Obrazy F.N.

 „Jaja, ti chlapé!“

Je to práca, na mou dušu. Letos tá zima nestojá za nic. Nemrzne, a lesti negdy trochu, tož to enom tag, aby sa neřeklo. Ukáže-li se negdy nejakej ten střejn hen na struze za plotkem pod zahrádkou, šag to dlouho netrvá. Než ho ti pajzé chlapčiska vyprubujóu, lesti snáď už držej, a sprubujou na něm pevnosť kramflejkou, už je hneď po něm a zasé tam po něm jezdíja kačeny a podřimujou husy s hlavou pichnutou pod křejdlem.

Negdy spustí halenkovskej horňák aj nejaká tá  drija z šošórem, jag dyby sa fšecí čerti žénili a hneď na tou – ale, nač povídat, darno sa zlobit.

Je to holt takové, že by si jeden nad tým enom odplůl. Šag ani dneskej to nebylo inačí. Od rána kváňál snich, takovej mokrej, chytlavej, bylo ho fšady plno, lepíl sa na paty, zanášál sa do sejně, aj do izby, bylo po něm enom hromadu svinstva a blata. Hospodyně klnouli a nadávali, nestačili vymětat. Slépky postávali po náspje, otŕčali ozáblé nohy a enom sa plantali pod nohama.

Brablcé, když pozgáňali co je gde k uchytěňou, ukludili sa pod šopečku a tam sa jargosili na trámě. A psisko, ten malej Šipsl, oklepál si pazoury, vtáhl sa potichu, co by ho žádnej neviděl, do izby a tam sa skroutil pod loužko mezi staré škarbaly, a fčíl tam chrápál.

Venku byl zasé odmněk, ze střech kapalo, pod nohama bylo trochu a hodně marasti a od lesa sa tahla mhlisko, taková hustá a těžká, že ju mohl krájat, jag dyž kožuchy.

Tož takovej to byl deň.

A bylo po poledňu a po objedě. Robky ukludili ze stola a fčíl sa tam s čejmsi rejpali. Stará si vysypali na stůl trochu fazulek, a fčíl ich obírali. Mladá, jako hospodyň, tož tá látala starém roztrhané pajtalony ( byli už všelijaké, ale dobré mu budou ešče do práce). Ná děfčacka, ty dvě ozory, tož co ty? Francka, ta starší, utírala ešče užičky a taléřky na lafce u kamen a mlačí Poluša, už držala sotor z vjecima a cpala do něho krajíc chleba, co si vyžgráňala na matce. A ešce cosig šuškala stařence do ucha. „Co ešce chce? Ešce nemáš dosť?“ vadila sa s ňou mladá, viďa jag stařenka vytahujou z loužka kterési jablko, gde si ich skovávali v nohách loužka pro přejhodu.

„Bože, děcka, vy sníte, vy snáď nemáte ani dna! Furt byste enom jedli, to je furt krajícou! Dyť, gdo vás na-sta-čej!“ lamentýrovala mladá. Na ja, tož to je pravda. Ale dyž děti, to je jag kačeny, to je furt hladné a jedlo by to tudiž.

„Enom ich nech“ domlouvali stařenka. „Nech sa nají. A co, enom dyž sou zdraví. Šag pánbu zasé požehná.“

„No ja, je recht, ale komora bude za chvílu prázdná! Zasé budeme moset ít g židovi na dluh,“ dudlala hospodyň Babuša. „Děti jsou holt děti, co poděláš.“

Menší chlapčisko énom f košulce, bez gatí sa hrál pod stolem s kocourem, gde ho zapřahál do polénka. Kocourovi se to jagsig nelejbilo, uskočíl a zrovna pod loužko na Šipsla, gde ho polénko mlaštilo zrovna do šňupáka.

Ten zakvíkl a viďa to zatrápené kocouřisko, hneď sa do něho pustíl a už ho tam dláchníl a duzníl. Býl z toho velikej hon a tartas-štabarc.

Ženské poškíkali leknutím z lafky. „Zatrápenej chlapčisko, dycky cosig zvede! Dej pokoj s tejm kocouřiskem, lebo ťa vyhodím na snih aj s ním. Už sa neumíš lepší pohrát? Ať nezbudíš otca, lebo vyprovajz bude tudiž.“

Malej Pepiš sa ohlédl k peci gde na lafce na starém kožuchu si pochrupovál otec mladej Jožka Vyproučenej od Struhy. Chrápal jag dyž po dobrém objedě, třebas byli enom omaštěné kroupy a fazolová poléfka. Ale šag devátá kroupa ide na sádlo, sa řejká. Ná tož, co by si nechrápál, šag také na sádlo a „za cejsařa!“

Stařeček Šuráň, co dřejmali seďa na lafce pod troubou, sa protrhli ze spánku a cosig zadudlali pod nos. Protáhli sa jag dyž kocour, zejvli a šmátrali za kamna, gde vytahli jakousi gumovou troubelku. Ná potom, obráťa sa do izby řiťou, močili do starého hrnca. Oni g tom potřebovali dycky tou troubelku, protože ináč, tož něšlo to, nemohli by na malou, mněli, no holt „zúžení močovej troubky,“ jag řekl doktor.

Mladá na ně švirgala né moc přívětivo, protože při tom dycky posvínili lafku. Nále, tož co ze starejm člověkem, dyť aj na nás přijde gdo ví co!

Mladej Jožka sa obrátil na druhej bok a chrápál novej verš. A co by si nepospál. Šag nebylo co dělat fčíl. Šajcy do foroty za Moravou už mněli podělané a trochu tej ochoze z fořtovanej…. nejakej mandel tych okleškou, to bude podělané, tudiž, enom co sa vyčasej a zamrzne.

S tým néni pilno. Gdo by sa tam fčíl brouzgál tým snihem a čabranicou, při takovém nečasi. To je tag dobré na myši a na ty šušňále. Při takovém mokrém snihu a mhlisku co zalézá za kožu a dusej jednoho, je nejlepší sedět za kamnama. Ja ba! Šag aj robky za stolem podřimovali a gĺmali nosem.

Potom vŕzly dvérca a gdosi sa šourál po náspje. U dveřej si otloukál snih z jančárou a šmátrál po klučce. Vešla postarší robka, křesťanským pozdravením.

„Pochválen buď Ježíš Kristu. Dej Pámbu dobrej deň. Tož co děláte?“

„Na věky Amen. Tož vitej Enofo. Co děláme? Šag vidiž, skoro nic, enom sa tag šušníme a dřejmem.“

„Máte tu teploučko, tož sa vám tady aj dobře sedí. Venku je škaredě, škoda tam psa vyhnat. Šag gdo nemosej, ani tam neide.“ „Ja, tož ba, no šag je podělané, tož co. A co tys dělala?“

„Ja tož nemlich jag vy. Dopoledňa sem látala, ná uvařa objed, tož co? Pojedli zme, Katruša fčíl spí, na já, tož sem si šla na besedu. Ono sa to samému furt doma zmrzej.“ „Je tom tag, dyž je člověk sám. A co Katruša, už je jí lepší?“

„Tož bylo by, ale ten nepočas fčíl to je těžké na marody. Snáď sa to už vybére a potom bude aj lepší ohřívat,“ pozdychli si tetka Enofa. Přisedli ke stolu a pomáhali stařence při fazolách.

„Pomožu vám, abych tadyk neseděla enom tag podarebně.“ „No ale stejně néni na pilno.“

Stařeček Šuráň už byli zatým hotovej s tou svou vjecou ( ono ím to dycky moc dlouho trvalo, trápívala ich při tom aj řezávka, tož aj při tom zažili), a fčíl utírali lafku věchtěm.

 Ale mladá Babuša hned na nich skočila: „Stařečku, to tag nedělejte, dyť je to vjecheť na náčení. Nemožete si naít inou hadru? To néni žádnej čistej pořádek.“

Ona Babuša držala na čistotu a tož to nemohla vidět. Ale starému to bylo jedno, hadra jako hadra.

„To je řečej“ brblali, „skrz hadru.“ „Ty děláš s človjekem dycky jakésig trejle.“ „A co by né, to nepatřej k čistotě. Všecko má svoje,“ dudlala za dveřima f sejni, gde máchala vjecheť v škopíku.

Stařečkovi Šuráňovi na takových maličkosťách už nesvítalo, ím to bylo jagsig jedno. Byli oni už dosť starej. Ale  né tag jéjich tetka Agnáta. Tá byli ještě pořád fest, a nohy ím ešče jeli dobře, a aj z jazykem. Oni se za strejca aj styděli, že sou takovej. Aby to nejag zamluvili, tož sa dali zasé do řeči s Enofou.

„Tož co u vás? Co Karel dělá?“ 

„Ach ten, ani ně ho nevzpomínejte, tou sviňu. Néni ho od rána, beztak lapí v hospodě.“ Tetka Enofa byli jakási nesvá a fčíl teprou zesmutněli a sklonili hlavu. Brada sa ím zatřásla a začali posmrkovat.

„Tož co sa ti stalo?“ Enofa mlčali, enom ešče vjec potahovali nosem a tag sa přehrabávali ve fazulkách. „Nechce sa ně o tom mluvit, ale mosejm vám to řéct, co ten sviňák udělál,“ vyrazili potichu, ohlédňa sa ke kamnom. Stařeček už zasé dřejmali pod troubou a Jožka, ten ešče chrápál na kožuchu.

„Tož co bylo?“ povídej, „nutili stařenka Agnéta, nedočkavá. Oni byli na takové zprávy dosť posedlá, šag znali Karla Kočinca, že ten obyčejně nigdá nic dobrého nezvede.

Enofa si stáhli šátek až na bradu, aby nemoseli hledět nikomu do očej. Styděli sa za to. Šag to z nich šlo pomály a těžko, jak dyž z chlupatej deky.

„Ja tož co, enom si to považte. Došél v noci nažhratej, mosela sem mu it otevřejt a on vlezá do izby, tož ně chytl a bouchl se mnou na loužko. A prej stará, mosejš podržat ty, dyž Kača nemože. Ná potom býl rozmŕńanej jak ten kanec, tož  - no šag už víte.“

„Já na mou milou! Oh to hovado boží!“ vyrazili stařenka. „Ná ty sas mu držala, nemohlas ho kopnout do tych vánoc?“ 

„Ja tož to sa vám lefko řekne. Co sem mohla, dyž ně tag stískl kolenama? Šag sem sa mu bránila, ale nic platné. Ubráníte sa takovému? Dyť by ně uhrtoníl. Rači sem ostala tichou dušou a strpjala sem. Bez tag ně ešče fšecko bolej co su postískaná.

Ešče, že Kača nic neví, tá by se zbláznila, lebo by umřela z leku. Proto sem rači ani nekřičala.“ (Aby ste vjeděli, Kača byla jejich céra a Karlova žena) Tetka Enofa si potáhli šátek a posmrkávali dál.

Stařenka Agnáta sa křižovali zvolávali pomstu Boží na toho Machometa bezbožného. „Že sa to nebójí, že ho Pánbu sklóní. Dyť to už je, to by ani hovado neudělalo.“

Babuša si enom odplouvala: „Fuj, to je k pobluťou!“

Bylo chvílku ticho, každá si myslela své, ale nebylo to nic lichotivého pro Karla. Ten neměl jména, gdepák. Tož mén měl, mňél až moc, ale každé opravňovalo tag nosit ščetiny.

Jožka na kožuchu zatým přestál chrápat a protrhňa sa ze spaní, natahoval uši a začůl dosť co si ty robky povídali. Ná dyž to pochopil, co sa potrefilo tetce Agnátě, tož mu to trhalo koutkama a enom sa uškŕdál, co mu to bylo k smíchu. Tož Karel zlahl noc s tetkou, nátož to je pěkné. To sa zasé Karlovi nasměje, až s ním bude, he, he, he! Spánek už ho přešél a stál a natahovál sa jag dyž tento, až mu v zádoch praščalo.

Dělál sa, že tetku Enofu nevidí, ale potom pohlédňa, tož spustil oulisno: „Ná vítám vás tetko, ani sem vás neviďél. Gdy jste k nám došli? Tož na besedu? A co děláte u vás, jag ste sa mejvali a co Karel?“ A roztahovál koutky a ščeříl sa o sto šest.

„Tož dobře, to vím, že dobře!“

Robky mlčali, enom na něho jagsig pohlédali nejistě. Co sa tak uškřídá, či cosig začůl?

„Ty, Josefe, furt sa tak nesmněj, jag dyž Filip na horké kroupy. Šag tu néni ani nic g smíchu,“ vyjela si na něho Babuša, mladá hospodyň. „Ná co by nebylo, šag sa nestalo nic tag zlého, pravdaže tetko Enofo?“ řechtál sa Jožka na celou hubu.

„Mlč,“ vyjela si na něho Babuša a div že ho neprobodla černejma očima. „Tys počouvál, že?“ „Ná tož co by né, na co mám uši?“  „A tobje je to k smíchu? Ty neznahaňbo. Tací ste jednací!“ A Jožka mosél počouvat celou litányju jakýchsi mén.

„Nono, nono,“ ohrazovál sa směja sa odcházaja ven. Ešče ve dveřích sa ohlédl a tak si mrkl jedním okem na Enofu. „Ten je tak spáslej,“ vrčali stařenka Agnáta. „Ti chlapé sou fšecí jednací a nigdá a nigdá nemajou dosť,“ brblala Babuša a omacávala si boky a život. „S týma jeden užije a zažije,“ dodávala ze zlosťou. Šag mněla proč. Už zasé popoušťala límec na šorci a  nadvazovala konce. Už ím zasé tetka, babka cosig slibovali. No ja, chlapom sa to směje, ale co ony, robky? „Rači som si měla dat po hubje, než něco povidat,“ fňukali Enofa, „enom pro haňbu.“ „A ten váš, to snáď néni člověk. To už je horší jag ten anciáš!“ „Já bych mojmu oči vyškrábala, dyby něco takového,“ slibovala Babuša. „Ja sóu to ti nekeří chlapé!“

xxx