06 - A sešit - Starý Nesrsta - str. 9 - 10
Starý Nesrsta. 254 video > Starý Nesrsta
https://www.youtube.com/watch?v=U52v1GJ7B-Q&list=PLDWFhket22nFNia3SHeMbzg3D8GRlotRP&index=7&ab_channel=Franti%C5%A1ekN%C4%9Bmec
Eh, proč říkat starý, tehdy, když jsem ho poznal, nebyl starý, ani staře nevyhlížel. Muž v nejlepších letech. Se starým Laholíkem Janem, naším sousedem, vojančili společně při okupaci Bosny. Stará vojna. Měl dva „metály“ „ z měděného zlata,“ které ostentativně leštil a nosil je, když se chtěl vyparádit. Byl obuvníkem, čili ševcem, a to potulným ševcem, „facíroval,“ šil u lidí.
Poprvé jsem ho poznal u Laholů vedle. Tehdy byl již vdovec, měl polodospělého syna a dceru (chodila do měst.anky S naší Josefou). Byl to pomenší člověk, červeného obličeje, maličko přihnutý, vždycky veselý. Ustavičně něco povídal, švitořil, a při práci si prozpěvoval. Šil dobře, důkladně, a vytrvale, i večer při lampě.
Na vojně byl prý kaprálem, ale pro nějaký přestupek ho degradovali „t. j. odřezali mu šterny,“ a byl zase prostým blátošlapem. Naši stařenka se ho tázali někdy: „Nesrsto, jak to bylo, když ti ty šterny řezali?“ „Nu, jak to bylo, docela pěkné to bylo. Vyrukovali jsme na dvůr, muzika hrála, přišel profous s nůžkami, a šmik, šmik, a už to bylo.“
Laholík, starý kamarád, ale někdy mu pořádně vynadal, když se Nesrsta zdržel do rána v hospodě. Hned mu sliboval vyhazov. „Já ti ty šidla a kopyta vyhážu, uvidíš.“ „Však já si je tam zase najdu.“ „Vyhážu tě s celým krámem.“ „Lidé jsou dobří, oni by mně tam nenechali.“ Na nic se nezlobil, vždycky byl dobré mysli a na vše věděl dobrou odpověď. Proto byl dosti oblíbeným společníkem. Jenže se rád napil, a gořalku měl raději než děvčata.
U Laholů se zdržel dosti dlouho. Bylo tam asi půl kopy chlapců i měl pro koho šít. Když mu přece Laholík vylil perka, odstěhoval se k nám. A u nás býval dosti často. Popravil a ušil kde, co bylo třeba, a po čase přišel zase. Později chátral. Pil více, a kdykoli přišel, byl opilý. U nás se vyspal, dostal večeři a snídani, a když nebylo co „šustrovat,“ šel o číslo dále. Když se rozešel s Laholíkem, stavil se u nás v neděli i s cerkou. Byla švitořivá jako on. Máti je pozvala k obědu, ale Nesrsta nebyl ve své kůži, byl nějak zaražený, pak vyšel ven a plakal.
Bylo to nezvyklé, vidět Nesrstu vždycky veselého, plakat. Děvče hned přestalo jíst a nechtělo již více, ani masa. „Jak bych mohla jíst, když tatínek pláče!“ Bylo prý mu tuze líto, že Laholík, starý kamarád, s ním tak nakládal. Nějak se nepohodli o záplatu (honorář!).
Právě u nás šil, když se narodila dvojčata Jindřišek a Filoménka. Přišlo to trochu předčasně, a výsledek překvapil všecky. Josefa měla již patnáct, já dvanáct, a teď, po šesti letech takové nadělení. Nesrstu odstěhovali s celým krámkem ke stařečkům, a tam si se staříčkem mudrovali do noty, a měli se oba dobře. Na tu „švindu“ si oba potrpěli, a tak pili v duelu. Že při křtinách je všeho dobrého dost, tak užili také, a jen si pomlaskovali. Po křtinách sbalil svůj ranec, a táhl zase k Napajedlům.
Později, pravím, nějak se kazil, chátral. Kdykoli jsem ho potkal, jdu do – neb ze školy měšťanky, vždycky byl opilý a s někým se vedl za lokty, neb kol krku, a zpíval, zardělý, oči strhané. Na hlavě tradiční klouček, zelený, se šňůrkou a žaludy („kvastlemi“). Když jsem ho poprvé poznal, měl zvláštní, nevídané střevíce. Takové nosaté sandály, se zahnutými špicemi, jako Turek. S těmi prováděl všelijaké piruety, a odtančil celou cestu z hospody od Bartošíka k Býčkovi. Stařenka ho tehdy potkala, a hleděla za ním celá vyjevená. „Pro Boha, co je to za člověka?“ „Á, to je Nesrsta z Napajedel,!“ vysvětlovali, kdo ho znali již.
U Laholíků pomáhal mlýnkovat obilí a nepokojné zrní mu nalezlo do těch nosatých střevíců, což bylo velmi nepohodlné. Nesrsta si lehl na záda, zatřepal nohama, ťukl střevíci o sebe, a zrno se vysypalo. Pomoc snadno a rychle. Nesrsta byl nějaký darebný, špatně vyhlížel, zkrátka „marod.“ Potkál ho spytinovský Rozehnal, nebo „Plaširyba,“ člověk ohnutý v kříži na kliku. „Nesrsto, ty si špatnej, ty už brzo umřeš!“ A soused, který měl na strejce dopal, odsekl hned místo Nesrsty: „Vy strýče, vy hledáte dvacet roků křivák, a ještě jste ho nenašli!“ Strýc byl ohnutý, narovnat se nemohl, a proto to rčení o křiváku, jako by něco hledal.
Cikáni měli křtiny, v hospodě dělali kavalíry, a uctívali, kdo chtěl s nimi pít. Tak se ho někdo ptal, toho cigána, kdo tam všecko byl. „No, tož., gdo tam býl. Tož ten Nehrsta, Škutálek, Shadamec, a Sčevela!“ (Cigáni ve své hantýrce komolili každé jméno) Nesrsta se na to urazil, že by pil na cigánů konto.
Cigáni někdy oslavovali, a pak dělali bandurskou. Stal se jednou taky takový případ, že cigáni byli „velicí,“ opanovali celou hospodu, a ani hospodský, ani sousedé si s nimi nevěděli rady. Na štěstí pro sousedy a neštěstí pro cigány, přišli tam babičtí chlapci s Ignácem Gabrielem v čele. Spytijovjané hned k nim s prosbou: „Pomozte nám, pro boha, nemůžeme si s nimi poradit.“ Chlapci byli hned ve zbrani. Ig. Gabriel si zaběhl na dvůr pro otku z pluhu a teď se do toho pustili „odborně.“Cigány tak zpracovali, že je vyhnali a hnali dolů k Moravě a do celtů. Cigáni strachy se schovávali pod duchny k cigánkám, ale nic platno, i tam do nich bušili. Jeden cigán zůstal ležet mrtvý. Co s ním? I popadli ho za nohy a do vody s ním. Jakmile však ucítil studenou lázeň, velmi rychle oživl, a vyletěl z vody, co jelen. Starému Frantovi cig. „spravil“ Ignác tou otkou ruku tak dobře, že zůstal mrzákem nadosmrti. Má prsty všecky v jedné hromadě.
Na Ign. Gabriela měli vždycky dopal a chystali mu pomstu. Jedenkrát jeli z jarmaku a napadli ho v hospodě. Byl v žalostné menšině. „Teď poznáš cigánskou ruku,“ a zatahovali si ho. Ignác byl však mrštnější, vskočil do síně a na dvorek a zadem jim ušel. Tak unikl obávané „cigánské ruce.“
Jindy zase v jiné hospodě jim to oplatil. „Frolyš“ jen békál a hýkál pod každou ránou.