Obrazy F.N.

léto 1958.

Báseň – Němec

Šílenství.

Je kdesi v životě propast

strmá a hluboká,

srdce mi mocně před ní buší,

skokem přez ní tělem i duší

přenésti se chci,

všechna má síla

k tomu je dána.

Tam na té protější straně

prostých je věcí svět,

neni tam hrůza, jež mě děsí.

Rozumu v zajetí drží mě tady běsi,

však srdce tichého břehu si žádá.

A tak skokem mohutným,

jak meteor přes hlubokou noc

když žhoucí dráhu zanechává,

odrazím se od zubaté stěny,

s rukama k obloze vzhůru,

se zrakem ohnivým, děsivým,

jež o příštím bodu nemá tušení,

se strachem z nevypočteného pádu,

nemaje nad údy vládu,

chci dosáhnout břehu,

jež má být spasením.

Jak věčná je to dráha,

nekonečnost celá,

meteor ohromný jsem,

neshořím v mžiku,

jsem ohromný svět – slunce,

nemám v dohlednu konce,

nedopadnu na onen břeh

A dopadnu-li, rozbořím jej,

zahynu v něm a s ním.

Tak veliký jsem v bolu svém,

jež z myšlení vzešel.

Nedopadnu, to neni pro mne břeh!

Má cesta, byť věčná,

nenalezne břehu a uvítání.

Kdes v etheru nakonec shoří

v šíleném hoři mé tělo,

se vlasy servanými,

zraky vyhaslými,

údy zlámanými,

shoří ve vlastním žáru!

Ať tedy!

Buď onen let

a nebuď zátoka vytouženého klidu.

Buď ona tíseň,

buď to hoře i tak dožiji se smíru!

*