Obrazy F.N.

Jak se Skapálci bavívali.

https://www.youtube.com/watch?v=8Wkl7TxIK1I&list=PLDWFhket22nFNia3SHeMbzg3D8GRlotRP&index=10&ab_channel=Franti%C5%A1ekN%C4%9Bmec

Francek Skapálek si vzal Kláru Šústalovou. Když to s ní nešlo a bratří Šústalovi mu dělávali vítr, tak ji vyhnal a začal trojčit, a Jan, bratr mu v tom věrně pomáhal. Jan ovšem nehýřil za své, nýbrž za Frantovy, na to byl moc mazanej. Franta si zašél do Hradiště na peníze a pak to začalo. Skapálci si osedlali koně, nařezali si pořádných prutů a odbývali na návsi rytířský turnaj. Zápolili jako rytíři obrnění „mečem a kopím,“ ale Jan byl velký hrdina před Hospodinem, a Francek to žalostně prohrál. Nejhůře při tom pochodily Frantovy uši. Franta nosíval peníze jednak na hotovo za ňadry. Když šli s Janem po návsi rozveselení a za nimi houf výrostků a kamarádíčků ála Gazda (gazdův otec), Jan se zastavil a zvolal s dramatickým důrazem: „Pozór! Teď uděláme kutýc!“ Po těch slovech vytrhl Frantovi košili z gatí a peníze se sypaly na zem a chlapci sbírali. Jan se tomu nezřízeně smál. Že při takovém „gazdování“ peníze utíkaly a nestačil chodit k židovi, toť jisto. Za krátký čas „projel“ Prašnicu na 8 měřic a ještě jeden hrubý kus pole.Prašnicu má Škrabal Frant. Však si o tom složil písničku. „Vždyckys chodil, vždyckys prosil, pořáds cosi v hrsti nosil. Teď mě přivedl na niču, musel jsem prodat Prašnicu. („Ty zatracenej kradiču!“)

Stařeček Varmuža koupili starou „čaju“ od přívozu a spustili ji na lužu. „Ať se chlapci pohrajou.“ Tenkrát bývala louže hluboká, takže se tam i koně oplavili. Jan Skapálek s Franckem, ač už ženatí chlapci, bavili se jako chlapci. Čaja byla děravá, ale Jan věděl radu. Nařídil jednomu klukovi: „Běž, a řekni tam mojej, ať pošla koudele a nožejk.“ Díry ucpal jak tak, s Franckem nasedli a odrazili „na širé moře.“Bylo to v neděli a Francek byl nastrojenej v nových nohavicích a v kožuchu. Když se povozili a blížili se k pobřeží, Jan tajně vytrhl koudel z děr, veslo odhodil, vyskočil a loď i s Franckem odstrčil zase na vodu. Francek chvíli otálel, ale vida, že loď se plní vodou, a že lázni neujde, vlezl do vody a brodil se ku břehu vodou hezky hlubokou i v kožichu.

Venku se trochu otřepal, a zabručel: „Voda živá, jsem jí plnej,“ A Jan se řechtál a strouhál mu mrkvičku. Takovej byl Jan.

A jak uměl Jan vyplácet nádeníky! Najal si hejno kluků a zavedl je na Záhumenici plít řepu. Chlapci v očekávání dobré odměny pleli jako staří a Jan jen komandoval a žertoval. Když byli hotovi, postavil je do řady a povelél: „Hapták. Včil budeme execírovat, aby nám tá večeře dobře jela!“ Jan komandoval, uřízl si pořádný prut a poručíl, „čelém zad a hapták, a teď vám chlapci něco ukážu, co jste ještě neviděli.“ Chlapci se ani nehýbali, v očekávání co bude. A Jan je začal tím prutem řezat po prdelích a namydlil jim tak, že se hoši s pláčem rozprchli, a nepřišli k večeři, ani pro mzdu. A Jan se tomu zase jenom smál. Takový byl Jan Skapálek.

Jan Skapálek byl velký zloděj, kradl, na co přišel. Vědělo se o tom, a žádný si netroufal proti němu veřejně vystoupit. Jednou však přece naň došlo, tak dlouho se chodí pro vodu, až se ucho utrhne. Přišel četník a nastalo vyšetřování. Každý s postižených tam musel přijít a svoje věci poznat. Byla tam spousta cizích věcí kradených. Skapálek teď musel to všecko odnést k původním majitelům. Ale Skapálkův zlodějský génius si z toho nic nedělal. Zapálil si fajfku, a za doprovodu četníka nosil s úsměvem, a div si při tom nehvízdal.

Za tohle si odseděl víc než rok na Mírově. A zatím jeho žena Žanka a Hastík taky „mírovský,“ inu by z toho Valenta. Valenta Skapálků, ale který byl Hastíkův. To je jiná kapitola, popsaná jinde.

Když toho Valentu pokřtili (na návrh žertovného kmotra), Francek Skapálek seděl v hospodě, rozumíš, a pravil učiteli Válkovi: „Pane učitel, čuli jste to už aby  ve Skapálkovém rodě byl někdy Valenta?“ „Opravdu, Skapálku, to jsem ještě neslyšel.“ „Oh, ten viksál,“ zahřešil Francek.

Jediný známý Valenta byl Valenta Šenků a ten se věšel, tak tak, že ho ještě včas odřezali. Byl černý jako noc, na toho Francek Skapálek narážel, a nazval viksálem.

Valenta Šenků byl velký pijan, a v alkoholickém delíriu se věšel. Když ho odřezali a vykřísili, museli ho hlídat, neboť vše, co popadl do ruky vázal a plantal si na krk. Snad byl posedlý zlým duchem. A vyčítal svým záchrancům: „Proč jen jste mne tam nenechali? Čtyřiadvacet muzikantů mně hrálo, a jak hráli.“

Stařenka Rožková se popletli na rozumu vinou ožhralého syna Jana a krátce před svým koncem utíkali z domu a měli zlé myšlenky, takže jich museli domácí hlídat. Říkali: „Já tam v té izbě nebudu sama, něco mně stále říká, abych se oběsila nebo se utopila!“

A přece jich neuhlédali, a přece se oběsili. A jak? Na bidélku, na šátku, klečíc na posteli, s růžencem v rukou. Malí chlapci to ráno zpozorovali první a budili stařečka se slovy: „Stařečku, hleďte, stařenka se hungajou.“ Smutný případ. Matka zemřela, otec pijan však z toho zemřel, stařenka oběsila, co ještě více? Osud sirotkův.

Franta padl ve válce, Janka zabil Ulman, Fana - ! Hle, co zůstalo z rodu Rožkovic!

U Weisů sloužil pacholek, nějaký Šobáň, ten oběsil se na maštalních dveřích. Prý z nešťastné lásky. Já ovšem ho nepamatuji. Jedna známá tetka o něm povídala, že se naň chodili dívat, jak visel. Pro větší efekt do něho prý žtouchaly žerdí a bily ho do širokého zadku a měly z toho radost, jak se houpá. Když o tom přinesli zprávu pantátovi Weisovi, potřásl udiveně hlavou a zahuboval: „Ale zatrápený člověk, co pak ho to napadlo, vždyť to ještě jaktě živ neudělal!“ Jako by se člověk věšel každý týden.

Pro nešťastnou lásku se provádějí všelijaké hlouposti. Jeden se věší a Soška Pavel polykal hřebíky. „Proč paks to dělal Pepku?“ „Protože mně nechtěla.“ „A jak paksi to dělal?“ „Ná tož hlavičkou napřed a zapíjel rumem.“ Hřebíky jsou potrava poněkud nezáživná, těžce stravitelná a každý žaludek to nesnáší. Soškovi bylo po nich těžko, a měl v životě ujímání, a hryzení. Konečně musel na operaci, a když mu nácka otevřeli, tak jich tam měl as přehršli, a už byly hezky omleté.

Ono je to věšení všelijaké. Vždycky se nepovede. Strýc Čech Josef slůžil u Rožků, a když nebyli staří doma, poslal domácího synka Jana na slaniny. Janek zapomněl nůž, ale věděl si poradit. Popadl poříz, co je na strouhání dřeva, zakrojil do poltu, a „krájel.“ Ale poříz není právě vhodný nástroj k tomu účelu. Janek tahal a smýkal, až se pověsil celou tíhou na polt.  Na takový nápor muselo něco povolit. Povolil provázek a milý Janek spadl i s pultíkem do mouky na troky.  Když na to přišli starý Rožek, svěsili pásek s významným posuňkem a byla výplata. Takže tohle „pověšení“ se nedobře „vyplatilo.“

U „Tonků“ v kůtě měli tři syny a „Marušu,“ chromou. Synové byli Jan, Fabiš a Josef. Ten zůstal svobodný.  Fabiš kamarádil s naším tátou a strýcem Josefem. Fabiš Tonkou, vyprávěl náš táta, že když jednou zabíjeli, a „řezníci“ odešli k praseti, zůstala po nich na okně stát pořádná láhev s tou švindou – breberkou. Ono se bez „gramatiky“ nic nezačínalo, ani neskončilo. Tak to bývalo, jest a bude. Chlapci ministrovali a strkali prsty, kam neměli, až jim padla do očí ta láhev. Fabiš Tonkou okusil, a hlásil: „ To je gořalka. Pijme.“ A chlapci pili. Fabiš byl na ni zvyklý z domu, proto jí slastně odolával. Ale náš táta byl subtilnější podstaty, a po několikakerém napití zůstal trop. Nejen, že se opil, ale téměř se otrávil. Celý den a celou noc byl bez sebe. Nemohli ho vzkřísit. Tak si pokazil celé „pečénky.“  Fabiš Tonkou zůstal věren té důvěrné známosti s „elektrikou,“ a pil důkladně. Stal se z něho časem notorický opilec.  (Byl pod „kuratelou“) Jeho žena byla dcerou Josefa Čevely ze Spytihněva, bratra našeho souseda Ig. Čevely. Byli oba z rodu Ilíkovic z č. 14.

Druhý syn Josef Janeček byl usazen v čísle 66 (To bylo dříve Skapálkovo). Ten nebyl sice takový piják, ale napil se taky rád. Byl povahy více méně špásovné. Měl přídomek „zasranec,“ a chlapci jeho byli chlapci „zasrancovi.“ Proč? Kdo ví, v čem to vězelo.

Šel-li z hospody a měl „v horním poschodí,“ houf dětí za ním a škemraly: „Strýčku, prosím vás, postavte nám suchou vrbu“ A strýček nebyl od toho připravit dětem radost a podívanou. Svoje produkce prováděl nejraději pod Hastíkovým kaštanem na trávníčku. Tan postavil krásnou vrbu, ale že měl věčně košulu z gatí vykasanou, a tak tam stál od pasu nahý, a děti měly svoje vyražení. Oprava: Josef zůstal svobodný, Josef byl v č. 66.

To mně připomíná jednu historku známého šifráka – pokrývače. Šel za prací v jedné dědině za Hradištěm, kde jest nebo bývalo modou chodit s vykasanou košilí. Ta košile bývala tak krátká, že se ani nedala do gatí zasunout.

Šel po vsi jeden strýček a za ním houf dětí, které s gustem pokřikovaly: „Strejčku, máte posranů košulu!“  Ta košile byla opravdu trochu a hodně potřísněná. Kdo ví, jak se to stalo, když byla tak krátká.

Strýc napřed nedbal malých pokušitelů, ale pak ho to dožhralo. Otočil se a spustil rozhorleně: „Ale zatrápené děcka, co pořád máte? Jak de kroj, tak sa stroj!“ Tak teď už to víte. Pouze jedna pochybnost mně trápí, patří-li posraná košile k dokonalému kroji.

Jan Janeček byl ne jen šprýmovný, ale i odvážný. Byli sousedé na trhu v Brodě, a tam se chodívalo cestou na Mistřice, a rozumí se i na babický přívoz. Bylo počasí deštivé a právě spadl pořádný příval. Cestou tam ještě dobře přejeli, ale když šli zpět, byla Morava rozvodněná a břehy plné, až přelévala. Čaja nejezdila a kdyby, nebyla nic platná, protože byli na koních. Co teď?  Nezbývalo než se vrátit a jet na Hradiště. Janeček však zabručel: „Já se vracet nebudu. Jedu přes vodu!“ „Neblázni, chlape, chceš se utopit i s koňmi?“ „A co bych, já se nebojím.“ Povrátili se trochu s koňmi, a rozjel se k vodě. Koně běžely, ale u vody se prudce zastavily. Do vody se jim nechtělo, snad měly lepší rozum než hospodář.

Janeček se vrátil hodně daleko, a teď se rozjel cvalem. Koně letěly jako vítr a v největším rozmachu vpadly do vody a tam se nad nimi zavřela. Ostatní stáli na břehu zděšeni a čekali, co bude dále. Voda šuměla a bublala, Janečka a koní nebylo. Až dále než v půli Moravy se vynořili a teď plavali a zápasili s vlnami. Přece však šťastně přeplavaly a vydrápali se na druhý břeh.

Tam se Janeček otřepal, ohlédl se na kamarády, zařehtal se jako hřebec a zavolal? „Šťastnou cestu!“ Ti si jen odplivli, ale žádný nechtěl následovat jeho příkladu. Obrátili se a jeli k Hradišti.

Ilíkův „Tálija.“ V čísle 14 byli Čevelovi, „Ilíkovi.“ Hospodyně byla Hanačka odněkud z Kvítkovic. Byla trochu „prostá.“ Když nemohla vytáhnout hrnec z kamen „čelušní, lezla proň čtvernožmo v kožuchu a v rukávcích. Později zešílela.

Měli tam kromě několika chlapců jednoho hloupého (slabomyslného). Říkalo se mu všeobecně „talija.“ Byl to ubožák, mluvil co nejméně, a žil životem nižších živočichů. Kalhot nenosil i když byl úplně dospělý. A když mu je konečně dali, nebyly mu nic platny. Kluci mu je vyslékali, nohavice podvázali, sypali plné hlíny neb písku, pověsili mu je na krk a talija nosil

Nejraději brouzdal v potoce neb louži, chytal žáby (říkal, že má táčky). Žábu chytil za nožku, točil s ní jako řehtačkou a zpíval k tomu „grta, grta, grtata!“ Někdy tu žábu roztrhl vejpůlky a snědl.

Nebo lezl do záchodů a vytahoval z žumpy papíry, a pak je stáčel pomocí tkaniček do kotoučů, a tomu říkal „peteté!“  Když toho byla pořádná „gahuč,“ dal to za okno a tam to muselo být. Protože ty papírky nebyly malované (totiž ony „malované“ byly, ale nevoněly!“ A jak je tiskl na prsa, „měl košili celou „taky pomalovanou,“ „a voňavou.“

Když byl úplněk, býl náměsíčníkem. To někam zalez, ztratil se, hleděl upřeně do měsíce, a blbě se smál.

Náš táta sloužil vedle u Burýška a šel po nějaké záležitosti k Ilíkům. Talija byl pod kůlnou, v ruce držel žábu zmáčknutou, až jí oči vylézaly. Jak šel táta vedle, vrazil mu ji pod nos s výkřikem „hle, toť,“ a blbě se ušklíbl. Táta se pořádně lekl, a jen si ošklivostí odplivl.

Francek Ilejkou měl kabát vyslečený pod kůlnou a vloudila se jim tam cigánka. Uviděla ten kabát, i chtěla jej „začarovat.“ Ale Francek ji včas uviděl a kabát zachránil ještě včas před „zakletím.“ Jak se tam s cigánkou tahal a štulcoval, vrazil do pluhu, který stál v koutě a pluh na ně spadl. Cigánka ho starostlivě upozorňovala: „Hleď, Františku, oračka sa zvalila!“ Načež to je příčina, proč se říká podnes Ilíkům „Oračka!