Obrazy F.N.

22. červen 1956.

Báseň – Němec

Na kopí v bodni krvavé srdce své

a krkavcům hladným nech život jeho sát.

A tělo v moře vrhni řvavé,

nech syny jeho v ně se dát!

Měj potěchu z té smrti kruté,

měj útěchy v ní zdroj:

já zahynul, já věčně hynu

a hynouc, hyne ve mně bol!

Ach bol ten sžírající

má již konec svůj,

však naděje i touhy vše chtějící

i těch se zbavil život můj!

Skon já hlásám hlasem zvonů

a hlas ten nechám v dálky jít,

ať zví ty všechny lidské rovy, že já chtěl jsem v nich jen být.

Idylou nechám zarůst stánek svůj,

věčnost času nechám klidně plout,

vznětů nebudu žít vášeň

a plachty svoje skleslé nenechám se dmout.

A smrt-li má mi na rtech výkřik vzbudí,

já jej nechám dlouze znít,

věz pokolení jdoucích,

že v jiný svět zas musím jít!

A zda v něm zase pospěch kroků

k cílům které nelze znát,

tam i konec musí býti,

smrt zas vykoupení přijde dát!

Smrt, smrt, k ní jen pílí kroků spěch

a slaboch píli té i křídla dá,

sic v okamžiku posledním se hrdlo úží,

to chvíle však již minula!

*