Obrazy F.N.

Josef Varmuža

Rok 1938.

od 1. července tak jako před dvěma léty. Tehdy jsem nedodržel, a teď kdo ví? Nuže začněme! Je horko, tak horko, že to ani vyslovit nelze. Či se mi to jen zdá? Sotva, všichni si stěžují. Ukrutné parno je v tyto dny! Máme již poděláno, seno je usušeno, zemáky okopány i řípu, však toho mnoho není. A tak se jen popravuje v domě. Včera, jako1. července se pralo. Prala Fana, dcera naší dívky, či pardon Pepinky. (Vysvětlíme ještě) A dnes spolu líčí v komoře. Fana, Faninka ….Nu a tady jsem opisování ukončil, přesto, že ještě pokračuje dva a půl měsíce dále. Když jsem listoval sešitkem narazil jsem na odstřihnuté části listů – asi se záznamy, které někdo vystříhal, a pojala mně taková náhlá neochota dál pokračovat.

V noci jsem nad tím uvažoval a uvědomil jsem si, že to ustřižení je v části kolem mobilizace roku 1938. A tak je možné, že dokonce sám autor provedl tuto „operaci“ z důvodu vývoje pozdějších událostí, lidsky pochopitelnou. Takže začínám pokračovat dále ….. bydlí teď u nás. Sloužila v Napajedlích u Jančíků a na jaře po velikonoční noci šla do fabriky ke Chludovi, ale dlouho tam nebyla, ani dva měsíce, propustili ji pro nedostatek práce. Prý na dovolenou. Teď pomáhá nám, totiž dívce (Pepince). Eh, zase ta dívka. Byla pro to dnes mrzutost. Včera mně říkala Pepi (musím si dát pozor, že se Fana vyslovila, že ji špatně titulkuju, pořád jen dívka (místo Pepinka) a to, že je ponižující (?). Jak tedy? Nu dnes ráno, já žertem, že se musím polepšit a říkat Pepinko. Františka tomu porozuměla, zakabonila se a začala mámě hubovat, že mi vše poví, že je pletkavá a kdesi cosi a dostal jsem taky já a teď na sebe škaredíme všichni. Tak je to Faninko a Pepinko.

Včera zde měla Fana, prej kamaráda, synka z Mařatic (jenže já u mladých lidí v kamarádství nevěřím) a nevěří ani jiní, zkušení lidé. Chvíli snad, než se to přátelství rozbije, nebo než promluví pohlaví a krev, kterážto není voda. Koupali se spolu a Pepek B. prý je překvapil, když se drželi pod krkem, eh, pardon, okolo krku. To bych dostal. Je teď dopoledne, půl desáté, já píši a Slávek L. (Rostislav Lahola z č. 65, narozený 1921, otec Vincenc z č. 65, matka Františka Varmužova z č. 64) čte u nás Tarzana. Já ho čtu taky, ale mně se tuze nelíbí. Tuto zimu jsem přečetl tolik věcí a bez výběru a kritiky, že jsem si pokazil chuť. Všeho moc škodí a pravda je to. Zde to platí tak jako pří jídle. Můj duševní apetit je poškozen. Méně bylo by více a trochu více kritiky.

Babice jsou postiženy nákazou slintavky a kulhavky a je to zlé. Pokud vím, uhynulo až dosud sedm kusů hovězího, mezi tím tři staré krávy.

Nás to navštívilo právě na B. Tělo a měla to kráva, koza i prase. Již je to, chvála Bohu, pryč a zdá se, že bude zase dobře. Bednařík z toho vyšel moc dobře, jen koza maloučko. Jinde je to horší.

Ja, ta slintavka, co to stálo peněz a není jich. Jsme na tom túze bídně, peněz není, prodat není co, poslední úspory vytaháme ze záložny. V zimě nám spadla střecha na chlévích, bylo to tuze špatné, sníh to strhl a stálo to téměř 1500k, nehledíc k tomu, že jsme použili pěti domácích trámů, tašek ze stodůlky, která je zkažená a starých cihel.

Ja, bída bude, bída synu drahej, milovanej. A maminka leží zase nemocná. A leží často, slabá je, ty nohy! A já co? Taky tak. Každou chvíli a sláb jsem, špatně spím, špatně jím, kde se ta síla má brát. Já nevím. Dále se vrací zpět do:

21. května 1938 bylo zle a bylo by mohlo být ještě hůře. Politika se divně zaplétala, a že hrozila válečná zápletka s naším roztomilým sousedem Hitlerem.

Najednou z ničeho nic, poplach, křik, záložníci byli povoláni a všichni byli vystrašeni a mluvilo se, že každou chvíli to vybuchne. Já nevím, tehdy to taky nikdo jistě nevěděl, ale jak to teď vychází najevo, tedy to bylo vážnější a než jsme si mysleli. Takový byl v tu sobotu parný, dusný den a to napětí, rozčilení, lidé chvíli jako mátohy, jeden ve strachu, jiný odevzdán do vůle Boží. Bylo to opravdu, žádné žerty. A byli povoláni záložníci staří, mladí, bez výběru a ročníků, namátkou. Teď jsou již doma, ale je to stále nejisté, žádná bezpečnost. Teď pracuje diplomacie a propaganda, doufejme. ------------------------------------------------

 A jsme zpátky v červenci:

Je horko, ale tak parno, že to dále nejde. To je potu, hrůza! Odpoledne se chmuří, mračí, hřmí, bouře jde. Přešlo to však, přehnál se pořádný vichor a rozehnál to. Večer přišla slabá bouře a pršelo celou noc. Fana rozvazuje. Slávek si ji dobírá a ona roztává. Jely s Pepi na lucerku. Byli zde kluci, Pepci Bednaříka Laholíka, namluvili toho až. A trochu ji dobírali. Večer jsme besedovali v kuchyni a trochu jsme tak rozbírali život, mluvili o knihách, četbě a zisku z ní. Slávek, rozumí se, byl též. Ten neschází nikdy tam kde je Faninka. Kdyby nebyl tak mladý a mladší než ona, dalo by se přepokládat a usuzovat, ale takhle „odstup to ode mne abych podezříval a prostě ne, nikoli. Ještě jest příliš dětinský a nevinný.

Fana je smutná, zamyšlená, něco ji trápí, snad ta ranní neshoda, či nepohoda. A svěřila se, že kdyby jí nebylo líto čehosi a nebála se hříchu, že by si snad něco udělala. Vymlouval jsem jí to, jak se dalo. Netrap se nad tím, zase bude dobře a život je přece jen krásný, kdyby jak, a jen jednou jsme na světě. Pokračuje:

Neděle 3. července. 1938. Prší, pršelo v noci a ještě ráno. Byl vítr, horní, chladný. Den je pošmourný celý den. Čteme každý něco. Slávek je na besedě a dobíráme se a škádlíme navzájem. Není mně dobře, bolí mne a píchá v žebrech a v zádech. Odpoledne čtu rodokaps a mladí šli po svých. Je jakási svatba, Čechovic děva ze Záhumení se vdává a u Fousků (Bzučáka) jsou křtiny. Chladí se. (Fanka chtěla jít do Kudlovic k muzice, pak si to rozmyslela, máti jí nedala. Ani to nestálo za to.

Ospalá nálada a spát se nechce. Vůbec špatně spím, málo a spánek je přetržitý a bolestný. Takovou mám každou noc, večer těžko usínám, o jedné o dvou se probudím a je po spánku. Noc je chladná. Wir alle haben in ser Stube (Zimmer Geschlafen). A noc ist wieder schlecht. (Něco jako: všichni spíme v jedné místnosti a noc je špatná) Špatně spím a bolí a potím se tuze. Jaja, špatný život.A ráno zase všelijak.

Je pondělí 4. července. 1938. Trochu se chmuří, pak trochu svítí, odpoledne trousilo. A je zase zamračeno. Pepi líčila v kuchyni. Fani lámala kolky, odpoledne jely na lucerku.Slávek byl na besedě, zlobil a četl rodokaps a já? Taky. Co jiného. Pracovat se nedá a (totiž práce dost, ale ne pro mne, nejsem schopen). Tuze se to tam kaboní. A zítra má bejt ta slavná pouť na Velehradě. No, nevím, nevím, ňák se mi to nelíbí, jak bude zítra. Pokazí se to? Nebyl jsem na Velehradě již 25 let. To je doba! Jen jednou, bylo to v r. 1915, ve válku, vyšli jsme na výlet na Buchlov s děvčaty Form. a naší M. Ale špatně se nám vydařil. Hned, kdy jsme vyšli o 5 hodině začalo se chmuřit, ve vyrubaných již pobroukávalo a na Velehradě visela bouře nad hlavou. A potom nám pršelo celou cestu. A pršelo a pršelo, umoklí jsme byli, ublácení a pršelo celou dobu co jsme byli na hradě. Návštěva byla ovšem slabá, byli jsme tam téměř sami. Pršelo, jen se lilo, lesy končily, nálada byla zkažená. A když jsme šli domů, deště ubývalo a pod horami bylo téměř sucho a doma prach. To se nám to vydařil! Tenkrát jsme si z toho nic nedělali, ale teď by mně to otrávilo. Tak tedy ta pouť. Kdo půjde a co dostanu? Snad cukrový růženec a cumel.

A přece se vydařila. Je krásně dnes 5. července. 1938. Teplo a parno. To bude horko a žízeň, ubozí poutníčkové, ti zažijí (ale noc byla studená). Z Babic šlo procesí s hudbou a la Šomrda. Fana šla taky. Je teda hezky, až moc hezky, jen aby nepršelo. Není třeba. Nového nic není, o čem psát. Táta suší seno. Trochu pozdě. A já? Pořád stejně. Nic po mně. Už ten život a svět pro mne není. Jen vzpomínky. Na pouti? „Ať se vám srdce nermoutí“

Poprvé jsem tam byl se stařenkou asi ó 9. letech. To bylo taky horko, a ta cesta, nekonečnou se mně zdála. Cesta Vyrůbancem zdála se mi jako cesta do pekel. Žízeň jsme měli-velkou, ve vývoze jsme si trhali jakési červené bobule, zdálo se nám, že jsou to třešně, ale bylo to kyselé a trpké, stařenka řekli, že je to otrava, museli jsme to zahodit.

U silnice pod mostem jsme se napájeli v potoku, voda byla teplá, ale pili všichni. Ani jinak tam nebylo čisto, chodilo se tam na stranu. Odtamtud bylo již vidět chrám a vysoké věže. A těch procesí rozmanitých, toho hluku a křiku, hlava šla kolem.

A před kostelem ty krámy, ta pestrá, pro mě, nádhera kam se dívat napřed? To bylo trochu silné pro mou ubohou dušičku venkovského kluka, který ještě nikde nebyl a nic neviděl.

Nakonec jsem byl již tak zpitomělý, že jsem nic neviděl a nic nevnímal. A když jsme vešli do kostela, tu jsem byl nadobro bez sebe úžasem. Ta výška klenutí, malby, sošky a nejvíce ty strašidelné skupiny v postranních lodích a kobkách, obrazy pekelných muk duší trápených a ďáblů, tak mně to nastrašilo, že jsem se krčil a držel křečovitě stařenky za faldy.Hudba tam hlučela, nejvíce se mně líbil turecký buben, to jsem si tloukl pěstí levačkou do klobouku. Potom už mně bylo horko a špatně, chtěl bych ven, ale nebylo možná. Kterási známá děvucha mne vzala na ruce asi Štefka L.

Konečně jsem byl zase venku. To trvalo, ty bohoslužby byly nekonečné. Jen pít se chtělo. Pili jsme limonádu, ale co pak to bylo, takhle vědro, ne skleničku. Ještě byla voda v kašně. V pivovarské zahradě byla stará rozvrzaná houpačka, prý pro děti, ale houpali se tam staří ogaři.

Mezi tím trochu sprchlo, ani se nebylo kde schovat. Domů jsme vykročili s velkou chutí, nic mně tam netěšilo, jen domů jsem pospíchal. Pod tím mostem jsme se zase napájeli a voda byla po dešti kalná, ale nevadila, žízeň byla veliká, a pak to šlo hore Vyrůbancem a my kluci stále napřed a byli bychom zaběhli do Jalubí, tak tak, že nás ještě včas zahlédli a volali nazpět.

To byla cesta a Babice stále daleko, nechtěly se přiblížit. Od Huštěnovic jsme to vzali trapem až domů. To jsem byl rád, že jsem doma. Když se mně ptali stařeček, pújdu-li zase na pouť, „ani za prase ne, doma je nejlepší.“ S Bohem Velehrade drahý, nechci tě vidět! Radostná, veselá nálada trvá až do večera. Na večer se chmuří. F. V. přišla pozdě z pouti, dostal jsem marcipán. Večer, již v noci přišel prudký studený vichor, div chalupu neodnesl. F. besedovala venku dlouho do noci. Mně se to nějak špatně dotklo (to povětří). Nachladil jsem se, všude mně bolí, píchá a kašel, špatně jest. V noci pršelo.

A dnes 6. července. 1938. Nu, ráno svítí, svítí, ale též se i chmuří více méně. Horko, zdá se, že není, aspoň mně ne. Jak druzí se cítí po těle nevím. Byli zde chlapci Abr. i Pepík. Včera byli na pouti. Měl jsem radost, ovšem ale pak mně zhořkla. I ta nálada radostná pominula. A proč? Inu proč! Mrzí mne a bude mrzet dlouho. Chválil jsem, ale jsem myslím přechválil. Chlapci se vítali s policajtem a policajtkou. F. stála prý vedle a jí si nevšimli, ruku nepodali. Věřím, že jí to urazilo a zarmoutilo. Proto tak rychle odběhla. Proto jsem mrzut. To bych si o nich nepomyslil. Tak jsem chválil jejich prosté chování a nevypínavost a tak bych se byl mýlil? Ach hoši, hoši! Tohle není demokratické, třebas o té demokracii stále mluvíte. Nevšimnout si prostého člověka, vždyť jsme všichni děti jedné matky země a proč se vypínat, že jsem přečetl o jeden slabikář více, či že jsem vedle pánů jídal. Nepohrdejte prostým člověkem, jeho mozoly jsou ctihodnější než navoněné ruce, s kterými se možná stýkáte.

I ten prostý člověk cítí, má svoje tužby a ideály a se snaží, touží po něčem lepším, neodvracejte se od něho, podejte mu raději pomocnou ruku, když se úponkou ducha vzpíná k vám. Práce a poctivost šlechtí člověka. Tak hoši, snad vám křivdím, snad jste si nevšimli a nepoznali. To by mne bolelo, kdybych byl se ve vás mýlil, zvláště u Frantíka.

Policajt maluje, líčí. Je chladno a mně špatně. Co dělat? Já nevím, jsem zoufalý nad sebou, nad světem, vším. Lidé, pomozte mně, nebo – ach Bože, milý Bože, smiluj se nad duší mou, jsem velký hříšník. To mně bolí!! Je chladno až do večera. I noc je studená. Kadlc dovezl starým seno.

7. července. 1938. Po studené noci, chladné ráno, ale den parný celkem. Jo – Naše dívky – pardon – pořádají dřevo, řežou, štípou a pak maží mlatevnu. Jinak, co ještě! Nic tak dalece, leda že jsem stříhal slečince mikádečko a vystříhával krček.

8. července 1938 v pátek je ukrutné parno, tak, že ani nelze snésti a to po noci chladné! Já jsem v kůži špatné. Ošklivou noc jsem měl a dnes tak mne všecko bolí, ale tak, až do zbláznění. Já nevím již co dělat a jak to skončí, ošklivá perspektiva. A za jedno i druhé, dobře mi tak. Nic lepšího jsem si nezasloužil. Kdyby lidé věděli jaký jsem hříšník, ukamenovali by mne. Netěší mne život a ani nemá těšit, ten jsem dávno prohrál. Jen se přetvařuju a beru sympatie, které mně nepatří, zvláště od lidí mladých, ještě špatným životem nepotřísněných. Jsem vyvrhel, který není hoden, aby naň slunce svítilo. Trp, kozáče však atamanem nebudeš, zasloužils více a užij dobroty. Ty ztroskotaný, bídný a ničemný! Josefe, Josefe, co jsi to učinil? Ó ty nešťastný! Dívky – eh – pardon, Pepi s Faninkou dopoledne praly a odpoledne šla Pepi do vinice za tatou Antonínem, aby tam pomohla stříkat révu vinnou. A Fany? Bavila se  se Slávkem Laholovic a pak se někam ulila.  Já hladím, mažu, pláču a naříkám nad svými bolavými žebry, zády a ňadry. Mám já to vyražení, bože můj. V noci zle a ve dne ještě hůře. Aspoň spát kdybych mohl a zaspal to všecko. Ale pro mne je spánek utrpením.

Sobota 9. července. 1938. Je hodně chladno a po včerejším vedru se to cítí špatně. Chmuří se a je horní vítr. Jsem zdeprimován po té špatné noci. Sedím u stolu, hlavu svěšenou a vzdychám. Fany se mně táže, co je mně, že jsem tak smutný a „nic nepovídáte, co vás trápí?“ Již jsem odpověděl a nebudu již povídat, J. V, již dopovídal. Je konec se mnou. „To byste tomu dal. Však zase rozvážete, uvidíte, že bude lépe.“ Bylo, ale ne hned. Až odpoledne a ne zcela, dost jsem se přemáhal. Ale to chladno. To láme kosti. Co naděláme, ale kazí to humor. F. dopoledne někde běhala a se stařenkou se posekaly tam u nich, přišla nazlobená. Odpoledne jsme povídali sem tam. A večer prší již. A vítr je taky. A zima ovšem. Dívka Pepinka pomáhala tátovi ve vinohradě postřikovat. A lucerky dovezly.

V neděli u nás. Jožka se probudil a otřásl se chladem. Brr – to je mně zima. - Pohlédl k oknu a zamračil se. – Proklaté ženské, zas to okno otevřely. Divím se, že je jim pořád horko. Venku prší, studený vítr třese okenicí. „Zavři to okno,“ zabručel nevlídně na Pepinu. Fani ještě spí, oddychuje pokojně pod pokrývkou. Vyhlíží nevinně jako děťátko.

Jožka se převlíkl a mrzutě vstává. Je mu chladno! Sedl si ke stolu a zasmušile pohlíží ven. Pepina šramotí v kuchyni, tluče hmoždířem, přetahuje hrnce na plotně.

Fana spí. J. taky podřimuje na prašťáku. Napil se trochu čaje a usnul ještě chvíli oblečen. Zatím ostatní vyskočili z loží svých a obléknouce se do hávu svátečního, rozešli se. Pepi šla do kostela a Fani někam po práci.

Zatím přišel Slávek s nějakými lejstry a četl u okna. Venku déšť a vítr nepřestává. Je tam nevlídně. Táta před tím šramotil a hádal se s dívkou a pak zmizel, není ho doma, jistě je v hospodě.

Stojím v síni nahlížím ven do té nepohody, pojednou se otvírají dvéře do ulice a studený průvan mně rve uši: „Kterej čert, pro pána, moje hlava!“ Ohlédnu se a to Franci učitel se strká dovnitř. „Co se stalo, co tak najednou? A při takovém nečase?“ „Ale ošidilo mne to. Ráno, když jsem vyšel, bylo hezky a pak spustilo. Trochu jsem zmokl, co dělat?“ „ To je divné. U nás prší od večera.“ „Nu a co?“ „Potřebuji nějaké informace, ty daně nešťastné, mám platit a brzy, do dvou měsíců, a jak? Což mohu? Kde je tatínek?“ „A kdo ví. Oni shání peníze od dlužníků a pak půjde do hospody, kam jinam.“ Po chvíli se zvedl, a že ho půjde hledat. Nu, našel ho, ale jak. V hospodě ovšem a špinavý byl, neholený, nemytý. Měl pěknou radost. A mnoho tam s ním nespravil, neboť měl již několik panáků v těle. Po chvíli přišel učitel zpět, ale radost na něm vidět nebylo. Já jsem zatím shledal stvrzenky a šeky daňové a prohlíželi jsme to, ale co s tím? Tím se ty daně nezaplatí! Co jsme mohli dělat? A co mohu já? Mám dosti svých starostí. A táta přišel, ale řeči s ním nebylo, spustil litánii, trochu plakal, trochu křičel, vykládal pohádky, a když toho měl učitel dosti, otočil se na podpatku, řekl s bohem a šel. Co jiného mu taky zbývalo? Vždycky tak odchází, nepobude, neusedne, však se mu ani nedivím. A potom a potom bylo zle na gruntě. Však znáte našeho tátu a jeho ústa požehnaná. Ta když se mu ráno rozhrají, že se mu ani večer nezastaví. My, totiž já, Slávek a Fana (ta si ho donesla velké perníkové srdce pouťové, nevím odkud), seděli jsme v jizbě a bavili jsme se. Dobírali si Fanu a její srdce o kterém jsme tvrdili, že bylo asi draze zaplaceny (a její máti k tomu přidala cosi velmi peprného, co se ve rži zakončí), nač se velmi urazila. Mluvili jsme a mluvili, ale v síni byl rapataj. Táta se rozmluvil, přicházel do varu až se konečně dotékl velice nešetrně a nemravně cti Slávkových rodičů. „Slyšíš Slávku?“ „Slyším, ale tuhle, tohle jim neodpustím!“ A již soukal rukávy hahoru. Vyšel ven a tam si to spolu podali. Lítaly hromy, lítaly blesky, až strach byl, aby od nich střecha nechytla. A Slávek to doma pověděl, čeho se u nás doslechl a pak to bylo již tuze zle. Fana Laholíčka doběhla a tak si tátu podala a tak mu vyčistila vnitřnosti, že to bylo cosi, co se neuvidí ani neuslyší každej den. Táta ovšem taky nemlčel a tolik páry přidal, až to skončil plésknutím na tváři jeho.

To byla neděle, a když začínala, pršelo a potom i hromy lítaly a uhodila facka. A když jsme byli v nejlepším, donesla nám Vlastička, nejstarší to ratolístka z keře policajtovic manželství, plnej talíř vdolečků. Byly dobré, znamenité, jen se třásly, ale buď bohu žel, že Faninka si nechtěla ani jeden vzíti. Jaké je to živobytí, když se darem božím pohrdá? To byla neděle! Odpoledne zde byli Češka na besedě a večer, vlastně hned odpoledne, byla orelská zábava. Fana tam taky byla a brzy přišla, že neplatícím se zahrál marš! Ó, jaký žal ó vy orlové nešťastní.

To byla neděle a dnes je středa a poprchává a v noci taky pršelo a přepŕchalo i v pondělí i v úterý si dobře sprchlo a noc každou. V pondělí bylo dost chladno, vyloženě zima, horní vítr. F. byla v Napajedlích a došla celá zmrzlá. Ne divu, když byla dlouho u muziky a tam tak prostydla. Odpoledne spravovala a přitom jsme povídali sem tam, ale co z toho, a co já z toho mám? Sluší se to na mne, bavit se s děvčicí? Tak se mi zdá, že jsem se na stará kolena zbláznil. Však víme, že ani staří, ani moudrost, ani filosofie nezachrání před hloupostí a pošetilostí. Byli starší, moudřejší a důstojnější a propadli té pošetilosti, či zbláznili se za děvčetem. A kam já, chudák?Dej pozor, ať se nespálíš. Je tu ještě jiná věc, smutnější a nebezpečnější. Proto pozor a drž se zpět.

• již ne tak chladno, ale celkem nikoli pěkně. Dopoledne maličko svítilo, odpoledne již zase pršelo. Přeháňka. Dívka zmohla na lucerce. Fany dělá v Biochemě. Dostala dotazník, vícerom ho vyplňovala. Slávek přišel a zlobil ji, já též jsem si omočil, dotékol jsem se jí nešetrně poněkud a byla nazlobená. Je opravdu tak nevinná, jak se staví? Je hrubému žertu příliš nepřístupná. Já sám jsem dostal ránu morální slovem od staré Pepi, která mne porazila tak, že jsem si hned lehl a cítím ji posud. A nezapomenu tak hned. Je to úplná pravda, já to vím, že jsem nebezpečný pro své okolí, přetvařuji se nepřiznat se k tomu, každý by se mne štítil a teprv bych byl osamělý, jako ten kůl v plotě. Ale musím, tak to dále nejde již.

Dnes je tedy ta slavná středa, je sv. Markéty, tuším a měly by začít žně již, neb sv. Markyta, hodila srp do žita. Zatím tam stále poprchává, je zamračeno a není naděje na vyjasnění. Již aby to bylo, aby mohlo se namlátit a namlet, ať nemusíme stále ten chléb a mouku kupovat, vždyť již není zač. Nedostatek, bída hrozí. Peníze mizejí jako sníh na slunci. Dívka šla do Napajedel k panu děkanovi s dotazníkem, Fani je v Biochemě a já tady tak, co se mnou? Plakat se mi chce, když právě neklnu. Řeklo se, že já, který mám tolik času (byl bych raději, kdybych neměl vůbec času), mohu všecko promyslit, domyslit, rozmyslit, rozluštit problémy zapletené. Mohlo by se, ale to promýšlení to se nedaří tak jak by si to člověk přál, myšlenky, které se mají rozvíjet jako rozvité pásmo, ty právě se zaplétají a zamotávají a je z toho v hlavě chaos a bolí z toho hlava.

Je někdy lépe když člověk nemyslí, výsledkem je jen nespokojenost, nechuť k životu a často i zoufalost, když si pomyslíme čím jsme, a čím jsme mohli být a co jsme mohli provést. Je člověk štěstí svého strůjcem? Ve většině případů je svádět všecko na osud a nepříznivé okolnosti, je zbabělost a neupřímnost sám k sobě. Proto budu k sobě upřímným a pravím: To všechno čím trpím, co mně v životě pronásleduje jsem si zavinil sám! Byl jsem sláb, nebylo energie, ani vytrvalosti, ale hověl jsem příliš svým nízkým sklonům, místo co jsem je měl přemáhat a s nimi bojovat. Prohrál jsem boj, aniž jsem ho začal. A teď to mám a budu mír až do konce, až mne povolají k té veliké armádě.

Je odpoledne a je stále tak nevlídně. Trousí, jest zamračeno, podobá se to dušičkovému dni.

O té velké vojně Bednaříka.

Bylo to po poledni, seděli jsme v síni a v kuchyni, pojídajíce a dojídajíce oběd. Fany odešla do práce a pak se u nás stavil Bednařík. Slovo sem, slovo tam. Stěžoval si, že je celý rozlámaný a já na něj, aby se netoulal po nocích, to že má z toho. „Přišel jsem o půl jedné, jsou ty schůze, být tam musím, co dělat.“ „Pošli tam tedy ženu a sám si lehni do postele.“ „Však by to patřilo, ať zkusí, aby věděla a pořád nebručela. Pořád má cosi, stále mne pronásleduje.“ A pravil, že chce po něm všecky peníze a že je potom zle a to že jí dát nemůže, že musí poplatit a že již poplatil. Mluvili jsme sem, tam, taky jsem si omočil a ona poslouchala za dveřmi. Pojednou vykřikla: „Já se beru a odejdu pryč, abyste o mně nepletkovali.“ My jsme ovšem zůstali překvapeni a zaraženi a to ostatní si pověděli tam u nich doma. Byl tam křik a byla váda, ona stále, že se vystěhuje, on zase, že jí nebrání. Bylo to zlé a bylo to stále horší. Pak jsem zaslechl tahanici: „Pusť to, nepustím, pusť po dobrém“ a tu se tam hrnula stará (stařenka) Ambr. Hádka a tahanice dostoupila vrcholu. „Zde máte děcko a já déle nežiji s takovým, ne to nejde, abys ty o mně povídal, ty máš své (nechci je jmenovat) a Anton se rozzuřil, ostatek jsem již neslyšel, raději jsem utekl. Co bylo dále nevíme, ale pravil nám tady Šomrda, že Lída se odstěhovala, pokud se týče, utekla. To jsme my neviděli již, ale je tam zamčeno, nápadně ticho a děvče chodí s pláčem po ulici. A v neděli, je to dávno?, jak se měli rádi: „Dej mi ještě hubičku, než odejdeš.“ Za tři jaká pohroma, jaký rozvrat. Jak je ta dobrá pohoda vrtkavá!

Manželské slasti a strasti, ano, ja, budiž bohu žalováno. Antoníne, Antoníne, co jsi to učinil, budeš vdovcem slaměným. Jak je ti po těle? Kdyby to věděla Cilečena, co by řekla tomu? Chlapče můj! Zde máte svoje šaty, rozdělte se, vezněte si děcko a já skočím rovnejma nohama do kanálu! A neutekla, spala a tak z toho slaměného vdovství nebude asi nic. Jak se člověk zmejlí.

Čtvrtek 14. července. 1938. Dnes se vyjasnilo a je horní větřík. Bude-li to trvale, nevím. Je čas, aby již, žně jsou zde. Dívka prala, jinak se nedělá nic, ač by bylo co, práce je dost. U Bednaříka je ozbrojený mír. Němohra se hraje. Dověděl jsem se dnes, že se!? chtěla střílet revovérem, vo ten se spolu tahali. To bylo tedy vážnější, než jsme si myslili. Dívka! šplíchala v zahrádce révu vinnou. Co to ještě? Vzpomeň si. Co, já jsem v náladě málo snesitelné. Byl jsem ráno uražen dívkou, že prý jsem nikoli čistej, tohle včera? tohle dnes? a to mně vážně namíchlo a byl jsem jak se patří zlej. Však jsem jí pověděl, jak se patří svý. Nečistí a přece ta chalupa nečistých byla dobrá někomu po tři měsíce již. Že jo, no jo. Proto pozor na hubu, kouše! Neračte mne urážeti, Pepinko, s tím si na mně nepříjdete.

• 15. července 1938 bylo parno, horko. Žně počaly, již se kosí réž. U Bednaříků přestřelky trvají, hádají se o Cilečenu, že sní Anton policajt stál asi hodinu na rohu hospody a pilně se s ní bavil. Pro hanbu světom, což Lidušku velmi bolelo a mrzelo. Co dělala dívka naše? Málo, nebo nic.

V sobotu 16. července. 1938. Jest, bylo horko zase velké. Žně jsou v proudu již. Bednařík seče Snopkům B. My ještě nic. Dívka štípala a řezala s Fánou nějaké dříví to odpoledne. Dopoledne uklízela tady doma v baráku a obličovala a tu jsem se sní posekal, jsem, jak se patří nazlobený. To proto, že je mi špatně a to po noci zlé. A odpoledne a večer a v noci, špatně, tak špatně, že to až, až. Vo půl pátý jsem si lehl, chvíli spal a nebylo možno, tu mouchy zlobily, na dvoře babky klevetily a zase: Pep B. řve pod oknem: sálo, sálo! až mně to uši trhalo, na dvoře po záspí se Fána s děcky honila a to buch, buch, jak by mně po hlavě běhaly, bylo to příšerné. Potom začlo bolet a bolet, tělíčko moje ubohé. To byl večer, to byla noc! Ve dvanácti jsem vstal, na hůře se ozývala Fána, repetila tam o muzice, byla u muziky u Maňasa, špatně se vytančila. O půl jedné šla domů, Slávek taky od muziky s ostatními kluky a hlaholili pod oknem, no já to se rozumí a pak jsem zhasnul a lehl si dále. Ráno pak, ještě spím a slyším hrčení a rámusení aut, to přijeli v neděli ráno časně 16. července četníci pro policajta, chytat Jana Ulmana, (nar. r. 1900, manželka Tereza Mikoškova nar. 1908, děti Jaroslav nar. 1936, Božena nar. 1939) neboť on zabil v noci na Bahňáku člověka a dva tam smrtelně zranil. Ulman, kapitola sama pro sebe. Špatný člověk, ženu týral, tchána Mikošku škrtil a Mikošči i s Terezou ženou jeho odešli. utekli k Josefovi na Bahňák, jenž tam má  nějaký hotel. Zde v Babicích všechno prodávali. Ulman tam večer šel ještě se dvěma, Cibulkou a Dostálkem-najal si je, nač? aby mu pomohli Terezu zabít? a resultát, jeden člověk mrtvý, dva téžce zraněni. Dostal sklenicí  až mu mozek vyhřezl. Po činu se ulil, honili ho, chytali ho a našli ho v Jezerách na pelechu jako zajíce, spal ozbrojený revolverem. Již ho odvedli a ti dna pomocníci jsou zatčeni též. Tak se ho Tereza nejlépe zbavila a bude mít od něho několik let pokoj. Doufejme, že to s ním u soudu dopadne trochu jinak než s jeho bratrem Ignácem, který zabil u muziky Janka Rožka a vyšel u soudu na prázdno, osvobozen byl. To byl divný soud. Tak, tak, Ulmanko, dva syny máte a oba jsou vrahové.

Dnes je parný den, horko velmi. Odpoledne se začíná trochu chmuřit a o páté jde bouřka vod Zámoraví, proti hornímu větru. U Kadlců je svatba, žení se Janek a je to divná svatba, nevěsta z domu utekla a bydlela měsíc u Kadlců a jaká je svatba, koho se bude nevěsta odprošovat, starého Jana? Jaký je to pořádek, ti Kadlci, proč to trpějí?

Bednařík Anton policajt nadává a klne, půjčil Faně kolo, prý na chvíli do Kudlovic a nejede a hřmí a začíná pršet a on má vázat réž. No, ten je, jak se patří namíchanej. A byl opravdu. Konečně musel jít vázat pěšky se svojí polovicí. Fany nebylo a nebylo. Bilo pět, nic, šest, ještě nic a až po sedmé se zjevila za vrátky i s kolem. Smála se zdaleka, ale jistě cítila, že se na ni strojí malé hromobití. Nejprve to dostala od mámy a pak i Bednařík spustil, žertem a úsměvem, ale myslit to doopravdy. Všichni jsme tvrdili, že byla jistě v Habeši, zapírala, zapírala, ale prozradil ji lístek z úschovny. Ta ale umí lhát. Našťápená holka. Konec konců byla řádně nazlobena, protože jsme ji pořádně dobírali a že co se prý tomu kolu stalo, že je celé. Toť pravda jest, ale veliké ale. Zapomínáš, Faninko, že jest to velký rozdíl, vypůjčíš-li si kolo od strýce neb Franty V., neb od Bedn., kterýž je člověk cizí a nerad ho půjčí i svým lidem a to jen v nutném případě a tuhle, tohle, na štrachandu? Proto se nediv, vždyť on si ho těžko vyplácel z té jeho službičky a proto ho opatruje co oko v hlavě. Na to zapomínáš, a proto máš mluvit pravdu a nechat zapírání, nepomohlo, měla jsi ten lístek odstranit. Již je to tamto Franto, ale pro podruhý, děti, buďte upřimný. Proč já o tom tolik lamentýruji, když se mne to netýče? Snad proto, že jsem ji taky trochu slovem potrápil a že mi nepřímo řekla, že mně po tom nic není. Taky pravda, ale toto na omluvu.

Tak je to děti milé. Večer byla zase muzika, totiž ta svatba Kadlcovic. Nu, tančilo se, tančilo, ale hlavní družba Franta Hrančíkovic se dobře opil a ležel na lavici, vožralé a Hrančíčku: „Bože děti, tak se třesu aby něco nebylo, když ten náš Franta tak tento, vidíte ho?“ Kdo ví, jak byl silnej ve šrajtofli družba všecko platit, tot zlý jest. Stěžoval si, když měl platit povolovací lístek u policejmena, jak že on k tomu příjde a kde je taky brát z toho výdělku? Ja, to není enem tak na svatby chodit, to stojí prachy, milí braši. V noci se blýskalo, trochu hřmělo a taky pršelo. Jest po dešti dnes ráno.

18. července v pondělí 1938 a chladno, horní prudký vítr. Ještě se chmuří, snad bude svítit, neví se ještě. Co nového? Snad málo nebo nic. Mikoškové se prý již vrátili do Babic. Z Ulmana nemusejí mít již strach, ten je dobře schovanej a doufejme, že na dlouho. A je taky jarmark markétský, bůh s ním, nic nám nedá. Žně jsou a ještě jsme nezačali. A kdy tedy.? Již by se mělo, ale s kým? Bednařík naříkal, ten chodí po svých a tak koho? Ty noci krutá, ty noci zlá, jak těžko jsi mne poznamenala. Každé ráno mne to tak bolí a to chladno drtivé, proč já a vždycky jen já trápit se musím, oh Bože můj milý, dobrý Bože proč? Já nevím, jak to bude dále, jsem zoufalý, jak to skončí? Nedivte se potom, že jsem takový nevrlý, zlý, kousavý, já za to nemohu, tím vinna moje choroba. Radostná, veselá moje pohoda je ta tam a Bůh ví, vrátí-li se, kdy se vrátí. To byly moje dny sváteční tehdy, když jsem žertoval, dováděl a vyprávěl anekdoty a humoresky a vtipy. Teď mně zavalily velkopostní černé chvíle páteční a drží mne a nemohu se rozjasnit, rozveselit. Tak je to Fáninko, divíš-li se tomu, netrápí tě to? Jistě ne, ale mne ano. A na všem smutek jest, ať kde chce oko prodlí.

V úterý 19. července. 1938. Chladná noc, horní vítr, jasno, více méně. Seče se réž dopoledne, Bednařík s jeho polovicí a dívka (služka Pepinka). Byli tam přes poledne do půl jedné, postavili 16 mandelů, prý (tak dvanáct nejvejc). Odpoledne tam hrabala a pohrabouc to tam, šla domů ukroutit z došků pár povřísel a pak to tam šla svázat.

Ve středu 20/VII 1938 ? To věru nevím, vzpomínám a vzpomenout nemohu. Asi že nebylo nic. Pouze tolik, že byli u nás zloději, prý. Naše dívky spaly na hůře a slyšely něco. Viděli pouze cizího psa jak žhral Bednaříkovy zemáky a slyšely šouravé kroky po záspi, ale nic neviděly. Báli se podívat a náš pes nezaštěkl. Snad to bylo strašidlo. Teď již na hůře nechtějí spát, bojí se čehosi a nevědí proč.

Ve čtvrtek 21/VII. 1938. Noc byla studená jako včera, ale ve dne mírněji. Čas velký nebyl, chmuřilo se celý den, sem tam svitlo. Bednařík se svojí polovicí a s dívkou sekli žito na Nekázanci, byli tam hezky dlouho, přes poledne postavili dvanáct mandelů, prý. (8 snad!) Polehlina, špatně se to dělalo. Odpoledne to tam dívka hrabala. (Už si nešla domů pro povřísla!) Čas je tady, odpoledne všelijaký a večer trousilo. Noc na to byla teplá. Všichni jsme spali v izbě i starý a tak tu bylo těžko, dusno, moc špatně a horko. A mně přesto tak zase všecko rozbolelo.

A dnes v pátek 22/VII. 1938. Je mně tuze špatně, bolí a píchá a je to čím dále horší. Proč? Ani ven se mně nechce. Je teplé ráno, ale na čas není. V noci trochu pršelo, mračí se a trochu svítí. Ráno byla mrzutost pro oharky, které se včera ztratily v zahrádce. Máti podezřívali starého, starý se dušoval, že ne a pravili, že „máš tu dvě!,“ které by to mohly vzít, já jsem to ráno vybleptl a byl křik zase. Běda tomu z krzevákoho pohoršení pochází!A ten pohoršenec jsem já, vždycky já. Ztratily se opravdu? Dívka praví, že ne, že jsou tam. Jak špatně vidím a ani ty brejle neplatí. Měl bych si pořídit jiné. Včera to bylo? Stěžovala si otci na poměry v Biochemě, na malý plat i na ten pořádek tam. Ona že se nadělá, nosí stále sklenice v koši na půdu, až ji ruce bolí a některé jen tak lelkují a hrají se a pokřikují na chlapy a ti je pak honí a válejí a škubou. Fanu B. že dva měli v práci, chtěli ji vysléknout gatě a že jim odolala. Ale ji vyváleli a ona to má ráda. Takové jsou tam prý téměř všecky. – To je pěkný pořádek. Za co se jim má platit. Divu-li potom že mají tak malý plat. Divné jsou to pořádky v těch fabrikách. Já myslil, že jsou to tam lepší lidé a zatím, tak se ty holky zahazují. Jsou rozvířené (a! roz-, dopověz! Mají se dobře. Špatná škola mravů. Která není zkažená, již tam se nenapraví. Potom ať pospíchajíc do fabrik. A naší …. stále fabrika voní. Však u Chluda taky že to bylo takové. Mně divno tak a čeho líto, když slyším, že ten či to, kterých jsem si vážil a měl k nim úctu, v nichž jsem myslil a věděl, že jsou dobří, čestní, počestní a které jsem měl rád, nejsou takoví, že se dopustili poklesku, že jsou nečestní, špatně se zachovali a k nimž jsem úctu a náklonnost ztratit musel i jest mi tak jako dítěti, které se těšilo krásnou hračkou a pojednou mu ji rozbili a teď jsou z ní ošklivé střepy a ono pláče nad nimi pláče.

Sobota 23/VII. 1938. Pršelo v noci i ráno ještě. Špatné. Jsem mrzut a zlý. Máme tam kousek žita na Záhumení, je to zralé a přezrálé, zrno hledí z klasu ven a mělo to být již v mandelích. Čas není, zítra je neděle a nebude-li to dnes, špatně to dopadne, bude vyprchávat. I tak je to špatné již. Jestli se to zkazí, kdosi dostane. Žádný o to nedbal, chodili okolo, nikdo se tam nepodíval, jaké je to, dívka je trouba, hňup a policajt? Nač ho máme v baráku? Aby vytruboval ve dne v noci. Pro parádu? Jako by mu po ničem nic nebylo. Ale počkejte! Opakuji: pokazí-li se to žito, bude zle a vyčistím barák od takových lidí, v jistě. Což je to seno? Na tom nezáleží kdy se seče, ale obilí, tam musí být v pravý čas jako hodiny. Počkejte vy ptáci. Nebudete zde zavazet jen tak. Lidí plný barák, aby hrom do Tatry i Biochemy, je nás tu jak harantů. Jen k zlosti. Noc byla zlá, zase bolí a bolí a ve dne? Fuj! Říkám, že je nás zde mnoho a to je pro dva lidi a ne pro pět, pak je zde horko, dusno a co potom. Tak se zde usadily, jako by tu chtěly být na věky. Myslím, že to tak stále nepůjde. Všeho moc škodí. Hledejte si přístřeší. Ve vlastním zájmu a pro svoje zdraví: odejít, neb jsme nemocni a proto i nebezpečni pro okolí své a nečisti též, jak se ráčila dívka (prokletá již) vyslovit. Hned se mračí a zase svítí, ale na dobré to nekouká. Snad bude ještě pršet, větru není a zdá se teplo tuze. Uvidíme. Mně by to mohlo být konec koncům jedno, jak to dopadne, mám-li skapat, ať skape všecko. „Ty prv než bolš, už si zkapal.“ Chvilku úleva a zas začíná bolet. Odpoledne svítí a je teplo. Šli séct žito na Záhumení dívka s cerou a Bednařík se ženou. Šak to šlo těžko, musel jsem láteřit a nadávat. Nemohli a nemohli se z domu vyvalit. To, to trvalo! Konečně naše r. odešly a on milost pán pořád ne a teprv si začal konečně klepat kosu. Tož to já, pane, tož to zas né. Začal jsem nadávat a hromovat, aby to i slyšel. Když to má být pro mne, to má tuze času, ale starostovi, to utíká velice ochotně a rychle a furt slibuje. A tož kdo je přednější, starosta nebo já? Kdo mu dal přístřeší? Aby hrom do toho. To ať mne nezlobí! Řeknu-li já, tak honem honečkem, ať nechá všeho a utíká již. Nebo jinak, laufschrit marš (odchod, marš). Von prý si chce odpočinout! Ať odpočívá v noci, nech, nepostává s robkama na rohu a pod lampou a ať jde spát. A odpoledne, co dělal? Troubil, měl si odpočinout. Však na naší práci se nestrhal. Letos toho bylo tuze málo. Kdyby to nebylo tak nutné, netlačil bych, ale toto byt musí a honem. Řekl jsem a pozdravil duši svou ----------------------- - ---------------- a přece se to udělalo. Vyjasnilo se a bylo pěkně až do večera. Ale kyslost a rozladěnost zůstala. Večeřeli u nás, ale nemluvili jsme spolu. Mrzoutil jsem. Taky mně nebylo na dvakrát.

V neděli 24. července. 1938. Je pěkně, teplo, až horko a dusno na večer. A všelijak, jen dobře ne. Ráno byla mrzutost vinou dívky té, která mně zase vyčetla, že jsem špinav a nečistý. Nuže, uteč ty čistá, (panno neporušená a neposkvrněná, nečistý jde). A když jsem se umyl, neměl jsem v té vodě více špíny než ti čistí. „(A čistá panna porodila čtyři mladé draky“)

U Chajdy bylo ukončeno koulení o ceny a Válek vyhrál první cenu, tj. prase. Ať slouží ke zdraví. Naše dci (asi dceři) byla odpoledne v Habeši, což by nebylo zlé, hůře však, že zapomněla na pana Navrátila (návrat). Míjelo odpoledne, přišel podvečer, slunce klonilo se k západu a Fany nebylo tu to. Klekání zvonili, lidé se modlili a „kde jsi dcero má, ty dcero zbloudilá,? volala její máti starostlivá velmi. Františka nešla a byl večer a lidé složili své údy umdlené do loží svých, již byla noc, byla černá a hluboká a měsíček svítil s vysoka a mraky po obloze rozprostřely se, blesky na obzoru křižovaly se a Faninky nebylo tuť. „Kde jsi dcero má, dcero nezdárná,?“ zaplakala máti její ubohá, starostlivá. „Já nemohu spáti, já musím jíti ji hledati ve světě širém, dalekém, na Ceronech v hospodě u Chajdy.“ U Chajdů v Ceronech muzika hrála, zoufalým pohledem kol sebe zřela, však dceru zbloudilou Františku nikde neviděla. V zoufalství nesmírném pod kaštan si sedla v černou tmu zahalená bradu tisknouc na kolena a pěsti ve spánky zatínajíc, na dcerku nezdárnou čekala. Čas běžel, šly minuty, hodiny za nimi. Bilo jedenáct, půl a uhodila půlnoc Na návsi mrtvé ticho panovalo, jen sýček na věži strašidelně zahoukal a do temné noci těžkými mraky zavalené šlehala blýskavice. A matka čekala schoulena do sebe. Konečně shůry od hostince kroky se blíží a dva stíny šinou se blíž a blíž, do sebe zavěšené, do sebe zahleděni, přicházející milenci dva. Zastavují se nedaleko a nastává zápas mlasknutí a – „Fáno,! ostrý výkřik prořízne ticho noci. Leknutí, jeden stín se odpoutá a ubíhá tmou hore k Traplicím a Fána v rozpacích a provinile přistoupí k postavě čekající. „Vy mami? „Ano já“ „A proč, snad nečekáte na mně?“ „ovšem že na tebe, na koho mám čekat! Jen jednu dceru mám, toulavou a neposlušnou.“ „Ale mami, vy jste pošetilá, vy jste naivní, já se neztratím.“ „Tak hleďme, tak matka, která čeká v starostech a trápí se nejistotě o dceru, která odejde odpoledne a toulá se bůhví kde a s kým až do půlnoci, je hloupá, je naivní. Však počkej, vzpomeneš si jednou, vzpomeneš na má slova. Ty budeš tak dlouho chodit se džbánkem pro vodu, až ti kdosi ne jedno, ale obě uši utrhne. Pak budeš naříkat, až bude pozdě.“„Proč křičíte a mne urážíte, dělala jsem něco špatného? A jiné jsou tam taky a ještě déle.“ „Neptám se, cos dělala a kdes byla, pravdu mně nepovíš (jistě to nebylo nic kalého a jsou-li jiné nepořádné, musíš být též? Ubohá výmluva. A teď domů, tam si to dopovíme.“

Dopověděly si to. Spal jsem právě prvním spánkem, když mne probudil hluk a láteření. To byl konec kázání. Jenže jak to vždycky bývá, mnoho dýmu, málo pečeně. Pepi hubuje, ale na víc se nezmůže. A Fani si myslí, že dělá dobře a že jí nemá kdo co poroučet. A já mám spánek porušený. Musel jsem vstávat a podívat se ven, že prý tam Fana cosi zahlédla podezřelého. Nebylo tam však nic, ticho, jen blýskavice ozařovala dvůr. A potom pršelo, bouřka nepřišla, ač se k ní strojilo od večera. Teď již všichni spí. Pepi o starosti usoužená a Fani se blaženě usmívá a špulí rty, jakoby ještě sladkou pusu vychutnávala.

V pondělí ráno zamračeno je a silně po dešti. Chyba, chtěli jsme dovézt trochu rži na chleba a na povřísla, ale teď do toho napršelo. Faně se nechce vstávat, to věřím, kdo se měl včera tak dobře, že je dnes ospalý. Den je pošmourný, nesvítí, ani vítr není, ale je nápadně teplo, dusno. Čas nebude a to je chyba, měl by být. Ještě není po žních. Do 12. srpna má být všecko z polí uklizeno. Nařízení. Co bude potom? Jedni říkají, že manévry, jiní, že vojna. Je to opravdu napjaté, všelijak se to zatahuje a strojí. Nevím, nevím. Němci vyhrožují. (Táta spravovali cepy!) (Napsat do komína).

• 26/VII. 1938 ráno byla mlha, hustá, těžká. Pak jasno a horko, parno celý den. Dívka roztavila režní mandele, odpoledne to vozila, réž s policajtem potahmo Bednaříkem, naší kravou. Dovezli odpoledne třikrát a měla toho kravka víc než dosti. Horko šeredné. (Táta stříkali vinohrad, sám chtěli, aby jim dívka šla pomoct, ale já nedal, že je doma práce. Byla, jenže se nezačalo hned.

Ve středu 27/7/11938 dopoledne dívka s policajticí stranovaly réž (nebyl to celý půlden, začaly pozdě), odpoledne dovezl Antony B. v jeden ráz žito a pak ho volal četník již. Po druhý jela dívka s policajticí, ale nedovezly, zmokly, přišla krátká bouřka, trochu popršelo a bylo po práci již. Policait hledal s četníky kradené věci, našlo se u Kadleců něco, peřiny, duchny. Cigáni pokradli. Policajt přišel pozdě v noci a to byl počátek zlého, které přišlo pak.

To bylo ve čtvrtek. 28/7/1938. Po noci špatné bylo mně všelijak. Byl jsem mrzut, nerudnej, zlej. Ráno bylo pěkně, slunce, horní větřík, ne horko. Nedělalo se nic. Dívka sem tam, policajt spal. Před obědem to propuklo. „Tož co nic se nedělá? Nic. Proč? Čas je, tak robit, ať toho ubývá.“ „No tak dělejme, ale co mohu sama? Policajt spí.“ „Tak policajt spí a práce stojí.“ Už to ve mně vřelo a huboval jsem a vrčel. A roby na mne: „Ty si troufáš jen doma, tož běž za ním a mu to pověz, ale pravdu, bojíš se ho, že?“ „Já, že se ho bojím?“ Tuto poznámku jsem slyšel mnohokrát. „Já se bojím policajta? A tož to zase ne. Ukážu vám, kdo se bojí.“ Šel jsem za ním, ptám se Lídy, kde je. Prý spí. Tak, tak, on spí a práce stojí. „Ale tak to pořád nepůjde,“ pravím, „já jsem vždycky ten poslední, všichni mají přednost přede mnou.“ Byl jsem nazlobený, ona mně kousavě odpovídala, až se mne vyjelo, že když se jim nelíbí, cesta je volná.

To jsem se dopustil urážky jeho veličenstva policajtského. Doletěl na mne (ona mu to s pláčem šla vyřídit) a chtěl mně tu, u nás dělat kázání se sakra hergoty.A tož to zas, to bylo tak, pane. Co jsem řekl, řekl jsem a to platit musí. Odešel v hněvích, popadl kosu a šel séct žito. Za hodinu došli zpět, že není zralé. Pak vozili žito (3 x) po třetí s Fanou. Potom dojeli řezníci pro prase. To vážení také bylo zatrachtilé a dopadlo to trochu špatně. (Zase jsem se nazlobil při váze a musel jsem si lehnout.)

Večer byly dozvuky. Dívka doběhla s pláčem, že ji tam na poli huboval, že je tomu viná, že z ní to pošlo, pak si na ni vyjela i její dcera s tím, též (to zas do ní policajt nahučel, když jeli spolu pro žito) a že „vy mami to peklo děláte“ a když jsem to všecko viděl a slyšel, tak mne to porazilo, že jsem zůstal tvrdej. A řekl jsem: „Kdo chce pikle kout proti nám, ať jde bývat k policajtom. „Kdybys byla moje, já bych ti: ale její máma? Neumí ji poradit.

Vstal jsem a seděl, přemáhal se, seděl až do jedenácti a noc byl všelijaká, smutná, zlá, jak obyčejně, ještě o něco horší. Pravím: Kdo se mnou není, proti mně jest, ano, tak.

V pátek? 29/7/1938. Dopoledne dovezli 1x s pole to poslední žito. A zase horko, parno. Odpoledne dívka prala a Chromek si dovezl dvakrát rži. Zachmuřilo se, přišel horní vichor, maličko trousilo,

V sobotu 30/7/1938 dopoledne nic, odpoledne dosékají žito, policajt s dívkou a Fana jim šla pomoct. Je horko dost, sic horní vítr, ale přece. Chtěl jsem aby: si ráno dovezl ječmen, pak dosekl žito a odvezl si réž. Ale ne. Byl u Vranky báby jeho hubovaly a špiklaly, že Chromek, přednost a kdesi cosi. Závist! Že. Pro mne, ať si. Jak je libo. A zase byla mrzutost, a to pro, hm – policajtku. Rozmrzel jsem se na Fanu, že stále jen  - Lidko – Lidko, ač dobře ví, že ji mám v žaludku celou a ještě kousek více. Je to sice hloupost, ale pomozme si! Připadá mi to, jako by to dělala mne navzdory. Vyjelo to ze  mně potom a máma její se mnou souhlasila, protože taky jich má ještě plno vod té šarvátky. Pravila Fili, že co jí po našich sporech. Nikomu se prý člověk nezavděčí, nedávno, že jsem ho prý litoval, když měla to jeho kolo a teď tak zase jinak. Téměř pravda, a za chvíli, až budeme zase dobře, neboť dle apoštola sv. Pavla, „aby hněv náš trval jen do slunce západu, či jinými slovy, nad hněvem vaším ať slunce nezapadá,“ řeknu si, že toho sporu nebylo potřeba a že jsem ho vyvolal zbytečně. A třeba i Faninku odprosím, bude-li třeba. Jenže se dnes na mne škaredila, ani nevím proč, a to já nerad, dost se namračím já. Mám rád okolo sebe veselé tváře. Bednařík si dovezl ječmen z Dražek. (Špatné péro, škrabe!) Noci jsou chladné a ráno

v Neděli 31. července 1938 taky. Je horní vítr a chmuří se. Zdá se, že bude čas, totiž, že nebude pršet. Květoš Abrahamů zjevil se náhle, jakoby s nebe spadl, právě v příprav k obědu, sekanci a štrůdlu, (kterýžto Fana pekla!) při čemž jsem seděl v síni na puténce a za dveřmi se ozvala dvojice mladých cigáňat v písni: Já tě za to podlábím!,“ což bylo velmi dojemné, zvláště to sedadlo na puténce. Chvilku jsme poseděli spolu a podebatovali o vojně, o současné situaci a pak i o radostech i strastech života, o dobrých lidech a ušlechtilé četbě. Fani poslala okusit z toho jejího štrůdlu, kterýžto byl tuze dobrý, a proto právě jsem si s ním zkazil žaludek. Odpoledne bylo u Kučery sokolské veřejné okrskové cvičení. Prohrál bych brzy, že bude čas. Začalo se mračit a hřmělo, tolik hřmělo, že se zdálo, že bude tuze zlá bouře, ale chvála Bohu, se to zdrželo, u nás alespoň. Na Zlíně popršelo hodně.

Výlet se podařil tedy, návštěva byla pěkná a průvod byl nekonečný. Bylo by škoda, aby se to sokolům pokazilo, beztoho jim nemohou mnozí přijít na jméno. Fana byla taky s fešákem Traplicko přespolním, ale běda rífa nevěrník, místo aby se jí věnoval a lásku svou jí tulmačil, vyznával lásku slovácké bůdě a pil jako holendr. A proto přišla k víčerom nahněvaná a smutná.Chudinka malá! Co se navejbírala a napřevlékala šatů, aby to bylo šik a teď taková pohroma. Ó ty nevěrníče Traplický, tak tobě je milejší sklénka než věrná dívenka?

Večer je chladno, tančí se dále při světle. Sedím, hledím při lampě a nejraději bych proseděl až do rána, kdyby to šlo. Hrozně se mi ležet nechce. Však jsem je všecky dočkal jak přicházeli: Napřed Pepi, pak táta a nakonec Fani. Jaké bylo rozloučení? Nevalné prý. Neměl nálady, ovšem když ji utopil v boudě.

• 1. srpna. 1938. Je zachmuřeno, dosti teplo a strojí se k dešti. Taky trousilo dvakrát, zdálo se, že bude pršet, ale nebylo z toho nic. Nějak se nám ten déšť vyhýbá. Naši vozili s Bednaříkem žito s Pastviště, ale je to vlhké, raději to tam mohlo ještě být. Dvakrát. Odpoledne je zase jasno a horní vítr. Bednařík si mlátí ječmen a Pepi vozí nějakou mrvu. (To písmo mně nejde, péro rozkřípané, maže a ruka bolí. Nechme toho, milá paní, zítra je taky den. Na večer zase bouře šla od Jarošova, ale nepršelo. Jen trousilo.

V úterý 2. srpna. 1938. Ráno: teplo a o 9 hod. přeháňka, hřmělo. Chromek si odvezl žito 2 x z Přísadniskové. Odpol. hor. vítr, taky hřmělo, ale nic z toho. Déšť se vyhýbá. Dívka s mámou dělají povřísla. A stařík prodali lucerku.

Ve středu 3. srpna. 1938. Horko stále, pršet nechce, ačkoli je ho potřeba jako soli, ať si říká kdo chce co chce, Frantu ráda mám, nebude bramborů a ergo – a nebude krmec. Kupujte prasata.  Co teda bylo dnes? Špatně na celé čáře. Máma leží zase natažená, co prajskej voják a já, aby mne pohladil něčím. Hotovej špitál. Oběd byl pod obraz a potom vyskakujte. Bednařík, vulgo policajt, dovezl si réž na 2 x a dífka s tátou ťukali slámu na povřísla. A co se toho dotejče, že policajt šel za pase s policajtkou  a oba silni jsouce, nedali se poněvadž ona gatí nemající, bála se, aby se nestalo něco nemilýho a neukázalo se cosi lidského a tak už asi nic. Mně špatně jak obyčejně, sedím na lávce a Fana na náspě po cigáňsku, kolena pod bradou, v trenýrkách, taky se dívá a myslí si asi: kéž bych tam byla místo ní já.

Čtvrtek. 4/8/1938. Špatná noc, špatné ráno, špatný den. Všecko špatné. Nevyspalost, ale spát se mi nechce. Únava strašná, skleslost, mnoho potu, kdyby nebyl ten, to je kámen úrazu. Vysílení. Jak dlouho ještě,? ptám se, a kdy tomu konec bude, ty velký, mocný, neznámý a tajemný, který naše osudy řídíš! Zdálo se mi, že jsem byl něco jako zločinec a policajti mne pronásledovali, unikal jsem a pak se nechal tak hloupě chytit. Co jsem provedl, to nevím, snad jsem někomu špendlíky (něco jako žluté trnky) otřásl.

Dnešní oběd mne vážně namíchl. Jaký oběd, tož jaký. Polévka studená jako psí čumák, maso tvrdé jako podrážka z komisní boty a nepodařené okurky, jakoby zadělané pomyjemi. To jsem si pochutil, opravdu. Ano, tak to půjdete kdosi či ta kdosi má stále dobrého cosi kdesi, či kdesi cosi a po nás (resp. pro mne, kuchařka si nedá práci, či času maličko, aby to lépe uklohnila, job její mať! Ale pravím, že tak to stále nepůjde!A ještě se směje a nabízí mně, co kdosi nemohl sníst. Nepotřebuji číchsi odpadků. Aby bylo jasno: vařila to dívka ta, poněvadž, jelikož a protože, mamka ještě leží. Nuže: takť to jestiť: stále jenom: F a F. a ještě nejde, a již jide!No gut, je to céra. Ale pro jedno nezapomínat na druhé. Tak mně to trhá rukou, abych přitlačil, bojím se však, že bych se dopustil urážky veličenstva. Jedna věc nápadná mi jest a postrádám čehosi. Je to Slávek a jeho návštěvy. Prve totiž býval zde u nás vařený, pečený, kde Fana byla, tam nescházel on a dvořil se jí s celou silou a energií svých jinošských sedmnácti let. A zdá se též, že ona nebyla tak zcela nepřístupna jeho galantnímu lichocení, či bych se byl mejlil? Nevadí, že se více méně škádlili a vodou polévali, vždyť: co se škádlívá, rádo se mívá. Či že né? Jeť tomu tak Slávečku? Tyď jsi dnes nějakej hrdej, snad proto, že jsi si sobě vydělal u zedníků asi dvě fůry peněz. A salonní úbor ve tvých se vynáší dumách? Frak, smoking, lakýrky a cylindr! To věřím, to se to bude prohánět po parketách v tanečních, víc po zemi jak po luftě. Ty budeš neodolatelný a vítězstvím u slečinek a dam máš jisté. Ale pamatuj: Neuvoď nás v pokušení. To je ještě tak říkajíc hudba budoucnosti, zatím tužíš doma svou mozolnou pravici v práci na chléb vezdejší, kterýž dej nám Pane dnes.

U policajtů mají návštěvu. Slečna, hezká blondýnka, kyprá, jemné pleti, všecka chuť, jako znamenitá bábovka se šlehanou smetanou a cukrovým sněhem. Policajtovi svítili oči jako kocourovi a sliny se mu sbíhaly, nestačil polykat, co se mu líbila. Je to dcerka jedné Hubáčeny, té slepé, s kterou jsem v útlém věku chodil do školy, pokud se pamatuji. Pěkné dítě. Věřím, že se mu líbí. A věřím, že se mu líbily i jiné a něco na těch řečech přece bylo, hlas lidu, hlas boží. I na F. pohlíží zalíbeným okem. Inú je z toho, a co - ? Raději ne, co nám po tom, že tam ráda na besedu chodí! (Proto, že se tváří co jeptiška?) Nechme toho milí páni, abychom nedostali.

Pátek 5. srpna. 1938. Horko, horko a vedro nesmírné. Hrůza, k zalknutí. A sucho. Neprší a nechce. Bednařík si mlátí réž a naše? Nic takového. Večer zase mrzutost. Ty mrzutosti se opakují každou chvíli. A třeba pro nic. Mamka se trochu potahují po domě (a vlezly do komůrky sbírat mlíko).  A dívka se urazila, že proč tam lezou! a že jich špehují, aby něco netento mento. „Bojíte se abych nedala F. mlíka? A nadula se jak holub na báni a hybej ho k Šomrdovi. Mračili jsme se všichni. V noci se zase hádali stařík s Fanou na hůře. Stařík brblali na dvoře a vony tam nemohly spát. Chytili se, tepali se. A já taky nespal. Slyšel vše jakoby mi to do ucha troubil.

• 6/8/1938 zase horko, zase parno, dusno. A sucho tak, až země praská jako cihla rozpálená. Vše je jako v té pohádce o Honzovi, kde šly ovečky po chodníku a v širokých puklinách se nožky lámaly a tu Honza knedlíkama a zelím, co nesl bratrovi k obědu chodník vyspravil, umazal a zalíčil, takže se po něm šlo jako po másle. Však to byly knedlíky máslem mazané.

Bednařík odvážel odpoledne cihly od Moravy, koupené od Karla Peregrino. Dovezli třikráte po 150. Zaplaceno za ně 40Kč. Kvíčerom se pochmuřilo, ale dusno je stále. Zabili jsme kohota, dali jsme ho do buta, zítra bude oběd více než parádní, ale z něho nestloustneme. To bude při obědě až nás uvidí u stolu: „Pane Bože, to je lidí a úst hladových a já jsem sám jen sirotek hubený. Tak mne všichni chovali, na rukou nosili, mazlili se se mnou, a teď mně zabili, aby mne slavnostně snědli. Tak svět odplácí, ten nevděčný svět.“ A noc zase špatná. Zima je mně a rýmu jsem dostal. V létě a ve žních rýmu! Pane učiteli, čuli jste to?

Dnes je ta neděle boží. 7/8/1938. Do kostela jít a tam se pomodliti, patřilo by. Je čas již. Ale co já? Mohu-li? Rýmu mám a špatnou noc jsem měl. Však Fana taky špatnou noc měla, říkala, že ji na hůře něco strašilo. Prý tam chodil celý zástup duchů neviditelných, jen šoupání nohou slyšela, jak se šourali za sebou, tu nahoru vylézajíce a tu zase slézajíce. A ticho bylo, jen sousedův pes tiše skučel a vyl a ona strachem umírajíc, ani nedýchala a čekala, brzy-li jí něco skočí za krk. „Mama, já bych tam již nespala, já bych tam strachem umřela. A co teď? Bodla ji žihadélkem včela, či vosa do nohy a bolí, noha oteklá jest a na Ceronech muzika. Jaká pohroma. „Mámo, matičko, co počít a já tam přece musím být, beze mne to nebude,“ jak pravil ten cigán.

Je pěkný den, jasno a teplo. Na Ceronech je zase zábava, t. zv. výlet u Chajdy. Pořádá Laholík V. a tedy, měli by tam být Lah. všichni. Zatím však Slávek je u nás i s mámou. Slávek besedoval s F. V v humně na dece. Špatně jim tam nebylo. Mládí, to se vždycky dohodne. Četli rodokaps a bavili se dobře. Bedn. vyrukovali komplet s Horníčky i s tou dámou. Na dvoře byl sraz.

V pondělí 8. srpna. 1938. Ráno se chmuří, ne však mnoho, ani dlouho. Ve dne je zase teplo a jasno, stále stejně sucho. Pršet nechce, dalo se na časy a bůh ví, jak dlouho to potrvá. Mlátit by se mělo, ale není tahouna na motor. Čekat, čekat. ---- Ráno byla vojna. Zasé ten starý! Ostuda na ostudu. Hned včera večer nadávali u hospody na nás všecky, jak již to oni umějí a pak dopalovali celou noc. Inu, nadraný! Když si mají něco koupit, neb přidat na něco, to nemají peněz a hned je „hergot, krucinál, sakra,“ ale vožralej co chvíli. Ale do hrnců nahlížet, to ano a to do všeho strkat špinavé pracky. K zlosti. Ráno, že půjdem séct oves. Posráželi si všecky kosy, zákovky a klínky někam pohodily a pak do hospody a nažera se gruntovně, hledají to. A my prej jsme jim to schovali. Brejle někam zaratili a pak chtěli kout kosu. Pak si doběhli na mne, že jsem jim to schoval. Tohle to mne ale vážně namíchlo. Bez toho jsem byl již nakatěný, vida to všecko. Tak jsem se rozčílil a rozzuřil, že jsem se necítil. A to je vždycky zle a dopadne to špatně. A taky dopadlo. A sice na jejich prdel, odpust mi ten výraz. Je to špatné, je to ošklivé, takhle se chovat k otci svému rodnému a což mohu já za to a za sebe, že jsem takový? Pak mne to mrzí a bolí a je mně na nic. Tohle, tohle rozčilování mně škodí a špatně to dopadne, snad mně mrtvice raní. Nač to všecko musí-li tak být u nás? Nešťastný alkohol ten démon a ďábel, ten nadělá zla na světě. Tak starý člověk a tak si počíná neřestně a nevážně. Bóže, buď milostiv nám hříšným a nedopusť, abychom pokračovali na té cestě hříchu a nepravosti. Fana je nemocná, má ouročky, bolí ji žaloudeček. Však to přejde, jen trpělivost. Starý teda sečou a my neděláme nic. Abych nezapoměl: Bábu Škrabalku ranila mrtvice, dnes odpoledne měla pohřeb. Tak je to na světě, člověk na pohled zdravý a neví, kdy ho smrt klepne. Jen náš táta si myslí, že zde budou věčně.

• 9/8/1938 zase jasno, horko a sucho. Práce nula. Starý sečou ten slavný oves. Já čtu rodokaps a fňukám a dal jsem se do psaní, ale špatně mně to jde, ruka bolí, záda bolí a tak jaká práce? Nic již po mně, nic se nedaří, ani to hloupé psaní. Jak je tam jasno a jak je ta obloha tvrdě modrá! Včera večer se mně F. V. ptala, sedíc po cigánsku na lávce, co je tam nahoře za hvězdami a kde že je ten konec a jaký konec. Těžko říci. Konec není, protože prostor je nekonečný, jen část prostoru může být nějak něčím omezená, ale za tou mezí je další pokračování prostoru. A proto konec být nemůže a jako čas je věčný a nekonečný, tak i prostor je bez konce a mezí. Čas a prostor. A pochopit to náš rozum nestačí, protože jsme my a náš věk jen částí toho času a prostoru a k pochopení nekonečna je třeba věčnosti. Vysvětlit a pochopit se to tedy nedá, je cítit. A právě ta tmavomodrá hluboká obloha dává tušit tu beznadějně prázdnou hloubku nekonečného prostoru, který se propadá o bezedno. A dosti již, nic jsem nevysvětlil, neobjasnil. To by musel přijít nějaký veleduch, ale ne ten z Chaloupek, který by objasnil to, čemu sám nerozumí. Odpoledne: Chromek s dívkou dovezli dvakrát cihel od Moravy od Karla Peregrino. Bylo jich 256, mimo střepy a půlky. Večer a noc chladná. To teplo ňáko pomíjí.

Ve středu 10. srpna. 1938. Je zase jasno, ale trochu chladno. Noc byla chladná i to ráno je studené. Potahuje horňák. Sousedi mlátí a my na to čekáme. Snad až v sobotu. A více? Že jsem zachlazen a vždycky to chytnu v noci. Já nevím, druhým je horko a já – zima, chladno. Okno se otvírá a to já nerad. Jindy se topívalo, teď né. Obětuje se pro jiné, trpím a pak to odnesu. Nic pro mně. Je pozdě na otužování, neslouží mně to. Tak musím již ten pochybený, zvrzaný a nakřápnutý život přivést tímto křivým směrem ke konci. Bolí mně, trne tělo, údy, v krku a zima drobí, „jezdí po těle.“

Starý pracuje jako galejník. Než by si odpočinuly. Nač to všecko? Jest jim toho třeba? To proto, aby měli jen na ten zatracený chlast. Celý ten výtěžek té své opravdu otrocké dřiny obrátí jen na to pití a jinak si nic nekoupí, nic neplatí, jen pořád šijou a látají, jak vodník na potoce. A jsou hloupí a bláhoví lidé, kteří jich litují. Proč? A kdyby se udřel, nemohu ho politovat, protože vše je zbytečné, marné a nepotřebné. „Já chci užít,“ říká. Nu, ať tedy užije, ale nejvíce do hřbetu. Pěkné užití. Mohli by žít jak v nebi za kamny sedět někde na trámě a pozorovat běh oblaků a let ptáků nebeských a sem tam někomu něco pomoct, když tak ještě práce těší a žít jako baron Hnida. Ale to je: závist, člověk taký, onaký, nepřeje jen sobě a to jen jednostranně. Jen toho pití, v tom by se utopil, ale jídla by si nekoupil, na to je mu peněz líto, to by byl hřích, kde pak. Tak, tak že si koupí někdy kousek chleba a to ještě na dluh. Ja, to je život. Pro nic neměl zájmu, jen o to aby to teklo. A ten vinohrádek? Bylo by lépe, kdyby ho nebylo. Jistě víno je nápoj nejušlechtilejší a práce na vinici, všecka čest jí, ale, veliké ale. Ten výsledek, ty konce. Výsledek té práce namáhavé, ten nápoj ušlechtilý a božský užívá jako ten boží dobyteček, ačkoli bych tomu dobytku křivdil. Víno se má pít s posvátnou úctou a chutnat jako boží nektar a ne se po něm brodit a koupat. Však toho naučilo pít: víno a pak slivovice. Bohu budiž žalováno!

Ve čtvrtek 11/8/1938 ? Horko, parno, sucho. Práce?? Něznáet. F. prala ráno. Více?

• 12/8. 1938. To bylo více již. Horko zase, dusno, ale počasí chystá změnu. Dopoledne: Bednařík staví, chystá, zkouší mlátičku. Trochu mu pomáhám. Odpoledne mlátíme. Bartoník půjčil motor. Při mlatě: Bednaříci oba, Pepek Bedn. stlal, pak Cilečková a Mařa B. Večeřová. Mlátilo se od 12,20 do 3 ½. potom přišla bouřka, déšť, krátký liják a bylo po mlatě. Škoda. Sláma zmokla. Večer přišel zase krátký, ale vydatný liják. (Starý jsou nemocný). V noci se mněl hlídat posád a motor a nebylo nikoho. Dívky tam jíti nechtěly a táta? Až v noci tam šli.

V sobotu 13/8. 1938. Je po dešti, silně zamračeno, vlhko. Mlátí se dále. Bartoník doběhl moc brzy a chtěl začít, ale pak nejprve lidi sehnat. Byli: Bedn. oba (již bez Pepka), Cilečková a M. Bed. Večer. a starý vázal mrvu a F. Več. zanechala práce a zůstala u nás. Mlátilo se dvě hodiny. Dohromady 4,85 hod. Ty dvě najaté dostaly 20 Kč, což mnoho jestiť a F. V. nic, což není bejt správný paní matko. Zaplatit! Dopoledne se uklízela sláma, odpoledne se fukarovalo. Žita bylo 9q. Dosti, jsem spokojen. Vyjasnilo se trochu, teplo bylo. Táta se opili a dělaly rapataj, že nedostaly svačinu a gořalky. „Já jsem pracoval, já jsem pilně vázal, druzí dostali buřtu kus, co by se šestkrát opásal a já nic. Tak já již nic, já za nic považován jsem?“ Byla váda, byl křik.

Neděle 14/8. 1938. Na polojasno, odpoledne spadla nějaká přeháňka, zahřmělo. Včera umřely stařenka Štěpaníkova u Mikulků. Na hřišti byl sportovní, Babice vyhrály pohár, večer zábava fórbalů u Frajbortů, nevydařená. Naše děvy krásné byly na kině, moc se jím to líbilo. Jarčin profesor. Došly o 11 hod. Já měl špatnou noc. Bohužel. To je spánek!

Pondělí, 15/8/1938 je svátek P. M. Prší, prší od předední a celý dopoledne. Chladno je a hor. vítr. Dci (dcera) spala dýl a nechtělo se jí vstávat. Slávek odral králíka, dci mu ho držela. (prý neumí ještě dobře držet! ale nikomu to neříkej. A teda prší. Ostatek jsme besedovali a zase to dopadlo pro mne špatně. Řeklo se mi ústy těch mladých, že prý nemám do deníku psat co by mi napadlo, vyjma pravdu a nikoli, o nichž již, jináče že bude třeba i zle, mohl bych prý i něco nemilýho ucítit po těle. V každém však případě pravila dci, denník že to odnese, jakmile ho dostane do rukou, že to budou jeho poslední dnové. Což mne velice dojalo, velmi a hořké slzy jsem plakal, neboť poslední a jedinou radost, kterou mi na světě zbyla, mně chtějí vzíti. Či nemám práva vylévat svoje city a těžkosti do této výlevky? Kde je potom právo člověka? Ó, vy pokolení zlé, vy plémě nevděčné. Duše má je zraněna a všecka střeva se ve mně vybouřila. Bojíte se a čeho? Totoť není pro veřejnost psáno. Není nebezpečí a taky tam není nic tak dalece zlého. A je to můj majetek a se svým majetkem mohu dělat, co chci, ergo kladívko.

Prý mám psát o sobě. Nuže, když o sobě, tak o sobě. Tedy: jsem špatný, jsem špina, nemytý, neholený, jak mně znáte. A proč vy děti svých rodičů, takový jsem? Protože jsem líný, nedbalý a ---- ale dosti již. Nebudu přece pomlouvat otce svých dětí nenarozených. Však Diogenes byl taky špinavý a nemytý a bydlel v sudě, vlastně v hliněném džbáně a měl tam jenom zavšivenou deku, plnou blech a přece, Alexander Veliký, jak s ním uctivě mluvil a pravil: „Kdybych nebyl Alexander, chtěl bych být raděj Diogenem!“ Jenže já nejsem Diogenem, jsem jen ubohý churavý, stárnoucí člověk, který čeká s bolestí a zármutkem svůj konec a ten ------ je možná blízko již. Tak je to děti milé a proto prosím vás úpěnlivě a na kolenou, neberte mně mou jedinou radost. Vždyť činí-li vám potěšení jíti na hrušky spolu a pojídati je na dece ležíce, já to na vás nepravím, naopak budu se s vámi spolu radovat, neboť „plačte s plačícími,“ ale taky „radujte se s radujícími.“ A já vám tu radost nekazím.

Ráno již v úterý 16/8/1938 ještě trousilo. Je zachmuřeno a vlhko. Špatně pro nás, mamka zase leží, jak obyčejně a já nejsem toho dalek. Je to život oslovský, stále jedna a táž písnička v stejné nótě. Zmrzelo by se to být na světě, na mů dušu, na mů milů, milovanů. Špatná perspektiva. Ještě někdo stůně a tj. policajtka naše, na postýlce leží v peřinách si hoví. Kolínko ji bolí, nožka bolavá jest, nožka chodit nechce, ona vzdychá, ona pláče, žalobu svou šepce k nebi mlčícímu. A policajta není, celý den ho není a manželka mu stůně, naříká. Však stařenka poklidí.

Naše děva služebná, košík jablek sbíraných na trakaři vezla do Biochemy a za třináct stříbrných tam je šťastně prodala. A protože třináctka nešťastné je číslo, pět dostane Bednařík Pep a ostatní Fani naše zato, že nám pomohli mlátit pšenku zlatou. Odpoledne se vyjasnilo.

• neb splašený tragač.
• matka, dcera, mládenec vždycky ochotný, dvě měřice žita a tragač melancholický. Místo děje: v Babicích u potoka za mlýnem. Čas: v podvečer a večer.

1/ Na záspi stojí dvě měřice žita (pšenice). Mají se zavést do mlýna. Matka nad nimi stojí zamyšlená. Dcera příjde z práce z Biochemy. Matka vzdychá, dcerka se nabídne, že je zaveze. Naloží a jede. Tragač kvílí, tragač naříká, neb je špatně namazanej. Hřbet se mu bolestí prohýbá. I potká je mládenec vždycky všude ochotný a nabízí se, že pojede. Dcerka je ráda, dcérka svoluje, mládenec tlačí před sebou břímě kolučodárné až mu svaly praskají. Tragač plačtivě a kvílivě protestuje. Mládenec nedbá, uhání s přímětem, dcerka za ním. Do mlýna dojeli, náklad odvedli a pak nepospíchají domů, na lávku se posadili za mlejnem u potoka, pod vrbu zlámanou s větvemi svislými, smutně šeptajícími. Tragač na břehu postavený, všemi opuštěný vzdychl naposled, nahrbil hřbet a usnul. Mládí na lávce sedělo, šeptalo, hovořilo, smálo se, na návrat zapomínajíc docela.

2/ Matka doma večeři vaří, vařečkou míchá, kastrůlkem po plotně šoupá sem i tam. Jdou minuty, hodiny se šinou, dcerka nejde. Soumrak noci plášť svůj rozestírá, dcerky nikde. Matka netrpělivá jest, večeře chládne, matka plachytkou teplou se přiodí, ubíhá dcerku zapomětlivou hledati.

Mladí nad potokem, pod vrbou smuteční zapomínajíce času pokročilého, baví se vesele, ničeho nedbajíc. Matka skočmo, letmo přibíhajíc domlouvá dceři zapomětlivé, proč nespěchá domů, nezapomenouce tragače spícího ovšem, pojísti večeři sytou, na kastrůlku na plotně čekající.

Dcerka matku konejší slibujíc svatě, že přijde okamžikem, jen co vyřídí s mládencem vždycky ochotným, záležitost neodkladnou. Tragač spí, ze spaní vzdychá, hrbě hřbet namožený. Matka důvěřivá, domů vrací se, večeři k ohni přistrkuje, vařečkou míchá, po plotně šoupajíc sem – tam. Minuty odkapávají s méně času, hodiny se plíží, tma z koutů černých vylézá, však dcerky zapomětlivé s tragačem sténajícím, nikdež. Matka se mračí, matka se zlobí a popadnouc plachytku teplou, ubíhá znovu dcerku zapomětlivou dom. přivésti. Mladí na lávce pod vrbou nad potokem, času a tmy z hlubin šumícího proudu se šinoucí nedbajíc, baví se dále. Matka bolestící přibíhá, rukama lomí, pláče a naříká: „Proč ty dcero domů nespěcháš, večeři výbornou s chutí pojísti? Ó vy mládenče statečný, vždycky ochotný, proč pak zdržujete dcerku mou, jedinou až do noci temné, nad proudem chladným, pod vrbou truchlící? Ó, já nešťastná!“ A byl pláč, a byl nářek a váda veliká. Mládenec milý, sebera se v strachu velkém zmizel skokem mohutným za rohem mlýnice šedé a tragač ze sna probuzen byv, zakvílel kolečkem nenamazaným, vztyčil se a rozpřáhnuv ramena svá k nebi hvězdnému rozběh se po hrázi klusem splašeným, do potoka se zřítil. A dále: co pak? Je tma tmoucí, jen srpek měsíce vyšinuv se nad hřeben mlýnice, nahl krk a nastavil ucho, co děje se neobvyklého v ten pozdní čas.

A v šeru noci té dva stíny se šinou, dcerka s tragačem vzlykajícím a za nimi máti její nastaraná, hořkými slzami prach cesty kropíc. Dozvuky, které pak následovaly, pohltila tma noci a ráno byly tváře nevyspáním zamučené, oči opuchlé a nebylo snídaně, nebylo oběda ani večeře, neb máti se hněvala, otci vzdorovala a přišla až pozdě večer, kdy již všickní odpočívali, smutně povzdychávajíce. Trochu jsme se pohádali, trochu jí domlouvali, ale ona – svéhlavička neuznává to. Možná, že to uzná až jí hlava stříbrem pozakvete.

Ve středu? 17/8 1938 ? Zachmuřeno, trochu chladno a – práce nula. Jen na krmivo. Máti leží ještě, vstávat nemíní, policajtka taky leží, s postele se nehýbá, táta jsou nasmolenej jabčákem, pijou celý den a mají myslím i v gaťách vůni zvláštního parfumu kol sebe šíříce. Já měl noc ošklivou velmi a ráno a celý den jsem jako ubitej.

Ve čtvrtek 18/8. 1938. Je dosti chladno. Již to není, jak bývalo. Mnoho horka jsme užili, více než dost. Červen, červenec, srpen, tři měsíce veder a sucho, taky dosť. Teď již to půjde a jde dolů. Trochu taky trousilo. Odp. a na večer je dosti jasno. Dívčí prala a byla na trávě za Moravou. (Táta sušili oves) Co pak dělá pan policajt, že ho stále vidět není? Jakoby ani ženu neměl nemocnou. Máti naše již volala, ale do práce ji není a těžko bude. Dnes odpoledne umřeli Bartoník starý. Chudák, však zažil již více než dosti. Totě již doba nemoci. Ještě loni nám pouštěli motor při mlácení a letos právě dokončili ten život svůj svízelný, těžký a plný utrpení. Dej jim tam Bůh lehké odpočinutí a slávu věčnou. A kdy my? Není nám tuze dobře. Ty noci, ty noci, těžké a zlé. Kdyby jich raději nebylo! Bojím se jich, protože mne ubíjejí na těle i na duchu.

• 19/8. 1938. Noc studená, ráno též, ve dne čisté jasno, slunce a tedy i teplo. Totiž, mělo by být, alé – snad je, jistě je – ale – mně? Naplivat. Zase ta zetr. rýma. Hanba již. Zase se zlobit musím. Chtěl bych mlátit réž a nelze nikoho sehnat. Všichni se vymlouvají, aby je Pán Bůh něčím poťapkal. Zatracený Šomrda šomrdovatý. Policajt jezdí okolo jakési slavnosti a Šomrda si vyjel na procházku, no ovšem, milostpán. Ale kravka byla dobrá, když Vranka nechtěl jet. A čekat nelze, hrom do chlívku. Tak tedy Bartoník jsou již v pánu. Škoda, dobrý člověk, vždycky ochotný pomoci. A rádi pomohli, třeba při tom dobytku a mnohdy i za Pan bůh zaplať. Několik vzpomínek: Když řezali selata – kanečky, tož ta vajíčka si schovávali, že prý na guláš. Že prý je to dobré, ale já jsem ho neokusil. A někdy volali: „Tati, nějakou starou lžičku podajte,“ a načpak? „Na tu dívku přece musíme taky vyoperovat, ale to se jen vyškrábne.“ Toť se ví, že bylo trochu smíchu a strojené zlosti. Strýc se jen potutelně šklíbili. Dokud byli mladý a zdravý, rád chodívali na ryby. Kdysi jsem šel z Jezer po hrázi s Fran. Vrankou a Bartoník seděl na člunu v Kopaninách s udicí. Házel sem tam, líčil vnadíčko a spokojeně pokuřoval. Chvíli jsme pozorovali, jak krmí vodní havěť žížalami a ptali se, kde mají úlovek. Strýc se trochu ušklíbili, přehodili fajfku do druhého koutku a pravil: „Víte, kluci, od rána zde sedím, nechytil jsem sice nic, ale již pět žejdlíků goraly jsem vypil. To taky dobrý úlovek.“

Ta neblahá vášeň stála život jednoho synka. Každou neděli chodíval do Burýškového jezera lovit, vždycky po ránu. A to byla taky taková neděle, pamatuji, jako by to včera bylo. Za Moravou v Loscích bylo na stromě stračí hnízdo s mladými a Toník, ten nešťastný hoch pravil, že příští neděli to již budou dorostlé a že si je vyberou. Ale nevybral, byla to jeho cesta poslední. Když přišel na místo (a bylo tam hochů více dospělých) malíčili, lovili a hoši se hráli. Toník pravil: Kluci, to je mně horko, já se oplavím.“ Svlékl se, skočil do tůně, vyjekl, ponořil se a již se neobjevil. Hoši spustili pokřik, přiběhli staří a Bartoník se vrhli do tůně oblečen, ponořili se ke dnu našli ho brzy, ale bohužel, již jako chladnou mrtvolu. Křísili ho, dělali všemožné pokusy, ale marně. Ani není možné, aby se utopil za dobu tak krátkou, myslím, že ho křeč zardousila.

To byl poslední den Toníkův, nepřišel si pro ty mladé straky. A taky to byl poslední rybolov starého Bartoníka. „Od té doby se nemohu na rybu ani podívat,“ říkával. Za svobodna byly statný a řízný mladík. Stalo se, že sešíval Býčkovi J. nárty na stroji. Byl již večer, tma a mladší bratr mu svítil malým kahánkem. Světlo bylo špatné, neviděl na to, i podíval se tvrdým pohledem a zavrčel vztekle: „Sviť, nebo tě očima spálím!“ A matka jejich ležící na posteli a dopřádající niť svého života (byla smrtelně nemocná) pravila žalostně: „Francku, Francku, i pohledem hřešíš.“ „Má svítit pořádně,“ zabručel. Sedm dětí měli a zůstal jim jen nejmladší Pepek. Všechny pomřely.

Ještě něco: Ale to nemá s Bartoníkem nic společného. Stařečkovi Bartoníkovi říkali Malek, snad proto, že byl drobné nepatrné postavy. A bylo přísloví, Malek již jedl vdolek. To bylo u Škrabálků před svátky. Tetička Škrabálkova, kmotřenka naše, zadělali na vdolky, mísili, váleli, moc práce měly, čas prchal a vdolky stále z peci nevycházely. Kmucháček už by jedli, chuť měli na vdolek velkou i pravili: „Poslouchej stará, Málek již jedl vdolek?“ „A polib mne řit i s Málkem, čekej,“ odsekli kmotřenka. Kmocháček se ušklíbli, vzali si chleba a šli ven. „To jsem to dostal!“

Sobota 20. srpna. 1938. Bože, jak ten čas letí, již dvanáctého. Za chvíli je září a podzim a chladno a zima na krku. Prozatím je ještě teplo, včera bylo, a dnes bude taky. Dnes bude pohřeb Bartoníkův, a taky svatba. Stou svatbou jsem se spletl, já jsem ji odbyl hned v neděli a vona je teprv dnes. Včera odpoledne mlátil réž Bednařík s dívkou od 2 do 5 a ½ hod. Šomrda jíti nechtěl, ač nic nedělal, lhal, jak lhal, ale počkej, ty Šomrdo šomrdovitý, však uvidíš, jebem ci tvojho otčeka a job tvoju máť. Bednařík: stavěl stroj1/4 dne, mlátili oba: u stroje 2 a ½ dne, mlátil réž ½, ona hranovala réž ½ dne, řezal dřevo ¼ dne, při zedníkovi ¾ dne, při zedníkovi ¾ dne, kopal zemáky dva dny (ale ne celé) protože někudy chodil, snad 1+3/4, ona jela nám pro zemáky 2 x po ¼ dni, dovezl si zemáky 1x, ona si vozila řepu 3x po sobě. Chromek až do mlácení rži i s tím včetně měl ještě doplácet 49Kč.

Všecko se to chystá k té zítřejší slavnosti, ale mně se to nelíbí. Jsme stále samá slavnost a nebezpečí číhá. Němec stahuje vojsko na hranice a my jen slavnosti, jen aby nás to nepřekvapilo. Neštěstí nespí a zlo číhá a ďábel obchází, ďábel řvoucí, proto pozor! Je po pohřbu již. Doznělo zvonů vyzvánění a zmlkly zpěvy truchlivé. Odbyl se tiše bez velké pompy a ceremonií. Za rakví šlo dvé dětí, chlapec s holčičkou nesoucí v ručkách kytici květin, jeho to vnuci. Všichni staří kamarádi a sousedi jej vyprovázeli jen od nás nikdo, bohužel. Co jsme to za lidi a mohl by někdo aspoň tata, ale ten? Stará jen se o to, aby měl zač pít. Opravdu myslí na něco jiného, má o něco jiného, zájem než o to pití? Chtěl bych znát směr jeho myšlenek. Existuje pro něj jiný svět než ta rasovská dřina, na jejímž konci dominuje zase jen: aby to zpeněžil a nakonec propil? Šli staří lidé: Flekač, starý sešlý, přihnutý a Štěpánek, drobnější, scvrklý a hubený, dvě trosky člověka. A za nimi Prokeš, vysoký a suchý, vzpřímený, jako tyč, s nezbytnou fajfkou v ústech.

Smutný život vedeme a není proč býti vesel. Plakat by člověk nad sebou i nad světem vším. Dci se mračí a zlobí, ani s matkou dobrého slova nepromluví, natož s námi, ubohými plebejci. Což jsme jí tak ublížili? Nebyl bych se do jejich sporu zamíchal, kdyby mně nebylo Pepiny líto. Pravdu dí přísloví, že co tě nepálí, nehas a já jsem se připálil a teď to bolí. „Bolí, ach bolí, to kruté jsou slzy tvé!“ „Už ani nezpívám, hlava se kloní, líto je sebe, líto je koní ----- koníčku bílý!“ F. Šrámek. „Mám život rád, ach rád, len ťažko zabudnůt v tom okne zakvitlom tých dvoje smutných očí.“ M. Rázus. Co myslíš? Přijme tu desetikačku co jí chci dat za mlácení? Či se k ní obrátí hrdě zády? To by mně – ale pak bych jí je poslal poštou. Nu, uvidíme, povídal ten slepý. A zítřek bude moudřejší dneška.--------------

Policajtka je ještě stále chromá a zítra, nebude-li moci jíti na slavnost, to bude ouraz. Chudinka obézní, jak to bude? Líto je mně zástupu. To je ještě hudba budoucnosti (říkávají básníci) a uvidíme.

Zkažená večeře.

Na vinici páně r. 1933. Šel starý Magdón – však ne tak: Vyšel starý Antón z chaty svojí vrátek, večeři teplou Šomrdovi nesl u Frajborta v krčmě cestou se stavil s rozbitým nosem do příkopy pad. Plakala večeře Šomrdova. Takový byl začátek křížové cesty, kterou podnikl, nesa večeři Šomrdovi – Šomrdoviči Chaloupskému, hlídači ve vinici páně.

Byla to opravdu cesta křížová. Kolik zastavení, tolik pádů a bylo jich mnohem více než čtrnáct, by bylo jich tolik, že by je průměrný počtář ani nestačil počítat.

A cesta jeho podobala se stopě šněrovadla na botkách dívčice slovácké neb povijanu na peřince nemluvněte. Tak šlo to stále: od příkopu k příkopu, jehož přiblížení bylo novým pádem.

Leč všecko má svůj konec i jitrnice, která jich má dokonce sedm, však konec jeho putování byl ještě příliš vzdálený, tak vzdálený, tak vzdálený, že- no že.

Cesta ubíhala, však to ubíhání bylo příliš problematické, kroutila se, (tak se mu zdálo) ač byla rovná jako mlat, až sešel z cesty, ani nevěda jak a kdy.

Šel a v jeho hlavě omámené buben zněl a hrál mu do pochodu Radeckého marš. Tak klopýtaje přišel ke čtvrtkové hrázi, která mu připadala jako hradba nedobytná. I sebral veškerou odvahu a stekl bravurním útokem, totiž, tak si to představoval ve své fantasii a hlavě alkoholovými parami omámené. Však skutečnost byla poněkud jiná. Asi desetkrát se nahoru drápal a tolikátéž krátce se dolů skulil. Konečně přece. Však cesty poznání jsou trnité, nahoře byla skutečná hradba z ostrého trní i podnikl s ní úporný a nakonec přece vítězný zápas

Vítězství své však draze zaplatil. To trní neurvalé zanechalo slavné jízvy na jeho kabátě, z košile visely pouhé cáry a na mohutném suku visela celá půle jeho gatí, jež vesele vlála v nočním vánku, hlásajíc slavnou slávu svého majitele.

A večeře v tašce? Zahal pravdo tvář svou šlojířem smutečním. A šlo to dál a dále k cíli pomalu. Na pahorku pod žlebem ve vinici páně svítila ve tmě žlutá sláma boudy hlídačské. U ní seděl hlídač Šomrda Šomrdovič, toužebně pohlížeje dolů, kdy již nejeda celý den a žaludek jeho nepokojný vydával zvuky bručivé jako holub řivnáč na topoli nad žlebem tichým.

Nadarmo jej krotil, přitahuje pásek pupeční vždy o dírku další, holub bublal a bručel dále, ozývaly se zvuky jako kdyže přelévají tlusté do tenkých. Vedle seděl soudruh spoluhlídač Vořech masorád a zíval rozmrzele, pohlížeje na svého pána a velitele okem vyčítavým, jako by ten za to mohl, že večeře se válí kdesi po čtvrtkách. Když z toho čekání bylo již přespříliš, popadl trubku, která se vedle usmívala svou vyleštěnou tváří jako nevěsta právě ženichovi zasnoubená, nasadi k ústům a zanotil srdceryvnou melodii k hvězdám nebeským. Soudruh jeho Vořech masorád, zvedl čumák ku měsíci a připojil se zuřivým vytím k němu v duetu, což tvořilo spolu symfonii nejen uši, ale i srdce a ledví trhající. Však kdo čeká, dočká se a vše má svůj konec, jak již výše bylo řečeno.

Hle, tam dole se něco blíží, spíše plíží, plazí se. „Po prsech svých polezeš a zemi jísti budeš,“ pravil Pán, a to zde byl obraz podobný. Kolenačky a loketačky něco se k němu plížilo, tašku uválenou za poutko za sebou po zemi vlekouc. Šomrda Šomrdovič nedočkavý přiskočil, popadl tašku a stuhl, nahlédna do ní. Tma černá z ní čouhala, prázdná, jen malý kousek chleba v blátě uválený se v ní povaloval.

I pohlédl zoufale k nebi a zavolal hlasem velikým, srdcervoucím: „Tohle mi přinášíte, muži boží, hospodáři, pane můj? Čím ukojiti mám hlad svůj zuřivý a neodbytný? Ó, obraťte kroky své, sejděte do rokle, prut silný uřízněte sobě a bičujte se, byste poznal trýzeň těla hladem mučeného. A zalkal hlasem tak srdcervoucím, že soudruh jeho Vořech masorád, přetrhna pouto k boudě jej vížící, utekl, jen na kopečku se zastavil, zamával oháňkou na pozdrav a ubíhal k Babicím. Ráno jej našlo za vraty spícího. A ve vinici? Šomrda Šomrdovič spal, zahalen ve plášť svůj šerýa dále ve žlebě se cosi válelo, podobno balíku hlíny zablácené. Konec.

Nepřijala panna kaček deset, hrdě se k nim zády obrátila, pohrdlivě pokrčila ramenem svým, „netřeba mně lidé, vašich peněz, nechte si je, obejdu se bez nich.“ Kaček deset na dlani se chvěje, smutně chvěje, že je nikdo nechce. ---------------- Byla vojna byla, tam u Antonína, bylo tam krve dost, krve po kolena (Krev tam nebyla, dokonce už né po kolena, to bych lhal. Nejprve dostala máti, pak já a nakonec se s ním posekaly děvy naše. Kosily se dobře, tak dobře, že kdyby to přišlo na krev, bylo by jí vskutku po kolena a na vozy masa. Však to známe, že když se ústa páně Antonína rozehrají, že tak hned nepřestanou a bohatství jejho jazyka, rčení, nadávek a líbezností ani v tom nejobsáhlejším slovníku byste nenalezli. To tedy byla vojna a dozvuky její poslouchal jsem děrou podstropní, natažen jak voják prajský, nosem vzhůru.

Neděle dne 21. srpna. 1938. Dnešní neděle je slavnostní den. Oslavujeme dvacáté výročí trvání republiky pod protektorátem obecních starších. Dopoledne byla slavnostní mše se slavnostním kázáním, přičemž seděli páni notáblové na čestných místech u oltáře. Mládenci, kteří měli dělat banderium, zkoušeli své umění na koních nesedlaných prohánějící se po návsi. Před Kuče(rovým) se stavěla slavobrána (a jeden prapor se stožáru urval větr i než nezbylo než jej porazit, upevnit prapor a stavět znovu. To bylo dopoledne. Odpoledne pak přišla ta hlavní sláva. Průvod vyšel od nádraží, napřed chlapci na koních opletených, samí šohaji slováčtí s kosírky na čapkách, pak tři alegorické vozy opentlené: slovácký sekáč, letopočet (čísla dvacet) a na třetím, tónu jsem nerozuměl, bylo to samé pentle, co to znamenalo, nevím. A pak šel ostatní mohutný průvod, téměř všecko v krojích, šohaji, děvuchy, mládež. Průvod se rozlil před školou na návsi, kde byla slavnostní tribuna, a tam se odbyla hlavní slavnostní část programu. (Národní hymny, recitace, přednáška, píseň Hej Slované a po vyčerpání programu odchod do zahrady ke Kučerům, kde se odbývala slovácká veselice. Účast byla velká, a všecko šlo dobře, až do osmé hodiny.

Den byl horký, odpoledne dusno, až těžko. Na večer se začalo mračit a o osmé hod. se začalo blýskat. Taková blýskavice se všech stran, až oči oslňovala. Pak přiletěla bouře s takovým hromobitím a lijákem, že se zdálo, že celý svět se otřásal v základech. Byla to hotová, vše utloukající potopa. Již jsem dřímal, spal, když mne ze spaní vytrhlo neutuchající hřmění, rány hromové a mohutný šplechot lijáku, jako u vodopádu. To trvalo dvě hodiny. Pak pršelo drobně, s hor. větrem.

Zbytek slavnosti se odbýval v host. u Maňasa, jen starší garda obsadila slovácků bůdu zásobenou hojně tekoucím božím darem a holdovala statečně Bachovi i Gambrinovi. Mládež se věnovala tanci. Říká se: to všecko již na světě bylo a pod sluncem nic nového. Události se opakují. Hle: matka starostlivá o dcerku se strachující, na zábavě dlící. Na slamníku sedí, křížkem znamená se, modlitbu svou šepce, aby dcerku milou příval nepotopil, hrom ji nepřizabil. Teplý vlňák vzala, do tmy černé vyšla v dešti neutuchajícím děvče svoje hledat. V zahradě již nikdo, jen v Slovácké bůdě hlahol hodujících. Komedie známá, děvče nikde není, nikdo neviděl ho, ani kamarádky. Proto domů přišla prázdna, aniž pořídila. Poměr jejich zajímal mne, uvažoval, vyšetřoval a přišel jsem k rozhodnutí, že jsou spolu rozvedeny od stolu i lože, proto děvče počíná si příliš samostatně?

            V pondělí. 22/8/1938. Prší, stále prší. A je chladno, horní vítr. Zdá se, že to bude trvat dýl a podobá se to tomu nastávajícímu podzimu. Práce stojí, nedělá se nic. Myslíš, mistře, že není co? Ó, bylo by. Brzy aby se již začaly otavy kosit a kózy prčit. Na všecko je čas. Starý přišel zasik po poledni nadranej a mají moc řeči, oběd se jim nelíbí. Ano, ano, jen si vybírat. Ale zač, proč a nač? Ať si chlap navaří sám. Pravil cigán, s cigánkou si uvařím dvojáka. A pak si spolu lehnou. Ale dyť tys tam taky ležel s cigánkou již, a když se ti nelíbí, běž si uvařit ke dvojáku, nebo běž mezi cigány, však ti cigánky vždycky voněly. Ja, pane drahej, celej zlatej. Jak říkávali Čech nebožtík. Ono by se to dobře vybáhalo a poroučelo z cizího, to věřím, no jó, že jó! Prožera svoje.

Je chladno a trousí až do večera. Nic ten čas nevypadá letně. Po včerejšku velký rozdíl.

Úterý 23./ srpna 1938. Zase prší, trousí celý den. A je pořádně chladno, horní vítr. Nevlídný, sychravý, pochmurný den. Moc bláta, mnoho vody, Morava stoupá. Noc špatná. F. šla na noční směnu, vstávala v 11 h., vybouřený spánek a pak to již nestálo za nic. A to ostatní? O tóm se nemluví, špatně to skončilo a cítím to pořádně dosud. Lituji, že se tak stalo, že jsem se neovládl. Moje neštěstí. Dívka prodala pár kilo jablek za 7 Kč. Shání krmivo a je příliš mokro, měko. Jak se tám mračí, jak se tmí, a je teprv půl čtvrté. To je den, dušičkový, na pláč. Tak se mně zdá, že nebudu moci pokračovat, psaní mně unavuje, bolí, neschopen jsem psát. Mám uzavřít? Lépe by bylo, ale člověku to nedá.

Středa 24/. 1938. Počasí stále stejné, v noci pršelo, byl vítr a bylo zima. Ve dně je to taky takové: trousí, je hor. vítr a zima. Mraky se válejí po obloze, je příliš nevlídně, ošklivě. Tak tedy: mlátit. Starej na to tlačej: Dopoledne se tam trochu rejpali s dívkou a odpo. došel Šomrda a prej dojde i jeho lepší pravá polovice. Dojde-li? Šomrda – Šomrdovič, prasčáckoležácký se vyjádřiti ráčil, že když tě doma poobědvá, že může i doma ležet. No, gút, matko, céru dala, dyk ho nikdo nenajímá na ležení, vždycky na práci, že ze vší práce nejraději leží, známá tě to věc, a za ležení na našem praščáku by dostál, eminence. Kolikrát se tam bohatýrsky vyspal, he? A proto slouti bude a sluje již Šomrda – praščáckoležácký. Starý udělaj práce za groš a chvály potom za dukát: já, já, co jsem, jak jsem. Raději ne. – Přijde-li ta Šomrdice?  Nuže, přišla taky Šomrdice, přišla v snopy cepem svižným mlátit. Mlátí Franta, žena jeho statná, mlátí táta, děva naše pilná. Mlátili tak spolu do večera, potom Šomrda jel s děvou do mlýnice, pšeničnou by dovezl mouku živnou, živnou mouku na koláče chutné. Mouku dovez, v komoru ji vsypal, do komory do truhlice moučné!

Ku večeři přišli všichni spolu: Šomrda i s ženou Šomrdicí i s dětátkem, malým Šomrďátkem a nevlastní dcerkou, pastorkyní, (později manželkou herce Slováckého divadla Kroce) která tátu má kdes na Valachách, jak se sama vyjádřila vtipně. Večeři pak s chutí pojídali, mléko, zemáky a máčku s vajci.

Čtvrtek, 25./8/1938. Počasí je  podobné na sviňu. Celou noc prší, ráno je bláta po kolena, mokro, teče za krk, to hanba je již velká, takový hromský nepočas. Mlátí se dále, Chromci (Šomrdovci) oba, dívka a myslím i starý. Ten? Mohli by svět nezlobit, člověčisko staré. Táta hlídal zrno na mlatevni. Taky jedna hloupost. Nemohli to vzíti včera domů? Táta naš byl zase ráno frmol. Od mámy jest dostal kačku na sňapes, s kterou ihned do hospody spěchal, by ji rychlé kořalence stopil. Když tě domů z hospůdky zas přišel, podala mu máti hrnek kávy, aby osvěžil své skřehlé údy, skřehlé v hlídání na mlatevni chladné.

Co však učinil náš táta milý, co učinil s kávou v hrnku chutnou? Šoupl hrnkem, kávu píti nechtěl, hrubě smýkl po plotně ji rozlil, rámusil a klel, že je jí málo. Ne tak pane hospodáři starý, táto milý, trochu pamatujte se proč pak zacházíš tak s darem božím, hrnky naše hrubě neotloukej, neboť ony majetkem tvým nejsou, nesmíš škody páchat, muži boží, škody těžké na majetku našem. A když jísti nechceš, velmi dobře, státi nechej, aspoň neubude. Káva stojí hrnku  nedotčena, táta zuří, snídati již nechce, hladov v snopy cepem těžkým bije. -------------------

Matka s cerkou, duše sobě blízké, nikoho v tom světě nemajíce rozvedeny od stolu i lóže? Jaký je v tom, prosím, lidé smysl? Jak se stalo, věrně vám teď povím. Nechtěla již panna v jizbě spáti, v jizbě velké, na slamníku tvrdém, by se nikdo na ni nepodíval, v panenských citech neurazil. Do náruče postýlku svou vzala, do komůrky malé bystře vešla, do komůrky s okeničkou úzkou. Tam složila panenské své lóže  v komůrce své lože ustlala si na lavičce stlala tvrdé, úzké, polštář bílý i peřinku měkkou, pokrývku též s peřím bílým kyprým. V panenském si loži dívka hoví, špitá modlitbu a křížkem znamená se v náručí si Orfeově hoví, libý sen ji v spánku čisté líbá! Kol hlavy jí věnec andělíčků milostnou  tu píseň ve sny zpívá. Máti její stará v izbě vzdychá, slzu hořkou s oka tiše stírá, že ji dítě drahé opustilo, více s ní že spáti spolu nechce. Panna ve snu tiše usmívá se, v libých snech jí duše prochází se. Neví,  kterak chlapec její milý v písni milostné své zkouší síly, u komůrky, pod okénkem nízkým. Chlapec pěje, chlapec bolně vzdychá, komůrka však němá je a tichá, chlapec roztoužený v písni zmírá, okenička se však neotvírá. Panna spí a konec písně naší, zdali víte v komůrce že straší?

Dopoledne domlátili, odpoledne mlýnkovali. Chromci oba, do čtyř hodin, cepy hore! Již je práce naše dokonána – cepy hore!

Již je žitko naše vymláceno – cepy hore!

Vymláceno čistě z mlýkováno – cepy hore!

Na sýpce je již žito uschováno –

Hore cepy – Jardo!

Odpoledne zase pršelo, ale pořádně, tak, že to ani nebylo slušné. Teklo jako z hrnce.

Pátek, 26./8. 1938. Zase pršelo celou noc, tolik pršelo, tolik je bláta, tolik vody všude, že je všecko vodnaté, tělo i duše i myšlénky a činy. Kdyby nebyl člověk blázen, musel by se zbláznit, a kdyby nebyl šediv, sešedivěl by. Protivná noc, všecko bolí. Hanba v gaťách. Starý zase zlobí, zase nadává. Divu-li potom, že dostane nějaký strkanec. Je to ale ošklivý den, prší a prší, trousí. Všecko je vlhkem prolezlé, i já, jako houba vlhkem jsem prosáklý a bolestí z toho, jako stará almara provrtaná červotoči. Těžko říct a být spokojen (proč?), když člověk ví a cítí, že to jde s ním skopce, neodvratně dolů, že v době nedaleké, snad již až příliš blízké, příjde, co přijít má, konec. A jsem nespokojen, ba skoro zoufalý nade vším. Dříve jsem byl aspoň tak dalece klidný, přijímal jsem ten život a všecko sním apaticky a poměrně klidně, teď však, letos? Nespokojenost, neklid, rozmrzelost, takové potácení z extrému do extrému, bláhová touha po něčem, co být nemůže, aniž bys věděl jasně, co chceš. Nač to všecko a proč to všecko? Ano, je to, bohužel a nemuselo být, kdyby – jak těžko se přiznává k pošetilosti, před kterou ani šediny nechrání. Těžké účtování, na konci takového života tak marně neplodně prožitého, utápějícího čas v nízkých ničemnostech, z kterých se nelze ani teď vymanit, které rostly a srostly s námi a stále se nás drží jako co? Zlo vtělené neodpoutatelné.  To je všecko? Ó, není, dokonce není, je těch bolestí a starostí více. Jsou zde starosti materiální. Jak budeme žíti dále? Kdo nás opatří, když sami nic nezmůžeme? Já nic, máma nic, starý pamatujou jen na své hrdlo vysmolené, dívka Pepi u nás věčně nebude, stárne a taky ji to omrzívá. A pak, i kdyby ne, byla by jiná, řekněme, ale těžko, kdo by zde byl? A pak, čím platit, nebudeme míti této čím vyplatit. Nouze s bídou ruce si u nás začínají podávat. Úspory již roztály, prodávat není co, leda pole, a to je již poslední a nejsmutnější kapitola v deníku hospodářství.

Odpoledne zase trousí, prší, dívka zmokla, když byla krávě pro krmivo. Příliš je zachmuřeno a tmí se jako v prosinci.

Sobota 27./8. 1938. Zachmuřeno je a chladno. Den nevlídný. Noc byla špatná. Dci šla zase na noční směnu, proto – proto, jak to bývá. Spánek přerušený a jinak špatně, všecko bolí, špatně se spí a proto, kdyby raděj té noci nebylo. Ráno dívka zaspala, bylo půl šesté a ještě se jí vstávat nechtělo.(Byl bych vstal dříve než ona a všecko na sobě mokré, neusušené, když se netopí a pak je chladno, zima.

U Gablasů je svatba, nejmladší se dcera vdává, béře si Maňáska od Vejpusty. Osm dětí Gablasovic měli a všechny je dobře usadili. Táta náš mlsný, na půdu si vylez vzhůru, slepice tam pohonil, po vajcech se sháněl, dostal po vajcách. Nic tam neulovil, protože tam nic nebylo. A proto: dolů po hlavě skočiti musí, páč žebřík utekl. ----------------------- Neprší, ale den je nevlídný. U Gablasů bude lepší oběd, aspoň třetinku té dobroty užít. Náš obídek byl hubený. „Šmarjá, Francku, co myslíš, přestaň již s těmi kluky, už je vás dost!“ „Stařenko, ještě jednu párečku nechám vyletět.“ „Šmarjá, Francku, pamatuj se, co myslíš, ještě jednu? Dyť se pamatuj.“ (Gablas, holubář, stehlíkář, pářil rád holuby a chytal stehlíky. (Stařenka, podivín. „Šmarjá, Francku, tancuj.“ „Nemám co.“ Večer je musika, naše děvy tam byly obě.

Neděle 28./8. 1938. Vyjasnilo se. Potahuje horňák. Však je již na čase, po šesti dnech deště. Je otázka, bude-li to trvale. – Je neděle, ale moje nálada neni nikterak nedělní. Jsem rozmrzelý na všecky, na celý svět. Je to život. Nikdo o mne nestojí již. Chtěl bych si pro něco poslat a není koho. Tak je to, je-li člověk svobodný, nikoho nemá, komu by poručil, koho by poslal pro tabáka, pro gořelku. Zatím bych chtěl jen rodokaps, abych se měl čím baviti. Opouštějí nás. Slávek šel okolo, jen sebou foukl, odpověděl sotva na půl huby, ba téměř ani k nám nechodí, kdo mu co udělal? A ti ostatní? Bohu budiž žalováno. Začínám pociťovat prázdnotu a omrzelost života. Lidé se z omrzelosti života věší neb střílejí, náš starý zase pijou z omrzelosti života. Vezmeme-li to však doslovně, musím říci, že pijou ze sklénky,! totiž ze štamprle.

Mrzí-li mne něco, nemám chuti na jídlo ani na pití. Dal bych se do pití? Snad, kdyby bylo co a byla chuť. Přijdeme-li však něčemu na chuť, přestává omrzelost života a přicházíme životu zase na chuť, začíná nám chutnat.

Naše dámy chystají a vaří oběd. Co to asi bude? Že ten náš slavný nebude, to víme. Dci, a to je něco jiného, ta si uchystává, tam bude čehosi, ó jé! A myslím si, že když ona, proč ne já! Mám taky takový žaludek a o chuť by taky nebylo. Všecko by tady bylo v pořádku, jen navařit, naše kuchařky tomu ale nechtí rozumět. – Šetřit? Proč? a pro koho? A to né, byl bych blázen, užít dokud se dá. Raděj o deset let méně, ale nóbl, říkali Vídeňáci.

Starý se tam s nimi hádají, stále si činí na cosi nároky, ale kdyby po mé bylo, uviděli byste, ani co by se za nehet, já bych mu dal nároků. Naše máti však, ta bude do smrti hloupá, stále bude krmit starého Antoša vožhralého, za ty jeho sprostoty a nadávky. A dost již o tom až potom.

Smutná duše vysušuje kosti. A kdo veselý, šíří kol sebe jas, pěknou pohodu a srdečné teplo. Však mračný, nevlídný pohled šíří kolem chlad a je mně při něm, jako by mráz obcházel a studí až v nejhlubší duši.  - Ještě nepřebolelo, ještě nedohořelo. A bolí stále. Jak dlouho ještě? Či ta veselá, srdečná a jasná pohoda se již nevrátí? Tak-li tomu, pak opravdu, bylo by více než těžko, a více než líto. Čeho? Všecko, co se cítí, ale povědět dobře nedá. Pověz co tě trápí. Bolí tě život, bolí tě svět a jak bolí? Povědět neumím, cítím jen a slova na to nestačí. Nátoňko (?) malá. (Ublížili jste mně všichni, ztratila jsem k vám důvěru a všecko to jasné, krásné a silné co mne k vám poutalo se zřítilo. A teď je mně jako té vlaštovici, které zbořili hnízdo, zničili domov, a cítí se tak sama, opuštěná.

Venku v síni besedují tetičky a já zde sám hryžu pěst a trudím se.

Zdálo se, zdálo, že bude kdoví jaký počas a není. Odpoledne se chmuří a tak, tak, že zase nespustilo i zahřmělo. Večer – nic. Trousilo. Dci chtěla že jíti do kina a zatím usnula bohatýrsky při lampě.

V pondělí 29./8. 1938. Je t. zv. jarmark, ale jen na koně. Nejdeme, nic neprodáme, ani nekoupíme. Ráno nejisto, dopol. se vyjasní, odpol. zas milijónský čas, bouře při 3 hod., silná a takový liják, že ho – bylo. K víčerou přišla bouře nová a ta byla ještě horší a lijavec, hotová potopa. Trvalo to asi dvě hodiny, zdálo se, že ani nepřestane. Bylo to do půlnoci, od 7 ráno.

V úterý 30./8. 1938. Ošklivé ráno po noci ještě a snad byla i mlha. Začali jsme podezdívat hůru. Přišel Chromek, ale až o půl deváté (Dříve neměl chuti) a začátek byl všelijaký, s hádkou a křikem. Nic nebylo nachystaný. Zedničili oba, dívka jim přisluhovala, dělala maltu, podávala cihly. Pracovali do půl sedmé. Odpoledne zase pršelo a dobře. Hrom do počasu takového, každý den. – Já jsem nepochodil dobře, něco jsem si chytl na hůře a tak mně bylo hromsky, vypil jsem půl žejdlíku gořalky. Musel vypít. Opravdu ošklivý čas. Dci šla do roboty o poledni, došla večer o 10 hod. To jsem ještě nespal, povaloval jsem se, hm po té indispozici a taky gořalce.

Středa 31./8. 1938. Vstal jsem brzy o půl páté, ale nic z toho. Mohl jsem raději ležet. Zdálo se, zdálo, že a bylo zase nic. Bolí všelicos, nejvíce v boku. Proč? Zachlazen? Čas zase jako včera, napřed nejisto, pak jasno, teplo až dusno a po poledni zase prší a je to na maděru. Zatra do toho již. Aby to ďas! Chromek ještě dopoledne podezdíval tu hůru. Dnes již sám, dívka ho obsluhuje, Bednařík běhá bůhví kde, stěhuje desky z výletu. Dci šla do rachoty o 10 hod. a přijde až tu bude. Kdy asi? A co je nám po tom. Nedotýkati se! Rozkaz je rozkaz. Ještě to pálí, bolí a již je to oplakáno a co rozbilo tj., žádný dráteník nezklíží ani krejčík nesešije. Přišla a byla o 7 a ½ h. Večer prší. To je zatr.

Čtvrtek 1. září. 1938. Hrome, to je ale čas, zatracený. Prší, prší celou noc, celé ráno a ještě a přestat nemíní. Tak-li to má býti, tož děkuji, nechci. Mám klnout, nebo se zbláznit? V noci spát nemohu, bolesti trápí, ráno ještě hůře. Již je jedenáct, a je na dvanáctou a prší stále a bude pršet, protože je horní vítr, to je stará zkušenost, že začne-li s horním, nepřestane tak hnedle. Pěkná naděje. Již prší druhý týden a ne málo.  Loni to bylo tak též tak, až voda vylila a nadělala škody. Prší, prší, jen se lije, kam ty koně postavíme? Dejte si je kde chcete, sami se nemáme kam schovat, teče za krk, do komůrky na pannu z Biochemy, prišedší, na hůru kape, do stodoly tolikéž. Bože, změň to již! Je začátek školního roku, ale málokterým se vydaří, jako tento. Stydět se má zač člověk. Prosím Vás pěkně, lidé zlatí, co je se Slávkem, co se mu stalo, že u nás nebyl tak dlouho již? Či mu někdo ublížil, či ho někdo urazil na cti studentsko-panicko-mládenecké? Taky má začátek školního roku, pokračuje ve študýru a nepředstavil se, nepochlubil se, (chlubit se není tak dalece čím, leda s tím, co vydělal u zedníků!). Však já bych mu to nevzal, to by se nebál. Ale chybí nám, mně nejvíce, proto, že bych od něho sem tam něco chtěl, a dci nejméně. Ta zpracovává vagony jablek, hrušek, mlsá marmeládinku, čítá hodiny, a dní a bude čítat výplatu. A musí si dat trochu pozor, aby zasik nespadla ze své panenské postýlky. Nu, pokračujem, je dvanáctá, prší stále. Tož jen tak dále, a budeme brzy utopeni. Jen tak dále, pane Bože, houšť a větší kapky. Prší stále, prší a odpoledne prší, večer a prší v noci. Stále prší, nepřestává. Co si o tom máme myslit? Morava již vylívá, že všecko zatopí a pokazí. Tak to bude jako loni. Dci dělala až do noci (kolik bylo, kdy přišla?). Noci mám špatné, bolí, ach, bolí, píchá, bodá, pálí, člověk nespí, člověk vzdychá, protože ho píchá u samého břucha. Proč to musí takto býti?

Pátek 2. září. 1938. Již se vypršelo, svítí, ale na nás si nepřijde. Až všecko pokazí, tož svítí. Však to ještě není jisté, kdo ví, jak to potahuje. Morava vykonala své, v Jezerách se vylila, kanál ještě neřekl poslední slovo a to ostatní je otázkou času. Hlídají hráze, ale sotva, neuhlídají. Už je to uděláno, už je to hotovo, voda leje a teče, voda teče, přes moravské hráze a „člověk míní, pán Bůh mění,“ stýskal si švagr Abrhám, když přijel prodávat otavy a ty byly již prodány. Koupil je hastrman a nic nesmlouval, bral to řadem. Ja, ja, je to škody. „Tisíc korun,“ říkal. Přijel, totiž byl u nás dnes dopoledne. Stýskal si do té škody, inu není to maličkost. My jsme myslím taky otavy usušili, tak se mně zdá. Bez práce. Policajt dostane, špatně hlídal vodu. (Prý místo hlídky spal ve stohu.) Policajt taky na všechno nestačí, není čert a spát musí též. Všichni přiložit ruce k dílu. Voda mu stoupá do zemáků, šli je kopat a voda se již leje přes hráze kanálu do Kopanin. Taková je nyní situace. Do rána bude snad hůře, protože je avizována ještě voda vyšší, přibývá. U nich v Olešnici, že mají ještě všecky ovsi venku, rozumí se porostlé a tam na horácku, že mají v některých místech obilí všecko v poli, nic sklizeno, ani klásku. To jsou tam větší ubožáci než my zde. Přece jsme to uhlídali za sucha. --------------------- Kolik bylo těch špatných povodňových roků, které já pamatuji? To byl rok 1910, taky o tomto čase, když vylila voda a zkazila nám zemáky. Rok 1915, válečný, zase na podzim utopil řepu v Kopaninách, (ale ve žních byly dvě povodně z potoka po průtrži mračen, mandele plavaly – Byl tedy na vodu obzvláště bohatý). Rok 1919, přede žněmi, částečně ještě na sena, vyplavil obilí na stojatě, ale bylo již téměř zralé, škoda byla nevelká. Nejhorší byl r. 1926, o senách, dešťů mnoho, povodeň velká, zkaženy sena, obilí. 1930 po žních mnoho dešťů na otavy, při sklizni zemáků a při řepách obrovská povodeň, pršelo, lilo tři dny bez přestání, utopeny řepy. Loňský rok v tento čas, pokaženy zemáky na Pastvišti. A v r. 1911 povodeň májová, zkaženy zemáky, obilí. To jsem nebyl doma!

Jsme v takové povodní, vodní a vodníkovské náladě, ničeho se nechce, do ničeho není chuti, co dělat má člověk? I ty myšlenky jsou vodnaté, nic kloudného se nechce v hlavě vylíhnout. Sláma nám hnije, v humně stodůlka hnije, kazí se , na hůře teče, dřevo je na dešti, kůlny na dříví není a není človíčka-živáčka, kdo by to všecko udělal. Peněz taky není, prodat není co, za kozu dával řezník 50 Kč. Tuze malý flastr na ty bolesti. Je trochu chladno, pošmourno do večera. Chlapi hlídají, zastavují vodu.

Sobota, 3. září. 1938. Ráno byla mlha, hustá, těžká, dusivá. Je při ní špatně. Ve dne je jasno, teplo, až horko. (Je mně špatně. Kdy mně bude dobře? Nikdy? Zdá se, je to se mnou stále horší. Bolesti se stupňují, a ty noci, škoda mluvit. Zima je mně, potím se, balím se a všecko bolí, zevně i uvnitř. Špatně, těžko. Jak dlouho ještě? Ptám se. ------------------- Je tedy horko, odpoledne voda stojí, straší. V Jezerách ji zadrželi, tak, tak. Do Kopanin (název polí-tratí) teče splávkem. Je jí tam již dost a ještě přibude. ----------------------- (Moje-opisovače- zdůraznění!): Nač tohle dělám, nač to píši. Kdo z toho bude mít jaký prospěch? Žádný. Marná, daremná, zbytečná práce. Světu a nikomu tím neprospěji a sobě škodím. Tak mně bolí v zádech, ruce, ramena, péro mně z ruky padá. Marnost nad marnost, a všecko je marnost. Je pozdě na všecko, ze zvětralého kamene jiskru nevykřešeš a z prázdného pramene vody nenacedíš. A z prázdné, tupé hlavy nic kloudného nevymačkáš. Ja-tak je to-páni milí.

Neděle 4. září. 1938. Ráno byla slabá mlha, hodně chladu. Ve dne je ale jasno a teplo, hodně teplo. Voda straší dále. Je jí mnoho, večér včera ještě přibylo. Praví se, že má ještě přijít, o čemž pochybuji. Více by ji ani snad nemohlo být, leda by zase pršelo. Mají prý přijít ještě deště, hlásí se. Nu, děkuji, nechci. --------------- Měli jsme odpoledne návštěvu, stavil se zde Abraham otec i se svými syny, vojáky. Frantík má dvě tečky, přece se toho kaprálství dočkal, Květoš půjde do civilu již. Byli zde příliš na krátko, bylo jim horko, Frantík sedě usnul. (Naše kuchařky topily buchtám, proto zde bylo horko) a poněvadž to pěší vojsko nemohlo vydržet, uteklo k Laholíkovi. A to jste mně pěkní hrdinové, voják má vydržet všecko. (Naše dítě je, či bylo nemocno, má úročky, proto spalo poněkud déle, asi do 10 hod. A je smutno, mluviti se mu nechce, či s námi mluviti nechce, což nás trápí. S tátou jsme se chytli hned ráno, protože má vždycky moc řečí a rozumu. Na chleba nemá, ale na gořalku ano, opilý je každý den. Dobře je mudrovat, když se nemusí o jídlo starat. Je to ale nuda, veliká nuda. Nikde nic nového o čem psát? O včerejší muzice? Či o dnešních ohláškách? Laholíci půjdou na svatbu.

Pondělí, 5. září. 1938. Po chladné noci je chladné, pošmourné ráno. Je pořádně zamračeno a téměř zima. Dělá se ten vítr. Nevím, jak bude, nebude-li zase pršet, jak již je té škody více než dost. Jak nám ten měsíc uběhl při těch deštích, ani nevíme jak a je zde září, chladný a sychravý, dni se rychle krátí, čas ubíhá a podzim nevlídný, pochmurný, šedivý a smutný tudy již. Večer zde byli. Abrhámovi na návštěvě, ale jen tuze krátce. Odešli brzy. Taky se ty srdeční vztahy trhají, ruší. Divu-li? Není u nás, jak bývalo. Stárneme, šosatíme a plesnivíme. A čím je uctít? Není čím, bídu třeme, sami jsme chudí jak kostelní myš. S námi je konec. Všichni ostatní mají více a mohou udělat hostiny, spíše než my. Lidé se od nás odvracejí. -------------------- Stařík chtějí mlátit oves, zapřahají do toho celý týden a pořád jim to nejde. Mají-li stroj, není nádeníků a zase naopak. ----------------- Voda stoupá, tlačí se do Zahrad, stoupá do řepy. Ještě ta se nám může zkazit. Po otavě je již úplně.