Obrazy F.N.

Josef Varmuža

1893-1963

D. M.

Dopis můj je pokračováním Tvého a navazuji tam, kde ty jsi přestala, před záhadou nekonečna a hvězdné oblohy, kde jsi dala otázku, která zůstala nezodpovězena. Co nám praví hvězdy a skrývá jejich tajemství, a co značí hvězda padající? Za noci tiché, hluboké, když umlkl života ruch a shon, temnota vše zahalí a halí své tajemné závoje, a člověk zde stojí tak sám uprostřed té nekonečné prázdnoty, pozbývá vědomí spojitosti se svým okolím.

I ta puška přestane tížit rámě, a zdá se, jakoby šly vlny kol, nekonečné času vlny a zrak odpoutaný se povznáší vzhůru k těm vzdáleným hvězdným světům. Jakoby sta a tisíce očí jiskřivých pohlíželo dolů a povídalo něco v řeči tajemné, neznámé.

Byly doby, kdy lidé ztotožňovali své osudy s hvězdami, bádali v nich a snažili se z jejich postavení uhádnout svoji budoucnost. Bláhoví lidé! Já jsem se též tázal a odpověď dlouho nepřicházela, ty světy nadzemské mlčely. Až konečně jsem pochopil, že ta odpověď, kterou očekáváme ze světa zevního, jest v nás, my ji promítáme do vesmíru a ona se vrací, jakoby poselství neznáma. A hvězdy padající? Ta neznamená konec, smrt, na to poselství od jedné bytosti k bytosti vzdálené, toužící, která je spojuje poutem mystickým. Pak zraky mé se snesly dolů a utkvěly v dáli, tam kde na jihu tušily temnou siluetu Chřibských lesnatých chlumů a za nimi dolinu Slováckou, to naše milé Slovácko, s tou naší milou rodnou vískou, s pozadím kněžpolského háje a před ním bělavou stuhu řeky milé Moravy.

Ach, Morava, drahá, nezapomenutelná! Stýskala jsi sobě, žes vyrostla bez lásky otcovské a nepoznalas hřejivého krbu rodinného a já, já nepoznal matky, já nevím, co je láska mateřská, co jsou její měkké, konejšivé lokty. Ano, nepoznal jsem matky, já rostl jako ten prut vrbový v zátočině řeky, který neohýbal, nešlechtil nikdo, ve společnosti mrzutého, nevlídného otce, oddaného vášni pytlácké, která byla i příčinou neblahého konce mé matky. Mou matkou byla řeka, kolébkou byla převoznická kocábka otce převozníka, kde vlny houpaly, a řeka zpívala ukolébavku. Však tehdy jsem o tom nevěděl a nechápal té ztráty, žili jsme s bratrem jako dva prsty osamělé, svobodně, bezstarostně. A byli jsme šťastni svým způsobem. Kde jsou ty časy? Nikdy se nevrátí pohádka mládí, ach nikdy již. Ta naše řeka milá, nezapomenutelná, ať v povodni krutá a zlá, břehy rozrývající a vše ssebou rvoucí, ať v míru, tiše šeptající pohádky a zkazky tajemné, uším dětským. Jak milo bylo naslouchati za noci tiché, ten její lahodný ševel vlnek troucích se laškovně o boky člunu, naslouchat šelestu rákosí a neutuchajícímu ševelení vrbového a olšového houští. Či zadívat se vzhůru, rozmlouvat s hvězdičkami a hrát si s měsíčkem na schovávanou. Jest to týž měsíc a tytéž hvězdy dnes jako tehdy, ale jak se vše změnilo. Ten měsíc jakoby se tázal udiveně: „Jsi to ty, hochu? Co se s tebou stalol? Tehdy jsi měl v ruce pouze prut s udicí a dnes, co to nosíš na svém rameni?“ Co bývalo, není více již, vše zašlo, prchlo. Otec stár, bratří se rozprchli po světě a na přívoze sedí cizí nevlídný člověk a stará převoznická chata se rozpadává. A Morava, ta naše milá řeka změnila své toky, již není, co bývala. Civilizace se jí dotkla špinavýma rukama bratránků, které ji vytyčily nové řečiště, zmizely staré houštiny vrb a olší, kde se tak příjemně sedávalo s prutem a pryč jsou nádherné mělčiny a písečné plošiny, kde se to tak krásně koupalo a slunilo. Bože můj, kde je to všecko? Oh, teď, právě teď bych ocenil kouzlo pravého domova, jehož ztrátu jsem v dětství nechápal, ale kterou chápu teď plně a bolestně. Bohu žel, nevíme, co máme, až když to ztratíme. Připadám si jako ten lístek urvaný větrem a poháněný z místa na místo. Vojna je moje máti a puška sestra i nevěsta. Vojna, macecha zlá, děti svoje bije a týrá a puška milenka nevděčná. Domov nemám, a když přijdu mezi své, oni mně neznají.

x

Ze záznamů ve školním linkovaní sešitu A5 opsal František Němec Babice 200, 7/11/2017.