Jdi na obsah Jdi na menu
 


37 - L sešit - Stavíme a bydlíme, Sytíme se a baštíme, Poslední mohykán

18. 10. 2019

 L sešit: Stavíme a bydlíme, Sytíme se a baštíme, Poslední mohykán

                                                                 Josef Varmuža              

1893 – 1963

Stavíme a bydlíme.

Ovšem že napřed musíme stavět, abychom mohli bydlet. Abychom nebyli jako v tom podobenství, že „lišky mají doupata a ptactvo nebeské hnízda, ale syn člověka nemá, kam by hlavu složil!“

Jsou ovšem lidé, kteří nestavěli a přece bydlejí. Ale to je takové „bejvání,“ že se dva potkají a zdraví se otázkou: „Tě bůh Véno! Ešče béváš, gde spáváš?“

Vyspí-li se takový někde za plotem (Ploťňáci, „Ploten brůďci,“ jméno od plotu vzato,? nebo na haldě (chacha), či ve stohu, co na tom záleží?

Všude zem Páně a všude jsme v rukou Božích. Jenže spíme-li „pod širým,“ jsme v těch rukou trochu příliš, neboť nad námi je jen ta ruka Páně, a ta boží obloha, nanejvýš, že si dáme levou ruku pod hlavu místo podušky a pravou se přikryjeme. Nejsme-li vyběrační a zhýčkaní, může nám to stačit.

Což o to, všelicos se stává. Jeden měl (nechci jej jmenovat z přílišné skromnosti) střechu nad hlavou. A přece neměl kam hlavu složit. „Tá střecha byla trochu pošpatnělá, samá díra, více méně, a když pršelo, hotová potopa, velký cedník, nebylo místečka malého ať přetahoval „lůžko své,“ z kouta do kouta, všude krápalo, a zatékalo.

Vidíme, že i když máme tu střechu nad hlavou, nejsme chráněni psoty vezdejší, a jsme vydáni živlům na pospas.

Inu: „roztrhaná chalupa, slunce do ní svítí,“ a dobře je ještě, pokud svítí, hůře když přestane svítit, a meluzína zakvílí v děrách mezi došky jako na velkou flautu.

To bývalo kdysi. Dnešní pokolení mladé už ani pomalu neví, co je to došek. Zmizely doškové chaloupky, „chaloupky pod horami, co se stalo s vámi?“

Začnete-li dnes přednášku školní mládeži cituplnou baladu: „Ve střeše byla díra, váhal sedlák Jíra přinést pár došků,“ nebude tomu rozumět.

Jaká by ta díra musela být, aby pro ni, za ni, a „zkrze ni,“ odnesla bouře celou střechu?

Ono se staví. Jindy se taky stavělo, prostě a dobré to bylo. Nebylo cementu, sádrovic, korkových, stěn, patentních stěn a konstrukcí. Materiál byl nedaleko, a vždy po ruce. Trochu kamení a čistá, nefalšovaná hlína u Moravy nebo na Palátkách.

Z ní se pak hnětly předměty výtvarného umění, z kterých už faraonové a staří Asyřané a Babyloňané kouzlili své paláce, cihly egyptské, čili vepřovice. (Proč vepřovice? Nevíme přesně. Snad proto, že do nich přidávaly prasečí štětiny pro větší pevnost?)

Egypťané používali při výrobě cihel Židů (rozuměj: Ne snad že by rozemílali židy a hnětli a mísili je s hlínou, i toto, nýbrž, poddaní Židé hnětli a vyráželi cihly pod dozorem faraonských popoháněčů.)

A poněvadž Židé měli vepřové zakázáno, a ryli se v té hlíně jako „s odpuštěním  - tedy snad proto . . . A kdo ví, jak to bylo

Hlína tedy byla a jest dosud jediným a východním materiálem pro výrobu cihel. Bývali mistři cihláři, kteří v tom výtvarném umění vynikali nemálo.

Byl Čechmánek-Linduška, manžel Bětky – Otravy, cihlář na slovo vzatý, který se v té hlíně ryl jak byl rok dlouhý, a když ukončil svůj počet, úkol a doplnil poslední tisícovku, vylezl na půdu, a tam v skrytu umřel.

Starý Matoušek, manžel B-h-arbory koktavé byl bohužel chromý, napadal na jednu nohu a i ty jeho cihly byly poněkud „pajdavé.“  Bylo těch výtvarných umělců v hlíně celá řada. Z nich poslední Mohykán Carlo Pelegríno, alias Karel Pelegrejnou, který zůstal věren svému povolání, poslední výtvarník, který tu hlínu trpělivě hnětl „točil,“ „chytal odvahu,“ (Karle, zatoč, chmatni odvahu, a „néni ho,!“) pokud to šlo.

Ale už to nejde. Vkus obecenstva se mění, výrobky hnilito-neslavo-palátkové vyšly z módy. Lidstvo je nestálé, stále chce něco nového.

A Carlo Peregrino darmo obchází, darmo pohlíží pole své působnosti, už netočí, už nechytá odvahu, „Néni ho!“ A nesměje se až modrá, když vyrazí pětistovku.

Časy se změnily a lidé s nimi.

Stavíme. Co všechno se staví! Stavební ruch může trvat celý rok, nejen v stavební sezonu. Kluci stavějí na trávníku suché vrby, dělají stojky, když prší stavějí údolní přehrady, totiž stávky na potoce, nu a v zimě sněhuláky, zase kus sochařského umění, rekruti se stavějí k odvodu, chasa staví máje, a výrostci „stavějí“  chasníky, dokud jim ti skuteční chasníci nenapohlavkují, a nevylápají je z hospody.

Hospodský „staví“ půllitry holby a panáky před hosty a na pult, před hosty, kteří se „stavili“ na jednu tu tvrdou, „holby při muzice se „staví do kola,“ sedláci ve žních staví mandele, panáky a stohy, a hospodyň „staví“ o posvícení pečenou husu a mísu se všelijakými dobrotami na stůl před hosty.

To je nějakého stavění! Ten „stavební“ obor má neomezené pole působnosti. Někdo se ještě „staví na paty,“ taky se „staví“ jako sochor v pytli.

Ještě jedno důležité odvětví stavebního ruchu: stavění kuželek. Je to opravdu rušné „stavění,“ a když padne „všech devět,“ je to jásotu a povykování, zvláště přítomných kluků. Pole stavění padá výhradně do oboru činnosti klukovské. „Bourání,“ bum ho do plných devíti, to je zase činnost těch dospělých.

Jsou ovšem i zpozdilci a zaostalci, kteří považují tato důležité zaměstnání jen za hru, a mrhání drahého času, pošetilí lidé.

Pravili jsme, že stavební činnost je časově neomezená, stavět že se může po celý rok.

Kmucháček Vlachyňský, alias „Orel,“ tvrdili opak, v zimě že se stavět nemá. Nu, něco na tom opravdu je. Použije-li se materiálu příliš „plastického“ naškrabaného někde v blátivé koleji, rozjížděné cesty, a „armuje-li se to, vyztuží kolkama a mrvinkou,“ jak to prováděli kmucháček Vlachyňský, přijde na to mráz, ono je to opravdu pevné, což o to. Ale celá ta konstrukce při jarní oblevě vypadne ze zdi, a je tam díra ještě větší. A to je na mou dušu chyba! A proto se kmucháček Vlachyňský „zařekli, že už co živ v zimě stavět nebudou.“ Ja, tak je to, zkušenost je učitelkou moudrosti. Velmi riskantní je stavět komíny, ale i „stavět“  se pod komín

Josef Izidorou postavil pěkný, „elegantní“ komín, průlezný komín jako klícku, a polibovali si, jak se tam v něm budou krásně udit slaniny a klobásy, ale, co čert nechtěl! Než milej Josef požil zaslouženej oběd, komín, ten nevděčník, se poroučel.

A mladej Karas, maje lítost srdečnou nad starým Gajdošíkem, kterého tížila již slušná hromádka let, a chtěje mu „ulevit,“ nastražil do komína mlýnský kámen, který měl Gajdošíkovi milostivě ukrátit věku. Kámen však se při pádu minul cíle, a Gajdošík zase vlekl dále břímě svých let. Karas to možná myslil dobře, ale Gajdošík byl nevděčník, a Karasovi to zazlíval.

To je ovšem „stavění“ o kterém se názory lidí podstatně různí. Nejlépe je stavět psí boudy, posady na slepice a „sklonky“ na stehlíky, tam je riziko nebezpečí minimální. Holubi se taky staví, ale to jsou „staváci,“ to je jejich „stav.“

„Zvedání krovů,“ patří též ke stavební činnosti. „Nezdvíhej krovy,!“ napomínali nás stařenka, když jsme leželi na peci a zvedali nohy („krovy“) do stropu. Tohle to je činnost náramně příjemná a pohodlná. Vy, kteří jste co malí kluci líhali na peci, vy to jistě pochopíte a potvrdíte.

Do toho cechu patří i t. zv. „zvedám.“ Pozvedl, nebo „zdihl mu bóny.“ „Pozvedl mu mandle.“

Vidíte, co vše se může postavit, stavět, zastavit, sestavit, zvednout, zdvihnout i pozvednout! Jest ještě jiné zvedání, „pozdvižení,“ a taky „stavění,“ postavení,“ ale to se děje obyčejně v době noční, a v diskrétním ústraní. A o tom se mezi slušnými lidmi nemluví.

Ještě to bydlení. Lidé bydlí všelijak a v ledasčem. Někteří bydlí v palácích, ve vilách či činžácích, jiní v chalupách, chaloupkách a baráčcích, někteří ve „psí boudě“ (ironicky řečeno), nebo ve skloně (Viz rčení: „Hleď Králušo, už de muzika ke skloně!)

Říká se: domek jako klícka. Ale je taky klícka, lapačka na ptáky, která slove sklonka. Je sroubená z lehkých dřívek a ne příliš úhledná. Sklona, to je chajda na spadnutí, ledabyle skloubená.

Spát se může i ve stohu, ale taky v „okleškoch.“ Nevěříte? Je-li někdo rozcuchán, nečesaný, praví se o něm, že spal v okleškoch.

Naši prapředkové, prý lidoopí, spávali zavěšeni na větvi, popř. si robili hnízda ve větvích. To už byl pokrok v bydlení. Pak se odstěhovali do jeskyní. Poustevníci taky bydleli v jeskyních, odívali se žíněným rouchem a pojídali kořínky a med lesních včel. To by nebylo špatné, med je náramně dobrá věc, a kořínek byl-li to vepřový kořínek, to si dám chutnat. Jenže to je právě nejisté, jaký to kořínek byl.

Svatý Jan Křtitel to rozřešil nejlépe. Bydlel na poušti, odíval se srstmi velbloudovými a pojídal „kobylky a včelí med.“ S těmi kobylkami to bych teda nesouhlasil. Do těch by se mi nechtělo. Ale někteří tvrdí, že smažené kobylky jsou lahůdkou, a chutnají jako kaviár. Tož to nevím, kaviár jsem ještě nejedl ani neviděl jíst. Člověk neví, z čeho stloustne. Svatý Jan rozřešil tedy najednou otázku bydlení odívání i výživy. Kdo by to byl do něj řekl? Na poušti, tam měl krásný „pokoj,“ zdravý, vzdušný, prostorný a suchý, ale asi mu tam trochu „příliš táhlo.“

Pozn. Stavební materiál, kupř. cement, je dobrá a užitečná věc a hodí se k všeličemu. Ptal se zedník nemocného kamaráda: „Ná, co řejkal doktor?“ „Že prej mně měkne mozek!“ „A tož šňupej cement!“ Dobrá rada, a laciná, mozek zase ztvrdne pod tím cementem, a dobré to bude.

„Stavěli zedníci, stavěli lešení, po něm se prochází moje potěšení!“

Dokud se lešení ještě staví, není výhodno ani prospěšno  se po něm „procházet,“ a zvláště pod ním, dokonce se ohlížet „za svým potěšením.“ Mohlo by ti padnout něco „tvrdého“ a nepříjemného“ na „kokos.“ A to by byla saprlot chyba.

A ještě to bydlení. Diogenes taky „bydlel.“ Jeho příbytek byl jednoduchý, ale praktický. Byl to převržený sud, a vněm byla jen obyčejná „deka“ plná blech. To se ví, co jiného by tam bylo. No, a stačilo to.

Někteří pravili, že to vlastně ani nebyl dřevěný sud, nýbrž několika věderní džbán. Protože staří Řekové používali k uchovávání vína hliněných nádob, velikánských džbánů. Z toho plyne, že Diogenes spával a bydlel ve džbáně, nebo snad v hrnci. To bylo taky originální řešení „bytové krise.“

xxx

 

Sytíme se a baštíme!

My Sybarité (požitkáři), břichopásci. Ja, bejvávalo, bývalo kdysi, ale už né. Kdepak jsou ty časy, když se řeklo: To jsou čase, nažera se,! jak řejkávala Bertina Dovrtělova. Teď, v dnešní době, kdy nám slavné „ouřady“ a vrchnost oddělují a nadělují ten příděl aprovizační až příliš doktorsky a div že ne na lékárnických vážkách, budeme na nejlepší cestě k obecnímu ozdravění. Zmizejí všeliké choroby z přílišného „přejídání,“ choroby žaludku, jater, ledvin, srdcí i mozků. A co já vím, co všecko a budeme zdraví jako rybičky. Troška hladu, prý neškodí, hlad udržuje při křepkosti těla krev i šťávy tělesné se udržují čisté od různých nepohodlných příměsí a taky duše i mysl je čistá a prostá toho „příliš světského.“ Vždyť člověk příliš sytý je prý i moc bujný a napadají jej nevhodné, bujné i „hříšné myšlenky.“

Tož buďme skromní, buďme střídmí a spokojme se s tím, co nám moudří tohoto světa podávají. Inu dobrá rada, škoda jen, že ji neslyšel ten „co skočil první přes plot.“ Je nedostatek, proto se musí šetřit. Však ono se šetří až příliš. Je doba náhražek, nastala nám doba, či éra náhražková. Mohou-li být tkaniny a látky ze dřeva a z papíru, proč by se, ku přík. nemohla mlít mouka z kukuřičných palic, dřevěných drtin, nebo ze Slováských novin?  Ví člověk, z čeho ztloustne? To jistě neví. Kdysi se konaly pokusy na zvířatech, nyní i na lidech.

Jeden krmil kozu „Rašplemi,“ to ovšem byla jen koza, hloupá, umíněná a proto chcípla, ale dejte rozum koze! Člověk je přece tvor nadaný a myslivý, proč by teda nemohla „duševní potrava“ ala Slovácké noviny nasytit i žaludek? Ó žaludek je trpělivý a dá si říci! Všelicos na světě se sní. Jsou jedlíci hlíny (geologové), byli lotofagové, kteří pojídali květy lotosů (ušlechtilá potrava), jsou i „polykači ohně, ale to se mi zdá poněkud nezáživné.

Že Pepek Soškou polykal hřebíky, to je ovšem fakt vědecký dokázaný, jen se přesně neví, proč to udělal. Fáma praví, že to dělal z nešťastné lásky a z deprese, že prý ho nechtěla. To je ovšem tvrzení upřílišněné a málo věrohodné. Spíše bychom se klonili k názoru, že to činil z důvodů zdravotních. Zdá se, že byl churav a lékař mu nařídil užívat „železa.“ A poněvadž léky jsou drahé, peněz bylo málo, bral milý Pepek „železo“ ve formě a stavu přirozeném a „naturálním.“ Železo prý je „samo v sobě,“ a čistá věc, a účinkuje-li ve sloučeninách a medikamentech, proč by teda nemohlo účinkovat ve stavu přirozeném?

Pepek ovšem vzal trochu „silnou dávku,“ a pak měl v žaludku nějaké „ujímání,“ a musel na operaci. Ovšem železo je kov těžký, a není divu, že mu působilo těžkosti. Inu, všeho moc škodí.

Tolik o polykání železa. Železo je dobrá věc, sílí krev, zeleniny obsahují mnoho železa a okurky, špenát a hlavně špenát. Špenát je taky dobrá věc, zvláště je-li v něm pochována tučná klobása nebo cigánský řízek se šťávou, to je něco opravdu! Sliny se sbíhají.

Jeden mínil, že špenát je dobrý s tučnou klobásou bez špenátu, taky jako čaj s rumem, ale bez čaje.

Jsou rozličné chuti na světě. Jiný snědl o sázku živou žábu a zapíjel rumem a opět jiný rozkousal sklenici a taky zapíjel rumem. Ja, jsou chutě a jsou gourmandi a labužníci. Páni, nóbl páni jedí ústřice s lanýži a zapíjejí šampaňským, pobřežní rybáři si po odlivu nasbírají na břehu všelijakých hlemýžďů a vodní žoužele ke kousku chleba a taky posnídají.

Pochoutkou jsou prý smažená žabí stehýnka a pečení slimáci v ulitách, taky obsah  slučích střev! To je ovšem jen pro ty, kteří mají až tuze chlupaté jazyky a nevědí, co by ještě jedli. Prostý člověk by se na to ani s odpuštěním nevykašlal.

Bída a přepych! Z přepychu a přejedenosti se vymýšlejí všelijaká svinstva k jídlu a z bídy a hladu se taky ledacos sní, třeba i chcíplý pes nebo prase udávené na červenku, třeba bylo už modré jako pantla nebo šorec. To všecko jsou ale chuťové „výstřelky.“

Všimněme si jídelního lístku našich prostých venkovanů. Že bývaly ty“každoděňky“ jídlem opravdu co denním a celoročním, toť pravda. Brambory a brambory. Ale naši lidé si je dovedli pro zpestření upravit různým způsobem. Podle starého receptu strejčka Podlasového se mohou teda upravit jako zemáky, brambory, brumbíry, erteple a kobzole, jak kdo si přeje. Výběr je neomezený. Jsou jistě frule a bóny a grumbíry a taky guliváry. Pak je zde zelí a zeléé a zelíčko, zelisko. Mezi zelím a zelejm jsou velké rozdíly. Vezmeme-li je na lžíci a pluskneme je na zeď, pak je to zelíčko, když steče pěkně po zdi. Může-li s ním však pohodlně okejško ucpat, pak je to beze sporu zelnééé! To byly rozpoznávací methody strejčka Šohajkového, blahé paměti.

Máme taky bramborovou kaši, brumbírovou metyju slováckou „špecijalitu“ tuze dobrou věc. Je to moc zdravé a aj doktoři je dříve předpisovali nemocným. Jedna tetička se chlubila, že „navařiua sem chuapských jídel: gulivárou ze šlejškama! Výborné jídlo, zdravé, asi pro chuapy, lebo snáď proto, že má jakousi podobu a příbuznost s slapskými genitáliemi? Nevím, to snad budou muset rozluštit moderní etýmologové.

Když už jsme u těch gulivárou, jsou tedy ještě šišky, šišečky magarouny, kule, trhance, glgy, hvížďáky (tyto když se polykají nebo gágají, naběhnou žíly na krku a oči vylezou z důlků a z hloubky chřtánu se ozývá jakési dušené a tajemné hvízdání) A pak jsou ještě „křešňáky.“

Staříček Hanák říkávali, že „glgy“ jsou nejlepší. Ty že se „nastavujou v žaloudku jag dyž  „křence“ na Moravě za jarního tání. Aspoň prý si v žaloudku poležená! Je ovšem známo, že staříček Hanák měli „koňskej“ žalud, trojnásobnou měděnou podlahou, a ten už unesl „pořádnej náklad.“

Nesmíme taky zapomenout na „pěry,“ tašky, laty a flíčky. Jak ty se připravují, to vám poví každá lepší kuchařská kniha. Co jsou to buchty, calty, caletky, vdolky, vdolečky, lévance, netřeba povídat. Slováckou specialitou bývaly „gdysik“ vdolky z peci, ovšem dokud bývaly ještě domácí peci. Bývaly syrňáky, trnčáky, zalybáče, hruščáky, co kdo si přál. Výborný prý byl trnčák s podradkem a hrozen cinifandl a vdolek syrňák.  Ja, lidé si vybírali a měli si v čem vybrat.

Výborný a nepředstižitelný ve svých přednostech a jakosti byl staroměstský báueš a nedachlebský či kněžpolský zahybáč. Co bylo ještě nejlepší? Houštěnovské proso, jalubské žito, traplická čučka, novoveští pacholci, kunovské dívky a blatnické víno. A taky babické zeléé! Nezapomeňme.

Ty buchty! Jsou buchty a buchty a jsou-li buchty které skládáme do žaludku výživné a lahodí naší chuti, tak ty druhé, které dostáváme do zad, nebo „do hrba,“ ty už se těžko stravují a tlačí a tlačí. To už jsou snad lepší ty „trdelníky“ a léjance.

Široké pole činnosti v kuchařském umění poskytují ty různé máčky. Máčka byla důležitým číslem na jídelním lístku. Byla sladká máčka, šnitlichová, ta se dávala v neděli k masu, anebo koprová-nesoplová, máčka brumbírová, velmi důležitá a taky brumbírovej guláš.

Bílá máčka křenová, vajcová i trnková. Existovala jakási máčka cirónská, kterou si velmi poliboval Frantík Abrahámou, která byla specialitou stařenky cirónské Abrhámky.  Jožkovi, když bydlel u Tonka, ta bílá máčka otrávila půl věku a nemohl ji ani cítit. Božena mu ji vařívala den ze dne a tu on hrotně nerad. Ejnu, všeho moc škodí i mnoho máčky.

Pojídat mnoho máčky není výhodné, protože z máčky prý teče sopél, praví lidové pořekadlo. Když přestanou krávy dojit a není másla ani smetany, vaří se s oblibou máčka s jalovinkama. (Totiž: není ji čím omastit, je planá, jalová). A přece chutnala a jak. Pavlovi Hanákovi a jak si ji pochvaloval! „Jez Pavle, to je máčka s jalovinkama!“ „Stařenko, to je za dobrá máčka! Takovou jsem ještě nejedl.“

Máčka masová, guláš, ten se octl zřídka na stole. Jen při zvláštních příležitostech, kupř o křtinách, na svadbě nebo při dožaté, vlastně domlácené. Při tom býval i čaj, tééé, taky sváteční panský nápoj. Naši lidé nebývali velcí masojídové. Maso bývalo jen v neděli a ve svátek. Jinak nedali řezníkovi mnoho utržit. Jen stačilo funt masa nebo pět věrduňkou, tři věrduňky i půl funta, jak kdy. Jistěže z něj nikdo nestloustl. To bylo „jag dyž psovi mucha.“

„Pepíčku, proč nejíš to maso?“ „Je horké.“ „No tak foukej, neumíš foukat?“ „Umím, ale bojím se, abych ho neodfoukl!“ Taky dvéře musely být zavřeny, jinak hrozilo nebezpečí, že je průvan odnese, takový ho byl kus.

 Nebývali naši lidé velcí masaři. Potřebné bílkoviny dodávali tělu, abychom mluvili odborně, luštěninami. Fazole, hrách, čočka. Fazole bývaly jídlem dosti častým, ať zaklechtané se smetanou nebo omaštěné s kroupami, nejlépe s husími škvarky. Fazole s kroupami bylo jídlo cizoložné manželstvo. I čočka čečoufka je dobrá věc. Ale z čučky prý narostou kulovaté paty a z fazolí se zase nose trčá a to prý je zdravé a „gdo sa dobře „vytŕčá,“ ten prý nepotřebuje doktora.

Čečoufková polévka je zase dobrá pro mladé matky-kojny, protože po ní dobře nalívá tento – no mléko. (Řekl bych, že je dobrá pro „zmemnutí,“ ale raděj to ani neřeknu). Luštěniny se zalechtají smetanou, jinak by byly zase s „jalovinkami,“ ale není-li smetany, pak já nevím. Je tu sice „klechtač,“ ale „dyž tento“ Maminka uvařila máčku, ale byla jen s jalovinkama.“ „Tož nevím, jak vám bude chutnat, ani nedójím, smetany néni, nemám ju ani čím „zaklechtat,“ omlouvala se. „Ale maminko,“ upozornil ji malý Květa „dyť máte nový klechtač, přinesli jste si ho právě dnes z města, máte čím zaklechtat!“ No, tak vida, jak je klechtač, je to dobré, žádná bída.

Zabijačka, to je kapitola sama pro sebe. Tu se vyprázdní roh hojnosti a je „všeckého dosť.“ To je právě doba, kdy se masem nešetří a jí se „co hrdlo ráčí.“ Tolik si každý popřává, až se někdy stane, že se malý synek táže: „Tatíčku, kdy pak budou ty velké svátky, co jste se to posrali?“ Ó ja, při zabijačce se dějí věci, až zrak i sluch přechází. Každý si bere, co se mu líbí a co on rád.

Staříček Hanák měli nejraději rypák, to bylo jejich nejmilejší, třeba byl chlupatý jako kartáč. Stařenka dávali přednost uchu, někdo má rád maso „od rany,“ jiný pečenou ledvinu v okruží, nebo si polibuje první jitrničku vytaženou z kotle, ještě teplou. A cigánka chtěla „aspoň tu řitnicu, tetičko.“

Staříček Vranků měli při zabijačce nejraději „kaču.“ Zde jsme trochu na rozpacích, která že to vlastně Káča byla, zdali s malým nebo velkým K. Vrankova žena se jmenovala Kateřina a odtud tedy vlastně ty rozpaky, zda měli rád káču na talíři nebo Káču, tento, no, v posteli. Jak pravím, rozličné jsou chutě na světě.

Ono to tak bývá: člověk si dělá na něco velkou chuť a pak to dopadne i neslavně. Bylo to taky před zabijačkou, vše připraveno, děti seděly v koutku a povídaly si už s velkými laskominami, co si kdo dá a jak se nají. Bylo to bože povídání, a těšení, až sliny tekly a oči zářily. „A já se tak najím, až puknu,!“ chlubil se Pepík. „A já se od toho nehnu, až budu plnej,“ tvrdil Honzík. Otec je chvíli poslouchal, ale nejevil velkou radost z jejich zdravé chuti. Popadl řemen, a počal je řezat hned z kraje. „A budete to jíst bez chleba? A proč si to pořádně neosolíte? Já vám dám, vy neřádi, aby vám to zůstalo v žaloudku!“

Vidíte, že projevovat radosti a chuti máme být zdrželiví, a neradovat se předčasně. Tož o zabijačce bylo teda „všeckého dosť,“ ale ono se to taky brzy omrzelo. I největší dobrota se přejí. A pak bylo za je (?) dobrým i trocha zelé s brumbírama, nebo nějaký ten „škubanec.“

Já! „Prší, prší, poprchá, cigánovi do ucha, a cigánce do kapse, budem vařit „škubance.“ Někdy jsou dobré i „ohlédance“ omaštěné sakrama,“ a posypané třebas i těma jalovinkama.

Dyž néni, tož néni, co dělat! Někdy je dobře být i takovým skromným filosofem, jako ten cidán. „lidi, to vám bylo dobré,“ chválil jakési jídlo. „A jedls to cigáne?“ „No nejedl, ale viděl sem tj.!“ Tak jest! A nic pit!

„Staral se chudej s chudou, jak oni živi budou? Pánbu jím slibovál, že má víc než rozdal. Že jím dá pytel mouky, budou jest samé vdolky.“ Ať se těší!

xxx

Poslední mohykán. (Jedna z posledních)

Nevím, byla-li to jedna z nejstarších. Nebyla-li nejstarší, z nejstarších byla jistě, tam z těch na Křivé Straně u luže. A poslední byla taky. Byly tři sousedky doškové chatrče, krčící se na pořadí a čepýřící se jako kvočny nad kuřaty. A bylo těch kuřat, která ochraňovaly svými opelichanými a rozcuchanými doškovými křídly! Ano, těch bylo, jak to básník řekl: „Chaloupka tam sivá, shrbená a křivá, pod mechem a slamou, chudým krovem svým, hejno dětí kryla, kuřátka jak čilá, ukrývá si kvočna křídlem šedivým.“

Bylo těch kvočen celé stádo, chaloupky jedna jako druhá, kutajících se jako kvočny. Bývalo a bývalo. Která z nich byla nejstarší? Těžko říci, a těžko hádat. Hádej, neuhodneš. V které zatraceně daleké době začali se zde usazovat první obyvatelé, kdy opustili svá původní sídla, tam na ostrůvcích uprostřed bažin a močálů, v houštinách a džunglích dubových, bukových, vrbových a olšových porostů mezi nesčíslnými rameny a odnožemi řeky Moravy?

Tam žili skryti před světem, chráněni před nájezdy sveřepých hord mongolských i germánských, jako prostí rybáři a lovci, ve svých kolových stavbách a prostých boudách spletených z proutí. Když opustili svoje kryty a zaměnili svůj nestálý, chudý a kočovnický život lovců a rybářů za pokojný život rolníků a pastýřů, kdy se usazovali zde na vyšším území, nezaplavovaném přívaly a povodněmi a stavěli si svoje chatrče z hlíny, slámou kryté.

Tak vznikaly vesničky starousedlíků. Vznikly, rostly i zanikaly, jak čas, okolnosti i doby přicházely. A ty kryty a útulky tam v těch bažinách, ty nebyly zapomenuty a dosti často hostily uprchlíky, když zaplály výstražné ohně hranic nad Mařaticemi u sv. Rocha, nad Blatnicí nebo na Hradské cestě na Tabarkách. Tam se zase ubytovali se svým skrovným majetkem, prchajíce před kopím a šavlí uherských honáků, ať už to byli Maďaři, Tataři, Kumáni, Kurucové, či jen pouze „lapkové,“ kteří až příliš často si vyjížděli na lup sem do tohoto jihovýchodního cípu Moravy, do té otevřené brány, „zahrady“ Moravy.

Uherští harcovníci se rozjížděli, loupili a pálili a ubohé chaloupky a vesničky to odnesly. Kolikrát za ty dlouhé doby lehly popelem, kdož to ví? A zase povstaly z ruma a spáleniště, zase nové a stále stejné. Hlína, dřevo, sláma, stavebniny, které byly na blízku a po ruce. Nis se neměnilo na jejich zevnějšku, podobaly se svým předešlým sestrám jako vejce vejci. Jako by se nic bylo stalo. Ale ty základy, ta půda pod nimi, ta byla napojena a zmrvena krví, kostmi i popelem těch, kteří a které tu byly před nimi. Ba, bylo by možno říci: „Stůj, noho, posvátná místa jsou, kamkoliv kráčíš!“

To byly naše chaloupky. Tak vznikaly, rostly i zanikaly, byl v nich však stále jeden duch, duch těch předchůdkyň, který přecházel a udržoval se v nich stále. I domy mají duši, duši těch, kteří v nich žili a umírali i společnou duši doby a toho všeho čím všecko žije a se udržuje. Duch venkova přírody, duch rolníka, sedláka a venkovana, to vše se vtěluje do stěn a krovů, zdánlivě mrtvých, necitelných.

Duch pokolení rodů.

Ta naše chaloupka! Kdyby mohla mluvit, měla by o čem povídat. O tom stařečkovi osiřelém a opuštěném tam v koutě v čísle 68! (Jak dávno tomu ještě v dobách roboty a selské poroby a za těch velkých vojen, kdy sedláci z gruntů utíkali!) Tehdy, kdy měnil s hospodářem z čísla 64, našeho to (nyní) domku, měnil grunt za podsedek.

Špatná výměna! Ale co dělat, když práce bylo mnoho, velké povinnosti roboty a dělných rukou málo! Měnil a byl rád, že měnil. Tehdy a dnes, velký rozdíl. Neměly cenu ty lány polí, nýbrž ty ruce, které na nich a při nich pracovaly. Tehdy dostala chaloupka nového hospodáře a usadil se v ní jiný rod.

Kolik bylo změn před tím, kdož to ví. Ta jména napovídají, ale nepraví. Hanák, Slovák, Hastík, Němec, Němeček. Odkud přišli ti předkové? Chaloupka viděla, pamatovala ty změny, nesla jméno těch rodů a hospodářů, žila a sžila se s nimi, s jejich osudy dobrými i zlými. Jenže těch zlých bylo nepoměrně více. A stárla a chátrala. Když ji ušetřily živelní pohromy, čas ji neušetřil. Kolik bylo požárů v okolí, které zničily její sestry a sousedy a jí se vyhnuly. Hořelo naproti, hořelo vpravo i vlevo, vyhořela celá čtvrt, půl vsi a jí se pohroma vyhnula!

Byla ušetřena toho, čemu podléhaly její sousedky. A když znovu povstaly z rumu a popela jako znovu zrozeny, už to nebyly ony její sestry. Byly jiné, měnily se ve své formě i tvářnosti. Nebylo doškových nízkých střech, nebylo útulných „muder,“ ani malých okének, ba nebylo v nich pecí ani čelušeň. I ten starý pospolitý duch z nich zmizel, duch, který šeptal staromódní pohádky a zkazky novému pokolení.

Stály zde pyšně a tvrdě, a každá jako cizí a pohlížeje útrpně na svoje staré sešlé sousedky. Měnila se tvářnost vesnice, a měnili se lidé v ní.

Jiná doba, jiní lidé. A nakonec zůstaly zde jen tři, sousedky pod doškovými střechami, zde na pořadí u luže, tři poslední mohykáni. Ale neušetřil jich čas, stárly a chátraly. Ani ony nebyly ušetřeny menších změn. Tam schátrala a nahnula se stěna, bylo třeba opravy, vyměnila se okénka, i to žoudro, ta malovaná ozdoba zmizelo. Co trvá věčně?

A uvnitř? Tam hlodal červ i čas, ten pán, který, „vše změní i časy!“

Byly rány, které ohrozily celé jejich bytí. Tehdy, když se zákeřný oheň zahryzl naší chaloupce do boku, do srubnicové stěny a vyhlodal, zničil ji jako rakovina zdravé tělo, tehdy měla na mále. Ale udusili šťastně oheň, a rána v boku se zacelila milosrdnou hlínou a naše chaloupka zase stála, opatrovala to pokolení, ta „kuřata“ a skýtala jim přístřeší v dobách dobrých i zlých.

Ale ten starý duch, duch domácího klidu, ten byl v ní stále a napovídal, připomínal staré pohádky a staré pověsti. Jenže to nové pokolení tomu přestávalo rozumět a nechtělo ani rozumět. Do světa, pryč do světa, pryč od toho starého, zchátralého a přežitého. A živlové si podávaly z ruky do ruky, a větry všech koutů a stran nad nimi odbývaly sněm s paní meluzínou. Přibývalo děr ve střeše a nových došků, které podivně svítily mezi plásty šedozeleného mechu. Duch času nad nimi vanul, a chaloupky stárnuly a chátraly. A zmizely, zanikly i její sousedky, a ona zde zůstala poslední z té staré rodiny, z těch co pamatovaly vše dobré i zlé.

Sousedku vlevo srovnali se zemí, a na jejím místě vyrostla jiná, nová, tvrdá, pyšná a nevšímavá a vpravo? Omladila se, dostala novou čapku, vytáhla se na kamenné podezdívce jako šohaj ruce v bok, a prohlédla do světa novými, velkými okny! Byla nová, nic starého v ní nebylo. Na sousedku mezi sebou shlížely útrpně i pohrdavě, přehlížely ji, opovrhovaly jí.

A ona se zde choulila zimomřivě, stlačena k zemi pod přimáčknutou střechou, s nízkými okénky, stařeckýma, přivřenýma očima, zatíženýma neduhem stáří. Stařenka stará, sešlá! Dřímala, dumala a mlčela. Zapomínala svoje staré zkazky a příběhy. Komu je měla povídat? Těch, kdo rádi slyší a naslouchají, těch nebylo, odcházeli a odešli pryč do světa za přeludem, za chimérami mámivého štěstí.

Zůstali zde dva poslední, jeden stařec osmdesátiletý, shrbený stářím, prací, námahou, druhý, mladší, ale zdeptaný chorobou, dva taky poslední mohykáni, dva poslední z družiny starého pokolení, které odcházelo a vymíralo. Ti byli příliš unaveni a už neslyšeli, duch jejich nevnímal citlivou strunou. Ti by mohli taky povídat, ale byli příliš unaveni. A byli tak unaveni, že toužili odejít, tam za těmi ostatními.

Je konec! Odešli všichni, a zmizela i chaloupka, poslední památník zašlých časů, poslední Mohykán. Už nebude povídat, už nebude spřádat života svého pohádku a dumu. Odešla „do nenevratitelna“ staruška shrbená a ne jejím místě stojí pyšná „lucerna“ s širokým vchodem a červenou střechou, cizí jako celé okolí!

Chaloupky naše, buďte požehnány! Vděčná pamět vám!

xxx

Z druhé strany tohoto sešitku je:

Obhonělivá = ó, to je hospodyň, ta se stará, ta zaháňá

umí to zaháňat = obstarat

ale my sme sa zaháňali, chlapci, zahánějme sa, kouleli, váleli jsme proti sobě dvě partije, koulí nebo kotouč

ocaměříl ho = ošidil, podvedl

škohrtal =

neškohrtej =

škohŕzňál =

nó, tan na tom zbulej = vyzíská

galně = chumel, chumáč, bylo toho celé galně

zhyda = nečistota, vši

souporlivý – ec = nasupený – ec, škaredohledý, zlostný, hledí souporlivo, jak sakra s police!

pasvinka =

formochy = paráda, ženská paráda, zbytečná, všechno enom na fafrmochy

opanpušíl, zpanpušíl

nezhoda = škoda mu, nezhoda mu něco dát – poskytnout

zmata = to je faková zmata, brak

drmolík = poklus drobným krokem, drobčák, taky drmolíls (v tanci), hříbata drobčí i kůzlata

nátoň = na nátok, kde se štípe dříví a palivo  --- zavroubíl,  má zavroubené --- vydržál, dostal výprask, to býl vyrvajs – výprask

poluje =

sedmakroča =

škřit = skica, Jan Sčica, Jan Krdel

rebence = repetí, povídá, prdolí? to je jakýsi rebent = povídání, rozprávka, reboní

ale = blecha lozí, šimrá a taky nedá pokoj, ta zatracená blecha, furt ně tam gdesi rebence

ozora = děvče, výrostek

ogór = kabát dlouhý --- v úpory = v pasu --- Vichtora v opati – v úpaty

má vysoké, nízké sraní, to néni enom tag, posrat gatě, zahodit, tož je tam posranejm navrch

to je – bude = otře paprč --- graca = ofina v týle, vlasy za krk, Vy grácalé!

gracka = malá motyka --- gábera = rozgábenej, chodíl vrata rozgábené

na grackách se předla koudel --- gracky, hákovité hřebíky

ty gryco! snad je to z jednoho kořena, aj krupico! je to pocháb!

hore-doule chodíš = od ničeho k ničemu --- otluk = postrk, hlupáček, obecní otluk, neúroku

špelíl sebou, oslejchál sa, krájanec, osouch, poskouné konopě, pačesné plátno, přadeno, příze, sázka (vítka), při mlatě prověje, vílisne, čistili, fukarovali

zbouňá a báňá --- lašuje, lašáci --- lašuňk, labuť --- už je v lábetě --- čáčmara

game = dříme, tluče špačky, gĺmál, globál --- chĺpe = lačně pije, chvál by to šufanem

eh, jaké ciráty, extraciráty, žádné ciráty s ním --- to sa na něm všecko mekotalo

plichta = rovnost --- plichtil, připlichtil sa, připojil --- šprtali do důlka --- šprtál sebou

já, strejčko, to byli pane férka, švihák, drželi na sebe

to byla fica, fešanda, nesla sa hore, dělala velikou dífku --- ďupa = zadnice

dostál 25 do ďupy --- záda jag zádveřice --- sobota (na košulce) --- benďour a poučváč

špaloudali sa tam, loudali, potulovali --- ozembuch = pytlem praščenej, hlupák

klouzně =

paboucá a labouzňá --- měl pysky jag potáče --- ty sem tam přemřél, přemřela

je to na miču --- přivedl ho na miču --- parojé, parohlávci --- ty caleto starý --- tulaja, tulej --- žuchla, furt žuchle, strýc Žuchla --- už to býl hezkej ca loň --- kvákal tam sníh

nalápali toho tan na…, lápali to tam --- furt čáruje po dědině --- čokejzňá --- čmáráme čmárygama, počmerygované --- ušvacíl si ho – chleba, ukrojil pořádně --- mněl mrle v očách --- ja, potrč, pobuď ešče! --- čemer, stírat čemer! --- zlátenica --- psej tahy, děcko má psej tahy --- je jakejsi nakřápanej --- liša, hořalo to lišou, to byla liša --- zrzoun je taky liša --- je to zašubířené, šubivé, zašubířilo sa to

ta je nečudrná --- cébíš sa – proč --- nagabál --- zborkovali sa --- trča --- mrča --- hubkém --- cambílá --- bombela --- cehouzek --- glagan --- frč, nefrč --- je ofrčanej --- koza byla Herodes i herajna --- o kozí ocásek-perpét asi od perpentikl – i kyvadlo hodin --- ochvácené --- zapupčila --- usoplisa --- ty chrstnu --- chrsta --- rupá to-skřípá --- švonec-visí ti --- švoňour-švoňourek --- že to vynde kozíma dvércama --- zmejvál ji kožu --- dřela nizgu --- dočupali --- útory --- herskej-už to byla herská děv.. --- zgrgl --- gdes to zafrajmačíl --- brlomta-tál --- odrachmela

xxx

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář