Obrazy F.N.

Presidenti a jejich druhé sídlo.

Zámek v Lánech u Prahy, někdejší majetek knížete Füstenberga a od jisté doby (vedle pražského hradu) sídlo našich presidentů, patří od velikonočních svátků každou volnou sobotu a neděli i nejširší veřejnosti. Zde a na nedalekém hřbitůvku se zastavují výletníci z blízkého i dalekého okolí, aby vzdali poctu T. G. Masarykovi a současně vzpomněli i dalších presidentů, kteří v Lánech trávili chvíle odpočinku.

Pan Václav Koukol, lánský rodák, kterého jsme zastihli ve službě u zámeckého vchodu, listuje ve své paměti a představuje nám presidenty, jak je sám poznal a jak se mu vepsali do paměti.

Masaryk byl prostý a lidový, znal ho tu celý kraj. Beneš byl jiný. Procházel se parkem a oborou, ale zámku moc neužil. Zato Emil Hácha, který nebyl osobností na kterou by člověk vzpomínal s úctou, ale který se z historie vymazat nedá, byl tady doslova jako doma. Na zámku si dokonce i choval kozu – to když ho správce statku odmítl zásobovat mlékem. Po válce zámek opět z lidštěl přítomností R. Beneše a jeho společností. Pak sem přišel Klement Gottwald, velká osobnost, ale na zámku žil spíš jako vězeň, pořád hlídaný. Za jeho éry bylo všechno obehnané drátem, vypráví pán Koukola a z jeho hlasu vycítíš, že Gottwalda upřímně litoval. Když přijde řeč na Antonína Zápotockého, muž u zámeckého vchodu oživne: „Jo to byl fešák. Ve své residenci se neuzavíral. Ne, na pivo do hospody nechodil, ale lidem se nevyhýbal. Prožíval s nimi radosti i starosti, nechyběl ani na baráčnicích slavnostech – i v šatlavě byl, všechno chtěl a musel vidět.

A potom přišel Antonín II. – vlastním jménem Novotný. Na zámek prý jezdil nerad, necítil se tu dobře. Trpěl jakýmsi komplexem – na zámku i mezi lidmi. Nechal si proto postavit zvláštní residenci hluboko v oboře, stranou od lidí, kam nikdo nesměl. „Mnoha lidem se stalo, když v létě chodili na houby a vešli do zakázaného prostoru,“ napsala nám do redakce učitelka Zdenka Hůlová z Újezda na Zbečnem, „že bez milosti ihned zaplatil pokutu. Jistě se ptáte, jak je to možné. V lese bylo totiž tolik „tajných,“ že bylo opravdu velmi riskantní porušit zákaz. Bylo nepochopitelné čeho se soudruh president obává. Nyní je již mnoho věcí jasnějších. Chata je však pořád obestřena záhadou. Ačkoliv od obce vzdálená jen asi 3 km, z místních lidí ji skoro nikdo neviděl.“

Kde existuje přemíra zákazů šíří se dohady a legendy. Při stavbě chaty prý přišel o život voják, který nešťastnou náhodou sjel s nákladním autem z hráze do přehrady. Pod chatou je prý supertajný bunkr nebo něco podobného. A rybníčky kolem chaty mají prý dlážděné dno. My k chatě pronikli díky místnímu nadlesnímu soudruhovi Malířskému.

Chata uprostřed obory je bytelná, ale zvenčí nic honosného. Viděli jsme výstavnější chaty a nepatřily hlavě státu. V přízemí kuchyňka, jídelna, pokojík pro kuchaře a doprovod. Nahoře tři místnosti jako ložnice a pracovna. Zpočátku, než vyrostlo vládní sídlo na Orlíku, Novotný sem jezdil poměrně často, někdy i s význačnými zahraničními hosty. Soudruh Malířský vysvětluje: “Vstup do těchto míst se měl pokutovat, ne kvůli chatě, ale kvůli zvěři. Ale těch pokut se moc nevydalo. To s těmi vojáky je pravda. Jednou, když se chystalo setkání presidenta s pionýry, spadli do přehrady a utonuli. Bunkr existuje pouze v legendách a v rybníčcích poblíž chaty je rybí násada. A jak to bylo s těmi „tajnými?“ N zámku měl sídlo příslušník Státní bezpečnosti nějaký Holý. Ve vsi vládl tvrdou rukou. Lidé mu teď v demokratizačním procesu dali najevo, že o jeho přítomnost nestojí a tak musel být odvolán.

Legendy se rozplynuly, lovecká chata, která vznikla k vyrovnání komplexu bývalého presidenta Antonína II. však zůstává. Lánská obora má o jednu pozoruhodnost navíc. Doufejme, že ji bude v turistickém ruchu náležitě využito už proto, že výstavba lovecké chaty, když kousek dál byl prázdný zámek, byla dost drahým léčením osobního komplexu.

Nejde však o chatu. Spíš o to, v jakém povědomí žije mezi lidmi člověk, který měl být po léta symbolem státu.

U klíčovské přehrady, která je na území lánské přírodní reservace, bydlí se svou rodinou Jiří Kos. Já se mohl někdy setkat s Antonínem Novotným třeba pětkrát denně, říká, ale raději jsem před ním utíkal do stráně. Jednou mu povídám: „Soudruhu presidente, sloužím tu jako hrázný. Psal jsem do vaší kanceláře na Hrad, nemohl bych dostat povolení k chytání ryb? Ne, to není možné, odbyl ho president a odešel. Z jeho kanceláře dostal pak Jiří Kos vyrozumění, že může chytat v potoce pod hrází. Potok je ale jen odpadní stružkou kudy protéká sotva 10 litrů za vteřinu. Je to mrtvá voda a tak pan Kos je patrně jediným hrázným v republice, který nesmí chytat ryby ve vlastních vodách. Leda by pytlačil – jak poddaný kdysi na panském.

A příchodem nového člověka na Pražský hrad začalo svítat i v Lánech. Ze zámeckých vrat byly nejprve odstraněny plechové bariéry, které po léta zakrývaly výhled k zámku. O velikonocích pak byla vrata lidem otevřena dokořán. Poprvé v historii zámku. O novém presidentovi, který zde má venkovské sídlo se bude opět mluvit s úctou, protože to je člověk moudrý, člověk hodný svého úřadu.

O. Brožek – B. Rupeš: Na bývalém sídle presidenta Antonína II. Obrana lidu 16/1968.

x