28 - G 1 - Bylo - bývalo
1893-1963
Bylo – bývalo
Na půdě naší, již více nestraší. Co to tam bylo? Nevím, co to tam bylo a bývalo, ale co tam jest teď, to je jiná.
Bylo kdysi pět děvčátek. Ony jsou ještě, poněkud se změnily a snad se ani nezměnily. Čas utíká, ale děti jsou stále stejné, pokud jsou dětmi.
Byla Vlasta a druhá Vlasta, jinak Vlastinka a byla Mařka čili Mařenka, a Máňa, a byla Anči, jinak Anička.
A byl ještě strýček Josef – samotář, osiřelý, opuštěný.
A byl ještě pan policajt a paní policajtka a malý Toníček, Tonálek mazlíček. Pan polic. – strážník s ŕodinou – polic. Vlastinkou a Toníčkem bydleli u strýce Josefa v nájmu, ale to nebylo tak jisté. Toneček – Toníček – mazlíček, tvrdil, že „strýček bývajou u nás,“ tak nevím, děti prý a blázni mluví pravdu. Jak to tedy bylo, není rozhodnuto, pře je sporná, visí-li pes na osase, či ocas na psu.
Na dvorečku stojí ořech a na něm je houpačka. Je to obyčejný řetízek uvázaný na větvi. Ořech tím trpí, větev asi uschne, ale což nestojí ta dětská radost za uschlou větev? Všecko pomine, i ta dětská radost. Děti se houpají a jsou rády. „Jen výš, jen výš,“ volají a strejčku a „strejčku, pojďte nás rozhoupat!“ A strýček odhazuje mrzutou náladu, nutí se do vlídnosti a houpá, houpá, až ho loupe v kříži! Co si asi při tom myslí!? Vzpomíná na svá klukovská léta, na Igu Laholíka a kamarády, jak se houpávali taky na podobné houpačce, byl to provaz uvázaný na trámě pod kůlnou.
Ach ano, byly to časy, bejvaly, kde jsou? Tehdy, když byl nejvíce rozhoupán, až se dotýkál nohama krovu, vypadlo mu polínko, co zastávalo místo sedla a on zůstal viset na rukou, na štěstí v tom prudkém rozkyvu. Co by se stalo, kdyby se pustil? Ale takové maličkosti nás tehdy nerozházely ….. si.
Nu tahle houpačka je na štěstí nízká, takže by se ani nic nestalo, i kdyby se – ach, už je to zde. Poutko se utrhlo a Vlastička ducla prdelkou do země. Dělá hrdinku, ale tváří se při tom tak, tak. Bolí, že bolí, to věřím. A strýček shání žebřík, spravuje houpačku a jede se dále. „To je to dobře, že Vlasti,“ pochvaluje si Máňa číslo druhé. „Lépe než na kolotoči!“ Vlastička přikyvuje, ale nějak zdrženlivě, a tváří se při tom trochu kysele. Hladí prcinku bolavou.
Odpoledne. „Děcka, co budeme dělat“ „Poďme na hůru, budeme si tam hrát.“ „Na co?“ „Já vím nač. Na svatbu.“ „Ó jé, na svatbu!“ Jak k té svatbě přišly? Strejček byl nějaký nesvůj. Necítíl se tuze dobře. Pohlížel mrzutě na svoje kalhoty na kolenou prošoupané, díry na loktech, tu chybí knoflík, tám zase to a to. Tak je člověk, kterého všecko opustilo. Odcházeli, umírali, až zůstál sám. Ochátrál, scházel, den po dni. Co je to platno, že ti od sousedů donesou jíst? To nestačí k spokojenosti, když není toho, co patří k pořádnému životu. „Co je vám strýčku? Jste nějakej smutný.“ „Inu co mám dělat, když jsem tak sám, opuštěný a proto toto:“ „Měl byste se oženit.“ „Cože?“ „Ano, oženit, abyste nebyl sám. „I zatrápená kůzlata, to je ale nápad. Kdo jím to poradil. „Nu přece každý se musí oženit a vy jste pořád svobodný.“ „I hleďme, jak vy všecko víte. Tedy oženit, nu, to by nebylo špatné, ale kde vzít nevěstu?“ „Však my bychom vám nevěstu našly. Tady je nás pět nevěst, vyberte si?“ A tak měl strýček najednou pět nevěst, ani nevěděl, jak k tomu přišel. Ó vy čečetky, jak vy se staráte o všelijaké ty – ale.
Tak byla ta svatba. Nu, vařilo se, peklo se, koláčků byly celé řady, i bábovky a dorty, všecko čistě uplácané z hlíny a posypané cukrovým sněhem (mletým vápnem a cihlou). I desert byl, zavařeniny a kompoty, však byla zahrádka a nedaleko v ní rybíz, maliny, jahody, jablka, všecko, bohužel zelené, nezralé, ale což takovým by to vadilo? Dětská fantazie je neomezená, z maličkostí vykouzlí velké věci. I pití bylo hojnost, strýček obětoval několik korun na sodovku a šumivé prášky. Ani na hudbu se nezapomnělo. Strýčkovy housle, chudinky, zažily pod „umělým“ dotykem nadšených muzikantek. Slavila se svatba slavná, výskání, dupot, křik a zpěv přes desatery střechy. Bohužel ta celá sláva skončila neslavně.
Napřed se tu objevila odněkud teti z trafiky a svatebčanky musely s hůry dolů a Toneček se rozhněval a celé to bohatství poházel za nimi, tož ty koláče, dorty i ty svatební příbory (barevné střípky, skořápky a mističky). Nakonec vzal sukovitý klacík a všecky nevěsty stloukl, až nastalo kvílení veliké velmi. „I nepomohl žal ni pláč, trpět nyní musí.“
I skončilo to muzikou, ale smutnou. „Já už nebudu nevěstou, špatně se to vyplácí.“ Ba špatně, Toneček tuze přitlačil.
Ale houpačka žije dále, než se zase utrhne a některá si narazí prcinku.
Z pozůstalosti po autorovi opsal František Němec, Babice 200, tentokrát čitelně psané v linkovaném školním sešitku A5 dnes 7/11/2017.