Obrazy F.N.

V noci šag ešče na ščedrej večér sa zřeklo koliksi chlapcou pacholkou, že pujdou spolem na Velehrad na jitřní. Ona šag to byla spješ půlnoční, tam to bejvávalo velice skoro. Jožka aj s Antošem křivostránskejm sa dali také do jéjich party. A šli hneď večír, rači zavčasu. Tož na Velehrad chodíválo hodně lidí, zvláště tej mladej chase. No, to víte, bylo to tam jagsig slavnější. Tož jag f klášteře, dyž je tam tolig tych panáčkou, aj fráterou, pjekně sa tam vyzpěvovalo, všelijak ty kóledy, aj majstrofské, co skládajou učení lidé á moc pjekně vyhrávali na všelijaké ty inštrumenty, že prej aj na dudy, řejkál gdosig.

Tož to sa ví, že to bylo moc pěkné na počutí, byla to taková holt taková pastva nebeská, pastva pro uši, řeklo by sa. Ná že tam bylo tolig svjetel aj ty jesle, tož to byla zasé pastva pro oči. To sa na malej dědině neuvidí. Nále tož mladá chasa, tá tam chodívala vjec enom pro to legrácej.

Letos to tam šag dopadlo jagsig moc neslavno, a bylo aj po pobožnosti. Střetli sa tam spolem Boršičané a Staroměšťané, a ti mněli mezi sebou cosig zavroubené ešče od prvka. Mněli si cosig  zkrátka vyřizovat. A tož sa do sebe pustili hneď f kostele. Ná, byla to práca na mou dušu, bitka f kostele! Kdo to jag živ čůl? To létali facky a křiváky byli hore, aj kréf střejkala. To mněli četníci prácu!

Babičané mněli také skopca na  Boršičany, oni sa dycky spolem při asendě pobili, to už bylo jag dyž udělané, že sa při asendě moseli účty vyrovnat. Tož také ich svŕbili dlaně, tož to je hej. Enomže bylo ich přeca málo a ti nejvěčí bijáci ostali doma. A kdo by sa také pálíl pro cizej proso. Tož ostali rači s tichou dušou. Šag oni Boršičané si to aj tag odnésli, mněli toho dosť. Staroměšťanou bylo přeca moc. A tou bitkou sa tam tá slavnosť jagsig pokazila. No, chlapcom to bylo skoro jedno. Šag oni tam nešli akorát skrz tou pobožnosť, pro ně to býl enom takovej vejlet, a to ostatní, tož to bylo pro ně legracej. Takoví, to víte, jakej pobožnosti nigdá moc nedajou.

Šli zasé dóm hore Vejrubancama, kolem teho kameňa, kerej tam stál při cestě. Sou tam na něm vykřesané jakési kolečka, a ešče cosig. Gdo ví co to vznamenává. Snáď tam gdysi forman zabíl, alebo ho zabili raupčejci. Ná zazpívali si od srca „dyž sem šél cestičkou cestou-potkál sem děfčicu pjeknou – malou – nevelikou – pjeknou, modrookou!“ A ten konec, „za rok za dvě léta, až co řeknou naši tata,“ tož to zařvali od srca, až Vejrubance hučali. Bylo už aj pozdě, istě už na třetí hodinu.

Ná doňďa dóm do Babic, tož sa Antoš ohlédál gde by šél tou chvílu spat. Dóm it do jedenáctky, to sa mu nechtělo. Vráta budou beztak zamčené, a bouřít na dveři, tož to by ho ešče tata vysvátkováli, že kady sa nocama toulá. Tož oni to nemněli rádi, aby sa Antoš tulačíl alegde. Ale Jožka vjeďél rady: „Dyť poď se mnou a možeš sa vyspat na palatě.“ Nátož dobrá, šli a lehli si tam spolem. Jagsig sa tam zeštorcovali. Usnouli jag dyž dvoje koťata. Ná šag už šlo na čtvrtou hodinu.

Ráno, tož chlapci spali. Jožka na chvílu prodrápl oči, schráblál sa z palaty a hodíl koňom sena za žebř. Ale viďa Antoša, jag si tam spokojeno pochrapuje, ná bylo aj zima a spat sa mu ešče chtělo, tož si pomyslél, „a co bych si ešče nezadřejml šag jsou ty svátky, a šag nic sa nezmešká.“ A tož si tam ešče vlézl, pjekně ke zdi, zabaloumál sa do deky, a usnoul jag dyž ,no jag dyž. Tož chlapci spali.

A strejc staňa ráno, už býl deň, šli sa vyprášit, a nahlédli tág ze zvyku aj do maštale. No viděli: koně stójija, nežerou, a ten si tam ešče chrápe na palatě. A mosej ít přeca aj do kostela, no né, f takovej svátek! A tož jag tam stáli f sekárňovejch dveřích (a do sekárně bylo o dobrej schodek nižé) tož ho tam kopli hneď skraja pořádně do řiti. No šag byli ešče bosky, tož to ani nebolelo.

Tož strejc nemněli nigdá od myšlénky k činom daleko. Enomže oni nevjeděli, že tam ležeja dvá, a gdo je ten na kraji. Antoš, to samé, vyleťél při tom nelíbezném probuďeňou, a ešče aj slovesném doprovázenou: „Vstávej, hovado, do kostela,!“ jag dyž zajíc z pelecha. Nemohl sa honem uměrkovat, gde to je, a strejc, ten byli také jag dyž uviďéňou, dyž na místo předpokládaného Jožky, tady stójí Antoš z Křivej strany. „A tož to si ty, synku? Ná gde sas tadyk vzál, na mou dušu?“ Antoš enom mrkál f překvapeňou, dělál hloupej ksicht, a drhl si řiť, která přišla do nelíbezného dotejkání ze strejcovou nohou. „Ná gde je ten náš caleta?“  Ale Jožka už také zvíhál hlavu a borkovál sa , a že je to tady za rebent. „Tož stávejte akramenti, je čas na mou dušu. Mosejte it na hrubou,“dodávali ešče starej.

Chlapci stali. A Jožka sa smíl, tag jag sa pořechtávál, čuja od Antoša, jag ho starej uctili. Jág dyby mu dál podmazánku. „Ná, čuješ, ty Jozefe, to ťa dycky tag budíja, kopancem do řiti,?“ ptál sa Antoš po chvíli. „Tož to né,“ zubí lsa Jožka. „Já nespím nigdá na kraji. Ale tys mněl myslejm tou řiť moc vypučenou, a tož po ní dostáls!“ Antoš dostál teda něco u Rožkou na palatě a ostatek doma. Kerejsi lepanec ho nemejnoul, jag to že sa f noci toulál a nespál doma. Na to byli jeho tata ešče pořáď přísnej, takovej nedostatek, tož mu ani nedovolávali tolé, co dospjelejm, bár mněl už Antoš také na devatenáctej.

Ja tož tag chlapci oslavili to půnoční. Tož co bysme g tom ešče dodali? Že bylo druhej deň Štěpána, a tá pacholčí sloboda, že chlapci téj slobody užívali jag mohli, že dělali všelijakou neplechu, že ím děfčice a dífky podávali opucované boty a že ich nekerá tá slota namydlila, lebo nabarvila modrou barvičkou. A že aj strejček Rožkou tej slobody užívali jag sa patřej, na mou dušu, rozumíš a ticho! A že byli zasé velikej, tož to sou staré vjeci. Nebudeme už povídat dále, je konec roka a nemnělo by to konca ani zvonca. Tag teda ukončeme to naše povídání o strejcovi Rožkovém a tych ostatních.