Obrazy F.N.

8. červenec 1986 – úterý. Přesto, že mně nedovřeným oknem foukalo na nohy, spalo se mně velmi dobře. Ráno postupně všichni cestující se opět vystřídali na WC. My jsme opět posnídali suchý salám a chleba a zapili moštem. Děžurnaja nám pak donesla všem čaj. Já jsem se díval ráno na straně chodbičky opět na krajinu. Vesnice jsou z  dřevěných domů, poměrně sešlých. Cesty jsou vidět jen blátivé polní. Ráno, když jsme zastavili v jedné stanici, objevili se najednou prosté venkovské ženy s košíky a kýbly a nabízely višně a jahody. Kornoutek jahod za 3 ruble. Lidé kupovali málo, poněvadž hodně jich asi ještě spalo. Některé ženy vstoupily do vlaku, procházely vagóny, aby něco prodaly. Pak jsem si sedl do kupé a pozvolna jsme se dávali do řeči se starší paní. Dověděli jsme se, že pracovala jednak jako učitelka a pak jako veterinární lékařka. My jsme ji řekli odkud, jsme, jaké máme zaměstnání a kam cestujeme. Začali jsme jí vyprávět také o naší cestě do Rakouska a Švýcarska a na dokreslení jsme jí ukazovali fotografie, které jsme některé vzali sebou. Pak vstal i mladý muž a zapojil se do hovoru. Měl sebou knihu od Makarenka a tak jsme se domnívali, že je snad učitel nebo vychovatel. Řekl nám po určitém zdráhání a rozpacích, že je důstojníkem v armádě. Postupně se rozproudila řeč mezi oběma ruskými cestujícími a my jsme je jen poslouchali. Všecko jsme pochopitelně nerozuměli, ale vyrozuměli jsme tolik, že se přeli v názorech na výchovu, že stará žena zastávala názor, že mají být odděleni nadaní žáci od nenadaných a že je zbytečné snažit se za každou cenu dosáhnout od nenadaných žáků nějaké pozoruhodnější výsledky v prospěchu. V. I.  jak se muž jmenoval, se pak začal chystat na vystupování v Kazani. Darovali jsme mu na upomínku čepičku šiltovku a malou baterku pro chlapce a on nám pohotově gramofonovou desku s nahrávkami ruského saxofonisty Gevorkjana. Bylo před desátou hodinou. Ale ještě před Kazaní jsme přejížděli přes Volhu. A to byla opravdu impozantní podívaná na tu nesmírnou masu vody a její šířku. Řeku tak mohutnou jsme viděli poprvé v životě. Pak již Voloďa odevzdal lůžkoviny a rozloučil se s námi. V kupé jsme zůstali sami se starou ženou, poněvadž nikdo další nepřistoupil. V Kazani jsme asi 10 minut čekali, prošli jsme se před nádražím a pak se vlak znovu vydal na cestu asi pro nás 1.700 km dlouhou. Do protisměru potkáváme především dlouhé nákladní vlaky a uvědomuji si jak tato železnice je asi nesmírně důležitá pro přepravu v SSSR, když silnice zde nejsou žádné vidět. Projeli jsme již stanice Satur, Murem, Arzamac, Serga, Kamaš, Kazaň a čeká nás Bjatskije, Sosnovka, Agryz, Janaul, Černuška, Krasnoufinsk, Sverdlovsk, Kamensk-Uralskij a Kurgan. Na zbytek cesty se nám stala společnicí jen stará paní – důchodkyně asi 64 letá. Jmenovala se Marie, ale příjmení nám neřekla z důvodů, jak dále vysvitne. Postupně se s námi dávala stále do důvěrnějšího rozhovoru. V mládí byla nadšenou komsomolkou a dodnes komunistkou. Přesto měla velmi odsuzující postoj téměř ke všem státníkům Ruska. Vážila si jedině Petra Velikého a Lenina. Jinak ostatní považovala za samovládce a despoty, nevyjímaje především Stalina a ani Chruščeva a Brežněva. Považovala všechny za neštěstí pro Rusko. Říkala, že jen jejich vinou je SSSR stále zaostalým státem a že by měli Rusko dostat Japonci, aby z něj udělali moderní stát. A skutečně, co jsme viděli doposud? Jak všechno má nesmírně daleko do čistoty a úhlednosti, kterou jsme viděli ve Švýcarsku! Jak zastaralé jsou budovy v Moskvě a které je možno vidět kolem železnice! Silnice žádné, vesnice z dřevěných domů. Pokud přejíždíme nějaký most, je na něm vidět ozbrojenou hlídku na obou stranách a na železnici vidíme pracovat s lopatami a krumpáči jen samé ženy! Přímo jako výsměch působí záplava hesel na všech budovách: Naše práce tobě drahá vlasti! A taková hesla i kde na jaké padající chátrající budově a boudě! Marie se přiznala, že má nedůvěru vůči lidem a až nenávist. Byla viditelně zatrpklá a zklamaná životem a nám si vylévala srdce jako u zpovědi. Ale na druhé straně se přiznala, že ze svého padesátirublového důchodu ještě šetří a dává dětem svého bratra, od něhož právě jede. Měla výčitky svědomí, že ve své nenávisti zašla až tak daleko, že nějaké ženě z okolí svého bydliště do očí přála smrt a ta žena skutečně do roka zemřela. Modlí se teď k Bohu, ale má naprosto zmatenou představu o něm a nevěděla ani jak se modlit. Četla prý i Bibli, ale ta ji nic nevysvětlila. Ale jak tu Bibli popisovala, byl to asi nějaký paskvil nebo podvrh. Co jsem jí mohl vysvětlit? Řekl jsem ji, že v každém z nás vše dobré co se ozývá je od Boha a že celé naše tělo je vlastně chrámem božím a že to tělo si žádá, abychom s ním i tak zacházeli a neprotivili si jej ani u sebe ani u druhých lidí, aby se snažila najít Boha i v pochopení jiných lidí a ne v nenávisti a jestli to v sobě zlomí, pak že jí Bůh sám osloví. Ať si nezoufá a že i ona má před sebou třeba i dvacet let života v kterém může ještě mnoho vykonat. Říkala nám také něco o tom, že se zabývá již přes dvacet let sbíráním slov a projevování se základu slov v různých jazycích, ale že nemá již sílu k tomu, aby vše uspořádala a vydala knižně.  Ale tomu jsem nerozuměl, o co se v podstatě jednalo. Také projevila přání podívat se do nějaké jiné země než Rusy ovládané, ale to že se jí nikdy nepodaří, neboť k tomu jako důchodkyně v Rusku nedostane povolení, aby mohla vycestovat. Když jsme projížděli Baškirskou sovětskou republikou, bylo to asi v Janaulu, opět jsme vystoupili z vlaku a byli jsme se projít. Po sousední koleji projížděl vlak a Fanka volala na lidi: Pozor!. Ti se nevrle obraceli a Marie nám vysvětlila, že u nich pozor je jako nadávka! Podobně je to i u jiných slov, jako třeba když se řekne, že něco páchne, znamená, že to voní! Veselé bylo sčítání od chvosta, což značí u nich od konce. Večer nám připomínala, abychom dobře zavírali kupé z obavy před špatnými lidmi, že z daleka u nich neni nic, tak jak se píše a že naopak je u nich velice špatná morálka a vztahy mezi lidmi. Asi dobře věděla, o čem mluví! Pak jsme znovu se umyli, povečeřeli jako obyčejně kousek salámu a chleba, zapili čajem a uložili se ke spánku.

x