Obrazy F.N.

léto 1958.

Báseň – Němec

Těm co sami odcházejí.

Jaký to vítr zachvívá myšlenkou,

odkud přivál do tůně vidění?

Hle, můj rodný kraj sytý zelení,

má vesnice jak hračky dětí rozhozená

a v lesy klínu stísněna je hora,

hrot ostrý, který v nebe bodá!

V nebe bodá vrcholem svým hora,

kachny tělo ránu vodám otevírá!

Však tu ránu skryje mračno přelétavé,

onu voda sama v sebe uzavírá,

jen ta moje rána zeje živá!

Ach, v nebe bodá vrcholem svým hora,

skutečnost více v srdce mé!

Nezhojí se rána jitrocelí,

nenajdou se, kdo by dleli

u postele nebožáka.

Pavučina hořkosti ovíjí mou mysl,

hory mě svírají jak cizí náruč.

Kraji rodný!

Po nebi růžové obláčky jdou,

beránci chundelatí po stráni zelené.

Pastýř slunce na píšťalu

zpívá chvění vzduchu letních dní,

žhoucích polí v žáru,

praskání stébel zrajících,

s krvavým mákem planým.

Cesta zdupaná dobytkem,

teplým a moudrým,

vine se do kopců

až k horám,

 nad nimiž obraznost vidí

úchvatné vidiny.

Za nimi vydávám se

až smrků majestátných

klid na mne padá

 a stín závoj na mne klade.

Oblaka zakryl baldachýn listí,

mezi kužely paprsků vláha stoupá

jak kadidlo obětní v chrámu.

V rozsedlině skal,

 v temnotě lesa poledního,

sevřen kmeny stromů

jsem sám.....

v soumrak se vrátím.

 V zrní praskajícím

zaslzel rudý mák planý

slzou poslední.

 V poledním žáru

bolestně sklonil hlavu v prach cesty zdupané.

Po ní již soumrak klesá z hor,

 s ním vrací se ovcí sbor

a melodie zvonců

smutným zní klekáním.

*