Namluveno na videu: 

Staré mlýny, 024 video, A sešit, J. V. 20. 04. 2020.

https://www.youtube.com/watch?v=ymhPqltL3i8&ab_channel=Franti%C5%A1ekN%C4%9Bmec

vložit na youtube.com

 A sešit: obsah

Staré mlýny, Na trávu do Koutů, Pro hrách na Kopánky, Laholíci a náš táta, Svatý hergotoval, Stavění máje u Hanákového, Vrankovi chlapci, Starý Nesrsta, Když rektoři a kantoři, Židova pajza v Babicích, Jak se Skapálci bavívali a jiné, Ještě něco o starém Juráskovi a jeho Franckovi, Formánci, U Gabrielů, Školy, Hnízda, Housle, farář Hanák a Vítek, Zpověď, Rožek, A národ učitelský se bavil, Strejček Laholejkou, O nás.

Staré mlýny často vyhořely. Ony nové mlýny taky vyhoří, ale to zaviní mlynáři, spekulanti, kteří by rádi brzy zbohatli nebo si pomohli z dluhů.

Ve mlýně je vůbec mnoho zápalného materiálu, a mlýnský prach prý vybuchne.

U starých mlýnů bylo takové zařízení, kde se v určitém místě ucpávalo koudelí, ale to byla ošemetná věc, neboť ta koudel často silným zahřátím chytila.

Na to museli mlynáři dávat velký pozor, a ulévat, jakmile něco podezřelého zpozorovali.

Zkušení mlynáři to poznali sluchem, a jakmile uslyšeli nepravidelné zvuky a rachoty v chodu mlýna, věděli, že je třeba dát pozor.

Starý mlynář Šimoník měl tak jemně vycvičený sluch, že i ve spaní to zpozoroval a hned se procitl.

To tak mimochodem. O čem chci vyprávět, se stalo, když Šimoník byl již mrtev a mlýn traplický byl v nájmu.

Stalo se tehdy, že stárek (vedoucí mlýna) taky ucpával nebo uléval tu hořící koudel. K tomu ale musel podlézat poháněcí zařízení, kde bylo několik kol, a zvláštní páleční kolo, jakási rohatka s ostrýmy zuby. Tahle ta pálečnice mu zachytila ruku v rameni a několika drtivými hmaty mu ji urvala u samého ramenního kloubu.

Ubožák zařval a vyskočil, ale ruka už se vlekla za ním visící na několika šlachách a kousku kůže.

Podívaná to byla hrozná a zdrcující. „Paní mámo, pro Boha,“ volal na mlynářku. Ale co mu mohla, jak mu mohla pomoci?

Stařenka F. H. byla taky při tom, mladé děvče, výrostek. Říkala, jak byl silný a hezký, a to zdůraznila, že měl na té ruce pěknou slaninku.

Čeho si v neštěstí někdo všimne! Ubožákovi nebylo pomoci. Dovezli mu lékaře, ošetřil ho, ale co to platno. Nemocnice tehdy nebyly, a každý takový ubožák si svůj úraz musel odležet doma.

Úraz byl těžký, smrtelný! Do týdne zemřel. Pohřeb měl krásný, a tu ruku, že mu položili do rakve, zabalenou v bílém organtýnu.

Oběť povolání a neštěstí všude číhá!

I neštěstí požáru, tenkráte, když byla stařenka F. H. ještě malá, vyhořel ten mlýn důkladně, až do kořene, jak se říká, a s ním půl Traplic.

Bylo to v noci, deštivé, mrazivé, všecko bylo pod došky a slámou, výborná potrava pro oheň. Seděly tam děti nade mlýnem na hrázi, se skrovným statečkem, který mohli uchytit a odnést, a tetelily se zimou, moře plamenů pod sebou. Takové bývaly požáry. Když hořelo, hořelo důkladně a shořelo všecko.

Po požáru budovali, stavěli a zase kryli slamou. Ví Bůh, kolikrát ten mlýn vyhořel. I za mé paměti ten mlýn vyhořel, a není to tak dávno.

Býval tem mlýn v nájmu, nájemníci se tam střídali, ale ani dědic Francek Šimoník ho neudržel. Po něm se tam vystřídalo mnoho majitelů, šel z ruky do ruky. Jakoby se mu požehnání vyhýbalo.

Na trávu do koutů 

Na trávu do Koutů, 027 video, A sešit, J. V. 20. 04. 2020.

https://www.youtube.com/watch?v=Sm_-nahALnw&ab_channel=Franti%C5%A1ekN%C4%9Bmec

Jednou (za onoho času) vyšly si macecha se stař. Fanušou na trávu. A zašly si na trávu až na Kouty. Byly tam dvě louky, však to bylo věno starčino. Vzaly si sebou toho hloupého strýčka Tonka. Z Traplic na Kouty k Jarošovu to je podle průměrného měřítka trochu daleko. Asi že neměly co dělat, nebo se chtěly projít, a nový nájemce kmucháček měl jim přijet s vozem naproti. Tonek táhl, nebo tlačil trakař, a šlo se. To se ví, než tam došly, byli pořádně unaveni, horko bylo a něco se chystalo. Tonek vyplazoval jazyk a jen oddychoval. Nažaly si trávy, uvázaly pořádné nůše (aby to stálo za to) a Tonkovi naložily na trakař, tak menší fůrku, až se trakař prohýbal.

„Nevadí,“ utěšovaly se i Tonka, „však kmucháček nám přijedou naproti. Robky sa prohýbaly pod nůšemi a Tonek tlačil, jen se potil a jazyk vyplazoval. Zatím ovzduší houstlo a od Buchlova se vyvalovaly mraky, a kmucháček nejel. Tonek už toho měl pomalu dost a vypovídal. Zastavil, sedl si na trakař, a nechtěl jít. A od Buchlova se mračilo a mračilo, už i hrom se ozýval, a kmucháček nejel. Ženské trnuly strachy, prosily Toníka, slibovaly mu hory, doly, a Toníček trucoval.

„Prosím tě, Toníčku, pojeď, já ti dám novou šestku, jen pojeď.“ „No ba, vy mně toho dáte, já už nemůžu a nepojedu.“ Po dlouhém prošení přece dal si říci a pohnul se.  Tak se pomalu šinuli a plazili k Traplicím, cesty ubývalo tuze pomalu, ale mračen a bouřky přibývalo. A Toník každou chvíli trucoval, zastavoval a nechtěl jít.  Ani slibované šestky neměly proň přítažlivosti. Tak se pomalu vlekli ku předu, minuli Huštěnovice, blížili se k Sušicím a bouřka jim hlučela nad hlavou, a kmucháčka ještě nebylo. Konečně, když byli již nad Sušicemi, přijížděli jim naproti. Ve spěchu naložil Tonka s tragačem, ženské s nůšemi, práskl do koní a jelo se za doprovodu hromů a blesků v lijáku ke mlýnu. Toník dostal slíbenou šestku, ale dušoval se, že více na trávu na Kouty nepojede.

To mně připomíná jízdu v neděli pro hrách na Kopánky.

To mě připomíná v neděli jízdu pro hrách na Kopánky, 030video, Asešit, J. V. 23. 04. 2020.

https://www.youtube.com/watch?v=bEXSwBFbwhI&ab_channel=Franti%C5%A1ekN%C4%9Bmec

Bylo mně tehdy asi dvanáct let. Otec byl se starším bratrem v Brně u zkoušky do učitelského ústavu, my byli sami doma, já totiž, matka a sestry Josefa a Fána. Fána byla mladší, ale Josefa už se dívčila. Jak pravím, bylo to v neděli odpoledne. Josefa, dívka veliká, byla ve společnosti mladých. Učitel Obdržálek učil mládež novým tancům a tehdy byla právě na programu „moravská beseda.“ Byla to jakási společenská událost, a kde šlo o tanec a nějakou merendu, tam ovšem nesměla scházet.

A pak udělala si známost s Frant. Abrahamovým, a byla to známost, či láska, která utěšeně vzkvétala. To se ví, že on (s velikým O), tam byl taky, a kde byl on, nesměla scházet ona. Tančilo se tedy. Já doma skotačil s kluky, s Ign. Laholovým a Rudou Maňáskovým, dozrávaly ořechy, trnky, u Hastíků dozrávaly za stodolou hrozny, i byl se čím baviti.

Bylo hezky teplo, horko ještě, ačkoliv bylo v polovici září. Bylo asi ke třetí hodině a obloha se začala chmuřit, a bylo vidět, že se něco chystá. A chystalo se, bylo znát, že přijde bouřka, a bouře od Buchlova bývaly důkladné.

Matce ležel ten hrách na mysli. Ležel tam několik dní a byl dobře suchý, že by ho byla velká škoda, kdyby zmokl. Kdo však proň jet? Koně byly, vůz byl, ale vozky nebylo. Posílali pro Josefu, že má jít hned domů, ale to si přišli na pravou. Vzkázala, že domů nemůže, že tančí právě novou figuru a byla by věčná škoda, kdyby ji zmeškala. Nepřišla ani po důtklivém upomenutí. Ostatně chtít po ní něco takového, to byla věc marná a úplně zbytečná, tanec byl pro ni chléb života, a neodtrhl by ji od něj ani čtyřmi.

Zatím se ale mračilo a mračilo. I vzpomněli si na mě, že bych mohl jet já. Mně se taky nechtělo od kamarádů a pak jsem se bouřky bál. Když mně však tuze domlouvali a prosili a slibovali hory doly, dal jsem si říci. Zapřáhl jsem kobylu s valachem a jelo se. Matka jela se mnou. Byla to jízda bolestná a se strachem. Pohlížel jsem s obavou na oblohu, a švihal do koní, a koníčky běžely jako srny. Stále jsem doufal, že to objedeme a že to počasí vydrží než  - .

Marná naděje.

Za sv. Josefkem již nás bouře doháněla, a když jsme přijeli na místo, již krápalo. Tam jsem taky poznal, že nebudeme tak brzy hotovi, hrachu bylo více, než jsme myslili. Nakládali jsme, popojížděli a bouře hlučela nad hlavou. Samou horlivostí jsem zapomněl na strach z hromů a jen jsem se činil, abychom byli co nejdříve hotovi. Než jsme to nakládání skončili, rozpoutala se bouře s celou silou. Práskl jsem do koní a ujížděl jsem domů. Ale byla to jízda. Déšť lil, blesky se křižovaly, hrom burácel, po cestě ke sv. Josefku se valila voda celým proudem. U čtvrtkové hráze nás oslepil ohlušující blesk a hned se rozlehla ohromující rána. Uhodilo docela jen několik kroků od nás. Ta rána mně dorazila. Ztratil jsem poslední špetku statečnosti, schoulil se do sebe jako ježek, a jel pomaloučku, co noha nohu mine, se zavřenýma očima. Nebylo taky proč ujíždět. Promoklí jsme byli důkladně až na kůži. A hrášek taky promokl až na kůži. Dojeli jsme do vsi uprostřed hromů a blesků a v lijáku, a v hospodě se hrálo, a Josefa „tančila besedu.“

Stařenka nás vyhlížela se srdcem malým jako jáhla. „Bože, děti, eště jste živi, já se za vás celou dobu modlila a co jsem se naplakala. Jen když jste doma.“ Doma jsme byli, ale co s hrachem? Mokrý byl, promoklý dokonale a my taky (a Josefa tančila besedu!).

Když jsem šel za klukama, pohlíželi na mne zvědavě a trochu závistivě. To zmoknutí, by mně byli odpustili, ale že jsem dělal „pacholka“ a hospodáře v takové hrozitánské bouřce, přece jen dráždilo jejich ješitnost. A když jsem jim vyprávěl, jak do nás hrom uhodil, vidle nám z vozu srazil a div mně nohavici nespálil (lhal jsem!), byl jsem v jejich očích hrdinou. A Josefa tančila besedu!