Obrazy F.N.

CH sešit: volné listy – zabijačka, rybáři, počkej Filušo

Povídání

Josef Varmuža

Záznam je na volných listech formátu A 5

Ja tož tag. Co dělat, nic platné, jeden sa mosej hnout. Nemože tadyk furt lapjat od rána do noci. Tož sa ich pár hnoulo a tragali sa dóm. Pár ich ešče ostalo, ale to byli ti magnášé, no, holt sedláci z gruntou, co byli za sebe. Ti tam ešče chlópali kartama a otloukali si člaňky.

Tož prej je to také práca a je to aj zdravé, kréf sa tým rozklátí. Ešče je lepší koulat do kuželkou, ale to tag v létě, dyž je v kužélni chládek. Ale to byla práca nejvíc hen Venclika a Navrátila, ti si rádi udeřili do plných.

Josef z Křivej strany, víte, ten Hastík, jak si řejkali Šimonou, vyždárál si faju, dál si toho marastu smaradlavého za škraň, nastrabošíl baranicu astrygáňku do tyla, a oplanca sa kožichem dubňákem, namířil si to přejčky přes cestu a dóm do dědiny.

Šél rovno a dobře sa štrekovál, bár mněl tych panákou prostějofskej celej regement. Ale Josef už něco znésl, ho tag hneď něco nezgeclo. To už Hanáček hen né tag, ten býl vjec na zemi jag v luftě a rýl furt nosem do snihu. No čag ho letos bylo, div né až po zástřešky. Chodníky byli uhrnuté, ale plné voziganou od děcek aby jeden dával furt a furt pozór, aby sebou nehoucnul o zem a nejag sa třebas aj nepošarpál.

Akorát do teho zabáňalo poledňa, a tož Josef jag dobrej křesťan strhnoul, baranicu a drmolíl potichu Anděl Páně.

Před ním sa tragali strejc Rožkou, ale né akorát moc parádním krokem, trantýrovali a packovali sem tam, a málo ím tej cesty ubejvalo. Baranicu mněli na levém uchu a nos ím visál jag rukáf z kožucha. Tož oni ho mněli aj tag jag sa patřej a dyž sa napili, co duša ráčej, tož ím nabjehl ešče vjec a zmodřál jag pangraf.

Josef si ich obhlédál pozdaleky a uškŕdál sa trochu. Jag by né! Kožuch býl jen polovičňák, spodní křejdla mněl uřezané, a gatiska sa na nich třásli tag – tag, enom hŕcnout dolou a ten širačisko ím lapjál div né až na ramenách.

„Tož poďte strýcu,“ pobízál Josef „a trochu hybně, idete jag dyby sa vám nechtělo. Neponáhláte na poléfku? Bez tak bude dneska hubovica.“

„Hmm!, odfrkli strejc, a potahli si neposlušné pajtalóniska.

„A tag sa ně zdá, že ste dneskej jakkejsi umoklej. Kde to, prosejm vás pršalo? Dyť prám mrzne až sa došky na kálenici obracajou hore šcicou?“

„A ticho, ty akra Martine!“, obékli sa na něho strejc. „Co ně to na mou dušu povidáš? Šag s tam byl také. Mně bys chťél vystŕkat hlt gořalky, a sám bys vypíl, na mou dušu aj mrtvém z ucha.“ Strejc dudlali a posmrkávali, až sa ím nos naruby obracál. „No dyť já vím,“ ohrazoval sa Josef. „Co bych vám tento. Dyť já ju mám také rád,“ a pořechtávál sa kraďou.

„Dyž zme jednou tadyk hospodářé, tož mosejme aj pit. A co by to býl za hospodář, dyby sa nenapíl. To by ani nebýl žádnej chlap.“ „No ba, máš recht, na mou dušu,“ přimrkávali strejc. „Ticho, šag zme sa aj nadělali.“ „Tož to ja. Vy ste byli dycky dobrej hospodář – ó ja!“ Chválil Josef. „Šag já to možu řéct dyť sem u vás sloužíl za pacholka, no né?“ „Umerčejte si ešče co zme sa spolem najezdili do hor?“ „Ná tož to je pravda. Ale to už je dávno. Sou to roky.“

„Ba sou, utěká to, utěká,“ povzdychl si Josef jag mu jakási myšlénka sa migla v hlavě. „No, ale – a šag ste doma. Tož Pánbu dej dobré poleďně. „pánbu dej!, odrhli strejc a lézli do dveřej.

Josef posmékl baranicou na druhé ucho, a šél vážno dál, jag dyž pudmistr. Trochu sa vypručovál a dělál kroky jag dyby odměřovál podílky. Tož starej pionér, no šag býl u žíny hen v Bosni a Hercegovině. Ja byla to vojna! V jednej ruce kvér, a v druhej fašírmesr, lebo feltšpátku, a smrť za krkem furt. Tož o smrti Bosňáci nešpásovali, ale gde. Dyť oni řezali našejm uši a nose, a nekerej když ho našli, tož mněl aj to přinarození ušvacené. Holt Turci machometánščí! To už je také dávno, hezkých pár rokou.

No, došél z vojny, oženil sa, a už je koliknáct rokou ojí-ščenej (?) a má doma dva ogary.  „Ja ba, tak je to!, řekli si, pohléďňa k starej zvonici. Starej Přejbora, zvonař vylézali akorát zní. Vypadali oni v ostřapanejch plkách jakejsi plouzni! Vytřepál by ich z gatí! Starej řezník, majstr a nač přišli! Na zvonek a na trafiku. Je to poloviční žebrota. A včíl zbírajou krombožince po dědině, aby si mněli ten kousek obecního pola čím pohnójit.

A tá zvonice – je tag spáslá jag oni. Šindely samá ďoura, vycpané slámou a hadrama, aby ím tam nefučelo a nemétl snich. Ja, nač přinde člověk na starosť! Přejbora třepali honem dóm, no bylo ím zima a nedivu při takovej zimně a snihu. Beztak jim lézl do jančarou.

A Josef zahybál už okolo rohu starej školy, gde měli pantáta Vinklér kvelbík. Jak zmerčil tou svou kuču, vyšponoval sa, vykročíl jag jenerál a zakřejkl na celou hubu a dědinu: „Aňf!“ To čert ví, co to do něho vjelo. Snáď chťél avizírovat doma starou, že „pán už ide!“ „Už sa ide ké skloně,“ brblál si pod nos. No šag  to aj byla sklona. Stáli tady tři vedlé sebe jag dyž ty baby ze sněmu čarodějnic, jedna horší než druhá, a tadyk v dědině ty poslední. Josefa dycky mrzálo, dyž sa mu migla v hlavje tá představa sirky a – lišky. Panečku, to by tadyk blčalo!

Enomže, pane bože, enom to né! Už by nechťél pokoušat ščestí, ani Pána Boha. Lebo dyž sa podařilo jednou, nemosej sa podařit jindová. Stodoly! Ani na to nechťél pomyslet a odhákl tou spomínku od sebe jag zlé svědomí.

Tož zhořala, málo platné. A že chytla aj sousedova?? Gdo za to može? Mňél byt Janošek šikovnější a mněl hasit. Proč nechytla Antošova Vašourkova,? šag byla také vedlé. No, už je to tam. Trochu si tejm pomohl, ale moc né. Dostál to asekuracej, šag sa naplatíl dosť. Tož to mnělo byt zadarmo? Tož něco za něco!

Enomže peníze sou koulavé, ani sa neonješ a už sou v ďábly. Stavit nebude nač. Šag sa bez stodoly jagsig obende. To by si čérta starého pomohl. A nač na to myslet. Stará chajda – majda, tým neomládne. No, tady je už to jeho žoudro. Zástřešek visej až na nos, tak že si – dŕcňa do něho baranicu nezhodí.

Josef si odplůl a zaštarcovál na dveři jag dyž exzekutór. „Gdo to tam tak rumluje,“ ozvál sa gdosi ze sejně. „Neptaj sa a orvírej, Jag abys nevjeděla,“ brblíl Josef za  dveřima. „Neví co sa patřej, když pán ide, ty jedna mouro nosatá,?“ obékl sa na starou v sejni. „Ná kej ďach ťa ví, že už ideš! Indá z tamotáť tag neponáhláš. Co sas dneskej tak brzo utrhl od tej sklénky?“

Žena mněla na něho zlosť, protože, no – dyť víte také nemňél nejrači tou hospodu. Seďél by tam furt. Gdo by sa nedožlučíl? A doma nezbývalo. Kolikráť nebylo ani na sůl a na sirky. „Tož už moc nevykládej a rači drž ten pyščisko, ať ťa po ní neplésknu. Co si myslejš, gdo je tady hospodář?“

Josef bloskál očima a dlaň ho začejnala svŕbit. Tož to né, aby si on nechál od ženy od takovej nosule provrkovat a prokorátovat. Josefa, jako žena, už ju rači držala s tichou, enom sa napučila a zvjesila nos. Vjeděla co by přišlo, Josef byl hneď s prácou hotovej, zvláště, dyž býl trochu naťatej.

Vyšél si trochu na dvůr, vyprášit sa a už sa hrnoul do izby a sadíl (velebíl) sa za stůl. „A dávej objed,! obékl sa. „Človjek od rána vyhládne.“ Tož objed už býl na stole. Josef míšál užicou, míšál ale jagsig mu to nejelo pod fousa. „Pořád dokola, a furt jedno. Zasé ta dušenka a metyja. Už nevíš co iného udělat? To je také ídlo pro chlapa,“ vrčál zlostně. „Nevím, co bys tag chťél, smažené jeřábky, né? Vařejm co možu a co sa dá. Mňéls dat na maso, uvařila bych třebas aj guláš!“ Jakotala žena Jozéfka.

Ten na ňu pohlédl, jak dyby ju očima chťél spálit. Mňél na kraji peprnou odpověď, aj dlaň ho trochu posvŕbjala, ale zdržál sa. Ti dvá ogaré Pepek s Vincečkem čučali vjec na něho jag do taléřka, a jak bylo vidět, také ím to jídlo moc nejelo. Vinceček sa f tom enom žbŕčál, a Pepek – jedl obrácenou užicou. Pepek sa uškŕdál, pohlédla kraďou po tatovi. Starého brali čerti. Jagsig ho dneska doma všecko nasejralo.

„Co neíte vy urejpanci,?“ zašromáňál na ně.  Chlapci sa polekali, to sa ví, jag by né! Vinceček upustíl užicu do poléfky, až vyšpléchla na stůl a celého ho pocákala. A už nabírál pagáče. „Co je to za pořádek? Hledíte obá na mně jag dyž Filip na horké kroupy a rejpete sa f tom jag dyž u korejtka. Tag sa ídává u stola? A ty sa tadyk nesopli. Co sa cébíš? Šag sem ťa neutrhl. A ticho už!“ Ešče si cosig brmoutál pod fousama, ale tom už chlapčiska nerozumněli. A metyje aj ubejvalo. Jedli chlapčiska a starej také, zlosťou, a nabírál si na užicu gavaly, až miska vŕzala a hopkala po stole.

„No – Pánbu zaplať za objed! Ale sem sa nenajed – jag sa řejká. Starej si ustlál kožuch na lafku u kamen pod bidélko a trochu si tam zdříml. A chlapčiska šli také po svejm. Pepek špihlál křivačiskem do jakéhosi polénka, ale že býl nešika a galmáň, tož si zavalíl křivákem trochu do palca, ná bylo po práci. A Vinceček sa hrál s kocourkem, vázál mu špagát na ocas, a že s ním bude orat a kdesi cosi. Ná tož kocour, jag takovej. Chvílku to trpjél, ale dyž sa mu to zmrzelo, tož ho poťapal paprčkou a nadělál mu trochu drapancou po rukách. Vinceček ho za to bacíl polénkem po hrbje, olejzál si drápance, a šél do malej za stařečkem.

Stařeček Šohajek jak dřejmali, seďa za stolem a před něma ležál míšek kočičák a faja. Stařenka tam cosig látali f koutku. Oni stařečkovci byli už aj dosť staří. Stařeček šag byli ešče dosť v sobě. Byli oni muzikantem, hrávali na husle a na tou barboru. Šak husle visali hen na hřebíku na zdi a barbora sa mračila a nadouvala v koutě.

Stařeček, tož jag dyž muzikant! Rádi sa napili, ale z rozumem. A byli furt veselej a plnej špásou, a legracej. A usmívali sa v jednom kusi. Šag aj fčíl f tom spánku sa usmívali, jag dyž mněsejček na hnůj. Oni už byli holt taková nátura. Ze stařenkou to bylo už na mou dušu horší. Mněli oni tou vlčicu a málo viděli, velice málo. Prosejm vás, jaká je to práca, dyž jeden nevidí. Šag oni to enom macali. A dyž prali, tož macali ten obroubek je-li ten háb po lejce, lebo poruby. A to šití, to jeden ani nevyzpytovál, jag to dělajou. No šag to bylo všelijak spupčené a zapupčené. No, tož to víte.

A bejvali tadyk ftej malej, enom dveřima byli spojení s velikou izbou. Vinceček šél za stařečkem a pohladíl ich zlefka po kolenách. „Ná, tož to si ty, synku?,“ protrhli sa ze spánku a usmívali sa na něho. „Co bys tento, rád? „Stařečku, dejte ně něco,“ šuškál ím potichu. „A co bys tag rád? Nemám nic takového. Leda by hen močky, tadyk z tej faje,“ dráždili sa s ním a oči ím svítili samejm šelmostvem. „Je sladká, dobrá, nechceš?“ „Hmm, močku,“ odplůl si Vinceček. „Dyť smrdí a prlej, fuj, to já nechcu!“ „Ja dyž ty nevíš co je dobrého. Dyť je to samá chuť. Ale čuješ, počkej, něco tadyk přeca je.“

Vzali ze stola hrsť krájanek a bylo tam ešče aj kerésig jabko. „Tož na, vem si, dokáď ešče které je, nošag brzo umře matka od jablek.“  Vinceček zebra krájanky, tahl sa pomaly za stařenkou. „Co vy stařenko ně dáte,“ žebrál po nich. Stařenka akorát nabírali štych, macali to všelijak, vjec po paměti jag po svetle. No šag ani to světlo ím nebylo nic platné. Stařenka byli s tichou, nebyli rádi, že ich ten malej šupéta baví. Ale Vinceček ich hladíl po uščuřalej ruce a žgráňál znova.

„Dybys ně dál rači pokoj, či nevidíš, že nemám gdy tadyk s tebou sa obírat?“  Nále po chvílce pošmátraja sa trochu v kapsi, vytahli pár bombovou a vincétlej, takových, co sa ím řejká myšej bobky. Stařenka tam dycky cosig mněli, ná Vinceček to vjeďél.

Pepkovi už zatým otrnulo. Uvázál si krpec na pošpidlanej palec a už zasé tam špihlál jakési ciráty do lafky. No šag už byla dobře a jak sa patřej došpihlaná.  Dyby to tata viděli, to by bylo lepancou nepočejtanejch. Šag dyž sa tata obracali pod bidélkem na druhej bok, tož to rači křivačisko zahodíl a tahl sa do malej za Vincejčkem.

Viďa, že tam cosig žmoulá, tož chťél také. Ale ke konci z toho byla malá vojna. Pepek mu to začál z ruky vydírat, Vinceček kňučál až sa aj tate probudili a zaterentovali, že co je to zasé za štabarc. Už bylo aj po spánku. Natahli sa jag dyž kocour, trochu si aj uprdli, jag dyž hen od Buchlova zahřmí, a zejvali na celou dědinu.

Šli sa ven vyprášit, pohlédali sa po svjetě co a jag, nahlédli aj do krmítka co ten krmňák vyžejrá? A iďa zpátky, zastavili sa pod čelušňama u starej.  „Čuješ, ty stará, co stejm prasátkem, aby zme to už zapchli, co říkáš?“ „Ná co sas tak honem zbrkl? Mohli bysme ho ešče aj pár časou nechat. Dobře vyžejrá, trochu toho šrotu ešče máme, tag to co?“ „Hní, vyžejrá! Ale já špatně vyžejrám. Už sa ně ty tvoje dušenice a metyja víš trochu přežhrali. A co načekáme. Už je po Hromnicích, končiny budou tudíž, přinde půst, tož ať toho užijem:“ „Tož jag myslejš. Pro mě a za mně!“ „Zítra by sme sa do toho dali. Nachystej si všecko, koupíš ze tři kila kroup, soli, koření voňavého, česnek a cibulu máš, no tak!“

Josef býl jag z máslem, ani nešromáňál. To jag mu už ten podbradek zavlál v duchu. „Tož zítra tatíčku bude podbradek,“ oznamovál, doňďa do izby. Pichnem ho. Nachystejte sa. „Jaké chystání, usmívali sa tatíček Šohajek. „Leda bych už nejedl, aby ně to zítra lepší jelo do žaloudka.“ „Ná, budete to moct,“ dožejrál ich. Oni dvá si dovédli tumlovat, zvlášť, dyž býl Josef dobrej nátury. „To víš, že né. Enom kdyby to bylo každej deň“

„A co vy dvá,? obrátil sa k ogarom. Ti poslouchali z rozdávenou, očima vrch hlavy, a už ím sliny tékli, a olizovali sa jag dyž kocour dyž zežere peroutku, učuja o zabíjačce.

„Ja, abych nezapomněl! Ty, čuješ Pepine, skoč hen ke zvonici a vyloupni tam, ale ze tří šindely, hladké, bez sukou, rozumíš? Víš, budem dělat špilky. A di, mršč sebou, ať už si zpátky. Špilky a krmelec, to mosej byt, lebo dyby né tych věcej, tož žádná zabíjačka. Ináč bysme moseli krmňáka prodat. Ba, bude myslejm aj lepší, dyž ho prodáme.“ „Co říkáš Vincečku,?“ dráždíl sa s ním a uškŕdál sa trochu kraďou.

Vinceček myslél, že doopravdy a začál nabírat pagáče, a že rači zabit, že on už sa těšej na ty jelita a oškvarky a gdesi cosi. Býl hneď v békoch. „No dyž myslejš, zabit, tož teda zapchnem. Ať je po tvojej. Ty si holt hospodář,“ jistili tata vážno.

„Fčíl mosejm zhledat ten krmelec, řetázky a tou žabu, a gdesi cosi. A hromadá do pazdéřej, troky! Na ty nesmíme zapomět. Vy, tatíčku byste mohli pobrousit nože, šag to umíte, dyť ste pulvír, no né? A břitvy si nakujte, beztak že ho budete moset bazírovat,“ pořechtávál sa Josef, odcházaja na  dvůr.

Staříček sa hrabali f kaménkách a břitvách a Vinceček sa ovfŕlál okolevá nich. Břitvy sá mu dycky lejbili, takové pěkné křiváčky nemňél nigdo. „Pravda stařečku, že vy máte moc pjeknejch křivákou,!“ chaňkál sa, a chťél si také máknout „na křivák.“ „Mám synku, mám,“ usmívali sa stařeček, „ale rači na to ani nešahej. Víš, je to moc ostré a hneď by býl prst pryč, a třebas aj celá ruka,“ istili vážno.

Tož Vinceček sa enom dívál jag šikovně mydleja po kaménku a po řemeni. Oni to holt uměli. No, přeca pulvír. Chodili oni lazírovat po sousedech za trochu tej sejpky, jako tej rži. Tož za štvrť rži lazírovali celej rok. Nebylo toho moc, ale dobré něco. Enomže starejm Kabelou – Alexou sa dohodli jag dyž Polda z Methydem. Kabela ich škamrali, že ich špatně lazírujou. „Ná zač ty Kabelo, za tych tvojejch myšincou?“

Stařeček Šohajek byli správnej člověk aj rozumněli špásom, ale dokáď – potáť. A Alexa dyž ím mněli dat sejpku, tož pozmětali prach, nášlapky a myšince a tým ich nadělovali. A to víte, že býl potom aj oheň v kálenici, a že byli hneď v chupech.

Pepin došél ze šindelama, ale sa jagsig soplíl a býl trochu ubečanej. „Ná, co je ti, co sa soplejš?“ „Já, dyž,“ zlykál „ně Přejbora zastali, dyž sem trhál ty šindely, a tož ně tam hneď vysvátkovali!“ „Ja, milá brachu, to ináč nende! Mňéls dat pozór, a nedat sa chytit. No, ticho, nic si z toho nedělej. Za to nedostanou jelita,“ smíli sa staříček. Ím bylo fšecko do smíchu. Zatým už si aj obtahli nožejk a vezňa šindely, začali strouhat špilky. Umněli dobře, špilky byli jag dyby ich vytraksovál.

Pepek pofňukaja, opucovál si slza, aj sopél pod nosem, a že ím bude pomáhat. Ale tož, jag takovej dělník, a s krpcem na palci! Špihlál to, špihlál, ale nic po tom. „Jen di synku, a račig toho nech. Víš, na to si mosejš střihnout. Ty si na to ešče neumíš mrščit okem,“ poučovali ho staříček. „A zasé máš krpec na palci. Cos dělál? To istě nebýl při tom!“  „A to nic néni,“ vymlouvál Pepin. „No ba, na tobje to všecko zhořej.“

Matka už zatým došla od žida, kupca a donésla co bylo potřeba. Tož soli, kusovej, tá že je lepší než ten písek. Je f tom gdoví jaká zmata a kusová, tož tá je sama f cobje. Ná potom kabelu kroup, šag ich hneď stavjala v hrnci do čelušní, ať sa tam vařejja. A ešče koření, tož pepř, kmín, voňavé, marijánkovice, zázvor a gdo ví co. A ešče aj tou živicu. Tá mosela byt, lebo pod živicou ščetiny lepší s prasacka pouščajou. Byla toho celá hromada. A hned komandýrovala ogary tlouct sůl. A tož tloukli. Posedali si na zem, Pepin si dál moždíř mezi nohy, a bácál do toho trdlem, až mu pupek poskakovál. Enom sa ze zemně prášilo.

Vinceček mu vybírál kousky a cumlál a oblizovál, jag dyby býl nejakej volek. „Mosejš si Pepine vybírat napřed ty malé, tag ti to bude fryščej ubývat. Ty veliké si nechej až naposledy,“ radil mu stařeček. „A co ty, Vinculo lejžeš sůl? Dyť nejsi volek, ani ovca. To račig nedělej, lebo ti naroste kameň v břuchu.“  „Ná opravdu stařečku?“ „Ná tož pravdaže! Moseli by ti ho potom vyřezat a to je sakulentská práca. Co šag také s kameniskem v břuchu? To bys nemohl ani toho podbradka jest,“ drážili sa s ním.

Vinceček si hneď odplůl a sůl vyzouval z huby. „A aj z bonbónou a vincétlej nenaroste kameň?“

„Tož býl aj jeden chlapčisko, ten mněl velice rád bombose, a tož ich tolik scumlál a schamlál, až potom dřejstál samé bombose a takové ty myšek bobky. A mněl aj sladkou tou řitku, a tož jag sa venku omžél, tož za ním fšecky koze bjehali a olizovali mu ju. Už ju mněl chudák celou obroušenou od kozích jazykou.“

Stařeček vykládali jag dyž doopravdy, ale oči sa ím smíli. Aj chlapčiska sa tom smíli, a že co to ten stařeček povidajou. Aj stařenka v malej to počouvali a hneď starého vyškamrali. „Dybys rači nehňétl do baně, ty starej krupico! Jag si starej, tag si hloupej!“  Stařeček sa enom ušhŕdali, jag pohlazovali nožejk po kaménku. „Jag břitva,“ pochvalovali si skoušaja ho na ruce na chlupech. „Poď Pepine, bazíruju ťa.“ „A jag, dyž nemám fousou?,“ ščouříl sa Pepin.

Mosejš jest hodně slanin, aby ti fousa narostli!“ „Ale já nechcu fousou, co s fousama. Rači ani slaninu už nebudu jest.“ „Tož to nebudeš žádnej chlap. Co je to za chlapa bez fousou?“ „A šag já su ešče chlapec, nepotřebuje fousou,“ rozhodl Pepin, a mlátíl trdlem, až sůl střejkala na fšecky strany. „Nerozhazujte to,“ okřikala ich matka, „Pepine, dej pozór, lebo ťa tam nečejm scouchám.“ „Tag sem to tam už uspořádál,“ meldovál Josef, doňďa z venku, fšecko je nachystané, hneď bysme mohli začat.“ „ A co ty nože? “ „No dobře!“, pochvalovál. Vyhrnoul si rukáf, a zhŕňal si chupy s ruky jag dyž otavu seče. „Ale je najeděnej. No ja, pulvír by nenabrousíl?“

Chlapčiska si zatým vykládali, co kerej rád. Vinceček sa těšil na ty játra, a na pečenou ledvinku. On býl tak trošku mlsoň a pamatovál si, co je dobré. Šag aj pániska, ti škubané v hospodách si to poroučajou. Pepin zas né: „Co máš po tom, to je samé lubivé. To jag dybys jedl chléb. Lepší je podbradek, víš, ešče horkej, tag jag sa vytahne z kotla. Do toho když zakousněš, tag masné po bradě teče. To já rád. A lebo to zátylej, a aj od rany je dobré. Já sa tag naperu, až ně báchor pukne?!“ tonášál sa Pepek.

Starej ich poslouchál, naladíl přejsnou tvářku, a hneď ím do toho zašromáňál: „A budete to jezt bez chleba? A proč si to neosolejte? Aby vám to ostalo v žaloudku, alebo abyste sa posrali? Já vám dám, vy uškřité!“

A už natahovál ruku po stěně, kde visál na hřebíku karabáč ze sručej nožkou. Ogaři sa zarazili a Vincenček býl hneď v békoch. On sa toho vincka velice bál. No šag s ním ešče ani nigdá nedostali, tatinek ich s ním enom strašíl.

„Ale di ty starej blázne,“ brblali tetička Josefa. „Dybys děcka nestrašíl. Eščes nezapichl, ani to nejedli, a ty už – hneť si hrr -,“ dudlali. Josef sa obrátíl ke stěně a enom sa uščeřovál. On býl jag ten halenkovský vjetr. Hneď tag a zasé tag. Šag on chťél ty uripy enom postrašit.

„No, já vím, ale tož aby si račig zafčas pamatovali,“ dodál jag dyž nepravdu. „No, mosejm ešče nachystat tej eletriky, abysme na to lepší viděli,“ pravíl, bera si baranicu a oblékaja kožuch. „Skoro ráno začnem, abychom s tým byli do večera hotoví. Zavoláme si strejca Antoša vedlé, ten bez elektriky nic.“ Dlábíl pod pažou luhačovkou flašu, tag ale ze dva máze (2litry). To bude gořaly! Tetka Josefa si to mysleli také, ale neřejkali nic. Dyž oni ti chlapé bez zej gořaly nic. Co poděláme, povzdechli si. Enomže, potom sa potroutíja a dyž sou nameldovaní, tož co je po takovej práci. Josef uš šél, baranicu v tyle, a pískál si spokojeno. Už ten podbradek v duchu koštovál.

Na druhej deň, tož to stávali ešče za tmy, chlapčiska nemohli ani dospat. Obzvlášť Vincenček mněl jakési divoké spaní. Hneď sa mu zdálo, že už šli pchat, a krmík prázdnej! Alebo, jag už mněli prasátko na zemi, to sa ím vyškublo, a chyťňa nouž, začalo honit stařečka po dvoře, a že ich mosej zapchnout, kvíkalo. A táta utekli strachy po žebři na houru. A strejc zasé, jag neuměli pichnout, stařeček sa dostali jagsig na spodek a tata, jag už byli nožem rozehnatej, nepichli oni stařečka pod krk na místo prasata? To byla práca! A stařeček potom kvíkali jag dyž krmňák. A prase sa ím vyzčeřovalo.

Vinceček býl z teho už celej vytentovanej a začál fňukat a békat. Mňél špatnou noc. No, že už bylo, pánbu zaplať ráno! Gdo ví lesti by nakonec nenadělali ze stařečka jitrnic a jelit!

Ja, co fšecko sa ve spánku nepřemele, dyž jeden nemože dočkat! 

Šag už to bylo tadyk. Došli strejc Antoš Vašourkou a hneď si zavdávali gořalky, tož to pro zahřejtí, aby mněli při tom lepší greif. Kroupy byli už uvařené, voda na kotle pod čelušňama sa už začejnala točit, žaba byla v ohni v pécce pod kotlem, a stařeček ešče potahovali nože. A Vinceček trnoul radosťou aj trochu strachy, aby to už bylo rači odbyté. Tož staří si ešče udělali z flaše každej pořádnej hlt,(jag dyž kráva pije z puténky!) strejc Antoš si ešče aj nabrali plnou hubu, ná už sa borkovali na dvůr.

Zima bylo jag sa patřej, mrzlo, až zalézalo za pakosty. Tag sa každému z huby kouřilo. „Už tam tá voda vře,?“ křičali na tetku fčelusnách.  „Už začejná plkotat!“ „Tož začnem!“ Tata vlézli do krmíka, uvázali prasátku provázek na zadní nohu, a  už ho vlékli jak pes mrchu. To sa to sa ví bránilo, kvičalo, jag dyby - ná jag sa řejká „jak dyby ho na nože brali.“ No šag už na něho jeden čekál, a pořádnej. Ale dlouho to netrvalo. No přeca třé chlapé! Dostali ho na zem a už na něm ležali. A fčíl nastál okamžik, tata si umířili a pejch! ho do doulka pod bradou. Vychvístla horká kréf, tetka nastrčili misku a honem míšali vařajkou, aby se kréf nesrazila.  Dlouho to netrvalo. Pichli dobře. Krmňák chrčál, ale už dochrčál. Otřepál sa, natahl paprče a bylo po něm.

„Už poroučá! To tobě Pepine poroučá zadní paprčku. Dostaneš kotek, ten bude tvůj,“ dráždili to strejc Antoš. Vinceček si zaspchál uši a utékl do izby. On to ešče nemohl vidět, ani čut. Pepek obsluhovál okolo, chťél také pomáhat, ale enom tam sa plantál a zavazál. „Dobřes ho pichl. Brzo dodělalo. To proto, že ho negdo nelitovál. Nelitováls ho Pepine?! „Ale gde,“ ščouříl sa Pepin. „Já sem sa už tag těšíl na ten podbradek.“ „Tož to je dobře. Lebo dyby olitovál, tož by nemohlo zdechnout a podbradek by býl v drdy,“ vykládali strejc Antoš nepravdy.

A už ho hneď navalili na troky a posejpali a třeli živicou. Tetka nésli v puténkách vřelou vodu, a strejc žabu. Žaba žbluňkla do vody, ohivá žaba, víte, ná voda ta hneď klokočovala, jag dyby chtěla uletět aj s puténkou. A fčíl ho pjekně poléli tou vodou, a převraceli na fšecky strany, aby sa pjekně opařilo. No šag sněho ty ščetiny letěly jedna radosť. Už tam ležalo na trokách bilučké jag dyž nemluvňa.

Vinceček sa došél zasé podívat, ale bylo mu zima, enom osrkovál a dejchál na prsty. „Di dóm, Vinculko,“ napomínali ho tetka. „Bude ti zima, zande ti za pahnoty, a potom budeš békat! Šag ti to neuteče.“  „Dyž on by nám chťél také pomáhat, pravda, Vincečku. No pomožeš nám až při objedě.“ Krmňák už visál na krmelci pod kolničkou a tam ho ešče pohlazovali a obtahovali s něho poslední chupy a špinu.

„No, myslejm, že už je to dobré,“ mínili strejc Antoš, pomacaja ho. „Už to nepchá, ledaže by ho tady strejček Šohajek trochu ešče přelazírovali,“ špásovali strejc Antoš s Josefem. Ale dobře bylo. Nouž mu zajél do báchora a už sa střeviska valily do plachetky co mněl Josef uvázanou na břuchu, a hneď sněma trckál do izby, a tam ich vysypál na stůl. Práce ubejvalo, a řeč tékla jag dyž gořalka. Šag aj tej gořalky ubejvalo z mázovej flaše. No, bylo holt zima, a tož sa moseli zahřívat. Ja tož dyž negdo něco chce mnět, mosej sa aj přičínit. Ani ty itrnice z jelitama nepřindou zadarmo, ani ten podbradek né,“ mudrovál Josef.

-Nigdo bez práce, nesnídá koláče, řejkali ve škole rechtor Válek. Koláče, tož to sou jako ty caletky a pagáče, trnčáky a hruščáky.  No, co bysme to fšecko opakovali, je to každej rok jednaké. Hlava ořezaná a rozšalovaná, tá už sa točila na kotle, střeva byli obrané aj obrácené a už jich tam tetka drhnouli na dvoře ve škopíku na mrazi, tag mněli ruky zimou modré.  No, a jedno g druhém už potom aj volali, že možou chlapé it jest, že už je maso uvařené.  Šag už to fčíl čekali. Poutírali si ruky, fousa a koutky, dali si ešče každej pořádnej hlt (a strejc Antoš plnou hubu!) a už sa velebili za stolem.

Poléfka, tá pane byla! Tag si pomlazgávali. A potom! Masa do boha. Každej si vybrál z vanglejka, co on rád. Josef kus podbradka, že by s ním omastíl zelá po pů dědině! Stařeček Šohajek zátylej a strejc Antoš rypák. To prej je to nejlepší. No, já nevím. Ščetiny na něm trčali jag dyž fousa na židovi. Ale aspoň prej to lepší vytráví. Stařenka tam omacávali ucho po paměti, chudera, a chlapci, tož ti sa také nedali zahaňbit. Pepinovi téklo napravdu masné po bradě, jag sa ponáhlál jest, a Vinceček, tož jag takovej! Chťél toho kousek a zase kousek toho, fšecko chťél koštovat, ale potom už aj podlabovál břuch, a byla z toho holešovská!

Ja, bejvá to tag: „Tatíčku, gdy budou ty veliké svátky, dyž ste sa to posrali?“ Tož mněli sa dobře, a co by né! Dyť sa řejká, že „první deň neubude,“ a tož sa nešanuje. Dyž byli najezení, tož sa ešče posilnili z flaše a dali sa zasé do práce. Obírali hlavu z kostí, ovařené kože a takové ty krámy, aj plouca a játra, aj to srce, fšecko to pořezali na kousky, na potom to sekali ve škopíku sekáčkem, co sa s ním sekajou brumbíry prasatom.

„Tož tag,“ mudrovál Josef. „Prvé sme s ním sekali prasati a fčíl s ním sekáme prase. Tož každém chvílku hrajou!“ Šag už ím aj tá gořalka vlézla do hlavy. Už byli dobře omrmlaní, a mněli řečej, že to nemnělo negdy paty ani hlavy, a splantali fšecky kouty dohromady. Josef, dyž mněl v hlavě, býl, pravda špásovnej, ale dyž mu něco nešlo pod nos, tož začál aj s hromem. Šag tetka Josefa už z toho mněli také pomály dosť. Co je to platné, na ropku sa tej práce dosihá při tom najvjecé. Všady aby byla první v každém hovně za vařaju. Stařenka, co tá s jéjich vlčicou? Tá teho moc nepomohli, ledaže seděli u kotla, přikládali na oheň a pomichovali v kotle.

Tož pravda, pomáhala ím Antošova cérka, taková ozora, děfčacko o cosig starší než Pepin, ale ináč děvčica sčřčná a obratná jag ta íščerka.  A tož to bylo furt: tetičko sem, tetičko tam, a co ešče potřebujete?  Ale co je platné: přeca to bylo ešče malé a Pepin ten nebýl g ničemu. Gde sa postavíl, tam stál jag Pilát a enom zavazál. Šag ho nestačili ani odháňat. „Prosejm ťa chlapče, di ně odtáď a rači ně tadyk nezavazej!“

Vinceček zasé dlábíl břuch a fňukál, že má boléní. Tetka už ani nevjeděli gde ím hlava stójí. Ani tych dréf nebylo a starali sa jag to fšecko dodělajou. A ešče aj starej Josef zlobíl tu chťél to a tu zasé to, a furt enom sklénku chovál v náručou, gdo by sa nedožlučíl? A tož začali jekotat a gdesi-cosi, ale na Josefa to bylo jag mněl už hodně v hlavje jag dyž do frfňálou pichne. Rozčertíl sa vytrhl jí z ruky tou velikou vařaju, a čísl ju po nosi až í červená vychvístla. „Tadyk máš, ty nosulo jedna nosatá! Budeš ně tadyk prokorátovat! Gdo bude poroučat?“

Tetka chytali nos do fjertouška, kréf ím blbouňala a nos už beztak dost velikej ím nabjehl jag dyž nosákovi. Ná bylo to do plaču, bylo to do békou. A jag by né? Pane, taková rána, to néni enom tag! „Už ti tadyk nic nepomožu, dodělej si to sám, ty jeden ožhralo!,“ nařejkali a nadávali. „Dio, ně z očej, a nesopli sa ně tadyk,“ zašromáňál ešče. „Šag já si pomožu aj bez tebe. Aničko poď, budeme vařit spolem!“ Tetka sa odtahli jag smrad, a Josef s Aničkou vařili a chystali. Anička sa strýca nic nebála. Vrtěla sa jagdyž břeténko, a fšady jí bylo plno. Enomže s topivem to bylo špatné. „Co budem dělat, srejčku, dyť už nemáme ani co přiložit!“ „Že nemáme? Enom ty sa děfčico nestarej, fšeckého bude dosť.“ Šél na dvůr, přeskočíl plaňk a k Antošom Vašourkom, gde mněl žid Vajs pěknej stožek okleškou složenej. (On ho nemňél doma gde mnět, málo placu, holt.) A tož Josef přehodíl pár otépek přes plaňk a bylo topiva forota.

„Tož tag, Aničko, a přikládej. Nešanuj žida. Až spálejš, přinesu zasé. Žádná starosť!“ A tož tag tam spolem pořádali. Míšali f kotle, vytahovali itrnice aj jelita, aj tou kaču a tlusté (odřitnicové) a šlo to jag dyby na to študýrovali. Dobré to bylo. „Vidíš Aničko jag nám to ide! Aj bez tetky!“ Ná potom, co potom. Anička roznášala pečénky po známejch lidech a rodině. Šag si při tom vychodila pjeknejch pár grejcarou.

Tož tag to spolem dodělávali. Fšecko má konec aj pečénky. Dyť tá itrnica ich má sedm. Strejc Antoš už byli načisto v omať, no šag bylo aj z čeho, dyť visali na tej sklénce jag dyž děcko na cumli. To bylo nejakejch hltou! Stařečkovi Šohajkovi svítila huba jag dyž měsíček a enom sa smíli. Také už byli pořádně naťatej. A tož hneď si zašviřikali na husle, a zasé mydlili tou basu: „Úzká je, úzká,“ no to sa ví. „Šag ona sa roztáhne, na druhej deň po svajbě!“ Tož jag by né!

A strejc Antoš enom si notili tou svoju: „Já, já, já celá ztrápená, já celá pryč, jelíňku jednorohý dyckys ně trkávál mezi ….,“ no to už dál nepovím. Josef dyž rozeslál pečénky a fšecko jag tag uspořádál, šél a zpívál s něma.  A stařeček hráli jag dyby už byli ty končiny a na bále. Dyž dopili poslední gořalku, tož sa zborkovali fšicí tři a šli ešče do hospody, že to tam dodělajou.

Tetka Josefa? Chodili s rozbitejm a opuchlejm nosem a stařenka chuděra, tá připlákali seďa f koutku. Tag oslavíl Josef Hastík Šimonou letos ty pečénky. Býl on, abyste to vjeděli synem toho Šimona Hastíka aj jeho bratr Vincek. Pocházali tam odkáďsig ze Zběhou. Josef si vzál tou Josefu Šohajkovou, a Vincek divokou Francku Janečkovou. On si mněl brat napřed Marušu Maňáskovou u stuďně, ale cosig ím do toho vlézlo a tož toho rači  nechali.

Jag by také né! Oni ten starej Maňásek byli takovej! No, třepilas, chodili v takovém kožušisku starém od molou sežhraném, tož byla to holt už enom tá holá kožka. A velikej hryzkůrka, závistivej, furt by chtěli enom poroučat a panovat. Tož u předpovědi spustili“ „Tož já to Maruši teda dám! Ale já pán na dvoře já pán na komoře, já pán v izby - - - !“ Ani to nedořekli. Starej Šimon sa nakatili a spustili také: „Já pán mol, já pán mol! Nech si svou chalupu aj z Marušou! Vincku poď, půjdem na námluvy a o přejpovjeď inde!“  A šli. A bylo po svajbě!

To býl Vicek. Šag nebýl dlouho. Brzo sa zminoul. To býl, víte, takovej nekerej rod, umírali oni na plouca, holt lunzochtáři. Šag aj Josef - .Cyrilek býl ešče  maličkej dyž mu tata Vincek umřél. Vdova Francka, tá divoká, tož vzala si toho Vichtoru, no šag bejvali hen u křejža, tam u tej lipy, no v Souhradech.

Josef, to bejvál chlapoš, no šag zme už z kraja řejkali. Veselej, aj špásovnej a zpívál si: „Potvorečko nejmilejší,“ a tou: „Fšecky hospodyně po celej dědině napořád, a tá moja ležej z pr-e jí bježej, akorát – a to su rád!“ Ná, dyž šél z tej hospody, tož dycky na rohu u starej školy: „Aňf!“ No, šag už zme řejkali skraja, nebudeme to furt opakovat. To bejvalo jeho, že sa negdy ze starou potrtosili, no tož to bejvá. Ona bejvala negdy zabubáčená jag moura,chodila jag to zjevení ná, na Jozefa to býl oheň. Že býl rád veselej a mněl rád tou gořalku, no tož jag chlap? Kerej by sa rád nenapíl!

No a vidíte, také ho kroupy potloukli. Ja, aj ten silnej sa posere, a negdy spíš jag ten slabej! Dyž on ten sila dělá sa, dělá a potom ho to skloní a negdy aj Pánbu člověka skloní! Tož onechlél Josef také a býl ešče mladej. Ja, co dělat! Ono člověk si myslej z kraja, že to nic néni, že sa to přechodí, ale na konec ho to přeca. Přinde nemoc, a potom, no šag víte, že od smrti néni lékou. Nepomožou baby, bápky, ani dochtoři.

Bylo to kdysi v létě, tag ve žna, dyž si strejc Rožkou zašli hen za Žleby, že co ten jéjich vinohrádek dělá. Tož mněli tam pár pňou a na nich kerejsi ten hrozének, no řezlejk, unifandl a muškátek. Jag řejkávali: „Muškátek do kabele, cinifandl do mněcha, a ty černé do břucha.“ Šag oni dycky dyž negde šli, tož s kabelou po boku jag dyž  miškář, a vní něco na žváchání. A tož teda doňďa tam, viděli trčat z boudy čejsig nohy. – Ná, gdo je to tam, na mou dušu, - zabrlomtali si pod nos. A on to býl Josef Šimonou.

Pozdvihl hlavu a tag sa smutno a bolestno  usmíl, až ho bylo jednomu lejto. „Nebuďte zlí, strejčku, že sem si sem vlézl, ale víte, už nic nemožu, zhola nic. Mosél sem si odpočinout a zadechnout.“  „Ná, co je ti tento, na mou dušu?“ „Tož co by bylo, šag víte, nemoc. Ja, už je to tadyk. Vybrala si akorát mně, a už ně nepustí.“ řejkál si po tichu. „To už je ten konec.“ „Ja, neplkoc! Snáď né? Ale dyť ty sa ešče z toho vylejzeš, přeca takovej chlap,“ utěšovali ho strejc. Ale sami tomu už nevjeřili. Oni ani nevjeděli, že Josef omdlél. Ale vypadál špatně, a jakej to bejvál chlap. Dobře mu gatě opadli, aj poněváč. Už ho nebylo ani polovička.

„Už né, strejčku, už né. Marná náděja. Cejtím to, jag to ide se mnou ke koncu.“ „Ná, co doktoři, býls přesa u doktora?“ Josef enom kejvál smutno hlavou. „Koho si tá vyhlédla, tom už ani doktoři nepomožou. Býl sem aj u Čechňskej a je to moudrá baba, lepší než doktor, a nic. Marné fšecko!“

Josef skloníl smutno hlav, a hubou mu jagsig kmásalo, jag dyby - . Ale dyt býl přeca chlap, snáď by tadyk před strejcem - . „Ja, bejvávalo, strejčku, dyž sem u vás sloužíl za pacholka, co? Co zme sa spolem najezdili, nadělali a nasékli! Tegdá sem si sprácou enom hrál. Dnes už bych nemohl. Tag – tag že sem sa dostál až sem. A dál to už nešlo.“ „Ja tož bažej bejvávalo. Šag takového pacholka nebylo v celej dědině, jag tys býl. Přes tebe nebylo. Býls ty pane férka, na mou dušu. No a práca, tá za tebou enom létala,“ chválili strejc. Zamlkli sa obá, zpomínali jag to bylo. Ja, tož už to bylo hezkých pár rokou.

Josefa potom odvédli vojančit, aj v Bosni býl, ná doňďa sa oženil - - a fčíl? Ja, tož je to aj dosť smutné, dyž takovej pohlednej a ešče aj dosť mladej člověk má tento - -. No, nesmíš myslet hned na to horší. Dokáť je duša f těle, tož ešče je pořád náděja. Byli lidé na úmor, a ináč a přeca sa z toho vylejzali, a sou z nich zasé chlapé,“ těšili ho strejc. Ten jenom potřejpál smutno hlavou. „Ná, tož mosejm už it,“ zvíhali sa po chvíli strejček. „A co ty, nepůjdeš ešče?“ „Až k víčerom, strejčku, za chládku. Fčíl bych nedošél, lebo je velikej opjek. Dyť bych padl gdesig cestou!“  „No, máš recht. Odpočiň si, co bys ponáhlál. Šag nic nezmeškáš.“  „A nehněvejte sa, že sem vlézl do vašej boudy!“  „Ale co bych, dyť bouda je na to, aby sa v ní ležalo,“ usmívali sa strejc. „No, Pámbu ťa pozdraf, a okřejvej,“ přejli mu, odcházaja dolou žlebem pod střešňama a ořechama.

„Pámbu dej,“ děkovál Josef. Položíl hlavu do slámy a ostál s tichou. Nehejbál sa a zdálo sa, že spí. Ale nespál, enom sa tag ftej dřímotě ukonáříl. A tag sa mu to pétlo v duchou páté přes dváté. Chvílama to nemnělo hlavy ani paty, a chvílama sa mu to zasé projádřilo, jag dyby to lišou ozáříl. Ono, šag víte, jag je těčko odcházat člověkovi a zvláště dyž je ešče mladej a nechat tadyk fšecko. Žena, děti, a aj ten samej život, bár při něm moc neužíl (leda snáď tej trochu gořalky), ale to ani néni tag zvláštní užití. Má ženu, no tož jaká je taká, dyť je to přeca enom jeho žena a aj dyž ju negdy čepovál a vysvátkovál ju, tož přeca, no, nemňél ju rád? No ináč, proč by si ju brál? Byla to přeca enom dobrá hospodyň, to mosej řéct aj dyž býl on negdy útrata. A chlapčiska sou malí, co to je, Vinceček šest rokou a Pepin jedenáct! Jag s něma bude, až on sa zmine?

A tag sa mu to vpolodřejmotách plantalo v hlavje. A do toho si nepravdy trochu zadřejml, sa mu vřezál jag dyž hasičskej signál, tož: „Hořej,! A vybĺkla liša. To sa vytrhl strachy a pot ho oblél. Ach, tá neščastná stodola! To přeca nemňél dělat. Až fčíl ho to začejnalo trápit, a nedalo pokoja. No, dyž zhořala, tož zhořala,! řejkál si prvé, a tým to bylo odbyté, zdálo sa mu. Ale nebylo. Ono to přeca tam gdesig v něm dřejmalo. A fčíl to pomály vylézá.

Lidé nic nevjeděli, a aj dyž si mysleli svoje, mlčali. Co také řejkat, dyž néni istoty!  Aspoň dyby ta Janečkova nechytla. A mněl v ní ešče tolik obilé mlátit! Škodu, velikou škodu mu udělál, a přeca enom ošidíl pojišťovnu o to asekuracej. Aj dyž platíl orlejka (peníz). Je to přeca enom cigánstvo a zlodějstvo, ať si řejká gdo co chce! Peníze – utratíl, už s nich nic nemá. Nebyli požehnané a nebudou a s tejm hřejchem má it on na vječnosť?  A dyž sa vyzpovídá a panáček odpustíja, přeca už peníze nevrátí a škodu nenahradí!

Sou to myšlénky! Svjedomí, svědomí začejná hryzt. Josefe, Josefe Hastíku – Šimonou! Tag sa mu to hónilo a plantalo v hlavje a venku bylo tag pjekně, slounéčko svítilo, větérek pofukovál, listí na ořechách a střešňách si šuškalo, jag dyž pjeknou pohádku. Aj ty olše o osiky a břejze tam nad žlebem si cosi šuškali, a obracali stříbrné počejfky listou na lejce. Pjekně bylo, pjekně, jasno do zlata jag dyž ve svátek. Enom v Josefovej duši byla černá noc!

-------------------------------------

A z minoul sa Josef. Za mněsejc už ho nésli ke Spytinovu. Smíříl sa z lidima aj s Pánem bohem. Tá těrcha, co ho f posledních chvílách tlačila jag moura odlétla. A s náď mu bude zem lefkou!

----------------------------------

Odcházali jeden za druhejm. Aj strejček Šohajkou. No, byli už trochu staří, ale ešče né tag, aby si tadyk nemohli pobyt. Šág už to místo bylo zasé prodané, ale oni tam ostali s tetkou ve vekminku. Mněli to oni tag psané a nechtěli sa furt stěhovat, dyž sa Josefa céra, no holt už vdova po Hastíkovi znovu vdala. Tetka Šohajčena už nic, zhola nic neviděli.

Vinceček ich mosél vodit, dyž negde chtěli it. „Pjekně pomaličky, po chodníčku, a  pozór na kaménky, stařenko!“ A ešče, chudera aj právali, vidíte to! Ale jaké to praní bylo. Dyť to enom macali po obroubku, jag je to. Přeca enom ten slepej je na tom nejhorší. Chudera, chudera! Gdo by ich  nepolitovál!

A vidíte, přeca oni ešče toho strejčka přetlačili. Strejček Šohajek byli né enom lazejr a muzikant, jag zme skraja už řejkali, ale aj rybář, a jakej rybář. Jezdívali chytat s ostatníma rybářama až na Kouty a třeba aj g Napajedlom. Tegdá sa chytávali ryby! Sumícé a ščuky jag telata. To sa ví, že né na udicu ani do saku, ale do velikej sejtě. Byla to taková parta starejch rybářou a každej mněl tou svoju čajku. Ti dyž si negde vyjeli, tož to stálo aj za to.

Strejc Antoš Vašourkou, hen vedlé, dyž byli trochu omrmlanej, tož drndali na půl žejdlíkem: „Ja, moja pane matka, to byla pane osoba! Moju pane matku mohl pane malovat!“ Tož to jako, že byli velice hodná, pěkná jag dyž malovaná. Ná, co by né. Byli oni z mladě ženská fest, fortelná, no holt k práci ve dvě aj k pomilováňou v noci.

Ná Josef Hastík dyž sa tag k tom půžejdlejku přiťaloupíl, tož hneď dodávál špášovno: „Stejčku, vy máte céru minářovu a já zasé céru rybářovu. To máme moc slavné ženy!“ No, jag by né? Minář je enom jeden v dědině a rybářou, tych také moc néni.  A jag byli tým muzikantem, dycky ím bylo do zpěvu. Šag si dycky nejakou notili, iďa večér dóm z hospody. Třebas aj tou“ „Fšecky hospodyně,“ alebo aj nejakou z brusu novou, dyž ím napadla: „Fšecí fšady ftáčkové, veselí zpěváčkové! Napřed letí drozd, za ním tase kos, za ním letí křepelenka a za ňou ftáčkou dosť!“ Takoven byli oni. Dycky špás a dycky undrholt. No, také pošpásovali. Tož oslavovali ty končiny, no, jag každej rok.

Oslavili ich dobře, vyseděli tam v hospodě až do škaredej středy. Popíjali, špásovali, aj si ešče na tou barboru zamydlili: „Úzká je, úzká! - - Šag ona sa roztahne na druhej deň po svajbě!“ A dyž už sa zborkovali a mněrkovali sa z končin dóm, tag sa oteplilo á slunéčko, tož jedna radosť. No a jag šli, tož si to umířili akorát zrovna přes lužu. A bylo tam vysoké vody, jag ináč, dyž býl ten odměk a téklo ze střech cicerem. A oni, baranicu v tyle, v kožuchu, brouzdali sa tou vodou, a enom sa tom smíli a chlámali: „Já na mou dušu, tož to je pěkná! Ná, co to? Na končiny zme šli snihem a mrázem, dif nám uši a nose nezmrzli, a s končin idem vodou? To za mého otca nebejvalo! A dyž přišli k pořáďou a tam bylo ešče aj klzko od vozigamou, tož ím obě nohy sklzli, á velice sebou bacili na ty křejža. Tož velice sa uderili, aj obrazili. Tag – tag, že sa schabrali, ale už ím to nešlo, no, zbolesťou! A už ím ani do smíchu nebylo.

Šag to byli už jeích poslední končiny, ba aj myslejm, že poslední posedění v hospodě. Onechleli oni od toho udeření, snáď si tam cosig odrazili, možná, že to bylo aj od ledvin. Už nemohli nic na křejža, ani chodit nemohli, a furt v jednom kusi ich tam bolelo.

A tag jagsig osejhli, a byli žltej, jag žarouš. A také už ani velice teho jara nedočkali. Dyž z jara vylévali ty snihové vody, a jéjich čajka sa hungala v zahradách na vodě, uvázaná u jabloně, už o tom ani nevjeděli. Už ani veviděli tou barboru, co sa v koutě mračila, ani tych huslej, co kejvali ze stěny. Aj ty břitvy (ty pěkné křiváky), jak řejkál Vinceček, osiřali. A brzo sa nésli za Josefem. Tetka tady ostali sami, načisto slepí. Odcházali jeden za druhejm. Tož, staroba. Ale ešče škoda ich, mohli si tadyk trochu potrvačit.

Jag dyby na tom místě nebylo žádného božího požehnání. Kolé tych hospodářou sa tam omětalo? Staří Rozumci umřeli obá na koleru šestašedesátém. Mladej to vzál také zkrátka, tož aj hodně sa zapíjál. No, víte, lunzocht (TBC- tuberkuloza). A dětí nebylo. Šag vdovu si vzali starej Ripka, víte ten šeďa šedivej. Štyrykráť byli ženatej, a tag ím ty ženy jagsig umírali honem, snáď ich hrtouníli. A bohatli oni enom z tyh žen, každou okmínili o majetek.

Rozumčena sa také na konec zapíjali, a ten starej prďa šedivej ím ani nedávali, tož si chudera brali jest z koryta pro prasata. Ale gořalky ím dávali forotu, aby to brzo dodělali, tá tetka. Tož potom to místo koupíl Bazala z Bazalkou, Jozéfkou („Bazalo, dej tóm Ladárkovi mbdék! (?). Ti sa enom bijávali. Potom přišél Hastík, a na konec Laholejk, ten sa tam přeca ujál. Ale to už je iná kapila (kapitola?)

Ešče mosejm dodat, že vdovu Josefu po Hastíkovi si vzali zasé ten starej Ripka. Ale to už byla štvrtá! Ale tej už neporadili, tá poradila ím.(dcery Ripkovi: tato už sa nežeňte, my sa o vás postaráme. Ja, postaráte, ale nedáte mně to co tá žena!) Řejkali: „Moja Josefka bude advokátem, dyž si ně vezne!“ Ale tým agvokátem byli oni, starej prďa.

Povidalo sa, že dyž byla tá slavná svaďba, a „mladej“ ženich z nevjestou sa na chvílku ukludili do komory, tož že „hneď byla ruka pod sukňou!“ Viděli ich starého mlsného kocoura, už nemohli dočkat. No šag, ale co potom.

Ešče by zme mněli k tom dodat, že ten starej, no, holt agvokát, tož chtěli aj chlapce oddělovat při objedě poléfkou, aby moc nesnědli. Ale tetka Josefa, né tag. Vzali ím šufan z rukou: „Tož to né, ty ně moje chlapce ídlem oddělovat nebudeš, já si ím naděluju sama!“ Takovej oni byli. Ale tadyk jéjich panství pomály přestávalo. Doroustl Josef – Pepin, oženil sa, a starej moseli do koutka. Výměnkář má právo: No, dyž ho hodí do potoka, tož má právo vylézt! A už dosť o nich!

-----------------------------------------------------------

„Počkej ty Filušo! (Starej Jež)

Došél do dědiny z rucochem na zádoch v trojích pantalónech f ploužni a točíl sa jag holub na báni, jag sa řejká.

Dívál sa on po tych střechách, jag tam kerej šifr držej. Tož nekerej býl vydrolenej, sem tam aj nekerej už vypadl, no to bejvá, tož tam zatékalo. Tož to bývala jeho práca, opravit to. On býl, abyste to vjeděli šifrák, no pokrejcač, abyste to lepší vjeděli. A také majstr. Enomže takových majstrou bylo ve Břestku! Ale pů kopy. Každej druhej člověk tam otáď býl šifrák. To už tak negdy bejvá, že celá dědina má jedno řemeslo.

No tag! A že to pokrývačské řemeslo nesedí doma, ale bjehá po střechách, tož milí Břestečané moseli ít za ním, chytat ho. Celej rok byli na vandře a za prácou.

Ono sa řejká, že práca néni vlk, do lesa neuteče, ale dyž ju mosejš hónit a chytat po střechách, to je ešče horší jag vlk.

Práca sa holt odstřelit nedá, jag zajíc a lozit po takovejch hladkejch a vysokejch střechách, kór starší člověk,  dojž (když) už kosti začejnajou vŕzat v kolenách, tož to néni žádnej mls. Náto aby mňél aj jeden tvrčí náturu.

Tag ten starej Jež. Také už nebýl nejmlačí. Už mu také tahlo g šedesátce, a ešče pořád furt ty střechy obhlédál.

Tož domluvja sa s hospodářem, vyzůl jančary, aj vrchní lepší pantalóny, natahl starou ploužňu, a už sa plazíl hóre s provazem a hákem, s páru šiframi pod pažou. No opravíl to dobře. Lozíl po střeše, jag by to nic, ani závrať ho nechytál.

Enom jednou řejkál, že dyž sa ešče učíl, to bylo hen v Hradišču na gymnáziju, tegdá spadl ze střechy a trochu sa pošarpál. No, bylo toho hodně, zlámál si hnátu a ešče cosi gdesi. Ale od tej doby už nic.

 Tož opravja to, zasé sa obůl do jančarou aj pajtalónoj, a dyž to bylo už k víčerom, tragál sa do izby, ostál na noc. Povečeřál zdruhejma a potom, tož vykládál.

Takovej svjetem honěnej člověk, tož ten má dycky co vykládat, a je f tom aj hlava s patou. Ešče dycky lepší než nejakej vandroch kerej sa enom toulá, a prácu hledí enom odřečnovat.

Tož tag, milej Jež. Došél fčírá, bylo to už ve smrk a hleďél po střeše starej školy a potom vlézl k policajtovi na prostředku. Býl trochu naťatej, omrmlanej, tož mu jazyk trochu lapotál. „No, co byste rád strejčku?“ „A tož školního předsedu hledám!“  „Ná co s ním? Chcete ešče do školy?“ „Nále, co by. Ale je tadyk na škole kerejsi šifr šubivej a vydrolenej, a tož bych to opravíl.“

„Vy to chcete spravit? Ná gdo ste, člověče?“ Policajt viďa, že má strejc v hlavě trochu vjecé, tož si z něho dělál takovou prču. „Vy ně neznáte? Dyť  su tu co chvíla. Mně zná každej.“

„Aha, už vím,“ ťukl sa policajt do lebeně. „Vy ste ten miškéř hen z Dobrkovic.“ „Ba z řiti. Já su přeca pokrývač hen z Břestku,“ ohražovál sa Jež. „A tág! To je  - Břestek – Břestek u Trnavy?,“ zpomínál si policajt na obílo, a při tom sa trochu stranou uščuřovál. „Ale hovno, dyť je to hen za Velehradem,“ opravovál ho Jež.Už mu to bylo hloupé dohadování.

„Až zítra, strejčku z Břestku. Dneskej už toho pána školního nenandete.“ A tož potom přišél k nám na nocleh, jag po starej známosti. „Tož dej pámbu dobrej večér!“ „Dejž to pámbu, a vítám vás strejčku!“ „Tož dáte ně nocleha?“ „A co by né, placu dosť, šag místa nepřeležejte.“ „No šag už su nachoděnej, tag ně nohy do řiti lezou.“ „Tož furt chodíte?“  „A furt, mosejm. A také už nejsem mladej.“ „No tag si udělejte pohodlé!“

A srejc si udělál pohodlé. Vyzůl klápeta, vrchní pantalóny, ploužňu, rucoch (ruksak) hodíl pod lafku a bylo to. Jag dyž doma. No šag tu nebýl po první. A tag si hladíl nohy.

„Ja tag je to tetičko. Človjek mosej, aj dyby nechťél a nemohl. Co dělat. A už také stárnu, už nejsu včerejší.  Děcka mám z domu, ale co je to platné, tu donde jedna, tu zase druhá, a to je furt: tatínku, mamičko, dejte, pomožte, poščejte! Beztak na vječnou oplátku. A človjek, víte, néni tej nátury, aby nepomohl, nedál, dyž trochu može.“

„Tož máte recht, strejčku Ježu. Je to tag. Či ste už negdy čuli, aby mladí ftáci krmili ty staré? Dycky moseja staří krmit mladé. To už ináč ani nebude.“ „A tož to ste dobře řekli,“ zařechtál sa strejc, cha po izbje a hlaďa si obolené nohy. „Enom, že toi moji už sou dávno z hnízda vyletění. Ale to fšecko dělá tá moja stará. Ale počkej, ty Filušo,“ mněrkovál sa obrátil g Velehradu a Buchlovu na svou stranu. Zahrozíl tam obouna pjesťama, ale hneď sa při tom zařechtál. tag jagsi od srca, víte. „Ona ně posejlá do svjeta, di vydělej, chybuje nám! Ale ty sakramenská dušo, dyť pošli ty mladé! Málo sem sa už nasmolíl po tych střechách a natrhál pajtalónou? No né?  A také sem aj už dva vyhamrazíl! Počkej ty Filušo,!“  zasé sa uřechtávál hroza do kouta g obrázkom gde sa mněrkovál Buchlov a za ním slavnej Břestek.

„Tož to nemáte hodnou ženu, strejcu, nemáte ju rád,“ dráždili zme sa s ním. „Ale tož víte, to já enom tag. Také sa to nadřelo za celej život dosť. Dyť mosela jag ináč. Já furt ve svjetě za výdělkem, ona sama s děckama, na fšecko sama, to bylo nošen trávy, aj toho rožděj. To víte, než sa obnese kráva a nejaké to prasacko, že sa toho aj jednom dosihá do hrba. No neřejkám nic. Každej zme nésli svoje.“

A zasé pošpacírovál po izbje a zahrozíl do kouta k obrázkom: „Počkej ty Filušo,“ zasměja sa. „Vy ste dneskej jagsig rozmašidovanej. Co sa vám stalo, strejcu Ježu?“ „Ale víte, dali ně tam v jednej dědině starej slivovice, a človjek je na to už slabej, hneď je f omať. Trochu sem si ešče aj přidál, tož sa ně to v hlavje jagsig pomňátlo. Ale to nic. Šag ešče mám rovnej krok, či né?“ Vykročíl jag voják, zpívaja si tou legionářskou: „Dyž sem mašírovál ku hranici, mněl sem bílej kvítek na čepici!“ Spívál, a mašírovál hore, doule po izbje. „Tož byli ste na vojně také, strejcu?“ „No býl, pravda, že býl, jag by né! Hen na Itálsku v Tyrolsku u Feldkirchu, nó tam bylo.“ „A co vy,? obraťa ke mně. „Také?“ „No, pravda že také Ale já, víte na Pijávje!“ Nebýl sem, to sa rozumí nigde, gde pak já, starej kripl, ale co bych mu nezelhál? „Á na Pijávje, no ja. Tam bylo!“ A hneď spustíl jinou: „S Pijávy za večera – je tam čut rany z děla, tá hocha neléé – káá, dyž milenka čéé – káá.“ Strejc spívál a mašírovál o sto šest.

„Dyby vás tag čula tá vaša Filuša, strejcu, to by bylo, co?“ „Nátož co by bylo, nic by nebylo. Dyť to néni dycky a každej deň. A jednou za onoho času si udeřit nevadí. Ani na to jednom nezbývá, chceli člověk donést ten grejcar dóm. Beztag ně dycky doňďa šacuje kapse, jag dyž ten agzekutór.“

Strejc býl veselej, vykládál aj prozpjevovál, sem tam zahrozíl do kouta: „Počkej ty Filušo,“ a tag ten večér utekl, nenaděja. Až zme sa borkovali ke spaňou, strejc už ležál na zemi na slámě, a ešče vykládál, jag si tou svou Filušu brál.

„Ja, víte strejčku, jako hospodářu, tož sem býl první tovaryš u Kedroňa. Peněz bylo jag smetí. Tegda bylo práce! Co chvíla negde hořalo, aj Hradišť vyhořál, tož bylo aj co kryt. Ná tož sem koupíl vinohrad. To bylo vína, to sa to pilo. A tag zme jednou seděli v hospodě, popíjaja to moje víno, šag to bylo při muzice, a ten strejček jako otec mojej povidajou: „Ty Šimone, čuješ, podívej sa na tou moju Filušu, co í říkáš?“ „A co bych řejkál, nic. Co po neřádovi.“ Tož je pravda, byla ešče mladá, takovej šušňál. „Ale přeca sa na ňu Šimone podívej. Vidíš jag sa vrtěj? Jag dyž to vřeténko!“ „Nále dejte pokoj aj s Filušou. Co po šušňálovi!“ A tag ně na tu Filušu nutili a přichvalovali ju, já sem sa na ňu zadívál, a tag sa ně jagsig zalejbila, nenamluvíl sem si ju?“

„Víte, přinutili ně na ňu, jag dyž Šimona. No, šag su také Šimon,“ smíl sa tom. „No Šimona Cyrénského také přinutili, aby pomohl křejž nést. A tož já také – sem na sebe ten křejž vzál aj s Filušou! Počkej ty Filušo,!“ zařechtál sa ešče a hrozíl po tmě.

„No, strejčku, dobře, ale už mosejme spat. Ostatek si povíme až ráno.“  „A ba, máte recht, budeme už spat. Počkej ty Filušo,!“ oddychl si ešče potichu, a pomály sa utišíl. No, po chvíli spál a chrápál jag dyž by stonky řezál. Istě sa mu zdálo, že býl doma u svojej Filuše: „Počkej, ty Filušo!“

------------------------------------

xxx

Sešitek A5  je bez obalu jen volné listy, které jsen slepil k sobě, aby držely pohromadě.