Obrazy F.N.

Formánci

https://www.youtube.com/watch?v=M_HL1U2UvXk&list=PLDWFhket22nFNia3SHeMbzg3D8GRlotRP&index=12&ab_channel=Franti%C5%A1ekN%C4%9Bmec

Všimli jste si hlavních vchodových dveří u Formánků na Záhumení? Dvéře byly hodně staré, podle starého, venkovského vzoru. Jednu zvláštnost měly, která je odlišovala od jiných dveří podobného druhu.

Ve výplních měly vyřezány nějaké ozdoby a postavy biblického vzoru. Obyčejní lidé chodili vedle nevšímavě, ale kdo měl zájem o starobylosti, ten si toho všiml. Jeden z předků Formánkových se rád zabýval vyřezáváním ve dřevě. Byl to takový venkovský řezbář, samouk, „naturista.“ Vyřezával všeliké předměty pro domácnost (tvořítka, formy na máslo, po při. talíře, mísy, apod. věci)

Též vyřezával figury svatých (kalvárii) a ty umístnil důmyslným způsobem do sklenic a lahví. Láhve byly na pohled neporušeny, takže to byl takový malý div, jak se to tam dostalo. I ty dvéře byly jeho dílem.

Jeho syn Ferda Formánek byla nápadná, rázovitá figura. Malý byl, krátkonohý, při chůzi se kolébal, a jen se tak při zemi „šoulal.“ Ale silák byl velký. Když přišlo do křížku, poradil každému. Starý nařezal těch dřevěných serepetiček do zásoby, a poslal s tím Ferdu do světa. Ten šel a zašel s tím až do Rakous mezi Němce. Německý uměl jen dvě slova: „Fohmen voenkaňf!“ Prodal všecko, a dobře prodal. Němkyně se smály směšné figuře Ferdově, ale kupovaly, a platily. Silný byl a nebál se. Byl s každým hned hotov. Karla Martince praštil držákama přes hlavu. Ferda zapřahál krávy do vozu, a použil toho, co měl v ruce. Martinec běžel se žalobou k starostovi, a hrubě, jak byl zvyklý, spustil: „Pane starosto, ten „pupkál“ mě praštil trháčkama přes hlavu. Já toho pupila musím zabít!“ Martinec se přeřekl, místo držákama, řekl trháčkama.  Starosta mu to vymlouval: Nu, snad ho nemusíš zabíjet.“ „Pěkné to nebylo zlé, když mně hlavu rozrapil! Ale trháčkama?“

Jindy nabančil Josefovi Dyňkovi. Tetka Dyňčena „Maryna“ mu hrozila: Počkej, ty pupkálu, až dojde starý, ten ti dá!“ „Tak dostane Jura, jak dostal Josef!“ Měl prý pupek velký jak „babčicu.“ proto mu říkali „pupkál.“

Měl sestru Viktoru. Ta byla ještě nemotornější než Ferda. Při chůzi se tak říkajíc jen kotoulela.

Kdysi jim utekla kráva, nemohli ji chytit. Ferda křičel na Viktoru: „Vichtoro, v oupati „za ňou utíkej!“ Kdepak Viktora a v úpatích. Od té doby byla „Vichtora v oupati!“

Toto další je, zdá se, o jiných Formánkoch než předešlých:

Starého Ferdu jsem celkem neznal, ale poznal jsem jeho synka, když přišli odněkud ze světa do Babic. Ferda byl již tehdy vdovec. Synek byl docela jiný, pěkně rostlý, svižný, ale prudký. Nezanechal po sobě pěknou památku. S Ignácem Floryšovým, Maňáskem se dostal pro nějakou hloupost do hádky (byli ještě kluci školáci) a Formánek ho bodl kapesním nožem do břicha. Bylo z toho tenkráte ve vsi hotové pozdvižení. S Ignácem bylo zle, div z toho neumřel.  (Ignác byl otec učitele Slávka Maňáska) Po té aféře Formánci zmizeli z Babic a nebylo a není po nich vidu-slechu.

U Gabrielů

https://www.youtube.com/watch?v=ACMVrk_lzyE&list=PLDWFhket22nFNia3SHeMbzg3D8GRlotRP&index=13&ab_channel=Franti%C5%A1ekN%C4%9Bmec

U Gabrielů měli kluka na „vekslu.“ Gabrielů Ignác šel do Němec na „handl,“ a Gabriel si přivezl německého kluka na výměnu. Byla to taky taková směšná figurka. Byl neobyčejně šilhavý (švidravý), až oči vyvracel. Chtěl-li ho někdo pořádně pozlobit, přiložil ukazovák k oku, mířil ním do prava a oči vyvaloval do leva.

Ignác Floryšů s ním navázal přátelství. „Lórenc,“ řval naň z jednoho konce dědiny a „Ignác,“ ozýval se Lórenc na druhé straně. Kluci ho kašparovali, ale Lórenc se nedal. Byl plný humoru, ale haťaláckého. Češtinu lámal brzy (měl zvláštní hodiny ve škole), ale více si pomáhal posunčinou.

Tehdy padl cizímu formanovi cestou kůň na ozřivku (soplavicu). Ležel v příkopu pod Říhovým plotem. Je to nemoc silně nakažlivá a nebezpečná, proto byla u něho nařízena hlídka. Což však nevadilo klukům a než ho odvezli, kluci mu ořezali všecky žíně z ocasu. Nejvíce se vyznamenal Lórenc, žíně si upevnil na řemen nad zadní usedlost, a dělal s nimi „koniny.“ Nejvíce tím zlobil děvčata Gabrielovy, šimral je tím pod nosem a ty: „táhneš s tím, ty švidroňu!“

Lórenc se na mně zadíval širokým pohledem, opravdu širokým, tratícím se v dálce, uf, to byl pohled, a ptal se bratra Franty: „Á čí to je? Náš! Ó jé, takofé!“

Gabrielovi chtěli mít něco zvláštního, proto poslali Ignáce na „weksel.“ Mysleli si, že je to něco nóbl, co si druzí nemohou dovolit. Gabrielovi nikdy ve vědách nevynikali, zvláště děvčata, ani Franta. A přece byl na vojně cuksfírem! Ale říkávál náš táta, u dragounů udělal šarži prdelí, ne hlavou, totiž uměl-li dobře rajtovat a pak hodně řvát na rekruty, a to Franta uměl.