Obrazy F.N.

Každý člověk je výjimečnou a ojedinělou bytostí a každý z nás umí či dovede něco jiného. Proto o každém se dá psát, neboť život jedince je složen z pestrobarevné mozaiky věcí velkých, ale i těch zdánlivě všedních, které by neměly být zapomenuty. Zkusme se dívat kolem sebe a připomínejme si lidi, kteří jsou či byli babickými rodáky nebo v Babicích žili nebo žijí. Určitě budeme překvapeni, kolik zajímavých osudů se k nim váže. Snad každý z nás má nějakého koníčka, zálibu, která jej provází životem a je jeho zpestřením. Pro pana Františka Němce, s nímž jsem si povídala, je to kreslení a malování. Je nejen tím, co jej baví, ale i posláním a vyjádřením, což potvrzují tato jeho slova: „Když mně bylo tak dvanáct let, jako bych měl v sobě silné nutkání, co mně říkalo, namaluj, nakresli. Měl jsem také štěstí na dobrého učitele kreslení. Byl jím pan učitel Martykán, který vyučoval na měšťanské škole v Polešovicích, odkud pocházím. Ten měl velké pochopení pro mé malování a hlavně jsem cítil jeho povzbuzování a podporu.“ A pokračuje: „Ve třídě jsem sedával vždycky vzadu, a když byla hodina kreslení, posílali mně spolužáci, co jim to malování tak nešlo, své výkresy s prosbou, ať to udělám za ně. A tak jsem měl i dostatek praxe.“ Na učitele měl pan Němec vůbec štěstí. Díky doporučení a nasměrování ředitele školy Hladného se dostal na Střední průmyslovou nábytkářskou školu v Bystřici pod Hostýnem. „Jinak bych si o studiu na střední škole mohl asi nechat jen zdát.“ Vysvětluje a pokračuje: „V mých šesti letech mně zemřela maminka a rodina měla úplně jiné starosti, než se pak starat o mé vzdělání.“ Sice jeho touhou bylo stát se dřevomodelářem u fi rmy Pařík Napajedla, protože jej lákala ta složitost modelů a přesnost, s jakou je třeba je vyrobit. Na druhou stranu průmyslová škola v  Bystřici byla první svého druhu v republice a on byl ve vůbec prvním ročníku její historie, takže to byla zcela nová věc. A bydlení na internátě pro něj bylo další životní školou. Navíc zde našel spoustu nových kamarádů a hlavně dalších objektů k malování. Tak vznikl celý soubor kreseb z této doby, zamě- řený nejen na portréty spolužáků, ale také zachycování nového prostředí jak školního, tak i okolí. Častým objektem kreseb a maleb byl třeba holešovský zámek. Další životní etapou pana Němce, která zanechala celkem výraznou stopu v jeho tvorbě, bylo absolvování základní vojenské služby. I během těch dvou let vznikla řada kreseb tužkou, zachycujících třeba spolu sloužící vojá- ky. Pak nastoupil do zaměstnání do výrobního družstva Trud ve Veselí nad Moravou jako konstruktér a návrhář nábytku. No a pak přišel nábor do dolů v Ostravě na jeden rok, v době, kdy se tam stalo velké důlní neštěstí na dole Dukla, a kde zahynulo přes sto havířů. Toto město se mu vrylo hluboko nejen do paměti, ale také se objevilo v jeho kresbách a obrazech, které v tu dobu namaloval. Ke svému oboru se opět dostal po návratu do Veselí nad Moravou. Tady zažil duševní krizi o smyslu života a odešel do Brna pracovat jako kulisák do Janáčkova divadla, kde se setkal s mnoha podobnými hledači, jako třeba nynějším jezuitou Františkem Líznou, autorem několika knih o putování. Z divadla odešel do výrobního družstva Dřevopodnik ke své profesi návrháře a konstruktéra. Seznámení s  jeho nynější manželkou znamenalo odchod do družstva Trud ve Bzenci a zakotvení v Babicích a nakonec zaměstnání v Nábytku v Uherském Hradišti. Navrhoval nábytek, i celé jeho sestavy, zákazníkům pomáhal s návrhem komplexního vybavení bytu. Všechno toto se odrazilo v obrazech, kterých doposud vytvořil neuvěřitelné množství (asi 1 200) a jsou dle jeho slov také dosavadním životopisem. Když jsem si prohlížela obrazy v  ateliéru pana Němce nebo na jeho internetových stránkách (www.obrazyfn.estranky.cz), nechtělo se mně věřit, že jsou dílem člověka, který nemá žádné vzdělání uměleckého směru a je prakticky samoukem. On k tomu dodává: „Jsem rád, že jsem nestudoval na žádné umělecké škole, protože tak jsem se necítil svázán poučkami a  mohl jsem vždycky malovat všechno, jak jsem cítil. Vnitřní cítění pro mě bylo tím hlavním učitelem.“ K zvládání různých technik malby Léto/2017 Babický zpravodaj strana 33 a kreslení prostudoval řadu knih, a  aby dosáhl třeba přesného odstínu, jaký potřeboval, musel zkou- šet a zkoušet. „Ono to není jen tak, namočit štětec a nanést barvu na plátno. Většinou je to i pěkná dřina, protože se štětec musí nesčetněkrát vymývat, namáčet, nanášet barvu…,“ přibližuje, jak vzniká i ten nejmenší obrázek. Na otázku, zda má nějaký malířský vzor, odpovídá pan Němec, že ne a že si váží každé- ho, který si stoupne před malířský stojan a na čisté plátno budoucího obrazu zkouší přenést to, co chce zvěčnit nebo sdělit. Podle něj je to kus odvahy, neboť takový člověk dává do svého díla část srdce, což může být i vyčerpávající. On sám je velice vděčný své nynější rodině za pochopení a toleranci, kterou mu dává a nejedenkrát také za pomoc při vzniku obrazu. Tak tomu bylo třeba při malbě obrazů dvou žlebů (jeden má název Židák), plá- ten o rozměrech 2,30 x 1,30 metru, které vytvořil v roce 1974. „Tehdy se mnou chodila na kopec nad Židákem manželka s dcerami a byly to opravdu krásné chvíle,“ vzpomí- ná a dodává: „Také jsem si v duchu říkal: Francku, jestli to nenamaluješ teď, tak už nikdy, protože na takový rozměr je třeba mít i dobrou fyzickou kondici.“ Ostatně toto jedno velké plátno jsme mohli obdivovat na červnové výstavě obrazů a kreseb pana Němce, která byla instalována v babickém kulturním domě. Je to v pořadí jeho třetí vý- stava. Ale první samostatná. Mohli jsme shlédnout sice jen malou část díla, ale i tak se přesvědčit, jak různorodá je jeho tvorba a kolik toho na svých obrazech zachytil. Výrazná část je věnovaná krajině, a to nejen okolí Babic. Zajímavé jsou také abstraktní kompozice zá- řící jasnými barvami a jako by byly zcela od jiného autora. V neposlední řadě jsou to portréty a zachycování obyčejných činností života člověka: „Matka pere“, „Otec dělá metly,“ …. Každý jeho obraz má svůj název a do každého, jak pan Němec říká, dává to, co mu právě prochází hlavou a jsou spojením reality a  představy. Rád maluje v plenéru, protože venku v realitě je to jakési nejpřirozenější. Poslední obraz Spytihněvi maluje podle fotografi e - netroufá si již sedět na místě - ale tady si to musí „přetavit“ také podle sebe, aby výsledek byl osobitý. Nu a často využívá pamě- ťový záznam, který si uloží do paměti a v  klidu doma obraz podle něj vytvoří či dotvoří. „Ono zachytit tu krásu a dokonalost přírody se stejně nedá zcela, protože právě příroda je tím největším malířem a my jen můžeme opisovat,“ zakončil naše povídání pan František Němec. Děkujeme za rozhovor a do dalšího tvoření přejeme hodně sil a pevnou ruku. Marie Dostálková