Obrazy F.N.

• Proč zemřel Osvald Závodský? Nezačnu datem narození, protože v této souvislosti není důležité. Dětská léta v Ostravě mezi šesti sourozenci, Osvalda Závodského nepochybně poznamenala. I to, že po smrti rodičů musel nechat gymnázia a starat se o ty mladší.Avšak život,  o který tady jde, jeho život ve službách komunistické strany, začal v roce 1937. Tehdy odešel do Španělska, do mezinárodních brigád.
• Poněvadž měl znalosti z vojenské služby, sloužil jako poručík v pěší rotě. Osík byl statečný, moc řečí nikdy nenadělal, ale na to, co řekl, bylo možné se spolehnout, vzpomínají na něho přátelé ze španělské války. Jací jsou to veteráni? Jejich vyprávění není sentimentálním evokováním věcí minulých, nedovíte se od nich příběhy od Ebra nebo od Madridu. Jako by pro ně interbrigády pořád ještě byly přítomností: stále je brání proti pomluvám, které na ně navršili, polemizují s obviněními, kterým zaplatili bolestnou a pro nás už dnes nepochopitelnou daň.
• Jeden z nich bělovlasý a přece ještě s vojenským držením těla, nebyl by rád, kdybych ho jmenovala, mi říkal: "Jaký byl Osík dobrodruh? Vždyť to byla válka, krutější o to, že jsme se museli do Španělska dostat ilegálně, že jsme tam bojovali s holýma rukama proti italské a německé technice, že jsme mrzli a hladověli....Kterýsi ze španěláků napsal:Nebýt onoho hořícího plamene v našich srdcích, nikdy bychom nemohli přestát ledové noci ve španělských horách." Bili se u Madridu za Prahu. Měli mrtvé, raněné, byli daleko od domova, hájili často v zájmu Španělské republiky zoufalé pozice copak tohle mohli dělat morálně rozložení lidé? Anebo dokonce zrádci v žoldu imperialismu?
• Tak se o španělácích mluvilo v procesech, tak o sobě před soudem vypovídali oni sami - Osvalda Závodského i toho šedovlasého soudruha nevyjímajíc. Jak to bylo možné? Je tomu už mnoho let, už se vysvětlilo, že Berijova síť, která se kolem interbrigadistů zatáhla, byla zločinná, ale šedovlasý muž se dosud nevyrovnal se svým tehdejším "přiznáním."  Ve Španělsku byl raněn, celou okupaci prožil v ilegalitě s oprátkou nad hlavou:"Věř mi" a je strašné, má-li muž v očích slzy, - "my se smrti nebáli, ale zlomili nás. Každého jinými metodami, ale v podstatě všechny stejně" vzali nám to, pro co jsme léta žili, co bylo vlastně smyslem našeho života - stranu. Pro nás mimo ni nic neexistovalo, ani žena, ani děti, i když jsme je samozřejmě  taky měli rádi.Jen strana a služba jí za každých okolností, za každou cenu. Když nám ji vzali, ztratili jsme všechno, měli nás tam, kde nás chtěli mít - dovedeš to pochopit?" Nevím. Ale každý, kdo věří v budoucnost komunismu, musí palčivě litovat toho, co se stalo.
• Když se Závodský po odchodu interbrigád dostal do internačního tábora v Gursu ve Francii, zvolili si ho jeho kamarádi za předsedu stranické organizace. Antonín Svoboda, jeden z vedoucích československých interbrigadistů mi pomáhá rekonstruovat jeho další osudy."Stýkali jsme se tehdy v Gursu a později v Marseille. Osík byl zajímavý člověk, čítal doma Šaldův Zápisník i Fučíkovu Tvorbu, znal Nezvala." Bylo po Mnichovu, Francie prožila svou drole de guerre, směšnou válku, ale ti o nichž se později psalo jako o trockistických desperátech, před fašismem zbraně nesložili. Nestáhli se do bezpečí, ale vyvinuli aktivitu, která je v tehdejší skutečně rozložené Francii vynesla do prvních řad odbojových pracovníků. Interbrigadisté francouzští, naši i jiní se stali uhelnými kameny v odboji. (Když později o tom podali zprávu, byli obviněni, že chtěli snížit podíl Francouzské KS. Ve skutečnosti s ní samozřejmě úzce spolupracovali.) Pomocí odcizených demobilizačních listin se jim podařilo dostat do ilegality stovky lidí. Ti kdo nebyli doma veřejně známí se pašovali do protektorátu a na Slovensko, aby pracovali v podzemí. (V procesech se tomu říkalo "záměrný průnik trockistických agentů - mnozí z nich byli popraveni, mnozí zahynuli v koncentračních táborech nebo Slovenském povstání, interbrigadista Jan Černý zemřel jako člen ilegálního ústředního výboru KSČ). Jiní byli vysláni do nově se tvořících armádních sborů na západě a jejich vliv například znemožnil reakčnímu velení, aby poslalo čs. dobrovolníky do Finska. A konečně třetí skupina se pod vedením Londona Štefky a Holdoše ve Francii !potopila" a začala bojovat proti Němcům. Závodský s Ickovičem si vyrobili časovaný granát a položili ho do haly hotelu na rue d´Álésia, který si Wehrmacht proměnila ve svou ubikaci. Výbuchem byla demolována. Když byl Antonín Svoboda vloni v Paříži, našel ještě stopy na omítce protějšího domu. Maloměšťáci kteří nikdy nic neriskovali, se mohou od takových činů distancovat, ale mohli je nazývat avanturismem ti, kdo k nim na vlnách moskevského rozhlasu denně vybízeli?
• Dva roky žil Osvald Závodský s partyzánským oddílem v milionovém městě jako psanec. Avšak i jeho zásluhou se Němci báli chodit po jednom v pařížských ulicích. Při poslední akci atakoval oddíl granáty pochodující wehrmacht. Pak byl Závodský ještě s několika interbrigadisty zatčen, a deportován do Mauthausenu. Vydávali se za Francouze, jako komunisté a bojovníci proti Francovi by nebyli měli žádnou šanci přežít. S francouzskými politickými vězni byli také po válce vráceni do Paříže, domů se dostali až v říjnu 1945. (I to jim mělo být později připsáno k tíži, neboť i to bylo možno terminologií vyšetřujících soudců označit jako zradu, trockistický záměr, navázání spojení, "aby mohli dále pracovat v intencích Allana Dullese." Jak to, že nám to už tehdy neznělo absurdně:)
• Závodský se za několik týdnů díky pomoci pařížských krajanů postavil na nohy a vrátil se do Prahy. Byl by rád pracoval doma v Ostravě, ale na ÚV mu tehdy řekli, že už je tam Závodských dost a že je ho třeba tady.A tak zůstal. Nejprve jako pracovník branného oddělení sekretariátu ÚV, po roce 1948 přešel na ministerstvo vnitra do státní bezpečnosti. Seznámil se s dívkou která byla od roku 1939 členkou strany, pracovala v ilegalitě, prošla Osvětimí a Ravensbruckem. Protože z její rodiny se nezachránil nikdo bydlela u lékařky interbrigád Dory Kleinové. Scházeli se, vzali se a měli dva syny.
• Zdálo se, že je všechno v pořádku. "Byl šťasten, že má po všech těch letech domov, rodinu," vypráví Helena Závodská a ruce se jí chvějí. "Měl svoje kluky hrozně rád, ale přesto býval málokdy doma. Považoval za samozřejmé, že jeho práce je přednější. Za těch pět let si nikdy nevzal dovolenou, říkal, že na to bude čas, až budeme staří. Když šel s malým na Prvního máje a on poznal obraz Stalina, byl celý šťastný. Snad dokonce šťastnější, než když mu poprvé řekl"táto." Věřil celou svou bytostí, snad i slepě, snad i bez nároku na vlastní úsudek. Jinak by přece právě on (ve své funkci na státní bezpečnosti) nebyl mohl vyšetřovat jedu z prvních zatčených interbrigadistek dr. Alici Glasnerovou, tutéž Alici, kterou znal z nemocnice Komenského a která po celou válku ve Spojených státech organizovala pomoc pro příslušníky interbrigád. Jak mohl uvěřit, že se tam zaprodala kapitalistům? Nepochybně přijal teorii o zostřování třídního boje, o nepřátelích uvnitř strany. Ale mohl ji aplikovat na člověka, který právě tak jako on dal straně roky života? V čem se porušila ona důvěra mezi komunisty, která přece musela být v bojovém společenství, v němž si lidé navzájem říkali soudruhu, pevnější než v kterékoliv jiné straně, jíž jde o koryta? Najít odpověď na tuto otázku bude důležité a ne jen k vůli minulosti.
• Dne 27. ledna 1951 telefonoval Závodský ženě, aby mu připravila kufřík a holící potřeby. Že odjíždí. Neřekl kam, ale to neříkal nikdy - konspirační metody mu z dlouhé ilegality přešly do krve a jeho ženě ostatně také. Jeho práce v bezpečnosti byla pro ní tabu. Myslela, že žertuje, když řekl: !Jdeme s Oskarem asi do basy." (Oskar Valeš byl jeho soused, spolupracovník ÚV a také španělák). Děti, roční a tříletý, už byly v posteli.Teprve později si Helena Závodská uvědomila, že se s nimi loučil nezvykle dlouho a že byl bílý jako papír. Tak jí zůstal v paměti. Ten večer ho viděla naposled.
• Na paži kterou si podpírá hlavu má Helena Závodská vytetováno číslo z Osvětimi: 42734. Po Osíkově odchodu nebyla ničím víc, nikdo s ní nemluvil, když se ptala po svém muži. Za týden přišli dva muži, strčili nohu mezi dveře a zůstali sedět v bytě. Po několika hodinách je přišli vystřídat další. Helena nevěděla. kdo jsou, myslela, že s americké rozvědky a že Osík snad upadl do léčky cizí agentury. (Když jednou večer usnuli, uvažovala o tom,že jim vezme pistoli a tyto kontrarevolucionáře zastřelí.) Chtěla volat o pomoc, nepustili ji však na  krok, chtěla telefonovat, nedovolili ji dotknout se fotoaparátu. Byly tu děti, potřebovaly mléko, měly jít na vzduch. Byla zoufalá a bezmocná. Kdyby nebylo "tety," starší paní, která se starala o malého, když před časem byla Helena v nemocnici, bůhví, jak by to bylo dopadlo. "Teta" měla klíč od bytu a s onou samozřejmostí prostých lidí, kteří jsou zvyklí přijímat rány osudu a nedivit se jim, vzala na vědomí přítomnost dvou mlčenlivých hlídačů. Nevšimla si jich, ale nenechala si také nic přikazovat. Přinesla potraviny, oblékla děti, šla s nimi na procházku a tak potom každý den. Helena neměla žádné peníze, ale teta je přece někde sehnala, zásobovala domácnost a chodila kolem fízlů jako by to byl kus nábytku. Svou samozřejmostí je odzbrojovala, nechali ji tu zatím co švagra z Ostravy hnali od dveří. Nebála se jich a nebála se ani pomáhat osamělé ženě a dvěma maličkým dětem.Ještě, že se v tomto národě vždycky najdou chůvy, ještě, že má lidi velkých srdcí.
• Nemá jich, bohužel mnoho. Helena Závodská to měla poznat v následujících měsících i letech, kdy se cítila jako malomocná. "Bylo to horší než za okupace - jako  v ilegalitě, tak v lágru jsem pořád byla mezi soudruhy. Teď jsem byla sama. Až na několik přítelkyň z lágru se mne lidé báli, nedůvěřovali mi, byla jsem pro ně žena podezřelého."
• Vystěhovali je z bytu. (Když ji chtěli zabavit věci, mysleli, že je někde ukryla. Copak tehdy komunistům záleželo na tom, aby měli skříně plné šatů? Osvald chodil téměř do zatčení v kabátě který dostal od repatriační komise.) Nemohla dostat práci. I na noční směny do továrny ji odmítli přijmout, protože byla nespolehlivá. Připadala si tehdy jako dopisující člen ÚV, pořád psala, chtěla vědět, co je s mužem. Vždyť to byl jediný člověk, kterého na světě měla, ale třebas znala mnoho soudruhů z dřívějška, nedostala se dál než do vrátnice. Co se to tehdy s lidmi dělo? Nelze přece předpokládat, že ti, kdo měli za sebou kriminály, lágry, vojnu, byli najednou zbabělí. I tuto otázku bude třeba zodpovědět, abychom se my komunisté, mohli každému podívat do očí.
• Nakonec měla Helena Závodská přece jen štěstí, dá-li se v souvislosti s jejím osudem o štěstí mluvit. Přihlásila se na inzerát Spolku přátel žehu, který hledal pracovnici a jeho tajemník, komunista byl ochoten ji hned přijmout. Aby ho přece jen kryla, vyžádala si souhlas ministerstva vnitra že může ve Spolku přátel žehu pracovat. (Teprve po dvou letech ji tajemník Spolku prozradil, že přes tento souhlas dostal shora důtku. Zaměstnání ženy špióna prý vzbudilo pohoršení . Řekl jim tehdy, že podle jeho komunistického přesvědčení by bylo spíše pohoršlivé, kdyby matka nemohla uživit dvě děti.)
• "Žila jsem zase ve stínu krematoria jako v Osvětimi," říká Helena Závodská. Zvykla si. Horší bylo, že nevěděla nic o Osíkovi. Vystoupil jako svědek v procesu s "protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským," ale jeho žena nechápala jediné slovo z toho, co bylo otištěno v novinách. Proč obviňoval Závodský interbrigadisty, na které byl vždycky hrdý? Proč tvrdil o sobě a o svých kamarádech, že jsou nepřátelé? Co to s ním udělali? Když se - a bylo to mnohem později - dozvěděla, že proběhl i proces s onou skupinou "Závodský a spol.," šla na Nejvyšší soud. Proč ji neuvědomili? Řekli, že prý to byla vina jeho obhájce, ten že jí měl dát zprávu. Šla za obhájcem. Řekl jí: "Áno, váš manžel byl odsouzen k trestu smrti, on vám o tom nepsal." Neměla už dost síly, aby pátrala dál. Zavolala jeho bratry z Ostravy. Přijeli v noci v metelici, ale ani oni se nedozvěděli víc.Prokurátor jim jenom řekl, že Osvald Závodský dobře vypadá a je zdráv. Pak konečně přišel jeho dopis. Poslední, že je odsouzen na smrt a že ho může zachránit jen milost.
• A potom už nic. Týdny a měsíce čekání, úzkosti, zoufalství. V březnu 1953 umřel Stalin, o několik měsíců později v červenci 1953, je po zásluze odhalen Berija, iniciátor nedůvěry ke španělákům, v prosinci je Berija popraven. Svítá naděje. Ale potom se vrátí padesátikoruna, kterou Závodská poslala do Ruzaně. Na útržku je poznámka, že peníze nemohly být doručeny. A zase nic. Až v prosinci 1954 dostává žena Osvalda Závodského z národního výboru Praha 4 úmrtní list svého muže: datum úmrtí 19. březen 1954. A poněvadž má ve Spolku  přátel žehu blízko ke hřbitovům, dozví se, že byl po popravě s jinými hozen do hromadného hrobu v Ďáblicích.

V roce 1963 byl Osvald Závodský plně rehabilitován - občansky i stranicky. Jeho žena však rehabilitačnímu řízení přítomna nebyla - prý podle litery zákona, který v případě "porušení zákona" veřejné líčení nevyžaduje. Neví tedy dodnes z čeho byl vlastně obžalován, kdo ho vyslýchal, kdo soudil. Neví, co za ty čtyři roky v samotce v Kolodějích a Ruzyni prožil. Zná jen výtah z rozsudku proti Závodskému a spol., kde se říká že jednal "v intencích Allana Dullese," a že on - synek z Ostravy, který nikdy nic neměl - se zaprodal kapitalistům. Byla jí vrácena jeho stranická legitimace a také její členství, které bylo podle bůhvíjakých stanov po léta "v klidu," bylo obnoveno. Osvald Závodský byl i s řadou jiných španěláků posmrtně vyznamenán. Avšak proč musel zemřít ještě v březnu 1954, kdy už u nás žádní Berijovi poradci nefungovali, objasněno nebylo. Bylo řečeno, že ve straně každý neseme část viny za  kult osobnosti, avšak je třeba vidět, že podíl této viny není stejný Nemůže být stejně vinen ten, kdo o ničem nerozhodoval, jako ten, kdo měl tehdy všechno v rukou. Nejde dnes o to lidi znovu zavírat a znovu soudit, ale o to, jak vytvořit záruky, aby se podobné tragédie nikdy nemohly opakovat. A k tomu je potřeba poznat celou pravdu - i když bude bolet.

x