Housle

Školy, housle, farář Hanák a Vítek 15 povídání 5 část 083video Asešit J.V. 21. 06. 2020.

https://www.youtube.com/watch?v=joPFyoZq41U&list=PLDWFhket22nFNia3SHeMbzg3D8GRlotRP&index=18&ab_channel=Franti%C5%A1ekN%C4%9Bmec

Jednoho dne přišel p. nadučitel do třídy s tajemnou tváří? „Hastík a Varmuža, běžte do II. třídy.“ Co to bude? Na to jsme byli tuze zvědaví. Tan leželo několik nových houslí. Obdržálek s Trčalou stáli nad nimi slavnostně a vybírali každému jedny. My na to zírali překvapeně a udiveně. Co to? Jak sem přišly housle? Co s nimi? „Tak, mládenci, to je vaše, vaši tatínkové je objednali, a zítra o 11. hodině bude první cvičení. Nezapomeňte!“

Hrome, to bylo pěkné nadělení. Velkou radost jsem z toho neměl. Byl jsem rád (s to všichni), když jsem mohl ze školy vyletět, a tu zase nové učení a nová otrava. Ostatní kluci obdivovali nový nástroj, ale na nás hleděli soucitně i posměšně. „Ech, chudáci, tak vy se budete učit?  A to já bych nedělál. Co budeš z toho mít, sekni s tím.“ Tím nám chuti nedodali. Na druhý den o jedenácté hodině, když se měla škola vyprázdnit, nadiktoval nadučitel: „Všichni budou po škole.“ Ani nevím proč a zač, ale to bývalo na denním pořádku.

No jo, to bylo „recht,“ ale co naše hodina? Byli jsme v rozpacích, co dělat. Nadučitel věděl o naší hodině, protože i jeho synek se učil. Najednou spustil: „Někdo z vás má houslovou hodinu?“ My dva povstali v nejistotě. „Nevíte, co máte dělat? Máte přijít ke mně a omluvit se: „Prosím, pane nadučiteli, račte nás propustit do hodiny!“ Museli jsme to opakovat, každý dostal dvě fláky na ruce tou tradiční rákoskou, a šli jsme s výsluhou, to prý, aby se nám lépe prsty obracely, ještě se nám pošklíbl.

Příjdu domů, a zdaleka již mne zarážela neobvyklá vůně. Naši zabíjeli! Oh, zabíjačka! A to já mám jít do jakési hodiny? Hrome, to ne! Než povinnost volá, táta hleděl inkvizitorským pohledem po houslích, co dělat. Rychle jsem spolkl kus podbradku i bez chleba, popadl housle a běžel již.

Ostatní čekali již a dávno začínali. V té hodině jsem byl málo pozorným žákem. Místo not se mně stavěly před očima jelítka, jaterničky, a kde byla dlouhá pomlka, tam jsem viděl tlustou „kaču.“ Jo, to byla jiná muzika. Nadarmo učitel napomínal: pozor! A počítal jedna, dvě, tři, čtyři. Já zase počítal v duchu, kolik asi těch jitrnic bude, a co bude k večeři, zdali taky koblihy, a pivo a „thé!“

Tohle učení mně dlouho netrvalo. Přehrál jsem sotva první sešit školy Malátovy, a bylo učení. Proč? Tátovi se při tom cosi nevidělo, asi se nepohodl s učitelem. Pro mne pravé pohnutky zůstaly skryty. Hlavní „věc, že jsem nemusel chodit do extra“ hodiny. S tím učením bych se konečně smířil, ale to mně nejvíc mrzelo a bylo lůto, že druzí kluci mohou lajdačit a já ne! Jinak ale jsem vrzal na housle do omrzení. Pořádně jsme se začali učit, já, bratr Franta a Lojza Cablík, až jsme chodili do měšťanky.

To bylo učení pohodlnější. Byli jsme starší, a už nepodléhali „komandu učitelů z obecné školy, cítili jsme se volněji a učitelé s námi jednali více kamarádsky. To už nebyly pohlavky ani houkání. Učili jsme se tak po dva roky, vždycky od Martina do prázdnin. Mnoho jsme se toho nenaučili. Byla při tom slabá „disciplina,“ a mnoho blahovůle. Přivedli jsme to tak do začátku pátého sešitu.

Jednou se mně při tom stal malér. Mívali jsme jednu hodinu vždycky v neděli dopoledne. Dopoledne to odpovídalo našemu klukovskému rozvrhu. Když ji ale náhodou přeložili na odpoledne, to byl ouraz. Půl dne bylo zkaženo. A já se těšil tak na odpoledne. Měli jsme v programu jít do lesa vybírat vrány. To bylo přece něco. Měl s námi jít Babáčkův učeň Kněžpolan, muž od lesa, a znalec v těch věcech.

Bojoval jsem těžký zápas, jít, nejít? Pro jednou nebude zle, utěšoval jsem se. A kdopak se to dozví? Tak jsem tedy šel, a byl jsem rád. Výlet se nám podařil. Bylo krásně, les jen zvonil a voněl, a vraních hnízd bylo habaděj. Kněžpolan byl dobrý kamarád, hovorný a zkušený, a ukázal se taky dobrý lezec na stromy. Vybral několik hnízd a podělil nás mláďaty.

Než bez nehody nic na světě. Potkali nás dva chalani z Kněžpole, a vrány nám pobrali, nic nepomohly protesty a výmluvnost našeho „dragomana.“ Což, mně to bylo konečně jedno. Co s vranami? Domů bych je bez toho nemohl přinést, abych se neprozradil. Jen když jsem užil krásné nedělního odpoledne.

Leč ono to bohužel přece nezůstalo pod pokličkou. Náhoda si divně hraje. Ostatní kluci v hodině krátíce si dlouhou chvíli vrzali a skřípali na houslích a tropili pekelný rámus.

Náš táta šel právě vedle, a ďas ví, co mu to napadlo, že vlezl dovnitř. Chtěl poslechnout patrně ten kočicí koncert z blízka. Mně ovšem tam nebylo, a hned se ptal, kde jsem. Hloupí kluci mohli to lehce vylhat, ale oni, troubové, vyjeli s pravdou ven. „Jó, on šel vybírat vrány!“ Táta se nasupil, a už se stahovala bouřka. Dvojí delikt, vynechal hodinu (šel za školu) a vybíral ptáky. No, teš se Pepku!

Ten výlet jak se krásně vydařil, tak mne na konec přestal těšit. Nebylo mně dobře po těle, cítil jsem jakési napětí (šestým smyslem) a že tohle dobře nedopadne. Domovu jsem se blížil opatrně a opatrně jsem se vyhýbal přímému styku „s vysokým napětím.“ Večer jsem se mu vyhnul, ale ráno už to bohužel nešlo. Vstal jsem, oparně nakrmil koně, očesal (to byl můj ranní úkol), a s těžkým srdcem se bral do izby. Tam už čekal přísný soudce. Sotva jsem sedl ke snídani, spustil hrubě: „Kdes byl včera?“ Nu, myslil jsem si u sebe, však vy to už dobře víte. „Pravda, byls v lese vybírat ptáky, co? „ Mlčel jsem, a kdo mlčí, ten svědčí. Jak držel lžíci v ruce, tak mně přetáhl přes hubu, až mně líc naběhla. Na další jsem nečekal. Nechal jsem snídani stát, sebral školní švestky a šel k „Napajedlům.

Kluci, když jsme se sešli, zvědavě na mně odhadovali, jak asi dopadl ten můj včerejší výlet.“Heleď, to levé líce máš červenější a nějaké tlustší, od čeho to máš?“ „To ještě od včerejška, jedna velká vrána mne plácla křídlem.“ „Aha, to jistě. Holečku, to je ruční práce, žeť?“ „Vy holomci, to jste museli vyslepičit, co?“ „Inu, když to jinak nešlo.“

Ach jo, bylo to bylo, bez snídaně, bez obědu o hladě celý den. Ten den byl dlouhý.

Hodinu houslovou jsme mívali na staré škole (dnešní r. 2017 mateřská školka) v paralelní třídě nebo vedle v malé světničce. V té světničce bydleli druhdy svobodní učitelé, rovněž tam bydlel i ženatý Dočkalík. Obdržálka jsme stěhovali odtamtud do nového manželského bytu.  Některým učitelům se ten byteček zdál málo hygienickým, protože sousedil na obecní býkárnu (stáj pro býky), chodilo se tam přes býčí dvůr i okno vedlo na ten dvorek, bylo to opravdu málo estetické. Nám to ale vyhovovalo dobře, přesto, že se tam znamenitě prováděly darebnosti a lotrovinky.

Naproti s okénkem na týž dvůr bydleli Býčkovi (dilňářkovi – vulgo Čihákovi) v obecní šupani. Jednou jsme se tam utkali s Ferdou Čičovým ve slavném turnaji, ale jsme to neslavně prohráli. Ferda byl malý, ale byl as o 4-5 let starší a rvát se uměl. Nejraděj kamarádil s malými kluky, nad nimiž to lehce vyhrával.

Do té světničky se pak nastěhoval učitel Zábranský. To byl čtvrtý učitel, když se zařídila v Babicích paralelka. Byl prý to „páter vyklouz,“ bejvalej klerik. Když jsme dělali vedle v paralelce velký rámus, klepal na nás, nebo si na nás doběhl, že ho rušíme. Snad ze spánku. Potom když byla znovu zřízena a nadstavěna stará škola na poschodí, byly v poschodí dvě třídy, v přízemí kancelář obecní a dva byty pro učitele, z kterých se brzy na to upravila pošta. Svobodní učitelé (a taky učitelky) bydleli pak po kvartýrech u lidí.

Za onoho času, když ještě ty dvě světničky v přízemí byly obsazeny učiteli, bydlel tam učitel Adamík, a slečna učitelka Keslerova. Stou slečnou se spřátelila mladá paní Vinklerová, a často ji navštěvovala, i (a hlavně) večer. Vinkler té známosti nepřál, protože při těch večerních besedách býval i Adamík. Z toho se prý vyvinula důvěrná známost a nedovolený poměr s Adamíkem. Vinkler žárlil, ženu stopoval a špehoval, na Adamíka sočil, a vůbec byla z toho taková menší aféra (manželský trojúhelník). Vinklerka snad měla Adamíka i trochu ráda, protože ty schůzky se opakovaly přes nepřízeň a překážky se strany Vinklerovy.

Abychom to trochu pochopili, Vinkler byl mnohem starší, a Apolénka (jeho žena) se vdávala sotva o osmnácti letech. Tak to bývá, vdala se s nerozumu, a pak až přišel „ten pravý,“ toho litovala. Bylo z toho tedy pohoršení, i soudy. Nevím, kdo žaloval, ani kdo vyhrál, ale Apolénka to oplakala.

Vinkler žárlil jako Othello, ale užíval zbraní málo rytířských. Ženu zavíral, špehoval, odešla-li přec, zamknul a nechtěl ji pustit. Celý tento konflikt rozřešila a zakončila válka. Odešel Adamík, brzy za ním Vinkler a doma zůstala Apolénka se starší svobodnou sestrou Vinklerovou.

Naše stařenka kdysi v obchodě u nich prohodila jen tak namátkou, že vojáci jdou na dovolenou. „I pan Adamík je doma,“ pravila mezi jiným. „Mohl by přijet na besedu, já bych ho hnala pometlem,“ Tonečka, sestra Vinklerova na to. Ještě nezapomněla, a hlédala jako Cerberus.

V mladých letech našeho staříka Hanáka, byl ve Spytihněvě farář jménem taky Hanák. Byl prý (velký) dobrý kazatel, silák a muž od slova a činu. Když kázal, bylo ho slyšet až ke kapličce. Byl taky dobrý hospodář a sedlák. Obdělával všechna farní pole (a bylo ho vůbec nemálo), držel si dva páry koní a dva pacholky. Chodíval ve vysokých, vyleštěných botách, kalhoty za holínkou, v ruce třímal „faju, na dlouhé tróubeli, a pilně bavčil. Tak chodil i na procházku. Kdo ho neznal, neřekl by, že je to kněz.

Starý Garažija, otec naší sousedky Čevelky vozil hnůj, a jak jel od hnoje, práskal bičem a potkál toho pana faráře.

„Pantáto, pojděte, svezu vás,“ volal naň. „I jen jeďte s Pánem Bohem, vždyť já dojdu.“ Poznal ho Garažija, nebo ho chtěl pozlobit, kdo ví, ale farář se z klidu rušit nedal.

Francek Jurásek (ten praštěný), dřepěl ve příkopu „na velké potřebě), a pan farář šel právě vedle. Francek křičí: „Velebný pane, počkejte až se vy…, dám vám pác.“ To byl Francek Jurásek. Velebný šel klidně dále a spokojeně bavčil.

Na farském mlatě byli mlatci. Mlátívalo se ovšem jen cepama, strojů nebylo. Mlatci byli najatí obyčejně z Valašska a mlátili z míry, totiž jedenáctá měřice byla jejich. Chlapi šli ke svačině, a farář si šel prohlídnout dílo. Jak tam stálo obilí v pytlích, popadl jednu měřici a vyhodil ji jako by nic na patro. Takový byl silák. Chlapi se pak sháněli po chybějícím pytli a dušovali se, že tam byl, a farář se jen mračil a vraštil čelo. Pak jim ukázal na patra, a smál se jim. Chlapi čubrněli a divili se, jak se tam dostal.

V jednání s farníky byl velice prudký. Když náš staříček šel na faru o ohlášky, byl tam právě před ním jeden, ale ten dostával kapitolu. Když odcházel, byl „vymáchaný“ jako pudl. A to všecko proto, že nepolíbil kuchařce ruku. Staříček si v duchu myslil: „No, pomoz Pánbůh, to já taky slíznu.“ Ale jakmile uslyšel farář jméno „Hanák,“ vyjasnil se, a byl pln blahovůle. „Za to, že jste taky Hanák, udělám vám to zadarmo!“ Hle, jaký gentlemann! Jinak ale byl na peníze tuhý, a neslevil. Peněz měl jako babek. Místo pokladny měl prý sochu sv. Petra, a do jeho útrob schovával peníze. Co však z toho ze všeho měl? Umřel, a po něm to zdědila kuchařka. Byla to velmi dobrá partije, co na tom, že byla již stará. Peněz měla do Boha, a ženichů bylo dosti. Pole opanoval bývalý rytmistr od hulánů jménem Štambeck. Byl prý to náramný fešák, a přece si vzal starou bábu. Eh, že peníze světem vládnou, staré přísloví. Voják! Však on si našel zábavu a potěšení a manželskou věrnost nebral na zlaté vážky.  Lezly prý za ním v noci kurvičky oknem. Inu jo, takový byl, jest a bude svět. Štambeck žil na vysoké noze, a taky to doštambeckoval. Býval obecním notáblem i starostů, prý byl, a nakonec umřel v podruží. Byl prý strašný piják, nos měl jako, inu jako tento, zářil intensivně. Jako voják a důstojník, rozuměl životu a uměl roztáčet peníze. Hle, takový bývá osud kněžských peněz.

Za faráře Jos. Vítka byla založena a postavena v Babicích kaple. Stavbu kaple si pamatuji, ale na Vítka již ne. Byl brzy na to přeložen do St. Hrozenkova na Kopanice. Když chtěli babičtí občané stavět kapli, šli napřed na poradu k nadučiteli, a pak teprv k faráři. Farář se na to velmi urazil a když k němu přišli, napřed jim důkladně vyspílal: „Jste školáci, nebo farníci? Nevíte, kdo je vaším duchovním správcem?“  Byl jak řečeno, přeložen na Kopanice. Kopaničáři si ho velmi vážili, a měli ho rádi, neboť to „sú hodný panáček.“

O tom se vyprávěla jedna historka. Josef Čech z Chaloupek sháněl něco na Kopaničárech na Slovensku a sešel se náhodou s jedním z Vítkových farníků. Kopaničář, jakmile uslyšel, že Čech je z Babic od Hradišča, hned oživl a začal povídat: „Máme od vás panáčka, ale to sů panáček, aby jich kraj světa pohlédal.“ A pak začal vyprávět aj o sobě. Chlapík měl rád pálené a rád se napil, a když, tož raděj více než méně. Jejich starý farář byl ale přísný pastýř a proto mu farář odepřel rozhřešení, a tak přestal chodit ke zpovědi.

084 video 6 část > Školy - Zpověď

Školy a jiné 15 povídání 6 část poslední 084video Asešit Josef Varmuža 22. 06. 2020.

https://www.youtube.com/watch?v=3I6SgUuNJpo&list=PLDWFhket22nFNia3SHeMbzg3D8GRlotRP&index=19&ab_channel=Franti%C5%A1ekN%C4%9Bmec

Poněvadž ho svědomí tlačilo, vybral se jednou na pouť na uherskou stranu. Bylo jich takových hříšníků celá tlupa, a těšili se, že se na uherské straně „očistijů.“ Na poutním místě byl náramně řízný kněz a svědomí uměl, jak se patří rozebrat. Zpověď začal. Přistoupil první Husárik. Kněz poslouchal chvíli, ale pak se rozlítil, vyskočil a vlepil mu takové dvě facky, až odletěl od zpovědnice. „Jebem ci tvů dušu moravčicků,“ zahřímal, „keď tys ukradél při moravské třináct husy, a na uhorsků sa iděž zpovídať? Marš odtud!“

Chlapi vidouce to rozhřešení, vytratili se všichni, a ke zpovědi už nešel žádný již. „Ty, počůvaj, cos ho tak málo podplatil, že ťa tak hnál?“  „Šak jsem mu dak tri šústky, či mu to bylo ešče málo,?“ ospravedlňoval se postižený. Chlapi se napili páleného na kuráž, a šli se zpěvem domů. Ale našemu hrdinovi to přece pokoje nedalo, svědomí ho tlačilo. „Ach, co půjdem k novému panáčkovi, šak mňa nesní.“ U zpovědi se vyznal zkroušeně, že nebyl už dlouho u sv. zpovědi, a pověďél i proč. Farář ho vyslechl, vyčistil mu svědomí a nakonec mu přikázal, aby po mši došél na faru.

V chlapíkovi hrklo. „Bože, to zas já dostanu.“ Ale farář ho přivítal s laskavým úsměvem. „Nu, tak teď mně tady hezky povíte, jak to bylo tam u té zpovědi.“ Muž, když viděl, že farář se nezlobí, spustil, a nešetřil slov. Farář poslouchal, ale pak se rozesmál, až mu slzy tekly. „Panáček se tak smíli, až sa třískali po bachore.“ vyprávěl muž. Potom zvážněl, a pravíl: „Nu, napít se můžete, to není hřích a vaše tělo pracovitého člověka to potřebuje, ale jen mírně, neopít se. To si pamatujte.“

„Na mů dušu,“ končil Kopaničar „to sů panáček, páleného nezakazujů, dobře zpovídajů, to sů panáček!“ Tož to byl ten Vítek, farář ze Spytihněva.

Ještě nadučitel. Josef Rožek, vulgo „Hajzler,“ rodák z Babic, ale v Kudlovicích ženatý, vyšel z hospody, a viděl děti stojící u školy a čekající, až bude otevřeno. Bylo citelně zima, děti se krčily, přešlapovaly, schovávaly ruce pod „fěrtůšky, a prováděly různé prostocviky pro zahřátí. Rožek, mající v sobě řadu „panáků“ a jat milosrdenstvím: „Cože tady stojítě, děti?“ „Jdeme do školy!“ „A proč nejdete dovnitř?“ „Když není otevřeno.“ „Že néni? No šak já vám otevřu. Pojďte za mnou.“ Přistoupil k vratům a zatahal za rukojeť, hezky, neurvale. Uvnitř zaječel zvonek, a za chvíli se ozvaly kroky. Vrata se otevřela, a nadučitel stanul ve vratech. Rožek spustil bez úvodu: „Proč vy, pane učitel ty děti nepouštíte dovnitř, a necháte je mrznout venku v takové zimě!? Máte rozum a svědomí?“ „Kdo jste muži?“ „Já su Rožek z Kudlovic. Neznáte mně?“ Nadučitel viděl opilého člověka, stojícího na vratkých nohou a myslil si, s tím budu brzy hotov i ustoupil stranou, a pravil: „Pojďte dále.“ Rožek šel ochotně za ním, myslil si postraně, že něco „oblízne,“ ale bylo to něco jiného. Nadučitel popadl v koutě důkladnou rákosku, a chtěl jí Rožka přetáhnout, ale v tom se přepočítal. Rožek taky „popadl,“ ale nadučitele za krk a mrštíl s ním k zemi, rákosku mu vyjmul z ruky a přiložil mu něco teplých. Po tom bohumilém výkonu spokojeně odcházel. Ale to nebyl konec. Nadučitel Rožka žaloval pro urážku úřední osoby, a pro ublížení na těle. Výsledek byl: čtrnáct dní vězení, a deset zlatých bolestného. Rožek si trest odseděl, ale s penězy nechvátal. Potkal-li ho nadučitel a upomínal jej o ně, odpovídal vždy ochotně: „Počkejte, pane učitel, jak prodám poskouný semenec, hned vám zaplatím.“ Vtip byl v tom, že poskouné konopě nemají semena. Jsou v jednom záhonu dvojí konopě. Poskouné, to jsou rostliny mužské, které práší a ženské, co nasazují na plod. To je ten semenec. Pochybuji, že by to dnešní mládež věděla. Poskouné konopě se trhají mnohem dříve, hned po odkvětu, „hlavaté,“ ty se semencem až po uzrání semene. Nadučitel to taky asi nevěděl, a proto čekal trpělivě na „poskouný semenec,“ ale se ho nikdy nedočkal, a rovněž ani peněz.

Nadučitel Grundmann otvíral školu přesně v půl osmé a pak se postavil v ústí chodby „do haptáku,“ a střežil děcka, zda si správně čistí obuv. Mladší učitel tam musel stát s ním, což bylo velmi komisní.

Když jsme tak o toho Rožka zavadili, povězme si o něm nebo o nich ještě něco. Byli dva bratři: Vincek Babický a Josef Kudlovský. O Vinckovi babickém už jsme něco slyšeli. Jak skončila tetička, jak Jan syn, a vnukové Franta a Janek? Po smrti nešťastné tetičky (byla to vskutku naše teta!), a po smrti Janově (ten se upil), zůstal strýček sám. Vnukové byli dáni k rodině příbuzných na vychování. Strýc žil jako poustevník. Měl se dobře kdyby, ano kdyby! Kdyby neměl rád kořalku. Na jídle šetřil, to by si za boha nekoupil něco k jídlu, ale napil se rád, tuze rád. Peněz měl dosti, protože měl slušný výměnek, ale nebyly mu nic, neb málo platny. Opil se v hospodě, začal se chlubit, a chlubil se: já mám peníze, a kdo má tolik peněz? Jsou a najdou se vždycky takoví dobrodinečkové, kteří ochotně podeprou opilého člověka a zavedou ho domů. A při té příležitosti se velmi krásně vybírají kapsy a „šrajtofle!“ Tak se stávalo i strýčkovi Rožkovi. Domů ho dovedl některý hospodský „anděl strážný,“ ale ráno měl kapsy prázdné. Nejlépe se najedl, když ho někdo pozvál k jídlu, nebo ho něčím podaroval. To si pochvaloval: „Ticho, to je dobrá polívečka, na mú dušu!“ Když chtěl něco říci, neb něco povídal, tu vždycky předeslal: ticho!

U jedněch lidí dostál jelítko. Nesl si je domů, ale jsa podnapilý, klopýtl a upadl. Jelito padlo na zem do prachu a písku a roztrhlo se.  Strýcovi ani nenapadlo, aby ho nechal v prachu ležet. To by bylo přece škoda. I toto pantáto! Obsah jelita shrnul i s prachem a smetím na hromádku a leže na břiše, s chutí ho pojídal a což si pomlaskával: „Ticho, jelito to je dobré!“

U Doležalů mu dali pojísti zelí. Zelí bylo dobré opravdu, a Rožkovi se: ticho velmi líbilo. Na mú dušu Antošu, to bylo zelíčko! „Chtěli byste ještě,?“ ptal se Doležal. „No teď jsem najezenej, ale kdybys mně zanesl domů trochu, byl bych rád. Však je tam na stole talíř, dej ho naň.“ Doležal nabral dobrou dávku zelí, a nesl strýcovi. Než, ó běda! Vidí, vidí, ha, co vidí? Talířek byl v skutku na stole, ale na něm, ó hrůza, skvěl se kus lidství v celé příšerné podstatě, ozdobený praporečkem. Víte, co to bylo? Nadučitel Grundmann by vám to vysvětlil: to bylo to a smrdělo to! To mu tam nastrojili chlapci Kadlcovi.(Kadlec bydlel v domě v nájmu) To bylo dobré zelíčko, ticho!

Starý Šohajek muzikant a šprýmař, říkával, že se musí rozeznávat zelíčko od zeléé. Vezmeme-li zelí na lžíci a vrhneme jím na stěnu, pak to zelíčko, když pěkně steče. Můžeme-li s ním však „kejško“ pohodlně zacpat, pak je to „zelééé.“

Rožek strýc tvrdil na jarmarce, že babické zelí je lepší omaštěné, nežli mistřické neomaštěné, což bych taky potvrdil. (Nemyslil-li to naopak, aby zdůraznil výbornou kvalitu babického!) Strýc Rožek se pletli i do řemesla gotografického. Jednoho krásného dne šli z hospody, dobře natrunčený a gatě se jim povážlivě „tvářily,“ pozor, něco se stane. Za strýcem šly dvě slečny učitelky a vzádu šel strýc Snopek. Ten to pozoroval se zájmem, Rožka a slečinky, neboť tušil předem, co se stane. Pojednou Rožkovy gatě se zoufale otřásly a padly strýcovi na paty. Strýc se rychle shýbl, aby ty neposlušné nohavice natáhl, kam patří a při tom namířil zadní usedlost oběma slečinkám, tak říkajíc pod nos. Snopek křičí: „Pozór! Fotograf, hotovo!“ Slečny se zatvářily náramně nevšímavě, a obešly strýce opatrně vpravo, vlevo, majíce nosánky namířené k nebesům. Ona totiž ta Rožkova „Usedlost“ nebyla, totiž „nezářila skvělostí,“ a i ty poctivice byly trochu, a snad hodně „strůchschlus.“ Než nepomohl „žal ni pláč,“ snímek byl hotov. Hle, osud starých lidí, o které žádný nedbá!

Přišla doba trnek, kvasu a pálení slivovice. Strýc Rožek měl sádek trnek a proto si taky založil na kvas. Nebo, jak by to bylo, trnky mít a slivovice se nenapít? To by bylo přímo hřích proti zákonu slovácké medicíny. Slivovice se pálila a všecko bylo „frmól,“ a strejček Rožek měl dost až „po čepek.“ Měl tolik přítelíčků kol sebe a všichni mu horlivě pomáhali. To by bylo zatím ještě v pořádku, ale - . Na druhý den ho navštívil bratr kudkovský v předtuše a naději „dobrého doušku, a sháněl se hned po ní.“ Strýček ležel na posteli zmožený a ještě pod mocí včerejších „obětí,“ nemluvil, jen „mrmlal,“ kýval a ukazoval na řadu flaší na stole.

Joef popadl jednu, přihnul si řádně, ale hned odtrhl a plivl s ošklivostí. „Fuj, to že je slivovica? To je voda.“ Popadne druhou, třetí, čtvrtou, ve všech pravá, nefalšovaná a „blahoslavená, která rozumu nekalí.“

Josef prskal, klnul, křičel, nadával. „Tož to je ta tvá slivovice, ty krupico, dyť to tam máš samou vodu. Ty jeden hňupe, (Josef to uměl počítat!“, cos dělal? Marnost nad marnost, ve flaších byla voda a nebylo ho, kdo by opakoval zázrak „ v Káni Galilejské.“ Jak jen to bylo možno? Ten div proměny provedl dobrotivý Vincek Kadlc. Budiž mu za to čest a chvála.

Josef Rožek koupil v Babicích obecní trávu. Přišla upomínka o zaplacení, a tetka poslala strýce, aby to tam zaplatil. „No šak já to tam spravím,“ sliboval strýc, třímaje peníze v hrsti. „Vůle byla dobrá, ale tělo slabé,“ mnoho bylo svodů, a strýc neodolal. Došel tak právě jen po hospodu a dále „ani noha.“ Dluh zůstal nezaplacen, a přišla druhá upomínka. Tetka se křižovala, a zažehnávala strýce sírou a ohněm. Co platno, platit se musí, i poslala syna Ferdu, aby ten zatracený dluh vyrovnal. Ferda slíbil velmi ochotně, že to jisto jistě zaplatí: „jen už se nestarejte.“ A dopadlo to zase špatně. Ferda se stavil na jednu tvrdou, nechal se zlákat do karet a nešťastné peníze prohrál. Hrom aby už do toho, miliónská tráva, na a ne ji zaplatit. Když přišla třetí upomínka, tetka se chytila za hlavu, probodla strýce satorejským pohledem, Ferdu poslala na hromní skálu a musela jít sama dluh vyrovnat. Oh bóže, to byla drahá tráva.

A národ učitelský se bavil. To byla hostina u Bartošíků. Byl to svého času ten lepší hostinec, a chodili ti lepší lidé. A tož sousedé, obecní veličiny, učitelé a p. Učitelé co by elita, obsadili zadní extra světničku, sousedé besedovali v šenkovně, kde se to tak pěkně pilo, kouřilo, mudrovalo a odplivovalo.

Bylo to již pozdě večer, a sousedé z předu se pomalu vytráceli, jen náš táta ještě prodléval. Nevím, nač tam čekal. Ale ti vzadu byli ještě „komplet,“ a počínali si trochu nevázaně. Byla mezi nimi i slečna učitelka Zlínská, která byla trochu z přízně Bartošíků. Počínali si tam trochu hlučně, a kvikot, pískot a halas rozléhal se do noci. Pak slečna vyběhla celá rozcuchaná a rozpálená a hubovala div ne plačky. „Copak si myslejí, že jsem ta nejhorší, že si tolik dovolují? Takoví sprosťáci!“ Bartošíčka, hostinská ji konejšila: „Ale Fany, uklidni se, co pak nerozumíš žertu??“ „Jen nech si nechají takové žerty!“ Za chvíli se vyvalila celá bujná společnost a učitel Trčala uviděv našeho tátu, vyjel si naň nakvašeně: „No, taky jste se již mohl odklidit.“  Náš táta se na to velmi urazil: „Dovolte páni, jsem holt tak jako vy, a nikom nepřekážím. Chovejte se tak, abyste se nemuseli za sebe stydět.“

Oh, páni učitelé také někdy „chodili za školu,“ totiž jejich dobré způsoby, a bavili se tak, že se museli schovávat před prostým národem.

Strejček Laholejkou 260 video A sešit J. V. 28. 4. 2021.

https://www.youtube.com/watch?v=QzYzdg8xQYs&ab_channel=Franti%C5%A1ekN%C4%9Bmec

Strejček Laholejkou byl dobrý člověk, ale doma býval jako – nu nadával jak špaček. U nich to bývalo všelijaké. Hospodářství vedl nejstarší syn Franta a starý byl takovým čestným hospodářem. Co jsem ho pamatoval, nedělával celkem nic. Po obědě si lehl, pak se šel podívat, aby se neřeklo do pole, tam si zase trochu zdřiml za mandélem, a pak poté těžké práci šel do hospody. V hospodě byl vlastně „více doma,“ než „doma.“

U Laholíků nemívali najatých nádeníků. Bylo jich dosti domácích a podělali si sami. Nebylo to právě tak zrovna, ale jak si udělali, tak měli. Frantovi říkal Matoušu, Vincek byl Zubatý, a co ten Zmrzlý (Ignác), šedivý Pepek, nadutý Ferda, Kabela, a černoch a Indián Tonek. Chlapi se taky tak titulovali. Teti byla z Jalubí a tož ji titulovali“ ta sv. (nesvatá, nýbrž tvor oprávněný nosit štětiny), hrnčířská a metařská, protože v jalubí tato dvě řemesla jsou silně zastoupena.

Nejvíce snad zajížděl, jel, na Frantu, na toho, který byl vlastně duší celého hospodářství. Proč? Kdo ví. Snad proto, že mu přebíral otěže vlády. Mláti-li strojem, a starý stále huboval, nadával a počítal. Franta nemoha to déle již snést, popadl starého, podepřel si jej na vrata a vysázel mu něco „horkých.“  (potíral mu líce velmi nemile!)

Starý sice poněkud zkrotl, ale ne dlouho. Pak vyčítal: „Jako Krista Pána si mne přibil na vrata!“ (Ty svině jalubské a hrnčířské!) Jindy tam měli zedníka a něco opravovali. Štefi, dcera, přisluhovala, a tu taky nemohl vystát. Že jim tam vždycky více méně pochybylo, kupovali a mastili „kokosem, „ tehdy málo používaným. Starý vyčítal, že ho krmila sv. kokosem! Vůbec divný člověk. Jak tam Štefi stála, popadl půl cihly a praštil ji po kyčli: „Ach ty kurvo, co tam stojíš, a nic neděláš?“ Štefa spustila křik a pláč, a tetka vidouc to popadla zase klacek a bušila mu do zad s velkým láním a nadávkami.

Malí chlapci, Štěpán a Pepek, vzali si každý jeden oklešek, a tloukli tatínka po holínkách. Strýc už neříkal nic. Vzal si nejnutnější „pikule,“ na ruku a odcházel pryč. Bylo po vojně. Ne, nebylo po vojně, vojna trvala dále, jenže v jiné formě a použitím jiných zbraní. Bylo to vůbec divné u nich. Stále byli proti, nadávali si, jména neměli a chlapci se jim hrnuli. (můžeme říci, že každý ten kluk „povstal „ z alkoholového opojení) Říkalo se Laholům „Hulik,“ a starý byl „alkoholik,“ s přehláskou to byl „alkoholik,“ tedy „Hulik“ na druhou. Prozrazuji zde rodinné tajemství, kdo je bos, ať to nečte.

Naše stařenka tam k nim chodívala na besedu. Starý, ač první bratranec, jí říkal „Fanušo vy“ anebo „vy šedivino šedivá.“ Tak jednou tam taky přišla, a viděla nějaké porušení rovnováhy. Tetka Laholíčka „obličovala“ stojíc na lavici za stolem a na zádech měla uvázaného jednoho malého chlapce, tedy, „chovala.“ Štefina, dospělá dcera již, seděla v koutku, zaražená a zarmoucená, a starý ležel na posteli, jak obyčejně, a počítal: „Oh, tato svině, tato kurva, ona mne připočítává k ceři! Jednoho má na zádech, druhého na kolébce, třetího v báchoře a ještě nemá dost!“ Ženské mlčely již, a starý, když pověděl své, taky. Pak to zamluvili. Co bylo před tím, nebo co nebylo, zdali tetka žárlila na dceru, kdo ví.

To byl takový nahodilý, bezděčný pohled do jejich intimností. Kdo máš uši k slyšení, slyš, a kdo jsi bos, opakuji, zavři oči i uši. (Bylo by o čem povídat. Takových „líbezností,“ a ještě šťavnatějších by tam uslyšel, které se vůbec ani nehodí reprodukovat)

Nepomlouvejme. Máme každý své „okénko,“ které žárlivě střežíme, aby do něho cizí, nepovolaný, nenahlížel.

„Má to Laholík?“ Toto úsloví se stalo příslovečným. Když bylo někde něco nového, nebo když se chtěl někdo něčím žertem pochlubit, nezapoměl na toto okřídlenou větičku. Strýc Laholíkůj si vůbec na něžná slova nepotrpěl. Měly dva Janky. Starší Janek se učil kovářem u Valentů, ale umřel brzy následkem nachlazení a zánětu ledvin. Když měl umřít již, starý šel do humna a volal na naši stařenku přes plot: „Běžte tam, Fanušo, už tam jeden chcípá.“ Maslím, že se jen stavěl tak otrlým, neboť Janka měl, zdá se, přece rád, právě, že byl Jan, jmenovec. Když se jim narodil další kluk, zase ho pokřtili „Janek.“ To jméno nemělo vymřít.

A ještě něco, ale to opravdu si zadělejte oči, a běžte „do koutku se stydět.“ Tetka byla zase v naději, a jedné noci strýc vyšel ven, a než se vrátil, plakalo něco malého již na posteli. „Copak zde máš? „Vidíš, zase kluk. A dej pozor, starý, nezalehni mně ho zde!“Ráno, hlásil stařence? „Tak se mně v noci „ -------„ (výraz užívaný jen při kozách). Běžte ju tam navštívit. Nu, tetka už byla na nohou a dobré to bylo.

(Prosím za odpuštění, že prozrazuji takové důvěrnosti, ale jsem pouhý zpravodaj, a „zač jsem koupil, tak prodávám.“) Ani o halíř dráže, ba ještě jsem slevil. Ó jé, u nich, dalo by se povídat, ale raději toho nechme již.

A teď, aby to někomu nebylo líto, že jsem se ho dotýkal tuze nemile, budu potírat lítko sobě nebo nám. „Bylo nás jedenáct,“ teď je nás len  desať, ne tak to nebylo. Bylo nás patero jen. Náš táta se jednou splašil. Kdo ví co mu kdosi nabulíkal, že si myslil, dát dva nejstarší na študie.

Francek byl kluk a měl teprve dvanáct, to by tedy bylo ještě jaksi – taksi v pořádku, ale Josefa, té šlo již na čtrnáctý rok, a to pane, u takové ženské, která byla roba „tak jak z prkna,“ div ne na vdávání, a galáni div už plot u zahrádky nepolámali, to bylo, ejnu, trochu pozdě.

Vůbec tehdy ženská na študie, kdo to jak živ slyšel na venku? Chodila děvčata do klášterní školy v Napajedlích, ale to bylo něco jiného. U nich se předpokládalo, že jak se trochu pocvičí, zůstanou pěkně doma a pak se v bázni boží vdají, třeba to bude i nějaký ten „půlpán,“ a když Pán Bůh dá, i celý pán.

Stařeček Hanák když to uslyšel, zatahal z dýmky a prohodil šalamounky: „Já si Pane, Antoš povídám, co jí ta, pane, škola pane pomůže?“ (Slova našeho táty, když měl na stařečka dopal) Ono to byl vůbec, abych tak řekl, nesmysl, holku a takovou, tak pozdě dávat na „študýr.“ Byl to pokus nešťastný, a taky ztroskotal. Pravdu říci: chovala se dobře, a výborně se učila. Učitelé ji často vzpomněli, „škoda té výborné žákyně.“ Jenže měla začít o tři roky dříve, pak by to bylo „All right (Ólrajt). Nedochodila tu měšťanku v Napajedlích. V květnu druhého roku se nám narodila dvojčátka (tuplovaný přírůstek v rodině a nežádoucí po šesti letech za Máří nejmladší), a tu, poněvadž máti byla tuze nemocná, a slabá, musela Pépi nechat studií a zůstat doma a dívčit. Myslím, že se proto ani tuze nezlobila, že jí ty študie právě dobře neseděly (přesto, že se dobře učila). Psaníčka chodila, psaníčka od galánů. (A táta když to zmerčil, hrozně se vztekal!)

Jo, ta dvojčátka: byl to páreček, Jindřišek a Filomenka. Jindřišek zemřel po půldruhém roce. Škoda toho klučíka, mohl zůstat. Filomenka byla neduživá, vůbec ještě za tu dobu neseděla a podle všeho by byla bývala chromá. Měla vadnou nožku. Proč? Prý jednou v noci spadla s postýlky. Za tu dobu půldruha roku Franta zatím vyšel třetí měšťanku a šel do Přerova do čtvrté. Já jsem taky již chodil do druhé v Napajedlích. My kluci jsme spávali v maštali. Byla tam po pacholkovi palanda a my ji po něm opanovali. Na konec jsem tu palandu opanoval sám.

Tehdy ale jsem se řádně polekal, ono mne tam postrašilo. To bylo tehdýž, když umřela ta malá dívčí. Když už měla na kahánku, stařenka seděla u ní, já opodál, a mlčel jsem, co taky říci. Stařenka z ničehož nic spustila: „Vidíš, proto žes ji neměl rád, tak vám teď umírá! Ale počkej, jen počkej, však ona ti to připomene!“  K tomu jsem neměl odpovědi. Že bych ji měl rád neb nerad, nemohl bych říct, byla mně lhostejná. Kdyby to byl kluk! Někdy jsem ji měl kolíbat, a dát na ni pozor, a to já nerad. To se mně nelíbilo.

Po své smrti ten den a noc ležela v síni na stoličce v rakvi, a já šel spát jako obyčejně do maštale na palandu, takže jsem ji měl hned za hlavou, jen chatrné dvéře byly mezi námi. To noc jsem se hrozně polekal. Měl jsem takový divný sen, obsah jsem zapoměl již a když jsem se z toho snu vytrhl, vlastně probudilo mne těžké sténání, a kvílení jak jsem pohleděl do okénka (noc byla jasná, měsíc svítil), zdálo se mi ještě pod dojmem toho snu, jako by se tam vznášela a chvěla bílá postavička, a to kvílení přicházelo od ní. Dojem byl ohromující. Vzomínka, pomyšlení na mrtvou, to všecko mne doslova srazilo v prudkém úděsu pod pokrývku, kde jsem se doslova koupal v potu a strachy umíral. Hle, jaký je člověk ubožák. Teprve až po dlouhé chvíli jsem si to vše vysvětlil. To sténání a kvílení vyluzoval spící kůň (že koně spí a ve spánku sténají a vzlykají to už věřte), a to v tom okně byla měsíční záře a ostatek: „strach má velké oči!“

A proto hoši, nechoďte tam, kde straší, neb nocleh spolu s mrtvejma je věc šlakovitá. Sedm nás bylo a zůstalo nás pět. Mařu si vzali Škrabálkovi za schovanku a tak nás zase ubylo.

Na svatbě u Vojtků (neženil se však strýc Vojtek, i toto, nýbrž teti Fany Hanákova, pardon, ta se vdávala) za Frantu Bednaříkovic ze Zběhů. Na té svatbě tedy byla sestra Josefa za družici a Francek Abrahamovic za družbu. Z téhle nahodilé konstelace se vyvinula známost „jako trám,“ a láska, že jí nepřemohlo „žádné zloby naléhání.“ Myslím, že tu známost upletla teti Bednaříkova. Vona sloužila u Abrahamů, a proto přála Frantovi, jako že vůbec ženské tuze rády skládají známosti, a „puntují“ manželstva.

Tuhle bylo ještě do svatby daleko, nevěstě bylo teprve šestnáct, a ženicha strašila vojna, ale počátek učiněn jest, led se prolomil a ženich se osmělil. Napřed se zkoumal terén, ťukalo se tu a tam, vyšetřovala se situace, až pak společným náporem byl nepřítel napaden a obklíčen. Nepřítel (náš táta) ukázal se ve skutečnosti ne tak docela jak se stavěl. Na konec přikývl docela blahovolně, „inu, může to být, ale čekat, čekat se musí!“

Když tedy pevnost byla dobyta a souhlas nejvyššího získán, ženich osmělen přišel. Přišel s rozpačitým úsměvem, ale přece na jistých nohou, neboť půda byla připravena a na ní se známosti dařilo, jako květině v pařeništi. Z počátku chodíval velmi často, téměř denně, ale tátovi se to zdálo přece jen příliš mnoho najednou, a bručel na to, a proto se návštěvy zregulovaly na čtvrtek a neděli.

(Když jsem já k vám chodívával, psíček na mně poštěkával. Dal jsem já mu z kapsy kůrky, pusť mne psíčku do komůrky) Ono to tak docela nebylo. Ale bylo třeba přemáhat nepřízeň osudu. Osud, to byl Ignác Gabrielůj. Když osud hází překážky pod nohy, je dobře mu zdaleka vyhýbat. A proto když ten vtělený osud nástrahy činil a překážky strojil, bylo nutno ujíti mu cestou, a tj. „okolo humen.“

Přešel rok a za ním druhý, a třetí, „odvody“ se blíží. Mladý ženich se těšil: „odbudu si ještě tu třetí asendu, a budu volný, a cesta k radosti bude otevřena.“ Dopadlo to však jinak, neradujte se předčasně.

Byl pěkný jarní den. Šli jsme, my kluci ze školy měšťanské v Napajedlích, a vyváděli jako „hříbata bez otěží.“ Za Spytihněvem ke kapli se blížil zpěv. Vidíme několik mládenců nastrojených pod voničkou s kosírky se vedlo pod paží a kol krku a zpívali z celého srdce a hrdla, otevřená ústa přetékala, čím duše překypěla. Mezi nimi, kdo to? Franta Abrahamovič, zardělý, a připo – a zpíval až se mu kosírky třásly. Jistě z dešpírace. Sbohem svobodo, už nás ta zatracená vojna drží. To byla maličká čárka přes počet, malá, protože v třetí třídě se odvádělo k náhradní záloze, a vojenská služba trvala jen osm neděl. To byla vojna. První měsíc dojídal buchty, co si přivezl od maminky, a druhý se těšil už zase na čerstvé doma.

A zase, čára přespočet, ale ta důkladná, červená a křičící vojnou. Mládenci počítali dny, kdy se zase uvidí doma s maminkou a galánkami, když přišla anexe Bosny. Přišlo to jako úder hromu, anexe a válečné obavy a mobilizace. Našim reservistům žalostně to sklaplo. Místo domů jechali do Krakova, kde je přidělili k polskému pluku a pak přímo na jih. To bylo krásné překvapení a nadělení.

Bylo tehdy silně napiaté a řinčelo se zbraněmi, jen což. Naplakal se kdosi. Nejhůř vyváděla naše nevěsta. Byla ve svých citových a zamilovaných projevech nepřekonatelná, zrovna šílela, vlasy si rvala, ó, byla to práce s ní. Zoufat si chtěla, pod vlak skočit, to byla její stálá modlitba a litanije. (Když přišla první světová válka, a záložníci rukovali, už nebyla tak tento-zoufalá a náruživá, to už řádně vychládla ze svých výstředností. Všední život mnoho uhladí a mění)

Nu, tenkrát to dopadlo a skončilo dobře. Chlapi si tam pobyli půl roku a na sv. Ducha byli zase již v „civilu,“ osmahlí a nabití zkušenostmi, s nimbem hrdinů. Po žních pak „slavila se svatba slavná, kikinepy s bílou Pepi,“ trvala tři dny, tančilo se ve dvou hospodách, národ se veselil a štěstí mladých „bylo na beton!“ Že jó, či né? A konec!

Zde A sešit končí.