Obrazy F.N.

 I sešit: Nevěř, nevěř, slib klamává,

Josef Varmuža

1893-1963

„Nevěř, nevěř, slib klamává.“ (nár. píseň) (Povídka z naší vesnice.)

 

On a ona, známá dvojice. Stáli spolu v“žůdře,“ Lobkovic stavení, a každý kdo šél vedle usmál se a pohlédl na ně zvědavě. „Už zase jsou spolu!“ Proč se smát? Mládí, inu mají se rádi, přejme jim toho.

„Každého večera, dříve než jdu spát, sedávám na lavce u těch našich vrat. Hledím po nebíčku, hledám svou hvězdičku, kde jsi, kde jsi, hvězdo má?“

Fana zpívala, hledíc roztouženě k ohvězděné obloze. Po chvíli začala jinou teskným hlasem: „Ty hvězdičko malá, kdybys slzy znala, a měla srdíčko, - má zlatá hvězdičko, - jiskry bys plakala. Plakala bys se mnou – plakala noc celou, - že pro věno zlaté – nevěsty bohaté – s milým mne rozvedou.“

„Nezpívej, zavoláš neštěstí,“ pravil on s úsměvem.

„Ale Pepo, jak mluvíš? Ty jsi divný člověk. Vždyť je tak krásný večer, podívej se , to nebe a těch hvězd co je na něm. Není to krása? Musím zpívat, i kdybych nechtěla. A ty mluvíš o neštěstí. Proč?“ „Ale jdi bláhová, žertovál jsem. To se jen tak říká, taky, že bude pršet. Zapálil si cigaretu a odfoukl dým.

Fana se zamyslila trochu a pak pravila: „Ty nemáš rád hvězdy, Pepo?“  „Rád? Co bych z toho měl? Ty jsou příliš daleko a dívají se na nás lhostejně a jsou tak studené, nehřejí. Mám rád hvězdy, ale ne ty tam na hoře, nýbrž ty, které jsou tak blízko, a do nichž mohu nahlížet podle libosti. Víš které? Neuhodneš? Dítě, jsou to hvězdy tvých očí, které září tak blízko a hřejí, oh, hřejí, pravil se smíchem, a objal ji horce, hledaje její ústa.

„Nač bychom toužili po tom co je tak daleko, když to máme na dosah ruky. Tak je to, holčičko.“

„Ale jdi, ty divochu, celou mně pomačkáš. Co by tomu řekli mamička?“

„Co by řekli, nic neřeknou, jen si vzpomenou, že také bývali mladí.“

Usmívala se tiše a pak pravila s povzdechem: „Tak ty, Pepo nemáš rád hvězdy? Ani ty všecky krásné věci, o nichž se píše v básních a románech? Víš, já jsem prostá venkovanka, a nemohu to tak povědět, jak bych chtěla, ale přece je zde cosi, co mne blaží a povznáší. A ty vzdělaný člověk, inteligent?“

„Děvčátko, víš, já nejsem lyrický básník, jsem jen ubohý jurista, a práva, ty paragrafy, to je příliš nudná věda, v těch je málo poesie.

Nejsem okresní poeta, který by ti zpíval písně a vzdechy sladkobolné. Jsem prostý člověk a stojím na zemi, nevznáším se ve vysokých sférách, to je nebezpečné, mohl bych spadnout, a co potom?,“ smál se. „Z těch sentimentálností jsem vyrostl. i ty z nich vyrosteš.“

„Oh, ty materialisto,“ smála se též. „Myslíš, že jsem sentimentální? Ani by se to neslušelo na venkovskou dávku. Ale přece, že je dnes krásný večer, říkej si, co chceš.“

Ale teď tiše, dívejme se spolu na hvězdy, až některá spadne. Co si budeš přát?“

„Ó, já mám tuze mnoho přání, tu jsem velmi neskromný!“

Mlčeli chvíli, dívajíce se na oblohu. Fana mu tiskla a hladila něžně ruku. „Nechtějí padat, proč asi? Snad nám nebe odpírá vyplnit naše přání, nejsme ho hodni. Čím ses provinila, ty malá hříšnice?, tiskl ji k sobě. „Pověz, co sis přála.“ Zarděla se v rozpacích.

„Nu, pověz, snad to nebylo nic zlého.“ „Myslím taky, že to nic zlého nebylo. Chtěla bych, abychom byli už brzy svoji.“ „Opravdu? Vidíš, já taky,“ a líbal ji horce. „Ach moje přání je ještě smělejší. Já bych chtěl, abys byla moje ještě dnes, hned teď,“ šeptál jí dušeným, vášnivým hlasem.

Jí se zatočila hlava a byla jako ve víru, slabá, bezmocná odporu. Ale pak se vzpamatovala a polekala.

„pro Boha, to ne, jen to ne. Já nemohu, opravdu nemohu. Pepo, vzpamatuj se,“ úpěla mu v náručí. „Byl by to hřích.“

„Hřích, co je to hřích? Máš-li mne ráda, vyplníš každé mé přání.“

„Mám tě ráda, nesmírně ráda, ale nechci být špatná, ani před tebou. Bojím se, že bys mnou potom pohrdl. A co maminka, rodiče? Na ty taky nesmíme zapomínat.“

Pepa po chvíli schladnul a vlna vášně opadla. Pustil ji mdle, mlčky.

Dívala se naň po straně v rozpacích.

„Hněváš se?“

Přetřel si dlaní čelo a vzpamatoval se úplně. „Nehněvám, odpusť, nechtěl jsem ti ublížit.“ „Děkuji ti, jsi hodný.“

„Snad nejsem tak jak si myslíš. Ale snažím se, abych byl k tobě hodným. Věříš mně?“

„Věřím, vždycky jsem ti věřila.“

„A budeš na mně čekat?“

„Čekala jsem až dosud, a budu čekat dále. Víš, že ty jsi můj jediný.“

Umlkli a zesmutněli oba. To byla ta smutná stránka jejich poměru. Čekat, stále čekat. On byl absolvovaný právník, bez doktorátu a zatím i bez místa, bez postavení, a kdo ví kdy se mu jakého dostane.

Nějaké podružné, bez postupu a vyhlídky na zlepšení přijat nechtěl, a tak čekali a čekali oba, až - . A zatím čas ubíhal.

Fana čekala taky, čekala trpělivě, a kojila se nadějí, že bude paničkou. Visela na něm, jen se v něm shlížela.

Byl to její Pepa, studovaný, hezký, červenolící a výmluvný. Inu, nebyl nadarmo právníkem. Uměl to s ní a vždy ji převedl tam, kam chtěl. Věřila mu, a byl jí více než ideálem, byl jí osudem.

Měla dost nápadníků, dobrých partijí, ale pohrdla všemi, jen Pepa se jí líbil. A on? Měl ji taky rád, a při své domýšlivé a panovačné povaze to myslil upřímně. To byla jedna dobrá stránka jeho povahy.

„Projděme se ještě trochu, když je tak krásně.“ „Máš pravdu,“ usmála se. „Nachodili jsme se sice dnes již dosti, ale pojďme. A nač bychom se trápili. Vždyť jsme ještě mladí.“ Šli pomalu vesnicí. Kdesi za humny lkala harmonika a opodál zpívala děvčata „o malém hošíku černovlasém.“

Leckterý z nahodilých zevlounů si je prohlížel zvědavě nebo uštěpačně. „Ach, pan doktor!“

„Jsou ale ti lidé drze zvědaví. Brzy by člověka uhranuli.“ „Ať, nedbám lidí. Lidé jsou zlomyslní a zlí. Jen když se nedotknou mé cti.“  „To bych taky nikomu neradil, ten by se zlou potázal.“  „Co bys dělal? Hájil bys mou čest?“ „To víš, až na krev.“ „Ty můj hrdino. Za to jsi můj milý, nejdražší Pepa. Na, pojď, vem si svou odměnu“ a nastavila mu své horké rty. Rozveseli-li se při tom a laškovali a smáli se. Zazpívala mu starou slováckou písničku: „Kdo má počernů galánku, ten má pokojnů myšlénku. Ale já mám pobelavů, - a tá trápí moju hlavu.“ „Viď, ta píseň má pravdu. Já jsem taky počerná a proto tě trápím. Máš při mně lebkou hlavu.“ „Svatá pravda,“ smál se. „Ale náš Tonda, ten má „pobelavů,“ a ta mu dělá hlavu těžkou.“

„Vidíš, ten váš Tonda je šťastnější než my. Oni se taky už mohou s Juhankou vzít, a my stále čekat.“ „Upokoj se, taky se dočkáme. Však jim to tam taky vázne. Jsou tam překážky.  A vůbec, nelíbí se mně to tam. Smlouvají to, smlouvají, ale beze mne. Úplně mne ignorují, jako bych neměl k tomu co říci. Ale já se odstrčit nedám, a své právo si vzít nenechám, to bych byl špatný právník. Kdybych měl svatbu rozbít.“

„Ale Pepo, nebuď tak tvrdý. To bys přece neudělal.“ „Musím, vždyť kde částečně i o mé bytí a týká se to i tebe. Jde tu i o naši budoucnost.“ „A co tvoji rodičové,“ „Což maminka je při mně, ale tatínek drží s Tondou. A Tonda myslí, že spolkl všecku moudrost světa. Ale zmýlí se.“ „Ani bych nevěřila, že by tě chtěli a mohli tak odstrčit.“ „Už je to takové a Juhanin otec, to je ten pravý. Však on jim dává rozum do péra. Ale na mne si nepřijdou.“ Mluvil drsně a tvrdě, nebyl ve svém nitru sobec a prospěchář. Ale Fana toho nepozorovala, myslila, že se mu křivdí, a ještě ho litovala.

„Nu tak už na to nemysli, a buď veselý. Však ono se to urovná. Já doufám. Jen nebuď zlý nebo by mně to u tebe bolelo. A teď mně něco hezkého povíš.“ „Což slíbit se může všecko. A co ti mám povídat, že tě mám rád a že jsi moje nejmilejší, nejdražší, mé všecko? Stačí ti to? Či ještě něco víc? Já už více nevím.“

„Ó víš, jak pak bys nevěděl. Povídej něco ze svého života, o svých cestách,“ A tak chodili spolu a povídali si, až bylo již pozdě. Jak ten čas pěkně uběhl.

„Musím domů, je pozdě již, aby maminka nehubovala. Pojď, vyprovoď mne. Tak je mně při tobě dobře, že bych s tebou chtěla být stále. Ale lidé ti jsou zlí, hned posuzují, Ale nechť, dosud mám čisté svědomí a mohu já každému pohledět do očí. A tys dnes chtěl -,“ zasmušila se a sesmutněla. Usmál se v rozpacích. Nu však se nestalo, a kdyby, dovedl bych tvou čest uhájit. A jednou k tomu přece dojde. Vždyť je to přirozený důsledek každého poměru.“ „A přece není. Růže se nemají trhat předčasně. Dokud nejsme svoji – musíme být hodní. Viď že je tomu tak,“ usmála se již vesele.

„Nu tedy ano, souhlasím, ale malou zálohu si přece vezmu.“ A vzal ji do náruče a líbal ji, líbal horce, až ztrácela dech a pozbývala vědomí. „Ty můj milý! Ale již dost, vždyť bys mne umořil. Uf, jak jsi divoký!“ „Nu, už je moje malá ženuška spokojena?“ „Oh, ty, to víš, že ano!“ „Ale teď již konec, musíme se rozejít. Buď s Bohem a spi sladce!“

----------------------------------------

Ticho ve světnici bylo rušeno jen cinkáním žehličky a šustěním prádla, které žehlila Juhanka Líčková. Byla sama se svými myšlenkami i se svým štěstím. Ruce si počínaly hbitě při práci, ale duch její byl nepřítomen a bloudil kdesi jinde. Byla zamyšlená a chvílemi se usmívala, lehýnce a tiše, jakoby jen jemný větérek pobíhal a čeřil čistou vodní hladinu. Věřila ve své štěstí a krásnou budoucnost. Ještě tři týdny a pak už budou svoji, navždy svoji, on, Toník Čermáků a ona Juhanka Líčková.

Byla důvěřivá tato dívka, pevných rukou, světlých očí, s dolíčky ve tvářích, ale s duší dítěte. Prostá a bezelstná, věřila, že i druzí jsou dobří a že není ve světě zloby a falše. Nejmladší ze tří dcer byla vychována přísně a jednoduše k práci a poslušnosti, pod vládou otce, který ač přísný a tvrdý na pohled, byl přímý, poctivý a spravedlivý ke všem.

Zdál se drsný a nepřístupný, ale pod tvrdou slupkou bylo dobré jádro. V tom duchu vychovával své dcery. Nehýčkal je, ani jim netrpěl velkého mazlení. Ať si zvykají vážnosti a opravdovosti. Však život se s nimi taky mazlit nebude. Kdo ví, jaké zklamání je ještě čeká.

Juhanka měla ráda svého otce, ctila ho, ale přece se ho trochu bála. Nemohla k němu přilnout opravdovou dětskou láskou, byl jí příliš vážný, nepřístupný. Matka byla ovšem jiná, ale podřizovala se ve všem vůli otcově. K ní měla Juhanka větší důvěru a svěřovala se jí ráda se svými radostmi a žalostmi. Když se k ní přiblížil Toník Čermáků, poznala nový svět dojmů a obrazů. Její stísněná a zakřiknutá duše rozkvétala, a rozvíjela se mírou netušenou a vyháněla stále nové a nové úponky poznání a poznávání.

Její Toník! Jak ten uměl a dovedl vyprávět, jak maloval ten jejich společný život, ty jeho oči, jasné a bezelstné, jeli-li možno, aby v nich byla skryta neupřímnost a záludnost?

Na síni se ozvaly kroky a vyrušily ji ze snění. Trhla sebou, a ohlédla se provinile jako by byla přistižena ve zlém. I to své snění a blouznění považovala ve své prostotě za provinění. Byla to však jen matka, která se vracela z venku odněkud po vykonané práci. Juhanka se usmála na ni radostně a pravila: „Vy, maminko? Jak jste mne překvapila, myslila jsem, že je to již tatínek,“

„Však si pospěš s tím žehlením a ukonči to již i tatínek přijde každou chvíli. Víš, že nemá rád to „krámování,“ a nerad to vidí.““Vždyť já vím. Ještě dokončím tuhle tu skládanou sukničku a budu pro dnešek hotova. Ale tatínek je divný, Proč vždycky bručí na to prádlo a žehlení?“ „Inu, byl vždycky takový. Někteří muži mají rádi pořádek a čistotu, ale prádlo a čištění jim překáží a hubují na to. Jen aby ten tvůj nebyl taky takový,“ pravila se shovívavým úsměvem. Juhanka se zarděla v rozpacích, ale pravila s důvěrou: „Ach ten, ten bude dobrý, vždycky říká, že mně bude nosit na rukou a učiní vše, co mně bude vidět na očích.“ „Jen aby, Víš, dceruško, on každý slibuje, ale potom ze svých slibů mnoho sleví a rád zapomíná.“

„Opravdu maminko? Pravíte to tak jako byste se i vy dožila zklamání. Ale já Toníkovi věřím, on nebude takový, vždyť má tak pěkný, upřímný pohled!“ Matka na to už neodpověděla, jen si tiše povzdechla. Nechtěla své nejmilejší dceři bořit zbytečně její iluse. Juhanka zatím složila prádlo a ukládala je do prádelníku. Zahleděla se na ně s úsměvem. To všecko je její, to si ponese do nové domácnosti.

„Pohleďte, maminko, je to tak dobře?“ Matka si je kriticky prohlížela. „Nu, dobře je to, dobře. Ale máš toho děvečko. Já jsem neměla tak bohaté výbavy,“ „A proč maminko?“ „Inu, já byla jen chudá nevěsta. Bylo nás trochu mnoho na chalupu, a pak tehdy se ani tak bohaté výbavy nepořizovaly, nebylo to zvykem,“ usmívala se shovívavě.

„Teď je jiný svět, a všelicos musí být, co by ani nemuselo. Ale „co by řekli lidé.“ Tak je to. Všecko se „dělá pro lidi.“

Ohlas kroků na dvoře přerušil jejich přemítání. „Tatínek jde,“ pravila matka, ohlédnouce se k oknu. Juhanka rychle urovnala prádlo a zavírala prádelník. Byla by nerada, aby ji při tom zastal, zase by bručel zbytečně. Jakmile otec vešel, hned větřil. „Aha, zde to voní zase páleným železem. To se ví, když není kocour doma mají myši posvícení. Zase se žehlilo,“ huboval na oko, ale oči se mu smály.

„I jdi, táto, a nehubuj zase!“ „No dnes neříkám nic. Nevěsta musí být „napiglovaná.“ Tak jen se přičiňujte, a ty Juhano, ať jsi jako z cukru. Jsi naše poslední nevěsta, a proto musíš být nejpěknější,“ usmíval se a žertoval vesele. Juhana se zardívala, a políbila mu vděčně ruku. „No, no, jen se tolik nerejpej. A dejte mně něco pojíst, jsem hladov, že bych kousal i do masa. Po jídle si zapálil dýmku a zamyšlen kouřil. „A co táto, půjdeš tam dnes? Mám ti připravit sváteční oblek?“ „Půjdu, musím jim oplatit návštěvu a ukončit naší úmluvu. Jenže trochu se toho obávám.“ „A proč? Myslím, že tam není překážek.“

„Nebylo by kdyby. Starý je správný člověk, mladý by byl taky, ale podléhá příliš vlivu matčině, a na ni působí „pan doktor,“ a ona mu příliš přeje. Největší překážkou bude právě on, „doktor,“ a bude chtít o všem rozhodovat, ačkoli nemá k tomu žádného práva. Proto myslím, že tam bude těžké pořízení.“

Juhanka naň pohlížela ustrašeně. „Tatínku!“ „Nu, co pak? I neboj se bláhová, doufám, že to bude dobré. Jako tvůj otec se musím starat, abych ti to připravil co nejlépe. Inu zamilovaní. Myslíte na sto bezvýznamných věcí, ale o praktickou stránku se musíme starat my staří. Všecko se musí správně projednat a promyslet.“

Juhanka sesmutněla. Věděla ja je otec neústupný a srazí-li se „s doktorem,“ může z toho být bouřka. Měla tušení něčeho nedobrého.

-------------------------------------

U Čermáků očekávali hosta. Starý si zapaloval kuba, aby vyhlížel trochu svátečněji a žena chystala nějakou úctu. Měla šátek „turčák“ na babku, a sváteční fěrtoušek i šorec. Otec kouřil a přemýšlel. Josef, „pan doktor,“ se mračil a pohlížel nevlídně na mladšího Antonína. „Nuže, jak to uděláme? Promluvme si o tom dříve, než přijde Líček.“ „Eh, jaké povídání, už jsme si řekli, co a jak. Toník, jako nejmladší a nástupce dostane všecko, my si na tom jen zajistíme výměnu. Nám moje pense snad k živobytí stačí. Nechci ho příliš utahovat, aby se mu lépe hospodařilo.“ „A co já? Na mne zapomínáte, chtěli byste mne odstrčit. Či nemám už na nic práva? „A co bys ještě chtěl? A tvoje studie! Ty stály nás pěknou sumu, na to zapomínáš. Ty už dostals dosti a víc po nás nežádej.“

„Tatínek má pravdu,“ řekl Antonín. „Na takový malý stateček je to dosti veliká oběť, nežádej nemožnosti. Tys své už dostal.

Josef zrudl zlostí a chtěl vybuchnout, když v tom se ozvalo rázné zaklepání a vešel Líček. „Dej Bůh zdraví přátelé.“ pozdravil po svém způsobu hřmotně. „Jak se daří?? Pozoruji, že dobře. Pantáta hulí jak fabrika a panímáma je nastrojená jako nevěsta.“ „Jděte, vy řečníku. Jaká nevěsta, stará bába.“ „No, no, není to tak zlé, vždyť vy ještě zrovna kvetete.“ „Přestaňte, nebo to povím vaší. Raději si zde sedněte a okuste našeho božího dárku.“ 

„Tak to už raději mlčím, nebo bych doma potom neobstál. Moje je strašně žárlivá, to víte.“ A smál se potutelně.

Se starým si potřásli pravice a dali se do hovoru o sterých nicotných a přece v hospodářství důležitých věcech, jako, že už ty sena jsou zralé a bylo by třeba začít kosit a řepu žerou škrobáci, a je sucho, déšť by bylo třeba jako soli.

Antonín se zúčastnil hovoru ze zdvořilosti tu a tam nějakým slůvkem, ale Josef mlčel zarytě a měřil si Líčka nerudným pohledem. „Trousí rozumy,“ myslil si pohrdavě, „dělá se moudrým, a není, venkovský balík! Ale počkej, tebe ještě sjedu, jen co mi naběhneš.“

Když byli staří dosti „okolo horké kaše“ se proběhli, kousl Líček do toho sousta.

„Nuže, sousede, snad je vám známo, proč jsem přišel. Že se ty naše děti chtějí, to je tedy již stará „vesta“ a na nás je, abychom jim upravili to jejich hnízdečko. Co já míním naší Juhaně dát, to již víte, a teď je řada na vás. Pořádnost přátele činí, a je dobře všecko jasně a zřetelně projednat, aby nebyly později zmatky.“

„Správně, dobře jste to řekl. No a co se nás dotýče, Antonín dostane od nás to stavení zde a polnosti, všecko zařízení v hospodářství i dobytek. My si pro sebe vyhrazujeme právo spolu bydlení, jednu krávu a tři měřice k užívání jako výměnek. To je více jen formální, vždyť moje penze nám k živobytí snad postačí. Myslím, že jste spokojen, více už ani vlastně dát nemohu.“

„To je moudrá řeč,“ liboval si Líček a kýval pochvalně. Další řeč však přerušil Josef. „Ano, to je moudré řešení. Dobře tak, tatínku. Toníčkovi všecko a ostatním nic. Myslím, že jste na mne úplně zapoměl. Nezdá se vám?“ „Josefe,“ napomínal ho otec, „buď slušný a nemíchej se do hovoru starých.“ „Tak, mlčet mám, stále mlčet, nic neříkat, i když jde o moje zájmy? Myslím, že jsem již dosti dospělý, abych mluvil sám za sebe.“ „Co tedy vlastně chceš? Mluv určitě.“ „Cci podíl tak jako Antonín a taky právo spolubydlení pro sebe. Nebo mám čekat až mi někdo řekne, že zde nemám žádného práva a vystrčí mne za dveře?“

„Chlapče, co to mluvíš, uvážils dobře svá slova?“

„Ó, uvážil, moc dobře uvážil a myslím, že má slova jsou dosti jasná.“ „Tohle je ale víc než nestydatost,“ vyhrkl Antonín. „Kdo si zde zasloužil více, ty, nebo já? Co jsem se zde napracoval, dělal jsem dělníka a čeledína, a ty, co ty? Jen pána stavěls a utrácel peníze otcem těžce vydělané. A teď by ses chtěl se mnou dělit? Máš vzdělání, to je tvůj podíl. A najdi si postavení, zaměstnání. Či se chceš věčně doma povalovat?“

„Ty mlč,“ okřikl ho Josef. „Mně nepoučuj o svou budoucnost se postarám sám, k tobě pro radu nepůjdu!“

„Nu, já myslím, že Antonín má přece jen trochu pravdu,“ prohodil Líček. „Vaše vzdělání, mladý pane, představuje slušný kapitál. A co se týče toho spolubydlení, myslím, že byste byl příliš mladý výměnkář. Přece nebudete stále doma. Vždyť je to směšné.“ „Co je směšné? Naposled jsem i já u vás směšný. Neptal jsem se vás na vaše mínění, svoje rady si nechte. Strčím vás i s vaším rozumem do kapsy.“

„Víte, mladý pane, to raděj nedělejte. Je pravda, já jsem prostý člověk a vy studovaný právník, ale mohlo by se stát, že by lidé tvrdili, že máte více rozumu v kapse nežli v hlavě,“ odpověděl mu Líček jízlivě. „Vy mlčte,“ rozpálil se Josef, „vy mně nesaháte ani po kotníky se svým rozumem.“

„Josefe, chovej se slušně,“ okřikl ho otec. „To jsi inteligent, vzdělanec? Chováš se jako pastucha!“ „Pro boha lidi, co děláte, nehádejte se. Ty, Josefe, mírni se.  Já ti ublížit nedám. Víš, že jsem byla vždycky při tobě. Táto, buď rozumný, i ty Antoníne, vždyť je to tvůj bratr. Přece by jste ho nechtěli tak odstrčit.“  „Maminko!“ Antonín na ni pohlédl vyčítavě. „Ty, matko do toho nemluv. Já vím, jak jde o tvého Josífka, hned roztahuješ ochranná křídla. Nemazli se s ním stále. Kdybys ho nebyla kojila, mohl být taky trochu dále. Kde jsou jeho spolužáci, kolegové? Každý z nich sedí již v teplém místečku, jen on stále nic!“ „Tatínku, to mně nevyčítejte, však já se již o svou budoucnost postarám. Ale zde od svého neustoupím, já znám svá práva.  Na tom budu trvat, a nepovolím, i kdyby měla celá svatba jít k čertu!“

Antonín vyskočil popuzen se zaťatými pěstmi a otec zvolal hrozivě: „Mlč ty nevděčný kluku!“ Matka jednou rukou odstrkovala Antonína a druhou konejšila Josefa. Soused Líček se však zvedl uraženě a pravil uštěpačně: „Vidím již jasně, že já zde nemám co pohledávat. Další jednání by bylo zbytečné. Poznal jsem líc i rub všeho. Sem svou dceru nedám. Mám ji příliš rád, než abych ji poslal do takového, mírně řečeno, pekla. Však nic dobrého by ji zde nečekalo.“

„Jen běžte, běžte,“ volal za ním Josef, „ beztoho že jste chtěl svou dceru obohatit z cizího.“ „Pane doktore, to je trochu silné slovo, nikdy jsem nabažil po cizím a tím méně bych chtěl něco od vás. Tím slovem jste hodil poslední a největší překážku mezi nás. S Bohem!“ S těmi slovy odešel.

Po jeho odchodu zůstali všichni chvíli zaraženi, ale pak to propuklo. Antonín až po chvíli si jasně uvědomil, co se stalo. Námluvy byly zkaženy a tímto okamžikem snad ztrácel Johanku navždy. Lítost a vztek mu vháněl slzy do očí.

Zaťal pěsti a vrhl se proti Josefovi. „Ty strůjce všeho zla a ničitel mého štěstí. Nejsi hoden, aby tě země nosila. Kliď se odtud, kliď, nebo tě – „A popadl jej a škrtil nevěda ani co dělá. Josef se vzpouzel, ale nemohl se ubránit Antonínovým tvrdým rukám, kterým dodával sílu vztek a zoufalství. Josef už modral.

„Okamžitě přestaňte kluci,“ volal otec přísně. „Zbláznili jste se?“ Matka se vrhla mezi ně a tahala je, plačíc, od sebe. „Antoníne, pusť ho, prosím tě, pusť, vždyť ho uškrtíš,“ volala. Společným úsilím se jim podařilo je od sebe odtrhnout. Josef lapal po vzduchu, a Antonín stál bled, s planoucímu zraky. Potom vzlykl a zhroutil se. „Konec, konec je mého štěstí.“ A stiskl hlavu v dlaních. Matka hladila a konejšila Josefa a litovala ho. „Ubožáku, vždyť oni by tě tady ubili. Ale nic si z toho nedělej, já tě nedám.“

Otec chodil rozčileně po světnici a hleděl na syny hněvivým zrakem. „Pěkně se chováte, jen co je pravda, jako pastuchové! Styďte se. Antonín po chvíli zvedl hlavu a pohlédl tvrdě na Josefa. „Já se ožení, a své štěstí si uhájím, v tom mně nezabráníš s celým tvým právnickým rozumem, ale tebe ode dneška neznám. Nemám bratra a rozumíš!“

„Rozumím, vždyť je dobře. Nestojím o tvou bratrskou lásku, nechej si ji. Poznal jsem ji teď na svém hrdle!“  „Zasloužils ještě něco horšího!“ „Hoši, naposledy vám říkám, mlčte už a konec hádky. Myslím Antoníne, že se to zase urovná, a ty Josefe, ani slova již.“

------------------------------

Líček přišel domů zachmuřen a nazloben. Urážka „pana doktora“ ho pálila a nedala mu pokoje. „Prý se chci obohatit z cizího, já,“ bručel si pro sebe zlostně. „Takový nedouk, věčný študent, mne takhle urážet. Ale počkej chlapíku, tohle ti nezapomenu.“

Žena ho přivítala s úsměvem, ale poznala hned, že není ve své kůži. Mrky mu visely na čele a v očích mu blýskalo.

„Nu, jak pořídils? Zdá se mi, žes přišel trochu brzy. Co dělá Čermáčka?“ už mlčel a pohlížel úkosem na Juhanku. Bylo mu jí líto, když viděl její ustrašené oči, v nichž byla předtucha něčeho zlého. Byla jako laň, kterou vehnali do léčky.

„Tak mluv starý. Proč nic nepovídáš?“ „Ale,“ odtušil nevrle, „ani se mně nechce o tom mluvit. Zkrátka, je už asi po svatbě.“ „Tatínku!, vykřikla Juhana a dala se do pláče. Plakala usedavě, křečovitě, aniž vyslechla další. Líček se zarazil, takový výbuch přece neočekával. „No, neplač, vždyť – „ Nevěděl co by jí honem řekl. Ale když si vzpomněl na urážku „pana  doktora, vybuchl:  „Je to tak jak jsem již řekl. Starý je správný člověk, ale „doktor,“ to je ten pravý a matka drží s ním. Jaké urážky mně tam házel do očí a o všem chtěl sám rozhodovat. Hlupákem mne div nenazval, a že se chci obohatit z cizího, já! Hanba vzpomínat. Odešel jsem a co se tam dělo potom Bůh ví. Tam bude peklo a do toho bys chtěla jít, Juhano? Bylo by tě škoda i těch tvých mladých let. Já vím, že je ti těžko, mně taky není dobře, ale co dělat?“

Matka pozorovala plačící dceru úzkostlivě a vzdychala: „Bože, Bože, to je trápení, co tu dělat? A nedá se to už napravit?“ „Sotva. Na dnešek, na ty urážky nezapomenu.“ „Ale co Juhana, vždyť se utrápí?“

Líček usedl těžce ke stolu a podepřel si čelo. „Juhanko, neplač. Nu, nemělo to být. Všecko přejde, i žalost. Časem zapomeneš a potom – „ „Tatínku, nezapomenu, nemohu zapomenout. Vždyť já – Nemohu!“ Otec zvedl po třech slovech hlavu: „Nemůžeš, proč? Snad jsi se -? Poslyš Juhano, snad jsi nepošlapala svou čest? Kdyby to pravda bylo, tak bych tě vyhnal a proklel, tu hanbu bych nepřežil. Mluv!,“ obořil se na ni tvrdě.

„Ale tatínku, co si to o mně myslíte, že bych mohla. Pro Boha, to ne, Bůh mi svědek.“ hořela ve tváři. „Opravdu ne?,“ hleděl na ni pátravě. „Díky Bohu, že mne aspoň té hanby ušetřil. Jsi hodná, Juhanko a myslím, že budeš i nadále hodná a poslušná. Poplač si, nic jiného se už nedá dělat. Slzy očišťují,“ pravil smutně.

A Juhana plakala, plakala usedavě, vždyť to její vytoužené a vysněné štěstí leželo v troskách. Život už neměl pro ni půvabu, a svět byl zahalen černým závojem.

Rodiče seděli mlčky a sklesle u stolu, matka slzící a vzdychající a otec kolísající mezi láskou k milé dceři, a zlobou tam k němu. Ta urážka ho pálila stále.

Ale snad je to tak lépe, uvažoval. Vždyť by tam neměla na růžích, to poznal. Ten „doktor“ bude hořký kořínek, a je to nezmar. Matka zlá tchýně. A mladý bude slaboch a podlehne vlivu matčině. Pak by tam měla nevěsta opravdu peklo. Raděj ať si dítě popláče nyní, než aby plakala později celý život.

Líček byl moudrý člověk a znalec lidí a zřídka kdy se mýlil.

Co je to však platno, když tam dcerka trpí a pláče jako raněná srna a utěšit se nedá. Co jsou jí platny všecky rozumové důvody, když srdce bolí, bolí. Ztratila svého hocha a náhrady není.

--------------------------------------

U Čermáků bylo po tom nemilém výstupu ticho, ale ticho násilné, vynucené. Pod povrchem to ještě vřelo a bouřilo. Josef se odstěhoval do výměnické světničky a tam býval sám se svými myšlenkami. Nemluvil s nikým, vyjma s matkou několik slov.

Snad se i trochu styděl za svůj výbuch a nepěkná slova, kterých tehdy použil. Otec si s ním s ním promluvil mezi čtyřma očima přísně a důrazně.

„Říkám ti naposledy: „Budeš mlčet s do ničeho se již nemíchej. Jinak se za tebou zavřou dveře tohoto domu a bude konec mezi námi. Děkuj Bohu, že tě zde trpíme, a živíme, ano živíme. Jsi nevděčný. Chceš-li, jdi do výměnické světničky, a bude pokoj.“ A byl pokoj, ale násilný, vynucený.

Tonda byl celý nesvůj, nic jej netěšilo a práce mu padala z rukou. Jeho myšlenky bloudily stále jedním směrem, tam k Chaloupkám a za Juhankou. Upustit od ní, zapomenout? Ne, to nemohl. Byl již tak blízko svého cíle a tak najednou se vše zřítilo.

Ale nevzdával se vší naděje. Musí se to napravit, a Juhanka bude jeho, jinak - . Co bude, když ji nedostane? Nevěděl, ale cítil, že by se stalo něco zlého, neštěstí.

„Co myslíte, tatínku, napraví se to, je možný ještě smír,?“ tázal se otce.

„Milý hochu, to nezáleží na mně. Já jsem nic nezkazil. Na Líčkovi, na tom záleží. Josef ho těžce urazil a Líček je tvrdohlavý. S ním bude těžká práce. Musíš jednat sám. Děvče je slušné, dobře vychované a byl bych sám rád, kdyby se ti dostala. Líbí se ti tak mnoho?“  „Jen líbí? To je slabé slovo. Vždyť víte, že bych bez ní nemohl žít:“

„Nu tak, sakra, proč se ptáš mne? Já se s ní ženit nebudu. Dobývej jí, vybojuj si ji. Jsi přece chlap, tak jednej chlapisky. Tím pouhým vzdycháním si ji nezískáš. Já být na tvém místě, a děvče se mně líbilo, tu bych se o ně rval s celým světem. Tak!“

S Juhankou se sešel Antonín v neděli po službách božích. Byla pobledlá a smutná, přepadlá. Bylo vidět, že se trápí a souží. Ty oči její hleděly tak smutně, beznadějně.

Tondu bodlo u srdce, když ji spatřil. Bože, jak byla pěkná a ve svém smutku, ještě pěknější a žádoucnější. Ne, tu nemohl, nechtěl ztratit.

„Toníku!“ „Juhanko!“ Vydechli oba současně a tiskli si ruce. Juhance vytryskly slzy a dusila násilím vzlyky, které se jí draly z hrdla. Toník by ji tak rád stiskl a osušil ty její slzy, kdyby nebylo vůkol tolik zevlounů.

„Neplač, Juhanko.“ hlesl tiše. „Pojď, zde není místo pro nás.“ Vzal ji za ruku a odváděl.

„Co tatínek říkal,?“ tázal se po chvíli, když se uklidnila.

„Ach, tatínek zlobí se velmi a myslím, že už je mezi námi konec. Vždyť ho znáš. Pro nás dva už není vykoupení.“

„Ne, Juhanko, to není ještě konec a nesmí být konec. Či myslíš, že od tebe upustím, a že bych mohl zapomenout? Ne, nikdy. Jsi má a musíš být má, i kdybych měl za tebou kraj světa jít. Ale ty mně musíš pomoci a být při mně. Já přijdu k vám a budu prosit, ale ty promluv sama napřed s tatínkem. Doufám, že nebude tak zatvrzelý, aby pošlapal štěstí svého dítěte pro uraženou pýchu.“

„Kdyby to bylo jenom ono, ale jsou zde ještě jiné věci. Ale budu ho prosit, na kolenou prosit, snad se obměkčí. Myslím, že budeme mít oba těžký úkol, ale buď Toníku dělivý. Doufejme, vždyť nic jiného nám nezbývá, než naděje.“

„Ano, naděje a víra, ale to nejhlavnější, láska. Říká se, že láska hory přenáší, a ta naše musí přenášet hory překážek. Tak holčičko, jen odvahu a hlavu vzhůru,“ pravil něžně a tiskl jí jemně ruku.

Zahleděl se do jejích čistých, ale zármutkem potemnělých očí a zřel v nich oddanost a důvěru, velkou důvěru v sebe.

--------------------------------------------

Matka Líčková se právě otáčela kolem plotny, když Juhana přišla domů z velké. Byla veselejší i trochu červánků se jí vracelo do líček. Matka si toho hned všimla a zadívala se na ni pátravě. Dnes byla Juhana jiná než po celý ten poslední čas.

„Stalo se něco Juhanko?“, tázala se.

„Byla jsem s Toníkem, maminko a on - ,“ zarazila se, pohlédnouc na matku.

Ta kývala nespokojeně hlavou. „Neměla bys s ním mluvit, víš, že si to tatínek nepřeje. Chce, abyste si odvykli a zapomněli na sebe!“ Matka byla navyklá podřizovat se ve všem mužově vůli. Často s ním nesouhlasila, a mnohdy si i tajně poplakala, zvláště v mladších letech, ale nikdy mu nekladla odporu. Teď už resignovala a jeho vůle jí byla zákonem. Viděla, že je spravedlivý a jedná vždy s rozvahou. Dcery jí bylo líto sice, ale nedovedla jí pomoci.

„Maminko, Toník se trápí tak jako já. Nechce ode mne upustit. Chce přijít a tatínka odprosit. Kdybyste vy, maminko se za nás přimluvila, snad by se tatínek obměkčil. Maminko, maminečko, prosím vás o to.“

Matka se smutně usmála. „To půjde těžko, dítě a bojím se toho, aby se ještě více nezatvrdil.“ „Ne, ne, uvidíte, že nebude tak zlý.“ „No, nevím, nevím,“ odvětila matka starostlivě a šla po své práci. Spěchala, aby byla včas hotová, a muž aby byl spokojen,

                               Juhana se rychle odstrojila a šla poklidit a podojit krávy. Práce jí šla rychle od ruky, poháněla jí naděje ve šťastný výsledek matčiny přímluvy. Byla veselejší a nakonec sii zanotovala kratičkou píseň!

Matka byla překvapena, když ji slyšela. Juhanka zpívá, zase po delší době. S tím děvčetem se něco děje. Musí promluvit s mužem, děj se, co děj.

Odpoledne odešla Juhanka na nešpory a matka s mužem osaměla. Vzala si nějaké šití a usedla ke stolu. Líček se probíral ve starém kalendáři, prohlížel nějaké záznamy a broukal si spokojeně. Byl v dobré míře.

Žena jej potajmu pozorovala, a pak se ozvala: „Poslyš muži, co říkáš naší Juhaně?“

„Hm,“, broukl nedbale, „proč?“

„To děvče se trápí a bojím se o ni.“

„I nic jí nebude, ta má zdravý kořínek.“

„Myslíš? Já tomu nevěřím. Dosud ještě stále doufá, ale kdyby toho nebylo, kdo ví!“

„Ach, nebude to tak zlé. Že pláče? Tak si popláče, tím se jí uleví a časem zapomene.“ Líček vstal, přešel světnici, a postavil se zamyšleně k oknu.

„Poslouchej, stará, vy si patrně myslíte, že jsem zatvrzelý a postavil jsem si hlavu pro urážku nafoukaného hlupce. Na tu jsem už dávno zapomněl. Ale jsou zde jiné, důležitější věci. Poznal jsem toho rub i líc. Juhana tam nebude nešťastná, to mi věř. Říkám ti upřímně, že ani ženich se mi mnoho nelíbí. Je nestálý a vrtkavý. Je pravda, že teď hoří jako vích slámy, ale kdo příliš rychle hoří, brzy dohoří a pak přijde vystřízlivění. Tak je to ženo drahá. Já rozumím lidem a vyznám se v nich. To pravím jen tobě, před dcerou bych to neřekl, abych jí nebral docela víru v jejího miláčka.“

„Myslím, že se na to díváš příliš černě. „A vy zase růžově. Zdání klame, nevěřte tomu, Jsem střízlivý a vidím jasně do předu, to je vše.“

Po těch slovech bylo ticho.  Matka šila a muž přecházel zamyšleně po světnici a na čele mu seděly starostlivé vrásky. Přece jen mu ženina připomínka nedala pokoje. A což kdyby se mýlil a dítěti ublížil? Ne to nechtěl, měl ji příliš rád, vždyť byla to jeho nejmilejší a zase nerad by jí viděl nešťastnou.

Žena ho pozorovala a tušila co se v něm děje. Viděla, že kolísá. Teď, kdyby přišla dcera a otce poprosila, jistě by povolil. Ticho přerušila dcera Juhana, vracejíce se z nešporů- Otec se ji postranně prohlížel. Byla veselejší a růžovější než obvykle. Pozdravila a políbila otci ruku.

„Hm, takto nevyhlíží utrápená nevěsta,“ pravil na oko přísně.

 Juhanka se zarazila a pohlédla tázavě na matku: Ta pokývala významně k otci. Juhana porozuměla. Vzala otce za ruce a pohlídla naň prosebně. „Tatínku, prosím vás, zapomeňte a odpuste.“ „Nu, co pak ti mám odpustit?“ „Mně ne, ale Toníkovi. Viďte, že smí k vám přijít?“ Vzala jej kol krku a líbala na obě tváře, plačíc. „Tatoušku můj, viďte, že dovolíte, aby přišel!“ Líček byl docela překonán. Takového útoku neočekával. Zatrolená holka, ta ho doběhla. Kde jen se to v ní vzalo! Nikdy si k němu takových něžností nedovolila.

Usmál se rozpačitě: „No, no, jen pomalu. Ale umíš to, jen co je pravda. Kde ses to naučila?“ Juhana plačíc, líbala mu ruce a opět a opět. „No, tak už dost, dceruško. Když jinak nedáš, měj si toho svého Toníčka. Ať tedy přijde. Ale to ti říkám, napřed a dobře si to pamatuj. Bude-li ti tam někdy zle, budeš-li nešťastná, pak nikdy nechoď si požalovat, nebo náhrady ani úcty nedostaneš. Rozuměla jsi? Dobře si to pamatuj!“

Hleděl jí vážně a přísně do očí. Juhana se zarazila, ale pak se usmála vesele: „Oh, nadarmo to pravíte, nic takového nebude. Já Toníkovi věřím.“

„Ty mu věříš, jen kdybych já mu tak mohl věřit.“ Líček svou dceru nepoznával. Jak se změnila, zrovna zářila radostí a štěstím.

Jak ta trocha radosti změní celou lidskou fysiognomii! Dítě! Dítě!

----------------------------------

Den svatby se přiblížil, snoubencům pomalu, ostatním najmě rodičům až moc brzy. Bylo co připravovat a chystat ještě. Ale připravili se a důkladně, to je pravda. Když prohlížel Líček zásoby připravené v komoře a ve spíži, kýval spokojeně hlavou. Dobré to bylo, tím by uctil půl vsi.

Ale což, vždyť to dělá pro svou nejmladší a nejmilejší dceru a musí taky ukázat, co dovede, on, Líček, třeba z Chaloupek.

Nevěsta byla trochu pobledlá. Ale to patří k věci, nevěsta má být bledá, a musí plakat, říkávají tetičky.

Starší vdaná sestra jí přišla ustrojit. Prohlížela všecko kriticky, a byla spokojena. „Ale máš ty pěkných šatů, to já jsem tak nebyla šťastná. Ale nezávidím ti. Bylas vždycky hodná a mám tě ráda.“ „Pohleďte, maminko, jak jí to všecko sluší, i ten věneček.“

„Nu však má naň právo, zasloužila si ho. Myslím, že jsem svou dceru dobře vychovala. Není jako mnohá jiná, která jde k oltáři pod věncem, a už jí nepatří.“ „Tak, Juhanko, tak ještě tuhle ty pentle a ukaž tu kordulku. Tak už je to v pořádku. Opravdu, tak pěknou nevěstu jsem již dávno neviděla. Jsi však trochu pobledlá. Nu, ale to nevadí, tak ti to ještě lépe sluší.“

„To se ví, že to nevadí,“ pravil její muž s úsměvem. Však ona se v manželství brzy zaoblí. Děvče jako lusk a po lusku jako hrachovina!“ „Franto, jak to mluvíš! Ty nestydo. Bože, ten můj člověk si nevidí do úst ani ve svátek. Mám já s ním kříž,“ hněvala se jeho žena Terka. „Ale co by to bylo, abych si nesměl zažertovat při svatbě,“ bránil se, zapaluje si cigaretu. „Žertuj, ale slušně. A stále jen zapaluješ. Kolikátá je to už dnes?“

„Snad mně to nezávidíš? Vždyť je svatba.“ „I přej mu toho Terezko, když je moje svatba,“ pravila nevěsta s úsměvem. „Jen si popřejte, švagře.“ „Tož to je moudrá řeč, ty budeš dobrou ženou,“ pochvaloval si Franta Vojtík.

Mezi tím se sešli ostatní hosté z nevěstiny přízně, najmě družičky. „Teď už jsme všichni a mohli by už přijít,“ pravilo se. „Však se mně zdá, že už přicházejí. Slyším hudbu.“ A opravdu se již blížil průvod s ženichem a hudbou v čela.

„Už jdou,“ volaly ženské, vyhlížející zvědavě na ulici. Pak uskočily na dvorek a zavřely vrátka. Průvod se zastavil, muzikanti zahráli tuš a pak nastalo vyjednávání. Starší družba zabušil na vrata a domáhal se vstupu. Děvčata za vraty odpírala a tak se škádlili ve vtipném dialogu. Mezitím volal družba na muzikanty: „Vesele muziko,“ a hudba zahrála hlučnou fanfáru, což se několikrát opakovalo. Když bylo žertovné vyjednávání skončeno, otevřela se vrata a průvod se vhrnul na dvorek, hudby hrála a chlapci vesele výskali a křepčili kozáčka.

Ve světnici se zatím připravovalo „odpuštění,“ a loučení. Rodičové seděli na čestném místě pod svatými obrázky u nohou jim byl prostřen bílý šat a na něm klečel ženich s nevěstou. Ženich byl zardělý rozčilením a pobledlá nevěsta slzela vzlykajíc.

Starší družba dal povel muzikantům a ti spustili loučení. „Má drahá matičko, děkuji vám - za vaše chování, ruce líbám – že jste mne vychovali – a z ruky na ruku překládali!“ A teď přišel, odpros nevěstin. Nevěsta byla tak dojatá, že se rozplakala usedavě, a nebyla mocna slova. Vyrážela násilím slova. Vyrážela násilím mezi vzlyky: „Maminko a tatínku – jestli jsem vám někdy ublížila – tak mně to – prosím vás – odpusťte – a požehnejte nám!“

Líček byl dojat až k slzám, ztratil nadobro svůj bodrý humor. Udělal jí křížek na čele a pravil pohnutě: „Dítě, buď hodná jako bývalas, a Pán Bůh to požehná.“

Ženichovi stiskl ruku a pravil: „Buď na ni hodný a važ si jí. Však se pro tebe mnoho naplakala.“

Po té požehnala snoubencům matka, ti políbili rodičům ruce a obřad byl ukončen. Muzikanti zahráli veselý pochod, průvod se seřadil a šlo se do kostela.

Tam stál již zástup zevlounů na „čumendě,“ hlavně žen a dětí. Kdepak ženské, aby si daly ujít takovou příležitost. Ty zde musely být, i kdyby se vařit nemělo.

Nevěstu, tu musely vidět, a všecko proklepat. „Ale je to pěkná nevěsta, a jak jí to sluší!“ „No, však jim to dalo práce, než to dali dohromady,“ pravila jiná uštěpačně. „Tož to je pravda, ale už jsou svoji.“ „Jsou, ale kdo ví, jak se tam bude mít, stará Čermáčka je metr, tu já dobře znám!“ „No, jak Pán Bůh dá!“ Po oddavkách šli svatebčané do hospody „faldy provětrat,“ a pak byl slavnostní oběd u nevěsty.

---------------------------------------

Všichni se veselili na svatbě, jen jeden tam scházel, Josef Čermáků, ženichův bratr. Po té nemilé aféře se ještě nesmířili. Ženich naň nemluvil a vůbec ho ignoroval. Josef se mu vyhýbal a šel mu raděj z cesty. Pamatoval si dobře jeho slova: „Nemám bratra!“ Já se ožením, ale ty mně mé štěstí nezkazíš!“ Snad by se svatby ani nezůčastnil i kdyby ho ženich požádal. Cítil se uražen a poškrábané hrdlo nedalo zapomenout.

V den svatby se časně z rána vytratil z domu, aniž ho kdo pozoroval. Šel zadem na Dražky, kde chodil delší dobu zamyšlen. Pak šel podél mlýna a okolo humen zadem ke Sobkům.

Bylo právě uprostřed senoseče, a louky na Huštěnovsku byly plny kupišťal. Ranní sekáči se oháněli kosou, poráželi orosená stébla trav a kladli je do dlouhých řad. Hospodyňky a děvčata pospíchaly za nimi v ruce hrábě a v ruce hrábě a uzlíky se svačinou. Bylo pěkné ráno a slibovalo pěkný den.

Josef Čermák minul řadu topolů při potoce, přešel lávku a zahnul do Sobkovic humna. Pantáta Sobků si připravoval vůz do žebřin a děvčata právě dokončovala ranní úklid.

„Dej Pán Bůh dobrého rána,“ pozdravil vesele. „Všichni v pilné práci, jak vidím. Nepotřebovali byste dělníka nebo čeledína? Vím o jednom, a nastoupil by třeba hned, jen za stravu“ „Což o to, třeba i dva. Práce je teď habaděj.“ „Nu, tak sláva, zde se vám hlásí zrovna jeden.“ „I nežertujte, vy jste měl být již v parádě.“

„Eh, jaké žerty, už se svatba musí obejít beze mne.“ Hleděli naň překvapeně. „Nu, to byste tomu pěkně dal, ženichův bratr. Copak se stalo?“ „Inu, už se stalo a je tomu tak. Nač povídat, bez toho, že o tom vrabci cvrlikají. To víte, že nezvaný host není vzácný a nebudu tam dotírat. Ať si svatbují beze mne.“

„Však oni si vás najdou, uvidíte.“ „Nenajdou, a kdyby, nadarmo. Však nechejme marný řečí, půjčte mi hrábě a jdeme. „Pepo, myslíš to vážně,“ tázala se Fana. „Až příliš vážně. Pojď, holčičko, pojď. Kam to půjdeme?“ „Na Koutech máme konopišťata. Ale já to stále nemohu pochopit. Ty, přece bratr ženichův, a utekl jsi vpravdě před svatbou?“ „I nediv se tomu, není proč. Pojď, půjdeme napřed.“ Fana ho následovala sice, ale vrtěla nad ním stále hlavou.

„Divíš se tomu?“ tázal se jí s úsměvem. „Jsem opravdu překvapena.“ „A přece je to tak prosté. Kdybys věděla, co se stalo u nás při námluvách, ani by ses nedivila. Potom, co mi Antonín řekl, nemohu jinak jednat! Nemá prý bratra, a nezná mne. To je přece jasné. To je tak jako konec mezi námi.“ „Bože můj, tak ono je to takové. A není ti toho líto, Pepo? Vždyť to je, ani si to nemohu dobře představit.“ „Líto?, čeho líto? Nejsem přece dítě, abych plakal pro hračku, které se mi nedostalo. Tohle to je taky taková hračka, rozbitá hračka.“  „Ubožáčku,“ litovala ho Fana.

„Nelituj, není proč. Možná že bude litovat někdo jiný, ale já to nebudu.“

Šli dále mlčky, Josef byl zamyšlen a Fana ho následovala, skrytě pozorujíc. Na Koutech bylo krásně. Byl to takový velký cíp louky, vpravdě ovocný sad, vroubený ze tří stran řekou a za ní vysokým lesem. Byl to rozkošný „Kout,“ jako za světem. Neviděl jsi kol sebe nic, než stromy a nahoře modré nebe. Pro zamilované to byl opravdu ideální koutek světa. Josef tiskl Faně ruku.

Den byl opravdu pěkný, slunce hřálo a seno krásně schlo. Pantáta Sobek přijel s žebřiňákem a pak nakládali fůru. Josef se tužil s vidlemi jako by to měl „akord,“ pantáta ložil a Fana pohrabávala za nimi.

Když strýček odjel, usedli mladí lidé na břeh řeky, pozorovali vodu a naslouchali šumění lesa. „Krásný den,“ povzdechla si Fana tiše. „Tak bych zde chtěla být s tebou stále. Ani nevíš, jak je mně při tobě dobře.“ „Vždyť mně taky, holčičko. A kdo ví, možná že je nám zde líp než tam těm na té svatbě.“  „Co asi teď dělají?“ „Co by dělali, jako obyčejně. Teď již je po oddavkách a tak se teď „trdlují“ v hospodě. Děkuji, pěkný požitek při takovém horku.“ „Nu, a potom bude oběd u Líčků. Tam bych taky nemohl jít, neboť se s Líčkem nesneseme. Je to takový mudrák, nemohu ho vystát.“

„Tak sis to se všemi rozbil,“ litovala ho. „Ať, dovedu být sám, jen když mám tebe, tebe, ty moje nejmilejší.“ Tiskl ji k sobě a líbal něžně. „Tys moje zlato. Řekni, co nám shází, nejsme tak šťastni spolu?“ Zmlkli a pozorovali řeku. Po vodě se táhla vlnitá čára způsobená nějakým vodním dravcem. „Pepo, co je to tam,“ tázala se fana zvědavě. „To je vydra. Pozoruj dobře, jak slídí, je celá pod vodou, jen čenich má při samé hladině. Je to vodní dravec, velký nepřítel ryb.“

Pozorovali ji, až zmizela v zátočině. Pak se ozvala na blízku rána a voda prudce zavířila. „Dostala to, myslivec patrně na ni čekal. Vidíš, pes jde po ni.“ Pes se právě vrhl do vody a plaval pro úlovek. „Zase jeden zmařený život,“ litovala Fana. „Vydra je nebezpečný dravec, a natropí mnoho škody, nelituj jí. Ale konečně každý žije podle svého. Myslím, že největším dravcem a bestií je právě člověk. Vždyť ta zvířata loví a žijí právě jen pro tu svou potřebu, ale člověk, ten nikdy nemá dosti. Chtěl by stále více a jde za tím cílem bezohledně ku předu i přes mrtvoly svých bratří. Tak je to.“

Zvířata jsou mnohem četnější, vezme-li se to z jejich stanoviska. Člověk je rozumová bytost, ale toho rozumu a důmyslu užívá většinou ku zkáze svých bližních.“ „Myslím, že přeháníš trochu.“ „Nikoli, nepřeháním. Vezmi si jen ty nešťastné války!“ „A což ty lidumilné ústavy a červený kříž a křesťanská charita a jak se to vše jmenuje?“ „Ach, to je jen taková ubohá náplast. Směšné. Uštvat člověka, ubít ho a pak mu dejte pomazánku. Odstraňte příčiny, nebude následků!“ „My zde mudrujem jako dva filosofi.“ „Pravdu díš, co po tom. A hle, strýček už jsou zde zase. Ten si pospíšili.“ „Opravdu, myslím, že už bude brzy poledne.“

Druhou fůru naložili velmi brzy. „Ty, Pepo se činíš, jak by si chtěl toho oběda moc dobře zasloužit,“ smála se mu f

Fana. „Šetři se trochu.“ „Pročpak? To je zdravé a já mám rád senoseč.“ „Nepůjdete domů?,“ ptal se strýček Sobek. „Já nepůjdu, je zde krásně, tak krásně a co doma? Tam mne nic netáhne.“ „Abych nezapomněl, už tam byla vaše matka dvakrát pro vás. Plakala tam, že jste tak tajně utekl. Měl byste se přece vrátit.“

„Jen maminka? To je málo. Ale nešel bych, i kdyby přišel i ženich s nevěstou. Darmo. Však oni to odbudou i beze mne.“ „A tož já tatínku, zůstanu zde, sním, mohu,“ prosila Fana. Je tu krásně a mně se zde tak líbí.“ „No, nevím, ale matka bude hubovat. Nu, tak si tu buďte a hlídejte,“ smál se. „Ale dejte pozor na hastrmana a polednice. Zde se potlouká všelijaká sebranka.“ „Hastrmana se nebojím, jen když to nebude hastrmanka,“ pravil Josef a hleděl škádlivě na Fanu. „Mně se zdá, že jedna je již tady. Máš takové divné, zelené světlo v očích. Odkud to asi?“ „I mlč ty jeden. Myslíš, že ty ne?,“ buchla ho do zad pěstí.

Popadl ji do náruče a povalil do kopniště. Tak spolu zápasili a škádlili se až do únavy. Pak si lehli klidně a pozorovali oblohu a plynoucí beránky. Slunce hřálo, až seno praskalo a vzduch se tetelil.

Vzal ji za ruku a přitáhl k sobě na hruď, která se vzdouvala pravidelně při každém vdechnutí. „Pepo, tvoje srdce bije tak divně, buch, buch, buch. Proč asi?“ „To bije pro tebe, vždycky pro tebe,“ odpovídal tiše. „Pro mne, já vím,“ šeptala Fana, tisknouc se k němu. „A víš, že Juhaně i tak trochu závidím?“ „Proč bys jí záviděla? Snad ne Antonína?“ „Ale jdi ty, jak to mluvíš,“ hněvala se. „Víš to proto, že je nevěstou. Mně se tak líbí nevěsty!“ „Hm, tož to mně taky, komu by se nevěsty nelíbily,“ pravil potutelně. „nevěsty jsou vždycky žádoucí!“ Když se však od něj chtěla pohněvaně odtáhnout, konejšil ji: „Ne tak, ne tak, zůstaň zde, vždyť já jen žertuji!“ „Víš, holčičko, neměla bys jí závidět, spíše jí politovat.“

„Litovat? Proč? Vždyť má Antonína, má svoje štěstí?“  „Právě proto. Dnes je šťastnou nevěstou, ale za čtvrť roku bude možná plakat.“ „Proč by plakala, pro koho?“ „Pro mne ne, já jí nepoložím stéblo přes cestu, ale pro toho svého Antonína, právě pro něj!“ „Jak by to bylo možné, když se mají tak rádi?“ „inu, je to tak, a bude to tak. Juhana je příliš citlivá, až přecitlivělá, a to není dobře. Tonda, ten je jiný. Já vím, teď hoří a je prudký, vášnivý, tak až jsem to poznal na svém hrdle. Vzplanul tak prudce, že se mu až divím. Já to znám dobře, byl vždycky chladný, vypočítavý materialista, a byl zahryznut do té hroudy s terou se mazlil, to byla jeho milenka. Kdo rychle hoří, taky brzy dohoří, a vychladne brzy, a to bude náš Tonda. A pak se vrátí zase k té hroudě, která mu bude vším. A žena, čím mu bude žena? Jen takovým vedlejším příslušenstvím, ovšem nutným příslušenstvím, ale opomíjeným a přehlíženým. Juhanin cit je jiný, plane pod povrchem, je čistý, silný a stálý, ten nevychladne. A kdo ho bude živit? Tonda nebude mít té síly, a tak bude Juhana trpět, mnoho trpět.“

„Ale Pepo, co to zde říkáš, vždyť je to strašné, a ty to povídáš tak klidně, lhostejně!“ „A co mohu k tomu činit? Zde se nedá nic dělat. Každý je svého štěstí strůjcem, a osud se musí naplnit. Ale to není ještě všecko, je zde maminka. Byla vždycky starostlivá a pečlivá hospodyně, starala se o domácnost a byla duší všeho. Tak tomu byla uvyklá od svého mládí. A teď by měla pustit vládu z rukou? To půjde těžce. Bude zase chtít být velitelkou v domácnosti, a čím tam bude Juhana? Jen takovou lepší služkou. Vidím to všecko jasně před sebou a Juhany je mně opravdu líto. Divím se Líčkovi, že to nepochopil tak jako já. Nemám ho rád, my dva se nesneseme, ale rozumný a prozíravý je. „ „Ach, jaký jsi to neblahý prorok, neštěstí předpovídáš.“

„Prorok nejsem, ale mám otevřené oči a jasně usuzuji. Hle, říkali, že jsem tvrdý, necitelný a Tonda mně vyčetl, že jsem zmařil jeho štěstí, ale on si ho zničí sám, jenže to nepochopí. Nuže, kdo je špatný? Budoucnost ukáže!“ Umlkli oba a hleděli k modré obloze. Vzduch se tetelil horkem a v očích, unavených žárem se chvěly tisíce zlatých bodů a jisker. Fana uvažovala o Pepových slovech a bylo jí tak teskno, nesmírně teskno. Pozorovala nebeské beránky pasoucí se na modrých nivách oblohy, které se šinuly zvolna k západu, a za nimi kráčel nebeský pastýř se svým věrným hlídačem.

Vedle se ozval tichý, ale dlouhý vzdech. Ohlédla se překvapeně, Pepa usnul a teď oddechuje, tak klidně. Pozorovala ho, jeho vlnité vlasy, svěží tvář a rozhalená košile obnažovala jemně ochmýřenou hruď, odvrátila stydlivě zrak a zase se k němu vracela. Bože, jaký je statný a hezký a jak jej má ráda.  Na hrdle pod bradou má takový hezký důlek, který ji přímo nutil, aby jej políbila. Neodolala, musela políbit. Ohlížela se zahanbeně, ale políbila jej znovu.

Jak je zde ticho, a jsou zde sami. Ani lístek se nepohne, ani vánek nezaševelí, ticho, že až zvoní. Otřásla se trochu a maličko jí zamrazilo. Vzpomněla si na vyprávění tetičky Šnajdarky. Ano, zde prý to bylo, ta divoká žena, nebo co to vlastně mělo být. Nechtěla zde být sama, ale má zde ochránce. Pěkný ochránce, usmála se, ten si zde pohodlně spí a ona aby jej hlídala. Pozorovala jej s úsměvem a hladila mu bujné vlasy. Ať si spí, jen když je tu s ní. Už nezáviděla Juhaně, jen ať si má svého Antonína, ona zase má svého Pepu, ten je přece pěknější a hodnější, a má ji rád. Co chce ještě více?

Josef Čermák se vrátil domů až pozdě večer. Byl docela klidný, ba hvízdal si rozpustilou píseň. Šel vedle hostince, kde hlučela a jásala svatební muzika. Ale šel dále, ani se neohlédl. Doma jej uvítala matka s výčitkami. „Kdes byl prosím tě celý den? Pěkně jsi nám to provedl. Co jsem se pro tebe nachodila, hledala tě a tebe nebylo.“ „Ale to bylo úplně zbytečné, maminko. Proč jste mne hledala a právě vy? Však já bych se neztratil.“ „neztratil! Ale jaká hanba! Bratr se žení a ty utečeš! Každý se ptal: kde pak je Josef a já nevím co odpovědět.“ 

„A co Tonda, taky mně hledal? Ne, tak vidíte. Jemu jsem zde nescházel. Tak to bylo docela v pořádku. A netrapte se nad tím již.“ „Ale při večeři přece budeš, že?“  „Nebudu. Když jsem nebyl celý den, nebudu ani při večeři, byl by to směšné. A s Líčkem bych se nesnesl.“

„Bože, chlapče, ty se mne natrápíš. Co mám s tebou dělat?, „ vzdychala. Po chvíli mu přinesla bohatou večeři. „Tak aspoň pojez zde teď, abys přece okusil něčeho se svatby.“ Josef nebyl hladov, ale večeři neodmítl, aby ji nezarmoutil.

Pak ulehl oblečen, ale usnout nemohl. Přemýšlel o mnohých věcech, ale spánek se nedostavoval. Myslil své nejisté budoucnosti, o tom, co bude dále, když bude bratr ženat. Po jedenácté hodině se přihrnuli svatební hosté a bylo po klidu. Naslouchal leže hluku a šramotu, smíchu a vtipům a veselým popěvkům. Usedali za stoly a byli v bujné náladě. Myslil na to, jak by se veselil s nimi, kdyby nebylo toto všeho, co se nemuselo být. Žerty a vtipy vedle jen zvonily a píseň stihala píseň. „Pojď nevěsto za stoly – družičky tě volají – (starší družbo jdi hned pro ni) – ať ide za stoly!“

„Ne tak, ne tak, tak to není: Spadla nám tutěnka z hřady – polámala se všady – polámala všecka – už je z ní polívečka!“

Smích hlučel, pak se trochu utišil a děvčata spustila tu starodávnou svatební, tu jako modlitbu před jídlem. „Na babickém poli všeho hojně – mají tam děvčata v každém domě – měl jsem tam jednu – chodil jsem za ňů – čtyři neděle. Po čtyři neděle, ve dne v noci – jako ta rybička v tom potoci,“ zvučela píseň dále. Ach! „ nechoď ty k nám švarný šohajíčku – zbraňujů nám otec aj s matičků,“ a aj tptom: „ Pán Bůh statek má – a on nám ho dá!“

Bylo mu smutno aniž věděl proč. Jinak se to slyší a chápe, je-li člověk jen divákem než když je účastníkem. A ti vedle zpívali dále veselé i smutné, jak byly na řadě. Bylo mu těžko. Proč nešel, proč? „Ech, naposledy se rozpláču jako stará bába,“ zlobil se na sebe. „Hrome, jsem muž či co?“ Tak to šlo dále a při každém chodu šla nová píseń

„Pozor, teď zazpíváme ženichovi a nevěstě tu jejich,“ zavolal jadrný hlas. Hluk se utišil a po několika tlumených slovech zazněla nová píseň: „Když tě něco zarmoutí – neskládej ruce v klín -  tu potěší tě o pouti – svatý Antonín! Ta dívka, jejíž srdce nemá – co chce mít, ať jde se k němu u studánky pomodlit! Ty můj svatý Antoníčku – když tě pěkně poprosím, viď můj svatý Antoníčku – že si hocha vyprosím? Vždyť já to vím – že dobré srdce máš a že se za milence přimlouváš. Viď, můj svatý Antoníčku, ty každému štěstí dáš!“

„Výborně, výborně!“, ozval se potlesk. „Ale co to, nevěsta pláče, proč? Taky si svého Antonína vyprosila?“

To už bylo pro Josefa trochu mnoho. Vzal si teplou pokrývku a vyplížil se tiše ven. „Hrome, co je to se mnou, blázním? Kolikrát jsem tu píseň slyšel a nikdy mne nedojala, až teď. To je už trochu silné.“ A venku se uklidnil. Odešel za humna a ulehl na travnaté mezi. Bylo teplo, noc vlažná, může docela dobře přespat i venku.

„Ubohá nevěsto,“ myslil si, „však to tvoje štěstí není na beton ani svatý Antonín ti nepomůže. Nikdo ti nepomůže,“ Zahleděl se k obloze a zamyslil se. Po levé straně přisupal vlak a zmizel i se svým lomozem v dálce. Vpředu se temnil vrbový hájek na Dražkách u potůčku, odkud zaznívalo tlumené šumění mlynářského jezu a odněkud na blízku se ozývala skřípavá cvrččí melodije.

Co je člověk a co je život? Přemítal dumavě. Život je prý sen, jiný pravil, že život je boj a taky život je klam. Každý si upraví odpověď podle svého, tak jak ji cítí.A co je člověk? A lidský život je okamžik, nepatrný zlomek vteřiny, na té naší matičce zemi. Země je součástí sluneční soustavy, slunce nepatrná hvězdička soustavy mléčné dráhy a toto součástkou vesmíru a vesmír nepatrná bublina éteru v nekonečném prostoru a tak do nekonečna. Kde je mu konec?

Čtvrtá dimense, rádio, televize, fotografie molekul, rozbíjení atomů a co ještě? Lidský duch je neobsáhlý a člověk tak maličký, titěrný se svými starostmi a malichernými zájmy. Proč žít? Tam nahoře ty nezměrné, neobsáhlé světy, chladné, lhostejné a zde dole? Juhana, Juhana!

Vyskočil vztekle. U čerta, co mám stále s tou Juhanou? Zbláznil jsem se, napil jsem se laskavce nebo překročil mámivý kořen? To je k zbláznění, jak mne taková hloupá píseň přivede z rovnováhy. Rozběhl se po mezi, až se zadýchal. Pak si zapálil cigaretu a dýmal vztekle, až se mu ulevilo a uklidnil se. „Jsem blázen, patrně nervy. Ale nikdy jsem je nepocítil, až dnes. Pozor brachu!“

Pak ulehl s cigaretou v ústech a usnul. Ráno jej probudil velký chlad a rosa. Slunce již vycházelo a vysílalo ohnivé šípy po obloze. K obzoru se choulila mlha a z komínů se kouřilo. Vracel se pomalu domů. Všude bylo ticho, jen matka již šukala po domě.

„Kdes byl, chlapče po celou noc? Měla jsem starostí srdce jako jahlu.“ „I vy se o mne maminko, příliš staráte. Vždyť jsem už dost velký mamlas,“ usmíval se. „Toho už nechejte. Budete se mít o koho starat, když zde máte dceru. A co mladí?“ „I ti spí na komoře. Sama jsem si jen trochu zdřímla. Někdo musí být vzhůru.“ „Nechte je tedy spát, bylo toho na ně včera trochu mnoho. Ať si odpočinou!“ „No, ať si si. Ale co ty, kdes byl?“ „Já jsem spal támhle za humny na mezi!“ „Bože chlapče, ty jsi podivín. A nebylo ti tam zima?“ „Ale kdež. Spal jsem jako kníže.“

„Nevěř, nevěř, slib klamává,

ptáček ve větvích pěje

skála v stráň se rozpadává,

 s vírou roste naděje!

(nár. píseň)

Nevěř, nevěř, slib klamává!", ptáček z lípy zapěje. Skála též se rozpadává, vírou roste naděje. Skála též se rozpadává, vírou roste naděje. Však hlavičkou děvče kroutí, ptáčka smíchem odbývá „Můj milý mě nezarmoutí, tvoje píseň je lživá, „Můj milý mě nezarmoutí, tvoje píseň je lživá". Ptáček přece pravdu zpíval,

Když Juhana vykonala svůj úkol venku na dvoře ve stáji, vešla do světnice. Neměla právě nic pilnějšího na práci, i otevřela prádelník a vyjmouc své potřeby, jala se něco šít. Stará matka Čermáčka šukala u kamen, utírala nádobí a připravovala se ku vaření obědu. Starý stál u okna, a dýmal, hledě lhostejně na silnici před okny. Bylo ticho, nikdo nemluvil, jen hodiny tikaly. Nebylo o čem hovořit. Totiž bylo by, vždyť Juhana toho měla tolik na srdci. Ale s kým se o to měla sdílet?

Staří Čermáci, ti by jí nerozuměli a jim by se s ničím nesvěřila. Neměla k nim důvěry, byla plachá a ostýchala se jich. Byla zde již více než čtvrť roku, ale cítila se zde stále poněkud cizí, nezdomácněla tu.

Ostatně, sama sobě dobře nerozuměla, ale cítila jistou nespokojenost a zklamání.

Jen pomalu přicházela k tomu poznání. Představovala si to svoje příští trochu jinak, neměla vlastně ani jasného obrazu přes sebou, ale viděla, že je to jiné než jak to cítila.

Všední život, nudný, bez výletu a svěžesti. Její Antonín! Nerozuměla mu dobře. A rozuměl on jí? Změnil se za ten krátký čas, ne sice najednou, ale přece, krok za krokem a dnes byl jiný, docela jiný. Už nebyl tak něžný a pln pozornosti k ní. Zhrubl a zdrsněl a projevovala se na něm jeho hrubší podstata. Býval takový vždycky? Nevěděla, pro ni býval ideálem, snad si jej ve své představivosti vytvořila lepším, než byl.

Dosud jí neublížil, ale mnohdy nechal proskakovat nepříjemným narážkám. Byl příliš zaujat pro hospodářství, jej držela a poutala práce a práce a pro jiné věci pozbýval zájmu. Práce, starosti, to byl on. Kam se podělo jeho dřívější vřelé zanícení, jeho teplý a zářivý cit? Nechápala. Ona se ve svém nitru neměnila, hýčkala svoje city, touhy, naděje, ale jen uvnitř sama pro sebe. To byl její duševní život a svět. S tím se tajila, bála se pohrdlivého výsměchu. Když jí její muž přestával rozumět, komu se měla svěřit? Snad své matce, ale proč ji zarmucovat? A proto zůstávala tichá, v sebe uzavřená, že se zdála mnohdy chladná, netečná.

Ale její oči, ty mluvily, v těch se mnoho tajilo, ale kdo jim rozuměl?  Hle, dva lidé, sobě blízcí a tak se sobě pomalu odcizovali.

„Juhano, nechej již toho šití a běž poklízet. Víš, co vás čeká odpoledne. Musíš se včas připravit.“ „Hned, maminko, jen co tuhle dokončím, jsem hotová.“  „Antonín za chvíli přijde, aby nehuboval.“  Juhana složila šití a vyšla ven. „Je tam dlouho Tonda,“ prohodil starý. „Ale není divu, bylo to tam mordoviště, takové hroudy a tolik pýru.“ „Měl by mu někdo pomoci.“ „Inu měl, ale když nic neříkal!“ Antonín přišel v poledně, mrzut a nazloben. „To tam byla práce pro vraha a ne pro hospodáře,“ bručel. „Proč jsi mě nepřišla pomoci,“ obrátil se mrzutě na Juhanu. „Neříkals, že mám přijít. To víš, že bych přišla.“ „Hm, neříkal, taky se můžeš něco dovtípit sama. Na mne je toho trochu mnoho a vy si sedíte pohodlně doma.“

Juhana již neodpověděla, ale jeho poznámka ji zabolela. „A teď rychle oběd, ať jedeme. Máme do večera co dělat.“  „No, no, nač ten chvat, vždyť zítra je taky den,“ namítl starý. „I čeká nás ještě práce. Nač odkládat. Je všecko připraveno, dobytek nakrmen,?“ obrátil se na Juhanu. „Všecko je v pořádku, nestarej se.“ „Pomůžete nám tatínku?“  „Půjdu později za vámi, ale napřed si musím schrupnout, to víš „za císařa,“ usmál se starý. Odpoledne zapřáhli mladé kravky a jeli dokončit poslední podzimní setí.

Byl již konec září, ale den byl stále pěkný, teplý. Možná že už jich mnoho nebude. Antonín myslil na čekající ještě polní práci a Juhana pozorovala přírodu. Měla stále smysl pro krásu okolí, tu krásu tichou a nevtíravou, které si mnohý nevšimne a jde okolo lhostejně. Pozorovala rudé šípky na mezi, tmavomodré trnky, vlákna babího léta, rudě zlatovou ozdobu stromů a křovin a nade vším jasné, bledě modré nebe a zlaté zářící slunce.

„Je krásný den, viď Antoníne. Radost být venku. I podzim je pěkný a má své krásy. Mám ho tak ráda.“ „To je pravda, dobře se při něm pracuje. Ale někdy bývá protivný, škaredý a je po radosti. A co je po kráse, té se člověk nenají. Hlavní věc, udělat všecko včas. No, máme to, chvála Bohu v pořádku, počasí nám přálo.“

Juhana již mlčela. Antonínův tón řeči se jí nelíbil, byl takový chladný lhostejný.  Antonín pozoroval spřežení kriticky. „Ta podsední kráva nějak kulhá, co se jí stalo? Však podkůvky má v pořádku. Jistě ji někdo uhodil do nohy, má ji oteklou. Lidi, dejte přece pozor, buďte opatrní. Nevím, čí to byla zase práce,“ huboval, hledě na Juhanu nevlídně. „Nevím, nepamatuji se, že by se jí něco stalo, a nikdo jí neuhodil,“ namítala Juhana. „Nevíš, snad nechceš vědět, nejsi nic opatrná,“ bručel a švihal zuřivě bičem.

Juhanu zabolelo jeho nespravedlivé obviňování. S ničím není spokojen a stále vidí na ní chyby. Byla ráda, když dojeli na pole a mohla se dát do práce. Antonín přeorával a Juhana tloukla hroudy a vybírala pýřavku. Později za nimi přišel i starý a poháněl Antonínovi spřežení. potom i starý a Antonín vláčel. Při práci mnoho nemluvili. Juhana zakopala ouvrať a pak nažala na břehu u potůčku trochu trávy. Byla to už hubená tráva, povadlá, ale pro kozu bude dobrá. Do večera byli s prací hotovi.

„Nu, vida, jak se nám to pěkně dělalo. Je to dobře, když si všichni navzájem pomáhají. Jen svorně a s láskou a všecko se daří,“ hovořil starý. Antonín k tomu mlčel, byl myšlenkami už zase jinde, u jiné „roboty,“ jak tomu říkal. Ale Juhana mu ochotně přisvědčovala. Jí se líbila jeho rozvážná řeč, mnoho toho nenamluvil, ale každé slovo mělo svou váhu. S ním by si rozuměla lépe.

Doma se setkali na dvoře s Josefem. Ten měl již svoje místo v městě, ale přicházel vždy v sobotu odpoledne domů. Pozdravil se tal letmo a Josef odešel do výměnické světničky, ostatní šli po své večerní práci. Joes se mladým, pokud to šlo, vyhýbal. Jeho poměr k Antonínovi byl chladný. Málo kdy spolu promluvili, jen tak co by bylo nutno. Nesmířili se nikdy úplně.

Juhana se ho ostýchala, ba trochu se ho i bála. Nikdy na ni přímo nepromluvil, nikdy ji neoslovil. Na pozdrav odpověděl sice zdvořile a nic více, Juhaně se zdál Josef pyšný, panovitý, zdálo se jí, že ji úmyslně přehlíží a považuje ji za vetřelkyni. A on zatím se jí vyhýbal proto, že se obával důvěrnějšího sblížení. Často vzpomínal na tu svatební píseň a na onu noc tehdy na mezi. Tehdy si řekl: Pozor, nervy, ale bylo to více než nervy.

Nechtěl na ni myslit, ale myslil na ni více než mu bylo milo. Tehdy to byl soucit, ale pak už to bylo více než soucit. A proto ještě jednou: Pozor! Čím méně s nimi mluvil, tím víc je tajně pozoroval. Byl jako pozorovací stanice a pozoroval „barometr“ jejich poměru.

A ten barometr to viděl jasně, klesal pomalu nenápadně a byl u značky proměnlivo, a jak daleko je potom k bouřlivému počasí?  Předpovídal tedy dobře, nemýlil se a tušil, že k něčemu přijde.

Juhana již nebyla tak veselou jako dříve, měla smutné stíny v očích a snad je nedaleko doba slz. O tom často uvažoval, ale zaháněl ty myšlenky od sebe, a mrzel se na ně. Co je mu potom. Večer seděl sám ve své světničce. Staří bývali celý den spolu s mladými, a o Josefa se nestarali, uvykli již jeho podivínství.

Po večeři si vzala Juhana zase nějaké šití, stará matka klímala u kamen a mužští hovořili o nějakých lhostejných věcech.Juhana mlčela, stále mlčela, o čem měla hovořit a s kým? Jejich hovor ji nezajímal, byl tak fádní, nudný. A proto se oddávala svým myšlenkám a snila, snila. Její myšlenkový svět byl tak krásný, tam byla hrdinkou, princeznou, ale skutečnost byla tak až zoufale šedivá.

Byli zde dva lidé, mlčící, tak sobě cizí a vzdálení, oddávali se sami sobě, každý se svým závazkem a přece sobě duševně blízcí, aniž o tom věděli.

--------------------------------------

„Půjdeš dnes někam?,“ tázala se Juhana Antonína v neděli odpoledne. „Proč se ptáš?“ „Šla bych se podívat k našim.“ „Nu, tak jdi. Já půjdu trochu mezi naši chasu. Musím se dovědět, co je nového. S tebou nepůjdu, otec váš doma nebude a poslouchat ženské tlachání se mně nechce,“ smál se, zapaluje si sváteční doutník. „Jdi sama, jen nezapomeň na „Navrátila!“

Doma v Chaloupkách zastihla svou sestru Terezku. Přivítali se srdečně. „To je dost, že se taky jednou necháš vidět doma. Už jsem tě neviděla ani nepamatuji. Nu, povídej, jak se máš. Ale nevyhlížíš právě dobře, jsi nějaká přepadlá a smutná. Co je ti, nejsi šťastná? Nebo snad,“ usmála se, „čekáš něco?“  Juhana zakývala záporně hlavou. „Na to zatím ještě není naděje,“ pravila s trpkým úsměvem a zahleděla se nepřítomně oknem. „Vždyť je tak lépe. Já už mám, podívej se třetí a nevím kolikrát kde mně hlavatou od starostí. Aspoň užiješ ještě světa, vyspíš se a jsi jako svobodná. Ale musíš chodit více ven, rozveselit se, nebýt stále doma jako ve vězení. Vidím, že ti to tam neslouží.“

Juhana pokrčila rameny. „Nechodím téměř nikam. Antonín bývá doma, a když nejde on, nejdu ani já. Říká, že nemá rád to zbytečné courání.“ „To je divný pavouk, já bych mu dala. To můj je jiný, ve všem mne poslechne. Jen jedno mne trápí, to jeho kouření. Vždyť on vykouří někdy i čtyřicet cigaret za den. Není to strašné? Kolikrát se s ním vadím, prosím ho, nic platno, neposlechne!“

„To je ta nešťastná náruživost, od toho se těžko odvyká,“ pravila matka. „Vždyť ho to usuší, a co peněz to stojí! Všecko je u nás jako zauzené,“ žalovala Terka. „Můj Antonín kouří leda v neděli a ve svátek.“ „Tak to je aspoň správný muž!“ „I já bych mu ráda odpustila sebe více kouření, jen kdyby -,“ zarazila se.

Zadívali se na ni překvapeně. „Co dyby? Co je mezi vámi?“  „I nic,“ zapírala Juhana, „jsem hloupá.“ A odváděla hovor jinam. Jen matka se na ni pátravě zadívala. Tušila cosi. Juhana však zapírala, nepřiznala se. „Ne maminko, prostě je mně tam trochu smutno, nezvykla jsem si ještě.“ „To je proto, že nikam nechodíš. Přijdi někdy ke mně, tam se rozveselíš. Ti mí haranti natropí hluku, až hlava brní. Jsi bláhová, podívej se, já si odejdu, kdy chci a chalupa se proto nezboří.“

„A co děti, kdo je s nimi, přece je nenecháš samy?“ „To se ví, že ne. A nač bych měla muže? A´t taky užije té dobroty, však je jejich táta. Víte, ten můj Franta je přece jen dobrý člověk, vyhubuju mu a on se směje a všecku práci udělá! Z míry dobrý člověk, jako dobrá hodina.“

Juhana jí téměř záviděla. Ta hubatá Tereza a jaké štěstí, dobrého muže dostala, děti má zdravé, dobře se má. A co ona? Není osud spravedlivý.

Byly to takové dvě protivy, tyto dvě sestry. Tereza živá, podoba matčina, měla její tmavé oči a vlasy, ale úplně povahu otcovu, jeho bodrý, drsný humor, ráznost a výbojnost. Kdežto Juhana světlovláska po otci zdědila svou povahu po matce, tichou, něžnou a trpnou. „Tak Juhano, přijdi mezi nás, nezakopávej se tam. Potřebuješ se rozptýlit, rozveselit. A kdyby ten tvůj něco proti tomu broukal, řekni mu, že mu oči vyškrábu!“  Juhana se jen usmála a mlčela. Tereze se to dobře mluví.

-------------------------------------

A „tlakoměr počasí“ u Čermáků stále klesal. Už ukazoval proměnlivo a přeháňky, náchylnost k bouřkám. Juhana byla stále bledší a zamlklejší, jen její oči hluboké a tajemné, ty mluvily. Ale kdo jim rozuměl? Antonín se na ní často osopoval a s ničím nebyl spokojen. Bůh ví jak se tak mohl změnit. Stále zamyšlen, se starostlivými vráskami, jen na práci myslil, aby nic nezmeškal a vše aby bylo včas uděláno. Pro Juhanu neměl vlídného pohledu, jen stále: jdi, udělej to a ono a rychle.

To jí bralo všecku chuť k práci a vše jí padalo z rukou. Čím tam byla? A stará Čermáčka? Ta dělala hospodyni a paní v domě a Juhana se jí taky se žádnou prací nezavděčila. Juhanko, to není dobře, to musíš jinak a tak se to u nás nedělávalo. „Ale maminko, vždy´t náš tatínek byl přísný a přece vždycky byl s mojí prací spokojen i maminka, proč by to teda nebylo dobře?“ „Inu u vás možná, ale u nás ne,“ odpovídala povýšeně stará.

Čím tam byla Juhana? Jen služkou, ba ani s děvečkou by tak nešetrně nezacházeli. Jako by byla nedospělým děvčetem a nic neuměla a všemu se musel teprve učit, ona která byla doma tak pečlivě vyučena všemu a vychovaná. Těžký život, smutný život. A stále mlčela a nikomu nic si neposteskla. Dobře si pamatovala otcova slova: „Až ti bude jednou zle a budeš-li nešťastna, pak si nechoď domů požalovat, neboť nedostaneš útěchy ani náhrady.“

Ta slova ji stále zněla v sluchu. Trpět, jen trpět. Snad to byl trest pro ni od Prozřetelnosti, že tak kdysi o Toníka stála a zakládala víc na té lásce k němu. Jen jeden ji rozuměl a cítil s ní, Josef, Antonínův bratr. Často ji pozoroval skrytě a pátral v její smutné tváři a očích. Byly jako kniha v které on tak jasně četl, ale druzí ji nerozuměli, nechtěli rozumět. Čém mu byla Juhana? Ano čím? Tázal se často když tiskl horké čelo na chladné sklo okna. Nerozuměl sám sobě, bál se rozumět. Proč na ni stále myslí, proč má pro ni hlavu těžkou? Je to jen soucit nebo je to něco více?

Byly mnohé hodiny, kdy tak přemýšlel a nikdy nedomyslil. Či ji má rád? Ne, to není možno. A co jeho závazek tam u Fany? Příliš dlouho naň čekala a věřila mu, ne tu nesměl zradit a opustit. Nikdy by to neudělal, byl by příliš špatný. Juhana mu může být jen sestrou, ničím více. Manželský trojúhelník? Jak špatné. S Juhanou nikdy, vždyť je to světice čistá jako panna na oltáři. Ta milovala jen jednou, a kdyby ji Antonín zradil a jí sebe více ublížil, vždy by mu zůstala věrna.

„Tak vidíš brachu, posmíval se sám sobě,“ tak jsi byl vždycky pyšný, sebevědomý a domýšlivý, příliš jsi sobě lichotil a na své osobě si zakládal, pohrával sis s dívčím srdcem a teď se tady potácíš mezi dvěma poly a nevíš kudy kam. Ztratils svůj klid a jistotu, padáš a bojíš se, osud tě opřádá svými vlákny a vleče tě někam, bůh ví kam, a ty jsi bezmocný. To už nejsi ty, to je kdosi jiný. A východiska není. Je to trest? Snad. Trpíte dva a budete trpět a nikdo vám nepomůže!“

Ty její oči, ty stále viděl před sebou. Co jen se to v nich tajilo? Byly jako dvě propasti a závrať ho jímala, když do nich nahlédl. Kdyby byl Markétkou, zpíval by si taky: „Můj klid je ten tam a srdci je teskno!“ A myšlenky bušily v hlavě a byly takové těžké, neodbytné, darmo se převracel a hlavu tiskl.

---------------------------------------

Byl večer v únoru, jeden z těch večerů kdy cítíme již „vůni májové trávy.“ Zima je již na sklonku, země je sice ještě ztuhlá ale již se v ní rodí pomalu tucha blížícího se jara. Vzduch přesto, že skřípe mrazíkem, je tak měkce mazlivý a voní, voní. Hvězdy tak mělce svítí na šedozelené obloze a není v nich již toho tvrdého, třepotavého lesku jako při tvrdých mrazech lednových, kdy dech mrzne v ústech.

„Je tak krásně, přímo rozkoš být venku. Pojď,“ vyzval Josef Čermák Fanu, „pojď, podíváme se někam. Tak dlouho již jsme nikde spolu nebyli. Vezmi si kožíšek a čapku, abys mi nezmrzla, a půjdeme.“ „I ráda, velmi ráda půjdu s tebou. S tebou bych nezmrzla, ty bys mne nedal. A kam půjdeme?“  „Mu, vezneme to do Dílů, vedle našeho, poté široké mezi k potůčku na Dražky, pak podél náhonu a zástavy ke mlýnu a nazpět. Bude to pěkná okružní cesta.“ „To bude rozkošné, pojďme tedy.“

Cestou mlčeli. Josef byl zamyšlen a Fana to starostlivě pozorovala. Byl jakýsi jiný, změnil se. Už nebyl tak hovorný, nežertoval, pohubl a v očích mu seděl nějaký stesk a kol úst se usadily starostlivé vrásky. Něco v něm se dělo, to pozorovala. „Co je ti Pepo, ty už nejsi jako bývalo!“ „Myslíš? Snad se mýlíš!“ „I nemýlím, pozoruji tě již dávno. Ty přede mnou něco tajíš.“ „I ne,“ odpíral, „co tě napadá!“ Přece se jí nepřizná se svým trápením. „Nu, něco na tom je přece. Víš, hmotné starosti a pak ten máš poměr.“ „Opravdu, či už mne nemáš rád?“ „Ale jdi bláhová, co si myslíš? Je to něco jiného. Znáš moje postavení. Služné je nepatrné a naděje na postup a zlepšení skrovná. Je krise a ta dusí všecky naděje. A tak nám nezbývá zase nic jiného, než čekat.“

Fana zesmutněla. „Čekat, stále čekat. Už mne to čekání unavuje,“ stýskala si. „Proč nám se osud stále staví v cestu? Je nespravedlivý, zlý.“ „Já vím, vždyť mně taky není dobře, ale co zde činit?“ Kdybys věděla, děvčátko, kdybys věděla, myslil si. Faně bylo do pláče. Ta resignace stálého čekání i jí vtiskla své stopy. Ty její unavené taky v obličeji mluvily dosti o zklamané naději. „Tož netrap se tím, vždyť snad bude přece lépe.“ „Snad, ale kdy?“ „No, už se upokoj a raději něco zazpívej.“  „Není mně do zpěvu. Ledaže bych si zapěla tu ruskou píseň: „Nekupuj mně má matičko rudý sarafán, byl by pro mne, má rodičko, darmo uchystán. A tu bych se musela opravdu rozplakat,“ a slzy měla na krajíčku.

„Ale dítě, co pak je to? Upokoj se. Jiným je hůř než tobě,“ a pokývl směrem k své rodné chalupě, vedle níž právě šli.“Hle, ty řekneš, že můj rodný domov a já nemám domova, jsem zde cizí, z milosti trpěný. Tak se mně všichni odcizili a jsem jim lhostejný. A tam je poušť, suchopár.“

„A co Juhana, jak se jí tam líbí?“ „“Ach, ta, darmo vzpomínat. Pamatuješ se, tehdy když jsme spolu to seno sušili, tam na Koutech, víš, co jsem předpovídal? Tys řekla, že sýčkuju, že jsem špatný prorok a volám neštěstí a hle, již je to zde a je to horší, mnohem horší než jsem předpovídal. Juhana pláče, mnoho pláče, jenže to nikdo nevidí, ale já to vím:“ „Tedy přece ubohá. A co její muž, Antonín?“ „Ten? Vždyť pro něj pláče, on je vinen. Tonda je hluchý jako tetřev, nevidí, neslyší. Ovšem, tetřev je hluchý, když toká, ale Tonda je hluchý právě proto, že netoká. Jaký se z něj stal „hryzkůrka,“ mamonář, jen tomu mamonu slouží, stal se jako otrokem a svoje štěstí šlape oběma nohama. Ale kdysi bude litovat, ale tehdy bude již pozdě.“

„Ale jsou zde přece tvoji rodičové, co ti tomu říkají?“ „Tatínek ten se už o nic nestará, tomu je vše lhostejné a maminka je ráda, že může ještě vládnout v kuchyni a poroučet.“ „A vy jste se s Antonínem nesmířili?“  „Jaké smiřování, vždyť on o to nestojí, je hospodářem, pánem domu, to mu stačí. Já se naň nehněvám, dávno jsem zapomněl. Ale jsme si tak lhostejní, cizí a přece jsme se měli jako hoši tak rádi. Myslím, že kdo slouží jen mamonu, nemá nikoho rád.“

Šli dále po mezi k potůčku. Již zdálky jim kynul vstříc sádek vrb na Dražkách. Byl temný, ponurý a bývalo zde pusto i za dne. „nebojíš se,“ tázal se jí. „Víš, že zde není nikdy bezpečno? Dokonce prý zde strašívá „polednice. Baby ji zde viděly!“ „Snad některá z nich byla tou polednicí. Ale je zde opravdu pusto a sama bych zde nechtěla být. Ale s tebou se nebojím. Vždyť ty jsi takový silný,“ lichotila mu.“Nu, já jsem zde, jako doma v létě je to moje oblíbená procházka, právě proto, že je zde tak ticho, prázdno a málo kdo tudy projde. Chceme-li užít samoty, nemusíme chodit daleko a poušť najdeme všude i v lidských srdcích,“

Hájek byl tichý, mrtvý, jen potůček tiše bublal pod převislými kořeny vrb a v dáli šuměl mlynářův splav. „Jaké je zde smutné ticho,“ šeptala Fana. „Ty hlavaté vrby jsou jako stařenky se svými svislými větvemi. Vrba je vůbec smutný strom a při dešti prý pláče, setřásá slzy.“ „Matička moje je bídná stařena, jak nad potokem vrba zlomená, ta vypláče si oči do krve, vždyť jedu od ní dneska poprvé.“  „Víš odkud to je?“ „Jak bych nevěděl. To jsou Vrchlického „Tři jezdci.“

„Ano, ale vojna je přece strašná věc, avšak láska mateřská přes hory i moře trvá.“ „A že i v smrti na ni vzpomíná – tož z těla jeho vyrostla kalina – a na kalinu bílý ptáček slét – a zazpíval, keř jeden list a květ. A zpívá ptáček o noci k svítání – ó, matko, dítě, jaké shledání!“ „Jak ty si všecko pamatuješ!“ „Však je to nejkrásnější báseň a k deklamaci přímo stvořená. Má takový dramatický spád.“ „Ano, ale jsou taky jiné krásné básně Co taková „Maryčka Magdonova.“ a je z hudebněna. Ten refrém: Plakala Maryčka Magdónova, co je ti Maryčko Magdónova, s Bohem buď, Maryčko Magdónova. Vždyť to je krása sama.“  „Ano, ovšem, vždyť já ji znám celou.“ „A což Wolker: Balada o očích topičových? Antoníne, muži můj jediný, proč tak se mi vracíš v tyto hodiny?“ „Zná-lo ji taky Juhana? Mohla by ji přednášet Tondovi.“ „Ale ten má srdce vyschlé a tvrdé jako komisárek. Pro něho tak plemenný býk, uznané osivo, strojená hnojiva, to je jeho poesie.“

„Ubohá Juhana, je opravdu jako na poušti. Vyhnaná Hagar.J eště, že zde není Ismaele.“  „I však on bude a pak zde bude opravdová Hagar. A potom, co potom? Tragedie? Nedej Bože!“ „Ta dívka chudobná, v tom světě nic nemá, když jí srdce pláče, touží jako ptáče, žádný jí nic nedá“ „Ba, žádný jí nic nedá, ani trochu útěchy ani laskavé slovíčko.“

-------------------------------

„Už je posvícení za dveřmi v síni,

jděte pro řezníka ať bije svini,

voda se vaří, z měděnce skáče,

a zítra budeme dělat koláče!“

U Čermáků slavili vepřové hody. Ono se řekne hody, zabijačka. Zabít dvoumetrákové prase, to není, braši, maličkost. To je nějaké práce. Už ty přípravy, co dají shánění. A hlavní věci je, „krmelec.“ „U kmucháčků když neměli krmelec, tož moseli krmňáky prodat.“ „A nekeré prase má moc sádla a jiné zase moc obarovice. Ja, tož néni to vždycky stejné,“ tak mudroval pantáta Líček.

Čermákovi si pozvali na tu slavnost staré rodiče Líčkovy. Líček objednal k tomu velkou láhev kmínky a krabici doutníků, „aby to bylo slavnější.“ Nastrojený s viržinkou v koutku úst vykračoval si jako pudmistr. „Ty starý, ty vypadáš jako potentát,“ smála se mu tetička Líčková. „Co potntát, potentátka hodím ještě přes plot. Já su Líček, Jan Líček z Chaloupek. Tři dcery jsem vydal a ještě mám dost. Neleknu se ani Gabrhela, třeba měl dva grunty,“ pyšnil se Líček.

V takové veselé náladě přišli k Čermákům. Líček se zastavil ve dvěřích a spustil rozpustile: „Pojďme domů, pojďme domů, zabili jsme kanca, tobě rohy a mně nohy a děvčatům srdca! Pozdrav Bůh přátelé. Jak se máte? Dobře, zajisté, dobře. Co se našeho zdraví doteče, zabili jsme prase. Ach, vepřík padl, pozůstalí budou se radovati.“

S tou veselou náladou nakazil ostatní. Hned byli všichni plni hovoru a smích. Líček nikde zábavu nezkazil. Staré Čermáčce rozdával kmínovky a mužským nabízel doutníky.  „Viržinka, to je správné kuřivo, při ní vyhlíží jeden vážně, důstojně. Cigarety, to jsou šidítka pro nemluvňata.“

I Josef Čermák byl přítomen. Ze začátku neměl mnoho chuti, ale pak přece si dal říci. Nemělo smyslu stále se stranit společnosti, rodina se musí přece sblížit a je třeba už jednou navázat nitky smíření. S Líčkem se přivítal zdvořile a dosti vesele. I nabízený doutník přijal ochotně, ačkoli holdoval raději cigaretám.

Rozproudil se čirý hovor a začal, rozumí se od prasete. Jak jinak. Stará Čermáčka se chlubila jak bylo těžké, kolik bylo sádla, jak je tlustá slanina. inu bylo řečí habaděj. Jsou to radosti hospodyní, vždyť dobrá zabijačka je půl živobytí. Líček jí vesele přisvědčoval a pilně jí nabízel kmínovky a stará si ochotně přihýbala. Už jí oči začaly svítit. Všichni byli veselí, jen Juhana se všeobecné zábavy neúčastnila. Byla strašně unavena. není divu, vždyť největší díl práce přešel přes její ruce. Všecko musela obstarat a donést a při tom být všude první.

Jen těch putýnek vody co bylo. Stará si jen seděla v kuchyni a nařizovala jak co, a muži ti si hleděli jen řeznické části „operace.“ Večer už si ruce necítila a sotva stála na nohou. Byla ráda, že si již může sednout a odpočinout. Ani k jídlu neměla chuti. Seděla sklesle, naslouchala hovoru, ale slov nevnímala. Neměla radosti z výsledku vykonané práce, byl jí vše lhostejno. Proč taky? Vždyť ona nebyla hospodyní, byla jen laciná pracovní síla, nic více.

Pozorovala svého muže. Hle jak se změnil. jak je přívětivý, jak vesele a živě hovoří. Proč není vždycky takový, proč není takový k ní?  Či se jen tak přetvařuje? Několikrát se setkala s pátravým pohledem Josefovým. Nerozuměla mu. Jakoby jí chtěl něco říci. V jeho pohledu byl soucit a ještě něco hlubšího, čeho nechápala. Nebyl pyšný, pohrdavý jak se jí zdála dříve, když se ho ostýchala, byl vážný, hloubavý a zračilo se v něm porozumění s utrpením druhého. Změnil ss taky za ten rok. Zhubl trochu, je vážnější a kol úst se mu usadily starostlivé vrásky. Srovnávala ho s Antonínem. Který z nich je lepší?

Josef nebyl v dobré náladě. Naslouchal sice hovoru, tu a tam prohodil slůvko ze zdvořilosti, ale celkem se nudil. Nezajímal ho hovor o selatech o jarním setí a přípravě krmiva. Zastesklo se mu po jeho světničce, knihách a tiché samotě. Pozoroval Juhanu a viděl její nápadnou bledost, unavené tahy a bolestně stažené ústa. Viděl, že je velmi unavena a jen s velkým úsilím se přemáhá, aby vydržela. Její oči hleděly tak nepřítomně a jevily zoufalost, beznaděj a prázdnotu. Byla vyčerpaná tělesně i duševně a její nervy byly bolestně napiaty.  Něco se v ní hroutilo a blížila se krise.

Pojednou se schoulila do sebe, zachvěla se a rozplakala. Snažila se vzlyky zadržet a udusit a v hrdle, ale nedařilo se jí, bylo to silnější než její vůle. Propukla v pláč, tichý, vášnivý a beznadějný, který trhal rameny a otřásal celým tělem.

Všichni se ohlédli překvapeně. „Co je jí, proč pláče?“ „Juhanko, co se ti stalo, proč pláčeš,“ tázala se jí matka ustrašeně. „Já nevím, nic mně není,“ vzlykala. Josef seděl ztrnule a zatínal pěsti. Viděl, že se cosi blíží, ale takového výbuchu neočekával. Její pláč mu drásal nervy, toho neunesl. Stará Čermáčka se smála posměšně: „A vždyť je opilá, nevidíte, že je opilá?“  „Maminko, co to mluvíte,“ okřikl ji Josef. Všichni byli zaraženi, nevěděli co dělat. Juhana plakal křečovitě a svíjela se bolestně.

„Dopřejte jí klidu a neobtěžujte ji. Je příliš unavena a nervy to odnesly. nervový záchvat,“ pravil tiše. „Jděte na čerstvý vzduch, ten vás uklidní a osvěží. Uklidněte se, nepoddávejte se tomu.“  Juhana vyšla vzlykajíc.

„Vy pravíte, že nervy? Na to já mnoho nevěřím. Dnes už se každý vymlouvá na nervy, Já nevím ještě, co jsou to nervy,“ pravil Líček. „Inu, nejsou všichni stejní, jsou různé povahy a konstrukce tělesné. Však ono to nepřichází najednou a jen tak, bez všeho. Toho si člověk pomalu nastřádá a pak se dostaví výbuch,“ pravil Josef významně k Antonínovi. „Hloupost,“ pravil Antonín. „Vím co to je.“  Naklonil se k matce Líčkové a něco jí pošeptal. Ta se usmála chápavě. „Ach tak, to ano. To taková někdy. Ale to přejde a zase bude dobře.“ Po delší době se zase Juhana vrátila. Byla již trochu uklidněna, ale potácela se únavou.

„Je ti již lépe, Juhanko?“ „Ano, ale –„ „Já vím jsi unavena, viď?“ „Nu tak, jdi si lehnout. Na nás nedbej.“  Po chvíli odešel Josef.

Nebylo mu dobře mezi těmi starými i s jejich tlachy. Přecházel rozčileně a darmo hledal uklidnění. Juhanin výbuch jím těžce otřásl, vždyť není tak blízko vidět slzy bytosti milované!“  Milované? Ano, má ji rád jako sestru, láskou čistou, platonickou. V tom není nic zlého. jen kdyby jí to mohl říci, ale ona by nepochopila, považovala by to za něco hříšného, nedovoleného. Ale snad by přece bylo lépe, aby věděla, že je zde někdo, kdo s ní cítí a spolu trpí.

Antonín je divný patron, ten tam klábosí se starými a na ženu si nevzpomene. Mohl by tak jednat, kdyby ji měl rád? Rozuměl, co šeptal matce Líčkové. Ale mýlíš se chlapče, to není jenom ono. A teď bude tím hůře. Vydrží to ona, její nervy? A pak, bude to přece Hagar zapuzená na poušť suchopáru života?

Vzal si nějakou knihu, aby se rozptýlil. Ach, filosofie, jak nudné. Ti mudrci s jejich vysokými s kostnatěnými rozumy, kteří chodí po spletených a zamotaných cestách a chtějí vysvětliti záhady a tajemství nekonečna a věci prosté jim unikají. Shopenhauer, subjektivismus a Nietze, to je ten pravý. „Jdeš-li k ženě, vezmi si bič!“ Krásně řečeno! Jakou ženu tím myslil? Patrně nepoznal nikdy ženy čisté něžné, oddané, jen nevěstky a zločinné negery.

Jak jinak, krásně zní naproti tomu: „Žena, toť trpět.“ Což je žena jen k utrpení stvořená?  „Zde by měly kvést růže,“ ano a zatím zde roste trní a bodláčí. Jak je ten život někdy těžký, spletitý a východiska není. Trp kozáče, budeš atamanem!

--------------------------------------

„A přišlo jaro, záře, kvítí, vše chtělo zase k slunci ven!“  Byl teplý den dubnový. Bylo krásně venku. Slunce mile hřálo a usmívalo se na svět jako panenka. Stromy už nalévaly pupence a osení již řádkovalo a pěkně se zelenalo a teplý vítr poháněl po něm měkké vlny.

Na mezích se žloutly trsy pampelišek a podbělů a vrby na Dražkách už nesly první stopy zeleně. Na pažitě za humny se batolila první housátka, uštipovala drobnou travičku a stará husa syčíc, sápala se na každého, kdo šel vedle. Opravdu, den jako korálek a kdo mohl, rád opouštěl dusnou izby a šel užít ven slunečné lázně.

Josef Čermák se vracel domů zadem po mezi od potůčku. Cítil spokojenost a klid jako již dávno ne. Krásný den působil jako hojivý balzám. Za humny na vedlejším poli Sobkovic  spatřil dvě postavy živě se bavící. I kýho šlaka, kdo pak to tam je? Zastavil se zvědavě. Poznal Andulu Sobkovu, Faninu sestru a Antonína. Anča se smála jako hrdlička a Tonda jí něco veselého povídal a bylo vidět, že se dobře baví.

Josef se zachmuřil. Vida ho, Tondu, jak se umí bavit a smát s jinými a dokonce i svobodné se mu líbí. Takové ono to tedy je. A ta hloupá Anča, proč si ho nehleděla za svobodna a proč mu nadbíhá teď? Baví se spolu, že to ani není slušné jako na záletech. Měl sto chutí jít za nimi a zábavu jim přetrhnout. Pozoroval je chvíli upřeně, ale ti nedbali, žertovali a smáli se dále. Odplivl si pohoršeně a odcházel.

Tonda je hlupák, patřilo by mu napráskat. Ten se baví s takovou ochechulí a doma ženy si nevšímá. Je to klacek jeden. Na dvorku se setkal s Juhanou, šla s košíkem natrhat za humny trochu mladých kopřiv housatům. Pohlédla naň s měkkým úsměvem. Už se ho nebála ani neostýchala. Poznala jeho dobrou povahu a snad i tušila jeho náklonnost. „Vraťte se,“ pravil ji vážně. „Proč?,“ tázala se překvapeně. Nevěděl honem, co by jí řekl. Bál se, aby neuviděla ty dva tam spolu. „Myslí, že je tam něco co by vás nepotěšilo.“ „Žertujete, nevím, co by tam mohlo být tak zlého,“ usmála se a odcházela.

Chtěl jí zadržet, ale nechal toho, vždyť neměl k tomu práva. Stane se co se musí stát. Hleděl za ní zachmuřeně. Šla bystře, otevřela branku a zarazila se. Zírala vytřeštěnýma očima na sousedovo pole. Stála dlouho nehybně a jen se dívala. Její tvář jevila překvapení, údiv a pak bolest. oči jí potemněly a tvář pobledla. Pak se odvrátila a odcházela pomalu, těžce, jakoby nesla na bedrech těžké břemeno. Její tvář byla nehybná, mlčela, neplakala, ale uvnitř to bouřilo. Nevšimla si Josefa, který ji soucitně pozoroval, šla vedle něj tupě, netečně.

Odložila košík a vešla do kuchyně. Mlčela, stále mlčela, ale v srdci cítila prázdno a v hlavě tupou bolest. Antoníne, Antoníne!

„Zatracené dílo,“ zahřešil Josef.  „Ten by opravdu zasloužil, aby mu někdo napráskal.“ Bože, což musí stále jen jeden trpět, ještě bylo málo toho utrpení?

Juhana usedla v kuchyni do koutku a hlavu stiskla v dlaních. „Co je ti,“ tázala se jí Čermáčka, „jsi taková bledá!“ „Nic, jen ta hlava mne tak bolí,“ hlesla Juhana. „Hlava, co tak najednou? Vždyť před chvílí nic nebylo!“  „Nevím,“ zašeptala mrtvým hlasem.

-----------------------------------------

Večer připravoval Antonín ve stáji krmivo a hvízdal si při tom vesele. Byl v dobré míře.Juhana ho pozorovala a bylo jí hořce v duši. Hle, on si hvízdá a já se trápím. Je spokojen, proč? Věděla, tušila proč. Hlava ji stále ještě bolela a v očích měla slzný závoj. Nesla telatům pití, a jak měla oči zamyšlené, neviděla dobře na cestu, klopýtla o práh a pití jí vypadlo z rukou. Zarazila se a ohlédla plaše po Antonínovi. „Co to děláš,“ rozkřikl se na ni, „nemůžeš dát pozor? Jsi ty ale nemehlo nešikovné!“ „Odpusť, Antoníne, já tak nerada, ale neviděla jsem dobře, klopýtla jsem.“ „Prosím tě, kde máš oči? Chodíš jako mátoha. Taková škoda.“ „Nehněvej se, já donesu jiné“ „Nech toho, donesu si sám. A ustup,“ rozkřikl se hrubě, odstrčil ji stranou, až upadla.

Juhana se hlasitě rozplakala. Dnes na ni poprve položil hrubě ruku. Bylo jí toho nesmírně líto. Proč jen je takový a právě dnes, když tam venku s Andulou-! „nebreč, prosím tě. Pláčem to nespravíš. Chodíš utrápená jako svatá Jenoféfa. Mám já to ženu! Odejdi raději, ať se nemusím zlobit.“ „Antoníne, ros neměl dělat, tos neměl dělat,“ vyhrkla. „No, bodejť, měl jsem tě snad pohladit? Vyplížila se tiše ven. Kam jenom, kam se měla uchýlit se svým žalem?

Na dvorek vyšel Josef, nechtělo se mu být stále v dusné světničce. Uvažoval právě, kam by se měl dát, když uslyšel odněkud tiché kvílení a pláč. Co to? Zarazil se. Otevřel vrátka za humna a hleděl pátravě, odkud to přichází. Bylo mu divné, kdo by to mohl být. Vyšel do volného pole a tam uzřel temnou postavu, schoulenou u zdi. „Kdo je to?“ Tázal se a přistoupil blíže. Postava neodpovídala, ale poznal při svitu hvězd Juhanu.

„Pro Boha, co zde děláte?“ Neodpovídala, ale dýchala těžce a celá se chvěla. „Stalo se něco? Řekněte, prosím vás.“ „I nic,“ zašeptala, tlumíc pláč.

„Něco přece. Pro nic se lidé v noci netoulají. Vraťte se domů, je chladno, nastydnete.“ „Já nemohu, prosím vás, nechte mne, nemohu.“ Josef chvíli mlčel zachmuřeně. „Já vím a rozumím. Zase Antonín, viďte. Ten člověk nemá citu a zasloužil by. Je to hlupák. Viděl jsem ho odpoledne a varoval jsem vás. To jste neměla vidět.“ „Vždyť já ne proto a nehněvám se na ně,“ „Vy jste příliš dobrá. Či vás ještě k tomu týral? Zvolal prudce a hrozivě. „Ne, to ne, co si myslíte,? Ulekla se. „Ach, já vím, zapíráte ho. Jste dobračka a on si toho neváží. Ten člověk necí jaký poklad má a šlape po něm oběma nohama. Jiný by si vás jinak vážil, na rukou by vás nosil a on! Není vás hoden.“

„Josefe, jak to mluvíte? To se pro vás nesluší.“ „Mluvím, jak cítím. Ano Juhano, ale nebojte se. Mám vás rád, miluji vás jako sestru, cítím a vážím si vás. To není nic zlého, nebojte se mne. A nemohu vidět, když ten tam vás trápí a uráží vás, bolí mne to a trpím s vámi.“

Juhana se znovu rozplakala. „Neplačte, musel jsem vát to říci. Teď aspoň víte, že je zde někdo, kdo s vámi cítí a čerpejte z toho posilu. Já nevím, co bych učinil, abych vám pomohl. Ale nemohu, nemohu.“

„Děkuji vám, jste dobrý, poznala jsem to již dříve. Zprvu jsem se vás ostýchala a bála, ale teď cítím jinak. Proč není Antonín tak jako vy?“ „Bohužel, Antonín bloudí, ale přijde jednou k poznání, ale pak již bude snad pozdě. Teď jen na vás záleží, vzmužte se, buďte statečnější, nepoddávejte se tomu tolik. Vždyť se zničíte, nemoc si uženete, vaše nervy nevydrží. Proč nejdete k rodičům?“  „Nemohu, bojím se.“  „Ale proč, což by se vás neujali?“  „Bojím se tatínka. Protože on to kdysi předvídal a varoval mne, ale já mu nevěřila. A teď nesmím přijít se žalobou, nepřijal by mne.“

„Ach, tak on taky? Takové je to tedy! Nu, hlavu vzhůru, nebude ještě tak zle. Půjdu pro Antonína, musí přijít sám a odprosit, i kdybych ho měl za krk přitáhnout. Čekejte.“ Stiskl jí ruku a spěšně odešel.

„Kde je Antonín,? Tázal se matky, když vešel do kuchyně. „Nevím, popravuje ještě venku. Avšak teď právě přichází.“ Josef naň hleděl zachmuřeně. „Kde je Juhana, tvoje žena? Tázal se tvrdě. „Nevím, někde venku. A proč se ptáš?“ „Tak ty nevíš, ale měl bys vědět. Jsi pěkný manžel.“ „Co je ti po ní, proč se o ni tolik zajímáš?“ Vybuchl Antonín prudce. „Jsi špatný člověk Antoníne a zasloužil bys,“ pravil Josef tiše, ale se zlověstným přízvukem. „Ty nevíš kde je, ale já vím. Co jsi z ní učinil? Tak daleko jsi to přivedl, že ti utekla a teď tam bloudí po poli a neví kam se skrýt. Takovou ženu a tak ji týrat. Vždyť ty ani nevíš, co máš, člověče zaslepený a poznáš, ale až bude pozdě.“

„Proč se o ni tolik zajímáš a béreš ji v ochranu? Co máte spolu? Tázal se Antonín podezřívavě. „Nic spolu nemáme, ale ujímám se ji jako trpícího člověka, kterému se ubližuje. Mne nepodezřívej, ty! Viděl jsem tě odpoledne tam na sousedovic poli a viděla tě i ona. Víš ty, jak jí bylo? Nechápeš, viď. A ještě jsi ji týral. To je trochu mnoho a v jejím nynějším stavu! I vy, maminko byste mohla být vlídnější, vždyť je to druhá dcera. Trochu víc lásky a pochopení. Juhana je citlivá. I na to berte ohled.“

„Jsi příliš starostlivý,“ bručel Antonín. „Bohužel musím, když ty nejsi A teď jdi pro ni a přiveď ji. Či mám jít já? Ale pravím ti upřímně, půjdu-li já, už se ti nikdy nevrátí. Jednej podle toho.“ Po těch slovech odešel.

Antonín se zarazil, slova Josefova se ho jen silně dotkla, než si chtěl přiznat. Viděl a pochopil, že Juhaně přece jen příliš ublížil. Vždyť jí nechtěl ublížit, ale jeho nešťastná prchlivost. Vyšel ven, aby ji vyhledal. Kde jenom je? Pátral po dvorku, vyšel za humna, ale nikde ji neviděl. „Juhano, kde jsi,“ volal tlumeně. Naslouchal, nikdo se neozýval. Ticho bylo, jen větřík tiše ševelil. A v tom šelestu jakoby uslyšel nějaký ston. Pokročil dále a tam za zdí spatřil schoulenou postavu. Ano, byla to ona, tichá, v sebe zhroucená a chvějící se chladem. „Juhano, co zde děláš? Pojď domů“ Pravil měkce. Nehýbala se, jen si s úsilím oddechla. „Nu pojď, zde nemůžeš být, vždyť bys nastydla. Hněváš se na mně? Nu, odpusť, vždyť já to tak zle nemyslil. A na to co bylo odpoledne, na to nemysli. Nebylo v tom zlého úmyslu, pouhá náhoda. Snad bys nežárlila na pošetilou Andulu. Copak ona se ti může rovnat? Tak už se nehněvej, odpusť a pojď.“

Vzal ji za ruku, pozvedl a odváděl domů. Cítil, že se stále zachvívala a těžce dýchala. Vzal ji kol pasu a něžně přitiskl k sobě. „Nehněváš se již, odpustíš?“ „Ano, vydechla namáhavě,“ jen kdybys byl už jiný a mne netrápil.“ „Nu, upokoj se,“ konejšil ji. „Bude zase dobře, což jsem tak zlý?“  „Snad nejsi, ale zapomínáš a mne to tak bolí,“ šeptala, potácejíc se slabostí. „Je ti něco, co tě bolí,“ tázal se starostlivě. „Hlava mne tak bolí a mrazí mne.“ „Nu tak pojď, uložíš se a odpočineš si. A na to už nemysli.“

-------------------------------------

Juhana tu večerní příhodu odstonala. Dostavila se silná horečka, která ji upoutala na celý týden na lože. Zdálo se, že se z toho vyvine vážná choroba, ale pak přece zvítězila její silnější přirozenost. Juhana zamlčela vše, mlčela i před rodiči a zapřela všecko. Po týdnu zase povstala, ale něco jí přece zůstalo po té neblahé příhodě. To nervové bolení hlavy, slabost a třesení rukou se dosti často opakovalo. Však mlčela a neposteskla si. Snažila se všem vyhovět a vykonat povinnosti k úplné spokojenosti všech.

Antonín se trochu změnil. Její choroba jím otřásla a působila mu starosti. Byl k ní mírnější a ohleduplnější. Cítil, že je mu přece jen milá, a že by ji těžce oželel, kdyby mu odešla. Byla přece jeho ženou, jeho milou Juhankou. Když však se pozdravila a zotavila se trochu ulevilo se mu a přestal mít o ni obavy.

Věnoval se zase zcela svému hospodářství, které mu bylo nade vše. Inu, byl již takový, byl výborným hospodářem, pečlivým, ale pro hospodářství zapomínal na jiné věci. „Ne toliko chlebem živ je člověk, ale taky každým slovem, které vychází z úst Božích.!“ A Bůh k nám promlouvá všude, jen mít oči otevřené a duši čistou, vnímavou.

Juhana se často zamýšlela a často, když byla sama, složila ruce v klín a zahleděla se do neurčita. Myšlenky se jí rozběhly, a kdyby se jí někdo tázal nač myslí, stěží by dovedla odpovědět. Promluvil-li někdo na ni v takovou chvíli, trhla sebou překvapeně a nejistě jako by byla přistižena při nedovoleném skutku. Někdy ji jímala neznámá úzkost, bála se čehosi, aniž věděla čeho, srdce se rozbušilo a tělem probíhalo nervové chvění. A protože svůj stav zamlčovala a zapírala, zdála se lhostejnou, netečnou.

Zatím i její těhotenství pokračovalo a působilo jí jisté obtíže. A čas kvapil, uběhlo jaro a blížilo se léto a přiblížil se i výroční den jejich svatby. Juhana vzpomínala a probírala v duchu celý ten uplynulý rok a srovnávala.  Vzpomínala na své tužby a naděje, na to jak si vše krásně malovala v budoucnosti a jak mnoho musela slevit ze svých snů.

„Nevěř, nevěř, slib klamává!“ Ano, jí taky oklamaly ty všecky sliby Antonínovy i jeho přísahy. Zapomněl na vše, brzy zapomněl. Dobře měl tatínek, když ji varoval. A teď si nesmí přijít domů postěžovat, musí hrát před rodiči šťastnou a spokojenou ženu. Jak je to těžké a únavné.

Byla doba senoseče a bylo plné ruce práce. Počasí letos nebylo právě příznivé, bylo chladno, často pršívalo a práce se vlekla pomalu ku předu. Bylo to někdy k zoufání. Sotva že jsi rozhodil kupy sena, zamračilo se náhle a už hrozil déšť. A na všecku práci bylo dělných rukou málo. Všichni pomáhali, i Josef i starý Čermák. Ale co platno, když jim kosišťata zmokla. Antonín byl nervosní a zlobil se. Měl rád čistou a včas ukončenou práci a letos se mu to nedařilo. Jen zatínal pěsti a pohlížel hněvivě k nebi. Juhana se snažila, seč její síly stačily, ale únava ji přemáhala.

A zase ji přepadlo to nervové bolení hlavy a právě teď, když bylo nejpilněji. Antonín hleděl starostlivě k nebi a pobízel k rychlejší práci. Rád by uklidil ještě tuto fůru a zbylá kopiska dal do kopek.

„Pospěšte si lidé, zase nám cosi přijde. Rychle, Juhano, nestůj, hni sebou přece.“ Juhana tiskla hlavu v dlaních a mnula oči, neboť v hlavě ji projížděla ostrá, řezavá bolest. Chtěla pokračovat v práci, ale nemohla, zdálo se jí, že se jí hlava rozkočí a každý pohyb jí působil nový proud bolesti. „Já nemohu, Antoníne, opravdu nemohu,“ zasténala. „Co zase? Proč bys nemohla?“ „Hlava bolí.“ „Zase ta tvoje nešťastná hlava. Právě teď sis musela vzpomenout. A seno nám zmokne. Zatracená práce,“ hřešil.

Juhana s velkým přemáháním vzala hrábě a jala se shrabovat. Ale po několika krocích pocítila tak prudkou bolest, že pustila hrábě a klesla k zemi., zaťala pěsti a tiskla hlavu do strniště. „To mám pěknou hospodyň, místo práce si lehne. Ano, tak nám to bude pokračovat. Po druhé si vezmi sebou podušku,“ pravil skřípavě. „Rychle,“ houkl na najatého dělníka. „Podávejte, ať to letí.“

Fůru sice dodělali, ale pak přišel krátký, ale dosti prudký déšť a zbylá kopiska omokla. „A to jen tvou vinou,“ obořil se na Juhanu. „Kdyby zde nebylo tolik cizích lidí, tak bych tě,“ drtil vztekle mezi zuby a zatínal pěsti s významným posunkem s bičem v ruce. „Ale neuschne-li to do večera, pak ti to připomenu.“ Zapráskal bičem a odjížděl.

Juhana zůstala sama. Byla jako zdrcená, jeho slova dopadala na ni jako balvany. Jak jí hrubě a surově vyhrožoval, a kdyby se neostýchal lidí, byl by ji ztýral. Ne, to již dále nesnese. Cítila, že již je u konce se svými silami a se vším.

Dále již nemůže, ten život je nesnesitelný. Ale co jen, pro Boha dělat? Kdo jí má pomoci? Usedla na břehu řeky a zahleděla se do ubíhajících vln. Voda běžela tiše, ševelila a jako by něco šwptala, tiše, mámivě a naléhavě. Nebylo by lépe ukončit to zde najednou a netrápit se již? Tam v té zátočině, v té hluboké tůni, několik okamžiků, a byl by konec, klid navěky.

--------------------------------------

„Po břehu chodila, rukama lomila, na kámen usedla, dcerku porodila. Chceš, ty matičko má bledá, bych ti rybek nalovila? Jak bys sítě rozhodila, vždyť ses sotva narodila. Chceš, ty matičko má bledá bych si plenky vybílila? Zanech plének, dlouhá cesta, čas bys sobě popílila. Vlna s vlnou v rozhovoru: Mám se po vodě dát dolů? Po vodě se dáme spolu, zrovna na mlýnská kola, aby mladý mlynář věděl, kdo ho přes soud boží volá!“

„Ano, kdo to před soud boží volá!,“ šeptala se sepjatýma rukama. Ale kdo je vinen, on, nebo ona? A kdo více?  „Chceš, ty matičko má bledá!“ Vždyť bude matkou a co její dítě? Má být vražedkyní? Ne, to nelze, vražda a sebevražda, dvojí hřích, smrtelný hřích. Její dítě, jejich společné dítě. A myslí na ně Antonín? Vždyť už tomu dítěti k vůli, by měl být k ní šetrnější.

„Bože můj, pomoz, smiluj se, já nemohu dále,“ zalkala. Sluce se zatím vybralo z mraků a začalo hřát a kopiniska osýchala. Ale ona necítila toho mazlivého tepla, bylo jí chladno, cítila studený chlad na duši i na těle. „Och, spát, věčně spát, usnout a již se neprobudit. Maminko moje, maminko drahá, kdybyste věděla!“ Nekupuj mi má matičko rudý sarafán!

--------------------------------------------

Když vyšel Josef na svou obvyklou procházku, vstoupila mu do cesty Juhana. „Ach, vy, Juhano, co pak, stalo se něco.“ tázal se měkce. „Josefe, prosím vás, pomozte,“ prosila udýchaně a úzkostlivě se ohlížela. „Mile vám pomohu, ale proč, co se stalo?“ „Já se bojím, hrozně bojím. Bojím se Antonína, tohoto domu a vůbec mám hrůzu ze všeho.“ „Antonín, zase Antonín! Ublížil vám?“ „Ano, vyhrožoval hrubě, surově a nescházelo mnoho. A já již nemohu vydržet. Do tohoto domu se již nevrátím. Vy jste má jediná naděje. Už jednou jste mně v nejtěžší chvíli pomohl a toho vám nikdy nezapomenu. Mám ve vás důvěru, ale nepomůžete-li mně nyní, pak bude konec. Ukončím to rázem.“ „Tak nemluvte Juhanko, nesmíte tak mluvit,“ konejšil ji, hledě pátravě do jejich zoufalých zraků.

Viděl jak je rozčilená, tvář měla zrůžovělou a v očích jí hořelo šílenství. „Upokojte se, pro vás učiním všecko. Mějte ve mně důvěru, ta vás nezklame. Už jednou jsem vám řekl, že vás mám rád jako sestru, jsem vaším bratrem a pomohu vám. Ale musíte se upokojit, jen klid, klid.“ „Co mám dělat pro Boha, co dělat? Tam už se nevrátím, zešílela bych tam, utrápila bych se:“ „Ne, tam se už nevrátíte, nesmíte se tam vrátit. Vy potřebujete klid a spokojenost, to bude nejlepší lék na vaše bolavé nitro. Je zde jedno východisko, vraťte se k rodičům.“ „Ale tam přece nemohu, vždyť by mne vyhnali“ „Nevyženou vás, nebojte se, jsou dobří, naopak, přijmou vás rádi.“ „A přece se bojím!“

„Vy jste příliš ustrašená a bojíte se všeho. Ale jsem zde já, váš oddaný přítel, a kdyby vás vše zklamalo, já vás nezklamu. Pomohu vám, i kdybych měl za sebou všechny mosty ztrhat. Důvěřujte mně. Ale teď pojďte, doprovodím vás, vy sama byste se toho neodvážila. Pojďte!“ Vzal ji něžně za ruku a odváděl. „Vesnicí nepůjdeme, povedu vás zadem, kol humen. Ale to vám opakuji, klid, jen klid, a nemučit se, neděsit se stále všeho. Vaše nervy jsou příliš podrážděné a utýrané a z toho by mohlo být jednou těžká choroba, ba i ještě něco horšího.

A což vaše dítě, ne to taky musíte pamatovat. To vše co teď prožíváte, čím se trápíte a mučíte, působí i na ně a odneslo by potom pečeť a vliv toho všeho na těle i na duši. Vy jako budoucí matka máte již teď povinnost k tomu květu, který pučí ve vašem lůně, a musíte se snažit, aby byl zdravý a silný. Mluvím k vám jako přítel, bratr i otec. Nesmíte mně to zazlívat. To jsou příliš vážné problémy.“

„Vždyť já vím, děkuji vám a vážím si vás proto.“ A tak jí domlouval, konejšil ji laskavými slovy a vléval jí klid a útěchu do srdce.

„Pojďte, přivedu vás až k vašemu rodnému prahu, dále nepůjdu, protože to bude zbytečné. Buďte srdnatá a nebojte se, vše dobře skončí. A pamatujte si: Kdyby vás vše opustilo a všichni vás zklamali, jsem zde já, který vás nikdy neopustí. Na to nikdy nezapomeňte. Juhana mu tiskla vděčně ruku. „Jak jste milý a dobrý,“ šeptala dojatě. „Mám vás velmi ráda.“

„Nu, vždyť je dobře,“ pravil dojatě. „Mně bude blažit vědomí, že jsem vám pomohl přes tu nejtěžší překážku ve vašem životě, a budete-li jednou spokojena a šťastna, to bude má nejsladší odměna.“

Juhana zaslzela. Hle, dva bratři a tak rozdílní ve své povaze. Jeden, její vlastní muž, by ji utýral až k smrti a tento, kterého se kdysi obávala, by obětoval vše, i své osobní štěstí, jen aby ji zachránil.

„Tak, sestřičko, jste doma. Jen odvahu a důvěru a nezapomeňte, že jsem při vás vždycky při vás. Dále s vámi nepůjdu, ale počkám venku, kdyby bylo třeba něco vysvětlit. Ale myslím, že toho nebude třeba. S Bohem sestro!“ Vzal ji něžně za ramena a políbil jemně na vlasy a ona mu ten polibek čistý vrátila.  „Můj bratře, děkuji vám. Kéž vám to Bůh odplatí,“ zašeptala. A pak zmizela za vraty. Josef stál venku a naslouchal.

Slyšel hlučný hovor, pak výkřik a pláč, Líčkova prudká slova a nadávky, ale komu platily, nepoznal. Pak se vše utišilo, ještě zněl Juhanin těžký pláč, matčiny konejšivé domluvy. Nakonec po dlouhé chvíli se vše utišilo a světlo uvnitř zhaslo. „Už je dobře, spí.“ šeptal si Josef a odcházel pomalu domů.

Bylo mu smutno, ale byl rád, že vykonal dobrý skutek a nesl si nejsladší odměnu, jakousi jen mohl přát. „Dnes jsem možná zachránil dva životy,“ pravil si radostně. A vzpomněl na slova německého poety: „Ich hab in guten Stunden….“ (Mám dobré časy) A tohle byla jeho dobrá hodina.

---------------------------------------

Juhana u rodičů rychle okříval, vlídné zacházení, spokojenost na ni účinkovalo blahodárně. Rodiče jí odpustili, a když jim vylíčila vše, ještě se na ni horšili, proč se jim nepřiznala již dříve. „Ten ničema Antonín, jak se přetvařoval, jak sliboval. Div že na kolena nepadl tehdy a tak se vybarvil. No počkej, však já ti to osladím,“ láteřil otec Líček.

„Tatínku, neukvapujte se,“ prosila Juhana. „Neboj se, dostane jen co mu patří.“ „A co bude se mnou?“ „Zůstaneš doma, nazpět tě již nedáme. Však máme ještě tolik, abychom vás dva uživili. Budeš zastupovat maminku a ona už to tvoje „pikule opatří.“  „Ano dceruško, nemysli již na to, co bylo. Mysli jen na své děťátko s radostí a láskou, aby bylo zdravé a veselé. Už ses příliš mnoho naplakala,“ konejšila ji matka a hladila ji po líci.

Juhana tedy zůstala doma. Hleděla si své drobné práce, šila tu drobnou výbavičku a snila jen o krásných věcech. Ten minulý rok jí připadal jako zlý sen, z kterého se probudila ještě bohu dík v čas.

Jen na jednoho vzpomínala ráda a s láskou, na Josefa. Byla mu velmi vděčná za to, že ji zadržel na pokraji zkázy. Jak pěkně mluvil a jak ji konejšil a dodával mysli, vždyť cítila tehdy, jak každým jeho slovem jí vlétala do života nová krůpěj života. Škoda, že není on na místě Antonínově. Ale ne! Zarazila se a zastyděla za takovou myšlenku. „Sestřičko,“ řekl jí a ona jemu „bratře!“ Vždyť už to je štěstí, mít takového bratra a ona neměla bratří.

A věřila mu, že by se byl pro ni obětoval, jen aby ji zachránil. Ne, nikdy mu tohle nezapomene! A tak žila pěkně v klidu a míru u rodičů a očekávala svou těžkou i radostnou hodinu.

-------------------------------------

„Tak vidíš brachu, už se stalo, co jsem ti předpovídal. Příliš jsi si hrál se svým štěstím, a hle, už je po něm, už leží v sutinách. Ano, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne,“ pravil Josef Antonínovi. „Za jeden rok, tuze krátká doba, a kolik se změnilo. Tys mně tehdy vyčetl, že jsem špatný člověk a ničitel tvého štěstí. Pamatuješ? Což byl jsem vinen, uznávám to. Ale ty sis to svoje štěstí zničil sám.

Změnili jsme se oba, já i ty. Ve mně už není té pýchy a tvrdosti, ale ty ses ocitl na šikmé ploše, a odnesla to ona, Juhana.“ „Hm, Juhana, bláznivá, hysterická ženská, stále si cosi namlouvala, hrála si na nešťastnou,“ zabručel Antonín. „Tak nemluv, vím, že tomu sám nevěříš. Řekni raději uštvaná, utýraná. Vždyť byla již na pokraji zkázy, a jen já ji zachránil.“ „Tys ji zachránil. Jevíš o ni vůbec podezřelý zájem. Proč? Co je ti vůbec do ní?“

„Člověče zaslepený. Jak můžeš tak mluvit? Což by byla schopna tak špatného skutku? Vždyť je to světice!“ „To vím, ona ano, jí věřím, ale ty, mohu věřit tobě?“ „Mé svědomí je čisté, vážím si jí a ctím ji jako sestru. Pomohl jsem ji tak, jako bych pomohl každému jinému trpícímu tvoru. A mně jen poděkuj, že jsem ti zachránil ženu a dítě.“ „Zachránil mně ženu! A což ji mám? Nemám ženy!“ „

Nehřeš. Až se poznáš a změníš se, až odvrhneš od sebe ty staré chyby, pak budeš ji mít zase, ona se k tobě vrátí. Ta se ti nezpronevěří. Ale čekej trpělivě a zatím ji dopřej klidu a neobtěžuj ji.  Tys příliš na ni hřešil, a mnoho ti musí být odpuštěno. Ale jen za cenu velkého pokání. To ti radím já. Jsem dobrý bratr, lepší než sis myslil.“

-------------------------------------------------

„Spi mé pacholátko krásné, houpy, houpy hou!

Měsíc hledí v záři jasné v kolébku tvou.

Zkonejším tě pohádkami, pěknou písničkou!“

„Hajej můj andílku, hajej a spi,

matička kolíbá děťátko svý.

Hajej nyjej, dadej, hajej,

matička kolíbá dětátko svý!“

„Letěla běloučká holubička,

potkala božího andělíčka.

Duše z těla, kam jsi chtěla?

Chtěla jsem doletět do nebíčka!“

Ale ne, ty můj milý, drahý, vždyť tvoje maminka je zde u tebe, ta tě neopustí. Ty moje zlato, ty můj šohajíčku, bohatýre. Matička tě nikomu nedá, vždyť jsi její, má jen tebe, a ty máš jen svou maminku. Jsme sami dva a musíme si stačit. Vždyť tvoje maminka je jako ta Hagar a ty jsi můj Ismael. „Bude lítý, člověk před tváří všeho lidu bydliti bude.“  „Ale ty nebudeš lítý, zlý, viď, ty budeš hodný, milý chlapeček.“

Juhana se skláněla nad kolébkou svého dítěte a hýčkala je, mazlila se s ním a zpívala mu ukolébavky. Jak se změnila za tu dobu. Zkrásněla a její tvář i celá postava vyzařovala spokojenost a štěstí. Ve svém dítěti se jen shlížela, bylo jí pokladem, vším.

Žila jen pro své dítě, starala se o ně a jiné myšlenky neměly k ní přístupu. Na jiný život nevzpomínala, nechtěla vzpomínat. Nač? Vždyť měla své štěstí před sebou. „Hlaďte, maminko, jak je krásný. Viďte, že je to nejkrásnější dítě na světě?“ Matka se usmála. „Jsi ale do něho zamilovaná, Juhano. Inu, každá matka má to svoje za nejkrásnější.“

Přistoupila ke kolébce a zahleděla se na dítě. „Hezký chlapeček, celý otec. Kdyby ho tak uviděl Antonín,“ Johana se zarmoutila. Antonín, její muž, a zde jeho dítě. „Co bys dělala, kdyby přišel?“ „Já nevím. Chcete, maminko, abych šla k němu?“ „Ale jdi, ty bláhová:Jsem ráda, že tě mám zde doma: A stýskalo by se nám po tobě i po tom capartovi zde.“  Juhana se zamyslila a pak pravila tiše: „Kdyby se Antonín změnil a byl zase takový jako na začátku, pak snad. Ale což mu mohu ještě věřit?“ „Máš pravdu. Nemysli na to, máš domov zde u nás.“

-----------------------------------

Bylo to jednoho krásného letního dne odpoledne a Juhana se ubírala po vykonané práci domů, když se setkala s Antonínem. Ulekla se ho trochu, nebyla připravena na takové setkání. Antonín se za ten čas změnil, byl hubený a zachmuřený, a starost a neklid mu zíraly z očí. I Antonín byl překvapen. Hle Juhana, jak se změnila. Jak zkrásněla, zesílila, to už nebyla ta bledá, utrápená žena, jak ji znal dříve. Byla vážná a klidná, vyrovnaná. Zírali na sebe chvíli mlčky.  „Juhanko,“ vydechl Antonín. Juhana mlčela. „Jak jsi se změnila, a jak ti to sluší.“ „I ty ses změnil, Antoníne.“ „Juhanko,“ zaprosil náhle „Myslím na tebe stále a je mně těžko bez tebe žít. Všude mi scházíš, ten můj život je takový prázdný, bezútěšný. Pojď, vrať se ke mně.“

Juhana mlčela, neodpovídala. „Ty nechceš, proč? Vždyť jsi moje žena, patříme k sobě. A dítě, naše dítě tě, stále na ně myslím, tak rád bych je viděl, polaskal.“ „Ještě není čas, Antoníne. Jsem tvoje žena, vím to, a nezapomínám, ctí deváté přikázání boží. Nemohu se vrátit k tobě, dokud nemám záruky, že budeš jiný. Kdybych se vrátila již teď a ty zase upadl do starých chyb, nechtěla bych prožívat to všecko.“

„Ne Juhanko, toho se neobávej, změnil jsem se velmi.“ „Změnil ses, ale ne tolik, abych ti mohla věřit. Musíš se změnit od kořene své bytosti, odvrhnout od sebe tu tvrdou kůru sobectví a hamižnosti, která svírá tvé srdce. Ano, změnit se, být jiný, narodit se znovu. A potom je třeba velkého úsilí, sebekázně a taky pokání. Tys příliš mnoho na mně hřešil a musí ti být mnoho odpuštěno. Vrať se, čekej a snaž se být dobrým. Tys byl jako biblická Marta, pečovals a staral ses o mnohé věci, ale zapomínals na to jedno potřebné.

„A kdybych získal všecky poklady světa a lásky bych neměl, byl bych jako měď zvučící,“ řekl apoštol. Ano lásky je třeba a porozumění. Jdi, a pak až poznáš, že jsi jiný, že už v tobě nezůstalo nic ze starého Antonína, pak přijď, a já tě přijmu ráda, tak ráda jako kdysi. A pak začneme nový život, dva noví lidé a budeme pracovat spolu pro to naše dítě.“

„Když duši tvoji zahalil rej vášně, nebo viny též,

jen tvrdou prací v tuhém boji ji ozáříš a očistíš!

Ano, v tuhém boji, Antoníne, v boji se sebou samým!“

xxx