak pokračovali, slídíce bystrým zrakem v podrostu, ozvál se pojednou dupot kopyt a opodál vyrazila četa asi dvacíti jezdců. Naši lovci zpozorujíce nebezpečí, rychle hodili zbraně na plec a vklouzli, co mohli do přilehlých houštin a prodírali se dále hustým podrostem pod převislými haluzemi. Zde byla spása jen v rychlém útěku a úkryt v hustých křovinách, neb na zápas nebylo ani pomyšlení. Bylo jich příliš málo, pět proti dvacíti a co byla jejich nedokonalá zbraň kuš a krátký tesák proti četě ozbrojených po zuby? Proto prchali dlouhými skoky, každý v jinou. Tam dále byli v bezpečí, jezdci za nimi do houštin nemohli tak snadno, tím méně nahoru dolů přes žleby a úvaly. Zachránili se všichni, jen Radima stihlo neštěstí.

Při útěku zakopl a zachytil se řemínkem obuvi za silný kořen. Než nohu uvolnil a mohl pokračovat v útěku, dohonil jej přední jezdec dlouhými skoky a bodnul dlouhým kopím do krku. Radim klesl, zachrčel a krev valila se z hluboké rány, zbarvila půdu. Ostatní jezdci se rozjeli po okolí, pátrajíce po uprchlících, ale bezvýsledně. Ti zatím zmizeli, zapadli jako stéblo v kupě sena. Po marném hledání se vrátili k ubitému Radimovi, obrátili jej a odcválali zase s divokým pokřikem.

Uprchlíci vyčkávali dlouho v houštinách sledujíce sluchem pokřik a hulákání divokých harcovníků a konečně vzdalující se dupot kopyt. Uplynulo mnoho minut, ba celé hodiny a ticho zase ovládlo širý kraj, než se odvážili ven u úkrytů. Sešli se dole pod kopcem, ale nebyli všichni. Radim scházel. Našli jej brzy, ale zhrozili se toho pohledu, který se jim naskytl.Vždyť zde ležel jen jako bezhlavý, zohavený a zakrvácený trup. Jeho uťatá hlava zdobila kopí prvého harcovníka. Zůstali zde stát se sklopenými hlavami a bezradně spuštěnýma rukama. Tak zhynul Radim, dobrý druh. Bylo jim líto toho mladého, zmařeného života.

Kuneš zaťal pěsti a rozhlížel se jako by hledal ještě nablízku vraha. Kdyby zde na blízku byl, věru by se pustil do něj třeba i holýma rukama. Pak svěsil smutně hlavu, sklesl a zaryl hlavu do dlaní. Tak setrval dlouhou chvíli. Bylo mu těžce, velmi těžce, vždyť ztratil věrného druha, nejlepšího přítele, téměř bratra. Ale bylo již pozdě, když jej přátelé vyburcovali z jeho strnulého zadumání.

„Seber se, Kuneši, musíme už jí, připozdívá se!“ Povstal Kuneš, pohlédl dlouze na mrtvého přítele, pak pozvedl pravici a řekl temně: „Pomstím tě příteli, krutě tě pomstím, to ti přísahám. Ty Morano a všichni běsové slyšte můj slib, slavný slib, že vám pošlu do spárů každého šikmookého vraha, s kterým se setkám!“ „Pojďte přátelé,“ pobídl druhy. „Odneseme jej, zde ho nenecháme. Pohřbíme jej v osadě na našem pohřebišti.“

Zrobili ze silných větví nosítka, naložili mrtvého druha a odnášeli jej pomalu a opatrně cestou po zápotočí, při potoku a k osadě. Smutný průvod, truchlivý průvod. Mlčel Kuneš a mlčeli všichni a tím mlčením jako by se s ním loučili a činili zadost jeho čestné památce. Tělo jeho pohřbili tam, kde odpočívaly i kosti jejich otců.

Radimova smrt na Doubravské způsobila nemalý rozruch v táboře. Byla to první oběť, první lidský život, který propadl tatarským hordám. Až dosud byli ušetřeni veškerých ztrát. Kuneše ta událost velmi rozrušila, nemohl zapomenout a dával sobě vinu, že on vše zavinil. A nemohl zapomenout ani na vyčítavý pohled starého Doupovce, Radimova otce, na pláč jeho matky Atraty a její slova: „Proč jste tam jen chodili, proč právě tam?“

Byla v těch slovech i výčitka i obvinění. A Kuneš cítil jako tíhu stále ve svědomí. Ano, proč? Proč utíkal, prchal, proč opustil svého přítele v nebezpečí? Proč, stále proč! Darmo si namlouval, že byli slabí, v menšině, špatně ozbrojení, že by jim odpor nebyl nic platný a podlehli by všichni marně a zbytečně. Výmluvy, samé výmluvy, říkal si: Jeho místo bylo po boku přítelově, měl jej bránit, bojovat po jeho boku, a když tedy i spolu padnout.

Tím vším už přítele nevzkřísí, život mu nevrátí. Co tu pomohou všechny úvahy a omluvy. Radim, jeho nejlepší druh, přítel, bratr je ten tam. A tížila jej přísaha, slib pomsty. Měl by něco podniknout. Zde, kde byl naprostý klid a kde byli mimo nebezpečí, zde nebylo příležitosti, nebylo styku s nepřítelem.

Měl by odejít, ale kam? Číhat někde u cesty, vyčkávat jako záškodník až mu přijde nepřítel do rány? Je to podnik nejistý, nebezpečný. Utkat se s jedním, dvěma protivníky, neváhal by ani okamžik, ale s celým houfem? Dobře říkal soused Psutka, že prudký pes přichází vlku pod zub. Ano, odejít a připojit se k některé četě odbojníků, mstitelů.

Často seděl na vyhlídce a pátral za večera po obzoru. Zahleděl se upřeně tam naproti do chřibských lesů, ke Komínkům a Skalnáči na výšinu vedle Hradské cesty na Krásné, kde zářívaly rudé body jako bdělé oko. Tam nebylo prázdno, tam někdo bděl a číhal. Tam snad bylo jeho, místo kde mohl učinit zadost svému slibu. Zde ho snad nebylo třeba, a jen zde marní ztracený čas.

A přece odejít, opustit svoje drahé, otce, matku, sourozence a Marylu! Bude se mu těžce odcházet, otec nedovolí, matka nepustí, a Maryla, těžké pomyšlení. Těžké loučení. A přece už nelze jinak, svědomí nutí, povinnost volá. Leželo to v něm těžce jako kámen, a neopouštělo, všude, kudy chodil. Už jej doma mezi svými nic netěšilo, stále jej to pudilo ven z tábora, pryč mezi stromy lesa. Odcházel často a bloudil samoten po lesních stezkách, zamyšlen, s těžkou hlavou. Zašel maně k jezírku, kde sedával v řídkých chvílích s Marylou, a kde prožívali spolu tu svou blaženou chvilku. Stál na břehu a prohlížel zadumán na hladinu, kde se na drobných vlnkách houpaly květy leknínů a vodních lilií.

Drahý, milý, utěšený koutek, království rusalek a vil. Stál dlouho zamyšlen, pak usedl na břehu do měkké trávy. Myšlenky se mu honily bůh ví kde. Po chvíli uslyšel lehké, tiché kroky, šustící v trávě. Věděl, kdo přichází, poznal ji po kroku, ale dělal, že neslyší. Zůstal sedět se skloněnou hlavou, chtěl ji učinit radost, nechat se překvapit. Přistoupila tiše a zakryla mu dlaněmi oči. „Hádej, hádej, kdo to je?,“ šeptala s tichým smíchem. „Rusalka,“ vyrazil jako by polekán a vzal ji za ruce. Rozesmála se vesele. „Polekala jsem tě,?“ tázala se, pohlížejíc mu radostně do očí. „Nesmírně,“ odvětil na oko vážně a přitáhl ji k sobě. „Pojď, posaď se vedle, budeme se dívat spolu.“ Přitulila se k němu a dala se obejmout v pase. Seděli chvíli mlčky, laskáni zlatým svitem slunečním. Mlčeli a jejich ruce mluvily a mluvila i jejich prudce obíhající krev.

„Jak je zde krásně,“ zašeptala. „Jaké krásné vodní růže,“ ukázala před sebe na hladinu vodní. „Krásné,“ přisvědčil. Jak by slušely tvým pěkným vlasům, tvému krásnému obličeji. Chtěla bys některé?“ „To víš, že ano. Ale jsou příliš daleko, pro mne nedostupné“ „Ale nikoliv pro mne, tu radost můžeš mít snadno. Jen počkej zde chvíli.“ Zašel opodál do houštiny a za chvíli se voda vlnila pod rozmachy jeho paží. Zašumělo rákosí a květy se rozhoupaly. A netrvalo dlouho a stanul zase u ní a podával jí náruč krásných, bělostných květů.

„Zde je můj dárek.“ usmíval se mile. „Děkuji, jak jsi dobrý,“ pohlédla naň vděčně a brala květy na klín. „Jsou krásné, ale studené a nevoní.“ „Je to studená krása, bez života, bez krve, tak jako celý ten tajemný svět tam dole,“ ukázal na hladinu. Přisvědčila zamyšleně. Mimovolně stáčela květy ve věnec a posadila si jej na hlavu. Ostatní si vetkla do silných pletenců vlasů, na spánky a do obruby košilky na ňadrech. Kuneš si ji prohlížel zálibně. Jak byla při tom krásná!

„Jak se ti líbím ve své ozdobě?,“ usmívala se. „Nesmírně, jsi jako opravdová rusalka. Ano, tak jsem si je vždy představoval, Marylo, ty ani nevíš, jak jsi krásná, tys jako jeden z tajemných lesních zjevů. Ty bys učarovala každému. Jak tě mám rád,!“ vinul jí k sobě, hladil a líbal.

„Kuneši můj, drahý Kuneši,“ šeptala roztouženě.“ Drželi se v objetí, unášeni do jiných, krásnějších světů. Do té jejich blažené chvilky jakoby pojednou zavanul chlad, jakoby mezi ně padl chladný stín. Stín Radima, hlas příslibu, přísahy. Kuneš se vymanil pomalu z objetí Marylina a sklonil hlavu, stichl, zamyslil se.

Maryla pocítila, že se něco stalo, že něco mezi ně vešlo. Kuneš mlčel, zabořen sám v sobě, jakoby to byl jiný, cizí člověk. „Co je ti Kuneši,“ co se ti stalo, proč ses tak pojednou změnil?,“ zašeptala bojácně. Čekala dlouho na odpověď, než Kuneš promluvil. „Marylo,“ dralo se mu těžce z úst. „Já musím odejít.“ „Odejít? A kam bys šel nyní,“ nechápala. „Odejít pryč, Opustit tebe, rodiče a vás všecky zde . . . !“ „Ale kam, a proč bys nás opouštěl? Vždyť zde jsme přece bezpečni a pak, bez tebe jak - ?,“ tázala se bezradně, s obavou a se strachem.

„Já musím marylo, nemám pokoje, svědomí mne tlačí a slib, přísaha volá.“  Maryla naň pohlížela s úžasem a bázní. Co to mluví, o čem? „Nechápeš, nerozumíš? Nikdo neví, ale vím já. Stín Radimův mne stále provází a nedá mi pokoje. A já přísahal, složil slib u jeho mrtvoly, přísahal jsem při Moraně a běsích a tan slib zavazuje. Musím. Odpusť, Marylo. Vím, že ti působím bolest, ale nemohu jinak.  Odejdu ještě dnes v noci“ „Odejdeš Kuneši a co já, co tvoji rodičové!? Můžeš odejít a na nás všecky zapomenout, opustit nás? Vždyť i zde je tě třeba a což kdyby se něco stalo? Mohl bys? A Radima tím už nevskřísíš, život mu nevrátíš.“ Maryla mluvila ta slova rychle, náruživě a pláč jí dusil v hrdle. Držela jej křečovitě za ruku, která byla nyní pojednou tak chladná.

„Mýlíš se, Marylo, nezapomenu na vás, na nikoho, tím méně na tebe. Vždyť tě mám tak rád, tebe nade všecko. Jak bych mohl zapomenout. Tvůj obrázek, tvoje památka bude stále se mnou, bude mne provázet všude, i kdyby bylo sebe hůře.  Ale já se vrátím, k tobě se vrátím, očištěn, s klidným svědomím.“ Maryla štkala na jeho rameni. „To jsou všecko jen slova, slova, slova. A ten tvůj slib! Proč to? Vždyť tys Radima nezabil.“ „Ale zradil jsem jej, zbaběle opustil, když jsem měl být při něm, po jeho boku. Vždyť to byl více než přítel, byl to bratr. Neplač, Marylo, Marylo, já vím, že je ti těžko, bolestně, těžko, ale ani mně není dobře. Či myslíš, že je tak snadno opustit svoje drahé? Neplač, upokoj se,“ hladil ji něžně po vlasech, po líčkách a slíbal jí ty její slzičky. „Svatava taky pláče, pláče pro Radima, vždyť jen já vím, že se měli rádi. A pak Radimova matka Stradislava, ten její vyčítavý pohled. Ne, na slzy těch dvou se nemohu dívat, pálily by mne hluboko. Vím, že Radimovi život nevrátím, ale aspoň jej pomstím. Musím odejít. Upokoj se, Marylo, vždyť já se zase vrátím, a pak to bude jiný, nový život, šťastnější.“

„Ale já vím, že se nevrátíš,“ vzlykala, „ve světě je tolik nástrah, a tam ti jsou příliš nebezpeční, zlí. Kuneši, Kuneši,“ tulila se k němu s pláčem. „Moje drahá, nu, upokoj se. Smiř se s tím. Dnes v noci odejdu. A ty, potě Svatavu i matku a otce, ať mi odpustí. Odejdu tajně, vím, že by mně nedovolili, a já nechci jednat proti jeho přímému rozkazu. Tak, Marylo, má nejdražší,“ mluvil něžně, hladil ji a líbal a hýčkal v náručí.

A Maryla plakala, usedavě plakala. To byla jejich chvíle, dnes a snad na dlouhý čas poslední. Vrátí-li se Kuneš? On věřil pevně, že se vrátí, a tu jistotu se snažil vlévat i Maryle do duše. A Maryla? Chtěla věřit, musela, sice jinak, co by se stalo? Nevěděla, ale cítila něco zlého. Tak setrvali spolu až do večera.

--------------------------------

Kuneš odešel v noci, tajně, nikdo nic nepozoroval. Večer byl neobyčejně něžný ku Svatavě, a těšil ji, jak mohl. Matce hladil ruku a mile se na ni usmál. Na otce pohlížel vážně, s úctou, ale mlčel, neprozradil se

Odešel, když všichni spali. Vyplížil se opatrně, minul stráže a dal se tajnou stezkou. Šel jistě, třebaže opatrně. Cestu znal dobře, vždyť jí prošel již tolikrát a znal všechny její významná místa a podrobnosti. Na pokraji lesa u brodu se zastavil a naslouchal. Bylo ticho, nikde se nic nehnulo. Noc byla temná, jen hvězdy mdle prosvicovaly na obloze potažené závojem jemných par. Nad řekou a nad bažinami se válela řídká mlha, která k ránu zhoustla a utvořila nepropustnou pokrývku.

Kuneš vyhledal na skrytém místě loďku a převezl se tiše a opatrně na druhý břeh a tam ji zase dobře ukryl v houští a pod převislými větvemi vrb. Vklouzl opatrně do houštiny a ubíral se dále. Prošel pobřežní houštiny, vyhledal po paměti koryto potoka a šel tiše podél jeho toku proti proudu. Šel pomalu, nespěchal, času měl dosti. Oči uvyklé tmě, pozorovaly okolí a sluch byl stále ve střehu. Bylo však málo vidět, tím méně slyšet. Zrak vnímal jen neurčité obrysy větví a křovin a sluch zachycoval jemný šelest listí v sotva postižitelném vánku. V dálce docela tiše se ozýval hlas nějakého nočního ptáka a volání bukače na Nivkách v bažině. Jinak byl klid, ticho.

Kuneš šel opatrně a tiše jako duch. Šel stále vpřed, hájem podél potoka, zanechal po pravé straně vypálenou osadu, kde se černalo neurčitě několik ohořelých zdí, minul opatrně hlavní obchodní cestu, nyní tichou, opuštěnou a octl se brzy na zápotočí. Odtud už neměl daleko na Hradskou cestu.

Zde už musel být dvojnásob opatrný, zde projížděly často tatarské pikety a nevěděl, na koho by zde mohl narazit.  Obešel ji obezřele a dal se po úpatí kopců k Doubravské dolině. Tam se dal mezi křoviny a hustý podrost, kde si vyhledal bezpečný úkryt a vyčkával dne. Zde bylo jistější pohybovat se za denního světla. V těchto končinách by se za tmy nevyznal.

Kuneš zavzpomínal. Tam někde dole pod úpatím návrší se to stalo, tam padl Radim. Nebyla to příjemná, ani veselá vzpomínka. Kuneš se zatvrdil a zaťal zub. Pohlížel upřeně dolů návrším a zdálo se mu, jakoby se tam mihly temné stíny. Přeludy, pomyslil si. Anebo je tam skutečně něco, rej tajemných nočních sil, nebo i duše Radimova, která nemá pokoje? Upokoj se milý druhu, budeš mít brzy klid, vybojuji ti jej.

Noc míjela rychle a tiše. Teď v červenci začalo brzy svítat. S rozbřeskem dne povstal i Kuneš a bral se dále, stále výš po svahu kopce, dále mezi křoviny a houštiny a mezi lesní podrost. Šel po kraji úžlabin a žlebů, vyhýbal se schůdnějším místům v obavě, aby se vyhnul nějakému nepříjemnému setkání, o které by příliš nestál. Cestou vyplašil několikrát srnu s mládětem a čerstvou stopu jelení překročil. V houští se často mihnul divoký králík a přeběhl mu cestu. A v příkrém svahu úžlabí viděl ústí jezevčího brlohu i liščího doupěte.

To byly teď věci, kterými se nechtěl nyní zabývat. Nepřišel sem na lov, jeho kořist byla teď jiná, významnější. Jeho kuše ležela tiše na pleci. Kuneš byl dokonale ozbrojen, jako pravý zbrojný. Mimo kuše měl za širokým bitým pasem ostrý dlouhý tesák a křivý tatarský meč. Měl malý okrouhlý štít v toulci zásobu šípů, ba měl i kulatou lehkou helmici, která se mu houpala zavěšena při štítě. Oděn byl v přilehlé vlněné nohavice, u spodu stažené řemínkem, na nohou pevné škorně, na ramenou krátké oplecko a přese všecko přehozenu dlouhou halenu, kterou teď sundal a stočenou přehodil přes plece. Neměl ji sice teď zapotřebí, ale později někde v ležení a při nepohodlí bude dobrá.

Když vyšel nahoru na návrší na plochou holinu, odkud byl volnější rozhled, zastavil se. Odtud byl volný pohled na všechny strany. Po levé straně byla Hradská dolina, tudy se vinul potok při Hradské cestě. Byl a ještě ve stínu pod hustými parami mlh. Dále za ní se vlnily svahy zalesněných protáhlých návrší až ku vzdálenému hradu Buchlovu a přilehlému kopci s malou kapličkou na vrcholu.

Na Hradské dolině bylo několik chatrčí, malá skupinka beze jména, ještě teprve zárodek budoucí vesničky. Byly teď zničeny jako vše v okolí a obyvatelé buďto padli nebo prchli dále do lesů a hor. Po pravé straně bylo několik žlebů zarostlých hustými křovinami a pak Doubravská dolina, kde byl útulek nečetných uhlířů, kteří tam druhdy hlídali své kouřící milíře.  Ale milíře už dávno vyhasly. Bylo tam teď prázdno a ticho, pusto se prostíralo a vzadu za ním, odkud přicházel, tam ta dolina jeho kraj s vesničkou uprostřed.

Ležela tam jako na rozevřené dlani, nyní vypálená, spuštošená. Hned dole pod kopcem byla bažina na Nivkách, zarostlá sítím a rákosím, vpravo háj na Zápotočí, kterým se táhl dlouhým pruhem mimo jejich vísku až k Moravě potok Trávníček, klikatil se tam, napájel bažinu na  Nivkách, a mizel v blatech v Jezerách a Kopečných.

Mezi tím se prostírala jejich pole a úhory a dále blíže Moravy pastviny a lučiny. Jeho milý rodný kraj. Vlevo viděl ještě vypálený hrádek spytihněvský, vpravo v dálce kunovskou tvrz, osadu staroměstskou, poblíž vpravo Sušice, vše vypálené, zničené, pokud mohl rozeznat ještě v nezřetelném svitu rána. Slunce se teprv prodíralo za zarudlých mráčků na východě, tam někde za Komoucem. Všechno bylo ještě jako pod závojem s jemných ranních mlžinách. Z lesů a bažin při Moravě se zrovna kouřilo, jak se do nich sluce opíralo. A tam někde uprostřed, tam bylo ležení, dočasný útulek jeho milých lidí. Nebylo tam nic vidět, ani ranních kouřů ne, vše ještě splývalo s mlhami. Co bylo dále za lesem, který se prostíral až po úpatí kopců naproti, to už se jen dohadoval. Tam někde v úžlabí kopců byly snad Bílovice a za nimi, to už byl jiný kraj. A taky jiní lidé, Zálesí.

To vše objel ještě jednou dlouhým pohledem, jako by si ten obraz chtěl naposled vtisknout v paměť, a odcházel pomalu, obezřele dále, výše do hor, do lesů. Kráčel pomalu a sledoval bedlivě okolí. Houštiny se již dávno změnily v husté porostliny, nízký les v hustý, vysoký, kde stály silné staleté kmeny věkem ošumělé, často sražené bleskem nebo vichrem vyvrácené. Byla zde spoušť, divočina. Zde po hřebeni návrší jistě nikdo nepřecházel, nebylo zde vůbec cesty, a ani nepatrné stezičky.

Zde by byl v bezpečí, ale sám, opuštěn, zapomenut lidmi i snad bohem. A stále se prodíral dále a dál. Bylo zde mnoho stop po zvěři, i vysoké. Kůra na některých kmenech byla orvána a sedřena, jak se jeleni otloukali a třeli mladé, dorostlé paroží. Jen po kancích zde stop nebylo, ti se patrně bahnili a pelešili dole v bažinách při potoku.

Půda byla postlaná vysoko loňským listím, mourem, mechem, do něhož se nohy hluboce zabořovaly. Byla to cesta těžká, únavná, svízelná. Šel již několik hodin, než se přiblížil k nejvyššímu místu pohoří. Zde doufal setkat se s někým, neboť zde často pozoroval za noci ty zářící body, odlesk táborových ohňů.

Vyšplhal se na příkrý vršek, který byl v těch místech asi nevyšším bodem celého okolí. Na vrcholu byla řídká holina, odkud byl mezi prořídlými kmeny poněkud volnější rozhled. Bylo odsud možno vidět vlevo Hradskou dolinu, hluboký, úzký zářez mezi vrchy, jejichž úbočí byla divoce zarostlá hustým lesem a vpravo, tam se rozkládalo široce rozložené sedlo Doubravské doliny. A všude vůkol, kam oko dohlédlo, byly lesy, rozlehlé, zelené, široce zvlněné porosty lesů.

Pod vrchem směrem ku Hradské, tam mezi většími kmeny starých, pokroucených borovic, se silnými, sukovitými kořeny, objímajícími skalní balvany, tam začínala půda kamenitá, posetá drsnými, rozlehlými skalisky.

Kuneš se tam ostře zahleděl a postřehl mezi korunami řídkých borovic několik obláčků kouře. Ne, nemýlil se, nebyl to výpar. Tam byli asi lidé, ti, které hledal. Sešel s vrchu a dal se tím směrem, ostražitě vyhlížeje mezi kmeny.

Pojednou se rozhlédl lesem ostrý hvizd a příkrý hlas zavolal: „Stůj!“ Kuneš se zastavil a vyčkával, co bude dále. Týž hlas poručil znovu: „Odhoď zbraň a odstup dále!“ Kuneš dosud nikoho neviděl, až se opatrně rozhlížel kolem sebe. Nezbývalo mu než uposlechnout. Jsou-li to poctiví lidé, nemusí se ničeho obávat. Záškodník by si tak nepočínal. Odložil tedy zbraň a vyčkával klidně. Až po chvíli se v podrostu vedle velkého balvanu něco zavlnilo a vystoupil nějaký muž proti němu.

Byl velký, silný, hřmotný jako medvěd. Rozcuchané vlasy mu splývaly do čela a v tváři byl divoce zarostlý černým vousem. Rozhalená, umletá košile obnažovala svalnatá, zarostlá prsa, na nohou měl odřené nohavice a těžké škrpály. Za pasem měl dlouhý tesák a v pravici třímal těžký mlat. Hleděl ostře, zamračeně, hotový lapka. Prohlížel si Kuneše pátravě, a pak se zeptal úsečně: „Kdo jsi, odkud přicházíš?“ „Jsem váš přítel a přicházím tam z doliny,“ ukázal Kuneš za sebe. „Přítel?,“ usmál se ten nepřívětivě. „To bych mohl říci leda kdo.“ „Kdo jiný? Nejsem přece lapka ani šikmooký Tatařín, to vidíš sám. A jdu přímo k vám.“ „K nám? A jak jsi o nás věděl, jak jsi nás našel? A víš ty, nejsme-li taky lapkové?“

„Věděl jsem o vás, že jste někde zde, vídal jsem odlesk vašich ohňů, tam z doliny za nočních hlídek. A proto jsem přišel. Chci, abyste mne přijali mezi sebe, chci s vámi žít a s vámi se bít.“ „Hm, tak, tak. Jsi, smělý chlapče. Nebojíš se, žes zapadl do pasti?“  „Nebojím, jsem poctivý člověk, a o vás myslím to samé.“

„Nu, tak dobře,“ promluvil černý chlap po chvilkovém rozmýšlení. „Pojď se mnou, seber si své zbraně, ale pozor! Nepomýšlej na nějaký úskok. Nejsi sám.“ (Nejsem sám) Po té znovu zapískl a z houštin vyšli ještě tři jemu podobní. „Hlídejte dále, odvedu tohoto mladíka k našim. „Vykroč,“ pobízel Kuneše. Nešli příliš daleko. Pronikli hustým podrostem a za ním kráčeli sotva patrnou pěšinkou vinoucí se mezi roztroušenými skalními balvany pod křivými borovicemi, se skroucenými, sukovitými kořeny, plazícími se mezi kamením. Poněkud dále bylo volnější prostranství mezi skalisky a v pozadí, kde balvany neobyčejné velikosti tvořily podivnou skupinu, tam zíval otvor nějaké jeskyně. Bylo tam těch otvorů několik, nepravidelných, které poskytovaly lidem nuzný přístřešek.

Uprostřed kol ohně se pohybovalo několik nuzně oděných žen a něco ozbrojených mužů posedávalo před jeskyní. Když přišli Kuneš se svým průvodcem, všichni naň hleděli udiveně. „Koho to přivádíš Dubovče?“ „Nového bráška, zdá se. Je zde vladyka Jarohněv?“ „Tam v zadu,“ ukázal k jeskyni. Vladyka Jarohněv, který právě vyšel, byl mladý zeman odněkud z Hané. Byl utečencem tak jako všichni ostatní. Ještě mladý člověk, vysoké, štíhlé postavy, dlouhých vlasů a temných očí, které si Kuneše pátravě prohlížely. Bylo vidět na první pohled, že je z lepšího rodu, prozrazoval to i jeho upravený oblek, úzké nohavice z jelenice a kožený kabátec i lepší zbraně.

„Co je nového, Dubovče,“ otázal se. „Přivedl jsem tohoto mladíka. Potuloval se tam venku podél skalisk. Přišel prý za námi a hledal nás.“  „To je divné. Za námi přišel? Znáte jej někdo?“ Ne neznali jej, byl cizí, neznámý. „Jak ti říkají, mládče?“ „Kuneš.“ „Zdaleka jsi přišel? Odkud?“ „Z doliny, tam z té osady z Babic.“ Ten zavrtěl hlavou. „Neznám. Kde to je,“ otázal se ostatních. „Je to tam dole při Moravě u černých blat, malá ves,“ zabručel jeden z nich. „Tak. A více co nám povíš?“ „Co mám ještě povídat. Jsem syn stařešiny Ješka. Naše vybyla vypálena, tak jako všechny ostatní, ale naši lidé se včas zachránili v lesích na blatech. Tam táboří a čekají, co bude dále. A já…“ „Nu ano, ty jsi teď zde. „Proč jsi nezůstal u svých, či ses bál, a myslíš, že zde je bezpečněji?“ V očích zemanových šlehl posměšek. Kuneš zrudl hněvem. Ne, pro posměch si nepřišel. „Nebojím se, naopak, chci bojovat s vámi po vašem boku,“ vybuchl prudce. „Nu, dobře, nezlob se, vidím, že se nebojíš. Ale tos mohl tam doma a nemusels chodit až sem,“ mínil zeman. „Tam ne, tam není příležitosti, šikmoocí nepřijdou tak blízko a na boj v otevřeném poli je nás tam málo. Ale já chci – a pak si chci s nimi vyřídit něco, nějaký vroubek,“ dodal tiše.

„Zabili ti někoho?“ „Zabili,“ zamumlal Kuneš, a v očích se mu mihl zlý plamen. Zeman si jej znovu prohlížel. Líbil se mu mladec. Je smělý, má odvahu, nebojí se. I zbraň má dobrou, usuzoval. Bude z něj dobrý druh, statečný bitec. „Milý brachu, přijmeme tě rádi, chceš-li se bít. Ale nemysli, že mezi námi je pohodlné živobytí. Často strádáme, trpíme nedostatkem, nepohodou, vším, čemu je vydán člověk bez domova, bez přístřeší.  My všichni zde jsme utečenci a přišli jsme sem, abychom zabránili pouhý život, nic více. A rozumí se, že se i mstíme našim vrahům, napadáme je a bijeme je, kde se dá.“ „Nepřišel jsem hledat pohodlí, nýbrž boj a pomstu, na jiném mně nezáleží,“ řekl Kuneš odhodlaně.

„Buď tedy vítán do našeho středu,“ podával mu zeman pravici. Byl jsi již v půtce, umíš se bít?“ „Nebyl jsem v půtce ještě, ale bít se dovedu,“ uchopil se meče po boku. „Máš dobrý meč, odkud?“ „Je to kořist od Tatařína, kterého jsem poslal k běsům.“ „To vidím. Nu, budeš s námi, jeden z nás. Tak odlož a učiň si pohodlí!“

--------------------------------

To bylo v lesním táboře na Budačině mezi skalami, kde se sešlo něco uprchlíků. Někteří byli z Hradské doliny, tam z těch chatrčí při cestě. Byli zde i uprchlíci z Doubravské, z lesních chalup pokrajních lesů, a i ze vzdálenějších osad. Mladý zeman byl Hanák odněkud od Zdounek, který pozbyl všeho, ztratil i své drahé, zachránil pouhý holý život. Potuloval se po horách až přišel až sem. A poněvadž byl zkušený, rozuměl zbroji a vyznal se v půtce, učinili jej svým vůdcem.

„Toť dobrý brach, ten zeman,“ vysvětloval Kunešovi jeho černý průvodce do tábora. „Urozený člověk, ale nic ze sebe nedělá, jedná s každým jako rovný s rovným. Je statečný a mistrný, ten rozumí zbrojným věcem. Vždy nás dobře vedl a pod jeho velením jsme vždy si byli jisti vítězstvím. No, však uvidíš, taky okusíš a brzy, jak se to rubá a bije do tatařínských lebek.“ „Je vás mnoho,“ tázal se Kuneš. „Zde nemnoho, jen tak ke čtyříti. Nejsou všichni zde přítomni, jsou stráže po okolí, někteří jsou na lovu. Ale nejsme sami, je zde v lesích takových tlup více. No, pojď, ukáži ti,“ vedl ho mezi skalisky a pak nahoru vymletou stružkou na vrchol vysokého balvanu. Nahoře byla malá plošina s dolíkem uprostřed, od níž se vedla stružka dolů. Zde bylo i ohniště se zbytky oharků a popela. Poněvadž balvan vše převyšoval, byl odtud i znamenitý rozhled.

„Vidíš tam vpravo naproti přes dolinu ten ostrý skalní vrch? To je Skalnáč a na něm táboří jiná skupina utečenců. A jiní jsou tam ještě dále vpravo v té úžlabině, která se ostře zařezává do boku kopce. To je Komínkový žleb, a z něho vytéká i ten potok zde pod námi dole. Jsme spolu ve stálém spojení, a pomáháme si, je-li třeba. Dorozumíváme se ve dne kouřem, v noci ohněm. To zavedl náš vůdce zeman, a je to dobré, tak se dovídáme snadno a rychle co se děje. Stráže jsou ustavičně ve střehu.

„A tak to byly asi ty ohně, které jsem často pozoroval za nocí,“ vzpomněl si Kuneš. „Tak, tak. A to tě svádělo, abys přišel k nám. A teď jsi zde. Dobře tak. Zde ti nebude smutno, milý brachu. Práce je stále dosti. Když není výpad, jsou zde strže a pak lovy, protože se musíme starat i o potravy a doplňování zásob, a to je hubené. Nu, hladu jsme ještě neměli, ale nadbytku taky ne. Sebou jsme toho mnoho nepřinesli, a to už je dávno ztraceno. Tak žijeme jen z toho, co les dá, a co ukořistíme u šikmookých při výjezdě. Ale toho mnoho nebývá. Ti chlapi běsovi toho sebou mnoho nevozí.“

Kuneš si prohlížel bedlivě okolí i ten balvan, na němž stáli. Zdál se mu divný s tím důlkem uprostřed a tou stružkou po straně. „Odkud jsi přišel? Znáš to zde dobře?,“ tázal se lesního muže. „My jsme tam z Doubravské uhlíři. Jsme zde všichni. Tam na naší pasece nebylo bezpečno, proto jsme odešli. Však i tam našli cestu ti běsů zplozenci a zničili tam vše co se dalo. Inu, když tam vedla pohodlná cesta, po které panští odváželi vyrobené uhlí. Ale dále do lesů, až sem, se jim nechtělo, do těch k ostatin přes vývratě a zmoly. To ani tatařínský kůň nedokáže a Tatar bez valáška nic není. Jsou to samí koňáci,“

Muž vyprávěl a v černé zarostlé tváři se mu jen zuby a oči blýskaly. Z celé jeho postavy a vzevření bylo jeho zaměstnání patrno. Bylo vidět, že se po celý život omětál jen kolem milířů a jejich kouřů. I jeho tvář jako by byla v kouři uzena. Nebyl příjemný na pohled, ba spíše by někomu nahnal strachu, potka jej někde znenadání v lesní hluši. Ale byl hovorný a rád pověděl.

„Ty lesy kolem, to bývalo naše panství. Kdo sem kdy přišel? Páni zřídka kdy, jen když si přišli zalovit. Jinak zde bývalo pusto, ticho, dělali jsme si, co chtěli. Nouze jsme neměli, les dal vše, co bylo třeba. Vždyť je těch lesů! Jdeš kolik hodin, jdeš půl dne a konce stále nevidíš. A dej se tím směrem k Buchlovu nebo ku hradu Cimburku, tam jim konce není. Bůh ví kam, až táhnou. To ještě nikdo nezkoušel, ani takový starý lesák jako já. A vyznám se v nich jako nikdo jiný. Vždyť jsem se zde narodil a prožil celý život. Pro nás je to jednostejné, žít zde ve skalách nebo u milířů. Všude je to náš les, nad námi, kolem nás, ale vy, to je jiná, jste uvyklí jinému životu.“

„Myslíš? Inu náš les je ovšem trochu jiný, je pravda, ale přec les. A tam jsem byl jako doma. A složil jsem tam již ne jednoho kance. A je tam taky řeka, vody, a to všecko, co už k tomu patří. Tam je zase jiný život.“ „Já vím, žabí život.“ usmál se lesák, až se mu bílé zuby zablýskaly v černé tváři. Kuneš se nezlobil, jen pokrčil rameny. „Nu, snad všude je něco jiného, a každý kraj má to své. Vy jste lidé hor, my zase z doliny a blat, to je ten rozdíl.“  „Máš pravdu. My jsme zvyklí na ty naše hory a jsme zde doma a spokojeni. Já bych si na dolině nezvykl, nemohl bych tam žít. Pro mne je les a hory nade vše. Každý má rád to své, viď brachu,“ poplácal jej po zádech.

„Tento kámen zde je divný,“ pronesl Kuneš, „Proč, co se ti zdá na něm podivného?“ „Jeho tvar, ta prohlubenina zde nahoře a ta rýha po straně. Myslím, že to není jen tak samo sebou.“ Lesní muž se na něj zadíval, jako by chtěl číst jeho myšlenky. Pak odpovídal pomalu: „ I tys to poznal Nu, něco na tom je. To je ještě ze starých, pradávných dob, za víry našich praotců. To zde snad bývalo obětiště a to to byl obětní kámen. Zde na hoře přinášeli žrecové krvavé oběti na usmířenou lesním tajemným silám a běsů. Krev oběti se hromadila v té hlubině a pak odtékala pomalu tou rýhou po straně dolů. Jaké to byly oběti, to my už nevíme. To už je tak dávno, že o tom se zachovaly jen neurčité, mlhavé zkazky. Tam na Hradské bývalo snad staré hradiště, najdou tam ještě zbytky jakýchsi valů. Jiné hradiště bylo tam výše na Tabarkách. To známe jen my staří lesáci.“

„Našlo by se tam něco, nějaké zbytky, památky po tehdejších osídleních?“ „Našlo by se, jistě našlo ještě. Ale kdo by se tam hrabal. Snad nějaké střepy, staré nádoby, ozdobné, staré zbraně, co s tím. To nic pro nás.“ „To byli staří lidé, snad naši otcové, taky lesáci.“ pokračoval po chvíli.“Ctili svoje staré bohy, lesní víly, dobré i zlé. A těm zlým přinášeli oběti. Ano, tak!“ „Vždyť i my,“ zahleděl se na Kuneše, „nejsme jiní. I my ještě. Co vy víte, vy lidé z dolin. My si žijeme po svém a ctíme zvyky svých předků. Kdo se o nás staral? Žádný. Daleko byl plebán, a daleko i naši páni, jim stačil náš desátek, to bylo vše. My víme své, a podle toho si žijeme.“

„A obětujete, viď,“ usmál se Kuneš. „To není brachu nic zvláštního. I u nás naši rybáři, tam na písku - - divní lidé. Žili tam vedle nás, ale žili po svém, uzavření, nesdílní. O těch taky říkali, že ctí staré bohy. A taky jim obětovali, o tom jsem přesvědčen. Viděl jsem to obětiště, když odešli před Tataříny. A u nás na krbovém trámu nad ohništěm, tam stály nějaké památky po otcích a můj otec jim vzdává patřičnou úctu. On sám už nevěděl co – představují. Snad to byli ti domácí dědkové, obrazy našich otců.“

„Tak je to, milý brachu. Nu, pojďme dolů, zde už není nic pro vás. Viděl jsi, a slyšel, cos chtěl vědět.“

-------------------------------------

Kuneš se v táboře na Budačině nenudil. To byl tak život, na který si někdy myslíval, volný, svobodný, mezi rovnými a se zbraní v ruce. Zvykl si snadno. Jeho černý průvodčí od milíře si jej oblíbil a bral jej sebou, ať to bylo na pochůzky lesem, strážné hlídky nebo i lov.

Kuneš s ním chodil rád. Byl to zkušený brach, vyznal se v lesích v širém okolí, znal všechna jeho tajemná zákoutí. Při nezískával Kuneš nové, cenné zkušenosti. Jeho druh by sám, neměl ženy ani rodiny, proto žil svobodně a trochu divoce.

Pokud žili ještě na pasece u milířů, pracoval zároveň s ostatními, co bylo třeba, ale více se potuloval po lesích a zabýval se lovem, stopováním zvěře, nebo se potloukal jen tak, z pouhé záliby, z touhy po samotě a po poznání lesních tajemství. Jako by něco hledal, po něčem pátrál. Kuneš mu nerozuměl, ale později se dověděl příčinu jeho neklidu. Muž nebyl ještě starý, ani obstátý, blížil se teprve čtyřicítce. V mládí, v jinošských letech si oblíbil dívku z lesní chaty, hodné, milé děvče. Měl ji rád, upřímně rád a chtěl si ji později uvést do svého domova k milířům.

Bylo to milé, tiché, dobré děvče. Měla ráda lesy, tak jako on, a často se toulávala v lesích o samotě, vyhledávala tichá zákoutí, kde sedávala, dumala a snila. A pak jednou se nevrátila ze své vycházky, zmizela. Našli ji po několika dnech v jedné úžlabině, byla již mrtva. Nikdo nevěděl proč. Nenašli u ní nijakých stop nějakého násilí. V její celé postavě byl klid, ba jako by se tiše usmívala.  Nerozuměli tomu, divili se. Nakonec usoudili, že podlehla tajemným lesním silám, samodivám nebo divoženkám.

Mladý Dubovec ji oželel, a pak již zůstal sám a stal se trochu lesním tulákem a podivínem. Jakoby stále hledal stín té, která mu tak náhle a tak divným způsobem odešla. Kuneš s ním chodil na lov, neboť lovu a zvěři rozuměl Dubovec jako málo kdo. Vždyť když lovili páni, byl jejich průvodčím, dobře je vedl a byli spokojeni.  Nabízeli mu panskou službu, ale on odmítl, měl raději svou samotu a svobodu.

Dnes stopovali spolu jelena, a byl to pořádný chlapík, soudě podle všech známek. Dubovec pohlížel bedlivě šlápoty i trus mezi nimi a soudil, že stopa je čerstvá. Asi že šel z paše a zalehl teď někde ve svém pelechu. Kuneš měl kuš a oštěp po boku. Dubovec menší, velmi silný luk s krátkými šípy, a dlouhý tesák. Kuš je dobrá pro daleký cíl, ale na silné zvíře slabá. Poraníš jej, ale na konec ti přece ujde a pak hledej ho. Najdeš-li jej náhodou, to už s ním červi hýbají a zavání na sto kroků. Lépe je ošálit jej, přiblížit se co nejblíže se co nejvíce a pak dobrou, smrtící ránu. A k tomu je krátký luk. Ostatní, to dokončí oštěp a tesák.

Šli opatrně jako duchové, Dubovec vpředu, za ním Kuneš. Dubovec si všímal každé maličkosti, každé zlomené větvičky.  Šli dlouho, než se přiblížili k malé úžlabině zarostlé hustým mlázím. Zde se zastavili. Dubovec hleděl pátravě do úžlabiny a zkoumal vítr. Jemný vánek táhl od od nich. To nebylo dobré, zvíře je ucítí předčasně a unikne. „Dej pozor,“ šeptal Kunešovi, „ sečkej zde, já obejdu naproti. Čekej klidně, až dám znamení, pak vraz a pokračuj přímo k houštině, zatím se chovej tiše. Jdu.“

Kuneš čekal, zatím co ten obcházel opatrně velkým obloukem na protilehlou stranu. Po dlouhé chvíli se ozval tam odtud dlouhý ptačí hvizd, smluvené znamení. Kuneš vykročil a dal se přímo k houštině. Šel opatrně, aby se co možno nejvíce zvířeti přiblížil. Pak se v mlází něco pohnulo a mihla se tam rezavá srst. Kuneš rychle namířil, tětiva zadrnčela a zasvištěl šíp.  Zvíře vyrazilo dlouhými skoky a země zaduněla pod údery kopyt. Jelen ubíhal, ale tam už číhal Dubovec a zvíře mu padlo přímo do rány. Silný šíp se mu zaryl do boku a jelen pad. To další dokonal ostrý tesák. Než doběhl Kuneš, bylo vše skončeno. Jelen zde ležel v celé své velikosti. Krvácel z několika ran, v těle mu trčely dva šípy. Byl to velký brach, dvanácterák.

„Dobrá rána, Dubovče,“ chválil Kuneš. „Nu, však tys taky dobře mířil, taky v něm máš svůj podíl. Mám jen starost, co s ním. I pro dva je těžký, a do ležení je daleko. Nu, nějak to uděláme.“ Nejprve jelena vyvrhli a odřízli hlavu i s parožím. Z vnitřností vybrali opatrně jelení lůj. „To je velmi dobrá věc, hodí se výborně na hojivé masti. Stará Běhula a Dorna tomu rozumějí. Možná, že i ty je budeš jednou potřebovat, až tě polehtá tatařínský meč. Toho paroží je škoda, ale co my s ním tady? Pouhá ozdoba, nó, snad je nikdo nenajde.

Uřízli si silnou tyč, svázali zvířeti nohy a vzali na ramena. I přes to byl dosti těžký a měli s ním práci. Cesta byla neschůdná, tábor daleko, a museli několikrát odpočívat. Nevadí, však dojdou ještě včas. Museli obcházet výmoly, vývratě, prodírat se houštinami, samé překážky, které se s těžkým břemenem náramně těžko zmáhaly. Ale oni byli oba silní mužové, proto si klestili statečně cestu vpřed.

„A co, Dubovče,“ tázal se Kuneš při jedné zastávce, „jsou zde vlci?“ „Vlci zde jsou, což o to, ale teď v létě se s nimi nesetkáš. Jsou příliš opatrní, člověku se raději vyhnou. Mají doupata na těch nejméně přístupných místech. Je jich těžko vystopovat. V zimě, toť jiná. Jsou drzí, někdy i zlí, nebezpeční, přicházejí až k chatám. „Což v zimě, i k nám přicházívali vlci, ale nevědělo se odkud. Snad i tam z té strany ze zálesí. Tam v těch horách je mnoho vlků, i medvědů.“ „I zde jsou medvědi, ale pořídku. S tím se velmi zřídka setkáš.“ „Ulovils už nějakého,?“ tázal se Kuneš zvědavě. „Měl jsem to štěstí. Medvěd je celkem dobrák brach. Ten tě nikdy sám nenapadne. V létě pase více po lesních plodech a ovoci, a i když naň narazíš, raději se ti vyhne. V zimě, to už je horší. Ale nebezpečný je jen když ho poraníš. Tu se rozvzteklí, jen jistá rána tě zachrání. Je na pohled nemotorný, ale běží velmi rychle i na stromy šplhá dosti zručně. Na něj je nejlepší těžký mlat, a přímo do hlavy. Šípy ho jen dráždí a tesák i oštěp je nejistý. Má tuhý život, jako – nu, jako medvěd,“ usmál se Dubovec. Kuneš jej rád poslouchal, Dubovec věděl vždy něco nového a zajímavého povědět.

-------------------------------

Kuneš poznával svoje ostatní druhy, ale většinou večer v ležení při táborovém ohni. Mužové nebyli příliš sdílní, ani mnoho nemluvili. Každý z nich téměř měl někoho blízkého, koho ztratil, a když ne, tedy aspoň ztrátu domova a všeho skrovného majetku. Nebývala nálada v ležení příliš veselá.

Mlčel zeman těžce zamyšlen, a mlčeli i druzí. Jen ti mladší, svobodní se někdy trochu rozpovídali. Mužové sedávali, nebo leželi kolem hlavního ohně, některé ženy a několik dětí se držely odděleně stranou, kde měly kryté boudy zrobené z větví, kryté chvojem a drnem, vystlané mechem.

Mužové tábořili i ponocovali venku pod širým nebem, jen za nepohody se uchylovali pod přístřešek jeskyně. Byli to mužové z blízkého okolí, většinou z této slovácké strany hor, jen několik Hanáků bylo mezi nimi. Nejnápadnější z nich byl mladý muž s širokou jizvou na hlavě, ještě ne zcela dobře zahojenou. Celým svým zevnějškem i chováním prozrazoval, že je ze zbrojných. A byl v skutku. Byl to jeden z obránců spytinovské tvrze, když ji Tataříni napadli a při tom utržil tu hlubokou ránu na hlavě.

„Bránili jsme se statečně, bili do nich, sráželi do příkopu pod valy, a já sám nevím kolik jsem jich poslal k běsům, to snad ví jen můj meč a mlat. Ale co to bylo platné, když jich bylo jako čmelíků, za jednoho nastoupilo jich pět. Vystřelovali zvláštní hořící šípy, které ani pod mokrou koží nehasly. Zbývalo nás už jen hrstka, když jsme ustoupili až těsně ku hlavní zdi budovy, hořící střechu nad hlavami. Tam padli poslední. Já dostal prudkou ránu do přilbice, tu jsem ještě odrazil a porazil posledního svého šikmookého. Ale pak přišla druhá rána a ta mne srazila. Co bylo dále, to už nevím. Asi že na mne padly trosky hořící střechy. Že jsem sám neshořel, tomu zabránil kožený kabátec, přední plech a železné kolenice na nohou. Přišel jsem k vědomí, až když bylo dávno po všem, i trosky dohořívaly. Sebral jsem se s námahou, ránu si jak-tak vymyl a ošetřil a odplížil se pryč. Jak jsem se dostal až sem, to ani nevím. Vím jen, že jsem bloudil po okolí i po lesích. Byl jsem snad v bezvědomí, v horečce.“

„Našli jsme tě tam pod pasekou, byl jsi složený jako zvěř,“ řekl jeden z uhlířů. „Ošetřili jsme tě, a pak odnesli sem. Měls tuhý život, brzy ses ze všeho vylízal. Divila se stará Běhula, žes to vydržel.“

Kuneš naslouchal se zájmem vyprávění, a tak poznával své druhy, jejich minulost. Na svoje milé tam dole, vzpomněl až v noci, když uléhali na mechovém loži kol ohně. Tehdy, když se vše utišilo, a oheň pomalu zářil a stlal kol dokola ubíhající stíny, myšlenky jeho zalétaly dolů k rodné vísce a táboru na blatech. Co asi dělají jeho drazí, co otec, matka, Svatava a Maryla? Vzpomínají-li v dobrém, či ve zlém? Promine-li mu otec, že tak bez dovolení odešel? A což Maryla, pláče, milé děvče, touží? Chtěl by být malým ptáčkem, zaletět si tam dolů, uvidět svoje drahé a polaskat se s nimi aspoň pohledem. Kdy se s nimi asi shledá? Ach, kdož ví, snad ještě mnoho vody uplyne.

------------------------------

A brzy okusil i boje, ochutnal zápachu tatarské krve. Bylo to snad za týden po jeho příchodu do tábora, když přiběhl rychlý posel z přední hlídky. „Znamení od Skalnáče a žlebu,“ volal. Zeman vyšel spěšně nahoru, na balvan a prohlížel pátravě do dálky. Pozoroval kouřové signály a odpovídal stejným způsobem. Vyvalil se dým z připravené hromádky chrastí jako odpověď na výzvu. Pak sešel rychle dolů. „Přicházejí,“ pravil, „rychle se připravte a vyrazíme. Zatarasili jste cestu,?“ tázal se posla. „Ano, zatarasili, neprojedou.“  „Dobře, pojďte přátelé.“

Vzali rychle zbraně na ramena a odcházeli spěšně mezi starými kmeny dolů k cestě při potoku. Tam už byla připravena přes cestu překážka, záseka z kmenů a kamení. Zeman rozestavil svoje lidi po obou stranách cesty a udílel poslední rozkazy. „Miřte jen koním po hlavách a hleďte jim zmáct šik, jen šik jim zmaťte. Kamením ani koňská hlava neodolá. Bijte do nich a nešetřete,“ přikazoval prakovníkům. „Až jim šik zmatete a budou v jednom chumlu, pak na dané znamení vyrazíte, a do nich. A bijte, nikoho neživte. Vítězství musí být naše.“

Muži se rozešli po obou stranách cesty, připravili si zbraně, praky, luky a kuše, dobře se ukryli za kmeny a kameny a čekali. Ticho bylo, jen potok zurčel a les šuměl. Po delší chvíli čekání se ozval v dálce lichý klapot na cestě, který rychle sílil a blížil se k čekajícím. Klepot se změnil v dupot koňských kopyt a ze záhybu cesty vyjela četa jezdců. Jeli ve sraženém šiku z ježených hrotů dlouhých kopí. Na plecích se jim houpaly kulaté štíty, po boku zakřivené meče. Všichni seděli na malých, huňatých konících, a sami byli zahaleni v beraních kožích.

Když dojeli k překážce, zarazili, překvapeni a vyrazili krátký hrdelní pokřik. A v té už je přivítal déšť kamenů a sypal se ne jejich hlavy. Muži rychle snímali štíty a kryli se za nimi. Ale hlavy a nohy koní byly nekryty a kameny měly svůj jistý a otevřený cíl. Prakovníci rychle roztáčeli praky a vrhali těžké kameny, které dopadaly koním na hlavy. Koně se vzpínali, ržály zběsile a ne jeden jezdec padl k zemi. Jiní se vzpínali proti valu na cestě, ale padali zpět i s j Ezaem. Všecko se vzpínalo a mísilo v jednom spleteném klubku. Jezdci se snažili a pokoušeli odpovídat střelbou z luků, ale bez výsledku, útočníci byli celkem dobře krytí a na neklidných, poděšených koních byla rána i cíl nejistý. A stále nový déšť šípů a kamení se snášel do zmateného houfu.

Když byl šik jezdců dokonale zmaten, zazněl povel k útoku: „Na ně, hr-na ně!“ Útočníci se vyhrnuli ze svých krytů s tasenými meči a těžkými mlaty a vrhli se zuřivě na nepřátelský houf, i nastalo klání a seč. Napadení se bránili napřaženými kopími, ale v tom zmatku a zmítání poplašených koní to bylo bezvýsledné, kopí pod těžkými ranami mlatců se zlámala a lítala jako zpřerážená stébla. Mlaty a meče měly svou žeň, pukaly štíty a třeskaly přilbice a lebky pod nimi.

Kuneš se vrhl s ostatními na nepřátelský houf a sekal statečně do Tatařínů. Ve své horlivosti se dostal poněkud více do předu a octl se mezi dvěma jezdci. První jej napadl, ale Kuneš stačil ránu odrazit a srazil jej k zemi. Ale druhý mu zasadil prudkou ránu do hlavy, až přilbice zazvonila. Ta sice vydržela i Kunešova tvrdá lebka vydržela, ale hrot nepřátelského meče se mu svezl do tváře a způsobil mu hluboký šrám od ucha až po bradu.

Kuneš ucítil palčivou bolest i krev na tváři i rozlítil se, popadl meč tím pevněji a sekla do nepřátel jako pominutý. Pak uchopil těžký mlat a bil do štítů a lebek až to zvonilo a dunělo. Tomuto prudkému náporu nepřítel neodolal. Zbytek jezdců si proklestil namáhavě cestu, a ujížděl nazpět cestou odkud byli přijeli.

„Běží, běží,!“ volali útočníci a poslali za nimi ještě houf šípů. Daleko však neujeli. Už žlebu za Skalnáčem je očekával nový houf útočníků. Hanáci ze žlebu a napadli je celou silou. Tam nepřátelé podlehli, jen několika se podařilo probít a ujet.

Bylo po boji. Vítězství lesních utečenců bylo dokonalé. Prohlíželi bojiště a ohlédali padlé a shromažďovali kořist. Padlých mezi nimi nebylo, jen něco raněných, ale na štěstí žádný těžce. Ty šrámy a bodné i sečné rány se brzy zahojí. Zeman shromáždil své věrné a měl k nim krátkou řeč: „Děkuji vám, bratří a přátelé, drželi jste se statečně, a vaše vítězství je zasloužené. N

Bůh byl při vás a doufejme, že bude vždy. Pomstili jste vaše drahé a vrahy porubali.“ Zraněné koně dorazili, ostatní volní se rozběhli po lesích, nestarali se o ně ani o padlé nepřátele. Však se o ně vlci v noci postarají. Odcházeli s kořistí do ležení.

Kuneš šel s ostatními. Tvář mu stále ještě krvácela a též v levém rameni cítil bolest. Naběhl tam ve své horlivosti na nepřátelské kopí. Dubovec si jej vzal na starost. „Nuže, brachu, dostals svůj první křest, okusils jak chutná tatařínská krev. Držel ses dobře, měl jsem z tebe radost. Ale jsi příliš prudký a nesmíš. Vyvázl jsi ještě lehce, ale mohlo to dopadnout taky hůře. Nu, neškodí. Ten šrám na tváři, s tím si bude vědět stará Běluga rady. Ta je na to svými hojivými mastěmi mistrna. A co rameno, bolí? Snad to nebude tak zlé, vše se spraví, neboj se, do týdne budeš zase chlapík.“

Kuneš odmítal všechnu pomoc, ale byl rád, těšila jej účast přítelova. A těšil se i z výsledku boje. Už se nemusí trudit, pomstil svého přítele a bratra, očistil jeho památku a svoji čest.

V ležení teď nastal nový ruch. Vítězové ukládali kořist a čistili si zbraně a dávali je zase do pořádku. A obě staré ženy, Běluga a Dorna, zkušené mastičkářky a ranhojičky, měly plné ruce práce se s raněnými. Zvláště Běluga byla velmi zručná. Znala léčivé byliny, uměla připravovat hojivé lektvary, dryáty a mastě. Byla to zasmušilá žena, již starší, vážné tváře a ponurého pohledu. Všichni si ji vážili, ba mnozí se jí i báli. Věřili, že ví více než všichni ostatní a podezřívali ji, že obcuje v noci i s temnými silami, bosorkami a samodivami. Odkud by znala to všecko?

Ale Kunešovi to bylo jedno, ať si byla třeba i bosorkou, nebo bábou zgydou, jen když mu pomohla a ošetřila. Byla opravdu dovedná. Ránu ve tváři čistě vymyla, pak kraje stáhla pečlivě k sobě šťávou hojivých bylin, dala hojivý nálepek a zručně obvázala jej, pohlížejíc mu hluboko do očí. Jaké ta měla oči! Hluboké, temné, jako noc. Ta by dovedla uhranovat a vnutit druhému svou vůli. Již z toho pohledu mněl čerpat sílu a přesvědčení, že se brzy uzdraví.

Ani rána na ruce nebyla zlá. Protržená kůže a trochu proříznutý sval. „Trochu klidu to zase spraví,“ potěšila jej obvazujíc mu rámě. Teď byl v ležení zase často klid. Tataříni se zatím neukazovali a kdo ví, kudy jezdili a drancovali. Ranění odpočívali a hojili se ze svých ran. Ostatní konali stráže, hlídky nebo chodili na lov. A ženy připravovaly chutná jídla, pokud na to skrovné zásoby stačily. O zvěřinu však nebyla nouze nikdy, srnčí nebo jelení kýta i hřbet pečený na rožni nad ohněm. K tomu připravovaly pokrmy z lesních hub a lesních plodů i z jedlých kořínků, bylo již i lesní ovoce, jen mouky, té bylo málo. Sbíraly žaludy a bukvice, rozemílaly mezi dvěma kameny a pekly z nich popelné placky. V nouzi byly i ty dobré.

Život šel zatím klidně. Co se děje dále ve světě o tom zhruba věděli málo, nebo nic. Přicházely zprávy kusé, nejisté. To snad Hanáci na Skalnáči a ve Žlebu byli v jakémsi spojení se svým krajem a dovídali se občas něco.

Tataříni už plenili a rabovali celou Moravu a teď už delší dobu zalehli u Olomouce, který dobývali už delší dobu. Ale Olomouc stále držel, vzdoroval, ubránili se. Hájil jej statečný pán Jaroslav ze Štemberka, moc udatný pán. Ještě několik statečných měst se drželo, mezi nimi Brno, Jihlava, Uničov. Byla i některá jiná opevněná místa, na kterých se uprchlíci statečně bránili, najme hradiště na Hostýně. O tom všem naši utečenci na Budačině věděli celkem málo, téměř nic, jen tak neurčité zkazky.

Kunešovy rány se brzy zhojily pod pečlivou a umnou rukou staré Bělugy. Byla to dobrá žena, třebaže vyhlížela ve své přísné tváři, v černém rubáši a krátkém kožíšku bez rukávů, se svým zavitím na hlavě jako baba záda nebo bodla. Zůstala mu jen ostrá jizva na tváři, památka na svoje první utkání

„Nu, vidíš brachu, máš to dobré,“ pochvaloval Dubovec, „a za jizvu se stydět nemusíš, spíše být na ni pyšný. Utržil jsi ji v poctivém, statečném boji.“ A zase chodil s Dubovcem, s ním nejraději na hlídky i na lov. S Dubovcem procházel lesy v pohoří, poznal s ním všechna význačná místa. Zašli spolu až na okraje lesů na Hané a pozorovali tu dalekou rovinu Hanáckou, bohužel teď zpustošenou, vísky vypálené, města zpustlá, opuštěná. Tak jako tam u nich na slovácké. Smutný pohled.

Jindy zabrousili na daleké obchůzky až k osadě Napajedelské, stanuli na příkré výšině na Makové a pohlíželi dolů do hlubiny k osadě uložené v úžině mezi dvěma vrchy při řece Moravě. Zase truchlivý pohled. Osada důležitá, prastará obchodní stanice, zastávka pro kupecké vozy, vypálená, zničená a zničená i panská tvrz naproti na svahu protějšího návrší Kalvárije.

Všude poušť a všude spoušť. Smutné, žalostné podívání A to je jen utvrzovalo v jejich nenávisti proti nepříteli a v touze po pomstě. A mstili se jim, kde mohli, a ještě nejedna četa tatarských kopiníků zmizela, dodýchala pod jejich praky, meči a mlaty. Z Kuneše se stal statečný bojovník, který splácel svůj dluh nepříteli a už žádný tatarský meč ani kopí nenašlo cestu k jeho tváři ani rameni. A Kuneš byl šťasten. To byl život, pravý život, po němž někdy toužíval. Ale při tom nezapomínal. Vzpomínal často na svoje drahé, na Marylu, a věřil, že se vrátí, až vykoná svůj úkol.

-----------------------------

Léto se již chýlilo ke konci a našim lidem na blatech ubíhal čas pomalu, jednotvárně. Žili tam v poměrném klidu, pokoji, ale přece v nejistotě. Žádný nevěděl, dlouho-li to tak ještě potrvá, a co bude dále. Přijde-li zima, co potom? Na zimu zde nebyli připraveni a těžko by se jim snášela. Kraj byl pustý, vylidněný, ani Tataříni se v poslední době neukazovali. Co se děje dále ve světě lidé nevěděli. Byli zde úplně odříznuti a neměli žádného spojení s ostatními obyvateli z okolí.

Spytihněv, Sušice, Staré Město, Napajedla, ty byly zničeny a obyvatelé nebyli-li povražděni, uprchli někam do lesů a hor. Co se dělo tam, v zadu za blaty na straně Bílovic k Zálesí, o tom neměli ani tušení. Z té strany byli úplně odloučeni. Tak žili stále tím jednotvárným, nejistým způsobem a starali se, pokud mohli, Vycházeli již do svých políček se srpem a kosou a sklízeli tu skrovnou úrodu, pokud tam ještě jaká zbývala, pokud nebyla zničena, zašlapána. Nebylo toho mnoho. Odnášeli ty snopky a hrstě klásků na společné humno, kde je vyšlapávali a zrní odnášeli do tábora. Bude z něj málo chleba, bude ho více jen záloha k setí. To vše dělali jen s obavou, se strachem, aby nebyli při tom překvapeni a zaskočeni nepřítelem.

Žně, radostná práce, požehnaná práce, ale dnes požehnaná nebyla. Stále museli při tom  se s obavou ku Hradské, zda se odtamtud nevyhrne nepřátelská piketa. Při tom ještě museli shánět píci dobytku a připravovat nějaké zásoby na zimu. Už je zde to vyhnanství všechny tísnilo, a toužili pryč, tam domů. Ach, ano domů. Vždyť ani toho domova neměli, budou si jej muset vybudovat, až  - ano, až bude k tomu čas a pokoj.

Mnoho práce je čekalo a čeká, a zatím zde museli trvat nečinně a vyčkávat. O Kunešovi nebylo zpráv, nevěděli kde je. Odešel tak náhle, ani nikdo nevěděl proč. Věděla to jen Maryla. Svěřila se Svatavě, a ta to pověděla rodičům. Plakaly obě. Svatava o Radima, a teď i o bratra. A Maryla? Těžká útěcha.

Bylo jí stále líto, že ji tak mohl opustit pro pochybnou povinnost a slib. Vždyť nebyl ničím vinen, a kdo by jej mohl obviňovat? Že Radim padl? Stalo se neštěstí. A teď, co on, vrátí-li se, a když se nevrátí a padne taky, zabijí jej to šikmoocí a jeho hlava bude zdobit tatarské kopí? Strašná myšlenka, nechtěla, bála se pomyslit.

Rmoutil se i Kunešův otec, želel svého nejstaršího, který už byl jeho pravou rukou a matka jej oplakávala jako mrtvého. Už jej snad neuvidí, svého hodného, silného chlapce. Býval tak smělý, odvážný, vždy měla oň trochu strachu i když na lovy chodil. Málo-li tehdy scházelo, aby jej kanec neroztrhal? A vždy provedl svou, nedal si říci. Ale kam odešel? Zůstal někde poblíž v okolí nebo odešel dále? Nebylo o něm zprávičky, nedával o sobě vědět.

Maryla bývala smutna. Smích už dávno opustil její rty a její písně, které tak často hlaholily doma v chalupě i zde v lese, nadobro umlkly. Její oči, dvě hluboké studánky se velmi často koupaly v slzách. A mlčela, nepověděla proč. Ani matce se nepřiznala, zapírala, styděla se přiznat, že pro Kuneše.

„Muži, co je tomu děvčeti, Maryle? Já nevím, nemohu z ní pravdy dostat, stále tvrdí, že nic, a přece je smutná, pláče a trápí se,“ stěžovala si matka svému muži Psutkovi. Psutka to pozoroval též. Měl rád tu svou dcerku, ale nenaléhal na ni, jen pozoroval. Však si prozradí sama, usuzoval. A zpozoroval brzy, že zesmutní ještě více, a oči se ji zakalí, vzpomene-li někdo Kuneše. Psutka pochopil. Kuneše vzpomněl často tak jako jiní, byl to první z mladých mužů v osadě.

Psutka měl Kuneše rád, líbila se mu jeho síla i odvaha, jemu starému zbrojnoši. Toužil někdy potom mít takového syna, který by byl jeho nástupcem, nositelem jeho jména. A když neměl syna, tedy aspoň, nu ano Kuneše Maryla. Když ne vlastní, tedy aspoň přijatý. Kuneš by se nejlépe pro Marylu hodil, jiného muže pro ni v osadě neviděl. Odešel, škoda. Aspoň neměl odcházet tak tajně jako spiklenec. To je pravda, že otec by mu nedovolil, měl by jej raději doma u sebe. Tam ve světě a v boji mnoho nástrah číhá. Ale snád se přece jednou vrátí, až zase zavládne klid a pokoj.

Psutka věřil, vždyť takoví lidé se neztrácejí jen tak snadno. Vždyť i on málo-li poznal a zakusil, v kolika byl sečích a je dosud živ a zdráv. A pak, až se vrátí, i Maryle se líčka rozjasní. Maryla, jeho dcerka. Divné jméno, cizí. Jen Psutka věděl, proč dal své dceři to jméno. Je to teď již jen dávná vzpomínka, zapadlá, zavátá listím času.Psutka byl tehdy mladý jinoch, zbrojnoš v družině údělného knížete. Bylo to tehdy v Polské, kam doprovázel svého pána. Tam poznal tehdy dívku toho jména. Líbila se mu, a on jí nebyl lhostejný, vždyť Libor Psutka byl statečný, hezký jinoch. Byla to však zemanská dcera z urozeného, bohatého rodu, a co on byl? Pouhý zbrojnoš, cizinec, chudý člověk bez jména. Rozloučili se smutni, ona v slzách a Libor zase odejel. A bylo po všem. Zůstala jen vybledlá vzpomínka.

Až po letech, když se usadil a oženil a narodila se mu dceruška, vzpomínka zase ožila i to jméno. Přesto nebyla to zrada na vlastní ženě, měl ji rád, to bylo jen jako vzdálený sen, neskutečný jako vzdálený, skomírající tón, krásný tón. To byla Maryla, nyní jeho dceruška. A proto jej bolely ty její smutné oči a slzy. Rád by je osušil, ale to zatím nebylo v jeho moci.

-------------------------------

Byl zase teplý, slunečný den, taky jako tehdy. A zase seděly Maryla a Svatava na břehu u jezírka a koupaly si nohy v jasné, průzračné vodě. Ale jaký byl rozdíl, tehdy a dnes. Tehdy to byly dvě šťastné, veselé dívčiny, dívající se snivě na vodní růže, které se houpaly na hladině, nechající se líbat a laskat teplým paprskem slunečním, a dnes - .

„Jak je zde smutno a ticho,“ posteskla si tiše Maryla. „Ano, smutno,“ odvětila Svatava zádumčivě. Mlčely, držely se za ruce a zase hleděly tesklivě na vodní růže. „Tak jako tehdy, víš,“ vzpomínala Maryla. „Ano, ale tehdy nebylo smutno.“ „Nebylo, byla jsem tak šťastna. A dnes?“ „Co myslíš, vrátí se Kuneš?“ „Nevím, já nic nevím,“ odpovídala v slzách Svatava. „Ach ty růže,“ pokračovala Maryla. „Toho dne než odešel, seděl zde na břehu a hleděl tak smutně do vody. Už tehdy byl rozhodnut, že odejde. Potom jsem přišla já a seděli jsme zde spolu, a to byla moje poslední šťastná chvíle. Zatoužila jsem tehdy po růžích a on tam doplaval, přinesl mi je. A pak mne jimi celou ověnčil a nazýval svou rusalkou. Jak byl tehdy milý, něžný.

A potom -  padlo mezi nás jako stín, zesmutněl, odtahl, a přiznal se, že odejde, musí, že dal slib mrtvému Radimovi a přísahal. Odešel, je pryč, a nevrací se, vrátí-li se kdy ještě.“ „Vidíš, Marylo, ty máš přece naději, můžeš doufat, ale já, co já? Kdo mně vrátí Radima? Nikdo, to už je konec, smrt uzavřela všechno. A když se Kuneš nevrátí? Ten bratr milý, dobrý bratr – a ještě ne, to je příliš mnoho, to - ,“ rozplakala se. „Neplač, snad se Kuneš vrátí,“ těšila ji a též i sebe, Maryla. „Bylo by to příliš kruté. A čas ránu zahojí. Upokoj se.“ „Těžko Marylo, tak mně je těžko, ani nevíš jak,“ vzlykala Svatava. „I vím, jak bych nevěděla,“ utěšovala ji slzící Maryla. „Vždyť trpím taky, trpíme obě. A seděly tiše, nemluvily a vánek líbal jejich uslzené líčka a osušil slzy.

Z dálky sem doléhal tichý hlahol od tábora a v korunách starých stromů to šumělo jako konejšivá ukolébavka. Menší hoši s Jurkem v čele skotačili po lese a bylo jich všude plno, Byli dnes rozverní a běsové s nimi šili. Nejdříve zlobili a překáželi v ležení a mezi vozy, až je stařešina vyhnal s prutem v ruce a velkým hubováním.

Dřívější dny, kdy bylo nejisto a všude číhalo nebezpečí, drželi se poblíž tábora, ale nyní, kdy cítili, že se není čeho bát, a nepřítel zmizel z dohledu, zase jim otrnulo. Zrejdili dnes celé okolí, jen hlubokým a zrádným bahniskem a mokřinám, kde se křižovaly četné stopy divočáků, se vyhýbali. Potom taky netoužili, dostat se do styku s jejich zakřivenými kly.

Jurkovi ještě teď naskakovala husí kůže, když si vzpomněl na Kunešovo rozdrásané lýtko. A to byl Kuneš, který se nikoho a ničeho nebál. Tož po něčem takovém netoužil, ač byl všetečka a všudybyl. Vylezli také do hlásky na starém věkovitém dubě a rozhlíželi se po kraji. Byl jasný, slunečný den a bylo vidět daleko, široko, daleko, kam jen oko mohlo dohlédnout. „O jé, ogaři, já vidím daleko,“ chlubil se Jurko. „A my ne? Nejsme slepí,“ odbýval ho Miroš. „Tak daleko nedohlédneš jako já.“ „Že ne? A ještě dál než ty!“ „Já vidím Buchlovy!“ „A já Brdo, a Komínky. Buchlovy, uvidí i slepý,“ „To leda ty. Ale Velehrad nevidíš.“ „A ty ano? Vždyť je tam za kopcem, ty chytráku.“ „Hm, ale na Hostýnek nedohlédneš, aha.?“ zazubil se Jurko. „Dnes ho není vidět, ale jindy to ano.“ Vždycky je ho vidět. i dnes. Ale ty máš vlčicu,“ tvrdil, Jurko. „Já? to myslím spíš ty. Ukaž mně vašeho Kuneše, když jsi tak bystrozraký.“  „Až se vrátí, tož ti ho ukážu, čekej.“ „Až se vrátí! To bych se načekal. Dyť utekl, ten už se nevrátí.“ „A to zase ne, neutekl, šel bít Tatary,“ odpíral, Jurko, rozpaluje se zlostně. „Leda by zajíce, lebo králíky,“ odbyl ho posměšně Miroš.  „Tu máš ty zajíce,“ dal mu Jurko jednu do zubů a ještě mu k tomu vykrákal za vlasy. „Aby věděl, že se Kuneš nikoho nebojí, ani já se nebojím a řekni ještě slovo a poletíš dolů jako zralý žalud,“ hrozil mu Jurko. Jurko se nedal a dovedl hájit uraženou čest.

„Počkej až dole, tam ti to vrátím,“ sliboval mu Miroš, utíraje si oči a nos. „Povídali, že vrátíš, ty ještě nikdy nic nevrátil, leda hubou,“ odbýval ho Jurko. „Kdyby ste se ogaři raději dívali. A nemechlovali se,“ napomínal je Svatík. „Já vidím na Nivskou bažinu a na ni čejky. A jsou tam i kachny a vodní slípky a sluky. O jé, tam je toho. Teď tam přiletěl čáp, vidíte ho? Už se tam brodí!“  „Já jsem tam viděl jednou volačku. To je jiná, taková dlouhá péra, jakoby vlasy.“ „Tož to já taky a ta moje je měla zapletené do rulíků,“ smál se Svatík. „A měla v nich pentličky, že,“ odsekl Jurko. „Víte ogaři, to ani nebyla volačka, nejspíš to byla vodní panna,“ mínil Miroš vážně, ale díval se posměšně na Jurka „Že mluvíte, vodní pany na Nivkách v bažině. Leda by žaby. A však ani vodní panny, nejsou, říkal náš táta. To jen lidé si vymýšlejí.“ „Že nejsou? A jsou, zeptej se dědouška Těhobuda, ten ví. Však je viděl,“ tvrdil Svatík.

„Možná,“ slevoval Radek, „ale na bažině ne, to leda snad v jezírkách, kde rostou vodní růže a lilije. Na bažinách jsou světýlka a hýkadla. Ty už jsem viděl taky. „To je toho, ty viděl každý! Ale já jsem viděl ohniváka, to je horší,“ tvrdil Radek. „Jistě, a kdes ho viděl?“ „Tam při potoku v Sádkách. To bylo večer, když jsme šli s naším Spytíkem z pastvy. Víte, tehdy jsme se opozdili, jdeme si tak, a on tam stál a svítil hlavou. Ten byl strašný!“ „Nebáli jste se, nic bám neudělal?“ „Ja tož co by né, nic nám neudělal, jenom tam tak stál a svítil. Já jsem se bál, ale  Spytek se nebál, víte on se ničeho nebojí.“ „Ani náš Kuneš by se ho nebál. On se nebál ani Tatara, šak jednoho srazil hen na zápotočí.“

„Šak ani náš Spytek se Tatara nelekl. Ani dvou Tatarů ne.“ „Náš tata říkal, že už budeme mít od Tatarů pokoj, a už se zase vrátíme tam do vsi. Tataři už jsou kdesi za horami,“ jistil Svatík. „A to ještě ne, to si počkáš. Žádný neví nic jistého. A co kdyby se vrátili a podřízli ti krk? Anebo ti uřízli uši, nos aha? Jak by ti bylo? Musíme počkat, až bude docela jisto, že se nevrátí, říkal zase náš táta i soused Psutka. A potom, no tož to se ví, že půjdeme.“ „Budeme stavět, to bude práce,“ staral se Jurko. „Která byla asi ta naše chata? Poznávejme ogaři.“ „Je to odtud daleko, jak bys to poznal? Ani tam není dobře vidět. Jsou to tam jen rumy a hromady popela. Byl jsem tam se Spytíkem, aniž jsme tu naši nemohli poznat. „Postavíme si nové a lepší. Juch!, Zavýskl si Radek a rychle slézal dolů.

Ogaři se zase rozběhli po lese. Došli k jezírku, kde rostly vodní růže. Bylo to právě oblíbené místo Svatavino a Marylino, kde rády sedávaly a vzpomínaly. Bylo zde teď prázdno, klid a mír. Hoši se zde zastavili a dívali se chvíli na hladinu a pozorovali krásné květy. „Jaké jsou pěkné, bílé i žluté, a tam ty lilije! Natrhejme jich,“ pobízel Jurko. „Dědeček říkal, že se nemají trhat. To je království rusalek a vodních panen, a ty květy, tože je jejich domov. V nich prý odpočívají a za noci se na nich houpají. Když ji utrhneš, je v nich každé kapka rosy a to prý jsou jejich slzy.“ „A víte ogaři,“ šeptal tajemně Svatík, „ony prý se i někdy proměňují ve vodní růže a tak se lákavě pohupují na vodě, jako by volaly a sváděly. A kdo je utrhne, toho stihne neštěstí. Buďto se utopí, nebo nemá nikde pokoje a musí se stále vracet na to místo. Protože to jeho štěstí a „klid mu vzala právě ta vodní panna.“

„No, já nevím, je-li to pravda, ale mně se zdá, že jsou to jenom obyčejné vodní růže. A jsou zde každý den, a pořád ty samé.“ pochyboval, Jurko. „Nevíš, která je ta pravá. Nejlépe je nechat jich na pokoji.“ „Co byste s nimi dělali. To je tak pro dívky. Pojďme raději na černé maliny, já vím, kde rostou, je jich tam spousta.“ Hoši zase odběhli a les hlučel jejich laholem.

-------------------------------

Dědoušek Těhobud seděl na sluníčku na drnovém sedátku a podřimoval, jak obyčejně. Slunce mu líbalo stříbrné vlasy pokryté teplou beraničkou. Tělo halil kožíšek a ruce odpočívaly opřené na dubovce, ty staré, seschlé, žilnaté, třesoucí se ruce. Vždyť byl už tak stařičký. Kolik měl let sám již nevěděl, jeho slabá paměť už tak daleko nesahala. Kdo by je spočítal. Bylo jich více než devadesát, ba snad už se blížil rovné stovce. Ten mnoho zažil i pamatoval, jen hlava stará, a paměť již službu vypovídá. A tak zde seděl jako pápěrka, jen lidský stín. Zde jej zastihli hoši, když už zrejdili kde co, a vraceli se z pastvy na malinách. „Hele, tam je dědoušek, pojďme za ním! Něco nám poví,“ pobízeli se. „Dobrý den, dědoušku, jak se máš,“ volali naň vesele.

Dědoušek se protrhl z dřímoty a mžoural slabýma, uslzenýma očima. Nepoznával dobře, koho má před sebou. „A to jste vy, nezbedové. No, pěkně jste mne zburcovali. Všude je vás plno, nedáte chvilky pokoje,“ huboval, ale při tom se vlídně usmíval. „Kde jste zase rejdili? Jak jste umazaní,“ ukazoval jejich začerněné ruce a ústa. „To je všecko od malin, dědoušku. Chtěl bys taky,? nabízeli mu několik hrstí malin. „Ale co já s tím, to je tak pro vás, všetečkové, jen si snězte sami,“ usmíval se s vraštělé tváři. Hoši posedali kolem něho a štěbetali jen což. „Dědečku, povídejte nám něco,“ prosili ho. „Ale co bych vám pověděl, vždyť už nic nevím,“ odporoval.

„Ale víš, jak bys nevěděl. Ty jsi tak starý, ty toho musíš vědět! A my tě tak rádi posloucháme. Dědečku, nu, povídej,“ prosili a hladili mu lichotivě ruce. „A co byste tak chtěli vědět?“ „Víš, my jsme byli tam u jezírka, co kvetou ty vodní růže a lilije. A rádi bychom věděli, co tam je, a co ty růže znamenají,“ „Tak to byste rádi věděli? Vy všetečkové,“ usmíval se. „Jste příliš zvědaví. Ty růže, ano co ty růže!“ Odmlčel se a jako by vzpomínal. „Co o nich víč, dědoušku, povídej,“ nutili jej hoši znovu. „Teď už, milí hoši, to já nevím, ale dříve, za mých mladých let, ano, děly se věci. Vodní růže, netrhejte jich, neubližujte jim, neboť nevíte - - . Povím vám o jednom chlapci, který byl rád na světě, byl rozverný a veselý, jako vy, pobíhal po lese a měl celý svět rád – a potom, to už byl jiný, změnil se, a to způsobily právě ty vodní růže. Ano, tak, hoši milí. Rodičové jeho měli chaloupku na břehu řeky, tam u lesa. Byli to dobří ledé a živili se, jak mohli, brali co řeka a les dal. Měli hodně dětí, všichni byli zdraví, veselí a náš chlapec byl z nich nejbujnější, nejveselejší.

Brodil se ve vodě, plašil rybičky, chytal vodní šídla, dělal si píšťalky z rákosou, a zase pobíhal po lese, šplhal na stromy, nahlížel do hnízd a plašil veverky a vrany. Byl všude, všecko viděl a chtěl vědět. A když se naběhal a naskotačil až do únavy, přicházel k jezírku, uléhal na břeh a odpočíval. Pozoroval obláčky na obloze, jak pomalu a tiše plynou, naslouchal šumění větérku v korunách stromů, šelestění rákosí, šplouchání vlnek, které narážely tiše na břeh a žvatlaly, vyprávějíce s ním tajemné zkazky. Anebo usedával na břehu a pozoroval, jak se vlní rákosí a jak se vodní růže na hladině pohupují.

Byly to krásné růže, bílé i žluté a byly tam i vodní lilije, jedna krásnější než druhá. Seděly tam a splývaly tiše na hladině, otvíraly svoje bohaté kalichy vstříc teplu a slunci a zdálo se, jakoby po něčem toužily. Chlapec se na ně díval jako učarován. Tak byly pěkné, a vábily jej k sobě. Ano, to byly růže na jezírku.

A pak vždy, i když se nejvíce vydováděl, když okusil všech radostí, které mu řeka i les mohly dát, opouštěl vše i svoje bratry a sestry ve hrách a přicházel k tomu jezírku, usedal na břehu a díval se, díval. Jako by mu ty růže učarovaly. Co jej pudilo sem na toto místo, proč jej ty růže k sobě tak vábily? Což to věděl, rozuměl tomu? Jen pociťoval stále větší touhu.

Až jednou, nemoha již odolati tajemnému vábení, ponořil se do vody, doplaval doprostřed jezírka, a utrhl si jednu, tu nejkrásnější růži. Choval ji na dleních a tak se do ní zahleděl. Byla bílá, tak sněhově bílá, ale chladná, bez vůně a na dně mezi lupénky bílými byly rosné perly, jakoby slzy. Bílá krása, studená krása. Přiblížil ji ke rtům, a dýchal na ni, jakoby ji chtěl vdechnout trochu tepla a života. A uzdálo se mu, jakoby lupínky růže se trochu zarděly, to jakoby lehýnký úsměv, jako jemný vánek po tváři přeletěl, a zase zmizel.

To byla růže. Ale i růžička odkvetla a pak uvadla. A na dně mezi lupínky byly zase ty rosné kapky, slzičky, jakoby růže plakala. Plakala? Nad čím? Nad zmařeným životem? Chlapci bylo něčeho líto, velmi líto a nevěděl, čeho, a jen ta tesklivost, smutek jej všude doprovázel.

A netěšilo jej nic, les, ani řeka a radovánky a hry s bratřími a setrami. Stále jen jej to pudilo tam na břeh jezírka, k těm růžím. Růže se houpaly na hladině jako jindy, rozvíraly své květy proti slunci a mlčely, mlčely. Co měly květy povědět, což porozumí člověk tajemné řeči přírody, řeči květů?

Až jednou, když jeho smutek byl nejhlubší, tehdy se to stalo. Seděl na břehu zadumán a zamyšlen. A pak, když vzhlédl, uzřel, zhloubi duše překvapen, jak na širokém listu leknínu sedí krásná dívka. Chlapec očím svým nevěřil. Jak byla krásná. Tváře její byly bílé jako květ leknínu, s jemným červánkem na líčkách, oči hluboké s tajemným, zelenavým leskem, a ve vlasech, vroubících v bohatých kadeřích oválné líce byly vpleteny květy leknínů, vodních růží. Tělo její halil dlouhý, bělostný šat v měkkých záhybech.

Chlapec se díval a díval a byl uchvácen. Jaké krásné zjevení. Je to ono po čem neuvědoměle toužil? Vztáhl k ní ruce, volal ji k sobě. Dívka dříve nehybně, ztrnule sedící se pohnula a jemný úsměv jí přeletěl po tvářích. Byla v tom úsměvu ještě krásnější, jako ranní červánek, jitřenka. List leknínu se rozhoupal a dal se do pohybu. Dívka plynula pomalu ku břehu, kde seděl hoch. „Kdo jsi, odkud přicházíš,“ tázal se jí zaníceně. „Jsem to, cos vyvolal svou touhou. A přicházím tam odtud - ,“ ukázala za sebe, a smála se tajemně.

Zahleděl se jí do očí. Ach, jaké ta měla oči! Tajemné, hluboké, s divným zelenavým svitem, a na dně jejich toho bylo, co to tam zářilo? Nikdo neměl takových očí. Její ruka jemná, bílá, jako z mlh utkaná a její tvář celá a celá postava. Byl zmaten, udiven, ale celý touhou uchvácen. Vzal ji za ruku. Byla chladná, jako bez života. Jen v jejích očích a v úsměvu zářil život, tajemný, záludný. „Jak jsi krásná,“ šeptal.

Dívka se dívala a usmívala se. A v jejím úsměvu bylo cosi, co působilo závrať, touhu i bolest. Jako by se jeho život přeléval do ní. „Jsi krásná,“ opakoval. „Zůstaň u mne,“ prosil. Smála se, smála se zase, úsměvem mámivým, strhujícím.“Zůstanu u tebe, když mně dáš to, co si nevážíš a čím pohrdáš. A pak ti dám i to po čem jsi toužil po celý čas.“ „Co ti mám dát nevím, co by to bylo? „Je to trochu lidského štěstí,“ ty malý hlupáčku, a já ti dám svoje. Chceš?“  A zase se mu zahleděla do očí, hluboko, až na dno, až jej závrať pojímala, a vědomí ztrácel. „Chci,“ zašeptal, vztahuje k ní ruce. Tu jej přivinula k sobě a políbila na rty. Chlapci projela tělem palčivá bolest a pocítil nevýslovnou rozkoš. A potom - - - .“

Dědeček se odmlčel. „Co potom dědečku.?“ tázali se hoši nedočkavě. „To už nevím, co bylo dále. Vím jen to, že našli chlapce na břehu mrtvého. A uprostřed na jezírku vykvetla překrásná vodní růže, největší, nejkrásnější ze všech. V úžlabí lupínků stály rosné kapky, kanuly stále, jako by růže plakala. A to je, milí hoši konec pohádky.“

„A proč dědečku ta růže plakala,?“ chtěli vědět ještě hoši. „Kdož to ví. A nad proto, že to lidské štěstí je tak nejisté, křehké, a že je ho tak málo. Ta troška lidského štěstí umřela zároveň s chlapcem a proto ty slzy.“ „To je divná pohádka, a divně skončila,“ řekli si hoši. „A proto nechoďte k jezírku a netrhejte vodní růže,“ dodal ještě dědeček. Hoši mlčeli a hleděli naň nejistě. Věřili dědouškovi, byl tak starý a moudrý.

--------------------------------

Do našeho kraje se pomalu vracel pokoj a klid. Po Tatarech nebylo již delší čas ani slechu dechu, jakoby se do země propadli. Sousedé byli klidnější a vycházeli již s větší jistotou do svých políček a tam sbírali, ba už jen paběrkovali poslední zbytky chatrné úrody. Málo toho bylo, věru že tuze málo. Nu, což naplat. Jen když zasejí, to je hlavní. Už nějak ten rok přečkají a přetlukou, třeba i v nedostatku, v nouzi. Když se uskrovní, snad to půjde a dočkají se nové úrody v klidu a míru. A tak se chystali s pomocí boží začít znovu. Někteří si už prohlíželi spáleniště svých chalup, uklízeli popel a rum a připravovali se pomalu ku stavbě nových chat.

Jen co budou mít jistotu, že je už nic nevyruší a nebudou nuceni zase utíkat. Tábor v lesích na blatech žil stále. Sousedé jej neopouštěli, tam zatím byli v bezpečí, měli pokoj. Teď ovšem v létě, dokud je teplo, je to snesitelné, ale v zimě to už bude jinak a budou tram doma, nu ve svém.

Jak bylo dále ve světě, co se tam děje, to ovšem nevěděli. Nevěděli o ničem. Neměli s nikým spojení, žádných zpráv, vždyť celý kraj kol dokola byl spustlý, jako vymřelý. I nový Velehrad, sídlo jejich vrchnosti, pánů zbožných otců cisterciáků byl zničen a otcové taky odešli, snad do lesů nebo na Buchlov, či na Cimburk hrad. Kdož to věděl. Zatím tedy vyčkávali.

Až jednoho dne projela po hlavní cestě četa domácích zbrojenců mířící někam k severu, k napajedlům, zaradovali se. Poznali, to že snad bude již pokoj a mír. Nepřítel zmizel z kraje a oni se budou moci věnovat klidně svým pracem. A pak již pracovali klidně a pilně na novém díle. Přeorávali úhory, kypřili půdu a chystali se k setí ozimů. Jiní poráželi v lese kmeny, přitesávali a připravovali si potřebné věci ku stavbě nových chat. Bylo živo v polích i na místě vypálených chat i v lese na pasece. Pracovali s chutí, pilně, vždyť to bylo zase pro jejich rodiny a lepší příští.

Maryla bývala smutna, a to vše jakoby se jí netýkalo. Co z toho ze všeho, myslívala si, když její štěstí odešlo. Nic jí netěšilo, neměla radosti z ničeho a na všem, zdálo se jí, ležel teskný smutek. Měla-li trochu čas, odcházela k jezírku a tam sedávala zamyšlena, pohlížejíc na jeho hladinu a na ty vodní růže. Ty šťastné růže, jakoby ji vzaly to její štěstí. A často se k ní připojila Svatava a sedávaly tam spolu, držely se za ruce, a mlčely, vzpomínaly a trudily se. Smutné povídání a truchlivé vzpomínání. Nač a proč? Ach, jeden, ten už nepřijde a druhý nevrací se a snad se již ani nevrátí. Vždyť teď, když nastaly klidné časy, mohl by již snad - .

Jeli ovšem živ, a nesklátila-li jej Morana. Ja, co Morana uchvátí, to již nevrací. Divila se matka Marylina, trudilas nad ní. Co jen tu její dcerku trápí, kam to tak často odchází, kde mešká?  „Marylo, vzpamatuj se, buď zase jako bývalas dříve, rozvesel se trochu,“ volala na ni, a hladila ji po líčkách. Ale Maryla jen zavrtěla hlavou a byla ještě smutnější. Nebylo síly, které by jí vrátila klid a úsměv do tváří..

A Svatava, kdo tu potěší? Pověděl, Jurko, ten malý všudybyl a všetečka, prozradil, kam chodívá Maryla se Svatavou, kde tak často prodlévají. A pověděl o jezírku a těch vodních růžích. A varovala matka Marylu, a rovněž i Svatavu před jezírkem, před růžemi. Jsou mámivé, šalebné, obloudí člověka, vezmou mu jeho klid a štěstí. „Dej si pozor, dítě, ať tě taky neobloudí. Vyhýbej se těm místům. Maryla se jen smutně usmála. Její štěstí, kde je? Je už pozdě varovat. Je-li tomu tak, vzaly-li ji ty růže její štěstí? Vždyť tehdy právě ten den, ověnčila se jimi a tehdy se s ní Kuneš rozloučil a odešel. S ním pak odešlo vše, co ji zde na světě blažilo. Teď už jí nemohou vzít nic, leda vrátit a Svatava? A zase tam sedávala a smutně zírala na ty vodní růže.

------------------------------------

Byl zase takový tichý, mírný podzimní den, kdy slunce tak jen nezáří a laská, tak lahodně, mile, jako matčin polibek. Vůkol bylo takové ticho a klid, ani větérek nezašuměl, ani lístek se nepohnul. Příroda se oddávala klidu a usínala, jemně, tiše. Listí žloutlo a zbarvovalo se do slavnostního hávu a na vše se zavěšovala jemná vlákna babího léta. Však již brzy pominou ty krásné dny, obloha se zachmuří, přivalí se mlhy podzimní, a od severu zadují studené větry, divoké, vše pronikající. Brzy to přijde, brzy. A s těmi krásnými dny odejde i ta troška radosti a naděje, která se dosud chvěla na dně srdce a šeptala: doufej!

Maryla zase seděla u jezírka a dumala, pohlížela na ty poslední vodní růže a bylo jí tak teskno. Tak byla zamyšlena, že neslyšela tlumených kročejů za sebou, až tichý hlas ji probudil ze zadumání. „Moje rusálečko malá!“ Hlas ten byl tak tichý a vzdálený, že Maryle přicházel jen jako ohlas jejího snění, vzdálený pozdrav.  A pak ji uchopily dvě pevné ruce a přivinuly k silným prsům.

„Oh, Kuneši, ty?, „ zvolala. Nemohla ani uvěřit svým očím. Vždyť před ní stál on a usmíval se na ni, Kuneš, živý a zdravý. Byl to on, opravdu on. Vyhublý, osmahlý, s ostrými rysy a s velkou jizvou ve tváři. Jen oči jeho byly stejné, nezměnily se, a usmívaly se na ni, tak mile, něžně. „Kuneši můj,!“ zvolala a vrhla se mu na prsa, a on ji vinul k sobě a hledal její ústa v dlouhém polibku. „Ty ses vrátil,“ šeptala, jakby tomu nemohla uvěřit. „Ano, vrátil jsem se a přicházím k tobě, přímo k tobě, má drahá.“  „A já tě již dávno oplakala. Myslela jsem, že jsi odešel již k Moraně, když tak dlouho – A nedávals zprávičky o sobě, ty zlý,“ šeptala vyčítavě, ale usmívala se při tom radostně.

„Vrátit jsem se, musel jsem se vrátit, což jsem mohl jinak? A přicházím přímo sem, na toto místečko naše milé, neboť jsem věděl, že tě zde najdu.“ „Jen když ses vrátil. A já ráda zapomenu to, co jsem vytrpěla za tu dobu, co jsem se naplakala a natrápila pro tebe, jen pro tebe,“ tulila se k němu. „Teď už se trápit nebudeš. Už nikam neodejdu, zůstanu u tebe, a budu tě mít rád, tebe, vždy a jen tebe. Budeme svoji navždy svoji.

Řeknu o tebe tvým rodičům a pak budeme žít spolu a pracovat a starat se o to naše lepší příští. Marylo, moje Marylo,“ šeptal a vinul ji k sobě. Byli šťastni oba tak šťastni po dlouhé době rozloučení. „Tys byl raněn, můj milý,“ hladila mu něžně jizvu na tváři. „To nic není, to jen tatarský meč mne pohladil po líci, tam na Hradské pod Skalnáčem. Však jsem jim to dobře splatil i za to kopí v rameni, nezůstal jsem jim nic dlužen,“ usmál se a pohladil si levé rámě.

„Ubožáku, cos skusil, viď! A proč jsi nedával o sobě nic vědět?“  „Nebylo to z počátku možno. Pak jsem byl raněn, a když jsem se vyhojil, byla zase práce. A když se Tataři na Hradské neukazovali již, vyrazili jsme a spojili se s Hanáky. Tehdy nám pomáhali Zdounečtí. Bylo nás na několik set, samí utečenci z hor. Tehdy měly naše zbraně nejlepší žeň a Tatarům při tom zdrávo nebylo. Zlákali jsme jednu silnou četu do léčky, obklíčili a vyrazili na ně. Padli tam do jednoho, neunikl ani jediný. A takových výpadů bylo více. Mstili jsme se za sebe, za vás, za všecky. Teď už je po všem. Tataříci odtáhli, odkud přišli, a bude pokoj.

A já na tebe nezapomněl ani tehdy. Myslil jsem na tě a – přinesl jsem ti tohle. Vidíš?,“ vytáhl z opasku a rozestřel na dlani krásné, jemně zpracované ozdoby ze zlata s třpytivými kamínky. „Tohle do uší, toto na krk a to na ruce. Budeš v tom krásná jako princeznička,“ usmíval se. Maryla dívala se s potěšením na krásné věci, ale zavrtěla hlavou. „Jsou příliš krásné, ale myslím, že by se nehodily pro mne, prostou dívku. To se hodí jen pro zemanskou nebo panskou dceru,“ odmítala s úsměvem.

„Ty jsi nade všecky zemanské dívky a pro mne ta nejkrásnější, nejžádoucnější. Rád tě uvidím, až se jimi okrášlíš. Nu, jak myslíš. Schováme je až jednou, víš,“ přivinul ji k sobě a šeptal do ucha e šibalským úsměvem: „Pro naši malou, milou dcerušku, viď!“ Maryla se zarděla, sklonila hlavu, ale usmívala se šťastně. „Bude to krásné, až jednou - - !“ Bude, Marylo. Těšíš se? Já nesmírně.“ Maryla se k němu jen úžeji přivinula. Pohlédla zasněně na hladinu jezírka, a řekla se šťastným úsměvem: „Ty vodní růže! Tehdy nás rozvedly a dnes tě mně vrátily. Nejsou jen nositelkami neštěstí!“

-----------------------------------

Teď, když bylo jisto, že mír se navrátil do našich krajů a bude zaručený pokoj a klid, chopili se naši vesničané práce s celou chutí a pílí. Zaseli podzimní osení a pak dali se do stavby chat. Jedni káceli kmeny, druzí odklízeli a upravovali spáleniště a připravovali se ku stavbě. Pomáhali si navzájem a při svorné práci jim stavba utěšeně rostla. Zřídili zase pevné zděné krby a stařešina neopomenul postavit nad dubový trám sošky starých dědků. Nečinil to z nějaké pověrečnosti, nebo úcty k pohanským bohům, nýbrž jen z úcty ke svým otcům. To povědomí v něm žilo stále a přenášelo se z otce na syna.

Stavěli všichni na starých místech a vesnička stála zase tam kde dříve. To místo jim bylo příliš milé, a téměř posvátné. Vždyť zde na těchto místech žili jejich otcové, zde šlapali půdu, zde pracovali, starali se a umírali.

Zase zde byl ten malý rybníček uprostřed vroubený kol dokola hlavatými, nízkými vrbami, napájený malým praménkem, který odtékal odpadem do zadního kouta mezi chatami a tam se ztrácel za humny v některém rameni řeky Moravy.  A zase tam byla vejpusta vedle Psutkovy chalupy s výjezdem k pastvinám do Sádků a jiná naproti na rovné straně mezi pozdějšími grunty na Trávníky a k Jezerům a Kopečným. Byla zde uprostřed také stará studně s vahadlem, i ty staré lípy a javory na návsi se zvonkem na větvi. Nic se celkem nezměnilo, zůstalo zase po starém způsobu.

Jak to předkové zakládali, tak to i jejich potomci zachovali. Kolik bylo ještě těch válečných nepokojů, kolik cizích nepřátelských výjezdů a přepadů, kdy obyvatelé museli utíkat, opustit vše a skrývat se, a dívat se, pozorovat bezmocně, jak se jejich statek ničí, propadá zkáze.

Kumáni, Kuruci a zase Maďaři, čety Rákociovy, Bočkajovy, Trenčanští a jak se ti všichni nájezdníci jmenovali! A pokaždé šla s nimi zkáza a vesnička lehla popelem a zase se pozvedla z rumů a popela a ožila. Ano, bývalo, bylo, a snad i bude. Kdož rozumí a může nahlédnout do budoucnosti?

Teď, kdy již byli zase v jistém spojení se světem, dovídali se, co se dělo dále, zatím co oni byli ukryti v blatech. Když Tataři zplundrovali celou Moravu, pokoušeli se o vpád do království, ale byli v pohraničních hvozdech a dobře chráněných stezkách odraženi. Pak zalehli pod Olomoucem, tehdy nejsilnějším a nejlépe chráněným městem a jali se je obléhat. Ale Olomouc se ubránil, díky statečnosti a odvaze Jaroslava ze Štemberka. Ten jin statečně odolával, až pak s nimi svedl vítěznou bitvu pod hradbami Olomouce. Tam byli Tataři na hlavu poraženi a tam taky padl jeden z vnuků velkého Čingischána, snad Bajdar.

Jinou takovou porážku utrpěli pod valy hradiště na – později posvátném Hostýně. Po těch porážkách a nezdarech odtáhli zase zpět na sever. Co byl dále, to už se našich lidí přímo netýkalo. Že se Tataři probili horskými soutěskami do Uher a tam zle řádili, vraždili, loupili a ničili, uherského krále vypudili až někam k pomoří a chtěli se v Uhrách usadit, to už byla zase jiná historie. Pokoušeli se taky o vpád do Bavor a Němec podél Dunaje, ale tam je už čekaly silné oddíly českého krále a německých knížat, proto se raději vrátili a pokračovali v pustošení uherské krajiny. Ale nakonec přece jen odtáhli zase na východ, odkud slunce vstává, do těch svých stepí urálských. Zůstala po nich hrozná pověst a neblahá památka po celá staletí.

Kuneš pomohl se stavbou svému otci stařešinovi a pak i Psutkovi, vždyť pracoval tak jako na svém. Psutka jej měl rád a vesele jej poplácal po plecích. A když jej Kuneš poprosil o Marylu, radostně jej objal. Jak by né! To byl Kuneš, statečný, silný, nebojácný, který neváhal obětovat se, a rubal vrahy, Tatary. Byl naň pyšný, on, Psutka, starý zbrojnoš z knížecí družiny. A co dále? Že malý Jurko jídal rád sladkou kaši s medem, tu varmuži, jak jí říkal soused Psutka a ostatní po něm, nazývali Jurku králem varmuží a zůstal Jurko král Varmuž.

To jméno mu již zůstalo i jeho potomkům, a oni založili rod Varmužů, rozšířený později po okolí.

Zbožní otcové v klášteře na Velehradě byli dobrými a laskavými pány a vrchností a pod jejich desátkem se našim lidem žilo pokojně. Později založili při stoku obou potoků Sušického a Hradského, kde na dolině vznikala pomalu osada Kudlovice, menší dvorec a něco blíže k osadě ovčinec. Pak vše splynulo později spolu pak se osada rozrůstala. To byly naše milé Babice. Ať jim Pánbůh požehná!

xxx

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář