Obrazy F.N.

Ještě něco o starém Juráskovi a jeho Franckovi

https://www.youtube.com/watch?v=drMILaCKrP4&list=PLDWFhket22nFNia3SHeMbzg3D8GRlotRP&index=11&ab_channel=Franti%C5%A1ekN%C4%9Bmec

Starý Jurásek býval obecním chudým, „čili“ žebrákem. Tahle instituce se udržovala do nedávna. To chodívali žebráci každou sobotu od čísla k číslu, modlili se růženec a hospodyně jim nadělovaly nejvíce mouky. Bylo to tak zavedeno odjakživa, a nebylo v tom nic nečestného.

Tak obec zaopatřovala svoje nejstarší a nejchudší příslušníky.

Rovněž měli právo sedět v kostele v „žebračce,“ modlit se, a vybírat krejcárky. To právo, nebo milost uděloval obecní úřad. Starý Jurásek, když se o to místo ucházel, sliboval panáčkovi, že se bude „sakramentsky“ modlit. (On totiž velice klnul, a zaklel i uprostřed modlitby).

Jeho syn Francek byl takový obecní otluk, trochu hloupý, ostatek přitroublý. Starý Jurásek (vdovec) vařil „metyju“ a volal Francka k obědu „Francku, kde jsi, nebudeš, jest metyje?“  „Tatíčku, seru Matušce do petrželé!“  Matuška byla sousedka a měla malou zahrádku. Měla pěkné petrželí a není divu, když ho Francek přihnojoval. Jindy vařil starý šlýžky a posílal Francka, aby sehnal někde sýr na posypání. „Běž k Matušce, nebo Petrželce a bez sýra nechoď!“ Francek šel, ale nepřinesl, bohužel, nic. „Tatíčku, Matuška neohřívali a Petrželka nemajou!“ Starý bohaprázdně zaklel, popadl mísu se slýžkami a vyhodil je na hnůj. „Tu máte neřádi!“

Starý Jurásek byl jednooký a Talija Ilíků ho napodoboval. Vrazil si pěst do oka, sešklebil hrozně obličej a vyrazil: „Kravas Marja!“ (zdrávas Maria)

Jurásek předříkával při růženci. Talija se mu posmíval. Přece měl špetku rozumu.

Francek Jurásků taky „rukoval“ na vojnu. Když odjížděli rekruti vlakem, vystrkoval zadnici oknem vlaku a volal: „S pánem Bohem cukrovičko, už tě nebudu okopávat!“ A přece ji okopával.  Za týden byl doma. Vojenští páni se ho lekli, že příliš byl chytrej. Starý Jurásek hlídal třešně a Francek, co malý kluk, přišel za ním. Ogaři á-la náš staříček Hanák si ho zavolali: „Františku, my tě pomalujem, chcěš?“ František byl nastrojen v bílých gaťkách a košilce, malý Slováček. Ogaři natrhali třešní černiček, co silně barvily a „malovali.“ Nadělali mu na košili a na gatích takových pěkných hajdaláků a tulipánů, až se srdce smálo. „Vidíš, jak jsi pěkný a teď se běž ukázat tatínkovi!“ Francek šel „Tatínku, hleďte, já su namalovanej!“  Starý Jurásek jen pohleděl, napřáhl čagan, strašlivý čagan a přímo jej nechal dopadnout na Frantíkův hrbel. Jakou litanii kleteb a hrozeb vychrlil, na ty bezbožné „Filištíny,“ co mu tak Františka zmalovali, nepřejte si slyšet. Klnout a sakrovat uměl virtuózně.

Konec Francka Juráska. Nějaký Bernard Čevelíček a jistý „Lapač“ pásávali svině a při tom si drželi kance. Bernard Čevelíček byl chromý, napadal silně na levou nohu, a tělo měl při tom tak zkřivené, že zadnici měl „vyboulenou“ silně do zadu a na levý bok. Když šel, a troubil na ten „prasečí“ roh, vypadal náramně komicky. Trochu se naň ještě pamatuji. „Lapač“ šel těžkopádným krokem, jakoby se od země odtrhával. Rukama trčel trochu do předu a při chůzi střídavě otevíral a zavíral pěstě, jako by něco „lapal.“ Odtud „Lapač.“ Tito „páni“ toho kance zaváděli ke sviním a Jurásek jim ho honíval.

Jurásek se zamiloval nešťastně, vyvolená ho nechtěla. I propadl světobolu. Jedenkráte hnal toho kance na Halenkovice, a tam se to stalo. Už nedohnal. Naši Hanákovi dělali něco na Kopánkách a viděli Bernáta Čevelíčka, jak belhá skočmo, letmo a vyvalenou prdelkou ke dvoru. „Ajta, Bernáte, kam pak tak letíš?“ „Ale jen si to lidé rozvažte, Jurásek visí hen na trnce a kanec se pase v panské jetelině a já musím takový svět letět za ním. Zatracený Jurásek. Taky to mohl udělat až doma!“

Zase jedna oběť nešťastné lásky. Jeden se věší, druhý polyká hřebíky.

Jeden z těch, na které Pán Bůh zapomněl, když rozdával vtipné semínko.

Kolik už jste jich poznal?

Tónyk Hlobilou , (Maycka) Jan Kutálek, Pepek Němečků, Pepek Ottů, „Karlo Pelegrino,“ a zas dorůstá jeden, Venca, Čičáků, syn Helenin.

S Kutálkem jsem chodil do školy i s Pepkem Ottovým. Ti nebyli tak praštění, spíše „prostí.“ Jinak vynikali ve školních vědách obstojně, drželi s námi krok. V jedné hodině jsme měli jmenovat jména svých rodičů. Pepek Ottů tvrdil docela vážně, že jeho matka se jmenuje „mamička.“ Od toho nechtěl upustit. Nový katecheta tázal se na naše jména. Pepek Ottů řekl správně Ott. „Nu a jak ještě, Frolyš,?“ tázal se ho „panáček“ s laskavým úsměvem. „Ne Frolyš, přece Pepek!“

Ve třetí třídě oznámil nám pan nadučitel Grundman, že budeme výkresy malovat. Před tím jsme jen kreslili tužkou. Donesli jsme si potřebné „grejcary,“ a pan nadučitel nám objednal barvičky a štětce. Malovali jsme. První výkres byla malovaná kraslice. Každý maloval podle svého talentu malířského. Jen Pepkovi Ottovému se to nějak nedařilo. Tuze se nad tím zamýšlel, snad vymýšlel nějaký nový malířský směr. Spolužáci mu pomáhali a každý mu tam vložil kus svého umění, a že ty také byly různé síly a směru, výsledek byl divoce romantický.  Myslí, že to byl první futuristický obraz. Když ho uzřel učitel, spráskl ruce a smál se, divoce se smál. „S tímhle musíme na výstavu směšných kuriosit, na to musíme dostat první cenu.“ Obraz šel na výstavu, ale bohužel, první cenu neobdržel. Myslím, že páni z výstavní komise přece jen nerozuměli pravému nefalšovanému umění.

Oh, Pepek Ottů. Někteří lidé ho považovali za blázna, ale on se nedal prodat. Kdysi byl v jatce u Horáka a Ferda řezníkův bratr ho chtěl „nabrat,“ napsal na lístek „Pepek Ottů je osel,“ a podal ho Pepkovi, že dostal psaní. Myslel si patrně, že tomu Pepek nerozumí. Ten se na to podíval, a nemeškajíc vlepil Ferdovi takový pohlavek, jen to luplo. V literních zástojích byl možná chytřejší než Ferda, který nebyl žádné světlo vědy.

Už je na pravdě boží. Chřipka mozková ho dorazila a zemřel v ústavu choromyslných. Jinak Pepek Němečků a Karlo Pelegrino jsou zdraví jako buci, ale v literárním umění „úplná  neviňátka.“ Karla Pelegrinů poslali ze školy domů, že už toho umí příliš mnoho. Pepek Němečků? Jednou dostal taky školní zprávu. Přes všecky rubriky známek měl napsánu velkou krasopisnou nulu. Jak byl rád! Jen vyskakoval radostí a jásal: „Já mám také zprávu!“

Pepka Němečkového uzdravila Panna Maria. Tetička Klára tvrdila, že nikdo jiný mu nepomohl. Pepek skákal přes potok a narazil patou na starý topolový pařez. Tu patu si těžce poranil, pohmoždil, že nemohl vůbec chodit. Pomáhali mu, jak uměli, i lékaře měl, v nemocnici byl, nic platno. Pata bolela, jitřila se, hnisala. Lékaři byli stejného náhledu, patu uřezat, tedy operace, prý to bude kostižer.

Němečkovi ale nedali. Když nepomohlo lidské umění, obrátili se o pomoc boží. Tetička šla tam do hor na Bukačovou (co se tehdy zjevila Pana Maria), nabrala ze studánky vody, z té jedle, na níž se prý svatá Panna zjevovala, uřízla trochu kůry, a něco chvoje. To všecko pak doma vařila a v tom mu tu nohu koupala. A ejhle! Noha se pěkně zahojila, pata je jako výlupek, a Pepek je zdravý jako rybička.

Nuže, co tomu říkáte? Věříte v zázraky? Jen ten rozum mu zůstal na stejném stupni vývoje. Pepek se učil obuvníkem u Otrusníka. Říkal, že „se učí Otrusníkem.“ Bohužel, musel toho nechat, to umění nestačilo jeho talentu.

Pepek Sošků se věnoval (oddal) umění hudebnímu. Pěstuje s oblibou hudbu „klikovou,“ starou, ale osvědčenou, a prostým lidem milovanou. Ve svých dokumentech má stvrzeno, černé na bílém, že má povolení „menší hudební nástroj.“

Karlo Pelegrino po bouřlivějším životě a různých zkušenostech sobě oblíbil umění výtvarné. Nejmilejším materiálem je mu cihlářská hlína, a náplav u Moravy. Nejraději hněte předměty umění stavebního a dekorativního, totiž cihly „vepřovice.“ Tak spojil krásné s užitečným, a když vyrazí denně „pětistovku,“ přepočítává je, a je pak šťasten a směje se, až „modrá.“ Kdysi vedl život rušnější, „točil“ a chytal odvahu,“ ale vybouřil se a oddal se tichému tvoření.

Jan Kutálek padl ve světové válce. Byl u dragounů, a pravilo se, že „rajtoval“ dřevěné koně. Ani nebyl tak praštěný, jak se dělal. Na něco měl Filipa dost. Byl kupř. v práci na velké stavbě, a chtěl se po „frlejzu“ ulít. Zavolal některého hluka, vrazil mu lopatu do ruky, „na podrž ji chvilku aby nevychládla,“ a zmizel a neobjevil se až zase večer u „verlézu.“ Pán Bůh mu požehnal, a všem Kutálkovým. Byli všichni jako našlapaní. Jan měl záda jako pec, a prdel jak pincgavský valach.

Šli jsme jednou ze školy měšťanky a nachomejtli „jsme Janka ve Spytinově.“ Stál ve dveřích (žúdře) jednoho statku a něco tam brumlál. „Co zde děláš Janku?“ Janek s prostě nevinnou tváří, ale šibalským pohledem: „Nic, co bych dělal? Ale on tam, mrcha žebral.

To starý Kutálek byl více praštěný. Pravilo se, že byl po židovi. Pracoval, podělkoval u Varmužů v koutě. Jednou seděl u večeře, jedl vážně s rozmyslem. Pak mu cosi napadlo a začal vykládat: „Hleďte, kmotřenko, na Zběhoch zdychajou prasata.“ Chvíli bylo ticho, jedel dál, a pak dodal trpitelsky: „A aj tam zdechne, co nic nemá!“ Kmotřenka tetička se zarazila a luštila záhadu, jak může Zdechnout prase tomu, kdo ho nemá.

Tenhle sylogismus by mohl rozluštit zase jen Kutálek.

Když se mluvilo o šatech, chlubil se: „Já mám šatů! Mám pět čaganů, tři palasóry, jé, já toho mám.“ A Martin B. dodal: „Já mám kabátů, tak se mne visíja.“ (Ta koncovka íja – hodíja je babická specielně.

Tetička Varmužová šla vázat s Kutálkem ječmen na Prašnice. Šla bouře a bylo co pospíchat. „Kmucháčku, umíte „knutlovat?“ „No, budu prubovat.“ Tetička vpředu nakládala na povřísla, nahoře hřmělo, a Kutálek „knutloval.“ Teti měla již asi dvacet povřísel naložených, když Kutálek volá vítězně: „Kmotřenko, podívejte, už je jeden!“ Sotva to jen dořekl, suk se rozmotal a snop se rozletěl jako po výbuchu.

Nechval dne před večerem, Kutálku! I musela tetička knutovat a Kutálek nakládal.

Jaký to byl sekáč! Babičané chodívali do Rakous na žně. Kutálek šel taky s hrabícem a se ženou Marušou Škárovou. Ale dlouho tan nebyli. Za tři dni byli doma. „No, Marušo, co jste se tak brzy odtrhli,? tázali se jich lidé. „Ale víte, neuměl si tó narafičit!“ Kutálek si neuměl připravit hrabici, a proto nemohl síct. Ó jé, Kutálek, to byl pracant!

Kutálkům umřela dcera Teréza. Starý Kutališ byl někde ve světě v práci, a proto pohřeb zařizoval Šůstal Zběhovský (Hovado)

Když Kutálek dojel a dělali spolu „pořádnost,“ Kutálek si pohladil důležitě bradu a spustil: „Tak mně včil řekni, jaký tu byl pohřeb.“ „Francku, slavnej!“ „A jaký je to ten slavnej pohřeb?“  „Tož víš, zpívalo se, zvonilo se, kadilo se!“ Kutálek se trochu zamyslil a pak vybuchl šalomounsky! No, víš toho kadění dokonca nebylo potřeba!“

Bednařík (kmotr) zabíjeli prase a pozvali si „kmotra“ Kutálka na výpomoc. Ale to padli na pravého. Když toho krmca tahali ze chlévku, Kutálek se svalil, prase padlo na  Kutálka a tak musili, píchnou přes Kutálka. Kutálek křičel pod prasetem: „Francku, drž ho, já ho nepustím!“

Není nad dobrou pomoc. Jak jsou při tom šikovní lidé, práce jde od ruky.