Obrazy F.N.

9. červenec 1986 – středa. Ve tři hodiny ráno již Marie vysedala. Bude se ale muset vracet asi 50 km do stanice kde rychlík nezastavoval. Tento případ a neobsazené lůžko je dostatečným důkazem špatné evidence a neinformovanosti prodávajících jízdenky. Rozloučili jsme se s ní podáním ruky a ona se nám omlouvala za svoji otevřenost, ale ona prý tak vykonala svoji zpověď před cizími lidmi, s kterými ví, že se již nikdy neuvidí. Před nikým jiným by tak otevřeně nemluvila. Často si na tuto ženu vzpomínám a uvažuji, proč zrovna nám ji osud přivál do cesty anebo nás jí. My jsme si pak dvě hodiny lehli, ale již jsme nespali a pak jsme také sbalili lůžkoviny a odevzdali je. O 7 hodině vlak zastavil v Kurganu. Jelikož jsme byli na konci (chvostě) vlaku, museli jsme kus na vlastní nádraží, trvalo chvíli, než jsme zahlídli naše  pozyvatele. Srdečným přivítáním z nás zároveň opadla veškerá starost, neboť budeme opravdu jen na dovolené. Tamara nám darovala na přivítání velkou kytici gladiol. Uložili jsme zavazadla do kufru jejich auta – žigulíka, nasedli do auta a vydali se na cestu 86 km do jejich bydliště, vlastně zpět ve směru kterým jsme přijeli. Celou cestu do jsme prakticky vyprávěli své zážitky z cesty a pak události u nás doma od jejich odjezdu od nás. Kurgan jako milionové město, z toho co jsme viděli, působil na nás velmi zchátrale, neudržovaně a nečistě. Silnice všude velmi nerovné, jako u nás bývaly před třiceti lety. Předměstí je postaveno z velkého množství ještě starých domů, ale je vidět i velká panelová sídliště. Dostali jsme se pak na rozcestník a odbočili směrem k našemu cíli. Krajina je v podstatě rovná nebo jen velmi málo zvlněná. Kolem silnice, která sama je velmi široká, jsou široké pásy luk a za ní jsou borovicové nebo břízové lesy, nebo pole a na něm vidět zemáky (kartošky), nebo obilí které neni ještě zelené a pak jsou vidět krásně černé úhory. Jak nám na dotaz Míša vysvětlil, skutečně leží třetím rokem pole úhorem, ale tak, že se na něm nedovolí vyrůst pleveli. Je to systém akademika Malceva, u něhož jsme později byli na návštěvě v jeho rodné vsi Malcevu v jeho rodném domu. Za celou cestu jsme neviděli ani jedinou vesnici nebo městečko. Zahlédli jsme jen několik směrovníků do některých vesnic a dvakrát shluk několika chalup, dřevěných, kde snad se těžil kdysi písek nebo byla pila na dřevo. Pro nás zážitek široké ruské země. Vzpomněl jsem si na popis K. H. Borovského, jak popisuje jízdu do Ruska na otevřeném voze taženým koňmi uhánějícími cestou necestou až bláto lítá na všechny strany. Totéž je zde i v přeneseném smyslu i jako provoz auty. Řidiči jedou skutečně jako „Rusi.“ Co nás cestou zaujalo, bylo ohromné množství vran v tomto ročním období a pak černobílých ptáků velkých jako jsou vrány – soroky, ale ty se vyskytovaly jen osamoceně. Do jejich obce-městečka jsme vjížděli, jako do údolí na jehož levé straně se toto město rozkládalo. Neni vidět žádnou dominantu jako je to běžné u všech středoevropských a západoevropských měst a dědin. Myslím tím věže kostela. Je jen vidět jejich žalostné zbytky, ale jak jsme to pak viděli zblízka, jsou to opravdu jen ruiny zdí. A byly to krásné kostely, jak jsme to později viděli v museu na fotografiích z roku 1925. Znamená to, že je nezničila válka, ale samotná sovětská moc svou protináboženskou politikou. Střechy domů se lesknou bělobou, poněvadž jsou převážně eternitové nebo plechové. Jinak jsou kolem městečka vidět rozsáhlé pastviny a na nich pasoucí se černobílý dobytek. A konečně jsme před domem našich hostitelů. Odbočili jsme z hlavní silnice doleva. Na pravé straně je vidět komín závodu, vlevo nádrž na vodu – vodojem, opět odbočíme zase vlevo na cestu asi 50 m dlouhou, všude dokola je plevel a tráva, mezi ní množství jako je u nás lebeda je vidět pelyněk! Mimo zahradu na pravé straně mají plechovou garáž a v ní na podlaze na zemi fošny desek pod kola auta. Pak široká dřevěná branka a zahrada kolem domku se stromky jabloní, višní, černého rybízu a zemáků. Domek mají jako dvojdomek se sousedkou, postavený jako jeden z mála ze škvárobetonu dusáním mezi bedněním. Domek je čtvercového půdorysu s eternitovou střechou. Jinak je tu velké množství domků dřevěných, poněvadž jsou izolačně nejteplejší a zároveň dřevo je zde nejdostupnější materiál a také snáze opracovatelný a opravitelný. Pak mají hospodářskou budovu dřevěnou s krmíkem pro prase a voliéru pro slepice. Na slunečné straně na hnojišti igelitový pařeník na okurky a vedle něho jámu – sklep, pod vrstvou asi 70 cm zeminy, se vstupem dolů po žebři. Zde mají zemáky, zavařeniny a všechny na zimu uložené potraviny. Druhou takovou jámu mají pak uvnitř domu pod kuchyní, kde mají zásoby jen na brzký konzum. Jsou tu v zimě mrazy až -40°C a to je tady jediný možný způsob jak potraviny ochránit před zkažením. Na náš pobyt nám přidělili dětský pokojík chlapců Denise, který je na pionýrském táboře a Valera, který je nyní přes prázdniny na pracovní aktivitě. Chodí do kolchozu na různé práce, jako je okopávání kapusty, zemáků a podobně. V pokojíku je dvouválenda, malý sekretář, pracovní stolek, stolík s černobílým televizorem, dvě křesílka, na zdi nad válendami závěsný koberec, který pletla sama Tamara. Předali jsme dárky, které jsme přivezli: chlapcom sportovní čepičky, kalhoty a rifle, malé kapesní nožíky a baterky, svetry. Tamaře šaty a tašku, Míšovi boty a peněženku, všem propisky s monogramem a pak můj olejový obraz. Oni měli pro nás připravenu lázeň v koupelně. Mají ohřívač vody na plyn. Okoupali jsme se, převlékli a byli jsme pozváni na slavnostní přivítací oběd. Ten se konal v obývacím pokoji, který mají zařízený rozkládací dvoulůžkovou pohovkou, dvěma křesly, konferenčním stolíkem, třemi nábytkovými kusy: knihovnou, sekretářem a prádelníkem. Pak barevnou televizi. Jídelní stůl mají skládací uložený v ložnici. Hlavním jídlem byly „pelmeně“ – hovězí maso mleté zabalené v těstíčku (nudlovém) a vařeném ve vodě. Pak hovězí maso v rosolu se zeleninou, nudličky s medem zvané „chvorost“ a formičky: těsto jako na koblihy tvarované kovovou formičkou a na ní osmažené na rozpáleném tuku jako kobliha. Bylo hodně pití vodky i vína. Bránil jsem se pití s poukazem, co by tomu řekl Gorbačov, ale Míša se smál, že Gorbačov je daleko. Pak nám řekli, že pro naši návštěvu dostali i příděl alkoholu! Potom jsme si prohlíželi dům i zahradu. Zemáky jim ještě nekvetly (u nás již dávno), okurky ve skleníku jsou již malé. Jabloně jako stromy mají jen zákrsky, silně napadené mšicí a jak říkal Míša, že dozrávají jen do malých jablíček a velmi často jim zmrznou celé stromky. Jako ozdobnou část zahrady mají vysázenu slunéčky, jiřinami a popínavým břečtanem na verandě. Pak jdeme na procházku po městečku. Po jaké zemi šlapou naše nohy! Jsme daleko od svého domova 4.000 km! Jdeme do města po chodníku z hlíny a i cesty vedle chodníku jsou hliněné, až se mi chce zout boty a jít bosky jak jsem chodíval jako kluk u nás doma. Tak mi to tu připomíná mé dětství. Většina domků je, jak jsem již několikrát zmiňoval, dřevěná, ale je to zapotřebí stále připomínat, poněvadž to je ta nejskutečnější realita kterou kolem sebe vnímáme. Mnohé z nich jsou velmi dobře udržované, což znamená, že jsou natřené velmi barevně, že jsou bohatě zdobeny vyřezávanými ornamenty. Barvy jsou hlavně oranžová a bílá. Nejustálenější systém je, že je postavena obytná část, vedle ní je dřevěná branka a pak dřevěná vrata se stříškou a to vše navazuje zase na další usedlost, takže to tvoří jednotnou linii do ulice. Po silnici je vidět kráčející krávy, které se samy vracejí z pastvy. Do centra města je silnice již asfaltová, náměstí je prostranné a na něm je pomník Lenina. Kolem náměstí budovy sovětu, obchodu, pošty, školy a několik činžáků. To vše je zděné, ale bez architektury. Byli jsme pak později v části, kde je celé panelové sídliště tohoto typu, hlavní část městečka. Šli jsme i kolem budovy milice – starého dřevěného domu, před nímž hlídkují dva milicionáři. K večeři jsme měli „grečněvzju“ kašu s máslem. Dívali jsme se pak na barevnou televizi a pak šli spát. Ještě jsme požádali Tamaru, aby nám otevřela aspoň menší okno na noc. Musela ji ale zastřít záclonou proti komárům, kteří jsou i zde velmi rozšířeni.  Když jsme usínali bylo již asi 11 hodin, ale bylo stále světlo.

x