Jdi na obsah Jdi na menu
 


39 - N sešit - 4 část Za doby našich otců

18. 10. 2019

N sešit: Za doby našich otců

Josef Varmuža

Za doby našich otců.

Ano, tak tedy! O čem jsem to vlastně chtěl? Hm, to je zlé, když nevíš, co jsi chtěl. Když ono bolí a pálí v hlavě je tupý tlak a je tak prázdná, žalostně prázdná! Co dělat, ano, co dělat?  Bohužel, je tomu tak

Je zase ten podzim a říjen ke konci se chýlí. Smutný čas, truchlivý čas. Je teskno jednomu sedět doma, civět do oken nebo myslit bůh ví nač a třeba i na nic. Však není ani nač. Myslit na to, co je teď, co se děje? To bolí, žalostně bolí! Na budoucnost? Jaká bude, a čeho se v ní dočkáme? Ta myšlenka je ještě bolestnější. Eh, nač myslit! Zbývají jen vzpomínky, a ty – jsou jako barevné cetky, blýskavé střípky, přebíráš se v nich, vybíráš si a pojednou ucítíš bolest a ukáže se krev.

I vzpomínka zabolí, poraní. I nechejme toho raději a pojďme ven, ven do přírody.

Ven, zadem humny a vedle plotů zahrad, podél potoka a k řece a kanálu. Je ta příroda jiná než v létě, docela jiná, změnila se. Inu, vše se mění, život je změna, i čas je změna, vždyť „čas mění všecko i časy!“

Dnes je mlhavý, pochmurný. Obzory jsou zamželé, kontury rozplizlé, nezřetelné. Hledáš v dálce známé body a předměty a vidíš jen neurčitou šeď. Všude se táhnou těžké, tmavošedé, zamodralé šmouhy, jako rubáše. A ve vzduchu visí teskná nálada a stesk, smutek, předtucha čehosi. Ano, to je ten podzim, a to je ten můj kraj. Mám jej rád i v jeho pochmurném smutku i v jeho tesklivé náladě, vždyť je to moje domovina, zde jsem se zrodil a zde prožil celý svůj život. Co na tom, že je tak jednoduchý, prostý a střízlivý, že postrádá všech přírodních krás, vší romantiky! Krása? Co je krása? To je pojem příliš relativní.

Je krása skrytá a je půvab i v té prosté jednoduchosti, nevtíravé a stydlivé. Tak je to, brachu milý.

                   Rozhlédni se vůkol sebe a uzříš těch půvabů, jen měj oči otevřené a chtěj vidět, nahraď svůj zrak a své city povýšenou netečností.

Vidíš? Vidím. Jak se to zde změnilo za ty tři desítky let! Baže se to změnilo, důkladně změnilo. I ten les vzadu i ta ves přede mnou. Zde byla pastvina, kde se potulovaly od jara až do zimy pasoucí krávy a teď jsou zde rozdělené obdélníky polí, drobných políček chalupnických a z nich už se pomalu počíná rodit kolonie domků, vesnických chaloupek, útulky drobných lidí.

Rodí se chaloupky, vyrůstají pomalu jako houby, přibývá jich. Ten plavební kanál, na jehož břehu stojíš, ty oblouky na nadjezdů, ten propustek pod kanálem, kam se vrhají do vývařiště vody potoka, aby na druhé straně tiše vyplynuly, i ten motor, který tahá za sebou vlečné lodi, to zde nebývalo. To je všechno nové, výmysl a výtvor nové, moderní doby.

Moderní! Co vše se považuje za moderní! Na vše si lidé zvyknou a myslí si po čase, že to tak musí být, ba mladá generace si myslí, že to tak bývalo odedávna.

A což ta naše stará tichá matička Morava, co s tou se dělo? Hleď, hned zde za kanálem vidíš její mrtvé, opuštěné rameno, z části zalité mělkou, stojatou vodou, v níž se pohybují ostrůvky vodních trav a vrbových křovisek a z části prázdné, kde se vine pramének vody nově upraveného řečiště potoka.  Staré koryto potoka v dolejší části zmizelo, je zasypáno, a zmizely i ty vysoké vrby, olše i topoly, které vroubily jeho břehy. Potok tam tvořil hlubokou smyčku, kam když jsi zašel blíže Moravy a maje po jedné straně stěnu vysokého lesa za řekou, byl jsi pojednou jako na jiném světě.

Vpravdě na jiném světě. Teď jsou zde jen tiché a mírné sádky jabloňových štěpů. Nevyznal by ses zde již. Opodál Zápovědi lemované po straně obce hlubokým příkopem a hrází, posázenou švestkami, zarostlou šípkovím, táhnoucím se v ostrém úhlu k výběžku lesa za řekou, k Uhliskám, odkud jsi tak rád pohlížel k Sádkám, ceronským humnám a pak dále na ty vzdálené chlumy Chřibských kopců.

Buchlov, Barborka, Brdo, Komínky, na Krásné a na Tabarkách, Kudlovská dolina, Hradská cesta, jak se to tam táhne dlouhou splývající vlnou ke Kroměříži. Vlny zelené, vlny lesů! Tichý, mírný, klidný pohled, a přece ve své prostotě milý.

Zde, co stojíš, byl ten malý, nepatrný pahorek, z píščitopopelné hmoty, kdysi staré žároviště, proťatý kanálem, kde se našlo dosti popelnic a co tu ještě zbylo beztvarých střepů.

A odtud vzpomínáš-li, skákali kluci po hlavě do rozvodněné řeky, jen tak z rozmaru a bujnosti, aby ukázali odvahu a nebojácnost. Jak s nimi voda točila a pohazovala jimi jako lehkými dřívky.

Opodál byl Zátok, vyčnělý ostroh v brčku a za ním zátočina a tůň, kde to při povodni vřelo jako v kotli, kde zvířená voda rvala ze dna písek a vyhazovala až na břeh. Zde několik kroků byla žabárna, široká louže, vyrvaná z břehu a pastvišti jako široká průrva, za jedné průtrže mračen. Taky zmizela zasypaná výkopem plavebního kanálu.

Kde je mělčina u tří vrb, kde Hladomře, starý přívoz, kde to koupaliště u dubu, malá a velká Kuchyňka? Kde je to a ono? Mohl by ses tázat na staré věci, které zanikly, a není jich.

I ta převoznická chata je jiná, nová, ty dvě staré, ty dávno zmizely. Nu ano a přívoz je na novém řečišti. Staré věci mizí, zanikají, přicházejí jiné, nové. Vše se mění, je změna, ustavičná změna.

Díváš se, díváš a vidíš, a teď zvláště, když chmury odtáhly k severu, vyjasnilo se a celý kraj se rozzářil zlatem slunečního svitu, stříbrem jemného, mlžného oparu. Jak zvlídněl, zkrášněl!

Teď teprv vidíš, daleko vidíš na jihu kapli sv. Antoníčka a vzdálené chlumy Malých Karpat již na Slovensku, daleké, jen jakoby modře nadechnuté tratící se a propadající se někam do neznáma. Vlevo tušíš šerou kupu Javořiny a v dálce na severu bělavou skvrnu mdle svítící, tratící se v šerých dálkách, basiliku na Hostýně. Je tak daleko, téměř nehmotná, jako by se vynášela v oblacích, tak se ti zdá.

Lesy na Chřibských kopcích jak jsou prořídlé, samá holina, paseka. V mládí bývaly hustší, temnější, modřejší, nebo se mi to jen zdá?

A ta naše ves, jak se rozrostla, rozšířila. Na vše strany se šíří, vysílá chapadla nových domků při všech stranách, jako polyp. Staré domky se přestavují, omlazují, zakládají se nové zahrady a sady, rostou stromečky a stromy a rodí již, přinášejí ovoce. Toto dříve nebývalo, nebylo.

Ano, pokrok, změna, a to za tak poměrně krátkou dobu. Jaké potom se děly změny a převraty za ta minulá staletí? Kdy vznikla ta naše vesnička, jak žila ona i ti její obyvatelé, naši praotcové, jakých změn, událostí, převratů a snad i katastrof dějinných i živelných byla svědkem? Žila, přežila je, a žije dále, pokolení přicházela, odcházela, hynula a ona je dosud, trvá. To vše vědět, odchýlit závoj minulosti, nahlédnout do ní aspoň jeden určitý úsek.

Nemáme bohužel kouzelné čapky ani pláště, který by nás přenesl do minulosti, můžeme se do ní přenést jen ve svých představách, vykouzlit si ji svým duchem a žít na chvíli životem svých předků.

Tak milý brachu, tak, tak. Sedni si zde, pozoruj, zasni se a ponoř se do té kouzelné tůně, můžeš-li!

Za doby našich otců.

Byl den, pěkný den na konci května. Slunce se vybalilo z mráčků a osvítilo tu širou dolinu slováckou. Muselo zápolit s chmurami a mlhami, které ležely těžce nad lesy a houštinami v poříčí řeky Moravy, která se zde rozdělovala v bezpočet ramen, průplavů a tůní, zarostlých divoce a tvořících ostrovy a ostrůvky ostíněné mohutnými korunami dubů, javorů, jasanů, buků i habrů. Byl to skutečný prales, bludiště, málo navštěvované. Cizí by se v něm nevyznal a taky by se doň ani neodvážil. Jen domácí znali tajné průchody a cestičky kudy se dalo bezpečně přecházet. Byly zde tůně, mokřaviska, močály porostlé šálivou měkkou travičkou, pod kterou číhala smrt. Bylo to panství černé zvěře, divokých kanců, kteří se bahnili v blátivých mokřinách a srnčí, která se uchylovala na výše položené sušší ostrůvky.

Jinak tam bylo pusto, po celý den ticho, jen v korunách dubů a buků se ozýval skřek havranů a dravců a táhlá ozvěna si hrála na schovávanou.

Močálovité ty lesy se táhly počínaje od staré osady Napajedelské, mimo osadu Spytihněvskou s knížecím hrádkem a kostelíčkem, nepřetržitým pásmem k osadě Staroměstské, založené na troskách staroslavného Velehradu, města Svatoplukova a Metodějova, až ku hrádku pánů z Kunovic a dále k jihu až někam k župannímu sídlu Břeclav a zabíhaly k humnům naší vesničky.

Vesnička se taky probouzela k životu a sluce ozařovalo jejích třicet kouřů, vinoucích se rovně k nebesům. Byla to víska jako nesčetné jiné v okolí. Obyvatelé její jichž předkové byli většinou lovci a rybáři usazení na ostrůvcích mezi rameny řeky, s kterou byli těsně spjati a která je živila a dávala jim jejich potřeby, opouštěli pomalu její neklidné, zaplavované břehy a usazovali se zde trochu výše, a věnovali se polnímu hospodářství, ale ne přece příliš daleko.

Jako by je pojilo jakési pouto s řekou a ona je přitahovala k sobě. Vesnička, to bylo asi třicet polo dřevěných, polo hliněných chaloupek, shluklých do podkovy, která tvořila uprostřed podlouhlou náves s malým rybníčkem, lemovaným hlavatými, nízkými vrbami. Na otevřené straně podkovovité návsi stálo několik mohutných lip a javorů, kde se na silné větvi houpal malý zvonek.

Za nimi vyrůstala nová řádka chaloupek, takže náves tvořila poněkud uzavřený celek. Chaloupky byly nízké, kryté slaměnými došky s malými okénky stíněnými hlubokým zástřeškem, a jejich otvory byly potaženy většinou zvířecím měchýřem.

Byla to prostá víska a byli prostí i její lidé. Žili a starali se, jak Bůh dal, prostě, klidně a spokojeně, pokud byl klid a mír. Jenže ten jejich klid byl až příliš často rušen, příliš často v těch neklidných dobách.

Slunce, které zápolilo s mlhami a chmurami nad lesem i bažinami, z nichž se kouřilo jako z obětních hranic, přemohlo je a zvítězilo nad nimi a ozářilo jasně celý kraj. A taky naše vesnička se probudila zcela k životu. Z komínů se kouřilo, hospodyně stály u ohniště pod černým komínem, kde chystaly v kotlíku zavěšeném na řetězích nad ohněm ranní pokrm. Byla to kyselá polévka, kyselica a do ní se nadrobil černý ovesný chléb. K tomu bylo ještě trochu hrachu, zbytek od včerejší večeře.

Stařešina osady Ješek, prošedivělý muž statné postavy a hladce vyholené tváře, s dlouhými vlasy spletenými na spáncích do copánků, jak to bylo zvykem u starších lidí, stál u těžkýho dubového stolu zamyšlen se starostlivými vráskami na čele. Tížily je jisté starosti a neklid, neboť i sem přicházely poplašné zvěsti a zneklidňovaly celý kraj. A jak by ne. Vždyť ty pověsti nebyly plané a rudé červánky na severním obzoru za noci ty nebyly předzvěstí ničeho dobrého a nedaly klidně spát. „Pojď muži jíst,“ pobídla jej žena a vytrhla ze zamyšlení. „A ty zavolej Kuneše a Svatu,“ vyzvala menšího chlapce, který stál u ohniště a nahlížel do kotlíku. Chlapec čiperně odhopkoval a hospodyně vylila horkou polévku na velkou hliněnou mísu.

„A co taťku, půjdeš dneska ku právu? Včeras o tom něco povídal.“  „Půjdu, musím, vždyť víš, že je dnes den řízení. Však půjde se mnou ještě starý Jura a Gerža. Je už třeba odvést desátek. Brzy jej odvedeme. Chudá obec, chudý desátek. Těch několik grošů a denárků. Na více to nestačí.“ „Což o to. Naši páni jsou ještě dobří a shovívaví. Jiní to mají horší,“ řekla hospodyně Baruše. „To je pravda, nemusíme s potahem na lásku (?). Dobrý je opat i probošt. Ani purkrab není zlý. Ale o to nejde. Jsou horší věci, však víš.“ „Myslíš ty pověsti? Nedej Bože! Kéž by to nebylo pravda. Zase bychom museli utíkat a skrývat se. Či nebude pokoj na světě?,“ vzdychala stará gazdina. „Nevím, nevím,“ kýval hlavou Ješek. „Nu, dnes se dozvíme jistých zpráv. Ale teď ku stolu,“ poručil mladým lidem, kteří vcházeli do jizby. Byl to mladík asi třiadvaceti let a děvče šestnáctileté. Za nimi poskakoval ten čiperka Jurko.

Pozdravili se všichni u stolu a vyčkali uctivě, až starý odříkal tichou modlitbu a požehnal chléb. Pak se chopili dřevěných lžic a dali se do jídla. Jurko si jen pomlaskával. Dobrá kyselička, pochvaloval si. Ale do hrachu se mu nechtělo. Jurko hrach nerad, prý tlačí v žaludku a kdesi cosi. „Proč nejíš,“ napomenul ho otec přísně. „Nemám hlad,“ vymlouval se ogarčík. „Ba myslím, že nechceš, vybíráš si. Nepohrdej hrachem, jen kdybys ho vždycky měl. Kdo ví, jak bude, nebudou-li nám dobré i lesní žaludy a bukvice. Je tak milý brášku,“ promlouval vážně gazda. Jurko, poslouchal jen jedním uchem a v hrášku se přebírál obrácenou lžící.  Kdyby v něm bylo aspoň uzené, nebo škvarky. Ale nic, nikde nic, ať přebírál zrnka sebe pilněji.

Když pojedli, zvedl se gazda první, ostatní za ním. Neslušelo se, aby mladší členové rodiny odcházeli od stolu dříve než hospodář. Úcta a poslušnost ke staršinovi byla základním pravidlem rodinných a společných zvyků. Jurko to ovšem ještě nechápal a bylo mu to celkem jedno. Přitočil se ku gazdině a cosi po ní škemral. „I dej pokoj, nemám,“ odbývala jej nevrle. Jurko, měl chuť na popelné placky, na ty co v zubech chroupají a jen se rozsypávají. To on velmi rád. Za ty by dal všechen hrách a třeba i s uzeným. „Co chce,“ tázal se otec přísně. „I nic,“ vymlouvala gazdina. „Už zase loudíš a hrach nechtěl. Mně se zdá, že,“ pohlédl významně na pletený kančák ze psí kůže, co visel na trámě. Jurko, ztichl a odplížil se ven. Pře kančíkem měl velkou úctu.

„Tak, milé děti, už musím jít, je čas. Jděte každý po své práci. Ty Kuneši pojedeš přeorat úhor na Zápotočí, je už dobře urostlý. Nevím, vrátím-li se před večerem. Buďte opatrní na vše. Časy jsou teď zlé a budou ještě horší. Spoléhám na tebe Kuneši, tak pozor,“ napomínal je.

Mezitím bral na sebe svátečnější oblek, nohavice úzké, vlněné, dole stažené ozdobně vysekávaným řemínkem, krpce řemínkové z vepřové kůže, krátké oplecko na ramena, a lehkou kuní beraničku.

Gazdina připravila do kabelky trochu jídla, krajíc čerstvého chleba, domácího sýra a kus uzeného, které uřízla z kýty vepřové visící na zakouřeném trámě nad ohništěm.

Staršina si připjal kabelu k boku, sundal z trámu kovanou ozdobnou dubovku se sekerkou nahoře a vyšel s přáním dobré pohody. Vyšli i mladí lidé, jen gazdina zůstala a uklízela starodávnou jizbici.

Byla to izby jako všechny ostatní ve vsi. Velká prostranná, s malými okénky a nízkým stropem, černých zakouřených trámů. Stěny byly dřevěné, srubové, vymazané hlinou, jen krb, ohniště, a široký, otevřený komín nad ním, byly zděné. Při něm byla prostranná pec, která s krbem zabírala celou třetinu izby. Naproti byla dubová police ve výklenku ve zdi, kde se lesklo několik cínových konvic a talířů, mimo několik dřevěných okřínů a mis a korbílků. Lžice a naběračky byly dřevěné, čistě a ozdobně z lipového dřeva vyřezané. Přes celou jizbu při stropě se táhl průběžný trám podepřený uprostřed silným sloupem a na něm visely na skobách užitečné i ozdobné předměty.

Byl tam luk samostříl, oštěp, krátký mečík, dva ostré tesáky, starobylý štít, bité pásy zdobně pracované, těžká palice hřeby pobitá i stará helmice. Zbrojné předměty byly památkou na staré, nejisté a nepokojné časy. Teď už je dávno nikdo nepoužíval, leda někdy Kuneš, když se vybral na lov do bahen na kance. Jinak visely v klidu, jako jen památka na staré časy. Ale teď, kdo ví? Možná že zase! Na trámě nad krbem bylo několik starých dřevěných a věkem zčernalých sošek neuměle vyřezávaných o kterých už žádný přesně nevěděl, co představují. Nevěděl to ani staršina, ale šetřili jich a chovali k nim bezděkou úctu. Bylo to dědictví a památka po předcích a ta úcta k nim se dědila s pokolení na pokolení. Byla to jistě ještě památka z pohanských dob, sošky dědků, starých předků a domácích bůžků, ochránců domácího krbu, třebaže od dob sv. Metoděje a pokřestění Moravy uplynulo více než půl čtvrta sta let. Ale ta stará tradice a úcta k předkům i jejich obrazům trvala dosud. Stařešina nikdy nezapomenul se jim uctivě poklonit a taky gazdina, když rozdělávala oheň v krbu, pohlédla k nim posvátnou úctou

Malý Jurko, vyběhl na náves, oběhl kol rybníčka a plašil husy a kachny na vodě. Pak se připojil k několika výrostkům, kteří zaháněli stádo krav na pastvu. Krávy šly líně a pomalu, a ogaři hnali s pokřikem do předního kouta návsi k Vejpustě vedle stavení Libora Psotky, kudy vedla cesta k pastvinám v Sádkách. Sádky byly již za potokem, který přicházel z doliny na Hradské cestě. Byly to vlastně potoky dva, druhý přitékál od osady sušické, pojily se spolu na Zápotočí v místě nízkém a bažinatém a celé okolí bylo zarostlé houštinou vrb, olší a topolů tvořících v těch místech a vůbec v celém poříčí potoka, hustý háj, který se připojoval k lesu u Moravy a táhl se až do Hradské doliny.

Pastviny na Zápotočí byly místem jako stvořeným pro rozverné kluky, kteří zde prováděli svoje rejdy, odbíhali do háje, brodili se ve vodě potoka a slídili po ptačích hnízdech.

Pastviny pro ovce a vepříky byly na opačné straně obce směrem osady Spytihněvské na Trávnících, které se táhly až ke Kopečným a Jezerám. Tam byly ty pověstné mokřiny a třesaviska, blata, kde bylo velmi nejisto a v noci nebezpečno. Však se jim v noci každý obloukem vyhnul. Choulívaly se tam husté mlžlny a v noci tam rejdily tajemné zjevy, světýlka, samodivy a mlhoženky. Taky hýkal se tam ozýval teskným a žalostným hlasem.

Chlapci pastouškové tam zabíhali, obcházeli kolem a houpali se na měkkém travnatém koberci, který kryl šálivou hlubinu. Pěkně se to tam houpalo jako na kolébce, hoši poskakovali a bláto vystřikovalo, ale drželi se opatrně při okrajích. Tam dále a ve středu tančívala smrt, právě tam, kde byl pažit nejměkčí, nejzelenější.

I vepříci, kteří se rádi ryli a brodili v bahně, vyhýbali se svým přirozeným pudem nebezpečným místům. Ogaři, pasáčkové pobíhali po okraji blat a slídili po slučích a čejčích vejcích. Čejky jim poletovaly nad hlavami a křičely pronikavě.

„Tudy šel divočák,“ zvolal malý Bolek a ukazoval na hluboké stopy, vytisklé v měkké, poddajné půdě. „Šel, opravdu šel,“ přisvědčovali ostatní. „A tamhle se vyválel, vidíte ten pelech?“ „To byl asi pořádnej kus: Ten zase nadělal někde škody. Nám se vyválel v žitě hen na Drahách a rozryl celý záhon zelí. Jsou to živáni a běsi, ti divočáci, Ale počkej, však náš Spýťa ho již dostane,“ sliboval mu pomstu Bolek.

„Tam je divočáků,“ mávl rukou Vratík k ostrůvkům za řekou. „Ti nadělají škody. A já jsem viděl starou bekyni s mladými. Ty byly pěkné jako malované.“ „Hm, to je toho. My jsme měli včera pečené mladé podsvinče od divočáka, to byla dobrota. Náš Spýťa ho chytl. A to milí braši není jen tak. To se musí opatrně, když táta někde zalehne a spí s mladými. To se musí opatrně přiblížit a zabít ho jistou ranou do rypáku. Kdyby chybil a ono zakviklo, je s tebou zle. Stará bechyně je divoká jako běs, to by tě roztrhala. To už se stalo. Ó jé, povídal náš děda.“

Svatík se zahleděl přes blata ke Spytihněvské osadě a pozoroval hrádek na ostrohu nad hlubinou řeky. Dole byla na ostrůvku víska s kostelníčkem. Ostrůvek byl už jen dle jména ostrůvkem. Řeka se brala zase jinou cestou, měnila koryto řečiště a okolí vesničky zaplavovala jen při velkých přívalech. Na vížce tvrze vlála zástava, vesele v ranním větru. Branou tvrze vjel houf jezdců. „Hleďte, zbrojní někam jedou, kam asi,“ hádal. „Jedou a hradský jede s nimi,“ přisvědčoval Bolek. „Je to daleko, nepoznáš,“ namítal Svatík. „Poznám, jede na bělouši a se zástavou. Když jedou se zástavou je vždycky hradský v čele. Vidíte, a jsou ve zbroji, v helmicích. To bude něco důležitějšího,“ mínil.

Hoši je pozorovali upřeně. Bylo to trochu daleko, ale ogarčíkům to nevadilo. Sledovali je bystře, jak uháněli tryskem po staré obchodní cestě, která se vinula po hrázi vyhýbajíc blatům a mokřinám. „Jedou asi k Buchlovu, nebo ku Bzenci! Anebo na Hradskou dolinu,“ hádal jiný. „A rozdělili se, jedni zahnuli na Hradskou, druzí ke Kunovské tvrzi. To ogaři něco znamená, cosi se chystá,“ soudil Bolek důležitě.

„A co by, co ty víš,“ pochybovali druzí nevážně. „Vím a vím více než vy. Včera jsem byl na hrádku a viděl jsem. I zbrojní o tom povídali. Myslím, že něco uvidíme a brzy. „Tys byl na hrádku, ty? Vždyť je to knížecí hrádek, a tam každý nesmí.“  „A přece jsem tam byl, nosil jsem tam med paní hradní. A viděl jsem i jejich dcerečku a synka. Je toliký jako já a má už malý mečík a kuš samostříl. Střílel do terče, dobře střílel, starý zbrojnoš ho učí. Však až vyrostu, budu taky zbrojným. Proč by ne. Starý Strachota říkal, že lidí bude teď stále potřeba. Co bych z toho doma měl? Nebudu stále pást vepře. Juch!,“ zavýskl si, a bouchl kosarem až to třesklo.

Malého Jurku a jeho kamarády, kteří hlídali stádo krav na Zápotočí už pastva omrzela i dělání ohníčků pod starými vrbami při potoku. Potok byl v těch místech hluboký a zarýval se do hlinitých břehů. Vedl přes něj můstek z dubových trámů a ogarčíci zkoušeli rovnováhu na jeho houpavém zábradlí. I stalo se někdy, že leckterý se minul břevna a poroučel se do vody k velkému potěšení svých druhů. Což však nevadilo, vždyť bylo teplo a taková lázeň nebyla celkem nepříjemná. A ta lněná košilka a konopné plátěnky snadno uschly. Více toho ogaři na sobě beztoho neměli.

Od můstku vedla cesta vejpustou v koutě na náves, a druhý výpad byl hned naproti vedle stavení Přeťáků, kudy se šlo a vyjelo na Trávníky a k Jezerám. Víska ležela trochu stranou staré obchodní cesty, která ji míjela po vyšším území a po hrázi, vyhýbajíc blatům. Nebyly domácí obyvatelé příliš do světa. Pro ně byla stále ještě nejsilnějším poutem řeka se svým bohatstvím a příslušenstvím a ta cesta, po níž často projížděly vozy kupců těžce naložené, nebo čety ozbrojenců, to bylo něco cizího, rušivého, co k jejich životu nepatřilo.

„Ogaři, pojďme do háje na Zápotočí! Tam to bude lepší! Co tady? Tu nic není. Však krávy nikdo neukořisťuje,“ navrhl Jurka. „A ba, pravdu díš, pojďme,“ souhlasili druzi ochotně. Rozběhli se při potoku a brzy zmizeli v šeru háje. Kravám to bylo jednostejné. Ty opatrovala zatím stará Bába – babka – patronka jejich osady. Pásly se spokojeně v klidu a míru a slunce na ně svítilo jako na celý širý kraj.

Ogarové vesele vyváděli a skotačili a Jurko, byl všude první. Někteří slídili o ptačích hnízdech, pátrali v korunách stromů, hlavy vyvrácené v týle, až krk bolel, šťourali v křovinách a plašili králíky a sysly. Jiní se brodili v potoce i v jeho četných ramenech, šťourali klacíky pod převislým břehem a strkali ruce do děr. Leckterý vyplašil vodní krysu nebo hraboše, nebo vytáhl nazelenalého raka, ale hned jej odhodil a otřásl se ošklivostí. „Fuj, ten je ošklivý, vodní běs!“ Lidé tehdy rakem opovrhovali a štítili se ho. Byl to pro ně tvor nečistý, zosobňující zjev nepřátelských vodních tajemných sil. Žádnému nenapadlo, že by se raci mohli jíst tak jako ryby.

Hoši věřili, že zde v tom háji sídlí rusalky a lesní panny ale ty prý provádějí své reje a tance jen za jasných měsíčních nocí. Tehdy jsou prý nebezpečné a mohou prý takového smělce, který se jim přiblíží utancovat k smrti. Taky prý se rusalky houpávají na větvích olší, zírají zádumčivě a toužebně do měsíčního jasu a pějí smutné, žalobné písně, až srdce bolí.

O tom všem hoši slýchali příliš často od starých lidí, ale teď nedbali, a nebáli se. Ve dne lesní panny spí, odpočívají, a co taková panna s klukem, dyž tancovat neumí a nerozumí ženské milosti? Mudroval Jurka a prodíral se dále hustým podrostem. Na široké bažině mezi četnými rameny potoka byla i osada bobříků, těch vodních stavitelů, kteří dávali tak dobré kožešinky na čapky. Hoši je chvíli pozorovali bedlivě, ale bobříci se neukazovali a proto zase táhli dále. Raději tloukli klacíkem do starých kmenů a plašili vrány a veverky.

„Hleďte, zde je sojčí hnízdo,“ ukazoval Jurka do koruny vysoké osiky. „Nepovídej, je to stračí,“ odporoval druhý. „Nemáte pravdu žádný, je to poštolka.“ „A to né. To by musely být dole pod ním peří a chlupy. Víte přece, že poštolka chytá myši a skřivánky, a tu máte jen holé kuřince.“ „A to je lehká věc, můžeme se přece přesvědčit. Já lezu nahoru,“ rozhodl Jurka. Vysloveno, vykonáno. Jurka ohrnul široké nohavice, aby mu nepřekážely a šplhal po kmeni jako veveruška – čiperuška. Vítr mu čechral dlouhé vlasy a nadouval košili na zádech. Líce mu jen hořely a oči zářily radostí a samou dychtivostí.

„Přece je to sojčí,“ oznamoval vítězně, když vylezl nahoru a nahlédl do hnízda. „Tady jsou vajíčka a sojčí peříčka. Neměli jste pravdu žádný, a podruhé se nehádejte,“ holedbal se.  „Jéjda ogaři, já daleko vidím, kdybyste to věděli, jak daleko,“ hlaholil, rozhlížeje se kolem. „Vidím hrádek Spytihněvský i Kunovský a Buchlovy a do naší dědiny až ba dvorky a na Hradskou dolinu. Všecko je to jak na dlani. To je vám pěkné!“ „Jenom dej pozor, ať nespadneš ze samého dívání,“ posmíval se mu soused Miroš. „Kde by vaši vzali zase takového dobrotu!“ „To ty bys možná spadl, ale já ne. Dyť ty bys sem ani nevylézl. Ty vylezeš leda doma na pec,“ odsekl Jurka shora. „Však už vám nebudu nic povídat. Vylezte si taky, chcete-li vidět.“

Jurka se díval teď sám pro sebe. „Ale co to? Kdo to je,“ vyjekl po chvíli: „Jedem, dva, tři vyjeli tam ze žlebu a teď se rozjeli každý jinam, a cestě se vyhnuli. Jeden míří přímo k nám,“ volal vzrušeně. „To je cizí, neznámý, takového jsem ještě neviděl, ani vy žádný. To není z našich domácích zbrojných. Jakého má malého koníka, chlupatého s chundelatou hlavou a sám je celý chundelatý, celý v beraní kůži zamuchlaný. Jaké má dlouhé kopí, a jaký směšný kulatý štít! No to tohle je opravdu!,“ vykřikoval Jurka. „Jistě Jurko? Tož to musíme taky vidět!,“ hrnuli se hoši k okraji háje. „Já lezu za tebou,“ chytal se Miroš kmene osiky. „Nelez, Mirku, ani vy ostatní nechoďte ven. Raději se dobře schovejte. Míří přímo k nám, mohl by vám ublížit, kdo ví co je to zač!“ Ogaři chvíli otáleli, ale když uslyšeli dupot rychlých kopyt, ukryli se rychle do osykového podrostu.

„Pozor, už je zde,“ volal Jurko shora. Tiše, ani slova,“ volal tlumeně a sám se přitiskl k silné větvi, takže úplně splynul s její šedobílou korou. Tajemný jezdec vpadl do stínu háje a projel rychle mimo houštinu, kde se skrývali hoši. Ti jej pozorovali skulinami mezi listím a ani nedutali. Byl to opravdu divný jezdec, Jurka nelhal, ani nepřeháněl. Seděl přikrčen na svém nízkém, nevzhledném koníku, jako přízrak z jiného světa. Byl nevelký a oči jeho bloudily nepokojně a ostražitě na vše strany. A jaké oči! Černé plavaly v šikmých důlcích a jakoby šilhaly. Špinavě žlutá tvář byla zarostlá řiďounkým vousem. Ježaté vlasy mu splývaly nepořádně do čela. Na zádech měl luk divného tvaru a toulec, kde se ježila zásoba šípů.

Přejel rychle na svém koníku, jako tajemné zjevení a zmizel ve stínu háje. Temný hluk kopyt zanikl v podrostu. „Už zajel,“ oznamoval Jurka a spouštěl se rychle dolů. Hoši vylézali z úkrytu. „Ten byl ošklivý, fuj. Kdo to jen byl?,“ odplivl si Miroš. „To bude někdo cizí, z daleka, to není nikdo z našich.“  „Není, i ta jeho výzbroj je jiná. Kdepak takové kopí a ten křivý mečík!“ Hoši sledovali cizincovy stopy, otisky kopyt v měkké půdě. Nejevily stopy podkov, kůň byl bos, nekovaný. A přece běžel rychle, jako by mu běs za patami seděl. „Zde vytrousil šíp,“ zvolal Miroš a shýbl se rychle. Všichni se shlukli a prohlíželi tajemný nález. „Asi že zachytil za křivou větev. Jaké je to asi dřevo?“

„Je to v ohni tvrzený, to není obyčejné dřevo. A ta šipka, ne to není železo. Ah, kost je to, vidíte, rybí kost, a jak tvrdá! Naše ryby nemají tak tvrdých kostí. Ten přijel jistě zdaleka a nechtěl bych se s ním setkat. Je to nějaký divoch ze zapadlých končin.“ „Pojďme raději,“ pobízel Miroš. „Kdo ví kolik se jich tu ještě potuluje. To budou doma otvírat oči, až jim povíme, co jsme viděli.“  Hoši se rozběhli nazpět k pastvinám na Zápotočí k opuštěným kravám.

---

Kuneš, starší syn staršiny Ješka ukončil svou práci na úhoru těsně před polednem. Setřel si pot z čela a pohlédl ke slunci. Bylo dosti teplo, ba až horko, a zapotili se všichni, on i jeho spřežení sivých volků. Obrátil rádlo od mazlavé hlíny, zatkl otku do pluhu a obrátil se na cestu ke vsi. Volci šli pomalu, líně ku předu a Kuneš se loudal netečně za nimi a rozhlížel se po kraji ztichlém nyní, opuštěném. Nebylo na této straně Háje nikoho na blízku. Byl to hezky hoch ten Kuneš. Statný, urostlý jako mladý doubek a silný jako medvěd. Byl odvážný a nelekl se ničeho a nikoho. Však skolil již několik divočáků tam v blatech. Ruka, která teď držela bič a vládla opratí, byla pevná ruka a dovedla zacházet se zbraní tak dobře jako s pluhem i cepem. Jak teď zde kráčel, byl jako zosobněním síly a odvahy. Byl prostovlasý, vlasy měl rozdělené uprostřed a sčesané dozadu do týla, kde mu spadaly na ramena. V hladké tváři tvrdých rysů se jevila odhodlanost k rychlým činům a oči hleděly bystře, nebojácně. Jeho oděv byl lehký, jednoduchý, jen lněná košile u krku rozhalená, s volnými širokými rukávy, na ňadrech s vyšitým jednoduchým vzorem a široké plátěné spodky, připevněné širokým pásem, za nímž byl vetknutý krátký, ale ostrý tesák. Na nohou měl řemínkové opánky, krpce z vepřové kůže. Byl to obvyklý pracovní úbor všech mužů zde v kraji, lehký letní, pohodlný.

Mladí lidé si hlavu nepokrývali, jim stačila přirozená pokrývka hustých, dlouhých vlasů. Když zatáčel cestou podél háje v Zápotočí, vyrazil mezi stromy proti němu podivný jezdec na drobném, huňatém koníku. Rozhlédl se kolem pátravě a rozjel se ke Kunešovi. Ten se zastavil, vyčkávavě a prohlížel si ho zvědavě. Byl to divoký chlapík i ta jeho zbroj, cizí, neobvyklá.

Cizinec zastavil a promluvil na Kuneše cizí, neznámou řečí. Mluvil rychle, netrpělivě a naléhavě, s hrdelním přízvukem a řeč jako by mu v hrdle klokotala. Kuneš zachytil jen několik zřetelných slov: Ulá, ilachá a slova kartas, ostře vyražené, při němž cizinec ukazoval na ústa. Kuneš porozuměl, že má chlapík asi hlad a chce snad chleba. Pokrčil jen rameny, usmíval se pobaveně. Byl mu směšný tento mužík se svou tváří, ve které se malé, černé oči koulaly  tak podivně v šikmých důlcích, ve tváři vysedlých lícních kostí, zarostlou řídkým vousem.

Muž vyrazil znovu naléhavě slovo kartas, ale když Kuneš vrtěl jen s úsměvem hlavou, zamračil se, v očích mu zasvitl zlý plamen a chopil se kopí. Ale Kuneš byl ve střehu, neboť chlapíkovi nevěřil. Jeho pravice, která si na oko jen tak pohrávala s otkou, vznesla se prudkým rozmachem a kopí odlétlo jako přeražené stéblo. Jezdec rychle tasil zakřivený nůž a vyrazil prudce proti Kunešovi. Ten však uskočil bystře a ránu otkou zachytil. Druhým rázem mu vyrazil meč z ruky a pod třetím nárazem cvakla přilba a praskla, a muž se sesunul bezvládně koni na šíji, který s ním splašeně odcválal.

Kuneš jej pozoroval upřeně a zachmuřeně až zmizel za záhybem houštiny směrem ku Hradské dolině. „Šťastnou cestu, hosti nezvaný,“ pronesl opovržlivě. „Jeď si třeba i Moraně přímo do náruče. Tam patříš.“ Zvedl meč a potěžkával jej v ruce. „Pěkná kořist, dobrá práce,“ prohlížel si jej, zvláště ozdoby na jílci vykládaném podivnými kaménky. To nebyla domácí práce, ba ani ne práce sousedních Němců za Břeclavou, rovněž i uherských harcovníků, kteří druhdy činili nájezdy do jižních končin Moravy. Učinil s ním několik výpadů a zakroužil ve vzduchu. Kuneš rozuměl zbrani i šermu. Kolikrát se utkal žertem v přátelské půtce se zbrojnoši na hrádku, a vždy jim statečně odolal.

Svou zručnost a dovednost ukázal právě před chvílí. Otka je jen otka, ale její pevné dubové dřevce s těžkou železnou násadou je zbraň nebezpečná, vládne-li jí pevná pěst. Zasunul malý meč za pás, popohnal volky a ubíral se k domovu. Slunce stálo již nad hlavou, bylo poledne. Doma vypřáhl volky, sejmul jim jařmo a zahnal je za humno, aby se napásli. Vešel do jizby, kde matku stojící u ohniště uctivě pozdravil

„Otec nepřišel, matko,?“ tázal se lhostejně. „Jak vidíš, nepřišel. Snad přijde až na večer.“ Kuneš věšel meč mezi ostatní zbraně na sloup uprostřed jizby, a teď si jej teprv zálibně, důkladně prohlížel. Líbil se mu jak náleží..

„Budeme hned jíst,“ obrátila se k němu matka, míchajíc v kotlíku na řetízcích, v němž to bublalo a slibně vonělo. Když vešla Svatava s Jurkou, stavěla mísu s horkým jídlem na stůl. Jurko se hrnul ke stolu, ale vida nezvyklou zbraň na sloupu, stanul překvapeně vedle Kuneše a valil oči: „Ale Kuneši, co to, kdes k němu přišel? To je jako by - -„  „Líbí se ti? Je pěkný, viď!“ „Jak by ne, ale já jsem už přece dnes takový viděl. Měl ho ten podivný jezdec na Zápotočí.“ „Tys ho viděl, ty opslíku(?)?“ „Baže viděl, byli tři, co vyjeli ze zadního žlebu a jeden najel přímo na nás v háji. My jsme  tam . . . „ „Poslouchej, Jurko, ty bezbožný živáne, kde zase lítals? Tebe jistě samodivy odnesou nebo bosorky. Dej si pozor!,“ hrozila mu matka. „Nu vidíš,“ usmíval se Kuneš. „A mně daroval ten pěkný meč. Tím se to bude rubat,“ učinil s ním několik lehkých obratů. „Daroval ti ho,?“ hleděl Jurka nedůvěřivě. „A kam se poděl?“ „Myslím, že odejel směrem na Hradskou dolinu,“ pověděl Kuneš lhostejně. „Kuneši, co jsou to za řeči, o čem to mluvíte? A co ten meč,?“ chtěla vědět matka.

Jurka jí vyprávěl plnými ústy, co zažili s kamarády, a Kuneš historku dokončil. „Tak ono přece ty pověsti nelhaly a cosi se chystá. Už jsou tak daleko? Ze zadního žlebu že byli? Kdo ví kolik jich tam ještě je,“ starala se matka. „Nebude to tak zlé,“ mínil Kuneš. „Byli to nejací zvědové. To bychom věděli již více a dovedli bychom se ubránit.“ „Ubránit! Co ty víš, ještěs nic nezažil. Málo je nás na obranu. Leda že snad utíkat a nezbude a skrývat se v blatech, jiného nám nic asi nezbude,“ vzdychala matka starostlivě. „Kdyby byl už raději otec doma, ten bude vědět něco jistého. Páni povědí.“ „No, pojďte jíst,“ pobídla je. „Kuneši, požehnej chléb, místo otce.“ Na míse se zakouřilo ze sladké kaše, oslazená medem.  „Jezte děti tu kaši, tu varmuži, jak ji nazývá soused Psútka. Jezte, dokud je co jíst.“ Jurko, měl kaši rád a proč ne, byla dobře medem osladěna. „Je dobrá, oh ta je dobrá,“ liboval si. „Já bych se za kaši utloukl.“ „Nu, tak jez,“ usmívala se matka. „Jez, když ji tak rád. Bude z tebe potom král Varmuža.“ Všichni se vesele smáli, Svatavin smích přímo zvonil.

Po kaši měli ještě zelí s kouskem uzeného. „Uzené už nám pomalu vyšlo. Ještě je tam kousek pro otce. Teď už bude s masem konec. A zabít není co. Ovce mají jehňata, prasata jsou hubená,“ starala se gazdina. „Nestarej se matko, zítra bude masa dosti. Uvidíš,“ usmál se Kuneš, a pohlédl na sloup ke zbraním. „Kam chceš zase jít,“ „Do blat. Vím o jednom, a je to pořádný kus, ten má kly jako tesáky. To bude pěkná kořisť a ozdoba.“ „Kuneši, dej pozor, ať se ti něco nestane. Jsi příliš smělý, moc si troufáš,“ napomínala jej matka. „I nebojte se, matičko. Jaký bych to byl muž, kdybych se bál a nic nedokázal. Ty sama bys měla ze mne malou radost. Či chtěla bys mít bázlivého budižkničemu?,“ lichotil se Kuneš, a pohladil polici. „I jdi, lichotníku. Vy muži jste všichni stejní. A ty jsi ještě mladý. Nechtěla bych tě vidět zmrzačeného, nebo rozsápaného kancem.“ „Neměj starostí, na mne ještě žádný kanec nedorostl.“ Kuneš se sebevědomě vytáhl.

Svatava naň pohlížela s pýchou a obdivem. Jaký byl ten jejich Kuneš statný, silný a odvážný a ničeho se nebojí. Kdo se mu vyrovná? Nikdo, leda snad Radim. Ach, Radim, to bylo zase něco jiného. Svatava naň často myslela, líbil se jí. Však byli s Kunešem nejlepší přátelé. Kuneš zachytil její obdivný pohled a usmál se na ni povzbudivě. Zarděla se a sklopila zrak jako by uhádl její tajné myšlenky. „Což Svato, taky se o mně bojíš,?“ tázal se žertem. „Nyní ne,“ usmála se. „Jsi silný a dovedeš si poradit. Ale kdyby se ti něco přihodilo, pak já nevím,“ sesmutněla. „Nu, tak se neboj. Já už dám na sebe pozor. Myslím, že ani samodivy a bosorky mi neublíží,“ usmíval se vlídně. „Kdo ví. Kdyby přišla nějaká a učarovala ti. Jsou nebezpečné ty lesní ženky.“ „Nejsi také jedna z nich? Tys učarovala Radimovi, stále na tě myslí,“ řekl šibalsky.

Svatava se znovu zarděla. Ale matka se vložila do jejich rozprávky: „No, toto ne, Kuneši, to ne, nač ty řeči? Na to náš Svatino ještě dost času, potřebuji tě doma, a jsi mladá, tuze mladá. „Vždyť je to jen žert matko, Svatava je ještě nezkušené mládě,“ řekl Kuneš a vstával od stolu. Odešel do ohrady, kde spravoval něco na domácím nářadí. Jurko, odběhl mezi menší ogarce s nimiž osnoval zase nějakou výpravu.

Ženy uklízely se stolu a daly se taky do práce. Svatava rozčesávala ovčí vlnu od jarní stříže a matka předla len na primitivním kolovrátku. Mlčely, oddávaly se každá svým vlastním myšlenkám. Matka myslila na nuže a na ty neveselé pověsti a na tu příhodu, kterou zažili její synové. Trápila ji stále a neodbytně myšlenka, co bude, jak bude dále. Byl dlouho pokoj, žili zde v klidu, pod moudrou vládou údělného knížete Olomouckého, a teď, zdá se, že přicházely zase zlé časy.

Svatava česala mechanicky a oddávala se zase svým myšlenkám. Myslila na Kuneše a na Radima, protože ti dva byli často spolu a tvořili nerozlučnou dvojici. Ale více myslila na Radima, ten hoch se jí příliš líbil. Vždycky se na ni přátelsky usmál a měl takový milý, zářivý pohled. Och, Radim, Radim! Proč naň musela myslit? Klonila hlavu, a na rtech jí poletoval lehýnký úsměv. Seděla u otevřeného okénka a sluneční paprsek ozařoval její nazlátlé vlasy spletené ve dvou silné rulíky, splývající volně po zádech. Byla hezká, zardělých tváří a jasně modrých očí.

Obě ženy byly oděny prostě po domácku. Svatava měla na sobě lněnou košilku u krku shrnutou, vyšívanou na ňadrech veselým vzorkem, opálené paže byly nahé. Boky ji halil konopný fěrtoch obarvený šafránem na žluto. Byla bosa. Matka měla zavití na hlavě, přes košili rukávce a na nohou lýčené opánky. Ticho v jizbě přerušil Kuneš, který se chystal na lov na divokou. Byl již převlečen. Měl úzké nohavice, na nohou kožené škorně, kožený kabátec, na hlavě kuní čapku.  Snímal s kolíku na trámě samostříl, oštěp a dlouhý ostrý tesák. Usmál se na Svatu i na matku.

„Nuže, už jdu. Mějte se dobře zatím.“ „Dej ti bůh štěstí, a buď opatrný, Kuneši,“ napomínala jej matka. „I buď matko klidná! Vždyť nejdu poprvé. Vyznám se ve věci, a umím zacházet se zbraní.“ Prošel rychle humny a dal se k lesu při řece. Obcházel mrtvá ramena, tůně a mokřaviska, šel opatrně ale jistě. Málo kdo z vesničky se vyznal v tajných stezkách, přechodech a pěšinkách jako on. Pozoroval bystře okolí a sledoval čerstvou stopu, která vedla od brodu přes bahnisko dále do vysokého lesa.

Zde se chlapík zastavil a vyválel se zde, zde si brousil kly na kořeni, což prozrazovalo malé svítící dřevo a orvaná kůra visící v cárech. Místy byla půda hluboce rozrytá, jak hledal v zemi kořínky a zapadlé žaludy a bukvice.

Na výše položených místech byly kupky navátého loňského listí. Kuneš sňal kuši z ramene a šel teď opatrně, v takových kupkách měl obyčejně chlapík své lože. Zde někde jistě zalehl. Kuneš se zastavil a pátravě se rozhlížel. V jedné kupce zahlédl dva trčící body, špičky uší s chumáčky štětin na koncích a listí kol nich se maloučko pohybovalo, jak někdy pohnul hlavou.

Kuneš popošel ještě několik kroků, vyhlížeje si příhodné místo. Byl zde mladý, nízký doubek s větvemi na dosah ruky. Pak nasadil šíp, zamířil opatrně a spustil tětivu, načež rychle hodil kuši na záda a chopil se oštěpu. Šíp zasvištěl, proletěl vzdálenost a zaryl se do kupky listí. Zvíře zaryčelo, vyskočilo na všecky čtyři, pohlédlo letmo na Kuneše a vyrazilo k útoku. Ten zatím již očekával výpad s napřaženým oštěpem.

Náraz byl prudký, že oštěp, který narazil na klíční kost zvířete se zlomil. Kanec zaryčel vztekle a vrhl se znovu proti Kunešovi. Ten však nečekal, odhodil oštěp a prudkým skokem se vyšvihl do větví mladého doubku. Ušel jen tak o vlásek smrtící ráně. Opozdit se jen o zlomek vteřiny, a kančí tesák se mu zaryl do boku, ale tak ho šťastně minul, jen mu roztrhl nohavici a učinil mu pořádný šrám na lýtku. Ale i tak byla rána dosti citelná a silně krvácela.

Kuneš na to však nedbal, veškerou pozornost věnoval zvířeti, které pobíhalo kolem a upíralo naň krví podlité oči. Pěna mu kanula z úst a kly hrozivě klektaly, rozrýval půdu kolem kořenů stromu a hryzl zuřivě do kmene dubu. Kuneš nasadil klidně nový šíp, a opatrně namířil. Tětiva zadrnčela a druhý šíp projel hrudí. Kanec klesl na přední nohy a zařičel bolestí, Kuneš pak nečekaje, seskočil, popadl ostrý tesák a vrazil jej pevnou a jistou rukou do srdce zvířete. Bylo po boji. Kanec klesl na bok, hrabal chvíli kopýtky a pak se utišil, krváceje z několika ran.

„Přemožen,“ pravil Kuneš, opřel nohu zvířeti o mohutný bok a prohlížel si je zálibně. „Pěkný úlovek, to bude matka koukat i Svatava. A což – Maryla, kdyby viděla,“ usmál se. „Jenže o málo, a bylo by to špatně skončilo,“ pohlédl na poraněnou nohu, z níž stále ještě se řinula krev.

Rozhlédl se pátravě. Utrhl několik listů hojivé byliny kostivalu, rozemnul v prstech a přiložil na ránu, nohu pak obvázal útržkem rozervaných nohavic. „Tak,“ usmál se. „matka bude mít radost. Co na tom, jen když jsme jinak v pořádku.“ „Ale co sním, zde s tímto,“ přemýšlel chvilku, „ani dva by ho neunesli.“ Rychle se rozhodl. Vzal tesák a opatrně mu vysekal z čelisti dlouhé kly, odřízl štětičky na uších a tělo rozčtvrtil. Vyřízl obě zadní kýty a kus hřbetu, svázal houžví a hodil přes rameno, Bylo to těžké břímě a těžce se mu s ním kráčelo, ale Kuneš nedbal, vždyť byl silný jako býk.

Šel teď jinou cestou, vyhledával schůdnější místa a zamířil k chatrči rybářů na písku. Prodíral se podrostem, obcházel neprostupné houštiny, ale šel jistě, bez rozpaků, přímo k osadě. V lese byl ticho, jen občas se ozval skřek havrana nebo nějakého dravce v hustých korunách stromů. Někde vyplašil rodinu srnčí, která se pásla na povýšených místech. V jedné dolince mezi buky, téměř narazil na starou bachyni s malými selaty, která tam ryla v měkké, poddajné půdě. Stará výstražně bručela a upřela na Kuneše potměšilé, nedůvěřivé oči, a frkala zatím, co malí divočáci se ukrývali poplašeně v houštině.

Kuneš se jí opatrně vyhnul obloukem, neboť bachyně se selaty byl nebezpečný nepřítel, horší ještě než rozvášněný kanec, a on neměl chuti pouštět se do boje tak nepřipraven. Byl rád, když zašel a setkání se odbylo jen výstražným a nevrlým zabručením a zachrochtáním.

Na písku byl nízký písečný pahorek při jednom rameni řeky, kde stálo několik rybářských chatrčí. Bylo to jediné místo v celém okolí, kam nikdy nedosáhly rozlité vody i při nejprudších povodních. Bylo to prostranné sídliště a žároviště, neboť půda byla promíšená silně popelem, nacházelo se tam i hojně rozštěpených kostí a taky hliněných střepů z hliněných nádob a snad i z popelnic podivného tvaru.

Tu byl i útulek nečetných rybářů, kteří zůstali věrni zaměstnání svých otců a pohrdli klidnějším povoláním rolníků, tam výše ve vsi.  Dodatek na volném listu: Do chatrčí na písku se však uchylovali, jen když bylo třeba při povodni a tak. Více se zdržovali dole při vodě, kde měli postaveny boudy z rákosí a proutí, pokryté drnem.

Tam měli rozloženo své nářadí a potřeby, sítě, nevody, houžve, udice mělké i hlubinné k lovu úhořů a línů, kteří se rádi drželi dole při dně a ryli se v bahně.

Na vodě se houpalo několik člunů a primitivní pramice ze silných břeven spojených a svázaných houžvemi.

Celé okolí páchlo rybinou a tím zvláštním pachem, který je tak příznačný u všech rybářů.

Rybáři „na písku“ dodávali z povinnosti ryby do klášterů, kuchyně zbožným otcům cisterciákům na Novém Velehradu, taky na nesčetné fary v okolí, otcům prelátům. Docházeli i na hrádek v osadě Spytihněvské. Bylo to hubené živobytí, ale jim stačilo. Ostatní jim dodál les na blatech a též i sousedé ve vsi výměnou za ryby. Ostatně o ryby zde nebyla nouze, ryb zde bylo hojnost v řece, v jejích mrtvých ramenech, tůních a jezerech. Bylo to nepřeberné přírodní bohatství.

Králem ryb byl zde sumec, vodní dravec, který se zdržoval ve vymletých tůních pod kořáním stromů, těžký brach samotář, ryba celkem líná, málo pohyblivá. Ulovit pořádného sumce, to byl pro rybáře svátek.

Taky úhoř byl pěkný úlovek a uzený úhoř, to byla pochoutka, kterou si i páni na Hrádku libovali. Pokračuje dále původní psaní:

Kuneš k nim dorazil unaven, opíraje se těžce o zlomený oštěp, neboť břímě jeho bylo těžké a taky zraněná noha mu činila obtíže. „Dobrý lov, kmotři, jak se daří,“ pozdravil je a zastavil se na chvíli. „Buď pozdraven Kuneši, slož náklad a pohov si chvíli,“ přivítal jej nejstarší z rybářů. „Měls štěstí na lovu, že? Nu, ovšem, takové pěkné kýty, to věřím, to si nechám líbit.“  „Což, dařilo se mi, štěstí mi přálo,“ přisvědčil Kuneš, „a jak ryby, berou?“ „No berou, proč by nebraly. A když neberou ryby, bereme my.“ usmíval se starý brach poťouchle, a pohlédl úkosem do proutěné sádky, kde přechovával čerstvý úlovek. „Rybám musíš rozumět, pak se i lov daří.“

Kuneš pohlédl do sádky a pokročil blíže. „I na moutě kotě, něco,“ podivil se, „To už stojí zato. Takový úlovek, to se nepodaří každý den.“  „To si myslím, však nám dal práci, byl by nám na konec ještě utekl a tuhle Radoš div, že se neutopil,“ přisvědčoval starý. Vsádce se povaloval velký sumec jako malá kláda. Ten byl jistě aspoň deset kamen těžký. Kuneš se nepřestával divit, tak velkého vodního běsa ještě neviděl.

Pozoroval jeho válcovité tělo, malá prasečí očka a dlouhé vousy, které se vlnily v proudící vodě. Byl již mrtvý, ale ještě by nahnal někomu strachu. „S tím byla ovšem těžká práce, to věřím, Kde jste ho ulovili?“ „A tamhle v prohlubině, co jsou ty mohutné vrby. Hověl si tam pod kořáním jako v kolébce. By to už starý brach, který rád odpočíval a povaloval se líně. Trčel tam celý den, ani se nehnul. Však nám to dalo, dostat se k němu opatrně a nepoplašit ho. Tomu teď mladí nerozumí! Se síťků nic nepořídíš, protrhá všecko a uteče. Dostali jsme jej na houžev, vidíš,“ a upozorňoval pyšně.

Sumec měl v hubě navlečenou houžev na umělou kličku, která procházela žábrami. To byl vskutku dovedný trik starého Děthala. „Jak jste ho až sem dostali,“ tázal se Kuneš zvědavě.

„Táhli jsme čtyři ze všech sil. Je ten brach ve vodě silný jako pár volů. Ale přece jsme ho přetáhli.“

„Nu, dnes se vám podařilo, přeji vám to rád. Budete mít dnes tučné sousto k jídlu.“ „Tučný bude, je to už starý kmoch, ale trochu tuhý. Nevadí, půjde do komína, uzený je dobrý. Ale játra a jikry, taky mlíčí, to je, no, ani panská tabule by jím nepohrdla. „Tož vám přeju dobré chuti a chcete-li k tomu ještě kus divočiny, zůstal tam celý předek, kus hřbetu a hlava. Můžete ji mít,“ smál se Kuneš. „A to nebude zlé, neškodí kousek divočiny k napravení chuti,“ liboval si starý Děthal. Kde to má být?“ „A tam v dubovině, najdete to snadno podle stop. Bylo by to škoda, aby ho vrány a krkavci rozsápali.“ „A to tam můžeme sjet lodicí. Hoši, rychle, chopte se vesel,“ obrátil se k synům. „A ty na oplátku dostaneš kus jater a jiker.“  „Děkuji předem,“ smál se Kuneš, „bude to slušná výměna. No dobré pořízení, musím už jít.“

Odcházel pomalu a pozoroval mladé rybáře, jak veslují rychle proti proudu a vyhýbají se mělčinám i výběžkům silných kořenů pod vodou. Brzy zmizeli za zátočinou.

Kuneš se obrátil k domovu a vykročil rychleji, pokud mu to břímě na pleci a poraněná noha dovolovaly. Otec bude snad již doma. Slunce stálo již nad samým západem, schylovalo se k Buchlovům a k Brdu, hlavním vrchům Chřibských kopců.

Byl tichý letní večer. Vše se utišilo, lidé si už venku ukončili denní práci, co bylo třeba a uchýlili se do izeb k teplým krbům a pokrytým stolům. Měsíc vycházel nad lesem na blatech tam odněkud nad Komoncem a běsovým kamenem, a postříbřil mlžiny nad řekou a nad blaty. Bylo ticho, jen v dálce se ozýval chorál žab, houkání sovy a temný hlas bekasiny (?) vodního ptáka ťopana na blatech

Kuneš vyšel ještě na náves a posadil se na roubení studny, ostíněné dvěma mohutnými planými hrušněmi. Seděl a čekal, věděl, že ještě někdo přijde pro vodu. Zrak jeho bloudil vzhůru po večerní obloze. Tam se stlal podivný zarudlý červánek, který se šířil a rostl, červánek, který již jindy nebýval. Kuneš naň hleděl upřeně a zachmuřeně. Věděl, co to znamená! Tam odtud se šířila a blížila zkáza, zhouba, která se přivalí i sem na ně, a pak – co bude pak? Teď už to neodmítal lehce a lhostejně jako v poledne před matkou.

Ze zamyšlení jej vytrhly tiché kroky. Ve stavení souseda Poutky se otevřela vrátka a někdo přicházel ke studni, pružná dívčí postava.

Kuneš vystoupil ze stínu a pokročil blíže. „Ach,“ vyjekla tiše, polekaně. „Kdo to? Ty, Kuneši? Jak jsem se lekla!“  „Proč by ses lekala? Vždyť nejsem běs ani zloboh.“ „Když tys tak najednou vystoupil ze tmy.“ „Tož už se mne neboj. Pro vodu jdeš? Dej, navážím ti.“ Uchopil vědro s vahadlem, ponořil do hlubiny studny a prudkým rozmachem je vyvážil nahoru.  „Tak, zde je voda,“ děl úsměvně. „Děkuji ti, jak jsi silný Kuneši!“  „Ach toto, to nic není, pouhá maličkost. Jsou jiné věci.“ Přešlápl prudce, ale zakolísal a zasykl. Poraněná noha zabolela. „Co je ti?“ Noha bolí? Co se ti stalo,“ ulekla se.

„Ale to nic, pouhé škrábnutí. Kanec se mne trochu minul. Ovšem, mohlo to být horší,“ usmíval se. „Kanec divočák? Tys byl na kance? Jsi neopatrný, Kuneši, i kdyby tě tak rozpárál,“ řekla vyčítavě a ustrašeně. „I neměj strach. Nikdy nezapomenu být opatrný. To se při lovu nesmí, jinak by se ovšem stalo neštěstí. Ale zlomil se mně oštěp, a s tím jsem nepočítal. Přes to jsem vyvázl lehce a až na ten šrám.“ „Kuneši, Kuneši,“ hladila mu lehce ruku. „jsi silný, jsi odvážný, ale kdyby se ti něco přihodilo, já nevím, co bych provedla!“

„Opravdu, tolik ti na mně záleží?“ „A ty se ještě ptáš? Vždycky ty a - ,“ zarazila se, nedořekla. „Co pak, Marylo, co jsi chtěla říci,“ ptal se jí něžně a tiskl jí ruku. Mlčela, ale mlčení mluvilo, povědělo více než slova. „Marylo, řekni, pověz, stojíš o mne, máš mne trochu ráda?“ „Vždyť víš,“ řekla tiše. „Nestála bych zde tak sama s tebou,“ dodala. „Věříš mně, Marylo?“ „Věřím, vždycky jen tobě, Kuneši,“ pronesla to slovo tiše, měkce, jako by se s ním mazlila.

Přivinul ji něžně k sobě. Mlčeli chvíli, prožívali ten sladký okamžik. „Chtěl bych, abychom byli svoji už brzy, Marylo,“ přerušil tichou, blaženou chvilku. „I já, Kuneši, ale – musíme čekat, jsem ještě mladá a matička mne potřebuje. Čekat, ano, to musíme,“ dodala tiše, zasněně. „Bude to krásné, až jednou –„ „Počkám rád Marylo, na tebe a na žádnou jinou, třeba i sto let,“ přivinul ji znovu k sobě a něžně políbil. Zde opět je pokračování na volném listu: „Chtěl bych tě mít, být tvým ochráncem, už teď hned. Chránit tě před nehodou, neštěstím. Vždyť kdo ví!“ „Pohleď tam, vidíš,?“ ukázal k severu. „Ano, Kuneši, co to je?“ „Krvavá záplava, požár, víš, co to znamená?“ „Bojím se toho Kuneši i tatíček o tom něco povídal. Bude zle, nemyslíš?“ „Snad nebude, dovedeme se ochránit a uhájiti. Ale budou to těžké časy, to je jisto. A proto bych chtěl, abys byla mou ženou, zcela mou, abych tě mohl chránit. Život bych pro tebe nasadil.“ A opět běžné pokračování v sešitku: „Marylo, kde jsi, pojď domů!?“ ozval se přísný ženský hlas od Psutkovy chalupy. „Dobrou noc Kuneši,“ zašeptala a tiskla mu ruku. Vzala vědro a spěšně odcházela. „Cos tam dělala tak dlouho, nebojíš se, že by tě samodivy nebo bosorky odnesly?,“ vadila se s ní matka přísně. Maryla sklonila mlčky hlavu, a vešla poslušně do vrátek chalupy.

Kuneš počkal, až vrátka zapadla, otálel chvilku, a ubíral se taky domů.

-------------------------

Stařešina Ješek seděl u stolu, opíral hlavu o dlaně a byl těžce zamyšlen. Zlé myšlenky se mu honily hlavou a starost mu hleděla z očí. Jak by ne. Zprávy, kterých se jemu a oběma sousedům dostalo u práva na Velehradě, ty by nikomu nedaly dobře spát. Bylo se proč zamýšlet a trudit. „Cože jsi tak zadumán, muži?“ tázala se ho žena, stará Baruše. „Ani se neptej, mám toho plnou hlavu.“ „Doneslz špatné zprávy, že ano,“ starala se gazdina už napřed. „Více než zlé, ba ještě horší, než jsem se obával. Neštěstí se na nás valí, milá ženo.“ „Chraň nás svatá pana i dobří duchové.“

„Nu, dozvíš se to taky, ale napřed musím svolat sousedy. Je třeba se uradit jak se tu zachovat. „Jurku,“ obrátil se ku chlapci, který tam v koutku něco kutil, „jdi rychle, požádej sousedy, aby se sešli do rady. Věc je pilná, naléhavá. Jdi, utíkej,“ Chlapec odběhl jako vítr.

Sousedé se trousili, a když se Kuneš vrátil zvenčí od studny, byla izbice plna. Posedávali po dubových lavicích, na nízkých stoličkách, i na pekelci a jak kde se dalo. Ve starém začernalém svícnu ve výklenku zdi byla vetknuta borová louč, která ozařovala místnost nejistým, čadivým světlem. Na stole stál velký džbán s medovinou a gazdina nalévala do dřevěných korbelů, podávala sousedům a nutila je k nápitku s přáním všeho dobra.

Sousedé upíjeli, pochvalovali uznale medovinu a vyčkávali co jim hospodář a hostitel poví. Mluvili o lhostejných věcech, ale všichni myslili na jedno, na to, čeho se obávali. Že ty zprávy dobré nebudou, to věděli. Když byl stařešina učinil zadost hostinskému právu, ujal se slova.

„Milí sousedé, svolal jsem vás, abych s vámi zdělil, čeho jsme se dověděli dnes u práva. Jsou to zvěsti smutné, až srdce zabolí. Něco jsme zaslechli již dříve, ale to byly pověsti kusé, nejisté. Nuže: zlý, divoký národ povstal, pozvedl se kdesi na východě, kde slunce vstává, tam daleko na širých rovinách skytských a sarmatských, které se prostírají daleko až za Polany, pozvedl se brannou mocí a činí nájezdy na pokojné sousedy na západě.

Je to lid mocný a silný, tak silný, že jeho zbrojenci, kteří všichni harcují na malých, rychlých konících, tvoří tak silné houfy, že jejich počet až nebe zatemní. Pohybují se velmi rychle a při tom loupí, vraždí a pálí, tak, že za nimi zůstávají jen pustá spáleniště a kupy bezbranných mrtvol. Říkají jim Mongolci, neboli Tataříni.

A tito Tataříni v padli již i na Polany a porazili polského krále v bitvě u Lehnice (9/4/1241) a zpustošili celou Polsku. Pokoušeli se vpadnout i na Čechy v království, ale lidé našeho krále Václava se opevnili v zásekách v pohraničních hvozdech a horách a ubránili se, odrazili je. Proto se Tataříni obrátili k jihu a ohrožují již Slezany a Moravu, neboť mají cestu Kravařskem otevřenou. Kde jsou teď, nevíme přesně, ale snad již loupí a hubí kravařskou končinu a můžeme je čekat každou chvíli.

Tolik jsme se dověděli od purkraba a otec kvardián jeho zprávy doplnil i potvrdil. Důstojní otcové mají zprávy jisté a z první ruky. A varují nás, a dávají výstrahu. Buďte připraveni, a nedejte se překvapit. Je velké nebezpečí! Snad již pozejtří bude pozdě.

To, milí sousedé jsem vám chtěl říci, a teď raďte, co počít.“ „Co budeme dělat? Připravíme se a budeme se bránit,“ vybuchl Kuneš, a mladší mužové mu přisvědčovali. Otec však jej káravě napomenul: „Jsi prudký, Kuneši, a ukvapený. Komu se chceš bránit? Myslíš, že je to několik lapků nebo Kumánců z uherské, kteří k nám činívali nájezdy? Jim by se dobře ozbrojená četa ubránila, ač vždycky ne. Ale zde proti těm nesčíslným houfům, kterých je jako komárů na blatech? Zde je milý brachu dobrá rada těžká i drahá! Libore Psutko, promluv ty, jsi starý zbrojný a bojovník, poraď.“

Psutka si hladil svislý knír, mlčel chvíli, a pak promluvil: „Prudký pes přichází vlku pod zub, ale kdo je opatrný a rozumný, stáhne se do zálohy a moudře vyčkává. S přesilou je těžký zápas, tu nepomůže statečnost, ani odvaha. Jednejte tak jak vaši otcové a dědové činili, když byli ohroženi nebezpečím.“  „Stále mluvíte jen o nebezpečí a my jako bychom nic nedokázali. Snad je jich mnoho, příliš mnoho, ale nejsou nepřemožitelní! Viděl jsem je, a s jedním jsem se utkal, já, pouhou otkou proti kopí, meči a luku a přece jsem ho poslal k Moraně. Zde vidíte?,“ řekl vítězně Kuneš, a sňál meč se sloupu. „Tatařínský meč, moje první kořist vzatech (?).“ Sousedé povahávali a zvědavě si prohlíželi cizí zbraň nezvyklého tvaru. Ale Libor Psutka nebyl nikterak nadšen. Zůstal vážný, třebaže přelétl Kuneše uznalým pohledem.: „Jsi statečný Kuneši, odvážný, to víme všichni a byl by z tebe dobrý zbrojnoš i bojovník. Ale přesto trvám na tom, co jsem řekl. Mnoho psů, zaječí smrt. A taky vlk podlehne smečce psů. Málo je nás, hochu, a kdyby se spojili i všichni ozbrojení muži z celého okolí, nač by to stačilo? Co pomůže, že několik set zbrojenců proti bezpočetným zástupům. To jako bychom lezli vlku přímo do tlamy. Ne, tak ne, ale ustoupit, skrýt se, opatrně vyčkávat pravou chvíli, a pak, bude-li možno, udeřit. Teď už, když už jejich rozvědky jsou tak daleko, hlavní voj přikvačí brzy za nimi, a proto musíme jednat rychle!“

Libor Psutka mluvil ze zkušenosti. Byl to bývalý zbrojnoš a přišel bůh ví odkud. Sloužil v knížecím houfu, poznal Strážnici, Bzenec u Buchlov a naposled se octl v posádce na hrádku Spytihněvském. Tehdy se seznámil s dcerou starého Bohuty od výpusty. Líbil se děvuše, byl statný, hezký chlapík, příjemných způsobů. Starý Bohuta na to z počátku bručel, nepřál té známosti. Jaká by to byla svadba se zbrojným, který je dnes zde a zítra kdo ví kde? Ale když Libor se vytasil s váčkem ušetřených stříbrňáků, starý změkl a svolil, zvláště když zbrojnoš slíbil, že zanechá panské služby a usadí se v místě. Tak taky učinil. Pověsil meč a štít na trám, na čestné místo, a stal se sousedem. Zvykl si, přizpůsobil se životu ostatních vesničanů, ale bylo v něm vždy něco odlišného. Nosil stále dlouhý, svislý knír, a vlasy shrnuté do týlu, ač jiní starší mužové si splétali rulíčky na spáncích, a tváře měli hladce vyholené.

Že byl světa znalý a zkušený, vážili si ho sousedé a rádi poslechli jeho rady. Kunešova odvaha a statečnost se mu líbila a dovedl ji ocenit. Vždyť ta jeho stará zbrojnošská krev v něm ještě neusnula.

„Psutka má pravdu,“ potvrdil stařešina Ješek, „musíme být opatrní a rychle se rozhodnout a jednat. Promluv ty, dědečku Těhobude, poraď ze svojin starých zkušeností.“ Starý Těhobud byl stařičký dědoušek, snad již devadesátiletý. Jak byl stár sám již nevěděl, jen věděl, že těch let bylo již příliš mnoho. Seděl tam s hrben u teplého krbu, v teplé haleně a v beraničce na uších, neboť staré údy už nehřály a choulil se chladem. Opíral třesoucí se ruce o čakan a naslouchal napiatě, byl chudák silně nahluchlý a málo slyšel.

„Učiňte tak, jek dělávali naši otcové a dědové, když jim hrozila zhouba. Ukryjte se do lesů a mokřadisk a tam přečkáte ty hrůzy, o nichž jste se tolik namluvili. Tak učiňte,“ promluvil dědoušek třaslavým hlasem. Zmlkl na chvíli a sklonil hlavu. Všichni čekali mlčky a uctivě na další slova. „To vše, o čem jste povídali a čeho se bojíte, to není nic nového. To bývalo a bylo už dávno dříve. Na světě nic nového, říkával můj děd. Byl téměř stoletý a vyprávěl nám o tom, co sám slýchal od svého děda. Tehdy před mnoha věky se vyrojil cizí a divoký lid, tam z těch končin na uherské, lid podobný tomu, který se na nás hrne teď od severu, a ten zaplavil naše končiny svými spoustami a ničil, pálil, vraždil a odvlékal do otroctví. To bylo lidský věk poté, když svatí otcové Cyril a Method, blahé paměti, přišli k nám na Moravu, a učili náš lid znát pravého boha. A tehdy se proměnila bohatá a úrodná Morava v pustinu. Tehdy zakoušeli příliš naši otcové, hynuli a zachovali se jen ti, kteří se ukryli včas na nepřístupných místech. Po Uhřatech (Uhřích?) přicházeli Němci, Polané, Prenčánští a Kumánci a všichni hubili, pálili a loupili. Vždyť ta naše Morava pána neměla, dokud ji nezískali zase čeští knížata a králové, a nezavedli zde pořádek. Za dávných nepokojů, za těch dob loupežných výprav ty lesy, ta blata tam za řekou, bývala vždycky útočištěm našich lidí, tam se uchylovali, tam přečkali to nejhorší a to místo bude zase vašim útulkem.“

Dědoušek umlkl a pohlížel uslzenýma očima do ohně krbu, který tam pomalu dohoříval. V jizbě bylo ticho, všichni naslouchali mlčky jeho slovům, a teď o nich tiše přemítali.

„Dědeček Těhobud  má pravdu. Myslím, že učiníme nejlépe, když nezachováme podle jeho moudré rady,“ přerušil ticho stařešina. „A myslím, abychom začali s přípravami hned, čím dříve, tím lépe. Připravte si, milí přátelé nejnutnější ještě teď v noci a časně z rána začneme se stěhováním. Všichni svědčili na souhlas a vstávali k odchodu. Venku na návsi postávali a pohlíželi starostlivě k severu. Rudý červánek tam stál stále jako neodbytná hrozba.

Druhý den od časného rána bylo v osadě jako v podrážděném úle, který navštívil medvěd brtník. Lidé pobíhali jako poplašené včelky. Hned za úsvitu se vybrala skupina mladých mužů, aby upravila schůdnější cestu u hlavního brodu. Vysekávali křoviny, skopávali příkrý břeh, aby se mohlo s povozy i s dobytkem pohodlněji na protější stranu. Kde byla půda příliš měkká, poddajná a bahnitá, kladli fošiny z proutí a mostnice z mladých kmínků a silnějších větví. Jiní za nimi rýpali drn a cestu jím ještě lépe upevňovali.

Byla to krušná práce a mužům se perlil pot na čele od samého spěchu, ale pracovali pilně a neustávali. Poháněla je starost i obava, aby bylo vše včas připraveno, aby je nepřítel nepřekvapil. Postupovali stále hlouběji do lesů, mezi četné mrtvé ramena, tůně a jezírka, až tam kde uprostřed na vyvýšenějším místě bylo poněkud volnější místo a půda příhodná k utáboření.

Výrostkové zatím houfovali ve vsi dobytek a sháněli jej přes draha ku brodu. Krávy šly nerady nezvyklou cestou, ale když přišel silný býk napřed, a několik krav s telaty, šly i ostatní vymezenou cestou. Za nimi šly vrtohlavé ovce. S těmi byla těžší práce, neboť stály zarytě u vody a naplňovaly celé okolí pronikavým bečením. Až nakonec hodili hoši nejstaršího berana do vody, za ním několik ovcí, pak si daly ovce říci a plavaly na druhý břeh. Když byl dobytek převeden, přijížděly povozy naložené nejnutnějším, se zásobami potravin, oděvů, nářadí, tak jak je lidé ve spěchu vynášeli a kladli na vozy.  Tak se chaloupky pomalu vyprázdnily, náves tichla a pustla. Lidé přecházeli zasmušile, prohlíželi, nemá-li někdo něco potřebného zapomenuto, loučili se se svými domovy, které jim tak dlouhý čas poskytovaly útulek a teď jsou možná určeny ku zkáze ohněm a zpustošením.

Bylo to smutné loučení a mnohá gazdina zaplakala, když opouštěla ten koutek, kde byla paní a ochránkyní toho domácího krbu, který na krbové římse střehly sošky dávných předků, domácí dědkové. Stařešina pobízel k pospěchu, dohlížel všude a řídil celý postup, takže šlo vše hladce a rychle. K večeru byla vesnička vystěhovaná, a náves prázdná, opuštěná. Potulovalo se tu jen něco koček, které nechtěly opustit známá místa, toulaví psi bez pána, něco slepic a kachen, které uprchly z násilného zajetí a několik starých vepřů, o které nikdo nestál. To byli poslední zbylí obyvatelé osady, ve které koloval dříve čilý, rušný život. Ten se odstěhoval tam za řeku, a zde teď za tichého večera jen sýček zahoukal, ten potměšilý zvěstovatel nehody a neštěstí. Smutno bylo, prázdno v opuštěné vsi.

Uprchlíci se ubytovali v lese na mýtině, jak nejlépe mohli. Ovšem, že tam velkého pohodlí neměli. Postavili si přístřeší z větví a rákosí a pokrývali mechem a drnem. Povozy, pokryté silnými plachtami, pokrývkami, ve kterých se kryly zásoby, tvořily jakousi hradbu a uvnitř bylo volné prostranství, jakási menší náves. Dobytek rozdělili po menších hloučcích po lese, kde jej výrostkové hlídali.

Všechny stopy přestěhování pokud možno zahladili, moštiny a fošiny vytrhali, přechod u brodu uvedli, pokud možno do původního stavu, scházející křovina nahradily novými sazenicemi vrb a olší. Naopak svedli novou falešnou stopu a zavedli ji stranou, kde končila mezi blaty, slatinami a bezednými hlubinami, ve kterých lehce zmizel jezdec i s koněm. U snadněji přístupných přechodů, které, pokud možno, kryli a opravili, postavili zbrojné stáže. Ale hlavní stráž byla v koruně obrovitého dubu, který převyšoval celé okolí a z něhož byl volný rozhled po celém okolí. Tam byla hlídka po celý den a pozorovala bedlivě celý kraj i obzor.

V podvečer již za šera vybral se Kuneš a několik mladších svobodných mužů na obhlídku ke vsi a po okolí. Procházeli známá místa, která na ně zívala svou pustotou. Ves byla prázdná, tichá, jen někde vyl opuštěný pes. Kraj se pomalu šeřil a halil se do tmy a do ní se propadal i háj při hradském potoku a ne Zápotočí, i nízká padolina za hrází na Nivkách za potokem Trávníčkem, který přitékal od doliny doubravské a slačovské, kde několik rodin uhlířů klučilo paseku a kde se po celé dny vinul kouř z četných uhelných milířů.

Nad padolinou na Nivkách vlhkou a bažinatou, porostlou sítím a rákosím, kde se často rozlévaly vody potoku Trávníčka, ležela hustá mlžina. Muži se rozhlíželi po okolí, hleděli pátravě po obzoru. Na severu se zase šířila rudá záplava a byla silnější, krvavější a pak tam na temných kopcích, zahalených v tmu, uzřeli něco , co tam ještě včera nebylo. Objevily se tam krvavé jazyky rudě zářící, k obloze vyšlehující, výstražné ohně, varující, ohlašující nebezpečí. To už nepřítel vpadl do země a pálí, pustoší.

Jeden oheň vzlál na Palatkách u Kroměříže, druhý brzy po něm na Hradské dolině při Hradské cestě na Skalnáči, jiný na Komounci, jeden blízký na návrší nad Kunovicemi a další až někde za Blatnicí směrem k Ostrohu a Veselí. Ohně vyšlehovaly a plály jako výstražné pochodně po blízkých, ty vzdálenější a všecky varovaly a volaly k obraně.

„Už to začíná,“ přetrhl Kuneš ponuré ticho, které všecky tížilo. „A možná zítra, nebo pozejtří něco uvidíme. A my zde máme civět nečinně a dívat se jak ti běsi uhoněnci se zde budou prohánět a ničit. Musíme zatím vyčkat, jak to bude dále,“ mínil jiný. „Zahálet nebudeme. Bude práce dosti. A snad i naše oštěpy a kuše okusí tatařínská krev.“ „Na nás tam v blatech se, doufám nedostanou, ale musíme být bdělí, opatrní..“ „Zítra už budeme mít větší jistotu. Teď už pojďme, zde už nemáme co činit.“ Odcházeli pomalu a stále se ohlíželi k severu. „Podívejme se ještě k rybitvům, co dělají,“ navrhl Radim.

V osadě rybářů na Písku bylo již ticho. Lidé odpočívali v boudách. Jen jedna tmavá postava seděla na pramici a zírala do temné vody. „Pozdrav tě dobrý duch, starý brachu,“ oslovil jej Kuneš. „Bůh s tebou Kuneši. Buď vítán i tvoji druhové,“ obrátil se a prohlížel si je pátravě. „Odkup přicházíte a proč tak pozdě?“ „Byli jsme na obhlídce, a teď se vracíme do tábora. Víš přece, že jsme osadu vystěhovali?“ „Jak bych nevěděl, nejste z jiného světa, viděli jsme vás přecházet, když jsme lovili pod olšinami.

„A co vy, rybinové, co že se nechystáte? Nebudete přece čekat, až vám tataříci, ti běsovi zplozenci uši, nosy a krky podříznou?“ „To se ví, že čekat nebudeme. My svůj statek brzy odneseme. Všecko na pramici, čluny do zadu a ku předu po vodě. Jsme chudí, ale přece jen člověk nerad opouští to svoje, i když toho málo bylo. Prožili jsme zde celý věk.“ „A co my? Opustit všecko, a odejít. A pak, až bude zase pokoj, začínat znovu, od začátku!“ „Ba, je to těžké,“ povzdechl si starý Děthal. „Pojďte k nám, bude vám bezpečněji,“ zval je Kuneš.

„Je vás mnoho na omezeném místě a bude vám tam těžko. A pro nás stačí místečko někde na chráněném břehu. Dobré víly vodní nás ochrání, ani vodník nám neublíží. A ty tam,“ mávl rukou k severu, „ať Perun smete a Morana ať je udáví.“ Pronesl několik temných kleteb o zlobohu, bosorkyních a samodivech, a zahleděl se zase do temné vody. „Opatrujtež  vás dobří duchové,“ přáli na odchodu mladí mužové. „Živa vás provázej,“ přikývl starý na pramici. „Starý je divný, jako by měl běsa v hlavě,“mínil Radim. „Je to starý podivín. A oni všichni jako by ani k nám nepatřili. Jsou to vůbec všichni divní lidé. Žijí si sami pro sebe a myslím, že ještě stále uctívají staré bohy a přírodní síly. Pro ně je jenom řeka a ten les tam a všecka jejich tajemství,“ vysvětloval Kuneš.

„Ti možná viděli a poznali všelicos, co zůstává nám již skryto, ale nepoví. Střeží svoje tajemství.“  „Snad teď uvidíme a poznáme též.“ „Snad. Tajemství života a smrti, a hlavně smrti. Morana bude mít zase bohaté žně.“ „A samodivy s bosorkami budou slavit své reje nad troskami a mrtvolami.

----------------------------------

Minul den v obavách a starostech. Pospolitý život v lesním táboře na blatech se trochu uklidnil a každý si hleděl svého. Ženy se otáčely kol ohniště a hleděly si přípravy jídla, výrostkové ogaři hlídali a pečovali o dobytek, mužové upravovali tábor, hleděli připravit jaké také pohodlí sobě i svým a život tam, pokud možno, zpříjemnit. Ostatní, co nebyli zaměstnáni v ležení, chodili na hlídky a střežili okolí.

Hlídka nahoře na dubě, vzdušná stráž byla stále bdělá a vyhlížela ostřížím zrakem  zda e někde něco nepřístojného neděje. Kraj kol dokola byl zdánlivě klidný. Nebylo vidět nikde zvláštního ruchu. Jen někdy projela po hlavní cestě četa ozbrojenců, míříc někam na sever.  Zvláštní ruch bylo pozorovat jen na hrádku u Spytihněvské osady, kde zbrojní pobíhali po valech, připravovali si tam břevna, opevňovali bránu, prohlubovali příkop a připravovali se k tuhé obraně. Zástava na cimbuří vížky vlála vesele ve větru.

Z milířů na Doubravské (později Alinkovské) dolině se vinuly sloupce dýmu jako jindy. Hlídka se zde nahoře na dubě zařídila, pokud možno, co nejpohodlněji. Mezi větvemi na volnějším místě, odkud byl pohodlný rozhled, si postavili budku z větví, dobře krytou, u ní pohodlné sedátku a po kmeni dolů byl spuštěn pevný provazový žebřík ku snadnějšímu slézání. Rozhledna byla stále obsazena a dospělejší výrostkové, ogaři se předbíhali o tu čest hlídat.

Stařešina a Libor Psutka všude dohlíželi, zda je vše dobře zařízeno a nabádali k ostražitosti. Tito dva byli duší celé osady, na jejich bedrech spočívala tíha odpovědnosti, za bezpečnost všech spoluobčanů. A všichni k nim pohlíželi s důvěrou. Psutka jako bývalý zbrojnoš a bojovník světa znalý a zkušený, stále přemítal jak by zajistil bezpečí tábora, jak by zmátl a spletl nepřítele a svedl  na nepravou stopu.

Kuneš a Radim s družinou mladých, řídíce se jeho radou, zlepšovali a upravovali obranné postavení. Nejvíce spoléhali na přirozenou obranu. Řeka sama, podemleté břehy, zrádné tůně, mokřaviska, neprostupné houštiny, to vše jim mělo pomáhat a s pomocí falešných stop a nastrážených pastí, nepřítele svádět a hubit.

Kuneš sjížděl ještě po hlavním toku řeky a prohlížel její břehy. Byly pusté, i rybinové z nich i se svým nářadím a statkem zmizeli a odplavali někam hloub do nepropustných houštin. Zmizely čluny i s pramicí, zůstala po nich jen hromada popela, rybích páchnoucích odpadků a kostí a prázdné boudy na nízkém břehu. I chatrče na písku zely prázdnotou. V chatrči starého Děthala bylo patrno, mimo jiné, prázdné, zakouřené ohniště, patrně obětní místo, a potvrzovalo to jen, čeho se Kuneš a jiní domýšleli. Patrně, že rybinové ještě stále ctili staré bohy svých otců a přinášeli jim tajné oběti. Tam ve výklenku asi stály jejich sošky, ale zmizely, místo bylo prázdné.

Na zpáteční cestě k táboru, nadcházeje si tajnou lesní pěšinou, zastihl na břehu lesního jezírka Marylu se Svatavou. Seděly na travnatém břehu, držely se za ruce a koupaly si nohy v čisté prohřáté vodě, při čemž pohlížely zasněně na květy leknínů, plovoucích na hladině opodál břehu. Kuneš přehodil kuš na záda, urovnal si tesák za pasem a usmál se potutelně. Přistoupil zezadu tiše až k nim a pravil přidušeně: „Ejhle, rusalky, vodní víly!“ Dívky se zachvěly a polekaně se obrátily. „Ach, tos ty Kuneši! Pěkně jsi nás polekal. Tak neslyšně jsi přišel.“  „Máte štěstí, že jsem to jen já. Hůře, kdyby to bal hýkal, nebo zloboh. A což vodník, tam dole pod vlnami jezírka? Je příliš nebezpečno prodlévat o samotě v těchto místech,“ smíl se Kuneš vesele. „Ve dne snad není. I víly a rusalky spí a vodník? Nám snad neublíží. My neničíme jeho vodní říši, jen obdivujeme. A ty se touláš sám lesem a bažinou a nebojíš se.“  „Mně jsou jen víly a rusalky nebezpečné a právě jsem na dvě narazil. A potom se prý rusalky nezjevují. Člověk není před nimi nikde jist,“ usmíval se a pohlížel zálibně na Marylu. „Stále jen žertuješ, Kuneši, pojď mezi nás, nás se nemusíš obávat,“ zvala jej Svatava vesele.

„Mile rád, když dovolíte. Vybraly jste si pěkné místečko k posezení. Je zde velmi krásně, opravdové království vil. Večer a v noci při svitu měsíce zde musí být ještě krásněji. A tam ten palouček mezi břízami je jak stvořen pro jejich tanec,“ hovořil Kuneš.

„To musí být krásné, když lesní pany se sejdou za letní noci a provozují svoje tance a krásné zpěvy jejich při tom zaznívají. A rusalky se vynořují z vln houpající se na květech leknínů a zírající svýma jasně zelenýma očima do svitu luny. Ale přece bych se bála, nechtěla bych se nimi setkat. Co myslíš Kuneši, jsou nebezpečné?,“ tázala se Maryla zasněně.

„Nevím, nesetkal jsem se ještě s nimi, ač jsem prošel těmi houštinami už tolikrát i za večera. Snad nejsou nebezpečné a hodnému člověku neublíží. Vždyť jsou to dobří lesní duchové. Ale, kdo ví? Někdy zatouží i po trošce lidského štěstí a pak, kdo je slabý, ji podlehne. Já bych nechtěl ani bych netoužil po jejich nadpozemské kráse. Mně by stačila jen krása pozemská a trochu toho pozemského, lidského štěstí,“ mluvil tiše a pohlížel Maryle záměrně do očí. Ta mu naslouchala zbožně a opětovala jeho pohled.

Jen Svatava se tiše usmívala a pohlížela do vody. Po chvíli se zvedla a odcházela. „Musím už jít, „ podotkla s jemným chápavým úsměvem, „matička mne bude asi už shánět. Měj se dobře Marylo.“ Maryla ji sice zdržovala, ale ta jen zavrtěla hlavou a rychle odběhla. Měla ráda Kuneše i Marylu a přála jim tu malou radostnou chvilku. Kuneš s Marylou osaměli. Pokračovali v tichém hovoru a našly se jejich ruce i ústa. Vždyť bylo tak krásně zde u jezírka, tichý, radostný mír vůkol, a kdo ví, jak bude zítra.

---------------------------------

Noční stráž nahoře na dubě převzali Kuneš a Radim. Výrostky poslali domů do ležení spát. Usadili se na vyhlídce a vážně obhlíželi obzor. Noc byla tichá, hvězdnatá, plná stínů a tajemství. Les tiše šuměl, a z dálky se ozývalo houkání výra. Kraj se halil v tajemné šero. Celá tato širá dolina mezi Chřibskými vrchy a výběžky Karpat ležela zde jako na dlani a odpočívala tiše, netušíc jaké návštěvy se jí již zítra dostane.

Rudá záře na severu zase vyrostla, už zakrývala celou čtvrtinu oblohy. Tam někde a snad již nedaleko se rozehrál tanec běsů. Strážné ohně na vrších plály silněji, a jakoby volaly, vytahovaly ruce k nebi o pomoc. „Zítra Kuneši, snad již zítra,“ promluvil tiše Radim. „Snad,“ odtušil Kuneš temně. „Co jen bude?“ „Bude všecko zlé, jen dobré ne,“ cedil Kuneš tvrdě. „Je těžko, bolestně těžko jednomu, pohlížet na zkázu domoviny a nemoci ji pomoct. Těžké pomyšlení.“  „Jsme tady bezmocní. Budeme mít sami o sebe dost starostí. Ale snad obstojíme.“  „Doufám. Ti tam jsou, jak prví pověsti, samí jízdní. Do bahen snad se jim nebude chtít. Stopy jsme zahladili a je zde dosti nástrah a přirozených pastí, které by je odradili. A ty nejsmělejší pošleme Moraně a běsům. Naše kuše a oštěpy dovedou promluvit,“ radil Kuneš nenávistně.

„Ty požáry tam, kde to asi je, co myslíš, Kuneši?“ „Snad už Přerov, Holešov, Prostějov, snad Hulín, kdo ví? Co před nimi obstojí?“ „Obstojí hrádek, co říkáš?“ Kuneš mávl rukou. „Marná naděje. Ti jsou již tak odsouzeni. Příliš málo jich je, slabé valy, nízké hradby. Co s tím? Malé sousto do velké tlamy. Takových bude. Neobstála ani veliká města před nimi, vyprávěl otec, co se dověděl v klášterci na Velehradě.“ „Zlé časy se na nás přivalily.“  „Jistě že zlé, žel bohům a všem dobrým silám.“

Na Hradské se snad budou lidé bránit.“ „Budou, jsou tam dobré skrýše v lesích a i jinde. Tam bude utečenců. Tam být teď, tam by se činily pěkné přepady a záskoky. Vypadneš, pobiješ a tase zmizíš ve skalách a v houštinách jako stéblo v kupě sena. Hledej, chytej! Zde nelze. Musíme zůstat zalezlí jako syslové. Špatný boj!“

Rozprávka se táhla nevesele dále. Teď o samotě a v noční tmě se zdálo ostavení a celá situace dvojnásob zlá, nejistá, těžká. Mladí mužové bděli, strážili a pak jen mlčeli, tvrdě, zarytě.

„Halo, už to začíná!,“ volala hlídka s vrcholu dubu. Zvolání způsobilo rozruch a neklid mezi strážemi dole i v celém táboře. Stařešina i Libor Psutka se rychle vyšplhali nahoru ku hlásce, aby viděli na vlastní oči. A vskutku, uviděli. Od Hradské doliny se vyrojili jako vosy. Napřed jednotlivé hlídky, za nimi menší skupiny, které se rozjely vějířovitě kupředu a na strany. Bylo to jakoby rozložená tykadla, která omakávala a očichávala. A za nimi už vyjel celý houf, všichni na malých koních, se štíty na plecích, se vytyčenými kopími, tak že celá kolona vyhlížela jako velmi bodlivý ježek. A bylo jich k nedopočítání, a vzadu vyjížděli stále noví a noví. Jezdci se rozdělili ve tři skupiny. Jedna zabočila k osadě sušické, druhá ku hrádku a třetí zamířila přímo k naší vísce. Bylo to hemžení, až oči přecházely. A jiní zase přijížděli po hlavní obchodní cestě od Hané, od severu. Ti už napadli osadu Napajedelskou, a zle tam řádili. Brzy se tam vyvalil kouř a vyšlehly plameny.

Hrádek spytihněvský napadli ze dvou stran. Posádka se dobře připravila k obraně a uvítala je deštěm šípů a kamení. Útoční se zastavili, utvořili kol dokola řetěz a hotovili se k dobývání. Střední oddíl co přijížděl od Hradské doliny, projel hájem u Zápotočí, minul a objel mokřiny na Nivkách a rozjel se přímo na vísku. Vtrhl do ní s hlasitým rykem a voláním: „Ulá, ulá, lalá a illalá!“

Víska byla ovšem prázdná a tichá, nebylo tam žádného odporu. Vyplašili jen několik toulavých psů, slepic a zdivočelých prasat, která vyrazila shnitým povykem do polí. Harcovníci projeli náves, vyrazili vejpustou za humna a k potoku a někteří se rozjeli k řece a pátrali v křovinách a podrostu po jejím břehu. Víska už taky propadla svému osudu Vyrazil kouř na několika místech, vyšlehly plameny, a v malé chvíli už zuřil požár po celé vsi a ničil, hubil a strávil vše, co bylo na dosah plamenů.

V necelé hodině bylo po všem, vše bylo zničeno. Tam kde dříve stály dříve lidské příbytky, kde zanechali lidé výsledky své práce a námahy a dědictví svých otců, tam zůstaly jen ohořelé trámy a kupy hořícího popela.

Pozorovatelé nahoře hleděli mlčky a zasmušile na řádění cizích harcovníků a zhoubců, loučili se se svým majetkem a zatínali pěsti. Nebylo však času naříkat a litovat toho, co bylo již zničeno. Teď už záleželo jen na tom, zachránit a uhájit to, co ještě zbývalo. Stařešina už dříve poručil uhasit všechny ohně, aby kouře neprozradily zde jejich úkryt. Všichni zbraně schopní mužové se odebrali dolů k řece a pozorovali v houštinách dobře ukryti, pohyby nepřítele. Několik malých oddílů popojíždělo po břehu a jednotliví jezdci se pokoušeli proniknout dále.

Několik se jich rozjelo po falešné stopě ku zrádným hlubinám na třasoviskách. Rozjeli se bystře, málo dbajíce toho, že půda se pod nimi prohýbá a houpá. Byli zde řídce rozložené porosty rokytových keřů a mezi nimi rostla hladká, rovná travička, která vyhlížela tak měkce, nevinně. Jezdci se rozjeli po tom zdánlivě rovném pažitě, ale když se dostali poněkud hlouběji, půdy pod nimi začala kolísat a povolovat, kopyta koní se bořila a propadala. Koně se namáhaly dostat se zlé pasti, ale bylo stále hůře, půda povolovala, drn se trhal, koně zapadali až po břicha a vyvalily se bubliny a páchnoucí bahno.

Strážcové ukrytí v bezpečí v křoviskách pozorovali ten zápas a někteří přiložili šípy ku tětivě. Ale Kuneš je zadržel. „Nechte je být, bahno vykoná své, netřeba se zbytečně prozrazovat!“ Pozorovali ten zápas o život, který byl stále těžší, úpornější. Koně sebou zmítali, ale zapadali stále hlouběji. Jezdci se smekli se sedel a pokoušeli zachránit se a vybřednout pěší, ale nadarmo. Zapadali stejně jako koně. Nakonec byl ze všeho jen chumel lidských a zvířecích těl zmítajících se a cukajících, až po dlouhém zápase zmizelo všecko s temným rykem pod povrchem. Ostatní zbývající jezdci, co zůstali pozadu, pozorovali bezradně ten zápas o život. Nakonec, když bylo po všem, obrátili se a odcválali nazpět.

„Tak, s těmito bychom byli hotovi,“ zabručel Kuneš. Jiní se snažili proniknout jinde, ale naráželi všude na neproniknutelné, neschůdné houštiny, na propadliny a bažiny, kde koně zapadaly až po kolena i po břicha, takže upustili od bezvýsledného počínání. Jeden Tatařín přeplaval a přebrodil řeku a drápal se i s koněm na příkrý břeh. Když byl však již i s koněm nahoře, zasvištěl krátký šíp a zaryl se koni do hrudi, jenž se vzepjal a zahrabal kopyty. Podemletý břeh se s ním utrhl a kůň se převalil s jezdcem nazpět pozadu do vody. Druhý šíp ukončil zápas a voda vše přikryla.

Taky několik smělých jezdců poslal dobře mířený šíp do hlubin řeky. Po několika nezdařených pokusech proniknout, upustili harcovníci od svého počínání. Zjezdili břeh řeky a pak odcválali směrem ku hrádku. Strážcové a obhájci si oddechli. Zatím tedy byli zachráněni a nebezpečí minulo.

Hůře bylo těm na hrádku. Spytinovská osada byla již taky v jednom plameni a útočníci osypali teď hrádek jako podrážděné vosy. Bylo jich příliš mnoho, doráželi na bránu a hrnuli se na valy jako hejno mravenců. Bylo vidět, že jsou už zběhlí v dobývání opevněných sídel. Znali živý oheň, který nehasl ani pod vodou. Vystřelovali ohnivé šípy, které dopadaly na šindelové střechy a hrozily zapálením. Darmo je obhájci hasili mokrými kožemi, přicházely nové a nové a šířily zhoubu. Obhájci svrhovali na útočníky z hradby těžká břevna a kameny, sráželi je mečem těžkými kyji, bili do nich, až přilby třeskaly a štíty pukaly, lili na ně vodu, ale co to vše platno, co pomohla odvaha a statečnost, když útočníků bylo příliš mnoho a za jednoho jich nastoupilo deset.

Obhájci řídli a slábli, pevná brána povolovala, střechy už hořely na několika místech. Už nestačili odrážet útočníky, a pomalu, pomaloučku byli zatlačováni. Stáhli se do houfu na nádvoří ke zdi hlavní budovy a než minula hodina, dodýchal poslední pod kopím a křivou tatarskou šavlí.

Boj byl u konce, hrádek padl. Zůstaly z něj jen hořící trosky, rozvalené hradby. Stejný osud postihl i kunovskou tvrz. Hořela již i osada sušická a staroměstská. Byl to obraz zhouby, zpustošení.

A po kraji se rozjížděli harcovníci na svých nevzhledných konících, pod lesem naježených kopí, na nichž třímali nabodané trofeje i lidské hlavy. Byl to příšerný pohled. Po celém kraji se táhl dým ze spálenišť, která doutnala po celý den a ještě i v noci zářila ohnivým pasvitem.Dým zhoustlý a sražený večerním chladem, tvořil nad hájem na zápotočí i nad bažinou na Nivkách hustou mlžinu, která tam ležela jako těžký příkrov nad rakví mrtvých. Truchlivé podívání.

Stařešina Ješek a Libor Psutka prodlévající na strážné rozhledně prohlíželi si zasmušile zpuštošený kraj. „Tak vidíš, sousede, takový je výsledek a konec našeho celoživotního snažení, naší práce,“ prohodil Ješek. „Ano, tak. Ale co chceš, je to válka, boj, a tak končí každá výjezda. To bylo a bude zase. Žádný nepřítel nešetří cizího statku. Vy jste zde žili dlouhý čas v klidu, a nepoznali jste věci na vlastním těle. Ale já viděl a zažil všelicos,“ mluvil Psutka. „A co tebe se to nedotýká, nebolí?“ „Ale ano, tak stejně jako tebe a všecky vás. Vždyť žiji tolik let mezi vámi, srostl jsem s tím vaším životem, a mám zde svoji rodinu, dobrou ženu i dceru. Váš domov je i mým domovem. Vždyť já jsem vlastního domova nepoznal a potuloval se od časného mládí.“ odmlčel se a rozhlížel se po tmícím se kraji.

Nebe bylo již teď zarudlé po celém obzoru od četných vyhasínajících a vybuchujících požárů. „Kam asi odcválali naši vrahové, aby je Morana zadávila a běsové zahubili?“ „Kdo ví! Ale přijdou jiní, neboť je jich příliš mnoho. Pokoje nebude, a musíme být stále na stráži a připraveni. Ti neodtáhnou tak brzy. Je zde na Moravě tolik pevných hradů a měst, o které se budou pokoušet a dobývat je, a mnohé z nich padne. Je tam na jihu Bzenec, Strážnice, Břeclav, a je Brno, Olomouc, Prostějov, Přerov a mnoho jiných. Jen se bojím, aby je nenapadlo se zde usadit. Pak by bylo s námi teprv běda.“