Obrazy F.N.

Báseň – Němec 1985.

Cesta.

Někdy tak k ránu

náhle se vzbudím

a tu se to stane:

zazdá se mi,

že život celý

vtěsnal se mi

ve vteřinu.

Vidím všecko v rychlém sledu

a jako včera by to bylo.

Šlapu cestu mezi obilnými lány,

nebo polem co již cítí zimu,

za ruku se držím mámy

a zdá se mi, že únavou zhynu.

Cesta na besedu,

tam a zpátky!

Malé nožky umdlévaly,

ale jako maják v dáli

vstříc mi kynul sv. Marek povzbudivě,

 v ruce pevné knihu maje.

I Trojice Boží hleděla si klidně

na to lopocení mravenečka.

 A hlas mi stále opakuje:

už tam budem.

 A zas do kopečka a zas dolů,

po té cestě hrbolaté

nožky šlapou vytrvale,

protože to děcko malé věří,

že se jednou musí dojít domů.

Potom poskočí ten obraz jako při sestřihu.

Na motorce se to lépe jede

po té cestě samé.

Vpředu jízda králů,

dusot kopyt o kameny,

papírové mihotání,

v mysli mladé plání

a radost z bytí,

z těla, které cítí to volání, slibování

světa kolem sebe.

Jenom udržet se v sedle

a nespadnout z koně zjančelého,

který vyhazuje.

Pevně stisknout uzdu v dlani

a nepomyslit ani,

 že jsou kolem cesty

strmé stráně.

Ach, jak ty vzpomínky jsou krásné

na ty cesty všechny,

kupodivu na ty lopotnější více,

jako ony spíš by někde vedly,

kde blíž jsme svému cíli,

kde splynuly již všechny duše vzněty

v jednu velkou krásnou citů řeku

a nyní ona omývá nás vytrvalou blažeností.

Ach, to pole obilného lánu,

ta cesta prašná, hrbolatá,

to nebe chvíli modré,

chvíli podmračené bílou vatou,

to všechno co šlapal jsem svou patou,

ty vzkazy alejí kol cesty,

vinic na úbočích svahů,

klokotání ptáků

pod větvemi ořešáků

stojících tak pevně

jak ty sochy svatých vryté do kamene.

To vše vstoupilo si do mne a stále ještě žije.

Jen ta kniha

co ji sv. Marek v ruce svíral

zůstala mi dodnes uzavřená.

A až teď vím to teprve jistě,

že jenom ona na té cestě

tou hlavní věcí byla

co se nabízela k uchopení

a já po ní nevztáhl jsem ani ruku,

natož abych přečetl si

co pro mě napsané tam bylo.

*

*